Čínská čtvrť (1974) & Michael Eaton: Chinatown (BFI Classics)

Chinatown
USA, 1974, 131 min.

Jack Nicholson v roli cynického soukromého očka, Faye Dunaway jako falešná femme fatale, John Huston coby hlavní padouch, hitchcockovský MacGuffin v podobě mocenských bojů o vodu (neodmyslitelý trademark Polanskiho filmů) v Los Angeles, Čínská čtvrť, do které zavítáme až v poslední scéně, a parádní zvraty jsou největšími přednostmi brilantního oscarového scénáře Roberta Towneho, které z Polanskiho retronoirové Čínské čtvrti činí skutečný masterpiece.

Towne ve scénáři a Polanski před kamerou na prostoru dvou hodin rozehrávají spletitou hru intrik a zvrácených rodinných vztahů, v níž nás několikrát nečekaně překvapí. Společně s Nicholsonovým detektivem J. J. Gittesem nás nechávají usilovně přemýšlet nad tím, který vysoce postavený městský funkcionář stojí za vraždou vodního komisaře Hollise Mulwraye (Darrell Zwerling), jenž se ostře staví proti vybudování přehrady ve farmářské oblasti v San Fernando Valley v době, kdy Los Angeles trápí velké sucho a absence vodního zdroje - aby se tato cesta nakonec ukázala jako zcela planá. 

Hledání vraha nám komplikují postavou Mulwrayovy (černé) vdovy Evelyn, kterou od počátku až do konce spojují s falešností. Nejprve totiž na scénu povolávají ženu (Diane Ladd), která se za Mulwrayovu manželku pouze vydává (najímá si Gittese, aby zjistil, kdo je manželovou milenkou), posléze divákům nabízí indicie k tomu, aby o skutečné Evelyn Mulwray (Faye Dunaway) smýšleli jako o falešné, proradné ženě, aby nakonec její koncept femme fatale v závěru odhalili jako mylný a vykreslili ji jako nevinnou oběť.

"Talking about the past bothers everyone who works in Chinatown because you can't always tell what's going on..."

J. J. Gittesovi se málem nevyplatí strkat nos, kam nemá.

Stejně tak divákovu pozornost kontinuálně odvrací k titulní Čínské čtvrti v očekávání stěžejního místa děje a ono nic. Jak rozebírá Michael Eaton v monografii filmu z edice BFI, Čínská čtvrť v příběhu funguje pouze jako metafora stavu mysli, nejasné minulosti hlavního hrdiny (Gittese), který byl kdysi policistou a v Čínské čtvrti prožil něco, na co skutečně nerad vzpomíná.

Paralelně s Gittesem si vytváříme mapu spletitých vztahů, která nám pomáhá orientovat se na zapeklité cestě za hledáním vraha, ale zároveň nám do hlavy klade chybné domněnky. Evelyn se ukáže být dcerou mocného magnáta a Mulwrayova protivníka Noaha Crosse (John Huston), který se svými společníky pod falešnými identitami levně skoupil pozemky v SF Valley. Všechny stopy tedy vedou k tajemné Evelyn, která pod zámkem a omamnými látkami drží manželovu mladou milenku Katherine, jež se pod tíhou zprávy o Mulwrayově smrti zhroutila. Křehká dívka se však nakonec ukáže být její dcerou - a aby to nebylo málo - i sestrou zároveň.

Morálka Towneho/Polanskiho hrdinů je tak prohnilá až na kost a jejich závěrečná konfrontace nevyznívá nijak optimisticky. Přestože původní verze Towneho scénáře končila Evelyniným zdařilým útěkem s Katherine do Mexika, Polanski ho donutil jej přepsat. Jejich spor, který skončil režisérovým vyloučením scenáristy z placu, však nakonec přinesl kýžené ovoce - vyústění, v němž Katherine přihlíží brutální smrti Evelyn, aby pak v hysterickém záchvatu skončila v náručí pedofilního otce/dědečka, o jehož vražedném činu ví jen zhroucený Gittes, kterému již nikdo nevěří, je dostatečně skličující a bezvýchodné a Townemu vyneslo Oscara za scénář.

"You may think you know what you're dealing with, but believe me, you don't." 

Na Polanskiho Čínské čtvrti je stále co objevovat, při každém dalším zhlédnutí má stále co nabídnout. Až se někdy rozhodnete si ji připomenout, sáhněte i po výše zmiňované publikaci od Michaela Eatona, kterou v BFI vydali v roce 1997. Autor se v ní vzhledem ke svému povolání scenáristy zabývá především postavou soukromého detektiva (od děl E. A. Poea po R. Chandlera) a hodnotí Towneho exkurz do politicko-ekonomické minulosti svého rodného města, bohužel poněkud na úkor záběru na kontext vzniku snímku (který čtenáře většinou zajímá nejvíce). I přesto však předkládá několik podnětných informací - o katastrofickém preview Čínské čtvrti v San Luis Obispo, po kterém se tvůrci rozhodli kompletně změnit soundtrack (producent Robert Evans najal Jerryho Goldsmithe) či o původním obsazení hollywoodského veterána Stanleyho Corteze do pozice kameramana, ze které ho ovšem po deseti dnech natáčení byl Polanski nucen vyhodit (kvůli jeho pomalosti a požadavkům na zastaralý materiál) a nahradit jej Johnem A. Alonzem.

EATON, Michael. Chinatown. London : British Film Institute, 1997. 80 s.


Režie: Roman Polanski
Produkce: Robert Evans (Paramount-Penthouse-The Long Road Productions)
Scénář: Robert Towne
Kamera: John A. Alonzo
Hudba: Jerry Goldsmith
Střih: Sam O'Steen
Hrají: Jack Nicholson, Faye Dunaway, John Huston, Perry Lopez, Roman Polanski, Diane Ladd a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 20. června 1974

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Lovcova noc (1955) & The Night of the Hunter (BFI Classics)

The Night of the Hunter
USA, 1955, 93 min.

Na otázku, kterou z filmových rolí Roberta Mitchuma považujete za nejlepší, by většina z vás by jistě odpověděla, že Harryho Powella z Lovcovy noci. Mitchumem ztvárněná postava psychopatického pastora s rysy Modrovouse je vskutku nezapomenutelná, ale kdybyste měli popsat film samotný (samozřejmě za předpokladu, že jej neznáte zpaměti), jeho dějovou osnovu a zásadní scény, dokázali byste to? 

Ono se toho totiž v Laughtonově snímku až tolik neděje. Mitchumův zvrácený kněz se v podstatě celých devadesát minut snaží z malých sourozenců dostat informaci o tom, kam jejich otec Ben Harper (Peter Graves) ukryl peníze z loupeže, k níž se ze zoufalství uchýlil a za kterou byl nedávno pověšen. A že se snaží urputně.

V rámci expozice jako diváci přihlížíme objevu ženské mrtvoly anonymními dětmi na schodech do sklepa anonymního domu. Kdo má její vraždu na svědomí a co je ona osoba zač, nám tvůrci naznačují v následujících scénách, jimž dominuje kazatel Harry Powell. Že s ním nebude něco v pořádku vyčteme z jeho tetování Love/Hate na prstech rukou. A skutečnost, že volné chvíle tráví v strip klubu, kde si při pohledu na spoře oděnou tanečnici protrhává kapsu orgasmicky se otevírající kudlou (navíc v momentě, kdy jej přichází zatknout policie), mu na věrohodnosti rovněž nepřidává.

Kazatel se právě chystá zabít svou ovečku

Osud ovšem Harrymu přeje - trest, který si musí odsedět za krádež auta (strážci zákona zatím nemají tušení, kam až jeho kriminálnické činy sahají), mu bohatě vynahradí zjištění, že sdílí celu s odsouzencem k smrti, jenž po sobě venku nechal slušnou sumu peněz. Když se tedy Harry po měsíci dostane na svobodu, logicky zamíří do Harperovy domoviny, kde se vychytrale vetře do rodiny jeho manželky Willy (Shelley Winters). Získat si její přízeň je pro něj coby zkušeného lovce osamělých vdov maličkost. Ovšem s důvěrou Harperových dětí už to tak snadné nemá. Přestože mladší Pearl (Sally Jane Bruce) matčina nového manžela zbožňuje, respekt k autoritativnímu bratrovi Johnovi (Billy Chapin) jí nedovoluje prozradit tajemství o tom, kde otec ukryl peníze. 

Trochu jako Tom a Jerry

V postavě Harryho a především díky jejímu ztvárnění Mitchumem se Laughtonovi a jeho spolupracovníkům, kameramanovi Stanleymu Cortezovi a autorovi výpravy Hilyardovi Brownovi, daří solidně budovat až hororovou atmosféru. Mitchum, přestože měl možnost částečně využít šarmu svých typických milovníků-zatracenců, zde hraje postavu natolik odlišnou od všech svých dosavadních rolí, že není divu, že Lovcova noc v jeho filmografii tak vyčnívá. Gary Cooper, kterého Charles Laughton oslovil jako prvního (a jemuž by Harry Powell seděl perfektně), možnost zahrát si morálně prohnilou postavu odmítl ze strachu, že by si zničil reputaci. Mitchum, pověstný drogovými skandály a lhostejným postojem k názorům okolí, na režisérovu nabídku "I'm directing this film and there's a character in it who is a diabolical shit" řekl pouze: "Present." 

Mitchumovi Lovcova noc samozřejmě kariéru nezničila, ale Charles Laugthon se z negativní kritické odezvy svého snímku nikdy pořádně nevzpamatoval a k režii se už nevrátil. Škoda.

Před jedenácti lety v rámci edice BFI Classics vyšla zajímavá monografie filmu od Simona Callowa. Autor v úvodu sorvnává Laughtonův snímek s jeho literární předlohou, románovou prvotinou amerického spisovatele Davise Grubba z roku 1953. Callow zařazuje Grubbův román z období velké hospodářské krize v Ohiu do kontextu americké literatury (Mark Twain, Ernest Hemingway, William Faulkner) a zmiňuje autorovu inspiraci v muži s tetováním Love a Hate na rukou, kterého kdysi zahlédl v baru. Následně zachycuje proces vzniku scénáře, který měl na svědomí básník, romanopisec a filmový kritik James Agee, scenárista Hustonovy Africké královny (Agee měl závažné problémy s alkoholem a zemřel pouhé čtyři měsíce před premiérou Lovcovy noci). Callow reflektuje změny oproti románu a píše, že většina dialogů byla převzata z knihy, případně je parafrázovala. Rovněž konstatuje, že se tvůrcům nepodařilo přenést na knize tolik ceněné vnitřní monology malého Johna.

Simon Callow tedy reflektuje fázi preprodukce (dotýká se Laughtonovy kariéry u filmu) a obsazování rolí (kromě toho, že jako Harryho chtěl Laughton již zmiňovaného Coopera, původně zamýšlel obsadit Jane Darwell (Hrozny hněvu) do role Rachel Cooper; z lásky ke Griffithovým filmů se však nakonec rozhodl pro Lillian Gish). V části zabývající se natáčením Callow přibližuje zajímavé pozadí vzniku zásadních scén a sekvencí (např. zoufalého útěku dětí po řece vizualizovaného v pohádkovém duchu předlohy či záběr s kazatelem na obzoru za ranního svítání - viz foto níže - kterého zahrál lilipután na poníkovi). Od procesu produkce se pak dostává k postprodukci a přijetí snímku publikem, které při preview vůbec nebylo úspěšné. Cituje tehdejší negativní recenze a objasňuje jeho pozdější reputaci.

Děti na útěku pod dohledem okolní fauny.

Harry Powell nikdy nespí.

CALLOW, Simon. The Night of the Hunter. London: British Film Institute, 2000.

Režie: Charles Laughton
Produkce: Paul Gregory (Paul Gregory Productions)
Scénář: James Agee podle románu Davise Grubba
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: Walter Schumann
Střih: Robert Golden
Hrají: Robert Mitchum, Shelley Winters, Lillian Gish, Billy Chapin, Sally Jane Bruce a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Gilda (BFI Classics)

Kdybyste měli jmenovat nejzásadnější z klasických filmů noir, určitě by mezi nimi nechyběla Gilda (1946) Charlese Vidora. Ta nescházela ani na seznamu edice BFI Classics. Pod drobnohled si ji v loňském roce vzal Melvyn Stokes, který vyučuje historii filmu a americké dějiny na University College London a který je mimo jiné autorem knihy Griffith's 'The Birth of a Nation': A History of 'the Most Controversial Motion Picture of All Time' (2007).

Ve své publikaci se Stokes v první řadě pokouší objasnit, proč měla Gilda tak velký vliv na ostatní filmaře a filmové badatele (jak v úvodu podotýká, za posledních čtyřicet let vznikl o Vidorově snímku nespočet studií). Z velké míry proto přibližuje kontext, ve kterém byla Gilda natočena, neboť film jako takový chápe jako produkt specifické doby. 

Stokes studii otevírá zajímavým (leč samozřejmě ne objevným) postřehem, že postavu, která filmu propůjčila své jméno, spatříme až více než čtvrt hodiny po jeho začátku. A že Macreadyho věta "Gilda, are you decent?", která ji uvede na plátno, předznamenává ústřední otázku, která je s její postavou spjata. Autor v úvodu rovněž poukazuje na paralely s Curtizovou Casablancou (1942) a fakt, že Gilda byla vnímána jako odpověď Columbie na hit studia Warner Brothers - se zásadním rozdílem, že v Gildě nejsou postavy tolik ušlechtilé, respektive jsou přímo amorální. (str. 11)

Samozřejmě nešlo obejít tolik diskutovanou otázku homoerotismusu ve Vidorově filmu - Stokes několikrát odkazuje na studie Richarda Dyera a zmiňuje vyjádření Glenna Forda v jenom z rozhovorů ze v 70. let, kdy přiznal, že s Georgem Macreadym věděli, že budou hrát homosexuály. Na dalších stranách Stokes sleduje kritické přijetí snímku a jeho intertextuální citace ve filmech jiných režisérů (všichni například pamatujeme na Vykoupení z věznice Shawshank).

V druhé kapitole nazvané "Making Gilda" reflektuje proces obsazování rolí a vyjádření Production Code Administration (zajímavé jsou ukázky cenzurních zásahů do písně "Put the blame on Mame", která musela být oproti původní verzi značně upravena). Kapitola "Rita Hayworh as Gilda" shrnuje hereckou kariéru Rity Hayworth, její styl herectví a práci na roli (její nejlepší záběr byl údajně druhý, maximálně třetí) a rovněž se letmo věnuje jejímu osobnímu životu (v době natáčení procházela těžkým obdobím - nedávno se stala matkou a zároveň se rozcházela s Orsonem Wellesem). Z citací dobových kritických ohlasů, které k snímku až na výkon Hayworth nebyly příliš příznivé, jasně vyplývá, že úspěch Gildy stál právě a jen na ní. Stokes podrobuje hereččinu nejslavnější postavu, jejímuž stínu nikdy neunikla, analýze a zevrubně, záběr po záběru, rozebírá její "striptýzovou" scénu.

"Men went to bed with Gilda and woke up with me." 

(Rita Hayworth)

Poslední tři kapitoly náleží detailní analýze filmu (za obrazové přílohy krásných a velice dobře zvolených screenshotů), jeho interpretaci a přiblížení kontextu doby, ve kterém byl uváděn do kin.

Dobrá zpráva je, že necelých sto deset stran textu zvládnete přečíst za jedno odpoledne (či večer), aniž byste si předem museli snímek oživit v paměti další projekcí. Ostatně, kdo by si nepamatoval Gildu?

STOKES, Melvyn. Gilda. London: British Film Institute, 2010. s. 122.

Sweet Smell of Success (BFI Classics)

Studie profesora z Indiana University Jamese Naremorea, mj. autora knih o Stanleym Kubrickovi, Vincente Minnellim či filmu noir (More than Night: Film Noir in Its Contexts), vyšla v nakladatelství Britského filmového institutu teprve minulý rok. Naremore v ní proslulou Sladkou vůni úspěchu zkoumá z několika hledisek, přičemž film vnímá jako výsledek spolupráce několika výjimečných osobností (nikoliv jediného "auteura"): režiséra Alexandera Mackendricka, scenáristů Clifforda Odetse a Ernesta Lehmana (druhý z nich je i autorem novely, z níž snímek vychází), kameramana Jamese Wonga Howea, hudebního skladatele Elmera Bernsteina a herců Tonyho Curtise a Burta Lancastera.

Naremore zviditelňuje přínos každého z nich, když se v první části knihy zabývá produkční historií filmu, kterou sleduje přibližně od roku 1950, kdy v Cosmopolitanu vyšla Lehmanova předloha pod názvem Tell Me about It Tomorrow. Na několika stranách autor přibližuje reálné pozadí příběhu, který byl inspirován životem skutečného sloupkaře Waltera Winchella. Dále se například zabývá vyjednáváním produkční společnosti Hecht-Hill-Lancaster s úřadem PCA, který měl k některým aspektům připravovaného filmu závažné připomínky (zejm. incestní vztah Hunseckera a jeho sestry), četnými přepisy scénáře (v druhé fázi je měl na starosti uznávaný dramatik Clifford Odets; právě studium několika verzí scénáře Naremoreovi umožňuje s větší přesností určit autorský přínos toho kterého scenáristy) či konflikty Mackendricka s hercem a producentem Lancasterem, jenž měl s některými režisérovými rozhodnutími problém. Naremore se rovněž krátce zastavuje u nejednoznačného přijetí filmu, který v době svého premiérového uvedení do kin prodělal asi dva miliony dolarů.

Nejrozsáhlejší část 110stránkové knihy tvoří vskutku detailní analýza. Naremore neopomíjí vizuální stránku filmu, zároveň si však uvědomuje, že jeho největší síla spočívá v propracovaných dialozích a hereckých výkonech - proto jim logicky věnuje nejvíce prostoru. Jak sám poznamenává - o Sladké vůni úspěchu nelze psát, aniž byste citovali některé z jejích replik. Z hereckých představitelů vyzdvihuje především Tonyho Curtise, pro kterého se Sidney Falco stal dost možná nejvýznamnější dramatickou rolí.

V závěrečné kapitole Naremore píše: "Neither a formally adventurous nor a perfect film, it nevertheless has a strong narrative drive and skillfully manages its various internal tensions. Its style is swift and seductive, its atmosphere slick and sleazy, its mode smoothly oscillating between satire, melodrama and near tragedy." Citace nejen účelně shrnuje autorův názor na jím analyzovaný film, ale rovněž funguje jako ukázka jeho stylu psaní. Ke čtivosti knihy přispívá i to, že text není přerušován odkazy na poznámkový aparát, takže ji skutečně přečtete jedním dechem. Můj názor na Sladkou vůni úspěchu se Naremoreovi změnit nepodařilo, rozhodně se však díky němu cítím mnohem informovanější.

NAREMORE, James. Sweet Smell of Success. London: British Film Institute, 2010. s. 110.

Noah Isenberg - Detour (BFI Classics)

Další noirový příspěvek do ediční řady BFI Classics má na svědomí Noah Isenberg, odborný asistent působící na University Humanities at the New School v New Yorku a odborník na osobnost a dílo Edgara G. Ulmera (v současnosti by měl dokončovat oficiální - protože Ulmerovou dcerou posvěcenou - biografii "krále béčkového filmu"). Nepřekvapí proto, že jej zástupci British Film Institute oslovili, aby se na prostoru cca 100 stran věnoval režisérovu nejslavnějšímu snímku, Objížďce (Detour, 1945).

Isenberg knihu člení do šesti oddílů, v nichž se věnuje různým aspektům snímku. Zabývá se například knižní předlohou Martina Goldsmithe a srovnává ji jak se scenářem (rovněž Goldsmithovo dílo), tak s hotovým filmem. Z komparace vyplývá, že Ulmerův tvůrčí přínos byl značný - mnoho pasáží z knihy bylo vypuštěno (zejména části vyprávěné Sue, hrdinovou přítelkyní) a naopak řada filmových scén byla přidána a nemá tak v románu svůj ekvivalent. Ve třetí kapitole Isenberg na základě pečlivého studia archivních materiálů podává výklad produkční historie Objížďky a vyvrací některé zažité mýty. Například rozpočet nebyl 30 000 dolarů, jak se v některých zdrojích uvádí, ale téměř čtyřnásobek (i to však byla ve srovnání s prestižnějšími produkcemi velkých studií směšná částka). Natáčení netrvalo šest dnů, ale téměř tři týdny (14 dnů ve studiu, další čtyři dny v exteriérech). Věnuje se rovněž stylistickým postupům, které z omezených podmínek vyplynuly (zadní projekce, sporé svícení a užití mlhy, "nejlepšího přítele béčkového režiséra"). Ve snímku rovněž zůstaly některé chyby a nedostatky - například v jedné scéně Al stopuje na levé straně silnice a auta projíždějí v levém pruhu (nebo to byl Ulmerův záměr?). 

Na dalších stranách Isenberg podává přehled toho, jak na Objížďku v průběhu let pohlíželi kritici. Někteří (např. Tania Modleski) v něm viděli odraz perverzních mužských fantazií, jiní alegorii Ulmerova exilového osudu, další se věnovali (ne)spolehlivosti Alova vyprávění. Řada z nich snímek vsazovala do kontextu filmu noir a někteří pro něj hledali jiné, příhodnější kategorie (znáte termín film gris? nebo film asphalte?). Isenberg sám v Objížďce spatřuje ozvuky německého kammerspielu (zejména v závěrečné pasáži, kdy dochází ke konfrontaci Ala a Very). Poslední kapitola pojednává o pokusech zaktualizovat Objížďku či rovnou natočit její remake. Sám Ulmer v 60. letech pracoval na vlastní "psychedelické" verzi pod názvem Loser (dochoval se scénář). Již realizovaný remake z roku 1992 má na svědomí režisér Wade Williams, snímek je však údajně vhodný pouze pro nekritické obdivovatele originálu. Pro ostatní by jeho zhlédnutí bylo asi jako "prohlídka muzea Madame Tussaud pro domorodce z Nové Guiney". Inspiraci v Ulmerově snímku našli mj. bratři Coenové (Muž, který nebyl) nebo David Lynch (Lost Highway). 

Publikaci nelze než vřele doporučit. Těšme se na Ulmerův životopis, který bude jistě stejně pečlivou a čtivě napsanou prací, která vyvrátí nejeden mýtus. 

ISENBERG, Noah. Detour. London: British Film Institute, 2008. 110 stran

Andrew Pulver - Night and the City (BFI Classics)

Pokud si o svých oblíbených filmech (noir) rádi čtete, určitě vám není neznámá edice Britského filmového institutu věnovaná filmovým klasikám. O jedné takové publikaci o noirové klasice tu psal před necelým rokem Mejla. Tentokrát je řada na mně.

Noc a město (Night and the City) je jeden z mých nejoblíbenějších noirů (a filmů vůbec). Proto mi udělalo velkou radost, když se do mých rukou dostala i loni vydaná, jemu věnovaná knížka redaktora filmové rubriky Guardianu Andrewa Pulvera. Sto stran nabitých zajímavými informacemi logicky padlo jedním dechem.

"The film that eventually emerged - set up by Darryl F. Zanuck at Twentieth Century-Fox, directed by McCarthy blacklistee Jules Dassin, led by Hollywood heavy Richard Widmark, shot in London - is like an island in the river of film noir." (s. 9)

Pulver svou knihu symbolicky dělí na tři části: The Film, Night, The City. V první z nich přibližuje komplikovanou produkční historii snímku, který je volnou adaptací třetího románu britského spisovatele Geralda Kershe z roku 1938 (rozhodně zaujme skutečnost, že práva na Kershův román původně v roce 1946 koupil Charles K. Feldman a zfilmovat jej měl Jacques Tourneur). V této kapitole Pulver rovněž rámcově nastiňuje vývoj Dassinovy kariéry (prvotní práce pro divadlo; filmové začátky v RKO, kde při práci pozoroval Hitchcocka; přátelské a pracovní pouto s nezávislým producentem Markem Hellingerem, které ukončila Hellingerova předčasná smrt; hon na čarodějnice; působení v Evropě; spolupráce s manželkou/herečkou Melinou Mercouri...), přičemž zdůrazňuje, že Noc a město byl na následujících téměř patnáct let poslední film, který mohl dík své krátké komunistické minulosti natočit pro hollywoodské studio.

V dalších kapitolách se Pulver zabývá hereckým obsazením (britský casting měl na starost Douglas Fairbanks Jr.) a otázkou adaptace (Jules Dassin se přiznal, že knihu před natáčením vůbec nečetl). Autor poukazuje na zřetelné odlišnosti mezi knihou a filmem, kdy řada motivů a postav byla zásadně pozměněna. Pozoruhodné je rovněž srovnání dvou existujících verzí - britské a americké (britská vznikala bez Dassinova vědomí; její restaurovaná kopie se nachází právě v BFI). Pulver píše, že přestože je britská verze o pět minut delší (101 min. vs. 96), neznamená to, že by měla pouze o pár záběrů navíc - naopak i v americké lze najít scény, které v britské nejsou. Odlišnosti rovněž nalezneme v rámci dialogů jednotlivých scén. Stěžejní rozdíl však spočívá v hudebním skóre, jejímž autorem je v případě americké verze Franz Waxman a u britské Benjamin Frankel. Pulver hudební doprovody porovnává a dochází k závěru, že docilují odlišných konotací.

V tomto bodě autor poukazuje na objev kurátora nitrátových kopií v AMPAS Film Archive Jamese Hahna, který mj. záběr po záběru porovnal zmiňované dvě verze filmu. Hahn odhalil existenci třetí, 111minutové verze, která sestává z americké a britské, respektive z každé je v ní vybrána ta nejdelší sekvence a užit je v ní hudební doprovod Benjamina Frankela.

Velkého prostoru se v publikaci dostává i otázce recepce. Již v úvodu Pulver zmiňuje zásluhy tzv. "taste-makerů" Quentina Tarantina a bratří Coenových na "znovuobjevení" Dassinova filmu, který byl v době svého uvedení ve Velké Británii hnidopišsky kritizován za nepřesnosti a neautentičnost ve vyobrazení Londýna (tehdejší kritikové nepochopili, že Dassin usiloval vytvořit spíše město symbolického rázu). Pulver tedy hojně cituje jak britský, tak americký soudobý tisk, avšak neopomíjí ani okruh francouzských kritiků z časopisu Cahiers du Cinema (především pak Truffauta), kteří Dassina uctívali. Ohlas u tehdejších francouzských kritiků dokazuje i fakt, že Panorama du film noir (1955) měla na svém přebalu právě propagační fotografii z Noc a město s Richardem Widmarkem (obálka anglického překladu z roku 2002 má na přebalu obrázek z  Pošťák vždy zvoní dvakrát/The Postman Always Rings Twice, 1946).

V části věnované noirovým aspektům Pulver zdůrazňuje skutečnost, že Dassinův snímek Noc a město je vlastně anglo-americký noir, jakýsi hybrid přebírající americké i evropské tradice. V této části kapitoly autor na pečlivě vybraných screenshotech analyzuje režisérův precizní vizuální styl. 

V poslední části, The City, se Andrew Pulver zaobírá prostředím londýnské čtvrti Soho, nechvalně proslulé válkami gangů, v níž je Dassinův film situován (poukazuje např. na to, že film postrádá Kershovu verzi slangu místního podsvětí). V souvislosti s tím autor přibližuje fenomén tzv. "spivs films", přičemž několikrát cituje esej Petera Wollena Paris Hollywood z roku 2002.

PULVER, Andrew. Night and the City. London: British Film Institute, 2010. 96 stran.

Richard Schickel - Double Indemnity (BFI Classics)

V roce 1992 začal British Film Institute vydávat úspěšnou řadu útlých publikací věnovaných filmovým klasikám. Hned v první vlně došlo (vedle Fordova Přepadení nebo Wellesova Občana Kanea) i na zásadní noir Billyho Wildera - námi všemi milovanou Pojistku smrti. Pod sedmdesátistránkovou knížkou je podepsán Richard Schickel (1933), filmový kritik (dlouhá léta píšící pro časopis Time) a historik, autor desítek biografií a dokumentárních filmů o hollywoodských režisérech a hereckých hvězdách (jen namátkou: Cary Grant, Clint Eastwood, James Cagney, Vincente Minnelli, Elia Kazan). 

V knize se Schickel zaměřuje zejména na produkční historii filmu, kterou sleduje od publikace předlohy Jamese M. Caina v seriálové podobě v časopisu Liberty (1936), přes práci na scénáři, jenž je společným dílem Wildera a Raymonda Chandlera, až po samotné natáčení. Krátce se dotkne i námitek Breenova cenzurního úřadu či recepce snímku, který byl nominován na sedm Oscarů, nakonec však z předávání Cen Akademie vyšel naprázdno (Wilder se dočkal až o rok později s dramatem Ztracený víkend). 

Schickel se nepouští do žádných hlubokých analýz, je spíše historikem tradičního ražení: opírá se o již publikované životopisy Caina, Chandlera a Wildera, další cenné informace pak získal z rozhovoru se samotným režisérem, který se uskutečnil na jaře 1991. Výsledkem je faktograficky poměrně bohatá monografie, která se více než na postřehy o filmu samotném zaměřuje na lidi, kteří stáli za jeho vznikem (což není myšleno jako výtka). Dozvíte se tak o literárních začátcích Caina i Chandlera, o filmařské minulosti Wildera (a jeho komplikovaném vztahu k autorovi románů o P. Marloweovi), o předešlých rolích Freda MacMurrayho atd. Nejanalytičtější pasáž se týká srovnání filmu s předlohou. Schickel má v tomto ohledu jasno: Wilder a Chandler původní román "vylepšili", pročistili jeho dějovou linku a dodali jí psychologickou hloubku. 

Publikace je doplněna o závěrečné "titulky" (tedy filmografické údaje) a (skutečně stručnou) bibliografii. Text je obohacen o řadu fotografií, bohužel jejich kvalita je slabá, a tak dostatečně neodrážejí vizuální vytříbenost snímku. Schickelova kniha je důkazem autorových znalosti a zejména lásky k filmu, jejž označuje za nejvýznamnější ve Wilderově bohaté filmografii. Vzhledem ke svému zaměření je ideálním doplňkem k analytičtěji pojatým studiím otištěným například ve Film Noir Readeru 4 nebo sborníku Women in Film Noir.

SCHICKEL, Richard. Double Indemnity. London: British Film Institute, 1992. (dotisky 1993, 2006, 2008), 72 stran.