Out of the Fog (1941)

Out of the Fog
USA, 1941, 85 min.

Out of the Fog od režiséra Anatola Litvaka a studia Warner Bros. má původ v divadelní hře Irwina Shawa The Gentle People, kterou na konci 30. let pod vedením Harolda Clurmana nastudovalo The Group Theatre. Inscenace se dočkala 141 repríz, k čemuž jistě dopomohlo mimo jiné velmi vydařené obsazení, ve kterém bychom našli jména jako Roman Bohnen, Lee J. Cobb, Elia Kazan, Franchot Tone, Sylvia Sidney a Karl Malden. Ve filmové adaptaci se však nikdo z nich neobjevuje a hlavní role ztvárnili warnerovští John Garfield a Ida Lupino, které doplnili Thomas Mitchell, John Qualen a Eddie Albert.

Bohužel právě obsazení filmové verze je jedním z důvodů, proč film selhává. John Garfield nepříliš přesvědčivě ztvárňuje vyděrače, který v brooklynském přístavu požaduje výpalné po dvojici neškodných rybářů (Mitchell a Qualen). Mezitím se do něho - bůhví proč - zamiluje dcera jednoho z nich (Lupino), což se nelíbí nejen otci, ale i jejímu příteli (Albert). Garfield hraje gangstera Goffa přehnaně žoviálně a role mu vůbec nesedí. Postava Lupino vidí v Goffovi jízdenku z tísnivého mikrokosmu, ale těžko uvěřit, že by to byla jediná možnost, jak se z přístavní komunity vymanit. Jediná chemie, která ve filmu funguje dobře, je mezi rybáři Jonahem a Olafem, i když i jejich postavy vyznívají spíše jako karikatury. 

Na scénáři si vylámali zuby jinak velmi schopní tvůrci jako Robert Rossen a Jerry Wald. Příběh oslabily i zásahy Správy Produkčního kodexu. V divadelní hře dojde k vraždě, ze které se ale ve filmové adaptaci stala pouze nehoda (stejný mechanismus byl uplatněn v Rebecce o rok dříve). Oslaben byl i společensko-kritický nádech inscenace, přestože Warner Bros. byli z hollywoodských studií během války asi nejvíce nakloněni liberální ideologii. 

Divadelní původ látky je zřejmý v akcentu na dialogy a malém počtu lokací, kterým dominují interiéry a do mlhy zahalený přístav (kameru dělal James Wong Howe). Out of the Fog je film noir jen částečně a spíše náhodou, v důsledku souhry historických okolností. Bosley Crowther film ve své recenzi ztrhal jako staromódní báchorku a není se co divit. Těžko říct, jestli by výsledný dojem zlepšila původně zvažovaná herecká účast Humphryeho Bogarta. Lupino s ním ale prý po dokončení Vysoko v horách (High Sierra, 1941) nechtěla mít nic společného a role byla přeobsazena Garfieldem.

Režie: Anatole Litvak
Produkce: Hal B. Wallis (Warner Bros.)
Scénář: Robert Rossen, Jerry Wald, Richard Macaulay podle divadelní hry Irwina Shawa
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Heinz Roemheld
Výprava: Carl Jules Weyl
Střih: Warren Low
V hlavních rolích: John Garfield, Ida Lupino, Thomas Mitchell, John Qualen, Eddie Albert a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 14. června 1941

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

The Fallen Sparrow (1943)

The Fallen Sparrow
USA, 1943, 94 min.

Pod poetickým názvem The Fallen Sparrow (Padlý vrabec) se skrývá špionážní noir podle stejnojmenného románu Dorothy B. Hughes (také autorky předloh k Ride the Pink Horse /1947/ a Na opuštěném místě /In a Lonely Place, 1951/), který pro společnost RKO režíroval Richard Wallace. John Garfield v něm hraje veterána ze španělské občanské války, který po mnohaměsíčním věznění a mučení trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Mimo jiné jej všude provází zvuk šoupajících nohou patřící jednomu z jeho věznitelů. Po návratu ze sanatoria jej čeká další rána v podobě záhadné smrti blízkého přítele, kterou se pokouší vyšetřit. 

Následně se začne rozplétat komplikovaná síť falešných identit a špiónských intrik, kde hrají důležité role norský historik upoutaný na invalidní vozík Skaas (Walter Slezak), jeho tajemný synovec Otto, senilní princ Francois St. Louis a hned tři ženy, všechny potenciální femmes fatales (Maureen O'Hara, Patricia Morison a Martha O'Driscoll). Co začne jako zajímavě rozehraný investigativní příběh, se bohužel někdy v polovině promění v překombinovanou špionážní zápletku s ďábelskými nacisty a válečnou standartou, po které všichni z nějakého důvodu prahnou (zde se samozřejmě projevuje dopad probíhající druhé světové války). To mě vede k úvaze, že se pravděpodobně pro potřeby filmového scénáře nepodařilo patřičně "pročistit" románovou předlohu. 

I přes řečené film stojí za vidění. Garfieldovi, zapůjčenému od Warner Bros., se velmi dobře daří vystihnout stav psychicky nalomeného člověka, který vlivem traumatu a paranoie není schopen rozlišovat mezi realitou a představami. Atmosféra je také sugestivní, což připisuji kameramanovi Nicholasu Musuracovi, který zde používá některé postupy, jež později s větším úspěchem uplatnil v povedenějších noirech jako The Locket (1946) a Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Působivá je například úvodní scéna, kde se zdvojí obličej hlavního hrdiny odrazem ve skle, což mi připomnělo představení Malloye ve Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944) taktéž od RKO (kameru zde však dělal Harry J. Wild). 

Film byl ve své době komerčně úspěšný (utržil kolem 1,5 milionů dolarů) a získal oscarovou nominaci za hudbu pro Roye Webba. 

Režie: Richard Wallace
Produkce: Robert Fellows (RKO)
Scénář: Warren Duff podle předlohy Dorothy B. Hughes
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Robert Wise
Výprava: Van Nest Polglase
Hrají: John Garfield, Maureen O'Hara, Walter Slezak, Patricia Morison, Martha O'Driscoll a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 19. srpna 1943

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Síla zla (1948)

Force of Evil

USA, 1948, 78 min.

V pozoruhodném období mezi první a druhou vlnou výslechů pracovníků filmového průmyslu ze strany Výboru pro neamerickou činnost (HUAC) natočil Abraham Polonsky snímek Síla zla, který bývá vnímán jako testament levicově smýšlejících filmařů. Brzy po jeho dokončení byl Polonsky uvržen na černou listinu a k další režii se dostal až po dlouhých 21 letech. Jak uvádějí autoři publikace 100 Film Noirs, "dnes Síla zla představuje  (...)  nesporně zásadní dílo amerického umění 20. století, ve své estetické komplexnosti, politickém zaujetí a humanistické vizi srovnatelné s tvorbou Arthura Millera nebo Orsona Wellese." (1)

Polonského snímek – natočený jako adaptace románu Iry Wolferta, který se osobně podílel na scénáři – je čímkoliv jen ne rutinním filmem noir. Režisér kombinuje ikonografické a stylové atributy gangsterky a noirového cyklu s politickou výpovědí a místy až básnickým zaujetím jazykem. Výsledek tak představuje unikátní uměleckou vizi, která se v mnohém vymyká klasickému noirovému tvaru. 

Skrze příběh dvou odcizených bratrů, Joea a Lea Morseových (nezapomenutelní John Garfield a Thomas Gomez), kteří jsou oba nějakým způsobem namočeni do ilegální loterie, Polonsky komentuje a kritizuje mafiánské praktiky a korupci, jež podle něj charakterizují moderní kapitalismus. Systém je ovládán hrstkou mocných a zámožných mužů, kteří v lačné touze po zisku neváhají ničit životy všech, kdo jim stojí v cestě. Joe a Leo se sice oba pohybují za hranou zákona, přesto je mezi nimi zásadní rozdíl: zatímco mladší Joe se zaprodal systému a živí se jako právník bezpáteřního mafiána Tuckera (Roy Roberts), Leo se jako nezávislý bookmaker snaží témuž systému vzdorovat. Jejich konfrontace dostává ve filmu až archetypální rozměr, když je explicitně připodobněna k příběhu Kaina a Ábela. 

John Garfield a Thomas Gomez jako novodobé verze Kaina a Ábela.

Film je vzhledem ke svému tématu příhodně zasazen do prostředí newyorského Wall Streetu. Záběry na budovu New York Stock Exchange s kostelem Nejsvětější Trojice (Trinity Church) v pozadí vytvářejí kontrast, který se symbolicky váže k morálnímu konfliktu Garfieldova Joea Morse. Závěrečná sekvence byla nasnímána v okolí mostu George Washingtona, kde tatáž postava ve voice-overu pronáší mrazivá slova, která přesto obsahují náznak naděje:

I found my brother's body at the bottom there, where they had thrown it away on the rocks... by the river... like an old dirty rag nobody wants. He was dead - and I felt I had killed him. I turned back to give myself up to Hall; because if a man's life can be lived so long and come out this way - like rubbish - then something was horrible and had to be ended one way or another... and I decided to help.

Autentické newyorské lokace v Síle zla.

Polonsky pracuje s autentickými exteriéry podobně jako s dalšími složkami celkové struktury filmu: střídmě, ale účelně. Ve výsledku Síla zla - se stopáží pouhých 80 minut - představuje jeden z myšlenkově i stylově nejkomplexnějších amerických snímků 40. let. Věčná škoda, že Polonsky – po scénáři k Tělem a duší (Body and Soul, 1947) a režii Síly zla evidentně na vrcholu tvůrčích sil – už nikdy nedostal příležitost natočit další podobně silný a nesmlouvavý film. 

Zájemcům můžu vřele doporučit rozsáhlou esej od Christine Noll Brinckmann nazvanou The Politics of Force of Evil: An Analysis of Abraham Polonsky's Preblacklist Film (dostupná např. v antologii American Film History: Selected Readings, Origins to 1960 od Wiley-Blackwell). 

(1) PHILIPS, Alastair, Force of Evil, in: PHILIPS, Alastair a HILLIER, Jim. 100 Film Noirs. Basingstoke: Palgrave McMillan, 2009, s. 97.

Režie: Abraham Polonsky
Produkce: Bob Roberts (Roberts Productions)
Scénář: Abraham Polonsky a Ira Wolfert (podle Wolfertova románu Tucker's People)
Kamera: George Barnes
Hudba: David Raksin
Výprava: Richard Day
Střih: Art Seid
V hlavních rolích: John Garfield, Thomas Gomez, Beatrice Pearson, Howland Chamberlain, Roy Roberts a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 26. prosince 1948

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Tělem a duší (1947)

Body and Soul
USA, 1947, 104 min.

Johna Garfielda mají milovníci filmů éry klasického noiru a Hollywoodu obecně spjatého především s rolí v Garnettově adaptaci Cainova Pošťáka, kde vedle neodolatelně krásné Lany Turner ztvárnil typického noriového padlého hrdinu ve spárech osudové ženy. Další klíčovou roli své krátké, leč intenzivní kariéry, jíž zakončila předčasná smrt v devětatřiceti letech, dostal hned o rok později v boxerském dramatu Tělem a duší. To jako svůj teprve druhý celovečerní film režíroval Robert Rossen, který se na přelomu 30. a 40. let živil psaním scénářů pro studio Warner Bros., mj. i pro tamní Garfieldovy filmy The Sea Wolf nebo Out of the Fog (oba 1941).

Původní scénář ke snímku, jenž jako jeden z prvních tematizoval ožehavou otázku korupce sportovních promotérů, napsal Abraham Polonsky, levicově smýšlející scenárista, který po oscarové nominaci za Tělem a duší s Garfieldem opětovně spolupracoval hned o rok později na dalším společensky angažovaném noiru Force of Evil (1948), jenž sám rovněž i režíroval. Jak kariéry Garfielda a Polonského, tak i samotného Rossena krátce po uvedení těchto dvou jmenovaných filmů postihla nechvalně proslulá slyšení Výboru pro neamerickou činnost (HUAC) a všichni tři se ocitli na tzv. černé listině (Rossen se posléze "zachránil", když u druhého výslechu udal 57 kolegů). Podobný osud čekal i herečku Anne Revere, jež v Tělem a duší ztvárnila Garfieldovu matku a kterou po odmítnutí spolupráce s Výborem čekala vynucená dvacetiletá pauza u filmu.

Tyto temné, dobovou politickou situací ovlivněné události však zpětně nijak nemohou snížit vysokou uměleckou úroveň snímku, který vznikl ve spolupráci těch nejtalentovanějších z daných oborů. Vedle jiných jmenujme alespoň kameramana Jamese Wonga Howea, který společně s dvojicí Oscarem oceněných střihačů Robertem Parrishem a Francisem D. Lyonem vtiskl Rossenově snímku výrazný vizuál, zejména co se scén odehrávajících se v boxerském ringu týče. Na jeho kvality o dva roky později navázali kameramané Milton Krasner ve špičkovém boxerském noiru Roberta Wise Podvod (The Set-Up, 1949) a Franz Planer v Robsonově Championovi (1949).

Ostatně srovnání s Championem, v němž herecky exceloval začínající Kirk Douglas, je na místě. Oba filmy jsou totiž rámovány retrospektivním vzpomínáním hrdinů před jejich posledním zápasem na strasti a slasti jejich dosavadních kariér. V případě Garfieldova Charleyho je to seznámení s láskou jeho života Peg (Lilli Palmer), pletky s klubovou femme fatale, zpěvačkou Alicí (Hazel Brooks), a tragická úmrtí jeho tří nejbližších lidí (otce, kamaráda Shortyho a sportovního kolegy Bena), která jeho kariéru postupně lemovala. Na rozdíl od Douglasova bezskrupulózního egoisty, který kráčí přes mrtvoly a sám končí tragicky, však Charley v závěru dochází k uvědomění si pravých lidských hodnot a končí v náručí své milované. 

Režie: Robert Rossen
Produkce: Bob Roberts (Enterprise Productions)
Scénář: Abraham Polonsky
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Nathan Juran
Střih: Robert Parrish, Francis D. Lyon
Hrají: John Garfield, Lilli Palmer, Hazel Brooks, Anne Revere, William Conrad a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 22. srpna 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Out of the Fog (1941)

Out of the Fog
USA, 1941, 85 min.

Out of the Fog je na první pohled typické warnerovské dílo: sociálně laděné drama o existenčních problémech nižší střední třídy. Jonah Goodwin (Thomas Mitchell) a jeho kamarád Olaf Johnson (John Qualen) se celé dny plahočí a dřou do úmoru kostí, přičemž jediným únikem z ubíjejícího života je jim večerní rybaření. Goodwinova dcera Stella (Ida Lupino) se rovněž začíná hroutit pod tíhou rutinní všednodennosti, kterou pro ni představuje práce telefonní operátorky a veskrze nudný život v brooklynských docích. Vzrušení do jejich životů vnese gangster Harold Goff (John Garfield), který pod výhrůžkami žhářství "prodává" místním rybářům ochranu před sebou samým. Zoufalý Jonah i jeho bouřící se dcera Stella se rázem dostanou pod Haroldův zhoubný vliv.

Zápletka Litvakova filmu, potažmo divadelní hry Irwina Shawa The Gentle People, která byla jeho předobrazem, je velmi archetypální a díky její přímočarosti se dá snadno předvídat, jakým směrem se bude vyvíjet. John Garfield je zosobněné zlo, bezcharakterní ničema, který si jde nekompromisně za svým. Jeho postava Harolda Goffa, který okamžitě učaruje deprimované Stelle, je vlastně ryzím ztělesněním typu homme fatal, okouzlujícího a bezcitného mužského protějšku emocionálně chladné noirové femme fatale.

John Garfield snad nikdy nebyl zákeřnější

Právě Garfieldova přítomnost je předností celého snímku. Jeho nepřehlédnutelný herecký projev na sebe strhává veškerou divákovu pozornost: postavě vyděrače propůjčuje své charisma a ráznost, která mu byla tolik vlastní. Garfield je typický muž ulice, životem ostřílený desperát, který touží alespoň na chvíli být někým. S jeho odchodem ze scény v závěrečné části proto film okamžitě ztrácí na poutavosti. Nutno však uznat, že na vině slabšímu a do jisté míry didaktickému rozuzlení byl nepochybně z velké části nutný ústupek Produkčnímu kodexu. Klíčová scéna Shawovy hry, v níž vydíraní rybáři v zoufalství naplánují a poté náležitě vykonají úkladnou vraždu svého protivníka, musela být ve filmu logicky pozměněna (Harold umírá nešťastnou náhodou) a všechny zainteresované tak čeká možná až přespříliš optimistický happy end.

Přes všechny výtky však Out of the Fog určitě stojí za vidění: vedle hereckých výkonů všech zúčastněných hlavně díky všudypřítomnou mlhou protkané atmosféře, na níž má nemalý podíl mistrovský kameraman James Wong Howe.   

Režie: Anatole Litvak
Produkce: Hal B. Wallis (Warner Bros.)
Scénář: Robert Rossen, Jerry Wald, Richard Macaulay podle hry Irwina Shawa The Gentle People
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Heinz Roemheld
Střih: Warren Low
Výprava: Carl Jules Weyl
Hrají: John Garfield, Ida Lupino, Thomas Mitchell, Eddie Albert, John Qualen, George Tobias ad

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 14. června 1941

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

He Ran All the Way (1951)

He Ran All the Way
USA, 1951, 77 min.

Nick Robey (John Garfield) se probouzí z děsivé noční můry, jež se zakrátko stane realitou: po nevydařené loupeži, která vezme za oběť jeho kamaráda Ala (Norman Lloyd), a jež za sebou zanechává postřeleného policistu, Nick prchá losangeleskými ulicemi a s obtížemi hledá bezpečný úkryt. Dle rad bystřejšího Ala se snaží splynout s davem mířícím v horkém letním dni na plovárnu. Tam se vetře do přízně ostýchavé Peggy (Shelley Winters), jejíž byt pod záminkou doprovodu využívá jako útočiště před policisty. U Peggy doma jej ale čeká nemalé překvapení v podobě rodičů a mladšího bratra, kteří s ní domácnost sdílejí, a které si Nick v záchvatu paniky vezme za rukojmí.

zlodějská dvojice: Al myslí, Nick koná.

Společně s The Dark Past (1948) Rudolpha Maté můžeme He Ran All the Way zařadit po bok pozdějších noirů s tematikou okupované domácnosti, jejíž členy zločinci/psychopati drží za rukojmí, tak jako například Frank Sinatra v Suddenly (1954) či Humphrey Bogart v Hodinách zoufalství (The Desperate Hours, 1955). Kromě expozice zahrnující loupež a Nickův úprk ulicemi na místní plovárnu se totiž He Ran All the Way odehrává téměř výhradně ve stísněném bytě rodiny Dobbsových, v němž se Nick usadí.

Role nepříliš důvtipného zkrachovalce, který se sen po lepším životě pokouší realizovat troufalou loupeží, byla Garfieldovou poslední. Hercova nečekaná smrt na infarkt v jeho devětatřiceti letech, necelý rok po premiéře He Ran All the Way, šokovala celý Hollywood. Není tajemstvím, že na jeho zdravotním stavu se zásadním způsobem podepsal stres spojený s výslechy HUAC, během kterých Garfield odmítl udávat své kolegy a vydal tak ortel nad svou budoucí filmovou kariérou. Obdobně jako režisér John Berry, pro nějž byl He Ran All the Way posledním snímkem, který v Hollywoodu natočil předtím, než bylo jeho jméno umístěno na tzv. černou listinu. Další "zakázaní" tvůrci, scenáristé Dalton Trumbo a Hugo Butler, již na Berryho noiru pracovali pod zástěrkou jména Guye Endora.

tíseň z obrazových kompozic Jamese Wonga Howa přímo křičí

Herecké výkony v čele s Garfieldem v roli, která mu šla nejlépe, tedy smolaře ze společenské spodiny, jsou vedle kamery Jamese Wonga Howa, jež vychýlenými kompozicemi neustále poukazuje na Nickovu tísnivou situaci, tím nejlepším na celém snímku. Škoda jen, že v úvodu vysoce nasazené tempo  filmu zvolna upadá - jakmile Nick přestane utíkat a zastaví se v bytu Dobbsových, ztrácí jeho paranoia postupně na intenzitě. I tak ale He Ran All the Way rozhodně stojí za zhlédnutí.

Režie: John Berry
Produkce: Bob Roberts (Roberts Pictures Inc.)
Scénář: Dalton Trumbo a Hugo Butler podle románu Sama Rosse
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Franz Waxman
Střih: Francis D. Lyon
Výprava: Harry Horner
Hrají: John Garfield, Shelley Winters, Wallace Ford, Selena Royle, Gladys George, Norman Lloyd ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 19. června 1951

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Pošťák vždycky zvoní dvakrát (1946)

The Postman Always Rings Twice
1946, USA, 108 min.

Objevují se nám zde hlasy (viďte mládeži), že prý je Pošťák, jeden z nejklasičtějších filmů noir, poněkud přeceňovaný. Zasunul jsem tudíž po letech DVD do přístroje, abych osvěžil paměť a mohl vás malověrné přesvědčit o opaku. A tady jsou hlavní důvody, proč mám pravdu:

Pošťák má snad úplně všechno, co definuje film noir: na začátku vyrovnaného a relativně šťastného hlavního hrdinu, který po setkání s femme fatale přestane vnímat svět kolem sebe a upře se jen na to, jak ji získat a poté udržet. Posedlost mu brání v rozlišování dobra a zla, což je problém nejen hlavních hrdinů, ale i vedlejších postav (s výjimkou manžela, který je pro jistotu úplně mimo). Film klade silný důraz na osudovost a „prokletost“ lásky hlavních postav. Vražda, která je má osvobodit, jim přináší jen zkázu. Dějem nás provází hrdinův voiceover.

Velmi dobrá adaptace hard-boiled klasiky Jamese M. Caina (doporučuji!) ukazuje, že noir se nemusí spoléhat jen na atmosféru, ale i skvěle vystavěný příběh, plný nečekaných (ale ne nesmyslných) zvratů. Pošťák disponuje i výtečně napsanými postavami, silnou, byť možná trochu literární pointou a vyšperkovanými dialogy. Díky kvalitní předloze to není film jen o stylu, což se o většině noirů rozhodně říci nedá.

Režie Taye Garnetta na sebe až na výjimky (skvostný vstup hlavní hrdinky na scénu a její odchod) neupozorňuje, jde o klasický hollywoodský neviditelný styl, který dává dostatek prostoru hercům. Garfieldovi jeho rozervanost a umanutost stoprocentně věříte, stejně jako Hume Cronynovi sebejistého právníka, který zvládne zřejmě úplně všechno. Centrem filmu je ale (skoro) celou dobu v andělsky bílé oblečená Lana Turner, která není tou úplně typickou femme fatale, mrchou zkaženou až do morku kostí. Její Cora je často jen nešťastná holka, která se pokusí vzít osud do vlastních rukou (za což následuje trest). Cora se divákovi celou dobu mění před očima – chvíli je vyzývavě flirtující panička, poté osudově zamilovaná žena, posléze vraždu plánující potvora atd. - a člověk musí neustále přehodnocovat svůj názor na ni. Lana T. všechny tyhle proměny zvládá s naprostým přehledem herečky, která právě dostala svou životní roli.

Remaky a jiná zpracování stejné předlohy nezmiňuji záměrně – není mi nic vzdálenějšího než italský neorealismus a přesexovaná verze s Nicholsonem Cainovi nerozumí ani za mák (ač jí zábavnost neupírám).

Co dodat? Vy, kteří hodnotíte za méně než pět hvězdiček z pěti, dejte Poštákovi ještě jednu šanci. On taky zvoní dvakrát. J

Režie: Tay Garnett
Produkce: Carey Wilson (MGM)
Scénář: Harry Ruskin a Niven Busch podle románu Jamese M. Caina
Kamera: Sidney Wagner
Hudba: George Bassman
Střih: George White
Hrají: Lana Turner, John Garfield, Hume Cronyn a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 2. května 1946

Odkazy

IMDB
CSFD
Dr. Macro´s