Gilda (1946)

Gilda
USA, 1946, 110 min.

"Statistics show that there are more women in the world than anything else. Except insects."

Johnny Farrell

Gilda obecně platí za jeden z nejproslulejších filmů noir. Občas mám ale pocit, že z nesprávných důvodů. I v jinak spolehlivém katalogu Amerického filmového institutu se píše, že film znamenal průlom pro Ritu Hayworth, protože jí nabídl první významnou dramatickou roli a navždy ji klasifikoval jako femme fatale. S druhou částí tvrzení jednoduše nemůžu souhlasit: postava Gildy je leccos, jen ne klasická femme fatale. Naopak, v příběhu o milostném trojúhelníku a nelegálních obchodních aktivitách v argentinském Buenos Aires plní Gilda funkci oběti, s níž mužské postavy zacházejí jako se špinavým prádlem (příměr, který tvůrci filmu sami užívají). 

Vypadá jako femme fatale... občas i mluví jako femme fatale.
A přesto je Gilda jen ubohá oběť ovládaná bezcitnými muži.

Jestliže Gilda v některých pasážích působí jako vypočítavá a promiskuitní žena, je to pouze projev zoufalosti a lásky k Johnnymu (Glenn Ford), který ji programově ignoruje. Femme fatale je ze své podstaty vypočítavá, není schopna opravdového citu a svou krásu a sex-appeal využívá výhradně k dosažení sobeckých cílů. V případě Gildy je tomu však naopak: jediné, po čem Gilda skutečně touží, je láska a pochopení a divák o pravosti jejích citů většinu stopáže nepochybuje. (obr. 1) Zajímavý efekt proto má subjektivní voice-over patřící Johnnymu, který se čas od času objevuje, aby Gildu pošpinil. Dostává se do konfliktu s tím, co o Gildě skutečně víme, a jen zvýrazňuje pocit nespravedlnosti, který přichází vždy ve chvíli, kdy se mužští protagonisté (zejména Johnny, ale i Ballin v podání George Macreadyho) ke Gildě chovají jako ke kusu majetku a ne jako k lidské bytosti. A tak zatímco ji Johnny popisuje jako bezpáteřní mrchu, která střídá jednoho mladého partnera za druhým, my vidíme její skutečné utrpení a nezbývá nám, než s ní hluboce soucítit. 

Eddie Muller v úvodu k projekci Gildy na Noir City přičetl tento rozměr účasti producentky Virginie Van Upp. A skutečně: pokud se na film podíváte s vědomím, že za jeho vznikem stála silná ženská osobnost, možná na něj změníte názor a budete jej vnímat odlišně. Vůbec vztahy v rámci ústředního milostného trojúhelníku jsou mimořádně zajímavé a i pro vychýlený noirový svět nestandardní. O homoerotickém poutu mezi Johnnym Farrellem a Ballinem, do jisté míry symbolizovaném Ballinovou vycházkovou holí, toho bylo napsáno víc než dost (viz například příspěvek Richarda Dyera ve sborníku Women in Film Noir). Řada obrazových kompozic pracuje s napětím mezi trojicí protagonistů například tím, že Ballina nejdříve upozaďuje (obr. 2) a později naopak až démonizuje (obr. 3). Rovněž užívání mříží nebo zrcadel je v mnoha případech výmluvné.

Přestože je Gilda Ballinovou manželkou,
v záběrových kompozicích se častěji objevuje vedle Johnnyho.

Ballin po svém návratu "mezi živé".

Gilda není vizuálně podmanivá jako například Pojistka smrti ani vypravěčsky rafinovaná a komplexní jako Laura či Hluboký spánek. Přesto je její místo v pantéonu nejlepších filmů noir zasloužené. Nabízí interpretačně bohatý materiál (ženská postava, homosexualita, válka) v jisté režii Charlese Vidora. A hlavně - a nemá cenu to nikterak zastírat - film těží z neopakovatelné chemie mezi Glennem Fordem a Ritou Hayworth, které výborně doplňuje charismatický záporák George Macready. "Gilda, are you decent?"
 

Režie: Charles Vidor
Produkce: Virginia Van Upp (Columbia Pictures)
Scénář: Marion Parsonnet
Kamera: Rudolph Maté
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Stephen Goosson, Van Nest Polglase
Střih: Charles Nelson
V hlavních rolích: Rita Hayworth, Glenn Ford, George Macready, Joseph Calleia, Steven Geray a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 15. dubna 1946

Odkazy
CSFD
IMDB
Allmovie

Dáma ze Šanghaje (1947)

The Lady from Shanghai
USA, 1947, 87 min.

Lásku k Wellesově Dámě ze Šanghaje většině lidí těžko vysvětlíte (viď Rogue). Rozhodně ne v racionálních pojmech. Je to film noir chladný, roztříštěný a studiem znásilněný, přesto však stále tajemný a působivý. Můžete si o něm přečíst spoustu historek: o tom, jak ho Orson slíbil natočit, když mu šéf Columbie Harry Cohn pošle peníze na zadluženou divadelní Cestu kolem světa za osmdesát dní. O tom, jak Welles Cohna naštval tím, že své odcizené manželce Ritě Hayworth (v té době největší hvězdě Columbie) nechal ostříhat a na blond obarvit její proslulé zrzavé kadeře. Jak se Cohn Wellesovi pomstil tím, že „ostříhal“ jeho snímek z dvou a půl hodin na necelou devadesátiminutovku a uvedl jej s víc než ročním zpožděním, ještě k tomu jako béčko v dvojprogramu…

Těžko říct, jestli by film získal takovou auru kultovnosti, kdyby měl Welles šanci jej dokončit a uvést podle svých představ. Kdyby poté na deset let neopustil Hollywood, aby se mu s Dotekem zla nestalo prakticky to samé. Nemá cenu se pouštět do spekulací, žádnou jinou verzi Dámy asi nikdy neuvidíme, ale tohle torzo se dá naštěstí milovat i tak.

Dáma je film o šílenství světa, v kterém se náš hrdina nemá šanci zorientovat. Všichni kolem něj zběsile podvádějí a intrikují, žijí si v bublinách vlastní důležitosti, lidi kolem sebe jen využívají k dosažení svých cílů. Michael O´Hara (Orson Welles s šíleným/úžasným irským přízvukem) je naivní námořník, který zachrání krásnou dámu v nouzi (božská Rita) a nechá se posléze jejím manželem, proslulým advokátem Arthurem Bannisterem (Everett Sloane), najmout na plavbu na jachtě. Že se do paní Bannisterové zamiluje, o tom není pochyb. Poznává i Bannisterova společníka George Grisbyho (slizce šílený Glenn Anders), který mu slíbí pět tisíc dolarů, když ho zabije, resp. vlastně nezabije, ale k vraždě se přizná. A všechno se ještě samozřejmě pořádně zkomplikuje.

Film těká z místa na místo, je to rozhodně spíš souhrn scén než jednolité vyprávění. I když se těžko dopátráme, jestli jde o autorský záměr nebo výsledek studiové „kastrace“, proslulé zrcadlové finále, dává zapravdu spíš variantě první. I kritikové snímku ale nemohou upřít „geniálnost“ některých scén: setkání milenců v obřím akváriu, soudní přelíčení podané jako naprostá fraška nebo zmíněné vyvrcholení v zrcadlovém bludišti – to je Welles na absolutním vrcholu filmařské kreativity. Vizuálně je snímek pastvou pro oči, která musí potěšit každého fandu noirové estetiky. Orson měl na mimořádné záběry patent a Dáma je jich plná. Nelze než litovat navždy ztraceného materiálu.

Nemůžu nezmínit jeden úžasný, ale na první „pohled“ nenápadný záběr, na který mě vlastně přivedl až Peter Bogdanovich v komentáři na DVD. Jde o rozhovor Bannistera s manželkou před přelíčením, když sedí na lavičce v soudní budově a vedou důležitý rozhovor, na který divák soustředí svou pozornost. Onen výjimečný záběr začíná pohledem na oba manžele od pasu nahoru a následující dvě a půl minuty (!!!) kamera neskutečně pomalu zoomuje a potom necelou minutu sledujeme už pouze jejich obličeje. To vše bez střihu. Kdo nevěří, ať zkusí: celá scéna začíná na 56:40, zmíněný záběr 57:00 – 1:00:16.

Co se vyprávění příběhu týče, zůstává samozřejmě spousta děr – nejpalčivější je zřejmě absence osvětlení hrdinčiny pochybné minulosti, čím si ji tělesně postižený advokát k sobě připoutal atd. Na druhou stranu, možná právě tohle dělá ze snímku víc než jen zručně natočený noirový kousek. Ať už si o Dámě ze Šanghaje myslíte cokoliv, jedno jí upřít nemůžete: Je jediná svého druhu. Šílená, neúplná, ale krásná.

Režie: Orson Welles
Produkce: William Castle, Orson Welles, Richard Wilson, Harry Cohn
Scénář: Orson Welles podle románu Sherwooda Kinga If I Die Before I Wake
Kamera: Charles Lawton Jr., Rudolph Maté, Joseph Walker
Hudba: Heinz Roemheld
Střih: Viola Lawrence
Hrají: Orson Welles, Rita Hayworth, Everett Sloane, Glenn Anders a další

Distribuce: Columbia Pictures Corporation
Premiéra: 24. prosince 1947 (Francie), 9. června 1948 (USA)

Odkazy:
CSFD
IMDB
Dr. Macro´s