Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

Zobrazují se příspěvky se štítkemboris ingster. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemboris ingster. Zobrazit všechny příspěvky

30. října 2016

Southside 1-1000 (1950)

Southside 1-1000
USA, 1950, 78 min.

Za málo známým snímkem Southside 1-1000 stojí režisér Boris Ingster, taktéž tvůrce proslulého noiru Stranger on the Third Floor (1940), často figurujícího ve sporech o tom, které dílo vlastně odstartovalo celý noirový cyklus. (Nejčastěji se o tento primát "přetahuje" s Maltézským sokolem.)

Stranger se vyznačoval velmi evropskou senzibilitou a expresionistickým vizuálem, který mu vedle Ingstera vtiskl kameraman Nicholas Musuraca. Často citovaná je především snová scéna, v níž hlavní hrdina stane před soudním tribunálem kvůli obvinění z domnělé vraždy. Jeho noční můra je vyjádřena prostřednictvím nápaditých vzorců svícení i pečlivě inscenovaného předkamerového prostoru a výsledek patří k nejpůsobivějším sekvencím v americkém filmu přelomu 30. a 40. let. 

O deset let mladší Southside 1-1000 je však velmi odlišný film: tak jako byl Stranger charakteristický pro určitou fázi filmu noir (nebo ji díky své pozici na samém počátku cyklu spíše uvozoval), tak i Southside zapadá do dobových trendů, přičemž výraznou ateliérovou stylizaci zde nahradila kvazidokumentaristická poetika inspirovaná hlavně zpravodajskými týdeníky. Ze všeho nejvíc film připomíná Hathawayův Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945): také začíná "týdeníkovou" sekvencí s extradiegetickým vypravěčem zpřítomněným prostřednictvím autoritativního voice-overu a později tuto dokumentární stylizaci mísí s tradičněji vystavěným hollywoodským příběhem, v němž představitel státní instituce infiltruje skupinu kriminálníků. Tím však výčet podobností nekončí. I v Southside 1-1000 například zločinecký gang vede žena. 

Snímek se natáčel v autentických exteriérech, z nichž nejvíce diváckou pozornost upoutá věznice San Quentin, nacházející se kousek od San Francisca, nebo ve filmu noir často využívaná losangeleská lanovka známá jako Angel's Flight. 

Angel's Flight v Los Angeles
věznice San Quentin
Podobně jako zmiňovaný Dům na 92. ulici, i Southside se vyznačuje oslavným tónem, který měl posílit důvěru veřejnosti v oficiální instituce (zde americké ministerstvo financí), které si zaručeně poradí s jakýmkoliv pokusem o narušení státní bezpečnosti či stability (zde v podobě padělatelského gangu). Zacílení na oblast peněz přitom jinak nepříliš invenčnímu filmu přidává na zajímavosti: za zmínku stojí hlavně úvodní sekvence, která svým stylem nejvíce připomíná zpravodajský týdeník a která zdůrazňuje význam peněz pro bezproblémové fungování americké společnosti. Následující příběh se pak zaměřuje na boj proti těm, kteří chtějí stávající systém narušit - padělatele. Nutno ovšem dodat, že stejná problematika se objevila už v dřívějších noirech, například v T-Men (1947) Anthonyho Manna.

Snímek nedosahuje úrovně Domu na 92. ulici mimo jiné kvůli méně charismatickému obsazení skupiny zločinců. Pozoruhodným prvkem ale na druhou stranu je vztah mezi vůdkyní zločinců a jejím otcem, zkušeným padělatelem, kterého mladá žena neměla příležitost poznat, protože strávil řadu let ve vězeňské cele. Bohužel však tento motiv, typický spíše pro rodinná melodramata, není dostatečně rozvinut. 


Southside 1-1000 se ke mně dostalo ve velmi špatné kvalitě, takže je složité, ne-li zcela nemožné hodnotit jeho vizuální kvality. Na základě kopie, kterou jsem viděl, se mi zdá, že se jedná o méně přesvědčivý a řemeslně zdařilý snímek než docu-noiry zmiňovaných Henryho Hathawaye nebo Anthonyho Manna. Ingsterovo jméno vzbuzovalo očekávání, která se bohužel nenaplnila. Jestliže jeho Stranger on the Third Floor byl v mnohém přelomovým a vlivným dílem - a to navzdory svému béčkovému statusu -, pak Southside 1-1000 nepřineslo noirovému cyklu nic, co bychom neznali z dřívějška.

Film z produkce batří Kingových je většinou noirové literatury opomíjen či zcela ignorován, větší prostor mu však v poslední době věnoval R. Barton Palmer v publikaci Shot on Location: Postwar American Cinema and the Exploration of Real Space (2016, Rutgers University Press). 

Režie: Boris Ingster
Produkce: Frank King a Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Leo Townsend a Boris Ingster
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Paul Sawtell
Výprava: Ted Haworth
Střih: Christian Nyby
V hlavních rolích: Don DeFore, Andrea King, George Tobias, Barry Kelley, Morris Ankrum a další

Distribuce: Allied Artists Pictures
Premiéra: 16. listopadu 1950

Odkazy

28. března 2010

Stranger on the Third Floor (1940)

Stranger on the Third Floor
USA, 1940, 64 min.

Novinový reportér Mike Ward (John McGuire) figuruje jako klíčový svědek v případu brutální vraždy a díky jeho svědectví u soudu je poslán na smrt nevinný člověk, taxikář Briggs (Elisha Cook, Jr.). Další obětí skutečného vraha (Peter Lorre) se mezitím shodou okolností stává Mikeův soused, čímž je vrženo nové světlo na předchozí případ a Mike se jakožto hlavní svědek obou vražd náhle stává hlavním podezřelým...


Za první film noir je obecně považován Maltézský sokol (The Maltese Falcon, 1941) Johna Hustona, nicméně ve skutečnosti je jím Ingsterův o rok starší Stranger on the Third Floor, k čemuž se mj. přiklání i znalec filmu noir Robert Porfirio. (1) Důvodů k tomuto tvrzení je několik: pro Stranger on the Third Floor jsou příznačné jak narativní techniky, motivy a témata, tak i stylistické postupy spjaté s filmem noir.

Ve filmu je užito voiceoveru hlavního hrdiny, byť spíše na bázi vnitřního monologu zachycujícího protagonistovy myšlenkové pochody a pocity, než zpětného komentáře. Mikeův voiceover mimochodem pokrývá rozsáhlý (cca dvacetiminutový) úsek filmu bez jakýchkoliv dialogů, jenž mj. zahrnuje sérii několika flashbacků a brilantní snovou sekvenci (trvá 7 a půl minuty!!), kterou shledávám jako bezkonkurenčně nelepší a nejnápaditější z celého noirového cyklu. Btw. je dostupná na YouTube, ale pouze ve španělském dabingu.


Stranger on the Third Floor zpracovává typické noirové téma nespravedlivě obviněného člověka, jeho náhlé a nečekané zachycení se v pasti osudu a nemožnost vymanit se z něj. Stěžejní je rovněž motiv záměny a s ním spojeného paralelismu mezi postavami, dále motiv paranoie, klaustrofóbie, deziluze a nechybí ani mysteriózní atmosféra. Stylisticky je Ingsterův snímek (za celou svou kariéru natočil pouze tři filmy) výrazně inspirován německým expresionismem. Musuracově kameře dominuje expresivní svícení, výrazné světelné kontrasty, protáhlé stíny, extrémní úhly záběrů a bizarní, vychýlené kompozice. 


Zaujme i způsob prezentace Lorreho padoucha: jako úplně první kamera snímá jeho "ohavné, dětské" ruce. Jeho nemluvný hrdina se ve filmu v podstatě jen párkrát mihne a při posledním, závěrečném výstupu jej pro změnu nejdříve (a vůbec poprvé v celém filmu) uslyšíme promluvit předtím, než ho spatříme. 



(1) Viz například SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York : The Overlook Press. 1992, str. 269.


Režie: Boris Ingster
Produkce: Lee Marcus (RKO)
Scénář: Frank Partos
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Harry Marker
Hrají: John McGuire, Peter Lorre, Margaret Tallichet, Elisha Cook, Jr.

Distribuce: RKO
Premiéra: 3. července 1940

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie