The Undercover Man (1949)

The Undercover Man
USA, 1949, 85 min.

The Undercover Man je překvapivě krotký, stylově umírněný film od režiséra Josepha H. Lewise. Zvláště s následujícími Blázny do zbraní (Gun Crazy, 1950) vytváří pozoruhodný kontrast, což ale v žádném případě neznamená, že jde o nezajímavý či dokonce špatný snímek. 

Film je věnován lidem v pozadí velkých případů z novinových titulků. Příběh se zaměřuje na agenta ministerstva financí, který se začne probírat účetnictvím bosse zločinného syndikátu ve snaze usvědčit jej z daňových podvodů. Nabízí se nám tak ne úplně obvyklý pohled na organizovaný zločin - nevidíme jen vraždy (i když i na ty dojde), ale zejména podvody s čísly. Vyšetřování proto nevede jen přes další mrtvoly a ohledávání místa činu, ale přes výslechy, analýzy rukopisů a srovnání údajů v účetních knihách - rutinu, která připomíná investigativní novinařinu.

Hlavní roli ztvárnil vynikající Glenn Ford, který zde představuje svůj typicky tlumený projev - minimalistický, ale stále velmi účinný. Naopak Nina Foch jako jeho manželka nemá moc co hrát. Režisér Lewis, známý svými barokními hrátkami s kompozicemi, úhly kamery, svícením a délkou záběrů, se tentokrát nijak nepředvádí a volí přímočará - ale funkční - řešení. 

Snímek spíše mimoděk dobře vystihuje třídní rozdíly, kdy do kontrastu jsou postaveni běžní lidé v chudinské čtvrti a mafiáni a jejich spolupracovníci (zde zejména právník ve službách syndikátu) obývající opulentní sídla. Zajímavým tahem je nezobrazit samotného šéfa zločinné organizace (známého pod jménem Big Fellow) přímo: vidíme ho jen zezadu nebo zboku, ale obličej je nám po celou dobu skryt.

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: Robert Rossen (Robert Rossen Productions)

Scénář: Sydney Boehm, Malvin Wald podle námětu Franka J. Wilsona

Kamera: Burnett Guffey

Hudba: George Duning

Střih: Al Clark

Výprava: Walter Holscher

Hrají: Glenn Ford, Nina Foch, James Whitmore, Barry Kelley, David Wolfe a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 20. dubna 1949

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie
AFI

Posedlost (1949)

Obsession
Velká Británie, 1949, 96 min.

V Británii natočený snímek hollywoodského režiséra Edwarda Dmytryka vypráví neobvyklý příběh o únosu a plánované pomstě. Vážený londýnský lékař a častý návštěvník pánských klubů Clive Riordan odhalí manželčinu nevěru s Američanem. Muže proto unese a drží jej zavřeného v opuštěném domě, kde ho chce zabít a těla se zbavit ve speciálně připravené lázni z kyseliny. Jak ale víme z jiných filmů, dokonalá vražda je chiméra a i zde se začne plán komplikovat, zejména vinou dotěrného detektiva a psíka Montyho. 

Film se odehrává v několika málo klaustrofobicky působících interiérech, které vytváří tu správnou temnou atmosféru. Dobře konstruovaný je i ústřední antihrdina: Clive sice metodicky vykonává krutou pomstu, ale jeho postava vyvolává i určitou účast, protože víme, že jej manželka soustavně podváděla. Ne že by to jeho jednání ospravedlňovalo, ale chápeme, že jeho zlo je produktem obyčejných okolností a není na něm nic mimořádného. 

Americká verze plakátu s alternativním distribučním názvem. 

Ozvláštňujícím dojmem v příběhu působí roztomilý pes Monty, naopak detektiv předstírající špatnou paměť a roztržitost působí lehce stereotypně (což však může být efekt i pozdějších detektivek, jako je seriál Columbo). 

Posedlost je výsledkem spojení americké a britské sensibility. Dmytryk přinesl impulzy z hollywoodského noiru a propojil je s typickým britským humorem a prostředím zdánlivých gentlemanů. V dialozích v pánském klubu se řeší britsko-americké vztahy a film tak prozrazuje, že si je své kulturní rozkročenosti mezi dvěma světy dobře vědom. 

Edward Dmytryk film režíroval krátce poté, co se v USA stal nežádoucím v důsledku antikomunistické kampaně a výslechů Sněmovního výboru pro neamerickou činnost. Východiskem se mu stal román z roku 1947 A Man About a Dog Aleca Coppela, který si látku sám zadaptoval. Zatímco v Británii byl pro snímek zvolen distribuční název Obsession, v USA šel jako The Hidden Room. V září 1949 se promítal na festivalu v Cannes, v jehož programu se tehdy objevily i další noiry, včetně Podvodu (The Set-Up, 1949), Násilného činu (Act of Violence, 1948) a Třetího muže (The Third Man, 1948).

Režie: Edward Dmytryk

Produkce: N. A. Bronsten, Kenneth Horne (Independent Sovereign Films)

Scénář: Alec Coppel podle vlastního románu

Kamera: C. M. Pennington-Richards

Hudba: Nino Rota

Střih: Lito Carruthers

Výprava: Duncan Sutherland

V hlavních rolích: Robert Newton, Sally Gray, Naunton Wayne, Phil Brown, Ronald Adam a další

Distribuce: General Film Distributors
Premiéra: 3. srpna 1949

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

Alias Nick Beal (1949)

Alias Nick Beal
USA, 1949, 92 min.

V souvislosti s filmem Alias Nick Beal se často mluví o netypickém žánrovém hybridu. Některé texty jej prezentují jako fantasy noir, podle záznamu na Wikipedii jde o mysteriózní film s prvky hororu. Režisér John Farrow zde navazuje na svůj o rok starší snímek Night Has a Thousand Eyes a noirové konvence znovu osvěžuje tím, že do nich přináší jinak žánrově cizorodý prvek - zde konkrétně faustovský motiv v podobě ďábla či Satanova vyslance. 

Ďábelský našeptávač Nick Beal...

Zkušený Thomas Mitchell hraje státního návladního Josepha Fostera, kterému se nedaří usvědčit vůdce místního podsvětí. Ve slabé chvilce prohlásí, že by za příležitost dostat zločince za mříže dal svou duši, čehož ihned využívá ďábel v kultivované podobě Raye Millanda. Foster se Nicka Beala, jak se vyslanec pekel jmenuje, nemůže zbavit a postupně jeho služeb využívá k dalšímu kariérnímu růstu, až se stane žhavým kandidátem na guvernéra. 

Nick Beal má k ruce svůdnou pomocnici Donnu (Audrey Totter), zatímco na správnou cestu se Fostera snaží vrátit jeho manželka Martha (Geraldine Wall) a reverend Garfield (George Macready v netradičně pozitivní roli). Jak asi skončí souboj o Fosterovu duši? 

Svěží nápad, jak inovovat noirové formulky, vychází z námětu Mindreta Lorda, jejž do podoby scénáře rozpracoval Jonathan Latimer, častý spolupracovník Farrowa (Night Has a Thousand Eyes a Velké hodiny /oba 1948/) a jinak také novinář a prozaik (ve 30. letech stál za sérií detektivních románů o Williamu Craneovi). John Farrow byl podle všeho oddaný katolík, takže je velmi příhodné, že moralistní příběh o souboji dobra a zla režíroval právě on. 

Režie: John Farrow
Produkce: Endre Bohem (Paramount Pictures)
Scénář: Jonathan Latimer, Mindret Lord
Kamera: Lionel Lindon
Hudba: Franz Waxman
Výprava: Hans Dreier, Franz Bachelin
Střih: Eda Warren
V hlavních rolích: Ray Milland, Audrey Totter, Thomas Mitchell, George Macready a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 4. března 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

Abandoned (1949)

Abandoned
USA, 1949, 80 min.

Dalším zajímavým filmem zařazeným do záslužné kolekce Universal Noir 1 vycházející pod labelem Indicator je Abandoned, který netypicky odhaluje organizovaný zločin kolem obchodu s novorozeňaty. Syndikát, vedený postarší ženou, pracuje zneužívá situace mladých rodiček tím, že se zmocní jejich dětí a prodá je párům, které vlastní děti mít nemohou. Na stopu organizace se dostanou novinář (Dennis O'Keefe) a mladá žena (Gale Storm) pátrající po zmizelé sestře.

Příběh, jako vystřižený z dobového denního tisku, je situován do Los Angeles a disponuje silným dokumentaristickým laděním. Uvozuje jej voice-over nezúčastněného vypravěče, který další dění představuje jako něco, co se děje všude kolem, i "ve vašem okolí". Za kameru byl zodpovědný William Daniels, který o rok dříve točil s Julesem Dassinem a Markem Hellingerem Obnažené město (The Naked City) a za svou práci získal Oscara. Zde rovněž akcentuje autentičnost prostředí, i když v závěrečné konfrontaci se zločinci dojde i na expresivnější postupy. Potěšily mě i působivé střihové nápady – například dva časově a prostorově oddělené záběry jsou propojeny match cutem zápalky: v prvním záběru jí jeden člověk škrtne o krabičku (obr. 1) a v druhém se jiná zápalka v rukou úplně někoho jiného rozhoří (obr. 2).

Obr. 1

Obr. 2

Abandoned má vynikající noirové obsazení - fanoušci jistě ocení přítomnost Dennise O'Keefa, Raymonda Burra a Mika Mazurkiho. Hlavní ženskou roli ztvárnila Gale Storm (vlastním jménem Josephine Owaissa Cottle), která na přelomu 40. a 50. let zažila krátké období popularity jako filmová herečka, aby se následně věnovala televizi a hudební kariéře. 

Přestože film zpracovává závažné téma, je odlehčen humorem a romantikou: sympatické duo O'Keefe a Storm se sbližuje tím, jak postupně proniká do případu a v zájmu sběru stop předstírá, že jde o bezdětný pár usilující o nelegální "zrychlenou" adopci. V souladu s tím se i závěr nese spíše v optimistickém duchu.

Režie: Joseph M. Newman
Produkce: Jerry Bresler (Universal-International Pictures)
Scénář: Irving Gielgud
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Edward Curtiss
Výprava: Bernard Herzbrun, Robert Boyle
Hrají: Dennis O'Keefe, Gale Storm, Raymond Burr, Mike Mazurki, Meg Randall, Jeff Chandler a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1949

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Dva filmy s Marshou Hunt

Ve věku 104 let zemřela americká herečka Marsha Hunt (1917-2022), kterou noiroví fanoušci budou nejlépe znát jako Ann z filmu Anthonyho Manna Špinavá dohoda (Raw Deal, 1948). Já jsem se rozhodl podívat na její dva méně profláklé snímky ze začátku a konce 40. let. Neměl jsem od nich vysoká očekávání, ale nakonec mě oba velmi příjemně překvapily. Ideální kombinace pro večerní dvojprogram. 

Kid Glove Killer
USA, 1942, 73 min.

Prvním z nich je béčkový film společnosti MGM Kid Glove Killer, který se stal celovečerním debutem Freda Zinnemanna, jenž se do té doby profiloval výhradně jako tvůrce krátkometrážních snímků (jeden z nich dostal v roce 1939 Oscara). Scénář vznikl rozšířením krátkého filmu They're Always Caught (1938) z cyklu Crime Does Not Pay.

Nejmenované město trápí organizovaný zločin. Státní zástupce a nový starosta s tím chtějí něco udělat, ale oba dva to odnesou smrtí. Do vyšetřování jejich vražd se zapojí forenzní specialista Gordon McKay (Van Heflin) a jeho asistentka Jane Mitchell (Marsha Hunt). Jane se mezitím zahledí do mladého právníka Geralda Latimera (Lee Bowman) a právě toto milostné poblouznění jí zamezí odhalit v něm zlosyna, kterým skutečně je. 

Film se odvíjí v příjemně svižném tempu a vedle velmi dobrých hereckých výkonů dvojice Heflin a Hunt zaujme také netradičním akcentem na metody forenzního vyšetřování (z nichž některé - vysávání vlasů například - působí již notně úsměvně). Snímek stál pouhých 200 000 dolarů a při premiérovém nasazení do kin utržil přes půl milionu.  

Režie: Fred Zinnemann
Produkce: Jack Chertok (MGM)
Scénář: Allan Rivkin, John C. Higgins
Kamera: Paul Vogel
Hudba: David Snell
Střih: Ralph E. Winters
Výprava: Cedric Gibbons
Hrají: Van Heflin, Marsha Hunt, Lee Bowman, Samuel S. Hinds, Cliff Clark a další

Distribuce: MGM
Premiéra: duben 1942

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Mary Ryan, Detective
USA, 1949, 68 min.

O sedm let mladší film Mary Ryan, Detective vznikl u společnosti Columbia v režii Abbyho Berlina, který velkou část své kariéry u filmu svázal s populární sérií s ústřední postavou Blondie, nejprve jako asistent a od roku 1945 jako hlavní režisér. Marsha Hunt zde hraje postavu detektivní inspektorky Mary Ryan, která se dostane na stopu organizovanému gangu, jenž má políčeno zejména na šperky a kožichy. Její pátrání ji přivede nejprve do vězení, kde se v přestrojení seznámí s členkou lupičské skupiny. Po účasti v loupeži na honosném večírku se je odvezena na krůtí farmu, která funguje jako perfektní zástěrka pro ilegální aktivity gangu.

Stejně jako v Kid Glove Killer, i zde dostáváme nezvykle detailní vhled do vyšetřovacích technik, ale ještě důvěrněji poznáme triky lupičů. Ukáže se, že při provádění loupeží i následném skrývání se před policií spoléhají na sofistikovaný systém. Jak prozradí jeden z jejich vůdců, krůtí farma (některé záběry se natáčely na skutečné krůtí farmě v San Fernando Valley) funguje nejen jako dokonalý úkryt před policií, ale také jako výnosný byznys sám o sobě. Uzený krocan se nakonec stane i klíčovým prostředkem Maryiny záchrany, která zůstane na farmě uvězněná. Film je podobně jako Kid Glove Killer rychlý a napínavý a navíc nabízí i vítaný humorný nadhled. 

V obou snímcích se Marsha Hunt představila jako pozitivní, sympatická postava. Její hrdinky jsou emancipované a nebojácné, i když v obou případech jejich záchrana před nebezpečnými zločinci nakonec závisí vedle jejich důvtipu i na intervenci mužů. 

Režie: Abby Berlin
Produkce: Rudolph C. Flothow (Columbia Pictures)
Scénář: George Bricker
Kamera: Vincent J. Farrar
Hudba: Mischa Bakaleinikoff
Střih: James Sweeney
Výprava: George Brooks
Hrají: Marsha Hunt, John Litel, June Vincent, Harry Shannon, William Phillips a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 5. ledna 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

House of Strangers (1949)

House of Strangers 
USA, 1949, 101 min.

House of Strangers vypráví příběh italo-americké rodiny, jejíž patriarcha Gino Monetti (Edward G. Robinson) vlastní banku a při schvalování půjček se řídí více intuicí než platnými zákony. V centru pozornosti jsou ovšem zejména Ginovy vztahy s jeho čtyřmi syny - třemi vyvrženci, kterým nic nedaruje zadarmo, a milovaným Maxem (Richard Conte). Vedle toho film rozehrává i komplikovanou romanci mezi Maxem, který se živí jako právník, a jeho klientkou Irene (Susan Hayward). 

Snímek nedisponuje klasickou kriminální zápletkou, a tak jej za film noir považuji spíše okrajově. Tvůrci kladou akcent zejména na často zhoubné rodinné a partnerské vztahy. Film líčí nerovné postavení mužů a žen v rodinné hierarchii i generační střet mezi Ginem a jeho syny. Gino jako přistěhovalec z Itálie sice ví, že americká společnost je postavena na odlišných principech, než na jaké je zvyklý, ale stejně se řídí starými vzorci chování a odmítá se přizpůsobit. 

Scenárista a režisér Joseph L. Mankiewicz je známý zejména oscarovými, rafinovaně vystavěnými dramaty Dopis třem manželkám (A Letter to Three Wives, 1949) a Vše o Evě (All About Eve, 1950). I v House of Strangers používá retrospektivu, ale snímek se nevyznačuje složitou narativní strukturou ani vícehlasostí, kdy by se například kombinovaly flashbacky více postav. Příběh je uvozen motivem vendety, kdy se Max vrací po sedmi letech z vězení, aby se pomstil zbylým bratrům za to, že zradili otce a tím i celou rodinu. Úvodní sekvence velmi efektivně vytváří zvědavost, co přesně se vlastně před lety stalo. 

Většina děje se odehrává v první polovině 30. let během hospodářské krize. Kamera Miltona Krasnera velmi sugestivně zachycuje atmosféru New Yorku a jeho zalidněných ulic. Nejpropracovanější je ale moment situovaný do interiéru: záběr, který zprostředkovává přechod do rozsáhlé retrospektivy, je koncipován jako dlouhá jízda, kdy kamera za zvuků předehry z Rossiniho opery Lazebník sevillský 
Gino je milovník italské hudby) zdolává několikaúrovňové schodiště v rodinném sídle.

Snímek se může spolehnout také na hvězdné obsazení, přičemž ze silné ústřední trojice Richard Conte – Susan Hayward – Edward G. Robinson nejvíce vyniká posledně jmenovaný, který v roli rodinného patriarchy podává jeden z nejlepších výkonů v kariéře – a to už něco znamená!

Režie: Joseph L. Mankiewicz
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Philip Yordan podle románu Jeroma Weidmana
Kamera: Milton Krasner
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: George W. Davis, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: Richard Conte, Susan Hayward, Edward G. Robinson, Luther Adler, Debra Paget a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 30. června 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Chicago Deadline (1949)

Chicago Deadline 

USA, 1949, 87 min.

Protřelého novináře Eda Adamse (Alan Ladd) přivede práce na reportáži do činžovního domu v chicagské čtvrti South Side, kde je shodou okolností v tentýž moment nalezena mrtvola mladé ženy. Adams sebere její adresář a, aniž by o něm řekl policii, začne s jeho pomocí pátrat po dívčině minulosti. V sérii rozhovorů a vzpomínkových retrospektiv se nám následně odhalují její komplikované osudy. Ukáže se, že Rosita Jean d'Ur, jak zní její jméno, byla zapletená s celou škálou pochybných individuí. Čím více Ed zjišťuje, tím hlouběji propadá fascinaci ženou, kterou nikdy nepotkal. 

Chicago Deadline kombinuje motivy, které známe z proslulejších noirů - například Laury (1944; posedlost - někdy jen zdánlivě - mrtvou ženou), Zabijáků (The Killers, 1946; útržkovité vyprávění poskládané ze svědectví více osob) či Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951; místy až fanaticky jednající novinář, který svým jednáním brzdí oficiální policejní pátrání). Bohužel výsledek ani zdaleka nedosahuje komplexnosti výše uvedených klasik. Důvodů je několik. Donna Reed svým typem asociuje spíše hodnou holku odvedle a nedisponuje potřebnou aurou tajemnosti (kterou má asi evokovat jméno její postavy). Těžko také uvěřit, že byla zapletená s tolika muži od zazobaných boháčů po nebezpečné gangstery. Film je navíc - na rozdíl od Zabijáků nebo Občana Kanea (The Citizen Kane, 1941), který je založený na podobném principu - dost mechanický. Ed se přesouvá od jednoho jména z adresáře k druhému a filmu dominují nepříliš poutavé, upovídané scény.

Výjimkou je závěrečná konfrontace v rozlehlé patrové garáži, která do filmu vnáší alespoň nějakou změnu a akci. Mému zážitku nakonec uškodila i hodně špatná obrazová a zvuková kvalita, ve které je film dostupný. Je dost možné, že zhlédnutí v kině na velkém plátně by vedlo k úplně jinému dojmu. Ostatně jako kameraman na Chicago Deadline pracoval vyhlášený John F. Seitz, který nasnímal například Pojistku smrti (Double Indemnity, 1944) nebo jiný noir se stoicky chladným Alanem Laddem v hlavní roli Revolver na prodej (This Gun for Hire, 1942). Ve vedlejší roli Rositina bratra můžete poznat sympatického Arthura Kennedyho.

Film se v roce 1966 dočkal remaku pod šíleným názvem Fame Is the Name of the Game. Podle některých zdrojů mělo jít o historicky první snímek celovečerní stopáže vyrobený výhradně pro televizní užití. V roce 1968 následoval seriál The Name of the Game, který na stanici NBC vydržel tři roky. 

Režie: Lewis Allen

Produkce: Robert Fellows (Paramount)

Scénář: Warren Duff podle románu Tiffany Thayer

Kamera: John F. Seitz

Hudba: Victor Young

Výprava: Hans Dreier, Franz Bachelin

Střih: LeRoy Stone

V hlavních rolích: Alan Ladd, Donna Reed, June Havoc, Irene Hervey, Arthur Kennedy a další

Distribuce: Paramount

Premiéra: 2. listopadu 1949

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

The Accused (1949)

The Accused
USA, 1949, 101 min.

Bezprostředně po zisku svého jediného Oscara za Farmářovu dceru (The Farmer's Daughter, 1947) dostala Loretta Young další skvělou hereckou příležitost v tomto psychologickém thrilleru z produkce Paramountu. Hraje v něm univerzitní profesorku psychologie Wilmu Tuttle, která v sebeobraně zabije jednoho ze svých studentů, psychicky nevyrovnaného Billa (Douglas Dick), jenž jí předtím dělal nemístné návrhy a nakonec se ji pokusil znásilnit. Wilma je přesvědčená, že by nikdo její verzi událostí nevěřil, a proto se pokusí zamaskovat Billovu smrt jako nehodu a tím svézt vyšetřující policisty z kurzu.

Protože jsme svědky Billovy agrese, máme pro Wilminu reakci pochopení a přejeme jí, aby se vyhnula obvinění. V podstatě celý narativ jsme jí nablízku a dění pozorujeme z její perspektivy. To ostatně vyplývá už z organizace syžetu, který se z části odvíjí retrospektivně a doprovází jej Wilmin hlas seznamující nás s jejími pocity a myšlenkami. Pořádnou porci sympatií ve prospěch Wilmy samozřejmě dokáže zajistit i její herecká představitelka. Loretta Young nebyla žádnou proradnou femme fatale, naopak byla během své kariéry spojována s prototypem neškodné a milé ženy. Z pohledu diváka tedy není pochyb o tom, že Wilma nemůže být za zabití Billa jakkoliv zodpovědná.

Loretta Young jako žena stíhaná pocitem viny.

Pozoruhodné je, že naopak policie se po Billově smrti dostává do pozice antagonisty. Plukovník Dorgan (Wendell Corey) je nebezpečně prozíravý a celou dobu je jen krůček od toho, aby nasbíral dostatek důkazů a obvinil Wilmu z vraždy (přestože paralelně také podléhá jejímu šarmu). Asistuje mu v tom specialista na vědecké vyšetřovací metody, zapálený a poněkud excentrický doktor Romley (Sam Jaffe), jehož filmový styl mnohdy až démonizuje. Naopak na Wilmině straně stojí sympatický právník Warren (Robert Cummings), který se nakonec (podle očekávání) stane jejím nápadníkem a zastáncem.

Zástupci zákona místy připomínají spíše ďáblovy pomocníky.

Motiv znásilnění je filmem pojednán tak odvážně, jak to jen Produkční kodex na konci 40. let dovoloval (předpokládám, že románová předloha je v tomto explicitnější). Kriminální linka je ve filmu nápaditě propojena s univerzitním dějištěm a povoláním hlavní hrdinky, staropanenské učitelky psychologie, která ve svých přednáškách mimo jiné probírá i příčiny abnormálního chování. Sama po tragické konfrontaci s Billem trpí pocitem viny, přestože jednala pouze tak, jak bylo v dané situaci nezbytné.

Film se může pochlubit výbornou kamerou Miltona Krasnera (např. Šarlatová ulice /Scarlet Street, 1945/ nebo Podvod /The Set-Up, 1949/), jehož práce dokáže zaujmout a strhnout hned v úvodní noční sekvenci (předcházející retrospektivě), kdy ještě netušíme, co se vlastně stalo. I na dalších pozicích najdeme mistry svých oborů - hudbu složil Victor Young, autorem výpravy byl Hans Dreier a na kostýmy dohlížela Edith Head. Režíroval spolehlivý William Dieterle, k jehož dalším noirům patří o něco mladší Dark City (1950) a The Turning Point (1952).

Režie: William Dieterle
Produkce: Hal B. Wallis (Paramount)
Scénář: Ketti Frings podle románu June Truesdell
Kamera: Milton R. Krasner
Hudba: Victor Young
Výprava: Hans Dreier, Earl Hedrick
Střih: Warren Low
V hlavních rolích: Loretta Young, Robert Cummings, Wendell Corey, Sam Jaffe a další

Distribuce: Paramount
Premiéra: 12. ledna 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

The Crooked Way (1949)

Znovu dáváme prostor "slovenské spojce" Michalu Šmajdovi, který se po filmu The Pretender rozhodl reflektovat další práci brilantního kameramana Johna Altona.

The Crooked Way 

USA, 1949, 90 min

The Crooked Way je ďalší neprávom zabudnuty B-čkovy film noir, od ktorého uvedenia uplynie v apríli okrúhlych 70 rokov. Pôvodom francúzsky režisér Robert Florey mal pred ním s noirom dve malé skúsenosti v podobe titulov The Face Behind the Mask (1941) s Petrom Lorrem a Danger Signal (1945). Noirové prvky vykazuje aj jeho ďalší film Johnny One-Eye (1950) s Patom O'Brienom.

Eddie Rice sa prebúdza vo vojenskej nemocnici pre veteránov v San Franciscu. Druhá svetová vojna mu síce vyniesla Striebornú hviezdu, no natrvalo ho pripravila o pamäť. Po fyzickom zotavení sa vracia do Los Angeles, podľa papierov svojho rodného mesta, aby zistil svoju identitu. Nie je tu ani hodinu a už ho na každom rohu niekto spoznáva, vrátane policajných detektívov a bývalej manželky Niny (áno, to sú práve tie naivné maličkosti, ktoré musíme týmto malým noirovom odpustiť). Netrvá tak dlho a Eddie sa ocitá na policajnej stanici, kde zisťuje, že v skutočnosti je darebák menom Eddie Riccardi s pestrým kriminálnym zoznamom. Výsledky jeho ďalšieho pátrania po vlastnej minulosti nie sú vôbec lichotivé. Najbolestnejší je stret s nebezpečným bossom Vinceom Alexandrom, ktorého Eddie pred odchodom do vojny ešte ako svojho partnera a priateľa podrazil. Vince sa mu teraz po piatich rokoch hodlá pomstiť a rozhodne nezostane len pri úvodnom výprasku.

Neprehliadnuteľnou a najväčšou devízou snímky je expresívna kamera Johna Altona. Tu však zďaleka nejde o len štandardne výborný, atmosferický vizuál s jeho typickým „chiaroscuro“ svietením. V tom čase mal už Alton za sebou plodnú spoluprácu s Anthonym Mannom (päticu filmov z 1947–1949) a The Crooked Way jednoznačne patrí do jeho minimálne Top 5 noirových prác (z celkových 14). Alton tu veľmi sofistikovane pracuje s lampami (ako interiérovými, tak pouličnými), siluetami postáv, tieňohrou, žiariacimi či blikajúcimi neónovými reklamami prenikajúcimi do tmavých apartmánov, monštruóznymi podhľadmi či s nasvietením tvárí. Maximálne kontrastná práca kamery je napr. pozoruhodná v momente Eddieho vyznania zranenej Nine. Jeho tvár zahalená do absolútnej tmy sa postupne osvecuje, čo korešponduje s jeho „znovuzrodením“ a odhodlaním skoncovať so svojou minulosťou. Máme tu jednoducho všetky aspekty, ktoré na noirovej estetike zbožňujeme (akurát rozptýlené zadné svetlo v hmle som tu nenašiel). (1)

Popri vysokej miere štylizácie, tu nájdeme aj semi-dokumentárne prvky (spojenie príznačné pre spomínanú dvojku Mann-Alton). Spomeňme úvodný príhovor nezávislého rozprávača (úsporný voice-over neskôr našťastie preberá hrdina) a použitie novinových článkov a telegramov ako rozprávacích prvkov, ktorým kamera venuje náležitú pozornosť. Čítame ich spolu s postavami. Nechýbajú ani procedurálne postupy polície (zosnímanie odtlačkov), ale rozhodne nie sú otravné. Čo však na druhej strane môže pôsobiť trochu otravne, je nevyvážený vzťah medzi Eddiem a Ninou, plný rôznych a opakujúcich sa nálad na príliš malom časovom priestore, ktorému nie veľmi veríte. Ide najmä o melodramatické nuansy v zhruba polovičke minutáže. 

V hlavnej úlohe sa predstavuje John Payne, u ktorého s touto rolou nastal (po vzore Dicka Powella) posun v kariére, keď prešiel od statusu tancujúcej a spievajúcej hviezdy z hudobných filmov k úlohám drsných, nekompromisných hrdinov. Noiristom je určite známy najmä z noirov Phila Karlsona Kansas City Confidential (1952), 99 River Street (1953) či Hell's Island (1955). Následne bol často obsadzovaný do westernov. Čo sa týka ďalšieho obsadenia, Ellen Drew (môžete si ju pamätať z Johnny O'Clock, 1947) hrá ako Eddieho ex-manželka štandard a nesporne najväčšou hereckou šťavou disponuje charizmatický záporák – elegantný gangster Vince v podaní Sonnyho Tuftsa. Jeho divoké oči neveštia nič dobré. Okrem vzbudzovania prirodzeného rešpektu (kamerové podhľady dopomáhajú) a hláškovania („Nie som zvyknutý na policajtov s insomniou.“) sa v pomerne akčnom finále vo vojenskom sklade predvedie aj fyzickou akciou.

Filmy s amneziakom, bojujúcim nielen so svojou diagnózou, ale aj temnou minulosťou, ste videli dozaista kopu. Navyše, s identickou zápletkou vojnového veterána so stratou pamäte pracoval aj populárnejší noir Somewhere in the Night (1946) či B-čko The Clay Pigeon (1949). To, čo robí tento malý noir výnimočným a lepším, je mimoriadne temná kamera Johna Altona. Ide o jeden z jeho vrcholných kameramanských počinov, ktorý môžeme pokojne postaviť vedľa vizuálne skvosty ako Raw Deal (1948) či The Big Combo (1955). Ak sa prenesiete cez nevyváženú melodramatickú linku, vycibrená noirová estetika tmy a nočnej ulice vás naplno opantá. Prejavil sa tu pozitívny efekt nízkeho rozpočtu, nútiaceho tvorcov byť viac kreatívni a pracovať čo najlepšie s tým, čo majú.

(1) Dá sa povedať, že Alton viac ako so svetlom tu pracuje s tmou, podobne ako napr. v The Big Combo.

Réžia: Robert Florey 

Produkcia: Benedict Bogeaus

Scenár: Richard H. Landau podľa rádiovej hry No Blade Too Sharp Roberta Monroea

Kamera: John Alton 

Strih: Frank Sullivan

Hudba: Louis Forbes

Výprava: Van Nest Polglase

Hrajú: John Payne, Sonny Tufts, Ellen Drew, Percy Helton, John Doucette a ďalší

Premiéra: 22. apríl 1949

Distribúcia: United Artists

Odkazy

IMDb

CSFD

V patách Třetímu muži

Jen málokterý film je tak úzce provázaný se svým dějištěm a místem natáčení jako Třetí muž (The Third Man, 1949) s Vídní. Už je to dávno, co jsme zde na Film Noir Blogu publikovali tip na návštěvu Muzea Třetího muže, které ve Vídni provozuje nadšený sběratel Gerhard Strassgschwandtner. Dnes k němu přidáváme další doporučení, které byste měli zakomponovat do příští návštěvy rakouské metropole. 

Jde o komentovanou pěší prohlídku po místech, která jsou s natáčením filmu a jeho příběhem spojená. Tour s touto náplní má v nabídce více vídeňských společností. My jsme s manželkou podle uživatelských recenzí na Viator zvolili variantu organizovanou firmou Vienna Walks + Talks a nelitovali jsme. Rodinný podnik před lety založila Brigitte Timmermann, která platí za přední autoritu na vídeňskou historii, a přestože prohlídku nevedla sama, dostalo se nám velmi zasvěceného výkladu od její dcery Barbary. (S Brigitte se i přesto můžete setkat: pro blu-ray vydání filmu připravila bonusový materiál v podobě interaktivní mapy Vídně s video vstupy ke všem klíčovým lokacím.)

Prohlídka začala tam, kde celý film končí - u kanálu. Nedostali jsme se sice dovnitř - z praktických důvodů i proto, že většina scén ze závěrečné sekvence se natáčela v sheppertonských ateliérech -, ale mohli jsme alespoň z dálky (a sucha) nahlédnout do stovky kilometrů dlouhého, spletitého podzemního bludiště, které se pod Vídní nachází. Naše kroky potom směřovaly k dalším ikonickým místům ve starém městě, včetně Hotelu Sacher nebo domů, ve kterých ve filmu přebýval Harry Lime (Orson Welles) a jeho milenka Anna Schmidt (Alida Valli). Během pravidelných zastávek nás Barbara seznamovala nejen s produkční historií filmu (od prvotního nápadu až po jeho realizaci a přijetí), ale i s dramatickou historií města po druhé světové válce, která je pro Třetího muže tak zásadní a tvoří mnohem víc než pouhý ilustrativní background. Jak se ukázalo, všechno souvisí se vším a upomínky na Třetího muže jsou ve Vídni rozesety téměř za každým rohem.

Vídeňský kanál - konec filmu a začátek prohlídky.

Barbara byla zábavná a erudovaná průvodkyně a její angličtina byla bezchybná. Tour trvala asi dvě hodiny a za tu dobu jsme prošli většinu klíčových lokací z filmu. Nedostali jsme se pouze k ruskému kolu v Prateru a na hřbitov - tam se musí zájemci vydat sami. Celá procházka byla zakončena milým překvapením - v útrobách jednoho obchodu nás přivítala hudebnice s citerou a přehrála nám slavnou melodii, která se musí zapsat do paměti každému, kdo Třetího muže někdy v životě viděl. 

Kiosek? Kdepak - jde o "tajný" vstup do kanalizačního systému.

Opravili fasádu, sundali mříže z oken, ale vchod, ve kterém se ve filmu poprvé objeví Orson Welles jako Harry Lime stále bezpečně poznáte. 

Pokud budete mít cestu do Vídně, nenechte si prohlídku ujít. Dá se to zvládnout i v mrazu a s malým dítětem - naším "třetím mužem" byl čtyřměsíční syn Sebastian, který všechno nádherně prospal a probral se až s prvními tóny hudebního motivu Harryho Limea.

Pozn.: Je to vysoce nepravděpodobné, ale pokud jste Třetího muže neviděli, doporučuji vyčkat až do Vídně a zajít si do Burgkino (Opernring 19), které tuto noirovou klasiku promítá minimálně třikrát týdně. Tamtéž si můžete zakoupit stylové triko s filmovým motivem, které vám budou všichni závidět. 

V nabídce artového Burgkino nechybí pravidelné projekce Třetího muže.

Impact (1949)

Impact
USA, 1949, 111 min.

Walter Williams (Brian Donlevy) má všechno, po čem se touží v americkém snu a pro co se v noirovém světě zabíjí: dobře placenou práci a tomu odpovídající společenské postavení a jako bonus milovanou ženu po svém boku.

Jako řada jiných noirů tematizuje i Impact hollywoodského rutinéra Arthura Lubina pokus o dokonalý zločin dvou tradičních noirových spiklenců - chamtivé manželky zámožného muže a jejího milence, který je schopen pro její lásku i vraždit. Plánovaná idylka v Mexiku však prohnané ženušce (Helen Walker) ústředního protagonisty nevychází, neboť vražda Waltera nejde podle plánu. Nachomýtne se k ní příliš mnoho nepohodlných svědků a vrah zpanikaří: zanechá po sobě nežádoucí otisky prstů a nakonec v autě oběti sám tragicky umírá při srážce s cisternou.

nezbytný doplněk noirového milence

zmařený pokus o dokonalý zločin

Walter však přežije a zatímco v San Franciscu je Irene stíhána za vraždu, on se všemi považován za mrtvého ukrývá na venkově, kde se pod falešnou identitou zamiluje do místní počestné (a pobožné) dívky Marshy (Ella Raines). Jeho život se na chvíli opět zdá být idylický, dokud ho minulost nedohoní a není nucen jít před Marshou s pravdou ven...

Ella Raines jako femme atrapée v montérkách

Nepříliš originální zápletka nepřichází s žádnými inovativními myšlenkami (Richard Gilliam ve snímku např. nachází mnoho paralel s filmem Busbyho Berkeleyho They Made Me a Criminal /1939/ s Johnem Garfieldem v hlavní roli) a společně s neúnosně dlouhou stopáží (téměř dvě hodiny) je největší slabinou snímku, kterému příliš nepomáhá ani veskrze průměrný herecký výkon Briana Donlevyho. Ani Ella Raines jako vcelku nudná femme attrapée není příliš využitá (zaujme spíše Anna May Wong v jedné ze svých posledních rolí). Raines navíc na scénu přichází až v polovině, kdy tempo filmu začíná silně oslabovat. Když Walt konečně jede ukázat do San Francisca, že žije, zbývá do konce ještě dobrá půl hodina a tím i prostor pro nepřesvědčivé dějové zvraty (Irene je osvobozena, zatímco Walter putuje za mříže za údajnou vraždu jejího milence). Až do samotného závěru si tedy Impact divákovu pozornost udrží jen stěží.

sledování Irene před Brocklebank Apartments
předjímá Scottyho pozorování Madeleine ve Vertigu

Impact těžko zaujme i z hlediska stylu. Lubin vyslověně mrhá potenciálem, který mu nabízejí sanfranciské lokace, jehož extrémně fotogenické landmarky zbaběle ukrývá za okny studiových dekorací. Jedinou výjimku představuje několik záběrů z Chinatownu a Nob Hillu v okolí Brocklebank Apartments, budovy, jež se později proslavila díky Hitchcockově Vertigu. 

Snímek je ve veřejném vlastnictví.

Režie: Arthur Lubin
Produkce: Leo C. Popkin (Cardinal Pictures)
Scénář: Dorothy Davenport a Jay Dratler podle námětu Jaye Dratlera
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Michel Michelet
Střih: Arthur H. Nadel
Výprava: Rudi Feld
Hrají: Brian Donlevy, Helen Walker, Charles Coburn, Ella Raines, Anna May Wong

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. března 1949

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Thieves' Highway (1949)

Thieves' Highway
USA, 1949, 94 min.

Thieves' Highway (1949) pro mě ještě donedávna byl "ten nezáživný noir o jabkách", pak jsem ale přijela do Kalifornie, začala se pravidelně krmit Golden Delicious od místních farmářů a láska ke mnou do té doby podceňovanému Dassinovu snímku vzplála sama. 

Tradičně nepřehlédnutelná robustní Hope Emerson
 v epizodní roli neodbytné Figliovy zákaznice.

Málokterému režisérovi se podařilo nezapomenutelně vytvořit dusnou atmosféru městské džungle v tolika rozličných prostředích tak jako Dassinovi - ať už ve vězeňském komplexu (Brute Force) nebo turisticky vyhledávaných světových metropolích jako New York (Obnažené město), Londýn (Noc a město), Paříž (Rvačka mezi muži) či San Francisco (Thieves' Highway). Obzvlášť právě posledně jmenovaný v kontextu sanfranciských noirů vyniká tím, jak až na výjimky (Bay Bridge) opomíjí ty nejatraktivnější lokace města (Golden Gate Bridge, Telegraph Hill s Coit Tower, lanová tramvaj Powell Street, Russian Hill, Nob Hill atd.) a naprosto funkčně se mu hierarchizované noirové podsvětí se vším všudy daří vytvořit v prostředí farmářského tržiště u Ferry Building (na jeho místě dnes stojí nákupní centrum Embarcadero).

Stejně tak se v kvalitách Dassinova na dlouhou dobu posledního filmu natočeného v Americe odráží sevřený časový úsek tří dnů, během kterých se syžet snímku odehrává, a ambivalentní povaha všech postav, z nichž ani jednu nelze považovat za čistě kladnou. Motivace ústředního protagonisty Nicka (Richard Conte) sice můžeme do jisté míry považovat za hrdinské (touha pomstít otcovu trvalou zdravotní indispozici, za kterou je zodpovědný mafiánský trhovec Figlia), nicméně sám se chová nečestně, když bez jakýchkoliv morálních zábran podvádí svou novopečenou snoubenku Polly (Barbara Lawrence) s prostitutkou Ricou (Valentina Cortese). 

zleva: Rica, Polly a Nick

Obě ženy ovšem Nicka taktéž využívají - k finančnímu prospěchu. Rica od Figlii dostala zaplaceno, aby odvedla Nickovu pozornost a on jej tak mohl okrást; Pollyina láska ke snoubenci vyprchá v momentě, kdy zjistí, že přišel o všechny peníze. Zákeřně se projeví i Nickův společník Ed (Millard Mitchell), který vykořisťuje nebohé farmáře, a stejně tak i jejich konkurenti mezi dovozci Slob a Pete, kteří čekají na příhodný moment, kdy by Eda mohli okrást o jeho náklad. Figlia ztvárněný výtečným Lee J. Cobbem pak se svými nečestnými obchodními praktikami a "armádou" drsných přisluhovačů stojí na samotném vrcholu trhovecké hierarchie, která funguje zcela dle pravidel gangsterského podsvětí.

Na škodu snímku je snad jen problematický závěrečný happyend, v němž se ustanovuje milostný vztah mezi Nickem a náhle "napravenou" Ricou, kteří odjžídí ze San Francisca vstříc společné budoucnosti (navzdory krátké známosti dokonce plánují svatbu). Jak se dá tušit, a potvrzuje to i literatura (doporučuji režisérovu monografii od Australana Petera Shelleyho Jules Dassin : The Life and Films z roku 2011), jednalo se pravděpodobně o zásah výkonného šéfa studia 20th Century Fox Darryla Zanucka.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Robert Bassler (20th Century Fox)
Scénář: A.I. Bezzerides podle vlastního románu Thieves' Market
Kamera: Norbert Brodine
Střih: Nick DeMaggio
Hudba: Alfred Newman
Hrají: Richard Conte, Valentina Cortese, Lee J. Cobb, Barbara Lawrence, Jack Oakie a další

Distribuce: 20. září 1949
Premiéra: 20th Century Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Shockproof (1949)

Shockproof
USA, 1949, 80 min.

Film noir Douglase Sirka je zajímavý tím, jak se vztahuje jednak k noirovému cyklu jako celku a jednak k režisérově filmografii. Z obou si vypůjčuje některé ustálené motivy a postupy, se kterými ale nakládá poměrně netradičním způsobem. První překvapení diváka čeká hned na začátku. V úvodním záběru kamera zabírá část chodníku s nápisem Hollywood Blvd., po kterém se ladným krokem procházejí ženy v lodičkách. (obr. 1) Po chvíli na něj ale váhavě a nejistě vstoupí osoba v černých punčocháčích a ošoupaných botách. (obr. 2) Kamera ji doprovází do obchodu s oděvy a následně do kadeřnictví, kde žena prodělá zásadní proměnu svého vzhledu. (obr. 3) Upravená a snad i sebejistější pokračuje žena až do kanceláře jistého Griffa Marata, kde muži mlčky předává vlastní fotografii. (obr. 4) Griff si Jenny (její jméno v tuto chvíli již známe od Maratovy sekretářky) změří pohledem a začne jí diktovat zákazy: "Nesmíte řídit auto, pít alkoholické nápoje, půjčovat si peníze..." Až po chvíli nám dochází, o co vlastně jde - Jenny je propuštěná trestankyně a Marat její kurátor (probation officer). Nezvyklost této situace je tvůrci tematizována ve chvíli, kdy je Marat nucen přepsat dokumenty, které automaticky počítají s trestancem-mužem. (obr. 5).

Obr. 1 - ženské nohy hrají v úvodních záběrech důležitou roli.

Obr. 2 - neslouží však ke "glamorizaci" hlavní ženské hrdinky, ale naopak naznačují, že s jejím společenským statusem není něco v pořádku.

Obr. 3 - nakonec je na nich demonstrována ženina proměna.

Obr. 4

Obr. 5 - úřední dokumenty s ženami-trestankyněmi nepočítají.

Celý film můžeme vnímat jako studii toho, zda lze napravit femme fatale (dá se říci, že navazuje tam, kde některé z klasických noirů s postavou femme fatale končí). Jenny jako vražedkyně je neustále zmítána mezi zločinem (její minulost a současná vazba na "lotra" Harryho Wessona) a právem, které zastupuje dobrosrdečný Marat. A tak zatímco Harry plánuje, jak Jenny dostat z kurátorova dosahu a znovu ji přivést na cestu zločinu, Marat ji v domnění, že ji domácké prostředí obměkčí, představuje své rodině, která se skládá ze slepé matky (předznamenání Sirkova melodramatu Magnificent Obsession, v němž slepota hraje ústřední roli) a mladšího bratra. Právě vykreslení rodiny je na Sirka velmi překvapivé: v řadě svých (hlavně pozdějších) filmů ji prezentuje jako nefungující instituci, nacházející se v hluboké krizi, v Shockproof však ztělesňuje jakýsi záchranný přístav a spásu.

Pozoruhodné rovněž je, že stejně jako se Marat snaží pozitivně působit na Jenny, má Jenny zásadní vliv na Marata, který postupně propadá kouzlu mladé ženy, neřídí se předpisy a dokonce překračuje zákony. Film tak v poslední třetině prodělává zásadní obrat, když se z něj stává "útěkový noir". Vše je nakonec rozřešeno nepravděpodobným závěrem, kde tvůrci (rozuměj producenti - Sirk s ním nesouhlasil) museli uspokojit jak diváky (touha po happyendu), tak cenzory (milenecká dvojice se jde - v souladu s Produkčním kodexem - dobrovolně přiznat ke svému zločinu).

Snímek byl natočen podle scénáře Samuela Fullera, který ve stejném roce (1949) debutoval i jako režisér netypickým westernem I Shot Jesse James. Hlavní role ztvárnili Cornel Wilde a jeho tehdejší manželka Patricia Knight. Tato "protekce" však filmu příliš nepomohla - ústřední ženská role přímo volala po někom zkušenějším. Ostatně po rozvodu, ke kterému došlo zanedlouho v roce 1951, se kariéra Patricie Knight zhroutila: bez vlivu populárního manžela o ni v Hollywoodu nebyl zájem.

Režie: Douglas Sirk

Produkce: Helen Deutsch, Earl McAvoy, S. Sylvan Simon (Columbia Pictures)

Scénář: Samuel Fuller, Helen Deutsch

Kamera: Charles Lawton Jr.

Hudba: George Duning

Střih: Gene Havlick

Výprava: Carl Anderson

V hlavních rolích: Cornel Wilde, Patricia Knight, John Baragrey, Esther Minciotti, Howard St. John a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 25. ledna 1949

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

The Woman on Pier 13 (1949)

The Woman on Pier 13
USA, 1949, 73 min.

The Woman on Pier 13 aka I Married a Communist je jeden z ukázkových příkladů zvrhlé antikomunistické propagandy mccarthyovské éry. Snímek studia RKO, který byl do široké distribuce uveden jen několik měsíců poté, co Joseph McCarthy veřejně spustil svou protikomunistickou kampaň, bral Howard Hughes jako jakýsi test loajality svých zaměstnanců. Není divu, že se účasti na tomto projektu řada lidí usilovně snažila vyhnout, mezi nimi například režiséři Nicholas Ray, Joseph Losey nebo John Cromwell.

Přestože snímek nemá valné umělecké kvality, a to i navzdory účasti takových jmen jako Nicholas Musuraca či Robert Ryan, (nejen) filmovým historikům má hodně co říct o tehdejší době. My se zase můžeme bavit nad tím, jak perfektně seděl tehdejší "zdeformovaný" profil komunisty na typického noirového gangstera. Jak píše Nathaniel Rich v monografii o sanfranciském noiru, komunisté v The Woman on Pier 13 nikdy nevysloví žádná politická prohlášení či plány. V čele s jejich lídrem Vanningem (ďábelský Thomas Gomez) jen pronásledují bývalé stoupence strany, mezi nimi i Franka Johnsona (Robert Ryan), který nyní pod novým jménem vede nový život po boku nové ženy (Laraine Day).

Jak rovněž zmiňuje Nathaniel Rich, oba názvy snímku jsou značně zavádějící. Zatímco původní, I Married a Communist, falešně implikuje, že snímek bude vyprávěn z perspektivy Frankovy novomanželky, která nemá tušení o jeho komunistické minulosti, druhý, The Woman on Pier 13, zase lživě naznačuje spojitost ústřední ženské hrdinky se sanfranciským molem č. 13 (které mimochodem vůbec neexistuje; mezi moly č. 9 a 15 se žádné jiné nenachází). Femme fatale Janis Carter, respektive la femme communiste (jak ji ironicky označuje Jake Hinson ve svém článku o The Woman on Pier 13 v posledním čísle časopisu Noir City, které bylo věnováno Robertu Ryanovi), se na molu č. 13 neobjeví ani jednou. Vzhledem ke krvelačné snaze komunistů zabít každého, kdo zradí stranu, by podle Riche byl výstižnější název filmu "Better Dead Than Red".

Na závěr malý postřeh ode mě: je zajímavé sledovat, jak zřetelně se lišily distribuční strategie studia co se filmových plakátů týče - poté, co diváky nenalákal původní název I Married a Communist se špiónskou zápletkou zavánějícím sloganem, začali distributoři snímek pod novým, mysteriózním názvem The Woman on Pier 13 propagovat jako melodrama.

Režie: George Stevenson
Produkce: Jack J. Gross (RKO)
Scénář: Charles Grayson, Robert Hardy Andrews
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Leigh Harline
Střih: Roland Gross
Hrají: Robert Ryan, Laraine Day, Janis Carter, Thomas Gomez, John Agar a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 8. října 1949 (Hollywood), 15. června 1950 (New York)

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie