Mrtví muži nenosí skotskou sukni (1982)

Dead Men Don't Wear Plaid  

USA, 1982, 89 min.

Návrat ke kořenům v Hollywoodu sedmdesátých let s sebou přinesl řadu komediálně laděných, parodických poct žánrovým klasikám a hereckým hvězdám. Jednou z nejčastěji karikovaných osobností klasického Hollywoodu byl bezpochyby Humphrey Bogart a jeho pamětihodné postavy cynických soukromých oček Phila Marlowea a Sama Spadea. Na rozmachu jisté minivlny „bogartovských“ komedií se výrazně podílel už Woody Allen filmem Zahraj to znovu, Same (Play It Again, Sam, 1972). Bogartovskou image ve stejné době parodoval i Michael Caine v britské komediální variaci hard-boiled detektivek s názvem Podsvětí (Pulp, 1972). K němu se později přidali George Segal v Black Bird (1975) a Peter Falk ve Vraždě na večeři (Murder By Death, 1976) a Detektivovi ze San Francisca (The Cheap Detective, 1978). Robert Sacchi, známý především z filmu The Man with Bogart's Face (1980), si na bogartovském vzhledu doslova postavil kariéru.

Na pomyslném vrcholu zmiňované minivlny stojí parodicky laděná pocta filmu noir a temným hollywoodským detektivkám čtyřicátých let Mrtví muži nenosí skotskou sukni (Dead Men Don't Wear Plaid, 1982), která byla druhým společným počinem režiséra Carla Reinera a začínajícího Stevea Martina. Právě Reiner, který během své kariéry mj. úzce spolupracoval s králem parodií Melem Brooksem, byl jedním z prvních, kdo v Martinovi rozpoznal jeho neobyčejný komediální talent (poprvé spolu pracovali na snímku Cvok /The Jerk, 1979/).

Steve Martin, jenž se s Reinerem a Georgem Gipem podílel na scénáři, projevil v Mrtvých mužích svůj vytříbený smysl pro načasování vtipů, které se poměrně sofistikovaně strefovaly nejen do bogartovských hlášek, ale i do ikonografie a ustálených situací daných snímků obecně. Spletitost zápletky a dvojsmyslné sexuální narážky dávají nejvíce vzpomenout na Hawksův Hluboký spánek (The Big Sleep, 1946). Díky pečlivě konstruovanému sestřihu scén z téměř dvou desítek filmů s nově dotočenou akcí nechávají tvůrci Stevea Martina interagovat se skutečným Bogartem, jehož Marlowe mu dělá asistenta, ale i s dalšími ikonami 40. let, jakými byli Burt Lancaster, Alan Ladd, Kirk Douglas, Cary Grant, Vincent Price, Bette Davis, Barbara Stanwyck, Joan Crawford, Ingrid Bergman, Veronica Lake, Ava Gardner nebo Lana Turner. Kromě toho, že kameraman Michael Chapman oživil ve čtyřicátých letech běžné svícení a úhly kamery, auru citovaných filmů rovněž výrazně napomohla dotvořit účast hollywoodských veteránů, oscarového tvůrce výpravy Johna DeCuira, legendární kostymérky Edith Head a hudebního skladatele Miklóse Rózsy, přičemž pro dva posledně jmenované byli Mrtví muži posledním hraným filmem, na kterém pracovali.

Text byl původně publikován v 80. čísle Cinepuru v březnu 2012. 

Režie: Carl Reiner

Produkce: David V. Picker, William E. McEuen (Aspen Film Society)
Scénář: Carl Reiner, George Gipe, Steve Martin
Kamera: Michael Chapman
Hudba: Miklós Rózsa
Hrají: Steve Martin, Rachel Ward, Carl Reiner, George Gaynes, Reni Santoni ad.

Distribuce: Universal Pictures

Premiéra: 21. května 1982

V ČR na DVD od 27. 9. 2010 (Řitka video)

Odkazy
CSFD

IMDb
Allmovie

Má oblíbená brunetka (1947)

My Favorite Brunette 
USA, 1947, 87 min.

V roce 1942 si populární americký herec Bob Hope vystřelil z Hitchcocka a jeho thrillerů o nespravedlivě stíhaných hrdinech (zejména The 39 Steps), o pět let později svůj nezaměnitelný smysl pro humor namířil na adaptace hard-boiled detektivek. Řeč je o dvojici snímků My Favorite Blonde (1942), v němž se vaudevillový komik (vystupující s tučňákem) připlete do cesty nebezpečným německým špionům, a Má oblíbená brunetka (My Favorite Brunette, 1947), ve kterém fotograf specializující se na snímky nemluvňat dá průchod svým detektivním choutkám. 

You see, I wanted to be a detective too. It only took brains, courage, and a gun... and I had the gun. 

Má oblibená brunetka prokazuje poučenost noirovými detektivkami s Bogartem nebo Powellem hned v několika rovinách. Tvůrci uplatňují retrospektivní vyprávění a komentář prostřednictvím voiceveru. Takový narativní postup je motivován jako zpověď uvězněného protagonisty Ronnieho Jacksona (Hope) novinářům, kteří se zajímají o jeho příběh. Jackson se ve vyprávění vrací o několik dnů zpět, kdy se kombinací náhody a falešného sebevědomí připletl k případu možného únosu movitého barona. Jeho nalezení žádá jeho výrazně mladší manželka (Dorothy Lamour, která se s Hopem objevila v sérii Road to snímků, na kterou je v závěru odkazováno přítomností jejich "parťáka" Binga Crosbyho), jejíž skutečné pohnutky jsou v prvních minutách nejasné (jedná se o femme fatale?). 

All my life I wanted to be a hardboiled detective like Humphrey Bogart or Dick Powell or even Alan Ladd. 

Na adaptace Chandlerových či Hammettových románů je odkazováno i explicitně formou dialogů (viz výše) či obsazením. Vedle Ronnieho fotostudia má svou kancelář skutečný detektiv Sam McCloud v podání (skutečného) Alana Ladda, noirové ikony, která se v cameo roli objeví v jedné z úvodních scén. Výraznější part pak byl svěřen tradičnímu noirovému záporákovi Peteru Lorremu, jehož postava se tentokrát předvede jako zručný vrhač nožů. Dalšího poskoka ještě neodolatelnějším způsobem ztvárnil Lon Chaney Jr. Kameraman Lionel Lindon měl v době natáčení za sebou práci na The Blue Dahlia (1946) a  snad i díky tomu se mu daří evokovat stylistiku první noirové fáze - s jejími výraznými kontrasty světla a stínu a skličujícími studiovými interiéry. 

Noirové adaptace hard-boiled detektivek byly natolik všeobecně rozpoznávaným a silně kodifikovaným filmovým trendem, že si už v druhé polovině 40. let vysloužily parodii. A to rovnou od nejpovolanějšího člověka v oboru. Nenechte si ujít.

Režie: Elliott Nugent

Produkce: Daniel Dare

Scénář: Edmund Beloin, Jack Rose

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: Robert Emmett Dolan

Střih: Ellsworth Hoagland

Výprava: Hans Dreier, A. Earl Hedrick

V hlavních rolích: Bob Hope, Dorothy Lamour, Peter Lorre, Lon Chaney Jr., John Hoyt a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 4. dubna 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD