Scandal Sheet (1952)

Scandal Sheet
USA, 1952, 82 min.

Karlsonův první noir začíná vcelku tradičně: v New Yorku se právě stala vražda a mladý detektiv se zápisníkem v ruce vyslýchá očitou svědkyni. Vzápětí se ovšem ukáže, že onen mladík (John Derek) je ve skutečnosti novinář z místního bulvárního plátku, čímž se celá perspektiva filmu náhle pootočí (tu mimochodem naznačovala již brilantní úvodní titulková sekvence; viz video níže). Z detektivního krimi ze rázem stává novinářské drama ve stylu The Big Clock (1948) nebo Ace in the Hole (1951). 

Steve McCleary (John Derek) si jako ambiciózní mladý novinář bezcitně jde za svým sólokaprem, aby se zavděčil novému šéfredaktorovi New York Express Marku Chapmanovi (Broderick Crawford), proti jehož kontroverznímu směřování novin se nyní vzedmula vlna nespokojenosti ze stran konzervativních čtenářů. Každopádně Stevovi, jehož se neustále pokouší usměrňovat jeho přítelkyně Julie (Donna Reed), se vskutku daří. Ostražitě se dostane na stopu záhadného vraha bezejmenné Jane Doe, o kterém však netuší, že je jeho vlastní šéf.

Tradičně nasvícený noirový záporák.

Mark Chapman je totiž novou identitou George Granta, který před dvaceti lety utekl od své nesnesitelné ženy. Minulost ho však dožene, když se s manželkou (Rosemary DeCamp) náhodně/osudově potká na večírku Lonely Hearts Club pořádaném jeho novinami. Charlotte, která léta žila v domnění, že je mrtvý, a s jeho odchodem se nikdy nesmířila (dokonce se pokusila o sebevraždu), má tedy pravý důvod ke zlobě a pomstychtivým výhrůžkám. Mark, jenž se vzhledem ke svému nynějšímu postavení logicky ocitne pod tlakem, se hysterickou ženu snaží zastavit a přitom ji čistě náhodou... zabije. 

Jak se zbavit hysterické manželky?

Scandal Sheet je adaptací románu Samuela Fullera The Dark Page (1944), v němž autor zúrokoval vlastní novinářské zkušenosti. Práva na zfilmování původně zakoupil Howard Hawks, jenž prý do filmu zvažoval obsadit Humhpreyho Bogarta a později i Caryho Granta, nakonec však z realizace projektu sešlo a Hawks práva za šestinásobek původní ceny prodal Columbii (viz článek na Noir of the Week). Režie se tedy v roce 1952 ujal Phil Karlson, jenž do role ústředního záporáka obsadil Brodericka Crawforda (obdobnou roli hrubiána o dva roky později ztvárnil v Langově noiru Human Desire), který je v ní maximálně přesvědčivý. Jak píše Steve-O ve výše odkazovaném článku na Noir of the Week, v adaptaci došlo k několika více či méně zásadním odchylkám od původní předlohy (ve Fullerově knize je Mark bigamista a svou první manželku nezabije náhodou, ale plánovaně atd.). Taktéž se logicky nabízí otázka, jak by asi film vypadal, kdyby jej režíroval sám Fuller...

Každopádně Karlsonovu verzi lze vnímat jako velice zdařilou a lze ji rovněž považovat za jeden z jeho nejlepších noirů vůbec. Daří se mu budovat atmosféru tísně, až máte pocit, že infarktové stavy a návaly úzkosti s Markem, který si je vědom, že mu vlastní zaměstnanec jde po krku, naplno prožíváte. Johnovi Derekovi, kterého Nicholas Ray špatně obsadil ve své sociální moralitě s Bogartem Knock on any Door (1949), role senzacechitvého reportéra rovněž sedla a jeho vzájemné konfrontace s robustním Crawfordem fungují na sto procent. 

Režie: Phil Karlson
Produkce: Edward Small (Edwar Small Production)
Scénář: Ted Sherdeman, Eugene Ling a James Poe podle románu Samuela Fullera The Dark Page
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: GEorge Duning
Střih: Jerome Thoms
Hrají: John Derek, Broderick Crawford, Donna Reed, Henry O'Neill, Rosemary DeCamp ad.

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 16. ledna 1952

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Tight Spot (1955)

Tight Spot 
USA, 1955, 97 min.

Tight Spot je jedním ze čtveřice Karlsonových filmů noir, které byly do kin uvedeny během roku 1955. Natočen byl podle divadelní hry Leonarda Kantora s názvem Dead Pigeon, jež byla sama inspirována skutečným případem Virginie Hill, přítelkyně mafiánského bosse Bugsyho Siegela. Ginger Rogers ve filmu hraje trestankyni Sherry Conley, která je povolána státním prokurátorem, aby svědčila v procesu proti nebezpečnému mafiánovi. Zatímco ji policie drží v ostře střeženém hotelovém pokoji, snaží se gangsteři k Sherry dostat a ve svědectví jí za každou cenu zabránit. 

Po 25 letech strávených v Hollywoodu měla Ginger Rogers za sebou role v nejrůznějších snímcích, nejen v muzikálech a komediích, které ji proslavily především (mj. i v noiru Storm Warning, o němž jsme psali nedávno). Přesto je tak trochu nezvyk vidět ji v dramatické roli. Sherry je životem protřelá žena s drsnou slupkou a cynickým pohledem na svět. I navzdory tomu na diváka působí spíše jako oběť, která se do světa zločinu připletla nešťastnou náhodou. Ač se Ginger Rogers snaží, v několika případech jsem se nemohl zbavit dojmu, že k charakterizaci Sherry používá až příliš laciných prostředků (mluva, gesta), často hraničících až s karikaturou. Rovněž, jak poznamenávají některé recenze, byla na roli příliš stará, což se projevuje v nepříliš fungující chemii s postavou ztvárněnou Brianem Keithem. Trojici ústředních hereckých protagonistů doplňuje Edward G. Robinson. Jeho postava státního prokurátora Lloyda Halletta je však plochá, nezajímavá a nenabízí žádný prostor vyniknout.

Policie odvádí důležitého svědka do soudní budovy,
když náhle se ozve výstřel a svědkovo tělo padne k zemi.

Po střelci ani stopy - vidíme pouze zdi a okna newyorských mrakodrapů.

Limity materiálu byly dopředu jasné: jakožto adaptace divadelní hry se snímek odehrává především v hotelovém interiéru, s čímž si Karlson nedokázal zcela poradit. Filmu tak dominují dlouhé dialogy, jen výjimečně přerušené nějakou akcí. Z filmu vyčnívá zejména úvodní sekvence, kdy sledujeme zabití klíčového svědka v případu neznámým střelcem (viz obrázky výše), a dále nápad zapojit do vyprávění televizní vysílání, v němž běží nekonečná hudební benefice. (obrázek níže) Ta poskytuje humorné odlehčení, ironický komentář k ději a zároveň slouží jako "časomíra", jež neustále připomíná, kolik času zbývá do začátku soudního přelíčení a tím i do doby, kdy bude Sherry konečně v relativním bezpečí. 

Celkově je Tight Spot jedním z méně rozpoznatelných Karlsonových snímků. Pokud hledáte kvalitu, poohlédněte se raději jinde.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Lewis J. Rachmil (Columbia Pictures)

Scénář: William Bowers; podle divadelní hry Leonarda Kantora

Kamera: Burnett Guffey

Hudba: George Duning

Výprava: Carl Anderson

Střih: Viola Lawrence

V hlavních rolích: Ginger Rogers, Edward G. Robinson, Brian Keith, Lucy Marlow, Lorne Greene a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 19. března 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

The Brothers Rico (1957)

The Brothers Rico
USA, 1957, 92 min.

Italsko-americký původ a poměrně drsná vizáž Richardovi Contemu během jeho kariéry zaručily hezkou řádku rolí gangsterů a mafiánů z italského přistěhovaleckého klanu, kterou v klasickém noiru završil v trojici snímků The Big Combo, New York Confidential (oba 1955) a The Brothers Rico (1957). Celou hereckou dráhu pak nemohl zakončit vhodněji než ztvárněním dona Barziniho v Coppolově Kmotrovi. (Pro zájemce vřele doporučuji Conteho noirový portrét od Imogen Sary Smith, který vyšel v Noir City na podzim 2010; dostupný zde.) 

Obdobně jako v Mankiewiczově noiru House of Strangers (1949) ztvárňuje Richard Conte v Karlsonově snímku syna z gangsterské rodiny, který se snaží vymanit z rodinného "řemesla" a vyčnívá tak mezi svými méně uvědomělými bratry. Karlsonova hrdinu Eddieho poznáváme v době, kdy se po letech počestně vedeného života s manželkou pokouší o adopci vysněného dítěte (dozvídáme se, že Alice předtím dvakrát potratila). Finančně zajištěný Eddie úspěšně podniká na Floridě, kam unikl před nástrahami newyorského podsvětí. Jak však ukazuje úvodní noční telefonát, ne nadobro.

Mafián Sid Kubik (Larry Gates), který je blízkým přítelem jeho rodiny (Eddieho matka mu v minulosti zachránila život, když "koupila" jemu určenou kulku), Eddieho po delší odmlce pověří, aby našel svého mladšího bratra Johnnyho, který je společně s Eddieho druhým bratrem Ginem policií hledán pro (neúspěšně vykonanou) vraždu na Kubikovu zakázku, a jenž se nyní skrývá neznámo kde. Důvěřivý Eddie, pro něhož jsou rodinné vazby a hodnoty na prvním místě, Kubikovi bezmezně věří, že chce bratrům opravdu pomoci a ne je zbaběle odpravit. Dělá však chybu. Zatímco s mafiánským bossem  rozmlouvá v hotelu v Miami, probíhá přímo ve vedlejším pokoji poprava Gina...

The Brothers Rico jsou velmi zdařilou studií italské gangsterské rodiny z pohledu staršího potomka, který se pokusil přejít na správnou stranu, aby ho zpět (byť nezáměrně) stáhli jeho bratři. Vhodnějšího představitele než právě Richarda Conteho, který byl v poloze "good bad man" maximálně přesvědčivý, Karlson snad ani nemohl najít (v pozdější televizní verzi téhož románu Georgese Simenona z roku 1972 s názvem The Family Rico Eddieho ztvárnil Ben Gazzara).

Přestože většina akce se děje prostřednictvím dialogů, film nepostrádá několik ryze karlsonovských surových obrazů násilí, které přichází náhle a bez předchozí gradace (scéna na letištních záchodcích či závěrečné zúčtování s Kubikem). Stylovému černobílému vizuálu rovněž přidává účast zkušeného noirového kameramana a dvojnásobného držitele Oscara (za Odtud až na věčnost a Bonnie a Clyde) Burnetta Guffeyho. Celkový dojem kazí snad jen pro Karlsona vcelku typický náhlý závěrečný happy end, který se bije s jinak značně neutěšenou náladou celého snímku (oba Eddieho bratři zemřou násilnou smrtí; ani Johnny jako novopečený otec není ušetřen).

Na závěr přidám jednu perličku - na Floridě, kam je snímek situovaný, jsme s Mejlou v jedné z mála exteriérových scén okamžitě rozpoznali San Diego, konkrétně Coronado a slavný hotel z Wilderova Někdo to rád horké v pozadí (objeví se v čase 2:20 na videoukázce níže).

Režie: Phil Karlson
Produkce: William Goetz (William Goetz Productions)
Scénář: Lewis Meltzer, Ben Perry a Dalton Trumbo (který nebyl uveden v titulcích) podle námětu Georgese Simenona
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Střih: Charles Nelson
Hrají: Richard Conte, Dianne Foster, Kathryn Grant, Larry Gates, Argentina Brunetti a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: září 1957

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Hell's Island (1955)

Hell's Island
1955, USA, 80 min.

V Hell's Island herec John Payne variuje typ, který u Karlsona ztvárnil již ve dvou starších snímcích (jmenovitě 99 River Street a Kansas City Confidential). V roli Mikea Cormacka, zaměstnance ochranky v kasinu, je najat tajemným mužem na invalidním vozíku, aby odjel do Karibiku, kde se má nacházet vzácný rubín. Po příjezdu na karibský ostrov Mike potkává svou bývalou partnerku Janet (Mary Murphy), která má, jak brzy zjišťuje, prsty nejen ve ztrátě drahého kamene, ale i v uvěznění svého bohatého manžela a tragické smrti jeho obchodního partnera.

Payneův protagonista znovu čelí komplotu, který jej přesahuje a který je mnohem spletitější, než se na první pohled zdá (rubín je ve skutečnosti jen MacGuffin uvádějící vyprávění do chodu). Postupem času roste jeho frustrace a naštvání, což se projevuje nevybíravým zacházením se všemi, kteří jej obklopují. Ne že bychom Mikea nechápali - ve všech případech se stejně jedná o podvodníky a darebáky, kteří si o to říkají. Právě pestrá paleta Mikeových antagonistů je jedním z důvodů, proč film baví. Nejzákeřnější ze všech je femme fatale par excellence Janet, která v jednu chvíli hraje nevinnou a bez zábran se pokouší Mikea svést, aby jen o moment později předvedla, jak dobře to umí s pistolí. Neobvyklou dvojici lumpů představuje tlustý muž na vozíčku a jeho nemluvný poskok. 

Snímek byl částečně nasnímán v reálných karibských lokacích a snad právě tato skutečnost stála za rozhodnutím natočit jej na barevný materiál. Možnosti barevného filmu ale Karlson příliš nevyužívá a celkově se jedná spíše o nevýrazný film se zaměnitelným vizuálem. Potěší naopak poutavý voice-over, pomáhající udržet divákovu pozornost, a několik neotřelých, místy až bizarních nápadů a motivů. Pod úvodními titulky sledujeme část akce, která vysvětluje, proč se v následujícím záběru Mike nachází v nemocnici. Stejný úsek syžetu je v závěru zopakován znovu s tím rozdílem, že na něj navazuje několik dalších záběrů, které nám dovysvětlují, co se stalo s ostatními postavami. Snaha udělat z Mikea co největšího drsňáka je občas hnána až do krajnosti: například hned v úvodu si Mike během toho, co jej lékaři operují, nechává zapálit cigaretu. Později si od ní připaluje druhou, zatímco detektiv, který jej vyslýchá, zahazuje nedopalek přímo na podlahu operačního sálu. Tohle by v našich nemocnicích asi neprošlo...

Hell's Island je po právu nejméně známým a ceněným noirem Phila Karlsona. Přesto je po řemeslné stránce na solidní úrovni a díky určitým campovým momentům zaručuje slušnou zábavu. 

Pozn.: Film byl znovu uveden do kin v roce 1962 pod názvem South Sea Fury.

Režie: Phil Karlson

Produkce: William H. Pine, William C. Thomas (Pine-Thomas Productions)

Scénář: William H. Pine, Maxwell Shane, William C. Thomas

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: různí autoři (stock music)

Výprava: Hal Pereira, Al Roelofs

Střih: Archie Marshek

V hlavních rolích: John Payne, Mary Murphy, Francis L. Sullivan, Eduardo Noriega, Arnold Moss a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 6. května 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Kansas City Confidential (1952)

Kansas City Confidential
USA, 1952, 99 min.

Film Phila Karlsona z roku 1952 byl inspirován skutečným pokusem o "dokonalý zločin" popsaným v záznamech kansaské policie. Bývalý trestanec Joe Rolfe (John Payne) se po propuštění z vězení živí jako řidič automobilu rozvážejícího květiny. Jednoho dne se stane podezřelým z bankovní loupeže poté, co skuteční lupiči použili jeho vůz jako návnadu. Když jej pro nedostatek důkazů neschopná policie propustí, rozhodne se Joe sám lupiče vyhledat a tím očistit své jméno. Nebude to mít ovšem jednoduché - za loupeží stojí rafinovaný Tim Foster (Preston Foster), bývalý policista, který vše promyslel tak, aby se jednotliví lupiči navzájem neznali: během akce měli nasazeny masky nejen kvůli anonymitě před okolím, ale i před sebou samými. 

Pro řadu filmů noir - a ty režírované Philem Karlsonem nejsou výjimkou - je charakteristická inverze tradičních hodnot. V Kansas City Confidential ji můžeme demonstrovat na postavách Joea a Tima: zatímco Joe je napravený trestanec, snažící se udržet si práci a vést slušný život, Tim Foster je zapšklý propuštěný policista, který se dal na dráhu zločinu. Nedůvěru v oficiální instituce personifikují i kansaští policejní detektivové, kteří během Joeova výslechu používají nepřiměřené metody a jejich vyšetřování nikam nevede. Ostatně i stylisticky jsou připodobňováni spíše ke gangsterům, když jsou často snímáni z podhledu, se zpocenými obličeji naklánějícími se směrem ke kameře.

Gangsteři, nebo policisté? Hádejte.

Joe se ke zločinu připletl pouze souhrou okolností. Jeden z lupičů mu vysvětluje: "Nic jsme proti tobě neměli, ani jsme tě neznali. Prostě to tak vyšlo." Karlson tak uplatňuje klasický noirový motiv, kdy náhoda (nebo osud?) způsobí, že se nevinný člověk dostane do víru tragických událostí. Naštěstí je Joe jeden z těch, kteří si nenechají nic líbit a pro Tima a spol. tak představuje přinejmenším vyrovnaného protivníka (snad kvůli vlastní zločinecké minulosti).

Snímek využívá kontrastu mezi dvěma rozdílnými dějišti. Úvodní část se odehrává v Kansas City, které - navzdory svému významu a velikosti - působí spíše jako maloměsto (zejména pokud jej srovnáme například s Los Angeles či New Yorkem): poklidné prosluněné ulice, kde se vše odvíjí přesně podle každodenního stereotypu. Bankovní loupež tak přichází jako šok, který dosavadní klid a rutinu osudově nabourá. Větší část stopáže se odehrává v Mexiku, nejdříve v Tijuaně, poté v Boradosu. Tam Karlson sugestivně navozuje všeobecné dusno (myšleno v doslovném i přeneseném významu), které dokonale souzní se stupňujícím se napětím a nejistotou. 

Dusno...

...a nedůvěra.

Kansas City Confidential je dalším příkladem Karlsonova efektivního stylu, kdy komplikovaný děj plný podfuků a zvratů divákovi předkládá přímým a nenuceným způsobem. Nechybí ani trademarky v podobě častých detailních záběrů a brilantně nasnímaných a nastříhaných rvaček. Bohužel si Karlson opět neodpustil uspěchaný happy end s polibkem. Ani ten ale nemůže zkazit dojem z nadprůměrného noiru.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Edward Small (Edward Small Productions)

Scénář: George Bruce, Harry Essex; podle námětu Rowlanda Browna a Harolda Greenea

Kamera: George E. Diskant

Hudba: Paul Sawtell

Výprava: Edward I. Ilou

Střih: Buddy Small

V hlavních rolích: John Payne, Coleen Gray, Preston Foster, Neville Brand, Lee Van Cleef, Jack Elam a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 11. listopadu 1952

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

5 Against the House (1955)

5 Against the House
USA, 1955, 84 min.

Pokus o dokonalý zločin a válečné trauma jsou témata maximálně příznačná pro film noir. Nicméně s od pohledu slušnými vysokoškolskými studentíky toužícími po povyražení obvykle spojována nebývají a v rámci noirového cyklu tak působí značně neotřele. O to pozoruhodněji pak zní, když vychází z povídky původně otištěné v americkém časopisu pro ženy Good Housekeeping, jejíhož zfilmování se ujala pravděpodobně nejzásadnější osobnost filmu noir 50. let Phil Karlson.

5 Against the House je třetím z Karlsonovy čtveřice noirů z roku 1955 (následoval po Tight Spot a Hell's Island a předcházel fenomenálnímu The Phenix City Story) a jak již bylo řečeno, vypráví příběh čtyř kamarádů z Midwestern University, kteří se z hecu rozhodnou vyloupit kasino v Renu a ukradené peníze vzápětí vrátit, jen aby si dokázali, že nic není nemožné. Všechno se zdá být dokonale naplánované, ovšem jen do té doby, než se jeden z nich (Brick) dočista nepomátne. Má totiž pocit, že jako válečný veterán z Koreje, odkud si odvezl závažné poranění hlavy, by si nějaké ty snadno vydělané peníze zasloužil.

Počáteční odlehčená komediální atmosféra tak postupně ustupuje temnějším konotacím a zhruba od poloviny 5 Against the House ovládne typický noirový maniak 50. let. Briana Keitha v roli vyšinutého veterána si můžete pamatovat z výše jmenovaného Karlsonova noiru Tight Spot či z pozdějšího, ryze béčkového noiru Jacquese Tourneura Nightfall (1957), kde oponuje vynikajícímu Aldo Rayovi (a který více než doporučuji vaší pozornosti). 

První záběr zpívající Kim Novak...

...vystupující ze stínu

...všechny přítomné muže (a diváky) nutně ohromí.

Obdobně jako tato kompozice.

I přesto, že je Brickův charakterový obrat zřetelně motivovaný a předem naznačený (bitka v klubu), působí místy až šablonovitě. Potenciál závěrečné scény v parkovacím komplexu, kde se Al (Guy Madison) snaží Brickovi rozmluvit (sebe)vražedný akt, rovněž není úplně využit. Film jako takový proto pro většinu diváků bude poutavější spíše díky herecké účasti začánající Kim Novak, která v roli klubové zpěvačky Kay doplňuje titulní pětici protagonistů. Že Phil Karlson uměl využít jejího sexappealu, jistě poznáte sami z obrázků výše. Škoda jen, že její postava "Alovy hodné snoubenky" postrádala éteričnost a mystičnost femme fatale, kterou ztvárnila v o rok starším Pushoveru.

Režie: Phil Karlson
Produkce: John Barnwell, Stirling Silliphant (Dayle Production)
Scénář: Stirling Silliphant, William Bowers, John Barnwell a Frank Tashlin (neuveden v titulcích) podle povídky Jacka Finneyho
Kamera: Lester White
Hudba: George Duning
Střih: Jerome Thoms
Hrají: Guy Madison, Kim Novak, Brian Keith, Kerwin Mathews, Alvy Moore, William Conrad ad.

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 10. června 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

99 River Street (1953)

99 River Street
USA, 1953, 83 min.

V noiru Phila Karlsona se bývalý boxer, dnes řadový taxikář Ernie Driscoll (John Payne) stává podezřelým z vraždy vlastní manželky, která měla poměr s úlisným zlodějem šperků Victorem Rawlinsem (Brad Dexter). Ve snaze odhalit pravého vraha Erniemu asistuje aspirující herečka Linda James (Evelyn Keyes), které se dostane nejedné příležitosti využít svého hereckého talentu. 

Na nasilí ve filmu se upozorňovalo i v propagačních materiálech

99 River Street je film o neuskutečněných snech. Ernie vždy toužil stát se boxerským šampionem, ale titulu nikdy nedosáhl. Až v závěrečné konfrontaci s Rawlinsem v newyorských docích - kdy se ze zvukové stopy ozývá ruch boxerského ringu - dostává šanci na reparát. Ernieho žena Pauline, žijící v nenaplněném a bezdětném manželství, má rovněž pocit, že její ambice zůstaly neuskutečněny. Když Ernieho poznala, živila se jako showgirl a podle svých slov měla nakročeno k tomu být skutečnou hvězdou, nakonec ale skončila jako prodavačka v květinářství. I Linda má své sny - kvůli náklonnosti k Erniemu je ale musí (jak se v závěru ukáže dlouhodobě) odložit. 

Karlsonův snímek, ač natáčený v losangeleských studiích, se odehrává v New Yorku, městě, kde nebezpečí číhá na každém rohu a nic není tím, čím se zprvu zdá. I zverimex je ve skutečnosti doupětem překupníků se šperky. Režisérovi se daří tuto nejistotu přenést i na diváka prostřednictvím promyšleného dávkování informací. První narativní "klam" přichází hned v úvodu, kdy sledujeme Ernieho zápas o titul boxerského šampiona. Po chvíli se ale ukáže, že se jedná pouze o televizní záznam a střetnutí ve skutečnosti proběhlo už před třemi lety. Nejpozoruhodnější scéna filmu přichází později: vyděšená Linda přispěchá za Erniem se šokující zprávou, že zavraždila divadelního producenta. Odvede Ernieho do divadla, kde mu sugestivně - v jednom dlouhém, nepřerušeném detailním záběru (viz obrázek níže) - popisuje, co se podle jejího názoru stalo. Jak se však po chvíli ukáže, jedná se pouze o pečlivě nacvičený herecký výkon, který má přesvědčit lidi z Broadwaye (ukryté za sedačkami a kulisami), aby Lindě svěřili náročnou roli. Tento krutý trik pochopitelně Ernieho naštve a významně přispěje k jeho rostoucímu hněvu.

Lindin precizní herecký výkon

Karlsonův styl je přímý a nekompromisní. Režisér často používá detailní záběry, které nás emocionálně přibližují postavám a zároveň dávají vyniknout jejich fyzickému utrpení (míra násilí je v Karlsonových filmech mimořádně vysoká). Jestli něco otupuje vyznění snímku, je to přeslazený závěr. I jemu navzdory je ale 99 River Street jedním z nejbrutálnějších a nejnaštvanějších noirů 50. let.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Edward Small (Edward Small Productions)

Scénář: Robert Smith; podle námětu George Zuckermana

Kamera: Franz Planer

Hudba: Arthur Lange, Emil Newman

Výprava: Frank Paul Sylos

Střih: Buddy Small

V hlavních rolích: John Payne, Evelyn Keyes, Brad Dexter, Frank Faylen, Peggie Castle a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 3. října 1953

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

The Phenix City Story (1955)

The Phenix City Story 
1955, USA, 87 min. (verze s prologem 100 min.)

Asi pětadvacetitisícové městečko Phenix City v Alabamě bylo v polovině 50. let známé jako město hříchu (Sin City). Skupina gangsterů v něm vedla velmi prosperující podniky s hazardem, drogami či prostitucí a kdykoliv  chtěli spořádaní občané proti této situaci vystoupit (většinou prostřednictvím různých iniciativ a právních kroků), gangsteři odpověděli vlnou chladnokrevných násilných akcí. Ta vyvrcholila vraždou kandidáta na státního prokurátora Alberta Pattersona přímo před jeho kanceláří. Pořádek přinesly až armádní oddíly, které ve městě zavedly stanné právo. Režisér Phil Karlson, v 50. letech noirový specialista (v rychlém sledu natočil osm noirů), se nechal zmíněnými událostmi  inspirovat k natočení filmu jednoduše nazvaného The Phenix City Story.

V něm kombinuje reálné, historicky doložitelné události se smyšlenými a skutečné aktéry phenixského veřejného života s filmovými typy. Tomu odpovídá i Karlsonova režijní metoda - autenticky působící záběry střídá s vizuálně stylizovanými scénami (svícení, nečekané postavení kamery), a výsledkem je tak velmi živý a vzrušující portrét města uchváceného zločinem a korupcí. Zatímco v noirech odehrávajících se ve velkoměstě je násilí často anonymní a skryté v příšeří zapadlých uliček, ve Phenix City Story má jasnou a důvěrně známou tvář a může vypuknout prakticky kdekoliv - v baru, na ulici plné lidí, v soukromí domovů. Podobně nejsou gangsteři vybíraví co se týče obětí - nezastaví se ani před malými dětmi (obzvlášť působivá a krutá scéna) či ženami.

Karlsonův snímek je skutečně nekompromisní - v úvodu například režisér načrtne rodící se milostný vztah mezi dvojicí mladých lidí, který však v zápětí přetne náhlá mladíkova smrt (Karlson si to ještě vychutná, když nám i jeho milé dá na chvíli naději, že běsnění gangsterů přežil). To by se v žádném filmu velkého hollywoodského studia té doby prostě nestalo. Vůbec úmrtnost hlavních postav je neuvěřitelně vysoká. Karlson jakoby říkal: toto není žádný vykonstruovaný příběh, tohle je realita, která se neřídí scenáristickými poučkami a vzorci. Jeho film je (pochopitelně) velmi angažovaný - v závěru se postava Johna Pattersona, syna zavražděného Alberta Pattersona, který po svém otci převzal štafetu a stal se státním prokurátorem, obrací přímo k nám divákům a upozorňuje, že ačkoliv jsme vyhráli bitvu, válka ještě neskončila.

Pozn.: Film byl uváděn ve dvou verzích. V té delší, stominutové, předcházel hrané části krátký dokumentární prolog sestavený z autentických týdeníkových záběrů z Phenix City a z rozhovorů s jeho obyvateli.

Nedávno jsem si v jednom z příspěvků skuhral nad tím, jak dlouho jsem už neviděl noir, který by narušil mou soukromou topku. Phenix City Story se to podařilo.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Samuel Bischoff, David Diamond (Allied Artists Pictures)

Scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur

Kamera: Harry Neumann

Hudba: Harry Sukman

Střih: George White

Výprava: Stanley Fleischer

Hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant, Edward Andrews, Lenka Peterson a další

Distribuce: Allied Artists Pictures

Premiéra: 14. sprna 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD