Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

28. prosince 2009

My Name Is Julia Ross (1945)

My Name Is Julia Ross (1945)
1945, USA, 65 min.

Miluju krátké, úsporné a svižně ubíhající filmy, kde není nic navíc. My Name is Julia Ross je přesně ten případ. Známý béčkař Joseph H. Lewis (klasika Gun Crazy nebo Mejlou zmiňovaná A Lady Without Passport) mě začíná poslední dobou velmi zajímat. Jednak kvůli zmiňované svižnosti, ale také lehkosti a vizuální nápaditosti jeho filmů. I s minimálním rozpočtem natočil spoustu příjemných noirovou poetikou ovlivněných snímků, na které se moc příjemně kouká.

Zápletka Julie připomene Hitchovu Mrtvou a živou nebo Cukorovy Plynové lampy. Hlavní hrdinka se přihlásí na inzerované místo sekretářky. Je ovšem omámena a převezena z Londýna do přímořského sídla, kde zjistí, že ji vypečená rodina vydává za choť vyšinutého mladého muže, který svou pravou manželku zavraždil. Matinka spolu se synáčkem nyní chtějí naši hrdinku přinutit k sebevraždě, čímž by se jejich problém s chybějící ženou samozřejmě vyřešil. Julia Ross se ovšem nevzdává snadno.


Většina filmu představuje sérii hrdinčiných neúspěšných pokusů o útěk ze spárů vražedné famílie. S potěšením sledujete rafinovanost na obou stranách. Hrdinka je totiž mazaná (což poněkud kontrastuje s její úvodní zbrklosti, s kterou přijala pochybnou pracovní nabídku), ale matka se synem mají taky pod čepicí.

Obsazení není hvězdné, ale rozhodně je šťastné: Nina Foch v hlavní roli není typická krasavice, ale sympatie si u vás získá velmi rychle. Nemůžu si pomoct, ale hodně mi připomíná Adinu Mandlovou. Dame May Whitty (známá z Hitchcockova Zmizení staré dámy či Podezření) jako nekalé pikle kující matinka je skvostná, přesný a od pohledu nebezpečný je i její filmový syn George Macready. A šlehačkou na dortu je sám pan režisér, který si i při zmíněném omezeném rozpočtu dokázal vyhrát s gotickou vizuální podobou filmu. Dům, ve kterém je hrdinka vězněna a přiváděna k šílenství, má tu správnou tajuplnou atmosféru, prohání se v něm černá kočka, ve zdech se nacházejí tajné chodby a stíny zdůrazňují hrdinčino rozpoložení i ohrožení.


Dost plků. Koukejte si Julii Ross sehnat a pustit. Mimochodem v roce 1987 natočil Arthur Penn remake pod názvem Dead of Winter, česky uvedeno jako Smrtící dech zimy. Slibuju, že ho zkouknu a dám vědět, jak moc špatné to je. :)

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Wallace MacDonald
Scénář: Muriel Roy Bolton podle románu Anthonyho Gilberta
Kamera: Burnett Guffey
Střih: Henry Batista
Hrají: Nina Foch, Dame May Whitty, George Macready a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 8. listopadu 1945

Odkazy:

25. prosince 2009

Union Station (1950)

Union Station (1950)
1950, USA, 80 min.

Příběh je prostý: mladá dívka (Nancy Olson) si všimne dvou podezřelých cestujících nastupujících do jejího vlaku, jeden z nich má dokonce zbraň. Oznámí to průvodčímu, který upozorní policejní stanici na nádraží Union station v Chicagu. Zkušený drážní policista (William Holden – ve stejném roce se potkal s Olsonovou v klasickém Sunset Boulevardu) její hlášení nejprve bere na lehkou váhu, ale ukáže se, že podezřelí muži jsou zapleteni v únosu slepé dívky a požadují od jejího otce výkupné. Víc by bylo škoda prozrazovat, protože ač námět nezní zrovna nejoriginálněji, některá vyústění klasických thrillerových situací vás rozhodně překvapí.

Největší hvězdou snímku je pro mě režisér Rudolph Maté. Stejně jako v mnohem známější noirové klasice 24 hodin do smrti (D.O.A.) i zde dokazuje, že v jednoduchosti je síla. První dvě třetiny se s ničím nepáře, nasazuje ďábelské tempo, nezdržuje se s nějakými zbytečnými odbočkami či psychologizováním. Většina snímku zachycuje policisty sledující potajmu zločince v naději, že je zavedou na místo úkrytu unesené dívky. Dlouhé scény v nádražních prostorách plných cestujících vyloženě přetékají napětím. Noirovou atmosférou snímek nasákne v okamžicích, kdy se ukazuje, že metody policistů se od metod zločinců vlastně až tolik neřeší. V zoufalé chvíli, kdy policisté neví jak dál a mají v rukou jen jednoho nespolupracujícího zločince, neváhají (velmi přesvědčivě) předstírat, že ho hodí pod kola přijíždějícího vlaku. Účel světí prostředky, protože jiná možnost záchrany unesené dívky prostě není. Po dvou třetinách přijde menší pauza, kdy si Olson s Holdenem mají šanci leccos vyříkat, ale potom už následuje poslední kolo souboje, tentokrát jen jeden proti jednomu.

Závěrem něco pro rozšíření všeobecného filmového přehledu: víte, že polský rodák Maté byl nejprve velmi úspěšným kameramanem a podílel se na takových snímcích jako jsou Dreyerovy kousky Michael, Utrpení panny Orleánské či Upír, Hitchcockův Zahraniční dopisovatel nebo Vidorova Gilda?


Union Station opět dokazuje, že se opravdu vyplatí se mezi zapomenutými noiry přehrabovat a zkoušet někdy i naslepo štěstí, protože šance najít malý poklad jsou opravdu vysoké.


Režie: Rudolph Maté
Produkce: Jules Schermer
Scénář: Sydney Boehm podle románu Thomase Walshe
Kamera: Daniel L. Fapp
Střih: Ellsworth Hoagland
Hudba: Heinz Roemheld
Hrají: William Holden, Nancy Olson, Barry Fitzgerald a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 4. října 1950

Odkazy:

Give 'em Hell, Malone (2009)

Give 'em Hell, Malone
2009, USA, 96 min.

Malone je drsňák formátu staré školy. Nosí zásadně oblek a klobouk (který nezapomene ani uprostřed líté přestřelky), projíždí se půl století starým bourákem a přítelkyní nejbližší je mu jeho bouchačka. Maloneho nejnovější job spočívá ve zmocnění se kufříku se záhadným obsahem, což spustí masakr, kdy náš hrdina vystřílí barák plný drsných chlápků s kvéry. A to je teprve začátek. Čeká nás obligátní femme fatale (tmavovlasá), nepěkně rafinovaná asijská vražednice (silně připomínající postavu šílené Gogo Yubari z Tarantinova Kill Billa), maniakální popálený pyroman atd.

Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Plakát je noirově cool (nebo spíš comicsově ve stylu Sin City – které mám rád), trailer vypadal na další stylizovanou akční jízdu plnou pomrkávání na noirové klasiky. Bohužel, zhruba po půl hodině došlo k přesycení a film mě až na pár výjimečných chvil přestal úplně zajímat.

Nejzajímavější mi na celém snímku přijde podivná stylizace, kdy hrdina, jeho auto a některé interiéry zjevně patří do čtyřicátých, padesátých let, zatímco vše ostatní je moderní (někteří lidé jsou současně oblečeni, ostatní auta na ulicích a budovy jsou taky současné). Těžko říct, jestli je to z nouze ctnost (protože za patnáct milionů dolarů toho opravdu mnoho nepořídíte), nebo umělecký záměr. Neříkám, že to funguje a má smysl, ale film je tím aspoň „jiný“.

Mezi klady bych rozhodně ještě zařadil výkon Thomase Janea, který si suché hlášky cedící drsňáky zjevně poctivě nakoukal a nějaký lepší noirový počin bych mu rozhodně přál. Ani Elsa Pataky není rozhodně špatná, přitažlivost a určité tajemno jí nechybí.

Úvodní rozjezd končící zručným odkazem na proslulou zrcadlovou scénu z Wellesovy Dámy ze Šanghaje (i když takový Johnny To ve svém bijáku Mad Detective si s ní poradil ještě lépe) dává naději v solidní noirové hody, bohužel pak jde už křivka zajímavosti a zábavnosti dolů, padouchové nechutně comicsově přehrávají (obzvlášť Doug Hutchinson jako Matchstick by potřeboval zkrotit, dívat se na jeho etudy dost bolí), zápletka není zrovna zajímavá a snímek se vleče vstříc stylovému, ale přepálenému konci.

Rozhodnutí producentů uvést Give 'em Hell, Malone nakonec pouze na DVD a blu-rayi tak navzdory slibnému traileru nepřekvapí a lze s ním jen souhlasit. Na druhou stranu ten, kdo si protrpěl Millerova tragického Spirita, může být v klidu. Malone je rozhodně lepší. Záleží jen na vás, jestli to stačí.

Režie: Russel Mulcahy
Scénář: Mark Hosack
Kamera: Jonathan Hall
Střih: Robert A. Ferretti
Hudba: David C. Williams
Hrají: Thomas Jane, Ving Rhames, Doug Hutchinson, Elsa Pataky a další

Distribuce: Momentum Pictures (UK), Entertainment One (Kanada)
Premiéra: 25. července 2009 (San Diego Comicon), na DVD a blu-rayi 26. ledna 2010

Odkazy:
IMDB
ČSFD

24. prosince 2009

Blonde Ice (1948)

Blonde Ice
USA 1948, 73 min.


Za tímhle krásně pulpovým názvem se skrývá laciný béčkový noir, považovaný dlouho za ztracený. Noirovým fandům by radost udělat měl.

Jak už z názvu vyplývá, ve filmu nejde o nic jiného než o hlavní hrdinku, která je tak bozohledná, vypočítavá a smrtící mrcha, že ji nemůžete nemilovat. Neváhá odskočit si z vlastní svatby a tulit se na balkoně k bývalému milenci a slibovat mu, že na něj bude na líbánkách myslet, stejně tak už na zmíněných líbánkách manžela zavraždit! A tím její triky zdaleka nekončí. Děvče se totiž nezastaví a míří stále nahoru.

Největší legrace spočívá v tom (a těžko říct, jestli je to autorský záměr nebo nezájem tvůrců o detaily), že hrdinka zdaleka není tak rafinovaná, jak si myslí a dělá jednu hloupou botu za druhou (například když už zabiju manžela a chci, aby to vypadalo jako sebevražda, nesetřu z vražedné zbraně otisky úplně všechny). Je taky teoreticky možné, že to byl rafinovaný plán na druhou, kdy se chtěla rovnou zbavit i milence, ale to už bych od tvůrců čekal asi moc.

Obsazení je neznámé, ale herci jsou zkušení rutinéři z mnoha levných snímků a zejména Leslie Brooks v roli hlavní hrdinky svou zavilostí pobaví. Navíc se spekuluje o tom, že za scénářem stojí režisér kultovní Objižďky Edgar G. Ulmer. Na lehký nadprůměr snímek taky vytahuje pěkná kamera George Robinsona, který se podílel hlavně na hororech (z těch známějších jsou to Frankenstein Meets the Wolf Man, House of Frankenstein či House of Dracula z produkce Universalu).

Blond Ice není žádný noirový stejk, ale slušný hambáč, co hladového zasytí. Navíc hrdinka si nezadá s proslulou chladnokrevnou vražednicí a manipulátorkou z Verhoevenova slavného neo-noirového opusu se stejnými iniciálami. Jen IQ má asi podstatně nižší. :)

Režie: Jack Bernhard
Produkce: Robert E. Callahan, Martin Mooney
Scénář: Kenneth Gamet podle románu Whitmana Chamberse „Once Too Often“
Kamera: George Robinson
Střih: W.L. Bagier, Jason H. Bernie
Hudba: Irving Gertz
Hrají: Leslie Brooks, Robert Paige, Russ Vincent a další

Distribuce: Film Classics
Premiéra: 24. července 1948

Odkazy:

19. prosince 2009

Witness to Murder (1954)

Witness to Murder
1954, USA, 83 min.
Filmů (a konkrétně i noirů) o postavách, které se stanou svědky násilného činu a následně se samy dostávají do ohrožení života, jsou desítky. V souvislosti s Witness to Murder mě napadá například námi nedávno vychválený The Window nebo Hitchcockovo Okno do dvora (premiérované jen o několik měsíců později než snímek, o kterém je řeč). V případě noiru režiséra Roye Rowlanda je onou svědkyní Cheryl Draper (Barbara Stanwyck) a vrahem rafinovaný spisovatel a sympatizant nacismu Albert Richter (George Sanders).

Příběh je poměrně jednoduchý a předvídatelný: Cheryl jedné noci zničehonic probudí průvan a když jde zavřít okno, zahlédne v domě naproti, jak mužská postava uškrtí mladou ženu. Oznámí to na policii, ta však nenajde žádné důkazy a případ tedy smete ze stolu. Cheryl se nevzdává a snaží se pátrat na vlastní pěst, Richter je však neustále o krok napřed a postupně se mu daří policii přesvědčit o tom, že jeho sousedka je mentálně nemocná. Asi není třeba dodávat, jak se příběh vyvíjí dál a jak dopadne.


V originální zápletce nebo invenční výstavbě syžetu kvality snímku opravdu nespočívají. Některé motivy a zvraty musely působit zastarale a úsměvně už v době vzniku (Richterovy politické názory). Film naopak vyniká několika působivými scénami - téměř němý úvod, v němž Cheryl pozoruje okno naproti, volá policii a Richter mezitím "uklízí" mrtvolu, je velice efektní a výborně navozuje správnou noirovou atmosféru. Skvělá je i scéna, ve které se protagonistka dostává do psychiatrické léčebny - kameraman John Alton (on je skutečnou hvězdou filmu) ji nasvítil tak bravurním způsobem, že na vás skutečně dolehne tíha a bezútěšnost takového místa. Altonovo mistrovství ale poznáte i v méně nápadných momentech - například ve způsobu, jakým dokáže nasvítit detailní záběry obličeje B. Stanwyck apod. Právě jeho kameramanská práce a herecké výkony obou hlavních představitelů jsou největšími lákadly jinak průměrného filmu.

Režie: Roy Rowland
Produkce: Chester Erskine (Chester Erskine Productions)
Scénář: Chester Erskine
Kamera: John Alton
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Střih: Robert Swink
Výprava: William Ferrari
Hrají: Barbara Stanwyck, George Sanders, Gary Merrill, Jesse White, Harry Shannon, Claire Carleton a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 15. dubna 1954

Odkazy

16. prosince 2009

Výsledky druhé ankety

Druhá anketa v historii Film Noir Blogu byla ukončena. Vyplynulo z ní, že nejraději máme noiry se zrádnou femme fatale (5 hlasů) a ujetým psychopatem (4). Nejsem si jistý, co to o nás vypovídá. Na třetím místě se umístily adaptace hard-boiled románů (3).



Od dnešního dne můžete hlasovat v další anketě, v níž nám půjde o to zjistit, kterou noirovou herečku máte nejraději. Kdo doprovodí Bogarta a utvoří s ním pomyslný ideální noirový pár?

14. prosince 2009

Muž z Londýna (2007)

The Man From London
Maďarsko/Německo/Francie, 2007, 133 min.

V rámci filmografie maďarského režiséra Bély Tarra se o filmu noir často hovoří v souvislosti s jeho pátým celovečerním filmem Zatracení (Kárhozat, 1988). V tomto případě však toto spojení zavání konstruktem a nutno podotknout, že i sám Tarr by s ním s největší pravděpodobností nesouhlasil. Naopak o svém zatím posledním snímku nazvaném Muž z londýna (The Man from London, 2007) jako o filmu noir sám hovoří. Byť pro nás, nadšence klasického amerického noiru, se v rozhovoru s Davidem Bordwellem nevyjadřuje příliš pozitivně: Béla Tarr has called The Man from London a film noir, and he explained that to me by saying, “Not an American film noir. They were done by bad directors. More like the original French film noirs.” (1)



Muž z Londýna, který znamenal v Tarrově tvorbě zásadní obrat, přichází s typickou noirovou zápletkou: hlavní hrdina se náhodou zaplete do zločinu a jde to s ním od desíti k pěti. Filmový mág Tarr tuto v zásadě jenoduchou story (jako vždy) obohacuje nádherným vizuálem. Své typické, zdánlivě nekonečně dlouhé záběry (úvodní, jenž otevírá celý příběh, trvá bezmála třináct minut) nechá pomalu plynout a ponořuje je do tmy nočního přístavního města. Současně opět představuje hrdinu-voyeura, který mlčky špehuje ostatní. Bordwell píše: "Imagine Rear Window without the reverse shots of Jimmy Stewart watching." (2)

 V Muži z Londýna se setkáváme s Maloinem v podání českého herce Miroslava Krobota, nočním hlídačem, jenž se shlížejíc ze své věže stane svědkem vraždy a následně její součástí, neboť ukradne kufřík s penězi, kvůli němuž byl onen muž zabit. Film je tak především o vnitřních, psychických pochodech jednotlivých postav, které nám však Tarr z velké většiny zatajuje a nechá nás tak tápat v nevědomosti. Do popředí vystupují otázky viny a pokřivené morálky, jež společně s motivem zločinu prostupují celým režisérovým dílem. Byť a právě proto, že Muž z Londýna není příliš přímočarý a nenáročný pro sledování, doporučuji jej všem fanouškům žánru (nebo cyklu, chcete-li). A o to víc, protože od ledna bude k vidění i v českých kinech jako součást nadcházejícího Projektu 100.



(1) BORDWELL, David. Vancouver Visions. Dostupné z: http://www.davidbordwell.net/blog/?p=1366
(2) Tamtéž.

Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Scénář: Béla Tarr, László Krasznahorkai podle románu Georgese Simenona
Kamera: Fred Kelemen
Výprava: Péter Brill
Střih: Ágnes Hranitzky
Hudba: Mihály Vig
Hrají: Miroslav Krobot, Tilda Swinton, Erika Bók a další.

Premiéra: 23. května 2007 (Cannes Film Festival)
Premiéra v ČR: 5. ledna 2010

CSFD
IMDb
Allmovie

12. prosince 2009

The Blue Gardenia (1953)

The Blue Gardenia
USA, 1953, 88 minut

The Blue Gardenia (1953) je další z Langových snímků (např. vedle House by the River, 1950), který bývá (poněkud povrchně) řazen do skupiny levných béčkových filmů. Byl natočen během rekordních dvaceti dnů a námětem se mu stala povídka ve své době populární spisovatelky a úspěšné scenáristky Very Caspary (1). Tento film je považován za velice progresivní a stal se jedním z milníků cyklu filmu noir, kterému byly věnovány spousty studií, neboť zásadním způsobem obrací noirové konvence. Podobně jako v Secret Beyond the Door (1948) je totiž tradiční pojetí filmu noir z pohledu mužského hrdiny-vyšetřovatele, se kterým se identifikujeme, nahrazeno hlediskem ženy. Ann Kaplan tvrdí, že „The Blue Gardenia představuje zásadní rozpor mezi dominantním mužským pohledem na svět a podřízeným světem žen v patriarchátu.“ (2)


Film prezentuje podstatné proměny v mužském hledisku a zároveň jej v určitých ohledech přímo zpochybňuje. Hlavní hrdinka Norah (Anne Baxter) totiž ví mnohem více než mužský vyšetřovatel. A tak místo toho, abychom se identifikovali s ním a spoléhali na něj, identifikujeme se s Norah, o které jako diváci celou dobu předpokládáme, že je vražedkyně.

Norah pracuje jako operátorka v telefonní společnosti, stejně jako její dvě spolubydlící – vyzývavá a koketující Crystal a duchem věčně nepřítomná Sally, vášnivá čtenářka brakových detektivek. Norah je vyobrazena jako věrná a oddaná žena trpělivě čekající na svého přítele George, který bojuje v Koreji. Její dosavadní poklidný život se hroutí poté, co se z dopisu od něj dozvídá, že si našel jinou ženu, s níž se chce oženit. V rozhořčení přijímá pozvání na večeři od notorického sukničkáře, malíře Prebbleho. Ve snaze zapomenout na bolestivý rozchod zapíjí Norah svůj žal alkoholem, který se jí stane (podobně jako Wanleymu v Ženě za výlohou (1944) či Stephenovi v House by the River) osudným. Bouřlivý večer pokračuje v Prebbleho bytě, kde se doslova zvrhne v noční můru a končí vraždou. Podle toho, co jsme v této sekvenci viděli, usuzujeme, že Norah Prebbleho v sebeobraně zabila, avšak náš úsudek je podobně jako v Přes práh smrti (1937) mylný.


Následujícího rána se Norah probouzí s příšernou kocovinou a značnou část předešlého večera si nepamatuje. Včetně jí samotné tedy nikdo neví, co se v Prebbleho bytě skutečně stalo. Nejasné vzpomínky podněcují její úzkostlivost a paranoidní chování. Zatímco ji hledá policie, snaží se zahlazovat stopy, které by mohly svědčit proti ní. Stejně jako profesor Wanley z Ženy za výlohou je při ničení důkazů vyrušována policisty a má pocit, že muže zákona potkává na každém kroku. Je podezíravá vůči svým kamarádkám a trpí utkvělou představou, že ji špehují. Více zde.

1) Podle její předlohy byl například natočen i slavný film noir Otty Premingera Laura. Podobnost mezi těmito filmy je velice nápadná – v obou filmech jde o vyšetřování vraždy a centrem pozornosti je žena, do které se vyšetřující zamiluje.
2) KAPLAN, Ann. The Place of Women in Fritz Lang’s The Blue Gardenia. In Women in film noir. London: British Film Institute, 1999. s. 87.

Režie: Fritz Lang
Produkce: Alex Gottlieb (Blue Gardenia Productions) 
Scénář: Charles Hoffman podle povídky Very Caspary
Kamera: Nicholas Musuraca 
Výprava: Daniel Hall
Střih: Edward Mann
Hudba: Raoul Kraushaar 
Hrají: Anne Baxter (Norah Larkin), Richard Conte (Casey Mayo), Ann Sothern (Crystal Carpenter), Raymond Burr (Harry Prebble), Jeff Donnell (Sally Ellis)

Distribuce: Warner Bros. 
Premiéra: 23. března 1953

Odkazy:

10. prosince 2009

Nikkatsu Noir

Možná jste zaregistrovali, že společnost Criterion na podzim vydala pětidiskovou kolekci japonských noirů. Pod názvem Nikkatsu Noir se skrývá například jedno z méně známých děl Seijuna Suzukiho nebo film Koruto wa ore no pasupoto Takashiho Nomury. Pokud jste dosud váhali, zda si kolekci pořídit, možná vás přesvědčí zevrubná recenze zvěřejněná na webových stránkách časopisu Cineaste. Když budete jednat rychle, do Vánoc to ještě stihnete.


1. prosince 2009

Velký zátah (1953)

The Big Heat
USA, 1953, 89 min.

Námětem tohoto Langova snímku, jenž se stal předchůdcem tzv. policejního filmu, byla stejnojmenná předloha Williama P. McGivernaVelký zátah zobrazuje společnost zmítanou korupcí a násilím a policejní úřad jako instituci, která se z respektované změnila v ovládanou podsvětím. Představuje demoralizovaný svět, v němž není místo pro pravé rodinné hodnoty, ale naopak oplývá všudypřítomným pokrytectvím a přetvářkou. Těžko bychom zde hledali čistě kladného hrdinu, neboť téměř všechny ústřední postavy filmu jsou koncipovány značně ambivalentně, počínaje hlavním hrdinou, detektivem Bannionem (Glenn Ford), jenž motivován osobní mstou, bere zákon do svých rukou. Dvojakost postav je ve Velkém zátahu silně vizualizována.



Ženské postavy zde představují paletu různorodých charakterů. Bannionova manželka Katie (Jocelyn Brando) je dokonalým příkladem femme attrapée. Je cudnou ženou v domácnosti, příkladnou milující manželkou a matkou, nabízející hrdinovi bezpečné útočiště. V Langově filmu zastupuje jediný charakter nepostižený zkažeností okolního světa, a právě proto musí zemřít. Naopak vdova Bertha Duncan (Jeanette Nolan) je od počátku prezentována jako chladnokrevná a vypočítavá potvora s několika tvářemi. Chvíli předtím, než ji Bannion vyslýchá, je snímána ve své ložnici a její postava se odráží v trojčlenném zrcadle, což naznačuje existenci jejích několika tváří. Zhroucená žena truchlící nad smrtí svého muže je pouze produktem její přetvářky. Více zde.


Režie: Fritz Lang
Produkce: Robert Arthur (Columbia Pictures)
Scénář: Sydney Boehm podle stejnojmenného románu Williama P. McGiverna
Kamera: Charles Lang
Výprava: Robert Peterson
Střih: Charles Nelson
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Hrají: Glenn Ford (detektiv Dave Bannion), Gloria Grahame (Debby Marsh), Jocelyn Brando (Katie Bannion), Alexander Scourby (Mike Lagana), Lee Marvin (Vince Stone), Jeanette Nolan (Berta Duncan)

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 14. října 1953

29. listopadu 2009

The Window (1949)

The Window
1949, USA, 71 min.

Když už máte na seznamu zhlédnutých noirů hodně titulů, občas na vás padne úzkost a pochyby, že už jste snad všechno z toho nejlepšího viděli, obzvlášť když máte dlouhou dobu štěstí na jeden průměrný film za druhým. Pak ale přijde absolutní pecka a vy jste v sedmém nebi - zejména když se jedná o titul, který jste marně sháněli hodnou dobu. A přesně to mě na tom prohrabávání se starými filmy tak baví.

The Window je opravdu klenot, a přesně takový, o jakém se v minulém článku zmiňoval Mejla: aspiruje na to nabourat se vám do osobní topky. Již jména v titulcích o mnohém napovídají: režisérem je kameraman Ted Tetzlaff, který spolupracoval např. s Hitchockem na filmu Pověstný muž (Notorious, 1949) či s René Clairem na jednom z nejznámějších filmů Veroniky Lake Krásná čarodějka (I Married a Witch, 1942); hudbu složil noirový mág Roy Webb, v kolonce scenáristy figuruje slavné noirové jméno Mela Dinelliho, jenž scénář pro Tetzlaffův film napsal podle povídky dalšího proslulého noirového autora Cornella Woolriche, kterého si každý spojí minimálně s Oknem do dvora (Rear Window, 1954).


A právě Okno do dvora vám Tetzlaffův snímek jasně evokuje, neboť má podobnou zápletku: hlavní hrdina náhodou spatří zločin a svépomocí se mu snaží přijít na kloub. The Window od samého začátku zaujme tím, že do centra pozornosti staví malého chlapce, kterého si zahrála jedna z dětských hvězd Hollywoodu Bobby Driscoll. Ten zde ztělesňuje lehce problematické dítě s bujnou fantazií, na něhož jsou jeho rodiče krátcí. Rád si z nudy vymýšlí různé historky o gangsterech, a tak se není čemu divit, že když se stane svědkem skutečného zločinu, nikdo jeho vyprávění nevěnuje zvláštní pozornost. The Window je skvělým příkladem filmu, u kterého trpíte s postavou, jíž nikdo nevěří. Tady je to navíc dohnáno do extrému v tom smyslu, že důvěryhodnost postavy je snižována jejím věkem.

Tetzlaffův snímek rozhodně má co nabídnout. Překvapuje na svou dobu odvážně a především věrohodně  nasnímanou závěrečnou sekvencí, kdy se z Tommyho jakožto svědka vraždy stává nová oběť a snaží se uniknout vrahovi. Akční a napínavá honička rozhodně není z těch lacině úsměvných, ale naopak je brilantně promyšlená. Celou dobu jsem navíc přemýšlela o tom, že si The Window dokážu skvěle představit jako remake v tom stylu, v jakém například Disturbia (2007) odkazovala právě k Oknu do dvora. Už to chce jen najít šikovného režiséra...


Režie: Ted Tetzlaff
Produkce: Frederic Ullman Jr., Dore Schary (RKO)
Scénář: Mel Dinelli podle povídky Cornella Woolriche
Kamera: Robert De Grasse, William O. Steiner
Hudba: Roy Webb
Střih: Frederic Knudtson
Výprava: Sam Corso
Hrají: Bobby Driscoll, Barbara Hale, Arthut Kennedy a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 6. srpna 1949

CSFD
IMDb
Allmovie

24. listopadu 2009

The Phenix City Story (1955)

The Phenix City Story 
1955, USA, 87 min. (verze s prologem 100 min.)

Asi pětadvacetitisícové městečko Phenix City v Alabamě bylo v polovině 50. let známé jako město hříchu (Sin City). Skupina gangsterů v něm vedla velmi prosperující podniky s hazardem, drogami či prostitucí a kdykoliv  chtěli spořádaní občané proti této situaci vystoupit (většinou prostřednictvím různých iniciativ a právních kroků), gangsteři odpověděli vlnou chladnokrevných násilných akcí. Ta vyvrcholila vraždou kandidáta na státního prokurátora Alberta Pattersona přímo před jeho kanceláří. Pořádek přinesly až armádní oddíly, které ve městě zavedly stanné právo. Režisér Phil Karlson, v 50. letech noirový specialista (v rychlém sledu natočil osm noirů), se nechal zmíněnými událostmi  inspirovat k natočení filmu jednoduše nazvaného The Phenix City Story.

V něm kombinuje reálné, historicky doložitelné události se smyšlenými a skutečné aktéry phenixského veřejného života s filmovými typy. Tomu odpovídá i Karlsonova režijní metoda - autenticky působící záběry střídá s vizuálně stylizovanými scénami (svícení, nečekané postavení kamery), a výsledkem je tak velmi živý a vzrušující portrét města uchváceného zločinem a korupcí. Zatímco v noirech odehrávajících se ve velkoměstě je násilí často anonymní a skryté v příšeří zapadlých uliček, ve Phenix City Story má jasnou a důvěrně známou tvář a může vypuknout prakticky kdekoliv - v baru, na ulici plné lidí, v soukromí domovů. Podobně nejsou gangsteři vybíraví co se týče obětí - nezastaví se ani před malými dětmi (obzvlášť působivá a krutá scéna) či ženami.



Karlsonův snímek je skutečně nekompromisní - v úvodu například režisér načrtne rodící se milostný vztah mezi dvojicí mladých lidí, který však v zápětí přetne náhlá mladíkova smrt (Karlson si to ještě vychutná, když nám i jeho milé dá na chvíli naději, že běsnění gangsterů přežil). To by se v žádném filmu velkého hollywoodského studia té doby prostě nestalo. Vůbec úmrtnost hlavních postav je neuvěřitelně vysoká. Karlson jakoby říkal: toto není žádný vykonstruovaný příběh, tohle je realita, která se neřídí scenáristickými poučkami a vzorci. Jeho film je (pochopitelně) velmi angažovaný - v závěru se postava Johna Pattersona, syna zavražděného Alberta Pattersona, který po svém otci převzal štafetu a stal se státním prokurátorem, obrací přímo k nám divákům a upozorňuje, že ačkoliv jsme vyhráli bitvu, válka ještě neskončila.

Pozn.: Film byl uváděn ve dvou verzích. V té delší, stominutové, předcházel hrané části krátký dokumentární prolog sestavený z autentických týdeníkových záběrů z Phenix City a z rozhovorů s jeho obyvateli.

Nedávno jsem si v jednom z příspěvků skuhral nad tím, jak dlouho jsem už neviděl noir, který by narušil mou soukromou topku. Phenix City Story se to podařilo.

Režie: Phil Karlson
Produkce: Samuel Bischoff, David Diamond (Allied Artists Pictures)
Scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur
Kamera: Harry Neumann
Hudba: Harry Sukman
Střih: George White
Výprava: Stanley Fleischer
Hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant, Edward Andrews, Lenka Peterson a další

Distribuce: Allied Artists Pictures
Premiéra: 14. sprna 1955

Odkazy

23. listopadu 2009

Nightmare Alley - Béčko zkažené áčkovou produkcí

Opět jsem narazil na docela zajímavou pasáž v knížce a to bych nebyl já, abych se o ni nepodělil. Týká se filmu noir Edmunda Gouldinga Nightmare Alley (1947).

Nightmare Alley (1947) is the quintessential B movie spoiled by an A production. If the studio, Twentieth Century-Fox, had left well enough alone, Nightmare Alley would have been hard and nasty. Or if they had turned it into a full-fledged A project, it would have become a classic. Instead they went halfway and ruined it, the deprived bastard child of a millionaire. The amazing thing is that they didn't turn it into a mess. 
You get a feeling, as you trace the changing facets of its production and view the end result, that everyone concerned with the movie recognized its power, although none could find the source. The entire project seems to have been shot through with bewilderment and a reluctance to follow any one lead to its conclusion.
(...)
 

 
Hollywood has always been scorned for turning great novels into lousy, botched-up movies. All you have to do is look at the 1930 version of Moby Dick to see why the industry deserved its bad name. But virtually nothing's been said about how Hollywood took the most awful novels and the world's worst prose and transformed them into perfectly dandy movies with brilliant craftmanship. (...) For Hollywood, the greatness of the book and the greatness of the movie are usually in inverse proportion.
(...)
Of course, Nightmare Alley might have been a great movie had Orson Welles gotten hold of it and transformed it slightly. It wouldn't even have needed transformation, just a shift in balance here, something accentuated there - the sort of thing Welles could have done brilliantly had he been more restrained and adaptable to the system, and had the system been less fearfully anti-intellectual and more accommodating. Imagine the subtlety and depth he could have added to the picture from his own profound knowledge of personal attachments: the constrictions and small cruelties we impose on people we "care" for in order to assert and maintain our dominance over them. At the same time, all of the intellectual pretentiousness, staginess and phony spontaneity that was soon to ruin The Lady from Shanghai (1948) could have been used to coat layer upon layer of irony. 
 
MILLER, Clive T. "Nightmare Alley: Beyond the Bs". In: McCARTHY, Todd, FLYNN, Charles. Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. New York: E.P. Dutton & Co., Inc., 1975. str. 167 - 183. 
 
Docela zajímavé postřehy, myslím. Od Edy čekám, že se proti poslední větě rázně ohradí. Nejlépe dalším textem v jeho wellesovském seriálu :)

22. listopadu 2009

Deset důvodů, proč milovat Ulmerovu Objížďku

Detour
USA, 1945, 67 min.

Svůj nejslavnější film zvaný Objížďka natočil kultovní režisér béčkových filmů Edgar G. Ulmer za čtrnáct dní s rozpočtem 120 tisíc dolarů. A tady je deset aspektů, které dělají Objížďku tak dobrou:

1. Hlavní hrdina Al je "totally fucked up".
2. Retrospektivní vyprávění prostřednictvím hrdinova voiceoveru.
3. Alova nezapomenutelná svérázná klavírní variace Brahmsova valčíku.
4. Scéna v mlze: Al se svou láskou Sue kráčí nočním městem zahaleném v mlze, když se od ní dozvídá, že odjíždí za kariérou do L.A.
5. Alův telefonát Sue: Přestože jde o dialog, Al chrlí své otázky a odpovědi do sluchátka tak rychle, že se zdá, že vede jeden dlouhý monolog.


6. Trip across the USA: Al stopuje z New Yorku do L.A. za hojné pomoci zadní projekce.
7. Osudovost: Al je přesvědčen, že svého spolujezdce Charlese omylem (!) zabil, on však ve skutečnosti zemřel na srdeční zástavu. Nicméně Al se zbaví těla a vydává se za mrtvého muže. A co osud nechce? Krátce nato nabere stopařku, která náhodou Charlese znala a odhalí tak Alův podvod.
8. Femme fatale: stopařka Vera je mrcha se vším všudy. Nepříjemná uječená a panovačná kráva, vedle níž všechny ostatní FF působí jako neškodné nanynky, a kterou byste nejradši zaškrtili...
9. Vražda pomocí telefoního kabelu:...a přesně to Al (byť nezáměrně) udělá.
10. Naprostá zráta identity: Al během pár dní přijde o všechno, především pak o svou vlastní identitu. Nejprve si vymění totožnost s mrtvým Charlesem, aby se jí posléze snažil zbavit po zavraždění Very. Stává se mužem bez jména, nikým.


Režie: Edgar G. Ulmer
Produkce: Leon Fromkess (PRC Pictures)
Scénář: Martin Goldsmith
Kamera: Benjamin H. Kline
Hudba: Leo Erdody
Střih: George McGuire
Hrají: Tom Neal (Al), Ann Savage (Vera), Claudia Drake (Sue), Edmund MacDonald (Charles)

Distribuce: PRC Pictures
Premiéra: 30. listopadu 1945

Odkazy:

21. listopadu 2009

City Streets (1931)

City Streets 
1931, USA, 81 min.

Film noir se jako určitá tendence v americké kinematografii začíná prosazovat na přelomu 30. a 40. let. Už o dobrých deset let dříve se však čas od času objevovaly filmy, o kterých můžeme říci, že noir předznamenávaly a spolu s německým expresionismem nebo francouzským poetickým realismem tvořily jeho hlavní inspirační zdroje. Mám na mysli například Sternbergovo Podsvětí (1927), The Racket Lewise Milestonea (1928) nebo raný zvukový snímek City Streets režiséra Roubena Mamouliana.


Na jednu stranu můžeme City Streets zařadit po bok gangsterek jako Zjizvená tvář nebo Veřejný nepřítel - už kvůli mafiánskému prostředí nebo náznaku klasického motivu vzestupu nového člena gangu k moci. V mnoha dalších ohledech se však Mamoulianův snímek od gangsterské série vzdaluje a pracuje s prvky, které budou později patřit k trademarkům filmu noir: důraz na temnou atmosféru, které se dociluje například expresivním svícením; uplatňování mnoha vizuálních symbolů (např. mořský příboj); "odsunutí" násilí mimo obraz a s tím související práce se zvukovou stopou. Za určité vodítko můžeme považovat samo jméno Dashiela Hammetta, který je podepsán pod námětem filmu a jehož hard-boiled romány (zejména Maltézský sokol) bývají často označovány za jeden z hlavních iniciačních vlivů na film noir.

City Streets je velmi svižný a vizuálně nápaditý snímek, postrádá však ještě typicky noirový dojem bezvýchodnosti. Na ten si museli diváci dalších deset let počkat. (Představitelé hlavních rolí, Sylvia Sidney a hlavně Gary Cooper, působí až příliš bezstarostně; není divu, že se oba dva později v noirech vůbec neobjevovali.)

Režie: Rouben Mamoulian
Produkce: E. Lloyd Sheldon (Paramount)
Scénář: Max Marcin a Oliver H.P. Garrett; podle námětu Dashiela Hammetta
Kamera: Lee Garmes
Hudba: Sidney Cutner
Střih: William Shea
Hrají: Gary Cooper, Sylvia Sidney, Paul Lukas, William Boyd, Guy Kibbee, Stanley Fields a další

Distribuce: Paramount
Premiéra: 18. dubna 1931

Odkazy

18. listopadu 2009

Andrew Sarris o béčkových filmech (a filmu noir)

Následující dva odstavce jsou součástí eseje "Beatitudes of B Pictures", kterou slavný americký kritik Andrew Sarris napsal pro sborník Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. Okrajově se v ní zmiňuje i o filmu noiru, proto mě napadlo nahodit její část na blog.

There are at least two ways of looking fondly at any given B picture. One is the way of the trivia hound, and the other is the way of the treasure hunter. Whereas the trivia hound loves all B pictures simply because they are B pictures, the treasure hunter loves only certain B pictures because they have somehow overcome the onus of having started out as B pictures. Thus, the trivia hound tends to be encyclopedic, and the treasure hunter tends to be selective. By necessity, the treasure hunter must share some of the zeal of the trivia hound, but the trivia hound need not recognize the aesthetic restrictions of the treasure hunter. I would tend to classify myself as a treasure hunter with a touch of the trivia hound. Hence, I cannot embrace all the B-ness of B pictures. Nor do I consider all genres equal.
Musicals and comedies, for example, seldom surmount the ritualized format of the Bs. Indeed, the big curse of the Bs as a class of movies is a dreary tendency toward facetiousness without wit or humor. Nothing is more depressing about a bad movie than its bad jokes or its failed musical numbers or its unimaginative slapstick. Thus, a disproportionate number of fondly remembered B pictures fall into the general category of the film noir. Somehow even mediocrity can become majestic when it is coupled with death, which is to say that if only good movies can teach us how to live, even bad movies can teach us how to die. 

z SARRIS, Andrew. "Beatitudes of B Pictures". In: McCARTHY, Todd, FLYNN, Charles. Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. New York: E.P. Dutton & Co., Inc., 1975. str. 49 - 50.

A co vy? Ke které skupině fanoušků béček patříte?

16. listopadu 2009

Bogart je nejlepší herec

Hlasování v naší anketě o nejlepšího noirového herce skončilo a podle očekávání v ní zvítězil Humphrey Bogart, který získal z celkového počtu devatenácti hlasů osm. Druhé místo obsadil s čtyřmi hlasy Robert Mitchum a bronzovou medaili si rozdělí Robert Ryan s Richardem Widmarkem, kteří obdrželi stejný počet dvou hlasů. Vítězům srdečně gratulujeme a věnujeme jim vzpomínku! :)



Současně tímto vyhlašuji anketu novou, v níž se můžete vyjádřit k tomu, jaké filmy noir máte nejraději. Těším se na vaše hlasy a jsem zvědavá na výsledky.

14. listopadu 2009

The Unsuspected (1947)

The Unsuspected 
1947, USA, 103 min.

Žena, všemi (mylně) považovaná za mrtvou, kterou zastupuje pouze portrét v obývacím pokoji. Stárnoucí muž, autor populárních rozhlasových her, který je shodou okolností také rafinovaným vrahem. Že jsme o Lauře už psali? Tentokrát je však řeč o jiném noiru - The Unsuspected vznikl tři roky po Lauře v režii Michaela Curtize.

The Unsuspected je Laurou pro chudé - filmu chybí cynický humor Walda Lydackera, hard-boiled přístup detektiva v podání Dany Andrewse, chytře vystavěné vyprávění nebo Premingerova ladná režie. Přesto se jedná o zajímavý snímek, který své chyby maskuje pozoruhodnou prací s kamerou a svícením. Nejvíce Curtizově noiru škodí některé nepropracované postavy (otravně šťouravý Steve Howard, nevýrazný Oliver) a naprosto nelogické dějové přehmaty - Matilda, která se po vzoru Laury vrací "mezi živé", trpí amnézií a snadno se nechá přesvědčit, že se po krátké známosti provdala za naprostého cizince; během závěrečné honičky je Steve naložen do kufru (a myslím regulérní kufr, ne kufr auta) a odvezen na skládku, kde se jej bagr (nebo nějaký podobný stroj) chystá hodit do hořící hromady odpadků (proč jej vrah jednoduše nezastřelil?).


Jak jsem se už ale zmínil, dojem napravuje skvělá kamera a expresivní svícení. Přítomnost vraha Alexandera Grandisona (Claude Rains) je vždy signalizována mohutným stínem na zdi, jeho odchod z místa činu zase odrazem na stole nebo dokonce gramofonové desce (ty hrají v příběhu důležitou roli, protože si na ně viník nahrává nejen své pořady, ale i soukromé rozhovory obyvatel domu). Originálně je využit neonový nápis hotelu Peekskill, kde nocuje Grandisonův komplic Press. Z rádia slyšíme Grandisonův rozhlasový pořad o skrývajícím se zločinci, o němž nemá nikdo ani tušení (sám Grandison, Press nebo někdo jiný?). Press, ležící v posteli se zapálenou cigaretou, se v jednu chvíli podívá z okna ven, kde z názvu hotelu vidí pouze blikající písmena K I L L.

Právě takové momenty dělají z Curtizova noiru zajímavou podívanou, které rádi leccos odpustíte.

Režie: Michael Curtiz
Produkce: Charles Hoffman (Michael Curtiz Productions)
Scénář: Ranald MacDougall; podle románu Charlotte Armstrong
Kamera: Woody Bredell
Hudba: Franz Waxman
Střih: Frederick Richards
Výprava: Anton Grot
Hrají: Claude Rains, Joan Caulfield, Audrey Totter, Constance Bennett, Hurd Hatfield, Michael North, Fred Clark a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 3. října 1947

Odkazy

13. listopadu 2009

They Won't Believe Me (1947)

They Won't Believe Me
1947, USA, 80 min.

Larry Ballentine (Robert Young) je souzen pro vraždu své kolegyně z práce a milenky Verny (Susan Hayward). V sérii retrospektiv (s Larryho vysvětlujícím komentářem) se dozvídáme, co k jeho zatčení vedlo. Ballentine se oženil pro peníze, manželství s Grettou (Rita Johnson) však bylo příliš svazující, a tak začal hledat povyražení u milenek - nejprve u Janice (Jane Greer) a poté u Verny. Druhá jmenovaná jej dokonce přiměla k rozhodnutí opustit manželku a nechat se rozvést. Na cestě do Rena však dochází k autonehodě, při které Verna umírá a Larry nechává policii v mylném domnění, že na uhel spálené tělo patřilo Grettě. Po návratu domů však nachází Grettu rovněž mrtvou - spáchala sebevraždu. V této chvíli bezpáteřní Larry znovu potkává Janice. A vyprávění ještě stále není u konce.

Film se opírá především o skvěle napsanou hlavní postavu skrz na skrz prohnilého Larryho (výborný, proti typu obsazený Robert Young). Ačkoliv se fakticky žádného zločinu (respektive vraždy, za kterou je souzen) nedopustil, jeho jednání je v každé minutě filmu zcela odsouzeníhodné. A snad nejvíce ve chvíli, kdy nad Verninou smrtí neprojeví ani stín lítosti a místo toho se jí snaží využít k tomu, aby se zbavil Gretty. Nesoulad mezi literou zákona (nevinen) a morální odpovědností za uplynulé události a smrt dvou žen (jednoznačně vinen) je skvěle vyjádřen ironickým a nečekaným závěrem, který by bylo hřích prozradit.


Nutno ovšem podotknout, že co do zkaženosti nezůstávají ženské postavy o moc pozadu. Majetnická Gretta zneužívá svého bohatství a snaží se už dávno mrtvé manželství zachránit tím, že Larryho připoutá k sobě a svým penězům (v noiru se častěji setkáváme s opačnou verzí - kdy se vězenkyní ve vztahu stává žena). Verna má asi nejblíž ke klasické femme fatale, když touží po zakázaném muži a po penězích, zásahem osudu však končí tragickou smrtí. Janice působí jako nejnevinnější z trojice, ale zdání tentokrát klame. Za její náklonností k Larrymu jsou totiž skryté úmysly...

Pro režiséra Irvinga Pichela se jednalo spíše o ojedinělý exkurz do noirového teritoria, větší zkušenosti s ním měla producentka Joan Harrison, spojená například s Robertem Siodmakem nebo později s Alfredem Hitchcockem. Společně dali vzniknout vynikajícímu, ale neprávem zapomenutému filmu, který si prostě nesmíte nechat ujít.

Režie: Irving Pichel
Produkce: Joan Harrison (RKO)
Scénář: Jonathan Latimer; podle námětu Gordona McDonella
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Roy Webb
Střih: Elmo Williams
Výprava: Albert S. D'Agostino, Robert Boyle
Hrají: Robert Young, Susan Hayward, Jane Greer, Rita Johnson, Tom Powers, George Tyne a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 16. července 1947

Odkazy

Niagara (1953)

Niagara
USA, 1953, 92 min

Ray a Polly Cutlerovi (Max Showalter a Jean Peters) přijíždějí na opožděné líbánky k Niagarským vodopádům. Zde se setkávají s Georgem a Rose Loomisovymi - Josephem Cottenem a nádhernou Marilyn Monroe. Brzy se dozvíme, že George byl právě propuštěn z pchychiatrické léčebny a uvidíme, že jeho žena na něj nemá právě nejlepší vliv. Navíc ho podvádí s mladým svalovcem a plánuje vraždu. Více příběhu není záhodno prozrazovat a hlavně na něm vůbec nesejde.

Noirový matador Henry Hathaway (Kiss of Death, Dark Corner, Call Northside 777) natočil Niagaru v krásných sytých barvách, které ostře kontrastují s temným příběhem. Nutno přiznat, že černobílý by byl film sotva poloviční - krása Marilyn i Niagarských vodopádů v technicoloru vynikne naplno (a netřeba v tomto ohledu podceňovat Jean Peters). Čas od času Hathaway využije oblíbenou hru se stíny a je zde i žánrově typický syndrom nesmyslného útěku nahoru zakončený vizuálně orgastickou vraždou.

Marilyn mění ošacení s muzikálovou kadencí, atmosféra je výtečná a horečnost Josepha Cottena a druhé poloviny obecně je strhující. Ne nadarmo se říká, že Niagara byla jednou z inspirací Hitchcockova Vertiga (podobností mezi filmy je příliš mnoho na to, aby to byla náhoda). S Cutlerovými pak zpravidla přicházejí vtipné scénky nabízející příjemné chvíle odlehčení. Celým příběhem nás pronásleduje oblíbená Rosina píseň - tu zpívaná, tu hvízdaná a v klíčovén okamžiku hraná kostelními zvony. Propojuje příběh, je hybatelem událostí a dává falešné naděje.

Obsazení nemá chybu - ti tři jsou skvělí a čtvrtá je (tehdy ještě v podstatě neznámá) Marilyn, u které se neodvažuju posoudit, jestli hraje nebo ne. Každopádně je v tom, co dělá, dokonalá. Charaktery jsou parádně vykreslené, v pozadí každého z nich je minulost, která je jen lehce poodhalena a divák se tak ocitá v roli náhodného kolemjdoucího. Vidí, jak se kdo chová, ale jejich motivace i životní příběhy mu zůstávají skryty. O to víc může zamrzet přímost příběhu - karty jsou rozdány příliš brzy a potenciál několika dějových zvratů tak zůstává nevyužit. Ale ono je to vlastně stejně jedno, protože krása Niagarských vodopádů a Marilyn přebije cokoliv.

Pokud by noiry byly vážnou hudbou, byla by Niagara Vanessou Mae.


Režie: Henry Hathaway
Produkce: Charles Brackett
Scénář: Charles Brackett, Walter Reisch, Richard L. Bree
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Sol Kaplan
Střih: Barbara McLean
Hrají: Marilyn Monroe, Joseph Cotten, Jean Peters, Max Showalter

Distribuce: 20th Century Fox
Premiéra: 21. ledna 1953

Odkazy:
CSFD
IMDB

11. listopadu 2009

Třetí muž (1949)

The Third Man
VB, 1949, 104 min.

Skutečně dobrý film je pro mě ten, na který se rád dívám znova a znova a kde vždycky najdu něco nového nebo zajímavého. Taky ale mívám zdravou antipatii k do nebe vychvalovaným snímkům, které většina vysoce hodnotí hlavně proto, aby se neztrapnili (řekl tu někdo Občan Kane? J). Proto sebekriticky přiznávám, že Třetího muže jsem napoprvé naplno nedocenil a trochu se u něj nudil. Dnes (po možná desátém zhlédnutí) to nechápu. Právě proto tě, milá Rogue, nezatracuji. Zatím. J

Je „nejlepší britský film všech dob“ film noir? Určitě. Ale trochu jiný. Moderní americké velkoměsto nahradila rozbořená Vídeň, přízračné místo plné sutin a duchů minulosti, roli soukromého očka tu zastupuje americký brakový spisovatel, který přijel navštívit svého dávného přítele, femme fatale sice hrdinu ničí, ale rozhodně ne pro svoje potěšení či prospěch, osudové smyčce střídá odlehčená citera. Po stránce formální ale o zařazení není na vteřinu pochyb: typická je často vychýlená kamera, zdůrazňující vyšinutost doby a místa, úžasná hra se světlem a hlavně stínem (třeba příchod muže prodávajícího nafukovací balónky je famózní – vidíme osvětlené náměstí, když v tom se na stěnách domů objeví stín muže, který se zvětšuje a zvětšuje… až zpoza rohu vyjde obyčejně malý pouliční prodavač) atd.


Nejde nezmínit Grahama Greena (v tomto případě scénáristu). Neviděl jsem zdaleka všechny adaptace jeho díla (pro příklad uveďme i zde oblíbenou Langovu verzi Ministerstva strachu), ale Třetí muž rozhodně skvěle vystihuje atmosféru a vůbec svět jeho románů. A ústřední téma je typicky greenovská úvaha o tom, jestli můžeme zradit přítele, když se zjistí, že je to slušně řečeno hajzl (a vrah), a co nás to stojí.

Aby měl místní antifanclub Orsona Wellse radost, musím něco i o něm (ale neméně skvělý je samozřejmě i Joseph Cotten či Alida Valli a i malé štěky jsou obzvlášť šťastně – čti výrazně - obsazeny): je určitě těžké zahrát malou, ale klíčovou roli někoho, o kom se první hodinu jen neustále mluví a kdo je zároveň zbožňován a zostouzen. Když se ve filmu Welles konečně objeví, má jen opravdu málo prostoru, aby dokázal, že je jednak ten charismatický kamarád a milenec a zároveň nestoudný šmejd, obohacující se na úkor nemocných a umírajících. Wellsův vstup do děje je jedním z vrcholů snímku (a patří do zlatého fondu vizuálně nejpropracovanějších scén), stejně jako moment, kdy s Cottenem vlezou na ruské kolo a vedou konfrontační rozhovor. To je vlastně jediná Wellsova delší scéna před kamerou, později se už jen občas zjevuje a prchá. Ale všude je majestátní a neskutečně působivý. Celý film se vlastně točí kolem něj a divák i v těch krátkých chvílích pochopí proč.

Jedním z mých dalších poznávacích znamení skutečně dobrého filmu je taky to, že po jeho skončení nemáte chuť se aspoň pro ten den dívat na nic jiného, ale rádi byste si o něm něco přečetli, bavili se o něm nebo ho někomu aspoň doporučili. Třetí muž splňuje všechna moje kritéria. A jestli poprvé nebyl zážitek stoprocentní, příště už určitě bude.

Režie: Carol Reed
Produkce: Carol Reed, Hugh Perceval
Scénář: Graham Greene
Kamera: Robert Krasker
Hudba: Anton Karas
Střih: Oswald Hafenrichter
Hrají: Joseph Cotten, Alida Valli, Orson Welles a další

Distribuce: British Lion Film Corporation (UK)
Premiéra: 3. záři 1949

Odkazy:
CSFD
IMDB

10. listopadu 2009

Detektivní příběh (1951)

Detective Story
1951, USA, 103 min.

Na začátku stojí úspěšný detektiv se spokojenou manželkou, na konci leží mrtvý a bez ženy. Byť se tu přímo výsostně nabízí voice over mrtvoly à la Sunset Blvd. (1950), který nás formou retrospektivy provází celým příběhem, sem se zkrátka nehodí. Detektivní příběh klasika Williama Wylera byl natočen podle divadelní hry Sidney Kingsleyho. (1) Zaměřuje se na jeden pracovní den v životě newyorských policejních detektivů a sestává se z několika vzájemně propojených mikropříběhů, jimž dominuje postava drsného policisty Jima McLeoda v podání skvělého Kirka Douglase.


Divadelnost příběhu čiší především z až klaustrofobicky uzavřených interiérových prostor detektivního oddělení, v nichž jsou jednotlivé postavy (detektivové, kriminálníci a jejich rodinní příslušníci) nuceny vzájemně koexistovat. Z diváků jakožto zprvu nezaujatých pozorovatelů, kteří jsou "uvrženi" do několika zcela odlišných případů, se náhle stávají soudci - skrze odlišné přístupy vyšetřovatelů jsou jim předkládány různá stanoviska, a je potom na nich, jaký postoj k osudům jednotlivých postav zaujmou. Wylerův snímek byl na svou dobu odvážný především z morálního hlediska: z několika úhlů pohledu je zde např. propírána problematika interrupce.

Detektivní příběh je oceňován především pro svůj realistický pohled, svět policistů rozhodně nevykresluje černobíle. Kirk Douglas ztělesňuje v podstatě antihrdinského detektiva, zatvrzelého puritána, který s nikým nesoucítí - jak se ukáže, tak ani s vlastní ženou (Eleanor Parker). Přesto všechno si ale nemohu neklást otázku, proč je Detektivní příběh řazen mezi filmy noir? Hned po pár minutách každý musí uznat, že na něm vlastně nic noirového není. Maximálně (hodně bagatelizovaný) fakt, že hlavní hrdina během jednoho dne ztratí všechno, co měl. Spíše než film noir je prostě Wylerův snímek dramatem z policejního prostředí, ale zatraceně dobrým!

(1) Podle další Kingsleyho hry Wyler natočil film V newyorském přístavu (Dead End) již v roce 1937.

Režie a produkce: William Wyler
Scénář: Robert Wyler a Phillip Yordan podle divadelní hry Sidney Kingsleyho
Kamera: Lee Garmes
Střih: Robert Swink
Výprava: Earl Hedrick a Hal Pereira
Hrají: Kirk Douglas, Eleanor Parker, William Bendix, Cathy O'Donnell

Distribuce: Paramount
Premiéra: 24. října 1951

DVD (ČR): 7. října 2009 (Magicbox)

Odkazy:
IMDb
Allmovie