Undercurrent (1946)

Undercurrent
USA, 1946, 112 min.

Vzhledem k úspěchu Hitchcockovy a Selznickovy Rebeccy (1940) není divu, že v následujících letech vznikla celá řada podobně koncipovaných gotických romancí, v nichž se nezkušená žena vrhá do vztahu se znepokojivě tajemným mužem. K nejambicióznějším titulům z tohoto ranku patří hvězdně obsazený thriller Undercurrent z produkce MGM. 

Škoda, že závěr filmu není až tak "terrific", jak plakát slibuje. 

Podobně jako Rebecca film začíná téměř až v duchu romantické komedie, žánru, s nímž si možná nejvíce spojujeme představitelku hlavní role, Katharine Hepburn. V Undercurrent hraje starou pannu Ann Hamilton, která se místo shánění manžela raději věnuje chemickým experimentům (její otec pracuje jako univerzitní profesor). Jednoho dne se ale v jejím životě objeví bohatý a šarmantní průmyslník Alan Garroway (Robert Taylor) a Ann mu zcela propadne. Zatímco romkom by dále nejspíše sledoval jejich námluvy plné nedorozumění a komplikací, Undercurrent přistoupí rovnou k jejich svatbě. Tímto momentem se také zásadně zlomí žánrová poloha - místo odlehčené podívané nás totiž čeká nervy drásající vývoj, kdy Ann začne poznávat pravou stránku svého manžela. Znovu jako v Rebecce se ukáže, že Alanův život zásadně ovlivňuje vztah k osobě, která může - ale také nemusí - být mrtvá. V tomto případě jde o jeho bratra Michaela, který navzdory své nepřítomnosti hýbe veškerým děním. Ann pohání zvědavost a chce přijít na kloub tomu, co se s Michaelem stalo a proč jej Alan tak nenávidí. Neměla by si ale raději hledět svého?

Undercurrent nakonec nabídne jiné řešení než o šest let starší Rebecca, což je jistě vítané. Na druhou stranu snímek nepůsobí tolik kompaktně a přesvědčivě, zejména v druhé části se vytrácí napětí a postavy se nechovají zrovna věrohodně. Nicméně o zajímavé momenty není nouze - dobře řešené jsou například snad všechny scény, kde se vyskytují koně (děsivá scéna ve stájích, závěrečná konfrontace na útesu). 

Film vznikal ve velmi štědrých podmínkách, což jde vidět nejen na jeho kvalitním obsazení (vedle Hepburn a Taylora, navrátivšího se ze služby v námořnictvu, v něm dále hrají Robert Mitchum, Edmund Gwenn nebo Jayne Meadows), ale také na vysoké technické úrovni: kameru dělal Karl Freund, scénografem byl Cedric Gibbons a na kostýmy dohlížela Irene. Režií byl pověřen muzikálový specialista Vincente Minnelli, pro kterého byl Undercurrent ve své době výjimečný svým seriózním, nefantazijním pojetím. Film skončil velkým komerčním triumfem, když MGM přinesl čistý zisk přes milion dolarů. 

Rozhlasová adaptace nahraná Katharine Hepburn a Robertem Taylorem je k poslechu zde. Pro milovníky klasiky: důležitou roli ve snímku hraje Brahmsova symfonie č. 3 F dur. 

Režie: Vincente Minnelli
Produkce: Pandro S. Berman (MGM)
Scénář: Edward Chodorov, George Oppenheimer
Kamera: Karl Freund
Hudba: Herbert Stothart
Střih: Ferris Webster
Výprava: Cedric Gibbons, Randall Duell
Hrají: Katharine Hepburn, Robert Taylor, Robert Mitchum, Edmund Gwenn, Jayne Meadows a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

Johnny Eager (1941)

Johnny Eager
USA, 1941, 107 min.

Johnny Eager (Robert Taylor) je mistr kamufláže. Jako bývalý trestanec před širokým okolím - a zejména před zraky svého probačního úředníka - předstírá, že žije spořádaný život a poctivě si vydělává jako taxikář. Ve skutečnosti ale nadále vládne podsvětí, rozjíždí jeden ilegální kšeft za druhým a rád se obklopuje luxusem. Nové vzrušení do jeho života přinese nejen plán na otevření moderního psího závodiště, ale zejména setkání s krásnou studentkou sociologie Lisbeth (Lana Turner), jejíž nevlastní otec je shodou okolností bývalým prokurátorem (Edward Arnold), který Johnnyho před lety dostal za mříže. 

Snímek zkušeného a vždy spolehlivého režiséra a producenta Mervyna LeRoye je spíše než raným filmem noir aktualizací gangsterek, které byly populární v prvních letech zvukového filmu, než jejich vznik zkomplikovalo zřízení Správy Produkčního kodexu. V souladu s dobovými cenzurními požadavky musí být Johnny za své soustavné překračování zákonných a společenských mezí potrestán, ale než se tak stane, jsem si jist, že řada diváků stihne podlehnout jeho šarmu i svodům života na vysoké noze, které tak atraktivně reprezentuje. Zde lze vidět zřejmou návaznost na klasiky 30. let jako Malý Cézar (Little Caesar, 1931) nebo Veřejný nepřítel (Public Enemy, 1931).

Od počátku je zřejmé, že Johnny Eager byl pro studio MGM prestižní, áčkovou produkcí. Disponuje štědrými produkčními hodnotami, relativně dlouhou stopáží i mnoha věhlasnými jmény v obsazení a štábu. Robert Taylor a Lana Turner mají dostatek prostoru prokázat své charisma a sex appeal a není pochyb o tom, proč oba patřili k největším hvězdám studiové éry (Taylor byl v roce 1941 na vrcholu slávy, Turner k ní pomalu, ale jistě směřovala). Jejich společné scény z úvodu jsou na svou dobu nečekaně žhavé a věřím, že v divácích musely zanechat silný dojem. Z hlediska hereckého řemesla je ale hlavní hvězdou filmu Van Heflin, který za působivé ztvárnění Jeffa Hartnetta, Johnnyho věrného pobočníka závislého na alkoholu, dokonce získal Oscara. 

Propagace filmu ovšem podle očekávání stavěla hlavně na páru Taylor a Turner. Na plakátech a v inzerci toto ještě posílilo použití zkratky T'NT složené z počátečních písmen jejich příjmení, která měla příhodně podtrhnout "výbušný" charakter této hvězdné kombinace. Tržby celosvětově přesáhly 2,5 milionu, což pro MGM znamenalo čistý zisk 1 110 000 dolarů. O čtyřicet let později se scény z filmu objevily ve výtečné noirové parodii Mrtví muži nenosí skotskou sukni (Dead Men Don't Wear Plaid, 1982). 

Režie: Mervyn LeRoy

Produkce: Mervyn LeRoy, John W. Considine Jr. (MGM)

Scénář: John Lee Mahin, James Edward Grant

Kamera: Harold Rosson

Hudba: Bronislau Kaper

Střih: Albert Akst

Výprava: Cedric Gibbons, Edwin B. Willis

Hrají: Robert Taylor, Lana Turner, Van Heflin, Edward Arnold, Robert Sterling a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 9. prosince 1941

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Rogue Cop (1954)

Rogue Cop
USA, 1954, 92 min.

Poválečná produkce studia MGM je proslavená zejména díky muzikálům a historickým eposům, ale najdeme v ní samozřejmě i řadu filmů noir včetně takových klasik, jako jsou Pošťák vždy zvoní dvakrát (The Postman Always Rings Twice, 1946), Dáma v jezeře (Lady in the Lake, 1947) nebo Asfaltová džungle (The Asphalt Jungle, 1950). O něco později vznikl výborný, ale veskrze zapomenutý snímek Rogue Cop, jenž po Vysoké zdi (High Wall, 1947) znamenal další vynikající hereckou příležitost pro Roberta Taylora.

Zahrál si v něm zkorumpovaného policistu irského původu Christophera Kelvaneyho, který je na výplatní pásce místní mafie a ví se to o něm. Jeho mladší bratr Eddie (Steve Forrest), taktéž muž s odznakem, se snaží jít poctivou cestou, což jej ale stojí život. Teprve tato tragická událost přiměje Chrise, aby přehodnotil priority a postavil se gangsterům.

Právě komplikovaný vztah obou bratrů tvoří dramatické i emocionální jádro příběhu. Chrise a Eddieho sice pojí rodinné pouto, ale zároveň jsou od začátku vykresleni jako protiklady. Starší Chris se díky mafiánským penězům obklopuje drahými věcmi - jeho dobře vybavený byt a luxusní saka fungují jako známky přepychu a společenské prestiže, ale zároveň se stávají symbolem jeho zaprodanosti. Naopak Eddie staví nad hmotné statky a status ve společnosti základní principy, jako jsou čest a smysl pro spravedlnost. Liší se i jejich postoj k ženám - Eddie je věrný své přítelkyni Karen (Janet Leigh), zatímco Chris nemá skrupule a dívku se mu snaží přebrat (ale zároveň s ní nezachází v rukavičkách a dokonce ji nevybíravě zmlátí; více v přiloženém videu). Bezpochyby jde o jednoho z nejzkaženějších policajtů v celém noirovém univerzu a ani změna jeho postoje na poslední chvíli nemůže tento celkový dojem přebít. 

Třiačtyřicetiletý Taylor mohl v roli využít své charisma i bohaté zkušenosti, které za dvacet let v Hollywoodu nasbíral. Silné je i zbývající obsazení snímku - Janet Leigh jako Eddieho přítelkyně Karen, George Raft jako hlava mafiánského syndikátu Dan Beaumonte (jak taky jinak) nebo Vince Edwards v menší roli nájemného vraha. Zaujme také Anne Francis - vypadající jako klon Marilyn Monroe - ztvárňující postavu Beaumontovy milenky závislé na alkoholu. Jak z těchto dodatečných poznámek vyplývá, svět filmu je ryze noirový - plný prohnilosti i zborcených snů o lepším životě.

Taylorův Chris Kelvaney má charisma, ale sympaťák to rozhodně není

Režie Roye Rowlanda (Scene of the Crime, Witness to Murder) a kamera Johna F. Seitze (nominovaná na Oscara!) se nesou spíše v kvazidokumentaristickém módu, jak bylo po válce obvyklé. Film je charakteristický lakonickým, přímým stylem bez zbytečného sentimentu, přestože jde tak trochu (dost) o rodinné melodrama. Tento dojem podporuje i absence nediegetické hudby či akce odvíjející se již pod úvodními titulky. Většina filmu je založená na dobře napsaných dialozích a silných, plastických postavách, které mají původ již v předloze od Williama McGiverna. Teprve na konci dostane větší prostor i akce. Úplný závěr filmu zůstává otevřený: i když se Kelvaneymu podařilo vykonat pomstu a snad i smazat část viny, není jasné, zda sám vůbec přežije. 

Režie: Roy Rowland

Produkce: Nicholas Nayfack (MGM)

Scénář: Sydney Boehm podle románu Williama P. McGiverna

Kamera: John F. Seitz

Hudba: Jeff Alexander

Střih: James E. Newcom

Výprava: Cedric Gibbons, Hans Peters

Hrají: Robert Taylor, Janet Leigh, George Raft, Steve Forrest, Anne Francis a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 8. října 1954

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

High Wall (1947)

High Wall
USA, 1947, 100 min.

Steve Kenet (Robert Taylor), bývalý armádní pilot, který ve válce utrpěl vážné poškození mozku, je obviněn z vraždy své nevěrné manželky Helen (Dorothy Patrick). Protože si na události spojené s osudnou nocí nemůže vzpomenout - a protože se chce vyhnout hrozícímu trestu smrti - nechá se Steve zavřít do psychiatrické léčebny za "vysokou zdí". Tam se s pomocí doktorky Ann Lorrison (Audrey Totter) snaží celé záležitosti přijít na kloub. Je možné, že se skutečně dopustil takto ohavného činu? Nebo vraždil někdo jiný?

Film noir Curtise Bernhardta na tuto otázku odpoví poměrně záhy. Zatímco v Black Angel z předešlého roku se identitu vraha, jímž je hlavní hrdina v podání Dana Dureyi, dozvídáme až v samotném závěru, High Wall už v první polovině stopáže odhalí, že ve skutečnosti vraždil Willard Whitcombe (Herbert Marshall), Helenin milenec a vydavatel náboženské literatury. Snímek se tak dobrovolně připravuje o možnost překvapivé pointy a místo toho je koncipován jako psychologická studie emocionálně a mentálně narušeného protagonisty. V případě Steva totiž není ani tak důležité, zda skutečně zabíjel, jako spíše to, že je vraždy očividně schopný (jak dokazuje řada scén a jak si sám uvědomuje). 

Flashback prokazující Stevovy vražedné sklony
a zároveň brilantní ukázka práce se subjektivní kamerou a střihem.

Taylorův Steve je jednou z nejkomplexnějších a nejtragičtějších noirových postav vůbec: po propuštění z armády se vrátil domů k manželce, která však nebyla spokojena s rodinnou finanční situací, což Steva přimělo k návratu do pilotní kabiny daleko za hranicemi USA, konkrétně v Barmě. Když se vrátil podruhé, našel Helen v náručí cizího muže. K válečnému traumatu a poškození mozku se tedy přidává šok z Heleniny zrady. A jakoby toho nebylo málo, stává se Steve po chvíli i hlavním podezřelým z brutální vraždy, ke které měl motiv i příležitost. Těžko si představit bezvýchodnější situaci. 

Curtis Bernhardt byl vždy zaujat psychiatrií (viz například Posedlá s Joan Crawford ze stejného roku), což se v High Wall projevuje nejen prostředím léčebny a postavou doktorky Ann Lorrison, ale i důrazem, jaký režisér klade na detaily klinické léčby. Steve po naléhání souhlasí s operací mozku a když ani ta nepomůže, je podroben narkoanalýze. Až ta vykazuje požadované výsledky. V závěru je Whitcombe dohnán k doznání prostřednictvím séra pravdy.

Robert Taylor předvádí precizní herecký výkon, rozhodně jeden z nejlepších v kariéře. Zastiňuje tak Herberta Marshalla i Audrey Totter, kteří - a je to pochopitelné - měli k dispozici schematičtější postavy. Marshallův Whitcombe se v podstatě omezuje pouze na polohu chladného zlosyna, zatímco doktorka Ann Lorrison se nikdy nevymaní ze škatulky ženy-pomocnice (ač v několika scénách své jednání zpochybňuje).

Whitcombe se zbavuje nepohodlného svědka:
správce bytového komplexu zrovna opravuje výtah...

...když mu Whitcombe podtrhne stoličku.

To vše je provedeno s chladem nájemného zabijáka.

Za největší trumf High Wall považuji jeho úžasný vizuál, jenž je dílem kameramana Paula Vogela (mj. Lady in the Lake a A Lady without Passport) a architektů studia MGM. Filmu dominují propracované obrazové kompozice, které upevňují dojem uvěznění a bezvýchodnosti. Atmosféru pomáhají dotvářet i deštěm promáčené ateliérové kulisy. Interiéry jsou charakteristické sporým svícením a výraznými stíny. Velmi účelně jsou využity i pohyby kamery (nájezdy na obličeje, jízda podél chovanců léčebny čekajících na pohovor) nebo subjektivní záběry (flashback ukazující Stevovo setkání s nevěrnou manželkou a pozdější scéna, v níž Steve využívá Ann jako figurantku při své snaze překonat výpadek paměti). Výsledkem je působivý psychiatrický noir, který by neměl uniknout nikomu z vás.

Režie: Curtis Bernhardt

Produkce: Robert Lord (MGM)

Scénář: Sydney Boehm, Lester Cole; podle románu a divadelní hry Alana R. Clarka a Bradburyho Foota

Kamera: Paul Vogel

Hudba: Bronislau Kaper

Výprava: Cedric Gibbons, Leonid Vasian

Střih: Conrad A. Nervig

V hlavních rolích: Robert Taylor, Herbert Marshall, Audrey Totter, Dorothy Patrick, H. B. Warner a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 25. prosince 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Party Girl (1958)

Party Girl
USA, 1958, 95 min.

Lee J. Cobb jako Jean Harlow posedlý gangsterský boss s kyselinou v ruce, John Ireland ve své typické roli násilnického záporáka, zestárlý Robert Taylor jako cynický noirový muž s hůlkou, co roztaje pod vlivem tančící krásky s dlouhýma nohama Cyd Charisse, a CinemaScope v rukou jednoho z mágů barevného filmu, Nicholase Raye - to je Party Girl.

Chicago raných třicátých let: respektovaný gangsterský boss Rico Angelo (Lee J. Cobb) právě pořádá "rozlučkovou" party na počest Jean Harlow, kterou léta platonicky miluje (aniž by ji kdy potkal) a která ho nyní zradila, když se rozhodla provdat. Kromě jeho poskoků v čele s "Lucky Louiem" (John Ireland) se večírku účastní i jeho pravá ruka - právník Tommy Farrell (Robert Taylor) a samozřejmě dámské osazenstvo z tanečního klubu, který Rico vlastní. Mezi nimi i vychytralá Vicki (Cyd Charisse), jež dokáže využít situace k (finančnímu) prospěchu. Dříve než si totiž Lucky Loui stihne vybrat odměnu za peníze, které jí "daroval", když mu dělala společnost, odchází Vicki z Ricova večírku zavěšená do Tommyho. 

V jejím bytě, kam ji Tommy doprovází, však nachází mrtvolu Vickiiny spolubydlící (rovněž tanečnice), která si vzala život poté, co ji těhotnou opustil ženatý milenec. Tommy nejprve Vicky ochotně nabízí pomocnou ruku zkušeného právníka, posléze jí však dává najevo své pohrdání jejím "prostituováním se" a vylívá si na ní zlost nad vlastním zpackaným manželstvím (rovněž s tanečnicí-zlatokopkou). Díky Vickiinu břitkému zhodnocení jeho pozice si však záhy uvědomí, že špinavou prací pro Ricka vlastně dělá totéž, co ona, a dojde mu, jak moc mají společného. A tak po jejím boku začne směle rozpouštět svou zahořklost vůči ženám.

Krize přichází, když se Tommy po měsících harmonického vztahu s andělskou Vicki rozhodne od Rica odejít a začít pracovat čestně. Mocný Rico Tommyho, kterého i navzdory jejich přibližně stejnému věku doteď bral jako vlastního syna, zahání do kouta vyhrůžkami o fyzickém ublížení Vicki. Situace se ještě víc vyostří, když je Tommy zatčen za údajné uplácení poroty při soudním líčení, ve kterém obhajuje jednoho z vražedných gangsterů Ricova klanu. Rico od něj ve strachu dává ruce pryč a stejně tak vystrašený Tommy odmítá proti němu vypovídat. Než zasáhne nebojácná Vicki a všichni jsou v závěru konfrontováni, během něhož Lee J. Cobb nezapomenutelně operuje se zmiňovanou kyselinou.

Přestože Party Girl postrádá pro Rayovo dílo tolik příznačnou společenskou kritiku, můžeme ho bez obav považovat za jeho osobité dílo. Opět mu totiž vévodí oblíbený svár mezi dominantní otcovskou figurou (Rico) a postavou nevděčného syna (Tommy), který se proti němu rebelsky bouří. Stejně tak je opět propracovaná práce s barvou (zde především červenou, která je spojována s Vicki). Stylově pak - pro noir velice netypicky - zaujmou dvě taneční scény (Ray vždy chtěl natočit muzikál), které byly obecně trademarkem filmů se Cyd Charisse, jež byla v prvé řadě výtečnou tanečnicí (a pak až herečkou). Tyto scény jsou plně integrovány do příběhu - v první (viz video výše) tancem svádí Tommyho, v druhé (k vidění zde) ztělesňuje štvané zvíře, kterým se se stává poté, co Tommy Ricovi vyjádří své přání odejít.

Bez znalosti kontextu Rayovy tvorby může Party Girl někomu připadat jako "prázdná", že však Ray motivoval své herecké svěřence k vynikajícím výkonům, nemůže popřít nikdo. Pokud vás zaujme Cyd Charisse, vřele doporučuji její druhý noir, Tension (1950) Johna Barryho, kde ztělesňuje podobně andělsky laděnou postavu.

Režie: Nicholas Ray
Produkce: Joe Pasternak (Euterpe Productions)
Scénář: George Wells podle povídky Loe Katchera
Kamera: Robert Bronner
Hudba: Jeff Alexander
Střih: John McSweeney, Jr.
Hrají: Cyd Charisse, Robert Taylor, John Ireland, Lee J. Cobb, Kent Smith a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. října 1958

Odkazy
CSFD
IMDb
CSFD

The Bribe (1949)

The Bribe 
USA, 1949, 98 min.

The Bribe je ukázkovým příkladem toho, jak lze pomocí několika úvodních záběrů efektivně navodit charakteristickou noirovou náladu a atmosféru. Titulky, kterým dominují stíny benátských rolet (obr. 1), vystřídá celkový záběr ostrovního města někde ve střední Americe, kde zrovna zuří divoká bouře. Jízda kamery směrem zpět odhalí protagonistu příběhu Rigbyho (Robert Taylor), stojícího na balkoně (obr. 2). Rigby dokouří cigaretu, odejde z balkonu do budovy a ve spoře osvětlené místnosti spustí vnitřní monolog: "Well, here's the storm. Right on schedule. (...) It gives you time. Yeah. Time to think. And how do you like your thoughts? How do you like finding out that maybe you've got a price tag too? (...) How much do you cost, Rigby?" (obr. 3) Introspekce hlavního hrdiny, který řeší zásadní dilema, zda se má nechat uplatit, je zvýrazněna opakovanými pohledy do zrcadla (obr. 4). Na znepokojivosti scéně dodávají otáčející se lopatky stropního ventilátoru, které nepřirozeně vrhají stín na zeď a podlahu místnosti (obr. 5) a několikrát jakoby "rozsekávaly" postavy na kousky. (obr. 6) 

obr. 1

obr. 2

obr. 3

obr. 4

obr. 5 - stín lopatky ventilátoru v pravém dolním rohu

obr. 6

Po chvíli Rigby pokračuje ve voiceoveru: "Can a sellout ever look good? You never thought so before, did you? What changed you? She did. But is she guilty or innocent?" Odraz Rigbyho v okně se mění na atraktivní ženu ztvárněnou Avou Gardner. (obr. 7-8) Základní hádanka filmu je nastolena - je ústřední ženská postava zrádnou femme fatale? Rigby pokračuje: "You're not so sure of her now, are you? Think back. When did you first hear of her? Gibbs was breafing you that day in Washington." Voiceover ustává a začíná rozsáhlá retrospektiva, která charakterizuje přibližně dvě třetiny stopáže. (obr. 9)

obr. 7

obr. 8

obr. 9 - první záběr v rámci rozsáhlé retrospektivy

Navzdory zdařilé úvodní sekvenci je snímek spíše rutinním noirovým dramatem odehrávajícím se v exotickém prostředí krátce po druhé světové válce. Z nevyužitého potenciálu můžeme obvinit režiséra Roberta Z. Leonarda, rutinéra, který měl zkušenosti spíše s dramaty a lehčími žánry (The Bribe je jeho jediným noirem), a Roberta Taylora v hlavní roli, který se sice snaží, ale síly výrazu takového Bogarta zdaleka nedosahuje. Naopak vedlejší role jsou ztvárněny velice působivě, což je zásluha Vincenta Price, Charlese Laughtona a Johna Hodiaka (koncentrace takových hvězd ve vedlejších rolích je vizitkou studia MGM, které snímek vyprodukovalo a uvedlo do kin). 

Nevýraznost většiny snímku je však do jisté míry vyvážena efektní závěrečnou sekvencí, v níž se Rigby střetává se svým hlavním sokem, pašerákem letadlových motorů. Kulisu této konfrontaci zprostředkovávají bujaré oslavy obyvatel městečka Carlotta. (obr. 10-14) Vzpomenout si tak můžeme na jiné, podobně působivé přestřelky ve Wellesově Dámě ze Šanghaje (1947) nebo Vrahově polibku (1955) Stanleyho Kubricka. 

obr. 10

obr. 11

obr. 12

obr. 13

obr. 14

Bohužel, v případě The Bribe platí otřepaná pravda: v jednotlivostech je film silnější než jako celek. Dostat se k závěrečným scénám, které opravdu stojí za to, znamená prokousat se devadesáti minutami průměrnosti.

Režie: Robert Z. Leonard

Produkce: Pandro S. Berman (MGM)

Scénář: Marguirete Roberts; podle povídky Fredericka Nebela

Kamera: Joseph Ruttenberg

Hudba: Miklos Rozsa

Střih: Gene Ruggiero

Výprava: Cedric Gibbons, Malcolm Brown

V hlavních rolích: Robert Taylor, Ava Gardner, Vincent Price, Charles Laughton, John Hodiak ad.

Distribuce: MGM

Premiéra: 3. února 1949

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD