House of Strangers (1949)

House of Strangers 
USA, 1949, 101 min.

House of Strangers vypráví příběh italo-americké rodiny, jejíž patriarcha Gino Monetti (Edward G. Robinson) vlastní banku a při schvalování půjček se řídí více intuicí než platnými zákony. V centru pozornosti jsou ovšem zejména Ginovy vztahy s jeho čtyřmi syny - třemi vyvrženci, kterým nic nedaruje zadarmo, a milovaným Maxem (Richard Conte). Vedle toho film rozehrává i komplikovanou romanci mezi Maxem, který se živí jako právník, a jeho klientkou Irene (Susan Hayward). 

Snímek nedisponuje klasickou kriminální zápletkou, a tak jej za film noir považuji spíše okrajově. Tvůrci kladou akcent zejména na často zhoubné rodinné a partnerské vztahy. Film líčí nerovné postavení mužů a žen v rodinné hierarchii i generační střet mezi Ginem a jeho syny. Gino jako přistěhovalec z Itálie sice ví, že americká společnost je postavena na odlišných principech, než na jaké je zvyklý, ale stejně se řídí starými vzorci chování a odmítá se přizpůsobit. 

Scenárista a režisér Joseph L. Mankiewicz je známý zejména oscarovými, rafinovaně vystavěnými dramaty Dopis třem manželkám (A Letter to Three Wives, 1949) a Vše o Evě (All About Eve, 1950). I v House of Strangers používá retrospektivu, ale snímek se nevyznačuje složitou narativní strukturou ani vícehlasostí, kdy by se například kombinovaly flashbacky více postav. Příběh je uvozen motivem vendety, kdy se Max vrací po sedmi letech z vězení, aby se pomstil zbylým bratrům za to, že zradili otce a tím i celou rodinu. Úvodní sekvence velmi efektivně vytváří zvědavost, co přesně se vlastně před lety stalo. 

Většina děje se odehrává v první polovině 30. let během hospodářské krize. Kamera Miltona Krasnera velmi sugestivně zachycuje atmosféru New Yorku a jeho zalidněných ulic. Nejpropracovanější je ale moment situovaný do interiéru: záběr, který zprostředkovává přechod do rozsáhlé retrospektivy, je koncipován jako dlouhá jízda, kdy kamera za zvuků předehry z Rossiniho opery Lazebník sevillský 
Gino je milovník italské hudby) zdolává několikaúrovňové schodiště v rodinném sídle.

Snímek se může spolehnout také na hvězdné obsazení, přičemž ze silné ústřední trojice Richard Conte – Susan Hayward – Edward G. Robinson nejvíce vyniká posledně jmenovaný, který v roli rodinného patriarchy podává jeden z nejlepších výkonů v kariéře – a to už něco znamená!

Režie: Joseph L. Mankiewicz
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Philip Yordan podle románu Jeroma Weidmana
Kamera: Milton Krasner
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: George W. Davis, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: Richard Conte, Susan Hayward, Edward G. Robinson, Luther Adler, Debra Paget a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 30. června 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Noir Film Festival will screen Nordic and prison noirs and pay tribute to director Hynek Bočan

The admirers of rough Scandinavian detective films will be pleased by the news that the 6^th year of Noir Film Festival, once again held at the royal Křivoklát Castle, will bring several dark stories from the production of Northern Europe countries in its program. The festival, now in preparation, will open its gates to the fans of the „black cinema” in the second half of August, namely from Thursday 23^th to Sunday 26^th August.

Nordic noir films and gloomy prison dramas

Festival visitors can look forward to real gems: programmers Jana Bébarová and Milan Hain added films to the NORDIC NOIR section that are unknown to the Czech viewers. In these 1940s and 50s productions from Denmark, Norway, Sweden and Finland, the viewers can see remarkable parallels with the contemporary Hollywood noirs and discover more or less apparent influences of the iconic films of the American cinema.

The next program section of the 6^th year is concentrated on PRISON NOIR. The section will introduce one of the films of the distinctive film noir director Jules Dassin, whose legacy the film festival had commemorated in the past, namely by Night and the City (1950) and Rififi (1955). This year it will be his earlier film Brute Force (1947), which had been a significant landmark in the director’s career, because it was his first cooperation with an influential producer Mark Hellinger and his new acting discovery Burt Lancaster. Dassin’s prison drama excels with a stark social commentary and it can be viewed as a rough allegory of the Nazi regime through the character of a sadistic warden Munsey (played by the great Hume Cronyn).

A thrilling drama shot in the real prison locations will be offered in Riot Cell Block 11 (1954), for which director Don Siegel had engaged several unprofessional actors. These two masculine titles will have their counterpart in the dark female noir film Caged (1950), in which Eleanor Parker excels in one of her lifetime roles awarded at the Venice Film Festival. She plays a convict – victim, who is going through a fundamental change of character in the unrelenting environment of a jail. Similar emotional urgency is to be seen in the drama I Want to Live! (1958), in which Susan Hayward had played her Oscar role.

A tribute to the noir film stars

The acting icons of Classic Hollywood, which will be paid a tribute to this year by naming the festival’s main projection halls after them, will be actress and director Ida Lupino (1918–1995), who would have been 100 years old this year, and actor Robert Ryan (1909–1973). While you can remember Ida Lupino from Raoul Walsh’s They Drive by Night (1940) and High Sierra (1941), in which she had appeared alongside Humphrey Bogart, Robert Ryan is connected to a type of rude men with decided, xenophobic opinions and violent behavior.

Hynek Bočan celebrating his jubilee

Within the Czech “mark” the festival will commemorate the work of Hynek Bočan, who is going to celebrate his 80^th birthday in April. The director, one of the patrons of the festival, visited Křivoklát in 2015 and 2017, as he was introducing a screening of a Czechoslovak-British film Třicet jedna ve stínu (Ninety Degrees in the Shade, 1965), on which he had worked as an assistant director to Jiří Weiss. He had significantly contributed to the Golden 60s of the Czechoslovak cinema with works like Nikdo se nebude smát (Nobody Will Laugh, 1965), a black comedy based on Milan Kundera’s novel, a film adaptation of Vladimír Páral’s novel Soukromá vichřice (Private Torment, 1967) or two films from 1968 that had been banned by the Communist party, Čest a sláva (Honour and Glory), a historical drama from the Thirty Years’ War, and Pasťák (The Borstal), situated in a Prague youth detention center. You can experience the rawness and rough claustrophobic atmosphere, which is close to the prison noir films introduced on the festival, at a special screening.

Křivoklát Castle Noir

This year the festival visitors are going to enjoy the screenings in five historical halls (for example in the Gothic Royal Hall and in the private chamber of Wenceslaus IV) and in Castle’s Upper Courtyard, where the main evening screenings take place. By popular demand, we negotiated the extension of these stylish screenings to another place – the northeastern walls.

For more information and news look at:

www.noirfilmfestival.cz

facebook.com/NoirFilmFestival

twitter.com/NoirFilmFest

Deadline at Dawn (1946)

Deadline at Dawn
USA, 1946, 83 min.

Adaptací literárních děl Cornella Woolriche vzniklo několik vynikajících noirů, jmenovitě Phantom Lady (1944), Black Angel (1946), The Window (1949), případně - pokud považujete Hitchocokovy filmy za noiry - i Okno do dvora (Rear Window, 1954). Některé filmové přepisy jeho románů se ovšem již tolik nepovedly - vedle No Man of Her Own (1950) se kupříkladu jedná o snímek Deadline at Dawn (1946) režírovaný Haroldem Clurmanem (Deadline at Dawn je jeho jediným celovečerním filmem, profiloval se spíše jako divadelní režisér). 

Nakolik je dobrá/špatná sama Woolrichova předloha, zatím bohužel nemohu soudit, nicméně při sledování filmu iritují některé podstatné detaily. Kromě nevýrazné režie, kterou se snaží maskovat tradičně působivá kamera Nicholase Musuracy, jsou to především bezkrevné výkony hereckých představitelů. Obdobně jako tomu bylo u výše zmíněné adaptace No Man of Her Own (1950), i Deadline at Dawn značně trpí mdlým projevem mužského protagonisty, zde Billa Williamse ztvárňujícího naivního vojáka Alexe, který se během krátkého opušťáku zaplete do vraždy pochybné ženy (Lola Lane). Jak už to u Woolriche bývá, ujme se ho ochranářská žena-pomocnice, která v ději okamžitě přebírá veškerou iniciativu. 

Jakkoli se však Susan Hayward v roli nešťastné tanečnice June snaží, ustát celý příběh na mezi přesvědčivosti se jí i navzdory silnému charismatu nedaří. Chemie mezi ní a Williamsem je takřka nulová a motivace, které oběma připisuje scénář Clifforda Odetse, jsou stejně ploché jako jeho emočně vyprahlé dialogy. Napětí a spád se marně snaží držet panoptikum nezajímavých vedlejších postav (bratr zavražděné, její milenec, bývalý manžel, taxikář ad.), jejichž příchodem na scénu se má komplikovat zápletka. Namísto rafinovaného rozplétání děje však sledujeme místy až směšně amatérskou hru na detektivy, na jejímž konci nás čeká pětiminutové rádoby šokující odhalení, které působí stejně hloupě jako to v Leisenově filmu.

moucha lezoucí po tváři ženy v nás vzbouzí klamavý pocit, že jde o mrtvolu...

proradná Edna ovšem naposledy vydechne až za pár okamžiků

Atmosféra letního parna v New Yorku je ve srovnání s The Window žalostně nevyužitá, stejně jako nefungují typické noirové atributy - dočasná ztráta paměti způsobená kocovinou či časový pres (viz deadline patrný z názvu filmu). Působivost si film drží pouze ve skvělé expozici, v níž během úvodní titulkové sekvence sledujeme slepého muže kráčejícího do schodů potemnělého domu a posléze dobývajícího se do bytu ženy, o níž si zpočátku mylně myslíme, že je mrtvá. 

Režie: Harold Clurman
Produkce: Sid Rogell (RKO)
Scénář: Clifford Odets podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Hanns Eisler
Střih: Roland Gross
Hrají: Susan Hayward, Paul Lukas, Bill Williams, Joseph Calleia ad-

Premiéra: 3. dubna 1946
Ditribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Among the Living (1941)

Among the Living
USA, 1941, 67 min.

Snímek Stuarta Heislera, natočený pro studio Paramount, vychází z béčkově nepravděpodobné premisy: Albert Dekker v něm hraje identická dvojčata Radenovy, která byla během dospívání rozdělena. Zatímco z Johna Radena se stal spořádaný a respektovaný občan, psychicky labilní Paul byl "uklizen" do ústrání, takže o jeho existenci vědělo pouze několik členů rodiny a lékař dr. Saunders (Harry Carey), který za úplatu zfalšoval jeho úmrtní list. Po pohřbu starého Radena, vůdce rodinného klanu, se však Paulovi podaří útect na svobodu. Nemocný a mentálně zaostalý Paul představuje pro své okolí vážnou hrozbu - zejména pak pro atraktivní dívku Millie (Susan Hayward), která se s mužem spřátelí a začne s ním flirtovat (mj. kvůli jeho penězům, kterými se rozhazovačně ohání). 

Among the Living můžeme označit za malý béčkový klenot. Banální příběh skrývá několik pozoruhodných motivů, které by ve větší, "áčkové" produkci působily nepatřičně. Například Paulovo šílenství je motivováno traumatem z dětství, kdy starý Raden terorizoval své syny i manželku. Právě vzpomínky na matku a na její výkřiky hrůzy a bolesti Paulovi způsobují záchvaty, při kterých si přikládá ruce k uším. Do stejné polohy pak stylizuje i své oběti - rodinného sluhu Pompeyho a bezbrannou blondýnku Peggy, kterou potkal v baru. Snímek končí působivou scénou, v níž se schyluje k lynčování nevinného člověka (vzhledem k námětu filmu asi není třeba naznačovat kterého). Heisler tak do jisté míry předznamenává svůj o deset let mladší noir Storm Warning, o kterém jsme referovali nedávno.

K výrazným kladům filmu patří i práce kameramana Theodora Sparkuhla, který disponoval bohatými zkušenostmi nejen z Hollywoodu (např. Beau Geste Williama Wellmana), ale i z rodného Německa, kde spolupracoval zejména s Ernstem Lubitschem. Poučenost německou praxí (a snad i přímo německým expresionismem) je patrná v několika dramatických scénách, například v té zachycující zavraždění Peggy ve stísněné uličce mezi domy. Poslední záběr této expresivně nasvícené scény tvoří velký celek s výraznou hloubkou ostrosti, kdy pozorujeme Peggy marně zápasící s vyšinutým Paulem. Sparkuhl pro režiséra Heislera nasnímal i jeho následující noir, The Glass Key (1942). 

I herectví je překvapivě efektivní. Dekker zvládá obě rozdílné polohy s přehledem a snímku dominuje. Susan Hayward ve vedlejší roli zase vyzařuje hvězdnou auru, kterou uplatní v dalších letech a která jí nakonec vynese i Oscara za drama Roberta Wise Chci žít! (1958).

Režie: Stuart Heisler

Produkce: Sol. C. Siegel (Paramount)

Scénář: Lester Cole, Garrett Fort; podle námětu Lestera Colea a Briana Marlowa

Kamera: Theodor Sparkuhl

Hudba: Gerard Carbonara

Střih: Everett Douglas

Výprava: Haldane Douglas

V hlavních rolích: Albert Dekker, Susan Hayward, Harry Carey, Frances Farmer, Gordon Jones ad.

Distribuce: Paramount

Premiéra: 19. prosince 1941

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

They Won't Believe Me (1947)

They Won't Believe Me
1947, USA, 80 min.

Larry Ballentine (Robert Young) je souzen pro vraždu své kolegyně z práce a milenky Verny (Susan Hayward). V sérii retrospektiv (s Larryho vysvětlujícím komentářem) se dozvídáme, co k jeho zatčení vedlo. Ballentine se oženil pro peníze, manželství s Grettou (Rita Johnson) však bylo příliš svazující, a tak začal hledat povyražení u milenek - nejprve u Janice (Jane Greer) a poté u Verny. Druhá jmenovaná jej dokonce přiměla k rozhodnutí opustit manželku a nechat se rozvést. Na cestě do Rena však dochází k autonehodě, při které Verna umírá a Larry nechává policii v mylném domnění, že na uhel spálené tělo patřilo Grettě. Po návratu domů však nachází Grettu rovněž mrtvou - spáchala sebevraždu. V této chvíli bezpáteřní Larry znovu potkává Janice. A vyprávění ještě stále není u konce.

Film se opírá především o skvěle napsanou hlavní postavu skrz na skrz prohnilého Larryho (výborný, proti typu obsazený Robert Young). Ačkoliv se fakticky žádného zločinu (respektive vraždy, za kterou je souzen) nedopustil, jeho jednání je v každé minutě filmu zcela odsouzeníhodné. A snad nejvíce ve chvíli, kdy nad Verninou smrtí neprojeví ani stín lítosti a místo toho se jí snaží využít k tomu, aby se zbavil Gretty. Nesoulad mezi literou zákona (nevinen) a morální odpovědností za uplynulé události a smrt dvou žen (jednoznačně vinen) je skvěle vyjádřen ironickým a nečekaným závěrem, který by bylo hřích prozradit.

Nutno ovšem podotknout, že co do zkaženosti nezůstávají ženské postavy o moc pozadu. Majetnická Gretta zneužívá svého bohatství a snaží se už dávno mrtvé manželství zachránit tím, že Larryho připoutá k sobě a svým penězům (v noiru se častěji setkáváme s opačnou verzí - kdy se vězenkyní ve vztahu stává žena). Verna má asi nejblíž ke klasické femme fatale, když touží po zakázaném muži a po penězích, zásahem osudu však končí tragickou smrtí. Janice působí jako nejnevinnější z trojice, ale zdání tentokrát klame. Za její náklonností k Larrymu jsou totiž skryté úmysly...

Pro režiséra Irvinga Pichela se jednalo spíše o ojedinělý exkurz do noirového teritoria, větší zkušenosti s ním měla producentka Joan Harrison, spojená například s Robertem Siodmakem nebo později s Alfredem Hitchcockem. Společně dali vzniknout vynikajícímu, ale neprávem zapomenutému filmu, který si prostě nesmíte nechat ujít.

Režie: Irving Pichel

Produkce: Joan Harrison (RKO)

Scénář: Jonathan Latimer; podle námětu Gordona McDonella

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Roy Webb

Střih: Elmo Williams

Výprava: Albert S. D'Agostino, Robert Boyle

Hrají: Robert Young, Susan Hayward, Jane Greer, Rita Johnson, Tom Powers, George Tyne a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 16. července 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie