Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

5. července 2023

Between Midnight and Dawn (1950)

Between Midnight and Dawn
USA, 1950, 90 min.

Between Midnight and Dawn se řadí do cyklu poválečných docu-noirů zaměřených na práci policistů - zde dvou pochůzkářů (Edmond O'Brien a Mark Stevens), kteří se zahledí do stejné telefonistky a zároveň se stanou terčem zloby slizkého gangstera, kterého pomohou dostat za mříže. Film umně kombinuje kriminální zápletku s formou buddy movie, která se stala mnohem populárnější o několik dekád později. S tím souvisí nejen povahové odlišení obou policistů, ale také odlehčený, humorný nádech, který provází první část snímku. Postupně se ale z filmu vytratí a na plátně se začnou dít čím dál strašnější věci. 

Film charakterizuje vysoká míra násilí, kdy přestřelky střídají bitky a tvůrci se nevyhýbají zobrazení krvavých šrámů nebo ran po střelbě. Ještě více šokující je scéna, ve které gangster hrozí tím, že pustí z okna malou dívenku a diváci se mohou podivovat nad tím, jak ji natočili a zda byla za všech okolností dodržena bezpečnost všech přítomných na place. 

Snímek vznikl v produkci zkušeného Hunta Stromberga jako předposlední titul jeho kariéry. Režíroval jej Gordon Douglas, který v tomtéž roce dokončil jiný noir Kiss Tomorrow Goodbye s Jamesem Cagneym. Zde sice neměl k dispozici takovou hereckou star, ale obsazení je velmi kvalitní. Hlavní role ztvárnili typově vhodně vybraní Edmond O'Brien a Mark Stevens. Jejich partnerkou byla Gale Storm (jde o jeden z nejzábavnějších uměleckých pseudonymů, které znám, narodila se jako Josephine Owaissa Cottle), která mi mnohdy připomínala Gene Tierney. Jen Donald Buka jako záporák postrádá potřebné charisma a je těžké uvěřit, že by dokázal zamotat hlavu celému městu a jeho policejnímu sboru.

Film, připravovaný s pracovním názvem Prowl Car, které se objevuje na některých promo materiálech, funguje nejen jako podmanivý (když už ne přímo strhující) příběh, ale také jako náhled do fungování policejní instituce a jejích vyšetřovacích postupů. Nejen proto by si zasloužil, aby byl mezi noirovými fanoušky známější. 

Plakát s původním názvem

Režie: Gordon Douglas
Produkce: Hunt Stromberg (Columbia Pictures)
Scénář: Eugene Ling
Kamera: George E. Diskant
Hudba: George Duning
Střih: Gene Havlick
Výprava: George Brooks
Hrají: Edmond O'Brien, Mark Stevens, Gale Storm, Donald Buka, Gale Robbins a další

Distribuce: Columbia
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

13. června 2023

Bestie musí zemřít (1952)

La bestia debe morir
Argentina, 1952, 95 min.

Další noirová pecka z Argentiny vznikla jako adaptace krimi románu Cecila Day-Lewise (otce Daniela), vydaného v roce 1938 pod pseudonymem Nicholas Blake. První čtvrtina filmu může působit nepřehledně - vražda jedem je napojena na množství postav v komplikovaných vztazích. Potom se ale rozběhne retrospektiva a vyprávění se zkoncentruje kolem jediného protagonisty, spisovatele a autora krimi fikce Felixe Lanea (Narciso Ibáñez Menta). Zbytek stopáže má podobu revenge filmu, kdy se muž zapřísáhne odhalit a zabít člověka, který způsobil autonehodu, při níž zemřel jeho syn. 

Snímek obsahuje určité melodramatické prvky a spoléhá na prvek náhody. Příběh je rámován citáty z Bible (Kazatel 3:19: "Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí"), což mu dává nádech osudovosti a univerzálnosti.

Stejně jako v případě Hořkých stonků (Los tallos amargos, 1956) je i zde řemeslná a technická kvalita na vysoké úrovni. Režisér uruguayského původu Román Viñoly Barreto a kameraman Alberto Etchebehere účinně používají ostře řezané kontury, hloubkové kompozice a v některých sekvencích světlo rozptýlené v mlze. Zapojují také snové scény, kde uplatňují dvojexpozice a další speciální efekty. Viñoly Barreto o rok později potvrdil své schopnosti v Černém upírovi (El vampiro negro, 1953), volném remaku Langova Vraha mezi námi (M, 1931). Zajímavostí je, že hvězda filmu Narciso Ibáñez Menta film také produkoval a společně s režisérem je podepsán pod scénářem.

Stejnou látku v roce 1969 adaptoval žánrový specialista Claude Chabrol a nedávno byla uvedena i desetihodinová TV verze v britské produkci. Restaurovaná podoba argentinského snímku je dalším výsledkem spolupráce Film Noir Foundation, filmového a televizního archivu při UCLA, Hollywood Foreign Press Association a vydavatele Flicker Alley.

Režie: Román Viñoly Barreto
Produkce: Laura Hidalgo, Narciso Ibáñez Menta, Román Viñoly Barreto (Argentina Sono Film)
Scénář: Narciso Ibáñez Menta a Román Viñoly Barreto podle románu Cecila Day-Lewise
Kamera: Alberto Etchebehere
Hudba: Silvio Vernazza
Střih: José Serra
Výprava: Mario Vanarelli
Hrají: Narciso Ibáñez Menta, Guillermo Battaglia, Laura Hidalgo, Milagros de la Vega a další

Distribuce: Argentina Sono Film
Premiéra: 28. května 1952

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

2. března 2023

Poistka smrti: film vs. predloha

Znovu dáváme prostor "košické spojce" a velkému noirovému nadšenci Michalu Šmajdovi, který pro čtenáře blogu přichystal srovnání Pojistky smrti s její literární předlohou. 

Pre mnohých iniciatívna snímka ich lásky k fenoménu filmu noir, pre nás ďalších prvá dokonalá ukážka, ako má noir vyzerať. Podľa Britského filmového inštitútu (BFI) dokonca „najnoirovejší“ noir, či v neposlednom rade titul, ktorý v 2013 otváral prvý ročník Noir Film Festivalu, toho času ešte na Kokoříne. (1) Najnovšie prinášame porovnanie tohto ultimátneho noiru Billyho Wildera (1944) s jeho knižnou predlohou od Jamesa M. Caina (1943). (2)

Po tom, ako Wildera pre „nízke kvality“ predlohy odmietol jeho dlhoročný scenáristický partner Charles Brackett (Zuzanka v nesnázích, Päť hrobov pri Káhire či neskoršie oscarové spolupráce na Stratenom víkende a Sunset Blvd.), Cain bol ako autor príbehu pre režiséra prirodzenou voľbou č. 2. Bol však pracovne vyťažený a Wilder dostal tip na Raymonda Chandlera. Po prečítaní jeho Hlbokého spánku (1939) bol nadšený a obratom mu ponúkol prácu na scenári. Spolupráca už taká ružová zďaleka nebola: šlo o diametrálne odlišné povahy s iným prístupom k písaniu, navzájom im na sebe prekážalo množstvo vecí a Chandler navyše počas tvorby zápasil s alkoholizmom.

Našťastie, výsledok ich spolupráce je brilantný a fascinujúci dodnes. Fúziou režisérskeho a scenáristického hollywoodskeho klasika a (spolu s Hammettom a Woolrichom) najväčších predstaviteľov americkej „drsnej školy“ vznikol mimoriadny scenár, ktorý si vyslúžil nomináciu na Oscara. Cainov vzťahový trojuholník (naivný milenec – manipulatívna krásna žena – bohatý nepohodlný manžel) bol okorenený o Chandlerove úderné, ironické dialógy a Wilderov cynizmus.

Noirový znalec Eddie Muller v jednom z rozhovorov spomína, že to, čo je film noir pomenovali už Wilder a Chandler, keď vo filme odznie: „Zabil som pre peniaze a pre ženu. Nedostal som ani peniaze a nezískal som ani ženu.“ V skutočnosti táto replika figuruje už v knihe, takže zásluhu má na konte Cain. Na druhej strane, je pravdou, že Wilderov a Chandlerov scenár je o poznanie drsnejší, dvojzmyselnejší a cynickejší než Cainov originál. Cainov literárny jazyk sa totiž lepšie čítal, než hovoril a Chandler je v briskných dialógoch predsa len viac doma. Treba dodať, že Cainovi sa adaptácia jeho príbehu (vrátane iného záveru) veľmi pozdávala a vyzdvihol najmä herecké výkony. (3)

Ide o pomerne vernú adaptáciu s nie veľkým počtom významných zmien. Ak ste znalec filmu a prvý raz sa púšťate do románu, najviac vám popri odlišnom konci môže udrieť do oka fakt, že Phyllis (vo filme Barbara Stanwyck) bola de facto sériová vrahyňa či výrazne zromantizovaná línia Walterovho vzťahu k Lole, s čím súvisí ďalšia diferencia, a síce, že Walter sa napokon prizná najmä pre to, aby očistil Lolu.

Kým finálna konfrontácia medzi milencami prebieha vo filme v dome u Dietrichsonovcov, v knihe postrelí Phyllis Waltera v aute (tesne pred tým, ako ju plánoval zhodiť na sedadle spolujazdca z útesu). V románe v závere nikto explicitne neumiera. Je tu naznačená poetická spoločná samovražda skokom z lode do mora (za mesačného svitu). Keyes totiž umožní Walterovi aj Phyllis zdanlivo utiecť bez toho, aby o tom navzájom vedeli. Počas cesty loďou do Mexika (ako inak) sa rozhodnú, že spáchajú samovraždu, keď v mori uvidia žraloka. Takýto koniec vo filmovom prepise však nepripúšťal vtedajší Haysov Produkčný kódex.

Film má však rozhodne lepší záver, keď vrcholí vzťahom iným, a to záverečným vyznaním medzi Walterom (Fred MacMurray) a Keyesom (Edward G. Robinson). Ich slávny, záverečný „milostný“ dialóg je lepšie použitý a vygradovaný vo filme. (4) Verbálny základ oproti predlohe zostal (obaja si povedia, že sa majú radi), no finále je obohatené o výraznú homosexuálnu konotáciu:

Walter Neff: „Know why you couldn’t figure this one, Keyes? I’ll tell you. ‘Cause the guy you were looking for was too close. Right across the desk from you.“ (Viete, prečo ste na to neprišiel, Keyes? Poviem vám to. Človek, ktorého ste hľadali, bol príliš blízko. Priamo oproti vášmu stolu.)

Barton Keyes: „Closer than that, Walter.“ (Ešte bližšie, Walter.)

Walter Neff: „I love you, too.” (Tiež vás mám rád.)

Keyes následne pripáli Walterovi jeho poslednú cigaretu, kým počas celého deja pripaľoval spravidla on jemu. Toto gesto je azda jedinou skutočnou intimitou v celom filme.

Vybrané rozdiely medzi predlohou a adaptáciou:

  • Walter Neff nesie v predlohe priezvisko Huff;
  • Dietrichsonovci boli pôvodne Nirdlingerovci;
  • Phyllis má v origináli menej dráždivé entrée, keď je namiesto uteráku oblečená v pyžamovom komplete;
  • v predlohe nenájdeme dvojzmyselný dialóg o „prekročení rýchlosti“;
  • Walter sa v knihe s väčšou vervou zhosťuje vražednej role;
  • Nino Sachetti v predlohe s Phyllis nechodil, vo filme áno;
  • Keyes a jeho monológy majú vo filmovej verzii väčší priestor (napr. „jednosmerná cesta, ktorej poslednou zastávkou je cintorín“ je dielom scenáristov);
  • Walterove priznanie nie je v knihe nahraté na diktafón, ale napísané v liste;
  • v origináli sa Walter priznal, aby ochránil Lolu;
  • kým vo filme Walter zomiera na následky postrelenia pri Keyesovi, v knihe zásah guľkou prežije a je mu umožnený útek;
  • Keyes dovolí utiecť Walterovi a napokon i Phyllis; obaja počas plavby loďou poškuľujú po žralokovi, v čeľustiach ktorého chcú obaja skončiť.

(1)    Román vyšiel v 1943, ale seriálovo bol text publikovaný už v 1936 v magazíne Liberty.

(2)    Dramaturg Noir Film Festivalu – Milan Hain, povedal v úvode otváracej večernej projekcie: „Ak sa vám nebude páčiť Poistka, tak ja už neviem. Asi ste na nesprávnom festivale.“

(3)    Jeho slávnejší kriminálny román Poštár vždy zvoní dvakrát (1934) sa dočkal dva roky po Poistke tiež ikonického filmového spracovania s Lanou Turner a Johnom Garfieldom.

(4)    Nakrútil sa aj alternatívny koniec. Predstavoval Walterovu smrť v plynovej komore v San Quentin, kde ho na jeho poslednej ceste sprevádzal Keyes.


13. ledna 2023

Shakedown (1950)

Shakedown
USA, 1950, 80 min.

Kdyby se dělala anketa o nejprohnilejší postavu ve filmu noir, jedním z horkých adeptů na vítězství by byl novinář Jack Early z filmu Shakedown. Noir disponuje bohatou zásobárnou slizounů, padouchů a antihrdinů, ale Early je v tom vážně extratřída. V podání Howarda Duffa jde o člověka bez jakýchkoliv skrupulí a morálních zásad, který se ve snaze stát se předním reportážním fotografem nezastaví před ničím. Aby dosáhl svého profesního cíle a získal dobrý snímek, jde doslova přes mrtvoly - nechává před objektivem fotoaparátu pózovat lidí v bezprostředním ohrožení života nebo chladnokrevně přihlíží vraždě. Řekl bych, že jeho hyenismus je ještě o stupeň dál než u takového Chucka Tatuma (Kirk Douglas) z tematicky podobného, o rok pozdějšího Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951).

Tento pozoruhodný příspěvek k cyklu novinářského noiru režíroval jako svůj debut Joseph Pevney, který byl v předchozím příspěvku o filmu Nocturne (1946) zmíněn jako představitel jedné z vedlejších rolí. Zde si zahrál také, ale pouze maličkou roli v závěru. Tímto se jeho herecká kariéra uzavřela a nadále byl aktivní výhradně jako režisér jak ve filmu, tak zejména v televizi (v druhé polovině 60. let režíroval několik epizod seriálu Star Trek). Zemřel v roce 2008 ve věku 96 let. 

Na scénáři se podílel Martin Goldsmith, autor románu Detour (1939), který sám přepracoval ve scénář pro stejnojmenný snímek Edgara G. Ulmera. Shakedown má s tímto klasickým béčkem společné například to, že vyznívá jako anamnéza člověka, který se nechal svázat touhou po naplnění amerického snu. Spíše než jako odsouzení senzacechtivosti médií (což je vyznění hned několika novinářských noirů z přelomu 40. a 50. let) tak lze film interpretovat jako obžalobu materialismu a konzumu.

Film, zasazený jako mnoho dalších noirů do San Francisca, má velmi dobré obsazení. Vedle přesvědčivého Duffa v hlavní roli můžete vidět Briana Donlevyho, Lawrence Tierneyho (od kterého bych osobně čekal větší intenzitu projevu), Bruce Bennetta nebo sympatickou a nadanou Peggy Dow, u které jsem zalitoval, že herectví brzy zanechala. Podle databází by se měl na plátně mihnout i Rock Hudson, ale já jsem ho nezaregistroval. 

Shakedown (pracovní název Magnificent Heel) se z mnoha důvodů vyplatí vyhledat. Naštěstí už je dostupný i ve velmi dobré kvalitě, protože na blu-rayi jej loni v březnu vydala společnost Kino Lorber.

Režie: Joseph Pevney
Produkce: Ted Richmond (Universal)
Scénář: Martin Goldsmith, Alfred Lewis Levitt
Kamera: Irving Glassberg
Hudba: Joseph Gershenson (musical director)
Střih: Milton Carruth
Výprava: Robert Clatworthy, Bernard Herzbrun
Hrají: Howard Duff, Brian Donlevy, Lawrence Tierney, Bruce Bennett, Peggy Dow a další

Distribuce: Universal
Premiéra: 25. srpna 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI