Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

29. září 2011

Sweet Smell of Success (BFI Classics)

Studie profesora z Indiana University Jamese Naremorea, mj. autora knih o Stanleym Kubrickovi, Vincente Minnellim či filmu noir (More than Night: Film Noir in Its Contexts), vyšla v nakladatelství Britského filmového institutu teprve minulý rok. Naremore v ní proslulou Sladkou vůni úspěchu zkoumá z několika hledisek, přičemž film vnímá jako výsledek spolupráce několika výjimečných osobností (nikoliv jediného "auteura"): režiséra Alexandera Mackendricka, scenáristů Clifforda Odetse a Ernesta Lehmana (druhý z nich je i autorem novely, z níž snímek vychází), kameramana Jamese Wonga Howea, hudebního skladatele Elmera Bernsteina a herců Tonyho Curtise a Burta Lancastera.

Naremore zviditelňuje přínos každého z nich, když se v první části knihy zabývá produkční historií filmu, kterou sleduje přibližně od roku 1950, kdy v Cosmopolitanu vyšla Lehmanova předloha pod názvem Tell Me about It Tomorrow. Na několika stranách autor přibližuje reálné pozadí příběhu, který byl inspirován životem skutečného sloupkaře Waltera Winchella. Dále se například zabývá vyjednáváním produkční společnosti Hecht-Hill-Lancaster s úřadem PCA, který měl k některým aspektům připravovaného filmu závažné připomínky (zejm. incestní vztah Hunseckera a jeho sestry), četnými přepisy scénáře (v druhé fázi je měl na starosti uznávaný dramatik Clifford Odets; právě studium několika verzí scénáře Naremoreovi umožňuje s větší přesností určit autorský přínos toho kterého scenáristy) či konflikty Mackendricka s hercem a producentem Lancasterem, jenž měl s některými režisérovými rozhodnutími problém. Naremore se rovněž krátce zastavuje u nejednoznačného přijetí filmu, který v době svého premiérového uvedení do kin prodělal asi dva miliony dolarů.


Nejrozsáhlejší část 110stránkové knihy tvoří vskutku detailní analýza. Naremore neopomíjí vizuální stránku filmu, zároveň si však uvědomuje, že jeho největší síla spočívá v propracovaných dialozích a hereckých výkonech - proto jim logicky věnuje nejvíce prostoru. Jak sám poznamenává - o Sladké vůni úspěchu nelze psát, aniž byste citovali některé z jejích replik. Z hereckých představitelů vyzdvihuje především Tonyho Curtise, pro kterého se Sidney Falco stal dost možná nejvýznamnější dramatickou rolí.

V závěrečné kapitole Naremore píše: "Neither a formally adventurous nor a perfect film, it nevertheless has a strong narrative drive and skillfully manages its various internal tensions. Its style is swift and seductive, its atmosphere slick and sleazy, its mode smoothly oscillating between satire, melodrama and near tragedy." Citace nejen účelně shrnuje autorův názor na jím analyzovaný film, ale rovněž funguje jako ukázka jeho stylu psaní. Ke čtivosti knihy přispívá i to, že text není přerušován odkazy na poznámkový aparát, takže ji skutečně přečtete jedním dechem. Můj názor na Sladkou vůni úspěchu se Naremoreovi změnit nepodařilo, rozhodně se však díky němu cítím mnohem informovanější.

NAREMORE, James. Sweet Smell of Success. London: British Film Institute, 2010. s. 110.

23. září 2011

Noah Isenberg - Detour (BFI Classics)

Další noirový příspěvek do ediční řady BFI Classics má na svědomí Noah Isenberg, odborný asistent působící na University Humanities at the New School v New Yorku a odborník na osobnost a dílo Edgara G. Ulmera (v současnosti by měl dokončovat oficiální - protože Ulmerovou dcerou posvěcenou - biografii "krále béčkového filmu"). Nepřekvapí proto, že jej zástupci British Film Institute oslovili, aby se na prostoru cca 100 stran věnoval režisérovu nejslavnějšímu snímku, Objížďce (Detour, 1945).

Isenberg knihu člení do šesti oddílů, v nichž se věnuje různým aspektům snímku. Zabývá se například knižní předlohou Martina Goldsmithe a srovnává ji jak se scenářem (rovněž Goldsmithovo dílo), tak s hotovým filmem. Z komparace vyplývá, že Ulmerův tvůrčí přínos byl značný - mnoho pasáží z knihy bylo vypuštěno (zejména části vyprávěné Sue, hrdinovou přítelkyní) a naopak řada filmových scén byla přidána a nemá tak v románu svůj ekvivalent. Ve třetí kapitole Isenberg na základě pečlivého studia archivních materiálů podává výklad produkční historie Objížďky a vyvrací některé zažité mýty. Například rozpočet nebyl 30 000 dolarů, jak se v některých zdrojích uvádí, ale téměř čtyřnásobek (i to však byla ve srovnání s prestižnějšími produkcemi velkých studií směšná částka). Natáčení netrvalo šest dnů, ale téměř tři týdny (14 dnů ve studiu, další čtyři dny v exteriérech). Věnuje se rovněž stylistickým postupům, které z omezených podmínek vyplynuly (zadní projekce, sporé svícení a užití mlhy, "nejlepšího přítele béčkového režiséra"). Ve snímku rovněž zůstaly některé chyby a nedostatky - například v jedné scéně Al stopuje na levé straně silnice a auta projíždějí v levém pruhu (nebo to byl Ulmerův záměr?). 


Na dalších stranách Isenberg podává přehled toho, jak na Objížďku v průběhu let pohlíželi kritici. Někteří (např. Tania Modleski) v něm viděli odraz perverzních mužských fantazií, jiní alegorii Ulmerova exilového osudu, další se věnovali (ne)spolehlivosti Alova vyprávění. Řada z nich snímek vsazovala do kontextu filmu noir a někteří pro něj hledali jiné, příhodnější kategorie (znáte termín film gris? nebo film asphalte?). Isenberg sám v Objížďce spatřuje ozvuky německého kammerspielu (zejména v závěrečné pasáži, kdy dochází ke konfrontaci Ala a Very). Poslední kapitola pojednává o pokusech zaktualizovat Objížďku či rovnou natočit její remake. Sám Ulmer v 60. letech pracoval na vlastní "psychedelické" verzi pod názvem Loser (dochoval se scénář). Již realizovaný remake z roku 1992 má na svědomí režisér Wade Williams, snímek je však údajně vhodný pouze pro nekritické obdivovatele originálu. Pro ostatní by jeho zhlédnutí bylo asi jako "prohlídka muzea Madame Tussaud pro domorodce z Nové Guiney". Inspiraci v Ulmerově snímku našli mj. bratři Coenové (Muž, který nebyl) nebo David Lynch (Lost Highway). 

Publikaci nelze než vřele doporučit. Těšme se na Ulmerův životopis, který bude jistě stejně pečlivou a čtivě napsanou prací, která vyvrátí nejeden mýtus. 

ISENBERG, Noah. Detour. London: British Film Institute, 2008. 110 stran

18. září 2011

Pushover (1954)

Pushover
USA, 1954, 88 min.

Během bankovní loupeže je odcizeno 210 000 dolarů a zabit policista. Oběma pachatelům, z nichž jedním z nich je notoricky známý kriminálník Wheeler (Paul Richards), se podaří uniknout. Na mušku detektivního oddělení losangeleské policie se brzy dostává Wheelerova přítelkyně Lona (Kim Novak), která ve svém bytě trpělivě čeká, až ji nebezpečný (ale charismatický) lupič zkontaktuje. Policista Paul Sheridan (Fred MacMurray), který je společně s několika kolegy na případ nasazen, se však do pohledné dívky zamiluje a pod jejím vlivem plánuje porušit zákon a sám se ukradených peněz zmocnit.

Obsazení Freda MacMurrayho a pojetí ústřední postavy (muž na správné straně zákona, který se pod vlivem pohledné ženy dostává na scestí) dávají vzpomenout na mistrovskou Pojistku smrti. Což Pushover okamžitě staví do nezáviděníhodné pozice - Quineův o deset let mladší noir nedisponuje rafinovaně vystavěným syžetem, vybroušenými dialogy, ani brilantní kamerou jako Wilderův snímek. Kim Novak, jakkoliv byla na začátku kariéry půvabná a fotogenická, se zdaleka nepřibližuje intenzitě výrazu Barbary Stanwyck a ani Fredu MacMurraymu se nedaří svou životní roli překonat.



To ale neznamená, že by Pushover byl nezajímavý. Quineův snímek je skromný, neokázalý a hlavně zábavný. Scénář, ač nikterak převratný, je pevně sevřený a vše v něm má své místo a smysl. Kromě toho se film dotýká i znepokojivějších otázek - zejména voyeurismu, který je tematizován nejen na ústředním páru Lona-Paul, ale i na vedlejší dvojici představované policistou Rickem McAllisterem (Philip Carey) a zdravotní sestřičkou Ann (Dorothy Malone): Rick místo Lony špehuje její sousedku a pozorně sleduje každý její úkon. Druhý pár má i další funkci - zatímco v závěru sledujeme nevyhnutelný pád Paula a Lony, Rick odchází s Ann ruku v ruce vstříc šťastným (nebo minimálně společným) zítřkům.


Režie: Richard Quine
Produkce: Jules Schermer (Columbia Pictures)
Scénář: Roy Huggins; podle románů Thomase Walshe a Billa S. Ballingera
Kamera: Lester White
Hudba: Arthur Morton
Střih: Jerome Thorns
Výprava: Walter Holscher
V hlavních rolích: Fred MacMurray, Kim Novak, Philip Carey, Dorothy Malone, E.G. Marshall a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 6. srpna 1954

Odkazy
IMDB
Allmovie
CSFD

17. září 2011

Noir počesku v režii Radima Špačka

Noiroví fanoušci, pozor! Již brzy spatří světlo světa nový český noir. Sice kraťas, ale náš!

Na svědomí ho bude mít projekt SamoSebou.cz, který s heslem "Pomozte nám zlikvidovat mýty" usiluje o vyvrácení mýtů o třídění odpadu a o docílení vyšší společenské informovanosti o recyklaci. Originalita tohoto projektu spočívá v natáčení nápaditých videí tematizujících mýty typu „stejně to vozí na jednu hromadu“. Tato videa vynalézavě "recyklují" stylové prostředky tradičních filmových žánrů. Prozatím vznikly dvě epizody, westernová s názvem Jeden statečný v režii Jana Těšitele a variace na gangsterky Miroslava Ondruše Třídilové. Obě můžete zhlédnout na výše uvedených webových stránkách SamoSebou.cz.

V současnosti se blíží premiéra třetí kung-fu epizody nazvané Čtyři kontejnery a natáčení jedné z dalších (zatím bezejmenné), která bude recyklovat námi oblíbené filmy noir, tedy pro ně typickou detektivní zápletku, ponurou atmosféru a sarkastického hlavního hrdinu. Režijně ji bude mít na starost Radim Špaček, jehož Pouta sklízely řadu úspěchů. Právě Barbora Milotová, která si ve Špačkových Poutech zahrála, by měla vedle Tomáše Měcháčka (Protektor) ztvárnit jednu z hlavních rolí.

Natáčení proběhne ve středu 21. září. Kvůli aktuální nedostupnosti skalního jádra FilmNoirBlogu, které se právě nachází na toulkách vysněnou Kalifornií (můžete nás sledovat zde), se ho k naší lítosti nebudeme moci zúčastnit. Nicméně i přesto vám brzy rádi zprostředkujeme další informace a fotografie z natáčení.