Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

Zobrazují se příspěvky se štítkembilly wilder. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembilly wilder. Zobrazit všechny příspěvky

2. března 2023

Poistka smrti: film vs. predloha

Znovu dáváme prostor "košické spojce" a velkému noirovému nadšenci Michalu Šmajdovi, který pro čtenáře blogu přichystal srovnání Pojistky smrti s její literární předlohou. 

Pre mnohých iniciatívna snímka ich lásky k fenoménu filmu noir, pre nás ďalších prvá dokonalá ukážka, ako má noir vyzerať. Podľa Britského filmového inštitútu (BFI) dokonca „najnoirovejší“ noir, či v neposlednom rade titul, ktorý v 2013 otváral prvý ročník Noir Film Festivalu, toho času ešte na Kokoříne. (1) Najnovšie prinášame porovnanie tohto ultimátneho noiru Billyho Wildera (1944) s jeho knižnou predlohou od Jamesa M. Caina (1943). (2)

Po tom, ako Wildera pre „nízke kvality“ predlohy odmietol jeho dlhoročný scenáristický partner Charles Brackett (Zuzanka v nesnázích, Päť hrobov pri Káhire či neskoršie oscarové spolupráce na Stratenom víkende a Sunset Blvd.), Cain bol ako autor príbehu pre režiséra prirodzenou voľbou č. 2. Bol však pracovne vyťažený a Wilder dostal tip na Raymonda Chandlera. Po prečítaní jeho Hlbokého spánku (1939) bol nadšený a obratom mu ponúkol prácu na scenári. Spolupráca už taká ružová zďaleka nebola: šlo o diametrálne odlišné povahy s iným prístupom k písaniu, navzájom im na sebe prekážalo množstvo vecí a Chandler navyše počas tvorby zápasil s alkoholizmom.

Našťastie, výsledok ich spolupráce je brilantný a fascinujúci dodnes. Fúziou režisérskeho a scenáristického hollywoodskeho klasika a (spolu s Hammettom a Woolrichom) najväčších predstaviteľov americkej „drsnej školy“ vznikol mimoriadny scenár, ktorý si vyslúžil nomináciu na Oscara. Cainov vzťahový trojuholník (naivný milenec – manipulatívna krásna žena – bohatý nepohodlný manžel) bol okorenený o Chandlerove úderné, ironické dialógy a Wilderov cynizmus.

Noirový znalec Eddie Muller v jednom z rozhovorov spomína, že to, čo je film noir pomenovali už Wilder a Chandler, keď vo filme odznie: „Zabil som pre peniaze a pre ženu. Nedostal som ani peniaze a nezískal som ani ženu.“ V skutočnosti táto replika figuruje už v knihe, takže zásluhu má na konte Cain. Na druhej strane, je pravdou, že Wilderov a Chandlerov scenár je o poznanie drsnejší, dvojzmyselnejší a cynickejší než Cainov originál. Cainov literárny jazyk sa totiž lepšie čítal, než hovoril a Chandler je v briskných dialógoch predsa len viac doma. Treba dodať, že Cainovi sa adaptácia jeho príbehu (vrátane iného záveru) veľmi pozdávala a vyzdvihol najmä herecké výkony. (3)

Ide o pomerne vernú adaptáciu s nie veľkým počtom významných zmien. Ak ste znalec filmu a prvý raz sa púšťate do románu, najviac vám popri odlišnom konci môže udrieť do oka fakt, že Phyllis (vo filme Barbara Stanwyck) bola de facto sériová vrahyňa či výrazne zromantizovaná línia Walterovho vzťahu k Lole, s čím súvisí ďalšia diferencia, a síce, že Walter sa napokon prizná najmä pre to, aby očistil Lolu.

Kým finálna konfrontácia medzi milencami prebieha vo filme v dome u Dietrichsonovcov, v knihe postrelí Phyllis Waltera v aute (tesne pred tým, ako ju plánoval zhodiť na sedadle spolujazdca z útesu). V románe v závere nikto explicitne neumiera. Je tu naznačená poetická spoločná samovražda skokom z lode do mora (za mesačného svitu). Keyes totiž umožní Walterovi aj Phyllis zdanlivo utiecť bez toho, aby o tom navzájom vedeli. Počas cesty loďou do Mexika (ako inak) sa rozhodnú, že spáchajú samovraždu, keď v mori uvidia žraloka. Takýto koniec vo filmovom prepise však nepripúšťal vtedajší Haysov Produkčný kódex.

Film má však rozhodne lepší záver, keď vrcholí vzťahom iným, a to záverečným vyznaním medzi Walterom (Fred MacMurray) a Keyesom (Edward G. Robinson). Ich slávny, záverečný „milostný“ dialóg je lepšie použitý a vygradovaný vo filme. (4) Verbálny základ oproti predlohe zostal (obaja si povedia, že sa majú radi), no finále je obohatené o výraznú homosexuálnu konotáciu:

Walter Neff: „Know why you couldn’t figure this one, Keyes? I’ll tell you. ‘Cause the guy you were looking for was too close. Right across the desk from you.“ (Viete, prečo ste na to neprišiel, Keyes? Poviem vám to. Človek, ktorého ste hľadali, bol príliš blízko. Priamo oproti vášmu stolu.)

Barton Keyes: „Closer than that, Walter.“ (Ešte bližšie, Walter.)

Walter Neff: „I love you, too.” (Tiež vás mám rád.)

Keyes následne pripáli Walterovi jeho poslednú cigaretu, kým počas celého deja pripaľoval spravidla on jemu. Toto gesto je azda jedinou skutočnou intimitou v celom filme.

Vybrané rozdiely medzi predlohou a adaptáciou:

  • Walter Neff nesie v predlohe priezvisko Huff;
  • Dietrichsonovci boli pôvodne Nirdlingerovci;
  • Phyllis má v origináli menej dráždivé entrée, keď je namiesto uteráku oblečená v pyžamovom komplete;
  • v predlohe nenájdeme dvojzmyselný dialóg o „prekročení rýchlosti“;
  • Walter sa v knihe s väčšou vervou zhosťuje vražednej role;
  • Nino Sachetti v predlohe s Phyllis nechodil, vo filme áno;
  • Keyes a jeho monológy majú vo filmovej verzii väčší priestor (napr. „jednosmerná cesta, ktorej poslednou zastávkou je cintorín“ je dielom scenáristov);
  • Walterove priznanie nie je v knihe nahraté na diktafón, ale napísané v liste;
  • v origináli sa Walter priznal, aby ochránil Lolu;
  • kým vo filme Walter zomiera na následky postrelenia pri Keyesovi, v knihe zásah guľkou prežije a je mu umožnený útek;
  • Keyes dovolí utiecť Walterovi a napokon i Phyllis; obaja počas plavby loďou poškuľujú po žralokovi, v čeľustiach ktorého chcú obaja skončiť.

(1)    Román vyšiel v 1943, ale seriálovo bol text publikovaný už v 1936 v magazíne Liberty.

(2)    Dramaturg Noir Film Festivalu – Milan Hain, povedal v úvode otváracej večernej projekcie: „Ak sa vám nebude páčiť Poistka, tak ja už neviem. Asi ste na nesprávnom festivale.“

(3)    Jeho slávnejší kriminálny román Poštár vždy zvoní dvakrát (1934) sa dočkal dva roky po Poistke tiež ikonického filmového spracovania s Lanou Turner a Johnom Garfieldom.

(4)    Nakrútil sa aj alternatívny koniec. Predstavoval Walterovu smrť v plynovej komore v San Quentin, kde ho na jeho poslednej ceste sprevádzal Keyes.


5. září 2010

Richard Schickel - Double Indemnity (BFI Classics)

V roce 1992 začal British Film Institute vydávat úspěšnou řadu útlých publikací věnovaných filmovým klasikám. Hned v první vlně došlo (vedle Fordova Přepadení nebo Wellesova Občana Kanea) i na zásadní noir Billyho Wildera - námi všemi milovanou Pojistku smrti. Pod sedmdesátistránkovou knížkou je podepsán Richard Schickel (1933), filmový kritik (dlouhá léta píšící pro časopis Time) a historik, autor desítek biografií a dokumentárních filmů o hollywoodských režisérech a hereckých hvězdách (jen namátkou: Cary Grant, Clint Eastwood, James Cagney, Vincente Minnelli, Elia Kazan). 

V knize se Schickel zaměřuje zejména na produkční historii filmu, kterou sleduje od publikace předlohy Jamese M. Caina v seriálové podobě v časopisu Liberty (1936), přes práci na scénáři, jenž je společným dílem Wildera a Raymonda Chandlera, až po samotné natáčení. Krátce se dotkne i námitek Breenova cenzurního úřadu či recepce snímku, který byl nominován na sedm Oscarů, nakonec však z předávání Cen Akademie vyšel naprázdno (Wilder se dočkal až o rok později s dramatem Ztracený víkend). 


Schickel se nepouští do žádných hlubokých analýz, je spíše historikem tradičního ražení: opírá se o již publikované životopisy Caina, Chandlera a Wildera, další cenné informace pak získal z rozhovoru se samotným režisérem, který se uskutečnil na jaře 1991. Výsledkem je faktograficky poměrně bohatá monografie, která se více než na postřehy o filmu samotném zaměřuje na lidi, kteří stáli za jeho vznikem (což není myšleno jako výtka). Dozvíte se tak o literárních začátcích Caina i Chandlera, o filmařské minulosti Wildera (a jeho komplikovaném vztahu k autorovi románů o P. Marloweovi), o předešlých rolích Freda MacMurrayho atd. Nejanalytičtější pasáž se týká srovnání filmu s předlohou. Schickel má v tomto ohledu jasno: Wilder a Chandler původní román "vylepšili", pročistili jeho dějovou linku a dodali jí psychologickou hloubku. 

Publikace je doplněna o závěrečné "titulky" (tedy filmografické údaje) a (skutečně stručnou) bibliografii. Text je obohacen o řadu fotografií, bohužel jejich kvalita je slabá, a tak dostatečně neodrážejí vizuální vytříbenost snímku. Schickelova kniha je důkazem autorových znalosti a zejména lásky k filmu, jejž označuje za nejvýznamnější ve Wilderově bohaté filmografii. Vzhledem ke svému zaměření je ideálním doplňkem k analytičtěji pojatým studiím otištěným například ve Film Noir Readeru 4 nebo sborníku Women in Film Noir.

SCHICKEL, Richard. Double Indemnity. London: British Film Institute, 1992. (dotisky 1993, 2006, 2008), 72 stran.

3. května 2010

Pojistka smrti na DVD

Zóna dnes přišla s velmi potěšující zprávou. Jeden z nejlepších a nejvlivnějších filmů noir, Pojistka smrti Billyho Wildera, u nás vyjde na DVD. Stane se tak díky společnosti Magicbox pravděpodobně již na začátku června. Adaptaci románu Jamese M. Caina doprovodí další čtveřice Wilderových snímků: Pět hrobů u Káhiry, Zahraniční aféra, Odpolední láska a Na titulní straně


A jen tak na okraj: V neděli 9. května odvysílá Česká televize Renoirův snímek Člověk bestie (1938), adaptaci stejnojmenného románu Emila Zoly, který se o šestnáct let později dočkal dalšího (pochopitelně noirového) zpracování v režii Fritze Langa. O snímku Human Desire a o rozdílu v přístupech obou slavných režisérů se můžete dočíst zde.