House of Strangers (1949)

House of Strangers 
USA, 1949, 101 min.

House of Strangers vypráví příběh italo-americké rodiny, jejíž patriarcha Gino Monetti (Edward G. Robinson) vlastní banku a při schvalování půjček se řídí více intuicí než platnými zákony. V centru pozornosti jsou ovšem zejména Ginovy vztahy s jeho čtyřmi syny - třemi vyvrženci, kterým nic nedaruje zadarmo, a milovaným Maxem (Richard Conte). Vedle toho film rozehrává i komplikovanou romanci mezi Maxem, který se živí jako právník, a jeho klientkou Irene (Susan Hayward). 

Snímek nedisponuje klasickou kriminální zápletkou, a tak jej za film noir považuji spíše okrajově. Tvůrci kladou akcent zejména na často zhoubné rodinné a partnerské vztahy. Film líčí nerovné postavení mužů a žen v rodinné hierarchii i generační střet mezi Ginem a jeho syny. Gino jako přistěhovalec z Itálie sice ví, že americká společnost je postavena na odlišných principech, než na jaké je zvyklý, ale stejně se řídí starými vzorci chování a odmítá se přizpůsobit. 

Scenárista a režisér Joseph L. Mankiewicz je známý zejména oscarovými, rafinovaně vystavěnými dramaty Dopis třem manželkám (A Letter to Three Wives, 1949) a Vše o Evě (All About Eve, 1950). I v House of Strangers používá retrospektivu, ale snímek se nevyznačuje složitou narativní strukturou ani vícehlasostí, kdy by se například kombinovaly flashbacky více postav. Příběh je uvozen motivem vendety, kdy se Max vrací po sedmi letech z vězení, aby se pomstil zbylým bratrům za to, že zradili otce a tím i celou rodinu. Úvodní sekvence velmi efektivně vytváří zvědavost, co přesně se vlastně před lety stalo. 

Většina děje se odehrává v první polovině 30. let během hospodářské krize. Kamera Miltona Krasnera velmi sugestivně zachycuje atmosféru New Yorku a jeho zalidněných ulic. Nejpropracovanější je ale moment situovaný do interiéru: záběr, který zprostředkovává přechod do rozsáhlé retrospektivy, je koncipován jako dlouhá jízda, kdy kamera za zvuků předehry z Rossiniho opery Lazebník sevillský 
Gino je milovník italské hudby) zdolává několikaúrovňové schodiště v rodinném sídle.

Snímek se může spolehnout také na hvězdné obsazení, přičemž ze silné ústřední trojice Richard Conte – Susan Hayward – Edward G. Robinson nejvíce vyniká posledně jmenovaný, který v roli rodinného patriarchy podává jeden z nejlepších výkonů v kariéře – a to už něco znamená!

Režie: Joseph L. Mankiewicz
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Philip Yordan podle románu Jeroma Weidmana
Kamera: Milton Krasner
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: George W. Davis, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: Richard Conte, Susan Hayward, Edward G. Robinson, Luther Adler, Debra Paget a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 30. června 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

The Big Combo (1955)

The Big Combo
USA, 1955, 89 min.

"First is first and second is nobody."

Poslední záběr jednoho z vrcholných klasických noirů známe všichni. Obraz zamlženého prostranství před potemnělým hangárem s černými siluetami muže a ženy je notoricky známý (i Noir Film Kokořín jej začlenil do svého vizuálu), se zápletkou filmu samotného už je to však horší. Kolik z vás by ji dokázalo převyprávět? Osobně se přiznávám, že byť jsem ho už v minulosti viděla dvakrát, před třetí projekcí jsem marně tápala, o čem že vlastně je. Kromě výrazného vizuálu (John Alton) mi v paměti utkvělo spíše jen několik dílčích scén (kromě té finální třeba nezapomenutelné mučení naslouchátkem, němá poprava, implicitní orální sex a homosexuální zabijáci). A jsem ráda, že jsem si u třetí projekce dělala pečlivé poznámky, protože scénář Philipa Yordana (Johnny Guitar, Detektivní příběh, Tím hůř, když padnou) spletitostí a velkým množstvím epizodních postav opravdu nemá daleko k typickému chandlerovskému vyprávění.

Že The Big Combo vzniklo v pozdní fázi noirového cyklu, kdy všechny konvence a normy s ním spjaté byly vyhroceny, je patrné od začátku filmu - do děje vstupujeme zhruba někde uprostřed fabule, v době, kdy policejní poručík Leonard Diamond (Cornel Wilde) už půl roku sleduje gangsterského bosse Browna (Richard Conte s památně zbrklým frázováním) a jeho vášeň pro Brownovu milenku Susan Lowell (Wildeova manželka Jean Wallace) je v plném proudu. Tvůrci nám tak zapírají moment Diamondova milostného vzplanutí k Susan (pravda, za tu dobu jsme takových viděli už dost) a nenutí nás přihlížet jeho stalkingu platinové blondýnky ani pozorovat jeho spletité pátrání po usvědčujících důkazech Brownových ilegálních aktivit. Zavádí nás rovnou do finišujících dní zdlouhavého případu, jenž začne gradovat Susaniným pokusem o sebevraždu, na který naváže celý řetězec vražd a náhlých úmrtí (tady je opravdu potřeba poznámkový blok). Jedna po druhé, jak postupně přicházejí na scénu, epizodní a vedlejší postavy zase mizí - ať už je to padlý šéfkuchař Bettini (Ted de Corsia z Obnaženého města), bývalý lodní kapitán a nyní obchodník se starožitnostmi Dreyer, Diamondova "old flame" Rita, nedoslýchavý a pomstychtivý Brownův poskok McClure (Brian Donlevy) či zmiňovaní věrní Brownovi kumpáni  Fante (Lee Van Cleef) a Mingo (Earl Holliman), které pojí jasná homoerotická vazba. Nehledě k tomu, že hodnou dobu tápeme, kdo je a jakou roli v případu hraje Alicia, jejíž jméno vysílená Susan mumlá na nemocničním lůžku. A co s tím vším má společného Brownův obchodní partner Grazzi, kterého nikdy nespatříme?

Z hlediska typologie noirových postav se nelze nepozastavit nad padlým andělem Susan, osudovou ženou dvou ústředních protagonistů. Není to však skutečná femme fatale, byť je jasně definovatelná svojí sexualitou. Jako dívka z respektovaných společenských kruhů se Browna nechytila pro peníze a s nimi spojený luxus. Jejich vztah funguje na bázi čiré sexuální závislosti, což příkladně demonstruje ona scéna, v níž Brown rozrušenou Susan chlácholí orálním sexem (perverzní zvrhlost jejich vztahu značí i Brownovo urgentní přání, aby Susan chodila oblečena jen v panensky bílé). Tento moment dokládá, jak diskrétnost Lewisovy režie jde ruku v ruce s úsporným a přitom vysoce efektním stylem Johna Altona - jak Brownova hlava klesá za zády Jean Wallace dolů mimo záběr, kamera najíždí na detail jejího obličeje, v němž se zračí zřetelná rozkoš. To samé platí v případě subtilně znázorněné smrti Rity - nájemní zabijáci jdou do Diamondova bytu, kde, jak z předchozí scény víme, na policistu čeká Rita; po záběru na střílející muže ze samopalů do potemnělého bytu následuje pouze detail koberce, na který upadne oharek cigarety a posléze na něj klesne i ženina ruka, načež kamera přejede tmavou místností nahoru na okno, za nímž problikává neonový nápis Burlesque (patřící klubu, ve kterém Rita pracovala jako tanečnice).

The Big Combo je ukázkovým příkladem Lewisovy důmyslné práce s mizanscénou a vytříbené schopnosti inscenovat scénu do hloubky (v několika plánech). Stejně tak zosobňuje vrchol Altonova barokního stylu - The Big Combo je doslova nejtemnější ze všech noirů, v němž se více než se světlem pracuje právě s tmou. Mlžný opar, rozptýlené zadní světlo, kroužící světlo majáků a blikající neony jsou ve filmu neodlučně spjaty právě s prací Johna Altona.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Sidney Harmon (Security Pictures; Theodora Productions)
Scénář: Philip Yordan
Kamera: John Alton
Hudba: David Raksin
Výprava: Rudi Feld
Střih: Robert Eisen
V hlavních rolích: Cornel Wilde, Richard Conte, Jean Wallace, Brian Donlevy, Lee Van Cleef a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 13. února 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Pláč města (1948)

Cry of the City
USA, 1948, 92 min.

Pláč města je jedním z pozdějších noirů Roberta Siodmaka a mezi ostatními vyčnívá nebývalou autenticitou prostředí, ve kterém se odehrává. Filmy noir studia Twentieth Century-Fox z druhé poloviny 40. let byly silně ovlivněny semidokumentárními tendencemi producenta Louise de Rochemonta a jeho vliv se podepsal i na Pláči města, který Siodmak pro studio natáčel. Realismu ulice z docu-noirů Henryho Hathawaye či Julese Dassina je však Pláč města vzdálen poměrně dost, neboť Siodmak byl z těch, kteří spíše preferovali natáčení ve studiu. A přestože je jeho snímek situován v newyorské Malé Itálii, některé exteriérové scény (v nemocnici, kostele) se natáčely přímo v Los Angeles.

Pláč města je zároveň asi nejmachističtější Siodmakův noir: veškeré dění se točí kolem dvou centrálních mužských protagonistů, vraha na útěku Martina Roma (Richard Conte) a policisty Candelly (Victor Mature), které spojují vzpomínky na nevinnou dobu dětství, kdy spolu vyrůstali. Mature i Conte díky svému jihoevropskému vzhledu v Hollywoodu platili za typické představitele Italo-Američanů, takže jejich volba byla pro producenty jasná. Jak je dnes dobře známo, záporáka měl ve filmu původně ztvárnit Mature, nicméně studio nechtělo, aby byl škatulkován do rolí kriminálníků (viz jeho nedávný noir Polibek smrti) a naopak Conte do rolí klaďasů, které dosud ztvárňoval, a tak jim role prohodilo.

V souvislosti s vykreslením hlavních hrdinů se zajímavě jeví postřeh Deborah Lazaroff Alpi, autorky Siodmakovy monografie z roku 1998, o konceptu jin-jang v ústředních postavách, který se mj. projevuje v jejich vizuálním ztvárnění: zatímco Matureův Candella chodí oblečen v černém, Conteho Rome je kontinuálně spojován s bílou barvou, tedy přesně opačně, jak tomu v ikonografii padoucha a klaďase obvykle bývá.

V Pláči města není příliš "akce" - film začíná až v momentě, kdy je Rome de facto již na smrtelné posteli a k předchozím stěžejním momentům (vražda policisty; loupež, do které se Roma snaží navézt zkorumpovaný právník) se retrospektivně nevrací - a tak se jeho hlavní předností stává nepředvídatelnost děje, který i navzdory svojí "neakčnosti" produkuje řadu napínavých momentů (Romův "nenápadný" útěk z vězení, operace za jízdy v autě, setkání s masérkou).

Nezapomenutelná Hope Emerson, drsná matrona,
 jež vzbuzuje strach v každém noirovém padouchovi

K poutavosti filmu velkou měrou přispívají i pozoruhodné vedlejší postavy ztvárněné z noirů známými a charismatickými tvářemi: Shelley Winters v roli Romovy bývalé přítelkyně, pro ni typické jednodušší a naivní blondýny, dále úlisný Berry Kroeger jako podlý právník a především nepřehlédnutelná Hope Emerson v její první filmové roli, drsné masérky Rose Given.

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Richard Murphy podle románu The Chair for Martin Rome od Henryho Edwarda Helsetha
Kamera: Lloyd Ahern
Hudba: Alfred Newman
Výprava: Albert Hogsett, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
Hrají: Richard Conte, Victor Mature, Hope Emerson, Shelley Winters, Debra Paget a další

Premiéra: 29. září 1948
Distribuce: Twentieth Century-Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Volejte Northside 777 (1948)

Call Northside 777 
USA, 1948, 111 min.

James Stewart rozhodně nepatřil mezi typické herecké představitele noirových hrdinů. Za celou svoji kariéru si zahrál jen v jednom (pokud se tedy nedomníváte, že Vertigo je noir), a to navíc v ne zcela ukázkovém. Volejte Northside 777 Henryho Hathawaye je totiž jedním ze zástupců vlny semidokumentárních noirů konce 40. let, tedy nic, co by na první pohled zaujalo ortodoxní vyznavače vizuálně stylizovaných noirů se soukromým očkem a femme fatale.

Hathaway s dokumentární stylizací experimentoval již ve svých raných noirech, zejména v Domě na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945). Natáčení v reálných lokacích bylo příznačné i pro jeho následující, podstatně stylizovanější noiry The Dark Corner (1946) a Polibek smrti (Kiss of Death, 1947). Nejvíce z něj ale pravděpodobně vytěžil právě v Chicagu situovaném Volejte Northside 777, jehož ústřední hrdina, novinář z Chicago Times (James Stewart), se pokouší dokázat nevinu již jedenáct let vězněného muže (Richard Conte).

zajímavým inovativním prvkem je ve filmu detektor lži

Obdobně jako Elia Kazan v semidokumentárním noiru Bumerang (Boomerang!, 1947) se i Hathaway nechal inspirovat novinovým článkem o nespravedlivě obviněném trestanci, jehož osud inicioval investigativní pátrání po pravdě. Stewartův P. J. McNeal je k případu Franka Wieceka, který se svým parťákem v éře prohibice údajně zavraždil policistu, nejprve skeptický, ale na popud svého editora (Lee J. Cobb) pro novinové články zpovídá jeho matku, bývalou ženu a nakonec i Wieceka samotného. Přestože jakýkoliv důkaz o Wiecekově nevině prakticky neexistuje, McNeal se jen tak nenechá odradit. Mimochodem trefnou metaforou jeho nesnadného pátrání, během něhož se snaží dát dohromady zdánlivě nesouvislé střípky informací, je puzzle, nad kterým si doma v obýváku rovněž láme hlavu.

Expresivní svícení dominuje pouze jedné ze závěrečných sekvencí,
v níž McNeal hledá bývalou svědkyni ve Wiecekově případu

Poměrně dlouhá stopáž, nevýrazný styl, převážně interiérové prostory a nedostatek "akce" mohou skutečně leckoho odradit. Spíše než typickým noirem je Hathawayův snímek dramatem z novinářského prostředí (ovšem s nespornými noirovými podtóny), jehož hlavním tahounem je především zmiňovaný James Stewart, který podává tradičně dobrý výkon a jenž své kolegy Conteho a Cobba zcela zastiňuje. Jeho fanoušci by Hathawayův snímek rozhodně neměli nechat bez povšimnutí.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Otto Lang (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Jerome Cady a Jay Dratler
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Alfred Newman
Střih: J. Watson Webb Jr.
Výprava: Mark-Lee Kirk, Lyle R. Wheeler
Hrají: James Stewart, Richard Conte, Lee J. Cobb, Betty Garde, Kasia Orzazewski ad.

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 1. února 1948

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Brothers Rico (1957)

The Brothers Rico
USA, 1957, 92 min.

Italsko-americký původ a poměrně drsná vizáž Richardovi Contemu během jeho kariéry zaručily hezkou řádku rolí gangsterů a mafiánů z italského přistěhovaleckého klanu, kterou v klasickém noiru završil v trojici snímků The Big Combo, New York Confidential (oba 1955) a The Brothers Rico (1957). Celou hereckou dráhu pak nemohl zakončit vhodněji než ztvárněním dona Barziniho v Coppolově Kmotrovi. (Pro zájemce vřele doporučuji Conteho noirový portrét od Imogen Sary Smith, který vyšel v Noir City na podzim 2010; dostupný zde.) 

Obdobně jako v Mankiewiczově noiru House of Strangers (1949) ztvárňuje Richard Conte v Karlsonově snímku syna z gangsterské rodiny, který se snaží vymanit z rodinného "řemesla" a vyčnívá tak mezi svými méně uvědomělými bratry. Karlsonova hrdinu Eddieho poznáváme v době, kdy se po letech počestně vedeného života s manželkou pokouší o adopci vysněného dítěte (dozvídáme se, že Alice předtím dvakrát potratila). Finančně zajištěný Eddie úspěšně podniká na Floridě, kam unikl před nástrahami newyorského podsvětí. Jak však ukazuje úvodní noční telefonát, ne nadobro.

Mafián Sid Kubik (Larry Gates), který je blízkým přítelem jeho rodiny (Eddieho matka mu v minulosti zachránila život, když "koupila" jemu určenou kulku), Eddieho po delší odmlce pověří, aby našel svého mladšího bratra Johnnyho, který je společně s Eddieho druhým bratrem Ginem policií hledán pro (neúspěšně vykonanou) vraždu na Kubikovu zakázku, a jenž se nyní skrývá neznámo kde. Důvěřivý Eddie, pro něhož jsou rodinné vazby a hodnoty na prvním místě, Kubikovi bezmezně věří, že chce bratrům opravdu pomoci a ne je zbaběle odpravit. Dělá však chybu. Zatímco s mafiánským bossem  rozmlouvá v hotelu v Miami, probíhá přímo ve vedlejším pokoji poprava Gina...

The Brothers Rico jsou velmi zdařilou studií italské gangsterské rodiny z pohledu staršího potomka, který se pokusil přejít na správnou stranu, aby ho zpět (byť nezáměrně) stáhli jeho bratři. Vhodnějšího představitele než právě Richarda Conteho, který byl v poloze "good bad man" maximálně přesvědčivý, Karlson snad ani nemohl najít (v pozdější televizní verzi téhož románu Georgese Simenona z roku 1972 s názvem The Family Rico Eddieho ztvárnil Ben Gazzara).

Přestože většina akce se děje prostřednictvím dialogů, film nepostrádá několik ryze karlsonovských surových obrazů násilí, které přichází náhle a bez předchozí gradace (scéna na letištních záchodcích či závěrečné zúčtování s Kubikem). Stylovému černobílému vizuálu rovněž přidává účast zkušeného noirového kameramana a dvojnásobného držitele Oscara (za Odtud až na věčnost a Bonnie a Clyde) Burnetta Guffeyho. Celkový dojem kazí snad jen pro Karlsona vcelku typický náhlý závěrečný happy end, který se bije s jinak značně neutěšenou náladou celého snímku (oba Eddieho bratři zemřou násilnou smrtí; ani Johnny jako novopečený otec není ušetřen).

Na závěr přidám jednu perličku - na Floridě, kam je snímek situovaný, jsme s Mejlou v jedné z mála exteriérových scén okamžitě rozpoznali San Diego, konkrétně Coronado a slavný hotel z Wilderova Někdo to rád horké v pozadí (objeví se v čase 2:20 na videoukázce níže).

Režie: Phil Karlson
Produkce: William Goetz (William Goetz Productions)
Scénář: Lewis Meltzer, Ben Perry a Dalton Trumbo (který nebyl uveden v titulcích) podle námětu Georgese Simenona
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Střih: Charles Nelson
Hrají: Richard Conte, Dianne Foster, Kathryn Grant, Larry Gates, Argentina Brunetti a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: září 1957

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Raging Tide (1951)

The Raging Tide
USA, 1951, 93 min

Dnes zapomenutý režisér béčkových produkcí George Sherman za více než padesát let svého působení v Hollywoodu natočil 175 (!) filmů a řadu dalších projektů pro televizi (v období od 30. do 70. let se věnoval především režii nízkorozpočtových westernů). Jeho béčkový noir The Raging Tide (1951) s Shelley Winters a Richardem Contem v hlavních rolích je dnes rovněž právem zapomenutý. Protože přesně jak píše Nathaniel Rich ve svém filmovém průvodci noirovým San Franciscem "The Raging Tide je vynikající noir během prvních deseti minut, ale falešně sentimentální rodinné melodrama (na moři) po dalších osmdesát." (1)

Expozice filmu (viz video výše) vskutku aspiruje na místo v noirovém panteonu (nepochybně zejména díky práci oscarového kameramana Russella Mettyho, známého zejména spoluprací s Orsonem Wellesem či Douglasem Sirkem). Panorama zabírající sanfranciské přístaviště během úvodní titulkové sekvence volně přechází v panoramu nočního Fisherman's Wharf s Ferry Building a Bay Bridge v pozadí a zastavuje se před oknem kanceláře, za nímž Richard Conte coby podlý podvodník Bruno právě někoho vraždí, aby to následně nahlásil na policii a pustil se do zběsilého úprku přes strmé kopce Telegraph Hillu. Noirovou paniku a tíseň obklopující protagonistu-ztroskotance Sherman v této scéně výtěčně navozuje hrdinovým voiceoverem, který nám dává znát jeho nervozitu a strach z toho, že jeho milenka Connie (Shelley Winters), u níž v bytě se chce ukrýt, není doma. Tím ale veškeré noirové drama bohužel končí.

„I'll never understand why a guy commits a crime in San Francisco. With only three exits, the guy should know he's a fly in a bottle.“ poručík Kelsey (Stephen McNally)

Obdobně jako sanfranciské noiry The Man Who Cheated Himself (1950) a No Escape (1953) pracuje Shermanův snímek s premisou San Fraciska jako města, ze kterého není úniku. Tři možné exity z města, Golden Gate Bridge, Bay Bridge a dálnice č. 101 (v No Escape je namísto dálnice zmiňované letiště), zločincům značně omezují možnosti úniku (což vysvětluje, proč je právě v SF situován děj tolika noirů). Conteho Bruno však najde východ čtvrtý - rybářskou loď dánského emigranta Lindera (Charles Bickford) a jeho nevděčného syna Carla (Alex Nicol), kterým namluví historku o tom, kterak na lodi v přístavu opilý usnul a probudil se až na širém moři. Právě v tomto momentě se snímek láme v nezáživné námořnické drama s centrální otcovskou figurou, v němž přijdou na řadu i modlitby.

Bruno totiž ve starém Linderovi spatřuje milujícího otce, jehož absence v jeho životě (jak nám film říká), ho dovedla ke kriminalitě. Jak se dozvídáme hned v úvodu, Bruno je tzv. three-time loser, takže se vskutku snaží udělat vše proto, aby jej policisté nedopadli. Zatímco se schovává na lodi přátelského námořníka, který ho vzal za svého syna, Carl za něj přebírá roli a ve městě vyřizuje jeho "obchody". A samozřejmě usiluje o Brunovu milenku Connie (Bruno se s ní paradoxně za celý film setká jen v jedné scéně), o kterou má evidentní zájem i policejní vyšetřovatel Kelsey (Stephen McNally).

Náhle vytracená tíseň z faktické nemožnosti úniku ze San Francisca, nedotažený motiv milostného vzplanutí tří mužů k jedné ženě a vcelku nepochopitelné vyšumění policejního vyšetřování z příběhu na úkor rodinného rozjímání na moři snímku značně ubližuje. Diváckou atraktivitu si částečně zachová snad jen atmosférou Fisherman's Wharf 50. let, jež se mu podle Riche daří zachytit nejlépe ze všech jím vystopovaných sanfranciských noirů (2). 

(1) RICH, Nathaniel. San Francisco Noir. New York : The Little Bookroom, 2005. str. 81
(2) Tamtéž, str. 82.

Režie: George Sherman
Produkce: Aaron Rosenberg (Universal Pictures)
Scénář: Ernest K. Gann podle vlastního románu Fiddler's Green
Kamera: Russell Metty
Hudba: Frank Skinner
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Richard Conte, Shelley Winters, Stephen McNally, Charles Bickford, Alex Nicol ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: listopad 1951

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Thieves' Highway (1949)

Thieves' Highway
USA, 1949, 94 min.

Thieves' Highway (1949) pro mě ještě donedávna byl "ten nezáživný noir o jabkách", pak jsem ale přijela do Kalifornie, začala se pravidelně krmit Golden Delicious od místních farmářů a láska ke mnou do té doby podceňovanému Dassinovu snímku vzplála sama. 

Tradičně nepřehlédnutelná robustní Hope Emerson
 v epizodní roli neodbytné Figliovy zákaznice.

Málokterému režisérovi se podařilo nezapomenutelně vytvořit dusnou atmosféru městské džungle v tolika rozličných prostředích tak jako Dassinovi - ať už ve vězeňském komplexu (Brute Force) nebo turisticky vyhledávaných světových metropolích jako New York (Obnažené město), Londýn (Noc a město), Paříž (Rvačka mezi muži) či San Francisco (Thieves' Highway). Obzvlášť právě posledně jmenovaný v kontextu sanfranciských noirů vyniká tím, jak až na výjimky (Bay Bridge) opomíjí ty nejatraktivnější lokace města (Golden Gate Bridge, Telegraph Hill s Coit Tower, lanová tramvaj Powell Street, Russian Hill, Nob Hill atd.) a naprosto funkčně se mu hierarchizované noirové podsvětí se vším všudy daří vytvořit v prostředí farmářského tržiště u Ferry Building (na jeho místě dnes stojí nákupní centrum Embarcadero).

Stejně tak se v kvalitách Dassinova na dlouhou dobu posledního filmu natočeného v Americe odráží sevřený časový úsek tří dnů, během kterých se syžet snímku odehrává, a ambivalentní povaha všech postav, z nichž ani jednu nelze považovat za čistě kladnou. Motivace ústředního protagonisty Nicka (Richard Conte) sice můžeme do jisté míry považovat za hrdinské (touha pomstít otcovu trvalou zdravotní indispozici, za kterou je zodpovědný mafiánský trhovec Figlia), nicméně sám se chová nečestně, když bez jakýchkoliv morálních zábran podvádí svou novopečenou snoubenku Polly (Barbara Lawrence) s prostitutkou Ricou (Valentina Cortese). 

zleva: Rica, Polly a Nick

Obě ženy ovšem Nicka taktéž využívají - k finančnímu prospěchu. Rica od Figlii dostala zaplaceno, aby odvedla Nickovu pozornost a on jej tak mohl okrást; Pollyina láska ke snoubenci vyprchá v momentě, kdy zjistí, že přišel o všechny peníze. Zákeřně se projeví i Nickův společník Ed (Millard Mitchell), který vykořisťuje nebohé farmáře, a stejně tak i jejich konkurenti mezi dovozci Slob a Pete, kteří čekají na příhodný moment, kdy by Eda mohli okrást o jeho náklad. Figlia ztvárněný výtečným Lee J. Cobbem pak se svými nečestnými obchodními praktikami a "armádou" drsných přisluhovačů stojí na samotném vrcholu trhovecké hierarchie, která funguje zcela dle pravidel gangsterského podsvětí.

Na škodu snímku je snad jen problematický závěrečný happyend, v němž se ustanovuje milostný vztah mezi Nickem a náhle "napravenou" Ricou, kteří odjžídí ze San Francisca vstříc společné budoucnosti (navzdory krátké známosti dokonce plánují svatbu). Jak se dá tušit, a potvrzuje to i literatura (doporučuji režisérovu monografii od Australana Petera Shelleyho Jules Dassin : The Life and Films z roku 2011), jednalo se pravděpodobně o zásah výkonného šéfa studia 20th Century Fox Darryla Zanucka.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Robert Bassler (20th Century Fox)
Scénář: A.I. Bezzerides podle vlastního románu Thieves' Market
Kamera: Norbert Brodine
Střih: Nick DeMaggio
Hudba: Alfred Newman
Hrají: Richard Conte, Valentina Cortese, Lee J. Cobb, Barbara Lawrence, Jack Oakie a další

Distribuce: 20. září 1949
Premiéra: 20th Century Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Blue Gardenia (1953)

The Blue Gardenia
USA, 1953, 88 minut

The Blue Gardenia (1953) je další z Langových snímků (např. vedle House by the River, 1950), který bývá (poněkud povrchně) řazen do skupiny levných béčkových filmů. Byl natočen během rekordních dvaceti dnů a námětem se mu stala povídka ve své době populární spisovatelky a úspěšné scenáristky Very Caspary (1). Tento film je považován za velice progresivní a stal se jedním z milníků cyklu filmu noir, kterému byly věnovány spousty studií, neboť zásadním způsobem obrací noirové konvence. Podobně jako v Secret Beyond the Door (1948) je totiž tradiční pojetí filmu noir z pohledu mužského hrdiny-vyšetřovatele, se kterým se identifikujeme, nahrazeno hlediskem ženy. Ann Kaplan tvrdí, že „The Blue Gardenia představuje zásadní rozpor mezi dominantním mužským pohledem na svět a podřízeným světem žen v patriarchátu.“ (2)

Film prezentuje podstatné proměny v mužském hledisku a zároveň jej v určitých ohledech přímo zpochybňuje. Hlavní hrdinka Norah (Anne Baxter) totiž ví mnohem více než mužský vyšetřovatel. A tak místo toho, abychom se identifikovali s ním a spoléhali na něj, identifikujeme se s Norah, o které jako diváci celou dobu předpokládáme, že je vražedkyně.

Norah pracuje jako operátorka v telefonní společnosti, stejně jako její dvě spolubydlící – vyzývavá a koketující Crystal a duchem věčně nepřítomná Sally, vášnivá čtenářka brakových detektivek. Norah je vyobrazena jako věrná a oddaná žena trpělivě čekající na svého přítele George, který bojuje v Koreji. Její dosavadní poklidný život se hroutí poté, co se z dopisu od něj dozvídá, že si našel jinou ženu, s níž se chce oženit. V rozhořčení přijímá pozvání na večeři od notorického sukničkáře, malíře Prebbleho. Ve snaze zapomenout na bolestivý rozchod zapíjí Norah svůj žal alkoholem, který se jí stane (podobně jako Wanleymu v Ženě za výlohou (1944) či Stephenovi v House by the River) osudným. Bouřlivý večer pokračuje v Prebbleho bytě, kde se doslova zvrhne v noční můru a končí vraždou. Podle toho, co jsme v této sekvenci viděli, usuzujeme, že Norah Prebbleho v sebeobraně zabila, avšak náš úsudek je podobně jako v Přes práh smrti (1937) mylný.

Následujícího rána se Norah probouzí s příšernou kocovinou a značnou část předešlého večera si nepamatuje. Včetně jí samotné tedy nikdo neví, co se v Prebbleho bytě skutečně stalo. Nejasné vzpomínky podněcují její úzkostlivost a paranoidní chování. Zatímco ji hledá policie, snaží se zahlazovat stopy, které by mohly svědčit proti ní. Stejně jako profesor Wanley z Ženy za výlohou je při ničení důkazů vyrušována policisty a má pocit, že muže zákona potkává na každém kroku. Je podezíravá vůči svým kamarádkám a trpí utkvělou představou, že ji špehují. Více zde.

1) Podle její předlohy byl například natočen i slavný film noir Otty Premingera Laura. Podobnost mezi těmito filmy je velice nápadná – v obou filmech jde o vyšetřování vraždy a centrem pozornosti je žena, do které se vyšetřující zamiluje.

2) KAPLAN, Ann. The Place of Women in Fritz Lang’s The Blue Gardenia. In Women in film noir. London: British Film Institute, 1999. s. 87.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Alex Gottlieb (Blue Gardenia Productions) 

Scénář: Charles Hoffman podle povídky Very Caspary

Kamera: Nicholas Musuraca 

Výprava: Daniel Hall

Střih: Edward Mann

Hudba: Raoul Kraushaar 

Hrají: Anne Baxter (Norah Larkin), Richard Conte (Casey Mayo), Ann Sothern (Crystal Carpenter), Raymond Burr (Harry Prebble), Jeff Donnell (Sally Ellis)

Distribuce: Warner Bros. 

Premiéra: 23. března 1953

Odkazy:

CSFD 

IMDb

Allmovie