Berlin Express (1948)

Berlin Express
USA, 1948, 87 min.

Jak uvádějí autoři klasické publikace Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style, kvality Berlin Expressu do značné míry souvisejí s využitím autentických exteriérů rozbombardovaného Frankfurtu a Berlína: "Kulisy kdysi pulzující společnosti - rozsápané do haldy sutin a zbořených snů - filmu propůjčují až existenciální rozměr." (1) Štáb vedený režisérem Jacquesem Tourneurem získal povolení k natáčení od americké, britské i sovětské okupační armády a Berlin Express se stal - spolu se Zahraniční aférou (A Foreign Affair, 1948) Billyho Wildera - jednou z prvních hollywoodských produkcí realizovaných v poválečném Německu (natáčelo se v létě 1947). Využitím reálných lokací se film přidal jednak k cyklu německých Trümmerfilme, které tematizovaly nutnost obnovy a morální očisty válkou zdecimovaného národa, jednak k vlně amerických docu-noirů, které po roce 1945 zpopularizovala zejména společnost Twentieth Century-Fox. Příslušnost k druhé skupině stvrzuje i přítomnost hlasu extradiegetického vypravěče, který diváka provází příběhem a uvádí jej do historických souvislostí. 

Film vypráví napínavý příběh několika lidí, které spojí cesta vlakem z Paříže do Berlína. V tomto "berlínském expresu" dojde k neúspěšnému pokusu o atentát na dr. Bernhardta (Paul Lukas), který se po válce stal symbolem naděje na sjednocení Německa. Poselství o nutnosti spolupráce mezi různými skupinami Němců i napříč národy (zastoupeni jsou Američané, Britové, Rusové i Francouzi) je filmem předkládáno velmi explicitním způsobem a právě tato didaktičnost bývá filmu často vyčítána. Film však podkopává nohy sám sobě: snaží se nás přesvědčit o tom, že jen v jednotě stovek a tisíců osob je síla, zároveň je však příběh postaven na premise, že budoucnost celého německého národa závisí na jediném člověku. Kolem Bernhardta je budován jakýsi kult osobnosti, který mi nepřijde zcela slučitelný s demokratickými ideály, které film zdánlivě propaguje. 

Berlin Express má jen málo společného s předchozím Tourneurovým noirem Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). V první třetině může připomenout "vlakové thrillery" jako The Narrow Margin (1952) nebo The Tall Target (1951). Později se ovšem více přimkne ke zmiňované kvazidokumentaristické poetice, kterou ostatně signalizovala již úvodní sekvence nasnímaná na ikonických místech Paříže. V dramatických momentech tvůrci "přepínají" do expresionističtějších poloh - například ve scénách odehrávajících se v doupěti nacistických rozvracečů; tuto strategii zpopularizoval již přelomový Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945) Henryho Hathawaye.

Paříž...

...Frankfurt...

...a Berlín.

Berlin Express rozhodně není dokonalý film, ale stojí za vidění pro svou nepopiratelnou dokumentární hodnotu, netypické obsazení Roberta Ryana a Merle Oberon i pro způsob, jakým reflektuje některé problémy a výzvy své doby. Jedná se například o jeden z posledních amerických snímků před definitivním nástupem studené války, který s nadějí pohlíží na možnost spolupráce mezi USA a Sovětským svazem.

(1) SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York: The Overlook Press, 1992, str. 20.

Režie: Jacques Tourneur
Produkce: Bert Granel (RKO)
Scénář: Harold Medford, Curt Siodmak
Kamera: Lucien Ballard
Hudba: Frederick Hollander
Výprava: Albert S. D'Agostino, Alfred Herman
Střih: Sherman Todd
V hlavních rolích: Robert Ryan, Merle Oberon, Charles Korvin, Paul Lukas, Robert Koote a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 1. května 1948

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Southside 1-1000 (1950)

Southside 1-1000

USA, 1950, 78 min.

Za málo známým snímkem Southside 1-1000 stojí režisér Boris Ingster, taktéž tvůrce proslulého noiru Stranger on the Third Floor (1940), často figurujícího ve sporech o tom, které dílo vlastně odstartovalo celý noirový cyklus. (Nejčastěji se o tento primát "přetahuje" s Maltézským sokolem.)

Stranger se vyznačoval velmi evropskou senzibilitou a expresionistickým vizuálem, který mu vedle Ingstera vtiskl kameraman Nicholas Musuraca. Často citovaná je především snová scéna, v níž hlavní hrdina stane před soudním tribunálem kvůli obvinění z domnělé vraždy. Jeho noční můra je vyjádřena prostřednictvím nápaditých vzorců svícení i pečlivě inscenovaného předkamerového prostoru a výsledek patří k nejpůsobivějším sekvencím v americkém filmu přelomu 30. a 40. let. 

O deset let mladší Southside 1-1000 je však velmi odlišný film: tak jako byl Stranger charakteristický pro určitou fázi filmu noir (nebo ji díky své pozici na samém počátku cyklu spíše uvozoval), tak i Southside zapadá do dobových trendů, přičemž výraznou ateliérovou stylizaci zde nahradila kvazidokumentaristická poetika inspirovaná hlavně zpravodajskými týdeníky. Ze všeho nejvíc film připomíná Hathawayův Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945): také začíná "týdeníkovou" sekvencí s extradiegetickým vypravěčem zpřítomněným prostřednictvím autoritativního voice-overu a později tuto dokumentární stylizaci mísí s tradičněji vystavěným hollywoodským příběhem, v němž představitel státní instituce infiltruje skupinu kriminálníků. Tím však výčet podobností nekončí. I v Southside 1-1000 například zločinecký gang vede žena. 

Snímek se natáčel v autentických exteriérech, z nichž nejvíce diváckou pozornost upoutá věznice San Quentin, nacházející se kousek od San Francisca, nebo ve filmu noir často využívaná losangeleská lanovka známá jako Angel's Flight. 

Angel's Flight v Los Angeles

věznice San Quentin

Podobně jako zmiňovaný Dům na 92. ulici, i Southside se vyznačuje oslavným tónem, který měl posílit důvěru veřejnosti v oficiální instituce (zde americké ministerstvo financí), které si zaručeně poradí s jakýmkoliv pokusem o narušení státní bezpečnosti či stability (zde v podobě padělatelského gangu). Zacílení na oblast peněz přitom jinak nepříliš invenčnímu filmu přidává na zajímavosti: za zmínku stojí hlavně úvodní sekvence, která svým stylem nejvíce připomíná zpravodajský týdeník a která zdůrazňuje význam peněz pro bezproblémové fungování americké společnosti. Následující příběh se pak zaměřuje na boj proti těm, kteří chtějí stávající systém narušit - padělatele. Nutno ovšem dodat, že stejná problematika se objevila už v dřívějších noirech, například v T-Men (1947) Anthonyho Manna.

Snímek nedosahuje úrovně Domu na 92. ulici mimo jiné kvůli méně charismatickému obsazení skupiny zločinců. Pozoruhodným prvkem ale na druhou stranu je vztah mezi vůdkyní zločinců a jejím otcem, zkušeným padělatelem, kterého mladá žena neměla příležitost poznat, protože strávil řadu let ve vězeňské cele. Bohužel však tento motiv, typický spíše pro rodinná melodramata, není dostatečně rozvinut. 

Southside 1-1000 se ke mně dostalo ve velmi špatné kvalitě, takže je složité, ne-li zcela nemožné hodnotit jeho vizuální kvality. Na základě kopie, kterou jsem viděl, se mi zdá, že se jedná o méně přesvědčivý a řemeslně zdařilý snímek než docu-noiry zmiňovaných Henryho Hathawaye nebo Anthonyho Manna. Ingsterovo jméno vzbuzovalo očekávání, která se bohužel nenaplnila. Jestliže jeho Stranger on the Third Floor byl v mnohém přelomovým a vlivným dílem - a to navzdory svému béčkovému statusu -, pak Southside 1-1000 nepřineslo noirovému cyklu nic, co bychom neznali z dřívějška.

Film z produkce batří Kingových je většinou noirové literatury opomíjen či zcela ignorován, větší prostor mu však v poslední době věnoval R. Barton Palmer v publikaci Shot on Location: Postwar American Cinema and the Exploration of Real Space (2016, Rutgers University Press). 

Režie: Boris Ingster

Produkce: Frank King a Maurice King (King Brothers Productions)

Scénář: Leo Townsend a Boris Ingster

Kamera: Russell Harlan

Hudba: Paul Sawtell

Výprava: Ted Haworth

Střih: Christian Nyby

V hlavních rolích: Don DeFore, Andrea King, George Tobias, Barry Kelley, Morris Ankrum a další

Distribuce: Allied Artists Pictures

Premiéra: 16. listopadu 1950

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

Dům na 92. ulici

The House on 92nd Street
USA, 1945, 88 min.

Dům na 92. ulici byl původně připravován jako nízkorozpočtový film s Robertem Webbem jakožto debutujícím režisérem. Špionážní látka vycházející ze spisů FBI ovšem zaujala Henryho Hathawaye a ze snímku se rázem stal prestižnější projekt s rozpočtem jen těsně pod hranicí jednoho milionu dolarů. Příběh dvojitého agenta Billa Dietricha (William Eythe), který infiltruje německou špionážní skupinu operující na východním pobřeží USA, se stal jedním z prvních hollywoodských snímků ve velké míře uplatňujících dokumentaristické postupy.

Snímek z úvodní titulkové sekvence.

Zásadní vliv sehrála zpravodajská série March of Time připravovaná v letech 1935 až 1941 producentem Louisem de Rochemontem, jenž je rovněž podepsán pod Domem na 92. ulici. Hathawayův snímek využívá řadu postupů, které byly pro tuto sérii typické, a mísí je s technikami charakteristickými pro film noir. Do příběhu nás uvádí titulek upozorňující, že látka byla adaptována z autentických záznamů FBI (snímek údajně schválil sám Edgar J. Hoover). Pracovníci této agentury na snímku aktivně spolupracovali, když tvůrcům poskytli některé dokumentární záběry a sami ve filmu ztvárnili řadu vedlejších rolí. Výraznější úlohy sice byly svěřeny profesionálům, žádný z nich ovšem nebyl zavedenou hvězdou. Nejznámější tváře patří Lloydu Nolanovi (inspektor Briggs) a Leo G. Carrollovi (plukovník Hammersohn).

Identifikační divize FBI umístěná v budově D.C. Armory.

Agent FBI při práci.

Filmem nás provází hlas heterodiegetického vypravěče - tedy takového, který se přímo neúčastní zobrazeného děje a pouze jej reportážním způsobem komentuje. Film tak místy - a zejména pak v první čtvrthodině - skutečně připomíná zpravodajský týdeník. Štáb operoval v reálných lokacích v New Yorku a Washingtonu a některé scény snímal ze speciálních dodávek bez vědomí kolemjdoucích. Pro Dům na 92. ulici (a docu-noir obecně) je typická i absence romantické linie; místo toho se vyprávění plně soustředí na snahu amerických agentů rozprášit gang nebezpečných německých špionů. Představeny jsou typické vyšetřovací procedury včetně laboratorních testů, srovnávání otisků prstů apod. 

I přes zcela zřejmý příklon k dokumentarismu se však stále jedná o fikční film. Nejlépe je to vidět na pojetí německých špionů, kteří představují panoptikum výrazných, více či méně děsivých figurek. S takovou (stereo)typizací se samozřejmě setkáváme i v noirech klasičtějšího střihu (vzpomeňme na postavy Petera Lorreho a Elishy Cooka Jr. v Maltézském sokolovi a řadě dalších snímků). Ovšem i obrazová docu-stylizace je v závěrečných sekvencích "nabourávána" expresioničtějším způsobem snímání a film tak graduje podobným způsobem jako mnoho "studiových" noirů. 

Mezi německými špiony najdeme i dvě ženy (femme fatale?).

Dům na 92. ulici se dočkal velmi pozitivních recenzí, získal Oscara za nejlepší původní námět a inicioval celou vlnu semidokumentárních snímků. V produkci společnosti Twentieth Century-Fox vznikly filmy 13 Rue Madeleine (1947), Bumerang (Boomerang, 1947, oba produkoval Louis de Rochemont) a Volejte Northside 777 (Call Northside 777, 1948). Později do cyklu přispěli i Jules Dassin (zejm. Obnažené město), Anthony Mann nebo Joseph M. Newman (např. 711 Ocean Drive).

Na CSFD a jinde se objevují negativní ohlasy, kritizující Hathawaye a jeho domovské studio za agitační a propagandistický tón. Co jiného ale čekat od filmu, který byl připravován ještě za války? Vezměte na vědomí historické souvislosti a podívejte se na snímek jako na do jisté míry přelomový počin, kombinující hollywoodskou žánrovou kinematografii s technikami dokumentárního/zpravodajského filmu. Dům na 92. ulici je k dispozici na DVD s českými titulky.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Louis de Rochemont (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Barre Lyndon, Charles G. Booth, John Monks
Kamera: Norbert Brodine
Hudba: David Buttolph
Výprava: Lyle Wheeler, Lewis Creber
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: William Eythe, Lloyd Nolan, Signe Hasso, Gene Lockhart, Leo G. Carroll a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 26. září 1945

Odkazy
IMDB
CSFD