V patách Třetímu muži

Jen málokterý film je tak úzce provázaný se svým dějištěm a místem natáčení jako Třetí muž (The Third Man, 1949) s Vídní. Už je to dávno, co jsme zde na Film Noir Blogu publikovali tip na návštěvu Muzea Třetího muže, které ve Vídni provozuje nadšený sběratel Gerhard Strassgschwandtner. Dnes k němu přidáváme další doporučení, které byste měli zakomponovat do příští návštěvy rakouské metropole. 

Jde o komentovanou pěší prohlídku po místech, která jsou s natáčením filmu a jeho příběhem spojená. Tour s touto náplní má v nabídce více vídeňských společností. My jsme s manželkou podle uživatelských recenzí na Viator zvolili variantu organizovanou firmou Vienna Walks + Talks a nelitovali jsme. Rodinný podnik před lety založila Brigitte Timmermann, která platí za přední autoritu na vídeňskou historii, a přestože prohlídku nevedla sama, dostalo se nám velmi zasvěceného výkladu od její dcery Barbary. (S Brigitte se i přesto můžete setkat: pro blu-ray vydání filmu připravila bonusový materiál v podobě interaktivní mapy Vídně s video vstupy ke všem klíčovým lokacím.)

Prohlídka začala tam, kde celý film končí - u kanálu. Nedostali jsme se sice dovnitř - z praktických důvodů i proto, že většina scén ze závěrečné sekvence se natáčela v sheppertonských ateliérech -, ale mohli jsme alespoň z dálky (a sucha) nahlédnout do stovky kilometrů dlouhého, spletitého podzemního bludiště, které se pod Vídní nachází. Naše kroky potom směřovaly k dalším ikonickým místům ve starém městě, včetně Hotelu Sacher nebo domů, ve kterých ve filmu přebýval Harry Lime (Orson Welles) a jeho milenka Anna Schmidt (Alida Valli). Během pravidelných zastávek nás Barbara seznamovala nejen s produkční historií filmu (od prvotního nápadu až po jeho realizaci a přijetí), ale i s dramatickou historií města po druhé světové válce, která je pro Třetího muže tak zásadní a tvoří mnohem víc než pouhý ilustrativní background. Jak se ukázalo, všechno souvisí se vším a upomínky na Třetího muže jsou ve Vídni rozesety téměř za každým rohem.

Vídeňský kanál - konec filmu a začátek prohlídky.

Barbara byla zábavná a erudovaná průvodkyně a její angličtina byla bezchybná. Tour trvala asi dvě hodiny a za tu dobu jsme prošli většinu klíčových lokací z filmu. Nedostali jsme se pouze k ruskému kolu v Prateru a na hřbitov - tam se musí zájemci vydat sami. Celá procházka byla zakončena milým překvapením - v útrobách jednoho obchodu nás přivítala hudebnice s citerou a přehrála nám slavnou melodii, která se musí zapsat do paměti každému, kdo Třetího muže někdy v životě viděl. 

Kiosek? Kdepak - jde o "tajný" vstup do kanalizačního systému.

Opravili fasádu, sundali mříže z oken, ale vchod, ve kterém se ve filmu poprvé objeví Orson Welles jako Harry Lime stále bezpečně poznáte. 

Pokud budete mít cestu do Vídně, nenechte si prohlídku ujít. Dá se to zvládnout i v mrazu a s malým dítětem - naším "třetím mužem" byl čtyřměsíční syn Sebastian, který všechno nádherně prospal a probral se až s prvními tóny hudebního motivu Harryho Limea.

Pozn.: Je to vysoce nepravděpodobné, ale pokud jste Třetího muže neviděli, doporučuji vyčkat až do Vídně a zajít si do Burgkino (Opernring 19), které tuto noirovou klasiku promítá minimálně třikrát týdně. Tamtéž si můžete zakoupit stylové triko s filmovým motivem, které vám budou všichni závidět. 

V nabídce artového Burgkino nechybí pravidelné projekce Třetího muže.

Nejlepší film, který (zatím) nikdo neviděl

Před pár dny byla zahájena crowdfundingová kampaň, jejímž cílem je vybrat peníze (2 miliony dolarů!) na dokončení filmu The Other Side of the Wind. Jedná se o jeden z notoricky známých, ale nikdy nedokončených projektů Orsona Wellese, na kterém tento tvůrce pracoval v posledních letech svého života. Pokud se o něm chcete dozvědět více, podívejte se na přiložené video nebo přejděte na stránky Indiegogo, kde bude kampaň probíhat až do poloviny června. Mezi dosavadními přispěvateli najdete jména cinefilních režisérů Clinta Eastwooda, Stevena Soderbergha nebo Jasona Reitmana. Jestliže se autory kampaně necháte přesvědčit k vlastnímu vkladu, budete v dobré společnosti!

 
The Other Side Of The Wind from The Kennedy/Marshall Company on Vimeo.

Tip na noirový výlet: Muzeum Třetího muže, Vídeň

Kolik filmů má svoje vlastní muzeum? Může za to bonus Blu-raye, díky kterému jsem se dozvěděl, že vůbec nějaké muzeum existuje. Vzhledem k tomu, že jsem měl návštěvu rakouské metropole beztak v plánu, nebylo o čem přemýšlet.

Před zhruba patnácti lety se totiž Vídeňák Gerhard Strassgschwandtner rozhodl, že už ho nebaví odpovídat na dotazy svých známých ze zahraničí, že o Třetím muži vlastně nic moc neví a začal se o klasiku Carola Reeda zajímat. A začal sbírat. Dodnes už má přes dva tisíce předmětů, které nějak s filmem souvisí. A tuhle sbírku můžete navštívit každou sobotu od 2 do 6 odpoledne. Potkat zde můžete jednak samotného sběratele, jednak jeho sympatickou manželku (oba na obrázku nahoře), jejíž kancelář posloužila jako první výstavní prostor.

A co tady najdete? Spoustu originálních fotografií, plakátů, reklamních předmětů, desítky edicí filmů na všech možných nosičích, celou místnost věnovanou popularitě snímku v Japonsku, místnost věnovanou těžké situaci v Rakousku během druhé světové války a po ní. Speciální sekce je věnována asi největší rakouské hvězdě filmu - hráči na citeru Antonu Karasovi. Nejvíc mě překvapila informace o televizním seriálu s Harry Limem, o kterém jsem opravdu neměl tušení, potěšila spousta dříve neviděných fotek Orsona Wellese, rozesmály stolní hry na téma Třetí muž.

Vrcholem celé prohlídky je promítání dvou minut z filmu na staré promítačce z roku 1938, která se v době premiéry snímku opravdu používala. Prohodil jsem pár slov s oběma manžely (byli nesmírně milí a vstřícní) a koupil si katalog i čtyřsetstránkovou výpravnou publikaci o filmu z pera rakouské historičky Brigitte Timmermann Third Man´s Vienna. Snad se k ní o Vánocích konečně dostanu. Prostě kdo má rád film noir a Třetího muže, musí manžele Strassgschwandtnerovy navštívit.

Jak na Orsona Wellese

Fanoušci Orsona Wellese včera (10. října) vzpomněli 25. výročí jeho úmrtí. Největší Wellesův fanoušek, jakého znám (EdaS), napsal pro filmserver.cz tzv. Manuál jak na něj a jeho tvorbu. Je to sice bulvární a plné překonaných přirovnání k jídlu, ale rozhodně na to mrkněte, protože Eda moc dobře ví, o čem píše.

Klikněte sem a hezké počtení :-)

Měsíční svit: Snová sekvence vždy zvoní dvakrát (1985)

Noirový díl populárního komediálně-detektivního seriálu Měsíční svit je pozoruhodný z několika důvodů. Není to jen jeho "noirovost" a z ní plynoucí drzost vyprávět v televizi v černobílé, ale i přítomnost jednoho z velikánů žánru.

Celý díl začíná totiž začíná titulkem: "This program is dedicated to the memory of Orson Welles 1915 - 1985" a poté se objeví sám velký Orson a vyprávění s nezbytným čvaňhákem v ruce uvede. Welles oslovil tvůrce, zaujat originalitou jejich seriálového dílka, a požádal je, aby se mohl na Měsíčním svitu nějak podílet. Bohužel uvedení tohoto dílu se nedožil a zemřel 10. října 1985, pět dní před jeho premiérovým uvedením v televizi.

Hlavní hrdinové seriálu David (Bruce Willis) a Maddie (Cybill Shepherd) se při návštěvě jednoho klienta ocitnou ve staré a opuštěné budově kdysi luxusního zábavního podniku zvaného Flaming Cove (Zátoka plameňáků). Od majitele se dozví, že právě tam se kdysi stala slavná vražda, kdy zpěvačka spolu se svým milencem trumpetistou zavraždili jejího manžela. Oba pak sváděli vinu jeden na druhého a skončili tak oba na elektrickém křesle. Tahle informace spustí jednu z typických hádek našich hrdinů (a o čem jiném celý seriál vlastně byl, že?), kdy Maddie trvá na tom, že určitě musel vraždit muž, zatímco David si byl jistý, že vraždila žena. Aneb válka pohlaví ve své nejvtipnější podobě.

Maddie poté přijde domů a zdá se jí sen (černobíle samozřejmě), jak to tenkrát ve Flaming Cove muselo probíhat - ona sama představovala zmíněnou ženu (s krásně noirovým jménem Rita) a David jejího milence. Celý minipříběh samozřejmě staví Ritu do role oběti vláčené ďábelským milencem. Poté vidíme stejný příběh znova v Davidově snu, kdy naopak milenec je obětí femme fatale Rity.

Oba sny jsou podány jako láskyplná pocta noirovým klasikám - klasická jednoduchá zápletka je podporována stylově čistou prací s kamerou a svícením. Zatímco Maddienin sen je vyprávěn seriozně, což odpovídá její nátuře, sen Davidův je plný typicky noirových monologů, shazovaných jeho typickým ironickým humorem ("I always played my horn with my shirt off... late at night, by an open window... next to a flashing neon light. I know I look good that way." nebo "I walked the streets for hours that night. My mind was reeling. I felt alone, adrift. I´ve never murdered anyone before. I had so many questions. How long was I supposed to walk the streets? How much guilt was I supposed to be feeling? How long will those signs float over my head?". Že si jak Bruce tak Cybill své party náležitě užívají je samozřejmost.

Opravdu potřebujete nějaké další doporučení?

Moonlighting S02E04 The Dream Sequence Always Rings Twice

Produkce: Jay Daniel

Režie: Peter Werner

Scénář: Debra Frank, Carl Sautter

Kamera: Gerald Perry Finnerman

Střih: Neil Mandelberg

Hudba: Alf Clausen

Hrají: Bruce Willis, Cybill Shepherd, Allyce Beasley a další

Premiéra: 15. 10. 1985

Odkazy:

IMDB

Čteme si s Orsonem

Je tu léto a člověk si rád dopřeje ve stínu slunečníku kromě osvěžujícího nápoje i trochu toho odpočinkového čtiva (a jestli ne, tak by měl). A jako praví noiroví fandové vám musíme nabídnout i nějakou tu "černou" alternativu. Dnešní dva tituly sice u nás nejsou úplně jednoduše k dostání, ale pokud je nechcete objednávat přes internet, můžete buď zkusit podplatit autora tohohle článku, aby vám je půjčil, nebo si z knihovny sehnat cokoliv od Raymonda Chandlera, Jamese M. Caina či Dashiella Hammetta. Poslouží stejně dobře. Případné tipy na dobré hard-boiled novely či romány můžete klidně přihodit do komentářů.

Orson Welles - Mr. Arkadin (1956)

Nestačí, že má Wellesův Mr. Arkadin minimálně pět různých verzí (z nichž ani jednu bohužel nedokončil sám Mistr), i osud knižní podoby je minimálně zamotaný. Welles je ve všech vydáních uveden jako autor, ale není tomu tak. Jak se po letech bádání a sporů welleseologů ukázalo, jde o anglický překlad Mauricem Bessym francouzsky psané novelizace jedné z verzí Wellesova scénáře. A pak se v tom někdo vyznejte.

Nicméně i tak jde o příjemně nenáročnou a slušně čtivou kriminálku drsné školy, která pomáhá vysvětlit spoustu detailů z filmu a hlavní hrdina Guy je zde vlastně snesitelný až skoro sympatický (což vyvolává spekulace, jak to že resp. proč obsadil Welles do jeho role někoho tak necharismatického, až otravného, jako je Robert Arden), na druhou stranu jí chybí pocity šílenství a bizarnosti, kterými snímek tolik oplývá.

Film samotný (i jeho rozličné verze) rozeberu někdy příště, ale jestli je tu nějaký pravý welleseovec (Bebčo? :)), mohu jen doporučit objednání skvostné krabice od Criterionu, obsahující tři verze i knížku plus spoustu dalších zajímavostí.

Sherwood King - If I Die Before I Wake (1938)

Krásná obálka s Ritou Hayworth (která už sama podle mě stojí za nákup) naznačuje, že jde o knižní předlohu Wellesovy Dámy ze Šanghaje (už jsem o ní psal zde). Lahodně suchý a čtivý styl spolu s brilantně propracovanou zápletkou řadí knihu suverénně k tomu nejlepšímu z hard-boiled literatury.

Adaptace se s předlohou zajímavě rozchází a zase schází: hlavní postavy jsou všechny zachovány včetně jmen s výjimkou role Orsona Wellese, jehož hrdina se v knize nejmenuje Michael O´Hara, nýbrž Laurence Planter. Šanghaj i tajemství kolem Elsy Bannister si vymyslel kompletně Welles a rozhodně toho tolik nenacestujeme jako ve filmu. Kniha začíná rovnou Grisbyho návrhem falešné vraždy a sice se dočkáme zhruba všech zvratů co známe z filmu, ale v dost jiné podobě. Víc by bylo škoda prozrazovat, i pro znalce Dámy skrývá kniha spoustu zábavy.

Všichni, kdo četli můj článek o filmu, vědí, že snímek byl producentem zkrácen skoro o hodinu, což jej nevyhnutelně poznamenalo. Fandy určitě potěší možnost přečíst si jednu z kompletních verzí scénáře, která nám umožní představovat si, jaké by to asi bylo, kdyby... Zajímavý článek najdete zde, samotný scénář (ještě pod názvem Take This Woman) pak tu.

Dáma ze Šanghaje (1947)

The Lady from Shanghai
USA, 1947, 87 min.

Lásku k Wellesově Dámě ze Šanghaje většině lidí těžko vysvětlíte (viď Rogue). Rozhodně ne v racionálních pojmech. Je to film noir chladný, roztříštěný a studiem znásilněný, přesto však stále tajemný a působivý. Můžete si o něm přečíst spoustu historek: o tom, jak ho Orson slíbil natočit, když mu šéf Columbie Harry Cohn pošle peníze na zadluženou divadelní Cestu kolem světa za osmdesát dní. O tom, jak Welles Cohna naštval tím, že své odcizené manželce Ritě Hayworth (v té době největší hvězdě Columbie) nechal ostříhat a na blond obarvit její proslulé zrzavé kadeře. Jak se Cohn Wellesovi pomstil tím, že „ostříhal“ jeho snímek z dvou a půl hodin na necelou devadesátiminutovku a uvedl jej s víc než ročním zpožděním, ještě k tomu jako béčko v dvojprogramu…

Těžko říct, jestli by film získal takovou auru kultovnosti, kdyby měl Welles šanci jej dokončit a uvést podle svých představ. Kdyby poté na deset let neopustil Hollywood, aby se mu s Dotekem zla nestalo prakticky to samé. Nemá cenu se pouštět do spekulací, žádnou jinou verzi Dámy asi nikdy neuvidíme, ale tohle torzo se dá naštěstí milovat i tak.

Dáma je film o šílenství světa, v kterém se náš hrdina nemá šanci zorientovat. Všichni kolem něj zběsile podvádějí a intrikují, žijí si v bublinách vlastní důležitosti, lidi kolem sebe jen využívají k dosažení svých cílů. Michael O´Hara (Orson Welles s šíleným/úžasným irským přízvukem) je naivní námořník, který zachrání krásnou dámu v nouzi (božská Rita) a nechá se posléze jejím manželem, proslulým advokátem Arthurem Bannisterem (Everett Sloane), najmout na plavbu na jachtě. Že se do paní Bannisterové zamiluje, o tom není pochyb. Poznává i Bannisterova společníka George Grisbyho (slizce šílený Glenn Anders), který mu slíbí pět tisíc dolarů, když ho zabije, resp. vlastně nezabije, ale k vraždě se přizná. A všechno se ještě samozřejmě pořádně zkomplikuje.

Film těká z místa na místo, je to rozhodně spíš souhrn scén než jednolité vyprávění. I když se těžko dopátráme, jestli jde o autorský záměr nebo výsledek studiové „kastrace“, proslulé zrcadlové finále, dává zapravdu spíš variantě první. I kritikové snímku ale nemohou upřít „geniálnost“ některých scén: setkání milenců v obřím akváriu, soudní přelíčení podané jako naprostá fraška nebo zmíněné vyvrcholení v zrcadlovém bludišti – to je Welles na absolutním vrcholu filmařské kreativity. Vizuálně je snímek pastvou pro oči, která musí potěšit každého fandu noirové estetiky. Orson měl na mimořádné záběry patent a Dáma je jich plná. Nelze než litovat navždy ztraceného materiálu.

Nemůžu nezmínit jeden úžasný, ale na první „pohled“ nenápadný záběr, na který mě vlastně přivedl až Peter Bogdanovich v komentáři na DVD. Jde o rozhovor Bannistera s manželkou před přelíčením, když sedí na lavičce v soudní budově a vedou důležitý rozhovor, na který divák soustředí svou pozornost. Onen výjimečný záběr začíná pohledem na oba manžele od pasu nahoru a následující dvě a půl minuty (!!!) kamera neskutečně pomalu zoomuje a potom necelou minutu sledujeme už pouze jejich obličeje. To vše bez střihu. Kdo nevěří, ať zkusí: celá scéna začíná na 56:40, zmíněný záběr 57:00 – 1:00:16.

Co se vyprávění příběhu týče, zůstává samozřejmě spousta děr – nejpalčivější je zřejmě absence osvětlení hrdinčiny pochybné minulosti, čím si ji tělesně postižený advokát k sobě připoutal atd. Na druhou stranu, možná právě tohle dělá ze snímku víc než jen zručně natočený noirový kousek. Ať už si o Dámě ze Šanghaje myslíte cokoliv, jedno jí upřít nemůžete: Je jediná svého druhu. Šílená, neúplná, ale krásná.

Režie: Orson Welles
Produkce: William Castle, Orson Welles, Richard Wilson, Harry Cohn
Scénář: Orson Welles podle románu Sherwooda Kinga If I Die Before I Wake
Kamera: Charles Lawton Jr., Rudolph Maté, Joseph Walker
Hudba: Heinz Roemheld
Střih: Viola Lawrence
Hrají: Orson Welles, Rita Hayworth, Everett Sloane, Glenn Anders a další

Distribuce: Columbia Pictures Corporation
Premiéra: 24. prosince 1947 (Francie), 9. června 1948 (USA)

Odkazy:
CSFD
IMDB
Dr. Macro´s

Odjinud: Orson Welles

Vzhledem k oblíbenosti Orsona Wellese, kterou vyvozuji jak z průběžných výsledků v naší anketě, tak i z počtu hodnocení jeho filmů, mi nedá, abych neodkázala na tematické číslo z listopadu 2005 internetového časopisu Fantom, které je věnováno právě jeho osobnosti.

Přeji příjemné počtení :) 

Třetí muž (1949)

The Third Man

VB, 1949, 104 min.

Skutečně dobrý film je pro mě ten, na který se rád dívám znova a znova a kde vždycky najdu něco nového nebo zajímavého. Taky ale mívám zdravou antipatii k do nebe vychvalovaným snímkům, které většina vysoce hodnotí hlavně proto, aby se neztrapnili (řekl tu někdo Občan Kane? J). Proto sebekriticky přiznávám, že Třetího muže jsem napoprvé naplno nedocenil a trochu se u něj nudil. Dnes (po možná desátém zhlédnutí) to nechápu. Právě proto tě, milá Rogue, nezatracuji. Zatím. J

Je „nejlepší britský film všech dob“ film noir? Určitě. Ale trochu jiný. Moderní americké velkoměsto nahradila rozbořená Vídeň, přízračné místo plné sutin a duchů minulosti, roli soukromého očka tu zastupuje americký brakový spisovatel, který přijel navštívit svého dávného přítele, femme fatale sice hrdinu ničí, ale rozhodně ne pro svoje potěšení či prospěch, osudové smyčce střídá odlehčená citera. Po stránce formální ale o zařazení není na vteřinu pochyb: typická je často vychýlená kamera, zdůrazňující vyšinutost doby a místa, úžasná hra se světlem a hlavně stínem (třeba příchod muže prodávajícího nafukovací balónky je famózní – vidíme osvětlené náměstí, když v tom se na stěnách domů objeví stín muže, který se zvětšuje a zvětšuje… až zpoza rohu vyjde obyčejně malý pouliční prodavač) atd.

Nejde nezmínit Grahama Greena (v tomto případě scénáristu). Neviděl jsem zdaleka všechny adaptace jeho díla (pro příklad uveďme i zde oblíbenou Langovu verzi Ministerstva strachu), ale Třetí muž rozhodně skvěle vystihuje atmosféru a vůbec svět jeho románů. A ústřední téma je typicky greenovská úvaha o tom, jestli můžeme zradit přítele, když se zjistí, že je to slušně řečeno hajzl (a vrah), a co nás to stojí.

Aby měl místní antifanclub Orsona Wellse radost, musím něco i o něm (ale neméně skvělý je samozřejmě i Joseph Cotten či Alida Valli a i malé štěky jsou obzvlášť šťastně – čti výrazně - obsazeny): je určitě těžké zahrát malou, ale klíčovou roli někoho, o kom se první hodinu jen neustále mluví a kdo je zároveň zbožňován a zostouzen. Když se ve filmu Welles konečně objeví, má jen opravdu málo prostoru, aby dokázal, že je jednak ten charismatický kamarád a milenec a zároveň nestoudný šmejd, obohacující se na úkor nemocných a umírajících. Wellsův vstup do děje je jedním z vrcholů snímku (a patří do zlatého fondu vizuálně nejpropracovanějších scén), stejně jako moment, kdy s Cottenem vlezou na ruské kolo a vedou konfrontační rozhovor. To je vlastně jediná Wellsova delší scéna před kamerou, později se už jen občas zjevuje a prchá. Ale všude je majestátní a neskutečně působivý. Celý film se vlastně točí kolem něj a divák i v těch krátkých chvílích pochopí proč.

Jedním z mých dalších poznávacích znamení skutečně dobrého filmu je taky to, že po jeho skončení nemáte chuť se aspoň pro ten den dívat na nic jiného, ale rádi byste si o něm něco přečetli, bavili se o něm nebo ho někomu aspoň doporučili. Třetí muž splňuje všechna moje kritéria. A jestli poprvé nebyl zážitek stoprocentní, příště už určitě bude.

Režie: Carol Reed
Produkce: Carol Reed, Hugh Perceval
Scénář: Graham Greene
Kamera: Robert Krasker
Hudba: Anton Karas
Střih: Oswald Hafenrichter
Hrají: Joseph Cotten, Alida Valli, Orson Welles a další

Distribuce: British Lion Film Corporation (UK)
Premiéra: 3. záři 1949

Odkazy:
CSFD
IMDB

Cizinec (1946)

The Stranger

USA, 1946, 95 min.

Vyšetřovatel Wilson pátrá krátce po druhé světové válce po uprchlém Franzi Kindlerovi, nacistovi odpovědném za genocidu Židů. Případ ho dovede do connecticutského maloměsta, kde se Kindler skrývá jako oblíbený středoškolský učitel a čerstvý novomanžel Charles Rankin. Hra kočky s myší může začít. Kindler se ale rozhodně nevzdává.

Je škoda, že se Orson Welles nenarodil později. Kdyby tvořil v dnešní době, mohli jsme si užívat jeho režisérské sestřihy aspoň na DVD. Na druhou stranu, možná že by na své snímky ani nesehnal peníze, těžko říct. Fakt je, že stěží najdete podobně zásadního tvůrce, kterému by producenti tolik mršili jeho díla. S radostí jsem během dvou dnů slupnul Wellesovy příspěvky k noirovému žánru a nedá mi to se o pár postřehů nepodělit. Na začátek zvolím titul nejtuctovější a vlastně logicky při uvádění v kinech nejúspěšnější. Nebo jinak – film, který nejen pokryl své náklady, ale dokázal producentům přinést i nějaký zisk, což byla u Wellese věc opravdu nezvyklá.

Přehlednost a přímočarost svědčí o tom, že Welles hodně stál o to, aby dokázal, že umí natočit divácky úspěšný film. Proto se taky bude Cizinec nejspíš víc líbit fanouškům noiru obecně než fanouškům Orsona Wellese. Nedočkáme se žádných velkých vizuálních orgií ve stylu Dámy ze Šanghaje nebo Doteku zla, ale velmi solidně odvyprávěného, standardně vystavěného thrilleru, který baví. A může za to hlavně Orson Welles – herec, který je stejně přesvědčivý jako zdánlivě milující manžel a maloměstský učitel nebo jako vraždící nacistická bestie zahnaná do kouta. „Columbovsky vlezlý“ (díky, Rogue) Edward G. Robinson (dosazený studiem místo Wellesem preferované Agnes Moorehead) odvádí svůj typický nadstandard, stejně jako do poslední chvíle v nevinu svého manžela věřící Loretta Young (i když její role by si zasloužila rozšířit).

Cizinec je také první film, který zobrazuje záběry z koncentračních táborů. Těžko to z dnešního pohledu hodnotit – na jednu stranu to jde chápat jako nepříliš etickou snahu o dodání větší vážnosti čistě zábavnému, stylizovanému filmu, na stranu druhou je dobré některé věci připomínat pořád. Ovšem ukazovat prohnilost padoucha tím, že si během telefonního hovoru kreslí hákový kříž, to musel velký Orson nejspíš myslet jako vtip. Aspoň doufám. Smál jsem se stejně, jako když hrdinný vojín Zoller během boje vyrýval svastiku v Tarantinově skvostných Hanebných panchartech.

Aby nedošlo k omylu, při veškeré střednoproudnosti filmu, i zde producenti stříhali - prý něco mezi 20 až 30 minutami. Každopádně Cizinec je buď vhodným pozvolným „úvodem do studia“ mimořádného režiséra, anebo (jak říkají jiní) je nejlépe si ho nechat až na konec. Mimochodem sám Welles tenhle film prý vůbec rád neměl…

Režie: Orson Welles
Produkce: Sam Spiegel
Scénář: Anthony Veiller, Victor Trivas, Decla Dunning
Kamera: Russell Metty
Hudba: Bronislau Kaper
Střih: Ernest J. Nims
Výprava: Perry Ferguson
Hrají: Edward G. Robinson, Loretta Young, Orson Welles

Distribuce: RKO Radio Pictures
Premiéra: 25. května 1946

Odkazy:
CSFD
IMDB