Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

28. dubna 2012

High Wall (1947)

High Wall
USA, 1947, 100 min.

Steve Kenet (Robert Taylor), bývalý armádní pilot, který ve válce utrpěl vážné poškození mozku, je obviněn z vraždy své nevěrné manželky Helen (Dorothy Patrick). Protože si na události spojené s osudnou nocí nemůže vzpomenout - a protože se chce vyhnout hrozícímu trestu smrti - nechá se Steve zavřít do psychiatrické léčebny za "vysokou zdí". Tam se s pomocí doktorky Ann Lorrison (Audrey Totter) snaží celé záležitosti přijít na kloub. Je možné, že se skutečně dopustil takto ohavného činu? Nebo vraždil někdo jiný?

Film noir Curtise Bernhardta na tuto otázku odpoví poměrně záhy. Zatímco v Black Angel z předešlého roku se identitu vraha, jímž je hlavní hrdina v podání Dana Dureyi, dozvídáme až v samotném závěru, High Wall už v první polovině stopáže odhalí, že ve skutečnosti vraždil Willard Whitcombe (Herbert Marshall), Helenin milenec a vydavatel náboženské literatury. Snímek se tak dobrovolně připravuje o možnost překvapivé pointy a místo toho je koncipován jako psychologická studie emocionálně a mentálně narušeného protagonisty. V případě Steva totiž není ani tak důležité, zda skutečně zabíjel, jako spíše to, že je vraždy očividně schopný (jak dokazuje řada scén a jak si sám uvědomuje). 

Flashback prokazující Stevovy vražedné sklony
a zároveň brilantní ukázka práce se subjektivní kamerou a střihem.


Taylorův Steve je jednou z nejkomplexnějších a nejtragičtějších noirových postav vůbec: po propuštění z armády se vrátil domů k manželce, která však nebyla spokojena s rodinnou finanční situací, což Steva přimělo k návratu do pilotní kabiny daleko za hranicemi USA, konkrétně v Barmě. Když se vrátil podruhé, našel Helen v náručí cizího muže. K válečnému traumatu a poškození mozku se tedy přidává šok z Heleniny zrady. A jakoby toho nebylo málo, stává se Steve po chvíli i hlavním podezřelým z brutální vraždy, ke které měl motiv i příležitost. Těžko si představit bezvýchodnější situaci. 

Curtis Bernhardt byl vždy zaujat psychiatrií (viz například Posedlá s Joan Crawford ze stejného roku), což se v High Wall projevuje nejen prostředím léčebny a postavou doktorky Ann Lorrison, ale i důrazem, jaký režisér klade na detaily klinické léčby. Steve po naléhání souhlasí s operací mozku a když ani ta nepomůže, je podroben narkoanalýze. Až ta vykazuje požadované výsledky. V závěru je Whitcombe dohnán k doznání prostřednictvím séra pravdy.

Robert Taylor předvádí precizní herecký výkon, rozhodně jeden z nejlepších v kariéře. Zastiňuje tak Herberta Marshalla i Audrey Totter, kteří - a je to pochopitelné - měli k dispozici schematičtější postavy. Marshallův Whitcombe se v podstatě omezuje pouze na polohu chladného zlosyna, zatímco doktorka Ann Lorrison se nikdy nevymaní ze škatulky ženy-pomocnice (ač v několika scénách své jednání zpochybňuje).

Whitcombe se zbavuje nepohodlného svědka:
správce bytového komplexu zrovna opravuje výtah...
...když mu Whitcombe podtrhne stoličku.
To vše je provedeno s chladem nájemného zabijáka.
Za největší trumf High Wall považuji jeho úžasný vizuál, jenž je dílem kameramana Paula Vogela (mj. Lady in the Lake a A Lady without Passport) a architektů studia MGM. Filmu dominují propracované obrazové kompozice, které upevňují dojem uvěznění a bezvýchodnosti. Atmosféru pomáhají dotvářet i deštěm promáčené ateliérové kulisy. Interiéry jsou charakteristické sporým svícením a výraznými stíny. Velmi účelně jsou využity i pohyby kamery (nájezdy na obličeje, jízda podél chovanců léčebny čekajících na pohovor) nebo subjektivní záběry (flashback ukazující Stevovo setkání s nevěrnou manželkou a pozdější scéna, v níž Steve využívá Ann jako figurantku při své snaze překonat výpadek paměti). Výsledkem je působivý psychiatrický noir, který by neměl uniknout nikomu z vás.

Režie: Curtis Bernhardt
Produkce: Robert Lord (MGM)
Scénář: Sydney Boeh, Lester Cole; podle románu a divadelní hry Alana R. Clarka a Bradburyho Foota
Kamera: Paul Vogel
Hudba: Bronislau Kaper
Výprava: Cedric Gibbons, Leonid Vasian
Střih: Conrad A. Nervig
V hlavních rolích: Robert Taylor, Herbert Marshall, Audrey Totter, Dorothy Patrick, H. B. Warner a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 25. prosince 1947

Odkazy

26. dubna 2012

William Park: What Is Film Noir?

William Park, univerzitní profesor se širokým badatelským záběrem (anglická a americká poezie, Bible, rokoko, dějiny Hollywoodu), se rozhodl, že učiní přítrž všem dohadům a nesrovnalostem a konečně uspokojivě zodpoví otázku, která trápí asi nás všechny: co to vlastně ten noir je? Ambiciózní plán však neskončil zcela podle čtenářových představ. Když to řeknu hodně zjednodušeně, Park, ve snaze vypořádat se se stávajícími problémy, narazil na problémy nové, možná ještě zásadnější. Autorem navrhované řešení všech zmatků je poměrně jednoduché: Park se domnívá, že nemá cenu dohadovat se, zda je film noir samostatný žánr, vizuální styl, nebo historicky omezený cyklus filmů. Noir je tím vším. Na přibližně 135 stranách pak svou základní tezi rozvádí.

1. NOIR JAKO ŽÁNR
V pojetí žánru Park vychází z teorií Ricka Altmana a Northropa Frye. Žánr je podle něj idea, která může být neustále reformulována a redefinována. Žánry procházejí neustálým procesem proměny, mísení a hybridizace - jsou to tedy nestálé, fluidní skupiny děl sdílející několik společných rysů. Aby byl snímek považován za zástupce noirového žánru, musí podle Parka splňovat následující tři podmínky: narativ musí být soustředěn kolem zločinu a jeho vyšetřování; děj se musí odehrávat v současnosti (respektive v době vzniku filmu); a protagonistou musí být chybující, ambivalentní postava. Hlavním argumentem pro definici noiru jako žánru je pro Parka existence tzv. neo-noiru, který je jasným důkazem, že se žánr na konci 50. let nevyčerpal. Naopak byl v průběhu 60. a 70. let reinterpretován, aby odpovídal novým poměrům v průmyslu a společnosti. Argumentů proti Parkově teorii by se našlo několik - jeho definice noirového žánru je velice vágní a obecná, takže ji splňuje spousta různých filmů (například celá řada kriminálních komedií). Naopak mnoho kanonických noirů jí vůbec neodpovídá (například tzv. docu-noiry, boxerské a vězeňské noiry...) a sám Park v jedné z příloh uvádí "pouze" 206 generických noirů ze 40. a 50. let (zatímco například noirový průvodce Michaela Keanyho zahrnuje 745 noirů z klasického období; to by znamenalo, že 540 "Keanyho noirů" nesplňuje podmínky kladené Parkem, mezi nimi třeba Noc a město nebo Žijí v noci, obecně považované za zcela klíčové filmy noir).

2. NOIR JAKO STYL
Noirový styl definuje Park nepřekvapivě pomocí šerosvitu, low-key svícení, nezvyklých úhlů kamery, subjektivních kamerových technik apod. Potíž je ovšem v tom, že ne všechny filmy patřící do noirového žánru vykazují znaky noirového stylu. A analogicky - ne všechny filmy charakteristické noirovým stylem spadají do noirového žánru. Noir jako žánr a noir jako styl jsou tedy dvě odlišné - i když částečně se překrývající - skupiny snímků.

3. NOIR JAKO PERIOD STYLE
Na to Park navazuje tezí, že noirový styl byl typický pro celé jedno období, konkrétně 40. a 50. léta. Na téměř 20 let se tedy stal dominantním hollywoodským stylem, jenž infiltroval v podstatě všechny zavedené žánry - od muzikálu po horor. Zásluhu na tom Park přičítá zejména inovacím spojeným s Občanem Kanem, na opačném konci období se jako epitaf nachází jiný film Orsona Wellese, Dotek zla. A opět platí, že ne všechny generické noiry spadají do "noirového období" a analogicky - ne všechny filmy vzniklé v daném období lze definovat jako zástupce noirového žánru (naopak - Park jich nachází jen 206, viz výše; stovky zbývajících hollywoodských filmů vyprodukovaných v letech 1940-1959 patří do jiných žánrů). 


Park tedy k noirové problematice přistoupil synteticky - dal za pravdu vlastně všem. Pokud bychom chtěli z Parkovy teorie vycházet, museli bychom vždy upřesnit, zda noirem zrovna myslíme žánr, styl či konkrétní období. Takové řešení mi přijde polovičaté, neúčelné a v praxi vlastně nepoužitelné.

V dalších kapitolách se Park zabývá tvorbou Alfreda Hitchcocka (devět režisérových snímků autor považuje za zástupce noirového žánru) a významy filmu noir, kde se zkratkovitě vyjadřuje k problematikám rasy, genderu a třídy. Kniha je zakončena komentovanou filmografií, kde jsou uvedeny výčty generických noirů i snímků nacházejících se na pomezí žánru (jak jsem zmiňoval, Park považuje žánr za neuzavřenou skupinu filmů, takže připouští překrývání a přemisťování mezi žánry apod.). Záhadou mi zůstává, proč Park v seznamu žánrových zástupců uvádí pouze filmy ze 40. a 50. let, když je přesvědčen, že žánr byl stejně plodný i v následujících letech. Sám tak podkopává vlastní argumentaci.

Ač se to z mého textu nemusí zdát, Parkovu knížku rozhodně doporučuji. Je sympatická tím, jak se snaží vrhnout světlo na tolik diskutovanou (a konec konců dost možná neřešitelnou) problematiku. Jedním z důsledků přečtení What Is Film Noir? může být, že si sami utříbíte vaše vlastní vnímání noiru. A kdo ví, třeba dáte Parkovi zapravdu. Pro mě je jeho kniha pouze podnětnou slepou uličkou.

PARK, William. What Is Film Noir? Lewisburg : Bucknell University Press, 2011.

24. dubna 2012

Phantom Lady (1944) a Black Angel (1946)

Phantom Lady              
USA, 1944, 87 min.

Black Angel
USA, 1946, 81 min.

Nejen možnost vidět noirové klasiky i rarity v náležité kvalitě na velkém plátně ve společnosti stovek obdobně naladěných filmových fanoušků a v doprovodu zasvěcených komentářů snad největšího noirového guru, Eddieho Mullera, případně za účasti žijící hollywoodské legendy nebo jejího potomka, je devízou festivalu Noir City, které se pravidelně koná ve čtyřech amerických městech (San Francisco, Los Angeles, Chicago a Seattle). Asi největší předností Noir City jsou totiž prozíravě sestavované programové bloky, které divákům tolik známý film často postaví do zcela nových souvislostí, které by si jinak dost možná ani sami neuvědomili.

Tak tomu bylo i na právě probíhajícím Noir City v Hollywoodu při nedělním trojprogramu filmových adaptací Cornella Woolriche (v důsledku vlastně čtyřprogramu, když původní trojici obohatila opakovaná projekce digitálně restaurované kopie noiru s Frankem Sinatrou Suddenly!, již předešlý den zhatily technické komplikace). Dílo newyorského spisovatele Cornella Woolriche (1903–1968) jistě není noirovým fanouškům neznámé. Jak Eddie Muller v úvodu večera podotkl, podle jeho předloh bylo natočeno více filmů (noir) než podle děl kteréhokoliv jiného autora kriminálních románů. Hold jeho odkazu hollywoodské Noir City vzdalo výběrem tří pravděpodobně nejlepších adaptací jeho děl, a to Siodmakovou Phantom Lady (1944), dále noirem Black Angel (1946) v režii Roye Williama Neilla a nakonec Tetzlaffovým The Window (1949).


UPOZORNĚNÍ: Následují spoilery. Pokud jste ještě snímky, především tedy Black Angel, neviděli, doporučuji před přečtením následujících řádek film nejprve zhlédnout, abyste se nepřipravili o zásadní pointu.

Překvapivou podobnost a úzkou tematickou souvislost ukázaly zejména projekce prvních dvou jmenovaných snímků, jež shodně vznikly v rámci studia Universal. Jak Phantom Lady, tak i Black Angel totiž tematizují urputné snahy ženských protagonistek o nalezení důkazu neviny jejich milovaných mužů v jinak očividném případu chladnokrevné vraždy zámožné ženy a zachránit je tak před trestem smrti, přičemž jim oběma, aniž by o tom samozřejmě věděly, sekunduje skutečný vrah.

Phantom Lady byla prvním ze Siodmakových četných příspěvků noirovému cyklu a obecně prvním noirem, jehož ústřední protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. Režisérova favorizovaná herečka Ella Raines v něm ztvárnila asistentku inženýra Scotta Hendersona (Alan Curtis) odsouzeného za vraždu majetné manželky. Carol, která se svému šéfovi v zápalu věrné, leč neopětované lásky jako jediná snaží pomoci, se pro dobrou věc neváhá ani prostituovat - viz památnou sekvenci svádění bubeníka Cliffa (Elisha Cook, Jr.) vrcholící jeho orgasmickým výstupem v jazzovém doupěti na videu níže. Ochranou ruku ji posléze nabízí inspektor Burgess (Thomas Gomez), který Scotta před soud postavil, aby poté o jeho skutečném provinění pochyboval. V této souvislosti bych ráda poukázala na zajímavě řešenou sekvenci soudního přelíčení, kterou sledujeme pouze skrze těsnopisecký zápis a výrazy tváří Carol a Burgesse, který ji pozoruje.


Aktivně jednající ženskou protagonistku, která se sníží k prostituování, aby našla spravedlnost, představil o dva roky po Siodmakovi i film Roye Williama Neilla, tvůrce známého především svými universalovskými adaptacemi Sherlocka Holmese (Black Angel byl jeho posledním snímkem, ještě téhož roku zemřel na infarkt). June Vincent v roli bývalé zpěvačky Catherine Bennett zatvrzele věří v nevinu manžela, který je odsouzen za vraždu slavné (rovněž) zpěvačky Mavis Marlowe, pyšné femme fatale, která, jak se postupně ukáže, chamtivě vydírala snad všechny své mužské oběti. Zruinovala oba své dvorní skladatele - k alkoholismu dohnala manžela Martina Blaira (Dan Dureya), vydírala Kirka Bennetta, jehož následně (nezáměrně) dostala za mříže, a zruinovat se rovněž pokusila majitele luxusního klubu na Sunset Stripu Marka (jako vždy ďábelsky úlisný Peter Lorre).

Jak jsem již zmínila výše, obě ženy při jejich odvážném pátrání na vlastní pěst doprovází skuteční vrazi. Zatímco Phantom Lady staví na napětí, které v divákovi vyvolává vědomí, že (zhruba od poloviny filmu) ví více než postava a zná identitu vraha (jímž je Scottův přítel, psychicky vyšinutý sochař Marlow), Black Angel si své eso v rukávu (vraždu v deliriu spáchal "klaďas" Martin Blair) šetří až na samotný závěr a stejně jako hrdinku nás nechává v nevědomosti. Nutno ovšem zmínit, že ve Woolrichově předloze Phantom Lady vrahova identita takto brzy odhalena není; hitchcockovský obrat ve filmu lze přisoudit vlivu producentky Joan Harrison, která s Hitchcockem dříve spolupracovala.


Přestože oba snímky bezesporu patří k tomu nejlepšímu z noirového cyklu, Phantom Lady nakonec ze srovnání s Black Angel vychází o něco lépe, a to díky vskutku překrásnému vizuálu, jemuž dominují úchvatné low-key kompozice kameramana Elwooda Bredella (se Siodmakem posléze točil Christmas Holiday a Zabijáky; z jeho dalších noirových prací bych vypíchla ještě The Unsuspected Michaela Curtize). Rozhodně nebudu přehánět, když Phantom Lady označím za jeden z vizuálně nejvýraznějších  a nejkrásnějších filmů noir. Kameramanská práce Paula Ivana (spolupracovníka Huga Haase) na Black Angel tolik nevyčnívá, nicméně za zmínku jistě stojí sekvence Martinova deliria či úvodní scéna s Danem Dureyou vzhlížejícím k oknu pokoje své manželky v hotelu na Wilshire Blvd., k němuž posléze kamera prudce vzlétne (viz video výše).


Phantom Lady
Režie: Robert Siodmak
Produkce: Joan Harrison (Universal Pictures)
Scénář: Bernard C. Schoenfeld podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Elwood Bredell
Hudba: H. J. Salter
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Ella Raines, Elisha Cook, Jr., Franchot Tone, Thomas Gomez, Alan Curtis, Fay Helm

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. ledna 1944

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Black Angel
Režie: Roy William Neill
Produkce: Roy William Neill a Tom McKnight (Universal Pictures)
Scénář: Roy Chanslor podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Paul Ivano
Hudba: Frank Skinner
Střih: Saul A. Goodkind
Hrají: Dan Dureya, June Vincent, Peter Lorre, Broderick Crawford, Constance Dowling, Wallace Ford

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 2. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

22. dubna 2012

Zabíjení (1956)

The Killing
USA, 1956, 85 min.

Zabíjení je známější z dvojice noirů, které Stanley Kubrick natočil v začátcích své filmové kariéry. Snímek, který zásadně ovlivnil například Tarantinovy Gaunery (Reservoir Dogs, 1992), proslul zejména díky experimentování s linearitou vyprávění, kdy se opakovaně vracíme v čase a z různých perspektiv přihlížíme troufalé loupeži dvou milionů dolarů během koňských dostihů.


Extradiegetický vypravěč nám v úvodu představuje všechny členy zlodějského týmu - kriminálníka Johnnyho (Sterling Hayden), který se po pěti letech vrátil z Alcatrazu s plánem na poslední velkou loupež, účetního Marvina (Jay C. Flippen), jehož k Johnnymu pojí homoerotické pouto, zkorumpovaného policistu Randyho (Ted de Corsia), barmana Mikea (Joe Sawyer), jenž se stará o nemocnou ženu, a slabošského pokladníka George (Elisha Cook, Jr.), kterého zcela ovládá jeho chamtivá manželka Sherry (Marie Windsor). Autoritativní "boží hlas" nás postupně provází všemi střípky děje a díky časovým údajům (co na tom, že místy diskrepantním) nám pomáhá složit Kubrickovu pečlivě promyšlenou skládačku. 

Scénář k Zabíjení, jež vzniklo podle románu Clean Break Lionela Whitea, si Kubrick napsal sám, přičemž jako autor dialogů na něm spolupracoval romanopisec Jim Thompson (připomeňme několik filmových verzí jeho románu The Killer Inside Me či adaptaci jeho románu A Hell of a Woman, kterou pod názvem Série Noire /1979/ natočil Alain Corneau). Thompson, který s Kubrickem posléze spolupracoval na Stezkách slávy (Paths of Glory, 1957), dodal promluvám postav patřičný "hard-boiled" nádech.

"Johnny, you've got to run!" - "Yeah, what's the difference?"

Johhny chycený v pasti: stín na jeho tváři předznamenává jeho blížící se zatčení
Důvodů, proč obdivovat Zabíjení, je spousta, počínaje hereckým ansámblem v čele s robustním Sterlingem Haydenem, který Kubrickův caper spojoval s dalším mezníkem tohoto subžánru, Hustonovou Asfaltovou džunglí (The Asphalt Jungle, 1950), a jemuž znamenitě přizvukovali nepřehlédnutelný "noirový král vedlejších rolí" Elisha Cook, Jr. či v epizodních rolích "spojek" Timothy Carey (ostřelovač) a Kola Kwariani (wrestler).

Zabíjení bylo mimochodem prvním Kubrickovým filmem, na kterém nepracoval jako kameraman. Hollywoodský veterán Lucien Ballard (LauraBerlin Express ad.) snímku propůjčil podmanivý vizuál kombinující semidokumentárně snímané exteriéry s expresivně nasvícenými interiéry, který dá okamžitě vzpomenout na práci Johna Altona (zejména) v noirech Anthonyho Manna.



Režie: Stanley Kubrick
Produkce: James B. Harris (Harris-Kubrick Production)
Scénář: Stanley Kubrick podle románu Clean Break Lionela Whitea; dialogy Jim Thompson
Kamera: Lucien Ballard
Hudba: Gerald Fried
Střih: Betty Steinberg
Hrají: Sterling Hayden, Coleen Gray, Vince Edwards, Elisha Cook Jr., Marie Windsor ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. května 1956

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

20. dubna 2012

The Turning Point (1952)

The Turning Point 
USA, 1952, 85 min.

Idealistický státní zástupce John Conroy (Edmond O'Brien) je postaven před nelehký úkol: má dostat před soud zločinecký syndikát vedený Neilem Eichelbergerem (Ed Begley). Netuší však, že na Eichelbergerově výplatní pásce je vedle řady vlivných představitelů města i jeho vlastní otec, policejní důstojník Matt Conroy (Tom Tully). Do případu se zapojí i odhodlaný reportér Jerry McKibbon (William Holden), přesvědčený, že John proti bezskrupulózním zločincům nemá šanci.

Snímek studia Paramount byl natočen podle námětu Horace McCoye, jenž byl sám inspirován skutečnými výslechy tzv. Kefauverovy komise. Ta v letech 1950 a 1951 vyšetřovala působení zločineckých organizací po celých Spojených státech amerických (jeden z jejích případů se stal inspirací pro Karlsonův film Tight Spot, o němž jsme psali nedávno). The Turning Point tak těží z reálného základu, jenž snímku přidává na naléhavosti a relevanci, která dobře souzní s atmosférou počátku 50. let (chaos, paranoia, korupce, selhání veřejných institucí). 


Jméno režiséra Williama Dieterleho může hodně napovědět, co od filmu očekávat. Tvůrce narozený v Německu vždy upřednostňoval sílu idejí a propracovaných dialogů před čistě vizuálními výboji (viz jeho ceněná biografická dramata ze 30. let). The Turning Point tak funguje jako exposé společenských nešvarů a jednotlivé postavy v příběhu spíše zastupují určité principy a stanoviska. Tomu odpovídá i naše pozice coby diváků - do vyprávění jsme zapojeni spíše intelektuálně než emocionálně (s čímž souzní i absence silné romantické linie a závěrečného happyendu). Z čistě obrazových kvalit zaujme snad jen využití losangeleských lokalit (Angel's Flight vedoucí na Bunker Hill a olympijský stadion, známý jako Los Angeles Memorial Coliseum) a závěrečná sekvence odehrávající se v boxerském ringu. 

Z hvězdného obsazení je třeba vypíchnout Eda Begleyho, který přesvědčivě ztvárnil hlavního zlosyna Neila Eichelbergera. Begleymu se daří postihnout všechny nuance gangstera, jenž veškerou energii směřuje k tomu, aby navenek působil jako respektovaný obchodník, který přece nedělá nic špatného. Zajímavou postavou je i Matt Conroy coby zkorumpovaný policista. Scéna, v níž McKibbonovi vysvětluje, jak se dostal na Eichelbergerovu výplatní listinu, vrhá světlo na jeho motivace a pomáhá nám vcítit se do jeho situace.

Dieterleho přínos noirovému cyklu bude nejspíš vždy vnímán jako marginální. Což ovšem neznamená, že by jeho filmy noir - kromě The Turning Point se jedná o Dark City a The Accused - byly bez zajímavosti. Jen je třeba zbavit se falešných očekávání. 

Režie: William Dieterle
Produkce: Irving Asher (Paramount Pictures)
Scénář: Warren Duff; podle námětu Horace McCoye
Kamera: Lionel Lindon
Výprava: Hal Pereira, J. McMillan Johnson
Střih: George Tomasini
V hlavních rolích: William Holden, Edmond O'Brien, Alexis Smith, Tom Tully, Ed Begley a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 15. listopadu 1952

Odkazy

18. dubna 2012

Asfaltová džungle (1950)

The Asphalt Jungle
USA, 1950, 117 min.

John Huston dal světu první noir (pokud nepřistoupíme na tezi, že prvním klasickým noirem byl již Ingsterův Stranger on the Thrid Floor /1940/) a dal mu i první caper film, Asfaltovou džungli. Přestože v souboji s Dassinovou Rvačkou mezi muži (Du rififi chez les hommes, 1955) či Kubrickovým Zabíjením (The Killing, 1956) Hustonův stylisticky nepříliš výrazný snímek neobstojí, zůstává jeho význam jakožto filmu, který určil pravidla tohoto subžánru, nesporný.

Loupež jako taková není v rámci filmu noir motiv nijak výjimečný, nicméně Asfaltová džungle byla prvním noirem, který jejímu procesu dal organizaci a řád. Hustonův snímek, jenž vznikl podle románové předlohy W. R. Burnetta (Malý Caesar /Little Caesar, 1931/, The Beast of the City /1932/, Vysoko v horách /High Sierra, 1941/), ustanovil základní narativní konvence caper filmů, když na úkor vyšetřování moralizujících policistů zdůraznil průběh zločinu z hlediska kriminálníků a syžet filmu podřídil třem základním situacím: počátečnímu představení a utvoření zlodějské skupiny, následnému provedení loupeže a nakonec vylíčení jejích důsledků (pro ústřední aktéry povětšinou tragických).

Doc pozoruje kasaře Guse při práci.
V úvodní části filmu tedy poznáváme síť vztahů mezi ústředními protagonisty, ostříleným kriminálníkem a notorickým sázkařem Dixem (Sterling Hayden), který sní o tom, že se vrátí do rodného Kentucky, kde kdysi měli rodinný ranč, bezcharakterním právníkem Emmerichem (Louis Calhern), kterého mladá milenka (Marilyn Monroe) přivedla na mizinu, zlodějskou legendou Docem (Sam Jaffe), jehož právě propustili z vězení a v hlavě už má další plán na loupež, zkorumpovaným policistou Ditrichem (Barry Kelley) a v neposlední řadě bookmakerem Cobbym (Marc Lawrence), jehož prostřednictvím se všichni setkají.

Klíčová scéna loupeže, která v noirových intencích nejde podle plánu (kasař Gus je postřelen a podlý Emmerich chystá podvod) a v důsledku nezabere více než deset minut, se zdaleka nevyrovná proslulé půlhodinové sekvenci beze slov a bez hudby z Rvačky mezi muži či přepínání v čase a mezi hledisky jednotlivých aktérů loupeže v Zabíjení. Asfaltová džungle dnes zaujme spíše vykreslením "nezdravé"  a sebedestruktivní záliby Doca a Emmericha v mladých dívkách. Doc, který si v úvodu zálibně prohlíží pin-up kalendář, na sebe nakonec díky horlivému pozorování tančící dívky v dineru upoutá pozornost policistů, stejně jako Emmericha v závěru prozradí falešné alibi v podobě jeho "neteře" ztvárněné začínající Marilyn Monroe.

Závěrečný záběr umírajícího Dixe mezi jeho milovanými koňmi.
Z hlediska tehdejší produkce MGM vcelku netypický snímek studiu získal cenu z festivalu v Benátkách pro Sama Jaffeho, jenž byl rovněž nominován na Oscara. Na Oscara a shodně i na Zlaté Glóby byl snímek ostatně nominován i v dalších třech kategoriích (kamera, režie, scénář).


Režie: John Huston
Produkce: Arthur Hornblow Jr. (MGM)
Scénář: John Huston, Ben Maddow podle románu W. R. Burnetta
Kamera: Harold Rosson
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: George Boemler
Hrají: Sterling Hayden, Louis Calhern, Jean Hagen, James Whitmore, Sam Jaffe, John McIntire, Marilyn Monroe ad.

Distribuce: MGM
Premiéra: 23. května 1950

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

14. dubna 2012

Mrtví muži nenosí skotskou sukni (1982)

Dead Men Don't Wear Plaid  
USA, 1982, 89 min.

Návrat ke kořenům v Hollywoodu sedmdesátých let s sebou přinesl řadu komediálně laděných, parodických poct žánrovým klasikám a hereckým hvězdám. Jednou z nejčastěji karikovaných osobností klasického Hollywoodu byl bezpochyby Humphrey Bogart a jeho pamětihodné postavy cynických soukromých oček Phila Marlowea a Sama Spadea. Na rozmachu jisté minivlny „bogartovských“ komedií se výrazně podílel už Woody Allen filmem Zahraj to znovu, Same (Play It Again, Sam, 1972). Bogartovskou image ve stejné době parodoval i Michael Caine v britské komediální variaci hard-boiled detektivek s názvem Podsvětí (Pulp, 1972). K němu se později přidali George Segal v Black Bird (1975) a Peter Falk ve Vraždě na večeři (Murder By Death, 1976) a Detektivovi ze San Francisca (The Cheap Detective, 1978). Robert Sacchi, známý především z filmu The Man with Bogart's Face (1980), si na bogartovském vzhledu doslova postavil kariéru.

Na pomyslném vrcholu zmiňované minivlny stojí parodicky laděná pocta filmu noir a temným hollywoodským detektivkám čtyřicátých let Mrtví muži nenosí skotskou sukni (Dead Men Don't Wear Plaid, 1982), která byla druhým společným počinem režiséra Carla Reinera a začínajícího Stevea Martina. Právě Reiner, který během své kariéry mj. úzce spolupracoval s králem parodií Melem Brooksem, byl jedním z prvních, kdo v Martinovi rozpoznal jeho neobyčejný komediální talent (poprvé spolu pracovali na snímku Cvok /The Jerk, 1979/).


Steve Martin, jenž se s Reinerem a Georgem Gipem podílel na scénáři, projevil v Mrtvých mužích svůj vytříbený smysl pro načasování vtipů, které se poměrně sofistikovaně strefovaly nejen do bogartovských hlášek, ale i do ikonografie a ustálených situací daných snímků obecně. Spletitost zápletky a dvojsmyslné sexuální narážky dávají nejvíce vzpomenout na Hawksův Hluboký spánek (The Big Sleep, 1946). Díky pečlivě konstruovanému sestřihu scén z téměř dvou desítek filmů s nově dotočenou akcí nechávají tvůrci Stevea Martina interagovat se skutečným Bogartem, jehož Marlowe mu dělá asistenta, ale i s dalšími ikonami 40. let, jakými byli Burt Lancaster, Alan Ladd, Kirk Douglas, Cary Grant, Vincent Price, Bette Davis, Barbara Stanwyck, Joan Crawford, Ingrid Bergman, Veronica Lake, Ava Gardner nebo Lana Turner. Kromě toho, že kameraman Michael Chapman oživil ve čtyřicátých letech běžné svícení a úhly kamery, auru citovaných filmů rovněž výrazně napomohla dotvořit účast hollywoodských veteránů, oscarového tvůrce výpravy Johna DeCuira, legendární kostymérky Edith Head a hudebního skladatele Miklóse Rózsy, přičemž pro dva posledně jmenované byli Mrtví muži posledním hraným filmem, na kterém pracovali.


Text byl původně publikován v 80. čísle Cinepuru v březnu 2012. 

Režie: Carl Reiner
Produkce: David V. Picker, William E. McEuen (Aspen Film Society)
Scénář: Carl Reiner, George Gipe, Steve Martin
Kamera: Michael Chapman
Hudba: Miklós Rózsa
Hrají: Steve Martin, Rachel Ward, Carl Reiner, George Gaynes, Reni Santoni ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 21. května 1982
V ČR na DVD od 27. 9. 2010 (Řitka video)

Odkazy
CSFD

11. dubna 2012

Singapore (1947)

Singapore 
USA, 1947, 80 min.

Po pěti letech strávených u amerického námořnictva se pašerák perel Matt Gordon (Fred MacMurray) vrací do Singapuru, kde před vstupem USA do války zanechal svou kořist v hodnotě čtvrt milionu dolarů. Pozorně sledován policií i místními lumpy, pokouší se Matt k pečlivě ukrytým perlám dostat a nenápadně je propašovat ze země. Netuší však, že při svém snažení narazí na minulost v podobě krásné Lindy (Ava Gardner), o níž byl přesvědčen, že zahynula během leteckého útoku. Problém nastává ve chvíli, kdy Matt zjišťuje, že Linda je vdaná a na události předcházející náletu si nevzpomíná.

Sbližování Matta a Lindy je předmětem retrospektivy

Singapore nenabízí žádnou překvapivou podívanou, většinu postupů a motivů důvěrně známe z jiných noirů či klasických hollywoodských snímků. Film Johna Brahma například využívá kombinaci retrospektivního vyprávění a voice-overu k tomu, aby osvětlil Mattův vztah k Singapuru a Lindě, již má s touto exotickou zemí neodmyslitelně spjatou. Samo dějiště skýtalo určitý potenciál pro neotřelost a neobvyklost, ve skutečnosti ale působí docela anonymně (nijak zásadně se neliší od hollywoodských filmů odehrávajících se v jiných exotických zemích), což je jistě důsledek natáčení v ateliérech Universal Studios. Motiv amnézie zase známe například z Mankiewiczova Somewhere in the Night (1946) nebo The Crooked Way (1949) Roberta Floreyho, kde s ním bylo pracováno soustavněji a pro diváka zajímavěji.

Přesto bych jeden moment z filmu vyzdvihl. Když se Matt dostane do problémů, začne svým protivníkům s velkou dávkou přesvědčivosti tvrdit, že jej Linda oklamala a perly mu ukradla. A jim - stejně jako nám divákům - toto vysvětlení nezní zcela nepravděpodobně, protože, poučeni řadou noirů s femme fatale, dobře víme, čeho všeho jsou ženy ve zkaženém noirovém světě schopny (stačí si vzpomenout na o rok starší Zabijáky rovněž s Avou Gardner). Singapore tak zručně využívá archetypu "pavoučí ženy" a obrací jej nejen proti divákům, ale rovněž proti postavám v rámci fikčního světa filmu.

Bohužel další zvraty ve filmu nepůsobí zdaleka tak promyšleně, a tak jediné, co film v závěru drží pohromadě, je spolehlivé režijní vedení Johna Brahma, jehož cit pro výstižné kompozice je patrný hned několikrát (záběry s ventilátorem; závěrečný záběr, kterému se úspěšně daří vyhnout patosu a sentimentu).

Netypický závěrečný záběr
Totožný námět byl opětovně zpracován v roce 1957 - ve filmu s názvem Istanbul si hlavní roli zahrál Errol Flynn.

Režie: John Brahm
Produkce: Jerry Bresler (Universal Pictures)
Scénář: Seton I. Miller, Robert Thoeren
Kamera: Maury Gertsman
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: Bernard Herzbrun, Gabriel Scognamillo
Střih: William Hornbeck
V hlavních rolích: Fred MacMurray, Ava Gardner, Ronald Culver, Richard Haydn, Spring Byington a další
Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 13. srpna 1947

Odkazy

8. dubna 2012

Brute Force (1947)

Brute Force
USA, 1947, 99 min.

Nebýt předčasné smrti Marka Hellingera a studené války, která se podepsala na osudech řady hollywoodských tvůrců, Dassinova kariéra by jistě vypadala zcela jinak. Čtveřice jeho noirů z let 1947-1950 představuje společně s francouzským Rififi (1955) vrchol jeho režijní dráhy, na jejímž uměleckém úpadku se, dle mého názoru, výrazně podepsalo i určující setkání s jeho druhou manželkou, řeckou herečkou Melinou Mercouri

Vězeňské drama Brute Force představuje významný mezník v Dassinově kariéře. Po sedmi letech práce na (pro Dassina) nezajímavých projektech ve studiu MGM se režisér dostal ke spolupráci s producentem Markem Hellingerem a jeho novým hereckým objevem Burtem Lancasterem na snímku s ostrým sociálním komentářem. 

Především díky postavě sadistického dozorce Munseyho (vynikající Hume Cronyn) totiž Brute Force fungovalo jako alegorie fašismu, potažmo nacistického režimu. V souvislosti s Munseym, od něhož ať už přímo či nepřímo pramení veškeré násilí ve filmu, se často píše o jeho fašistické/nacistické stylizaci. Příkladem, který mluví sám za sebe, je klíčová scéna mučení jednoho z vězňů, při níž Munsey (svlečený do půli těla) poslouchá svého oblíbeného Wagnera.

Nacistická stylizace Cronynova kpt. Munseyho

Munseyho praktiky, s nimiž nesouhlasí ani laskavý doktor Wilson a poněkud slabošský správce věznice Barnes, podnítí vězně z cely R-17 k útěku. Lancasterův vzpurný Joe Collins a respektovaný Gallagher Charlese Bickforda zosnují promyšlený plán, který je ovšem v intencích filmu noir od samého počátku předurčen k neúspěchu. Závěrečná osmiminutová sekvence obléhání dozorčí věže, jejímž jediným úspěchem je definitivní zneškodnění Munseyho, je bez pochyb nejlepší částí snímku, jehož tempo se někomu může zdát brzděno vloženými flashbacky.


V syžetu jsou totiž rozloženy zpomínky čtyř vězňů na jejich osudové ženy, vždy shodně uvozené pohledem na kalendář s "pin-up girl". Její vzezření je totiž směsicí portrétů oněch vzpomínaných čtyř ženských protagonistek ztělesněných Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ellou Raines a Anitou Colby. Přestože plakáty k filmu byly stejnou měrou postaveny na jménech zmiňovaných hereček, kromě (až ne tolik důležitého) objasnění důvodů uvěznění ústředních protagonistů však ve filmu nemají žádnou jinou funkci. 

kalendář s pin-up girl, ve které každý z vězňů z cely R-17 vidí svoji milou

Kromě hudební kompozice Miklose Rozsy, o níž mimochodem Peter Shelley v Dassinově monografii píše, že vykrádá motivy z Rozsova fenomenálního hudebního doprovodu k Pojistce smrti (1), se v umělecké kvalitě filmu významně odráží práce kameramana Williama Danielse, který do snímku zkušeně zapracovává atmosférické noirové motivy deště (viz úvodní titulkovou sekvenci) či blikajícího světla (neony nahrazuje otáčející se kužel světla ze strážní věže).


(1) SHELLEY, Peter. Jules Dassin : The Life and Films. McFarland & Company, 2001. str. 103.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Richard Brooks podle námětu Roberta Pattersona
Kamera: William Daniels
Střih: Edward Curtiss
Hudba: Miklos Rozsa
Hrají: Burt Lancaster, Hume Cronyn, Charles Bickford, Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ella Raines ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 30. června 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

6. dubna 2012

Noir City: Hollywood 2012

Noiroví fanoušci se v Kalifornii opravdu mají. Po lednovém Noir City v San Franciscu je na jaře čekají dvě další nabité noirové přehlídky. Předtím, než bude v Palm Springs v polovině května zahájen 12. ročník Arthur Lyons Film Noir Festivalu, se přímo v Hollywoodu v historickém Egyptian Theatre uskuteční další Noir City (koná se v celkem pěti amerických městech). 

zdroj: americancinematheque.com

14. ročník festivalu Noir City: Hollywood pořádá od 20. dubna až 6. května American Cinematheque ve spolupráci s Film Noir Foundation Eddieho Mullera. Ten společně s noirovými oborníky Alanem K. Rodem a Gwen Deglise do letošního programu vybral celkem třicet (!) snímků, mezi nimi například protonoiry The Maltese Falcon (1931), City StreetOkay, America!Afraid to Talk (všechny 1932) nebo trojici Mannových noirů Strange Impersonation (1946), T-Men (1947) a Reign of Teror (1949).

Kromě divácky vděčných festivalových stálic, jako jsou noiry Revolver na prodej (This Gun For Hire,1942), Phantom Lady (1944), Pošťák vždy zvoní dvakrát (The Postman Always Rings Twice, 1946), Black Angel (1946), The Window (1949), Caged (1950), hollywoodské Noir City rovněž uvede nově restaurovanou kopii Suddenly (1954) a takové rarity, jako je raný mysteriózní snímek Freda Zinnemanna Kid Glove Killer (1942) a noiry Circumstantial Evidence (1945), Three Strangers (1946), The Sign of the Ram (1948), Mary Ryan, DetectiveScene of the CrimeJohnny AllegroManhandled (všechny 1949), Shield for Murder (1952) či na lednovém sanfranciském Noir City uvedené filmy The Great Gatsby (1949) a Naked Alibi (1954).

zdroj: americancinematheque.com
Součástí programu bude taktéž diskuze se spisovatelkou Denise Hamilton, autorkou ceněných noirových povídek z LA (více zde) či se zasloužilými herci Normanem LloydemMarshou Hunt a Julie Adams a synem Geraldine Fitzgerald Michaelem Lindsay-Hoggem.

Další podrobnosti o programu a uváděných filmech najdete na stránkách American Cinematheque zde.

5. dubna 2012

Scandal Sheet (1952)

Scandal Sheet
USA, 1952, 82 min.

Karlsonův první noir začíná vcelku tradičně: v New Yorku se právě stala vražda a mladý detektiv se zápisníkem v ruce vyslýchá očitou svědkyni. Vzápětí se ovšem ukáže, že onen mladík (John Derek) je ve skutečnosti novinář z místního bulvárního plátku, čímž se celá perspektiva filmu náhle pootočí (tu mimochodem naznačovala již brilantní úvodní titulková sekvence; viz video níže). Z detektivního krimi ze rázem stává novinářské drama ve stylu The Big Clock (1948) nebo Ace in the Hole (1951). 


Steve McCleary (John Derek) si jako ambiciózní mladý novinář bezcitně jde za svým sólokaprem, aby se zavděčil novému šéfredaktorovi New York Express Marku Chapmanovi (Broderick Crawford), proti jehož kontroverznímu směřování novin se nyní vzedmula vlna nespokojenosti ze stran konzervativních čtenářů. Každopádně Stevovi, jehož se neustále pokouší usměrňovat jeho přítelkyně Julie (Donna Reed), se vskutku daří. Ostražitě se dostane na stopu záhadného vraha bezejmenné Jane Doe, o kterém však netuší, že je jeho vlastní šéf.

Tradičně nasvícený noirový záporák.
Mark Chapman je totiž novou identitou George Granta, který před dvaceti lety utekl od své nesnesitelné ženy. Minulost ho však dožene, když se s manželkou (Rosemary DeCamp) náhodně/osudově potká na večírku Lonely Hearts Club pořádaném jeho novinami. Charlotte, která léta žila v domnění, že je mrtvý, a s jeho odchodem se nikdy nesmířila (dokonce se pokusila o sebevraždu), má tedy pravý důvod ke zlobě a pomstychtivým výhrůžkám. Mark, jenž se vzhledem ke svému nynějšímu postavení logicky ocitne pod tlakem, se hysterickou ženu snaží zastavit a přitom ji čistě náhodou... zabije. 

Jak se zbavit hysterické manželky?

Scandal Sheet je adaptací románu Samuela Fullera The Dark Page (1944), v němž autor zúrokoval vlastní novinářské zkušenosti. Práva na zfilmování původně zakoupil Howard Hawks, jenž prý do filmu zvažoval obsadit Humhpreyho Bogarta a později i Caryho Granta, nakonec však z realizace projektu sešlo a Hawks práva za šestinásobek původní ceny prodal Columbii (viz článek na Noir of the Week). Režie se tedy v roce 1952 ujal Phil Karlson, jenž do role ústředního záporáka obsadil Brodericka Crawforda (obdobnou roli hrubiána o dva roky později ztvárnil v Langově noiru Human Desire), který je v ní maximálně přesvědčivý. Jak píše Steve-O ve výše odkazovaném článku na Noir of the Week, v adaptaci došlo k několika více či méně zásadním odchylkám od původní předlohy (ve Fullerově knize je Mark bigamista a svou první manželku nezabije náhodou, ale plánovaně atd.). Taktéž se logicky nabízí otázka, jak by asi film vypadal, kdyby jej režíroval sám Fuller...

Každopádně Karlsonovu verzi lze vnímat jako velice zdařilou a lze ji rovněž považovat za jeden z jeho nejlepších noirů vůbec. Daří se mu budovat atmosféru tísně, až máte pocit, že infarktové stavy a návaly úzkosti s Markem, který si je vědom, že mu vlastní zaměstnanec jde po krku, naplno prožíváte. Johnovi Derekovi, kterého Nicholas Ray špatně obsadil ve své sociální moralitě s Bogartem Knock on any Door (1949), role senzacechitvého reportéra rovněž sedla a jeho vzájemné konfrontace s robustním Crawfordem fungují na sto procent. 



Režie: Phil Karlson
Produkce: Edward Small (Edwar Small Production)
Scénář: Ted Sherdeman, Eugene Ling a James Poe podle románu Samuela Fullera The Dark Page
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: GEorge Duning
Střih: Jerome Thoms
Hrají: John Derek, Broderick Crawford, Donna Reed, Henry O'Neill, Rosemary DeCamp ad.

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 16. ledna 1952

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

3. dubna 2012

Tight Spot (1955)

Tight Spot 
USA, 1955, 97 min.

Tight Spot je jedním ze čtveřice Karlsonových filmů noir, které byly do kin uvedeny během roku 1955. Natočen byl podle divadelní hry Leonarda Kantora s názvem Dead Pigeon, jež byla sama inspirována skutečným případem Virginie Hill, přítelkyně mafiánského bosse Bugsyho Siegela. Ginger Rogers ve filmu hraje trestankyni Sherry Conley, která je povolána státním prokurátorem, aby svědčila v procesu proti nebezpečnému mafiánovi. Zatímco ji policie drží v ostře střeženém hotelovém pokoji, snaží se gangsteři k Sherry dostat a ve svědectví jí za každou cenu zabránit. 

Po 25 letech strávených v Hollywoodu měla Ginger Rogers za sebou role v nejrůznějších snímcích, nejen v muzikálech a komediích, které ji proslavily především (mj. i v noiru Storm Warning, o němž jsme psali nedávno). Přesto je tak trochu nezvyk vidět ji v dramatické roli. Sherry je životem protřelá žena s drsnou slupkou a cynickým pohledem na svět. I navzdory tomu na diváka působí spíše jako oběť, která se do světa zločinu připletla nešťastnou náhodou. Ač se Ginger Rogers snaží, v několika případech jsem se nemohl zbavit dojmu, že k charakterizaci Sherry používá až příliš laciných prostředků (mluva, gesta), často hraničících až s karikaturou. Rovněž, jak poznamenávají některé recenze, byla na roli příliš stará, což se projevuje v nepříliš fungující chemii s postavou ztvárněnou Brianem Keithem. Trojici ústředních hereckých protagonistů doplňuje Edward G. Robinson. Jeho postava státního prokurátora Lloyda Halletta je však plochá, nezajímavá a nenabízí žádný prostor vyniknout.

Policie odvádí důležitého svědka do soudní budovy,
když náhle se ozve výstřel a svědkovo tělo padne k zemi.
Po střelci ani stopy - vidíme pouze zdi a okna newyorských mrakodrapů.



Limity materiálu byly dopředu jasné: jakožto adaptace divadelní hry se snímek odehrává především v hotelovém interiéru, s čímž si Karlson nedokázal zcela poradit. Filmu tak dominují dlouhé dialogy, jen výjimečně přerušené nějakou akcí. Z filmu vyčnívá zejména úvodní sekvence, kdy sledujeme zabití klíčového svědka v případu neznámým střelcem (viz obrázky výše), a dále nápad zapojit do vyprávění televizní vysílání, v němž běží nekonečná hudební benefice. (obrázek níže) Ta poskytuje humorné odlehčení, ironický komentář k ději a zároveň slouží jako "časomíra", jež neustále připomíná, kolik času zbývá do začátku soudního přelíčení a tím i do doby, kdy bude Sherry konečně v relativním bezpečí. 


Celkově je Tight Spot jedním z méně rozpoznatelných Karlsonových snímků. Pokud hledáte kvalitu, poohlédněte se raději jinde.

Režie: Phil Karlson
Produkce: Lewis J. Rachmil (Columbia Pictures)
Scénář: William Bowers; podle divadelní hry Leonarda Kantora
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Výprava: Carl Anderson
Střih: Viola Lawrence
V hlavních rolích: Ginger Rogers, Edward G. Robinson, Brian Keith, Lucy Marlow, Lorne Greene a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 19. března 1955

Odkazy

1. dubna 2012

The Brothers Rico (1957)

The Brothers Rico
USA, 1957, 92 min.

Italsko-americký původ a poměrně drsná vizáž Richardovi Contemu během jeho kariéry zaručily hezkou řádku rolí gangsterů a mafiánů z italského přistěhovaleckého klanu, kterou v klasickém noiru završil v trojici snímků The Big Combo, New York Confidential (oba 1955) a The Brothers Rico (1957). Celou hereckou dráhu pak nemohl zakončit vhodněji než ztvárněním dona Barziniho v Coppolově Kmotrovi. (Pro zájemce vřele doporučuji Conteho noirový portrét od Imogen Sary Smith, který vyšel v Noir City na podzim 2010; dostupný zde.) 

Obdobně jako v Mankiewiczově noiru House of Strangers (1949) ztvárňuje Richard Conte v Karlsonově snímku syna z gangsterské rodiny, který se snaží vymanit z rodinného "řemesla" a vyčnívá tak mezi svými méně uvědomělými bratry. Karlsonova hrdinu Eddieho poznáváme v době, kdy se po letech počestně vedeného života s manželkou pokouší o adopci vysněného dítěte (dozvídáme se, že Alice předtím dvakrát potratila). Finančně zajištěný Eddie úspěšně podniká na Floridě, kam unikl před nástrahami newyorského podsvětí. Jak však ukazuje úvodní noční telefonát, ne nadobro.


Mafián Sid Kubik (Larry Gates), který je blízkým přítelem jeho rodiny (Eddieho matka mu v minulosti zachránila život, když "koupila" jemu určenou kulku), Eddieho po delší odmlce pověří, aby našel svého mladšího bratra Johnnyho, který je společně s Eddieho druhým bratrem Ginem policií hledán pro (neúspěšně vykonanou) vraždu na Kubikovu zakázku, a jenž se nyní skrývá neznámo kde. Důvěřivý Eddie, pro něhož jsou rodinné vazby a hodnoty na prvním místě, Kubikovi bezmezně věří, že chce bratrům opravdu pomoci a ne je zbaběle odpravit. Dělá však chybu. Zatímco s mafiánským bossem  rozmlouvá v hotelu v Miami, probíhá přímo ve vedlejším pokoji poprava Gina...

The Brothers Rico jsou velmi zdařilou studií italské gangsterské rodiny z pohledu staršího potomka, který se pokusil přejít na správnou stranu, aby ho zpět (byť nezáměrně) stáhli jeho bratři. Vhodnějšího představitele než právě Richarda Conteho, který byl v poloze "good bad man" maximálně přesvědčivý, Karlson snad ani nemohl najít (v pozdější televizní verzi téhož románu Georgese Simenona z roku 1972 s názvem The Family Rico Eddieho ztvárnil Ben Gazzara).

Přestože většina akce se děje prostřednictvím dialogů, film nepostrádá několik ryze karlsonovských surových obrazů násilí, které přichází náhle a bez předchozí gradace (scéna na letištních záchodcích či závěrečné zúčtování s Kubikem). Stylovému černobílému vizuálu rovněž přidává účast zkušeného noirového kameramana a dvojnásobného držitele Oscara (za Odtud až na věčnost Bonnie a ClydeBurnetta Guffeyho. Celkový dojem kazí snad jen pro Karlsona vcelku typický náhlý závěrečný happy end, který se bije s jinak značně neutěšenou náladou celého snímku (oba Eddieho bratři zemřou násilnou smrtí; ani Johnny jako novopečený otec není ušetřen).

Na závěr přidám jednu perličku - na Floridě, kam je snímek situovaný, jsme s Mejlou v jedné z mála exteriérových scén okamžitě rozpoznali San Diego, konkrétně Coronado a slavný hotel z Wilderova Někdo to rád horké v pozadí (objeví se v čase 2:20 na videoukázce níže).


Režie: Phil Karlson
Produkce: William Goetz (William Goetz Productions)
Scénář: Lewis Meltzer, Ben Perry a Dalton Trumbo (který nebyl uveden v titulcích) podle námětu Georgese Simenona
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Střih: Charles Nelson
Hrají: Richard Conte, Dianne Foster, Kathryn Grant, Larry Gates, Argentina Brunetti a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: září 1957

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie