Shield for Murder (1954)

Shield for Murder
USA, 1954, 82 min.

Ve stejném roce jako Rogue Cop (jen o pár týdnů dříve) šel do kin další noir o zkaženém poldovi podle knižní předlohy Williama P. McGiverna, který se evidentně na podobné látky specializoval (dále podle jeho románů vznikly filmy Velký zátah /The Big Heat, 1953/ a Zítřek nemá šanci /Odds Against Tomorrow, 1959/). V Shield for Murder hraje Edmond O'Brien policejního detektiva Barneyho Nolana, který hned v úvodu zákeřně zavraždí bookmakera a okrade ho o 25 000 dolarů. Kvůli špatné pověsti na něj okamžitě padne podezření, ale Nolan využívá svého postavení k tomu, aby zahladil stopy. V jednu chvíli to například znamená chladnokrevně se zbavit hluchoněmého starce, který celou událost viděl z okna svého bytu. 

Edmond O'Brien jako prohnilý policajt Barney Nolan. Postava je často snímána z podhledu.

Nolan ve své prohnilosti hravě předčí Chrise Kelvaneyho z Rogue Cop a dokonce si v mnohém nezadá s Wellesovým Hankem Quinlanem z Doteku zla. Kelvaneyho hlavním hříchem bylo, že se zpronevěřil etickým zásadám svého povolání a nechal se zapsat na výplatní pásku mafie. Naproti tomu Nolan jedná čistě z vlastního pověření: vraždy, maření vyšetřování, falšování důkazů, to vše činí pouze s vidinou vlastního prospěchu. 

V materiálním světě Ameriky 50. let to znamená zejména majetek a společenský status. Ve snímku je obojí symbolizováno modelovým domkem na předměstí, který si Nolan vyhlédl a do kterého bere na prohlídku svoji vyvolenou Patty (Marla English). Není asi třeba dvakrát zdůrazňovat, že Nolan svůj vysněný rodinný domek nezíská. Poté, co jsou jeho činy odhaleny správňáckým mladším kolegou Markem Brewsterem (jako vždy plochý John Agar), dojde na přestřelku, která po strhující sekvenci v plaveckém bazénu zavede Nolana k vyhlédnutému příbytku. Na jeho příjezdové cestě nakonec padne mrtvý k zemi. Těžko si představit subverzivnější komentář k poválečnému konzumerismu, konformismu a bezhlavé honbě za americkým snem. 

Barney doufá, že v krásném domku na předměstí zestárne. Místo toho najde před jeho dveřmi smrt. 

Hlavní role skvěle sedla noirovému veteránovi Edmondu O'Brienovi, který snímek také spolurežíroval. Producentem byl Aubrey Schenck, synovec Josepha a Nicholase, kteří dlouhá léta stáli ve vedoucích pozicích společností Twentieth Century-Fox a MGM. Zdá se, že film byl komerčně úspěšný, neboť Schenck tvrdil, že "vydělal spoustu peněz, nevěřili byste kolik; v televizi vydělal jmění." (citováno zde)

Režie: Edmond O'Brien, Howard Koch

Produkce: Aubrey Schenck (Camden Productions)

Scénář: Richard Alan Simmons a John C. Higgins podle románu Williama P. McGiverna

Kamera: Gordon Avil

Hudba: Paul Dunlap

Střih: John F. Schreyer

Výprava: Charles D. Hall

Hrají: Edmond O'Brien, Marla English, John Agar, Emile Meyer, Carolyn Jones a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 27. srpna 1954

Odkazy

IMDb

CSFD
Allmovie

Stopař (1953)

The Hitch-Hiker
USA, 1953, 71 min.

Ida Lupino se v rolích režisérky a producentky zpravidla věnovala společensky angažovaným filmům s centrálními ženskými postavami (více zde). Ačkoliv snímky jako Žádný strach (Never Fear, 1950), Outrage (1950) nebo Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful, 1951) občas bývají opatřovány přídomkem "domestic noir" (tedy něco jako domácký nebo rodinný noir), k tradiční představě filmu noir jakožto kategorie kriminálního nebo detektivního žánru mají celkem daleko. Stopař je ale jiný. Produkční společnost Filmakers, kterou Lupino vedla se svým bývalým manželem Collierem Youngem, zde opustila svoji dosavadní filozofii a místo dramatu o ryze ženských problémech nabídla svižný thriller zkombinovaný s road movie s kompletně mužským obsazením. 

Lupino, Young a scenárista Daniel Mainwaring (toho času na černé listině a proto absentující v titulcích) se inspirovali skutečným případem masového vraha Billyho Cooka, který v letech 1950 a 1951 zavraždil šest lidí. Příběh se zaměřuje na dva dobré kamarády (Edmond O'Brien a Frank Lovejoy), kteří po cestě na rybářský výlet naberou stopaře, z něhož se vyklube nebezpečný zabiják na útěku před policií. Film funguje jako napínavá podívaná, ale také jako pozoruhodná studie maskulinity v poválečných Spojených státech. Psychopatický vrah Emmett Myers v podání nezapomenutelného Williama Talmana se oběma mužům opakovaně vysmívá, že to jsou slaboši a srabi a že jej ani ve dvou nedokážou přemoct. V noci Myers využívá toho, že má jedno oko po nehodě neustále otevřené, takže muži si nemohou být nikdy jistí, kdy je vzhůru a kdy spí.

William Talman jako nevypočitatelný zabiják na útěku

Pravděpodobně jediný klasický film noir americké výroby režírovaný ženou se dále vyznačuje skvělou prací kameramana Nicholase Musuracy, který bravurně zvládá jak stísněné interiéry automobilu, kde se značná část příběhu odehrává, tak prostorné pouštní exteriéry natáčené v Kalifornii, ale suplující nedaleké Mexiko. Přestože tedy absentují klasické městské lokace, pro noir tolik příznačné, temná a bezvýchodná atmosféra snímku rozhodně nechybí. 

V roce 1998 byl film po zásluze zařazen na prestižní seznam National Film Registry jako příklad kulturně, historicky nebo esteticky významného díla hodného zachování pro budoucí generace.

Stopaře můžete vidět na velkém platně na 9. ročníku Noir Film Festivalu, který startuje už za dva týdny. 

Režie: Ida Lupino
Produkce: Collier Young (The Filmakers)
Scénář: Collier Young, Ida Lupino, Daniel Mainwaring
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Leith Stevens
Výprava: Albert S. d'Agostino, Walter E. Keller
Střih: Douglas Stewart
V hlavních rolích: Edmond O'Brien, Frank Lovejoy, William Talman, José Torvay a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 30. března 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

The Turning Point (1952)

The Turning Point 
USA, 1952, 85 min.

Idealistický státní zástupce John Conroy (Edmond O'Brien) je postaven před nelehký úkol: má dostat před soud zločinecký syndikát vedený Neilem Eichelbergerem (Ed Begley). Netuší však, že na Eichelbergerově výplatní pásce je vedle řady vlivných představitelů města i jeho vlastní otec, policejní důstojník Matt Conroy (Tom Tully). Do případu se zapojí i odhodlaný reportér Jerry McKibbon (William Holden), přesvědčený, že John proti bezskrupulózním zločincům nemá šanci.

Snímek studia Paramount byl natočen podle námětu Horace McCoye, jenž byl sám inspirován skutečnými výslechy tzv. Kefauverovy komise. Ta v letech 1950 a 1951 vyšetřovala působení zločineckých organizací po celých Spojených státech amerických (jeden z jejích případů se stal inspirací pro Karlsonův film Tight Spot, o němž jsme psali nedávno). The Turning Point tak těží z reálného základu, jenž snímku přidává na naléhavosti a relevanci, která dobře souzní s atmosférou počátku 50. let (chaos, paranoia, korupce, selhání veřejných institucí). 

Jméno režiséra Williama Dieterleho může hodně napovědět, co od filmu očekávat. Tvůrce narozený v Německu vždy upřednostňoval sílu idejí a propracovaných dialogů před čistě vizuálními výboji (viz jeho ceněná biografická dramata ze 30. let). The Turning Point tak funguje jako exposé společenských nešvarů a jednotlivé postavy v příběhu spíše zastupují určité principy a stanoviska. Tomu odpovídá i naše pozice coby diváků - do vyprávění jsme zapojeni spíše intelektuálně než emocionálně (s čímž souzní i absence silné romantické linie a závěrečného happyendu). Z čistě obrazových kvalit zaujme snad jen využití losangeleských lokalit (Angel's Flight vedoucí na Bunker Hill a olympijský stadion, známý jako Los Angeles Memorial Coliseum) a závěrečná sekvence odehrávající se v boxerském ringu. 

Z hvězdného obsazení je třeba vypíchnout Eda Begleyho, který přesvědčivě ztvárnil hlavního zlosyna Neila Eichelbergera. Begleymu se daří postihnout všechny nuance gangstera, jenž veškerou energii směřuje k tomu, aby navenek působil jako respektovaný obchodník, který přece nedělá nic špatného. Zajímavou postavou je i Matt Conroy coby zkorumpovaný policista. Scéna, v níž McKibbonovi vysvětluje, jak se dostal na Eichelbergerovu výplatní listinu, vrhá světlo na jeho motivace a pomáhá nám vcítit se do jeho situace.

Dieterleho přínos noirovému cyklu bude nejspíš vždy vnímán jako marginální. Což ovšem neznamená, že by jeho filmy noir - kromě The Turning Point se jedná o Dark City a The Accused - byly bez zajímavosti. Jen je třeba zbavit se falešných očekávání. 

Režie: William Dieterle

Produkce: Irving Asher (Paramount Pictures)

Scénář: Warren Duff; podle námětu Horace McCoye

Kamera: Lionel Lindon

Výprava: Hal Pereira, J. McMillan Johnson

Střih: George Tomasini

V hlavních rolích: William Holden, Edmond O'Brien, Alexis Smith, Tom Tully, Ed Begley a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 15. listopadu 1952

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Zabijáci (1946)

The Killers
USA, 1946, 99 min.

Když tu teď máme anketu o nejlepším Siodmakově noiru (a když teď náhodou čtu biografii Burta Lancastera od Garyho Fishgalla), rozhodla jsem se po dlouhé době osvěžit v paměti Zabijáky (The Killers). A popravdě řečeno, přistihla jsem se, že se trochu nudím (těším se, až si to někdy přečte Rogue).

Narativní koncept viditelně inspirovaný Wellesovým Občanem Kanem sice může být pro někoho zajímavý, ale dle mého názoru je tady možná až na škodu. Nejslabším článkem ze série flashbacků objasňujících, proč byl Swede (Burt Lancaster) zavražděn a co znamenala jeho poslední věta á la Rosebud "Once I did something wrong", je nejspíš postava pojišťovacího vyšetřovatele, která se na tyto otázky snaží najít odpověď. Jim Reardon Edmonda O'Briena jako postava-funkce, která je zde pouze proto, aby motivovala ony flashbacky, je logicky nesmírně plochá a nevzbuzuje byť sebemenší empatii či emoci. O to víc irituje, když zabírá místo Lancasterovi. 

U filmu debutující dvaatřicetiletý bývalý cirkusový akrobat Burt Lancaster se díky Zabijákům stal doslova přes noc hvězdou, a to i přesto, jak poměrně málo prostoru se jeho padlému hrdinovi na úkor ostatních, méně zajímavých postav dostává. Stejně tak Ava Gardner v roli vypočítavé Kitty Collins, která opakovaně zapříčiňuje Swedův pád, je na plátně až žalostně málo (k definitivnímu proražení u filmu jí to však stačilo) a chemie mezi ní a Lancasterem se sotva stihne nějakým způsobem nastartovat. A přitom femme fatale mají vždy tolik co nabídnout...

Ze srovnání se Siodmakovým pozdějším noirem s Burtem Lancasterem vychází jako sevřenější, účinnější a tematicky i stylově propracovanější právě Criss Cross, v němž je rozhodně lépe zacházeno s postavami, jejichž zajímavost není utápěna v překombinovaných scenáristických kličkách. Přesně jak psal Rob Roy v komentáři na CSFD - pamatujete si ze Zabijáků nějakou zajímavou repliku?

Osud chlápka, který před svou temnou minulostí utekl na venkov, kde se schoval za benzínovou pumpu, rovněž pozoruhodněji zpracoval Jacques Tourneur v Pryč od minulosti (1947), stejně jako bych tu mohla vyjmenovat řadu zajímavějších snímků o promarněné kariéře jednoho boxera. A kdybyste měli uvést noiry s pamětihodnou konfrontací femme attrapée a femme fatale, Zabijáky bystě též pravděpodobně nezmínili. Zkrátka a dobře všechno, čeho se Siodmakova adaptace Hemingwayovy povídky okrajově dotýká, je mnohem lépe a hlouběji zpracováno jinde.

Nemyslíte?

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Anthony Veiller, Richard Brooks a John Huston podle povídky Ernesta Hemingwaye

Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Burt Lancaster, Ava Gardner, Edmond O'Brien, Albert Dekker,Vince Barnett ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Web (1947)

The Web
USA, 1947, 86 min.

Mezi zapálenými noirovými fanoušky platí The Web za jeden z nejméně doceněných filmů cyklu - stačí se podívat na záznam na Allmovie nebo topku Joea Macklea, kterou jsme zveřejnili před dvěma měsíci. V podstatě se není čemu divit. Gordonův snímek (jeden ze dvou noirů, které natočil) je nejen exemplárním příkladem noiru natočeného ve zlatém období (1946-1950), ale i filmem, ve kterém všechno funguje téměř na jedničku. 

The Web v hojné míře využívá noirových konvencí, které jej umožňují spolehlivě identifikovat jako pevnou součást noirového kánonu. Zaprvé to jsou stylistické postupy - několik nočních scén s kontrastním svícením, výrazné rakurzy (podhledy v závěrečných sekvencích), asymetrické obrazové kompozice či nečekané střihové postupy (například padouch se chystá spáchat vraždu, zbraní už míří na svou oběť, ale objektiv kamery je najednou zakryt jeho zády; střih na nákladní auto, které na ulici vysypává uhlí; hluk, který je přitom produkován, nahrazuje výstřel z pistole, který nám byl "odepřen"). 

Co se týče narativních postupů a uplatněných postav, nabízí se srovnání s bogartovskými noiry, především s Hlubokým spánkem. Na rozdíl od Hawksova snímku je ale narace více neomezená - "těká" mezi protagonistou marloweovského typu (není to přímo soukromé očko, ale typově k němu nemá daleko) a padouchem. V závěru jsou nám ale naopak některé informace zatajeny - za účelem vyvolání momentu překvapení spojeného s usvědčením vraha.

A v neposlední řadě film nabízí skutečně noirové herecké obsazení - Edmond O'Brien měl za sebou již roli v Zabijácích a před sebou dalších dvanáct (!) noirů, mezi nimi například 24 hodin do smrti; Vincent Price zrovna začínal být spojován s charismatickými záporáky a role podvratného Colbyho mu tedy skvěle sedla; naopak William Bendix se dokázal nakrátko vymanit z rolí psychotických maniaků a ztvárnil  columbovského policejního detektiva; siodmakovská herečka Ella Raines pak svou rolí upomíná na Lauren Bacall ve zmiňovaném Hawksově majstrštyku. 

The Web není zcela bez chyb - zamrzí předvídatelný závěr (viz připomínka na Allmovie) a ne zcela využitá E. Raines (viz vitekpe na CSFD). Jeho klady - tedy zručná režie, stylisticky zajímavé momenty, trefné dialogy - ale hravě tyto nedostatky převáží.

Režie: Michael Gordon

Produkce: Jerry Besler (Universal)

Scénář: William Bowers, Bertram Millhauser; podle námětu Harryho Kurnitze

Kamera: Irving Glassberg

Hudba: Hans J. Salter

Střih: Russell F. Schoengarth

Výprava: Bernard Herzbrun, James W. Sullivan

Hrají: Edmond O'Brien, Ella Raines, Vincent Price, William Bendix, Maria Palmer a další

Distribuce: Universal

Premiéra: 25. května 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

24 hodin do smrti (1950)

D.O.A.

USA, 1950, 83 min.

I want to report a murder. - Sit down. Where was this murder committed? - San Francisco, last night. - Who was murdered? - I was.

Frank Bigelow (Edmond O'Brien), toho času na dovolené v San Franciscu, byl otráven a zbývá mu 24 hodin života. Stává se detektivem na vlastní pěst a pátrá po svém vrahovi, aby mohl pomstít svou vlastní smrt, která se neúprosně blíží.

D.O.A. začíná slibně - Frank s kamerou v zádech kráčí na policejní stanici, aby oznámil svou vlastní vraždu. Následné retrospektivní vyprávění umírajícího protagonisty (prolínačka s vodním vírem mě na těch filmech tak strašně baví!) připomene zpověď Waltera Neffa z Pojistky smrti (1944). Na konci, sotva svůj příběh dopoví, Frank obdobně naposled vydechne a zemře. Na rozdíl od Waltera však dost neohrabaně padne na zem jako hruška ze stromu.

Carl Macek v Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style píše, že D.O.A. je nezvykle cynický noirový film. (1) Ano, nápad filmu je vynikající, byť nezapře inspiraci v Siodmakově německém snímku Der Mann, Der Seinen Morder Sucht (1931). Hrdina (s přítelkyní na telefonu) pátrající po stopách vlastních vrahů, navíc s časovou tísní na krku - ideální. Když však ve vás Edmond O'Brien v roli Franka nevzbuzuje žádné sympatie (a tím pádem už vůbec ne nějaké ztotožnění se s ním), očekávání z filmu se zmenšuje. Role sukničkáře, kolem kterého se motá hezká řádka žen (že jich je tu požehnaně), by si prostě zasloužila citlivější volbu při obsazování. Charisma a osobní kouzlo (alespoň náznak!) totiž O'Brienovi žalostně chybí. Člověk pak jen celý film přemýšlí, co že na něm ty ženské vlastně vidí? Když mu jedna z nich posílá květiny, už si ťukám na čelo.

Další brzdou je Frankovo vlastní spletité vyšetřování své vraždy. Pátrání se tak zamotává, že si nelze nevzpomenout na Hluboký spánek, a zároveň si postesknout nad absencí bogartovského šarmu a vtipu. V půlce filmu docházím ke zjištění, že už mě vlastně ani nezajímá, kdo je ten záhadný muž v kostkovaném kabátě. Na druhou stranu však film ohromuje několika sekvencemi. Kromě té úvodní sem bezpochyby patří vystoupení černošských jazzových hudebníků v zapadlém baru, detaily jejich zpocených tváří a zběsilé tempo hry, které předjímá Frankovo zuřivé pátrání. Geniální je i jeho adrenalinový sprint sanfranciskými ulicemi, poté, co zjistí, že umírá (mimochodem, kolemjdoucí lidé údajně nevěděli, že jsou součástí natáčeni). Stejně tak je skvělá přestřelka v obchodě.

Přesto přese všechno (i přes Tiomkinovu parádní hudbu) je pro mě D.O.A. zklamáním a osobní topku mi určitě nenabourá. 

Film je ve veřejném vlastnictví.

(1) SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York : The Overlook Press. 1992, str. 77.

Režie: Rudolph Maté

Produkce: Harry M. Popkin (Harry M. Popkin Production)

Scénář: Russel Rouse a Clarence Greene

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Dimitri Tiomkin

Střih: Artur H. Nadel

Výprava: Duncan Cramer

Hrají: Edmond O'Brien, Pamela Britton, Luther Adler, Beverly Garland a další.

Distribuce: United Artists

Premiéra: 30. dubna 1950

CSFD

IMDb

Allmovie