Kniha Briana Tavese je dosud jedinou monografií, která se výhradně věnuje rozsáhlému dílu režiséra Roberta Floreyho. Ačkoliv Florey nepatří mezi tvůrce, kteří jsou s noirem spojováni nejčastěji, neuškodí jeho skromný přínos noirovému cyklu krátce připomenout.
Robert Florey se narodil 14. září 1900 v Paříži. V prostředí filmového průmyslu se pohyboval od svých šestnácti let: působil na nejrůznějších pomocných pozicích, zároveň o filmu i psal. Jako divák se brzy zhlédl v amerických filmech a v roce 1921 se do Spojených států vydal. Po příchodu do Hollywoodu se spřátelil mj. s Douglasem Fairbanksem, Rudolphem Valentinem či Charliem Chaplinem. S posledně jmenovaným o dvacet let později spolupracoval na Panu Verdouxovi (Monsieur Verdoux, 1947). O první samostatnou režii se pokusil v roce 1926, zatím ovšem bez většího úspěchu. Proto se začal orientovat spíše na avantgardní snímky, kterými chtěl zaujmout šéfy vlivných studií. Ze čtveřice krátkometrážních filmů zaznamenala kladné ohlasy zejména prorocká satira na Hollywood The Life and Death of 9413: A Hollywood Extra (1928). Její nesporné umělecké kvality v kombinaci s minimálním rozpočtem evidentně zapůsobily: v atmosféře plné změn spojených s přechodem z němého filmu na zvukový o Floreyho projevila zájem společnost Paramount, u níž Florey natočil komedii s bratry Marxovými Kokosové ořechy (The Cocoanuts, 1929).
 |
| The Preview Murder Mystery - poměrně zajímavý mysteriózní detektivní film z filmového prostředí |
Po krátké odmlce, kdy pracoval na filmových projektech mj. v Anglii a Německu, přešel Florey v roce 1931 k Universalu (práce na scénáři k Frankensteinovi, za níž ovšem nebyl řádně oceněn) a následně k Warner Bros. I zbytek jeho kariéry byl ve znamení nestability: ačkoliv si vypracoval pověst spolehlivého a hlavně rychlého řemeslníka, studia si jej přehazovala a málokde vydržel déle než několik let. Přesto v průběhu 30. a 40. let natočil přibližně 60 snímků. K těm nejpovedenějším patří například horor s Belou Lugosim Murders in the Rue Morgue (1932), mysteriózní drama The Florentine Dagger (1935), dvojice snímků s Peterem Lorrem The Face Behind the Mask (1941) a The Beast with Five Fingers (1945) nebo thriller Rogues' Regiment (1948). Poznávacími znaky Floreyho stylu se staly expresionistické svícení, netradiční úhly kamery (ty především) a snímání akce přes nejrůznější předměty nebo překážky (trademarkový záběr skrze zapálený krb). Odtud potom spřízněnost s filmem noir, jehož některé postupy Florey předznamenává. Zajímavostí je, že expresionismus je pro Floreyho tvorbu charakteristický zejména ve 30. letech, zatímco v letech bezprostředně následujících - tedy v době, kdy studiový noir zažívá své vrcholné období - od něj postupně přecházel k méně příznakovému (a snad i anonymnějšímu) pojetí.
 |
| The Florentine Dagger |
Floreyho doménou byly béčkové, případně středně prestižní produkce, natáčené za několik desítek či stovek tisíc dolarů během dvou, tří týdnů, obyčejně se stopáží mezi 60 a 70 minutami. Až ve 40. letech mu bylo dopřáno režírovat nablýskanější projekty (např. God Is My Co-Pilot nebo jeho jediný barevný film The Desert Song), které sice komerčně uspěly, dnes však stojí ve stínu osobnějších a jeho naturelu bližších thrillerů a mysteriózních dramat. Na počátku 50. let Florey - pod tíhou změn ve filmovém průmyslu - přešel k televizi, kde se stal jedním z průkopníků televizních antologií. Podílel se například na pořadech Four Star Playhouse, Příběhy Alfreda Hitchcocka nebo Twilight Zone a spolupracoval mj. s Barbarou Stanwyck, Davidem Nivenem, Dickem Powellem nebo Charlesem Boyerem. V roce 1963 odešel do důchodu, zemřel o šestnáct let později v Santa Monice.
Za ryzí noiry můžeme ve Floreyho rozsáhlé filmografii označit dva tituly. Danger Signal (1945) vznikl pro studio Warner Bros. a paradoxně se jedná o jeden z jeho vizuálně méně osobitých snímků. Téma však spřízněnost s noirovým cyklem zapřít nemůže: titulní postavou je, jak píše Brian Taves, "Don Juan s vražednými sklony" a v některých částech filmu se na povrch dostávají psychoanalytické podtóny, jež můžeme přičíst spolupráci s Verou Caspary (předloha k Lauře). Druhým noirem je The Crooked Way (1949), který se zaměřuje na problematiku znovuzačlenění válečných veteránů zpět do obyčejného života. O snímku jsme podrobněji psali zde.
 |
| The Beast with Five Fingers |
Taves ve spojitosti s noirem zmiňuje i nerealizovaný scénář z roku 1939 s názvem The Broken Heart Cafe, jenž se podle autora mohl stát jedním z prvních zástupců klasického noiru. K tomuto tvrzení Tavese vede nejen dějová linka o muži čekajícím na smrt, role fatalismu a několik až surrealistických pasáží, ale rovněž Floreyho poznámky týkající se umístění kamery, které - jak bylo jeho zvykem - naznačují řadu groteskních detailů, subjektivních záběrů a hloubkových kompozic. Kdoví, možná bychom dnes za počátek noirového cyklu považovali rok 1939...
Tavesovu knížku můžu jen doporučit - ačkoliv autor občas podléhá osobním preferencím a fascinaci Floreyho kariérou, nabízí řadu zajímavých faktů a podnětných postřehů, které jinde nenajdete. Od vydání publikace před 25 lety se toho totiž příliš nezměnilo - Florey je stále nedoceněným tvůrcem, jehož jméno zná jen pár milovníků avantgardy (jeho filmy z konce 20. let) a béčkových thrillerů.
TAVES, Brian. Robert Florey. The French Expressionist. Metuchen and London : The Scarecrow Press, 1987. 418 s.
Žádné komentáře:
Okomentovat