Volejte Northside 777 (1948)

Call Northside 777 
USA, 1948, 111 min.

James Stewart rozhodně nepatřil mezi typické herecké představitele noirových hrdinů. Za celou svoji kariéru si zahrál jen v jednom (pokud se tedy nedomníváte, že Vertigo je noir), a to navíc v ne zcela ukázkovém. Volejte Northside 777 Henryho Hathawaye je totiž jedním ze zástupců vlny semidokumentárních noirů konce 40. let, tedy nic, co by na první pohled zaujalo ortodoxní vyznavače vizuálně stylizovaných noirů se soukromým očkem a femme fatale.

Hathaway s dokumentární stylizací experimentoval již ve svých raných noirech, zejména v Domě na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945). Natáčení v reálných lokacích bylo příznačné i pro jeho následující, podstatně stylizovanější noiry The Dark Corner (1946) a Polibek smrti (Kiss of Death, 1947). Nejvíce z něj ale pravděpodobně vytěžil právě v Chicagu situovaném Volejte Northside 777, jehož ústřední hrdina, novinář z Chicago Times (James Stewart), se pokouší dokázat nevinu již jedenáct let vězněného muže (Richard Conte).

zajímavým inovativním prvkem je ve filmu detektor lži

Obdobně jako Elia Kazan v semidokumentárním noiru Bumerang (Boomerang!, 1947) se i Hathaway nechal inspirovat novinovým článkem o nespravedlivě obviněném trestanci, jehož osud inicioval investigativní pátrání po pravdě. Stewartův P. J. McNeal je k případu Franka Wieceka, který se svým parťákem v éře prohibice údajně zavraždil policistu, nejprve skeptický, ale na popud svého editora (Lee J. Cobb) pro novinové články zpovídá jeho matku, bývalou ženu a nakonec i Wieceka samotného. Přestože jakýkoliv důkaz o Wiecekově nevině prakticky neexistuje, McNeal se jen tak nenechá odradit. Mimochodem trefnou metaforou jeho nesnadného pátrání, během něhož se snaží dát dohromady zdánlivě nesouvislé střípky informací, je puzzle, nad kterým si doma v obýváku rovněž láme hlavu.

Expresivní svícení dominuje pouze jedné ze závěrečných sekvencí,
v níž McNeal hledá bývalou svědkyni ve Wiecekově případu

Poměrně dlouhá stopáž, nevýrazný styl, převážně interiérové prostory a nedostatek "akce" mohou skutečně leckoho odradit. Spíše než typickým noirem je Hathawayův snímek dramatem z novinářského prostředí (ovšem s nespornými noirovými podtóny), jehož hlavním tahounem je především zmiňovaný James Stewart, který podává tradičně dobrý výkon a jenž své kolegy Conteho a Cobba zcela zastiňuje. Jeho fanoušci by Hathawayův snímek rozhodně neměli nechat bez povšimnutí.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Otto Lang (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Jerome Cady a Jay Dratler
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Alfred Newman
Střih: J. Watson Webb Jr.
Výprava: Mark-Lee Kirk, Lyle R. Wheeler
Hrají: James Stewart, Richard Conte, Lee J. Cobb, Betty Garde, Kasia Orzazewski ad.

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 1. února 1948

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Thieves' Highway (1949)

Thieves' Highway
USA, 1949, 94 min.

Thieves' Highway (1949) pro mě ještě donedávna byl "ten nezáživný noir o jabkách", pak jsem ale přijela do Kalifornie, začala se pravidelně krmit Golden Delicious od místních farmářů a láska ke mnou do té doby podceňovanému Dassinovu snímku vzplála sama. 

Tradičně nepřehlédnutelná robustní Hope Emerson
 v epizodní roli neodbytné Figliovy zákaznice.

Málokterému režisérovi se podařilo nezapomenutelně vytvořit dusnou atmosféru městské džungle v tolika rozličných prostředích tak jako Dassinovi - ať už ve vězeňském komplexu (Brute Force) nebo turisticky vyhledávaných světových metropolích jako New York (Obnažené město), Londýn (Noc a město), Paříž (Rvačka mezi muži) či San Francisco (Thieves' Highway). Obzvlášť právě posledně jmenovaný v kontextu sanfranciských noirů vyniká tím, jak až na výjimky (Bay Bridge) opomíjí ty nejatraktivnější lokace města (Golden Gate Bridge, Telegraph Hill s Coit Tower, lanová tramvaj Powell Street, Russian Hill, Nob Hill atd.) a naprosto funkčně se mu hierarchizované noirové podsvětí se vším všudy daří vytvořit v prostředí farmářského tržiště u Ferry Building (na jeho místě dnes stojí nákupní centrum Embarcadero).

Stejně tak se v kvalitách Dassinova na dlouhou dobu posledního filmu natočeného v Americe odráží sevřený časový úsek tří dnů, během kterých se syžet snímku odehrává, a ambivalentní povaha všech postav, z nichž ani jednu nelze považovat za čistě kladnou. Motivace ústředního protagonisty Nicka (Richard Conte) sice můžeme do jisté míry považovat za hrdinské (touha pomstít otcovu trvalou zdravotní indispozici, za kterou je zodpovědný mafiánský trhovec Figlia), nicméně sám se chová nečestně, když bez jakýchkoliv morálních zábran podvádí svou novopečenou snoubenku Polly (Barbara Lawrence) s prostitutkou Ricou (Valentina Cortese). 

zleva: Rica, Polly a Nick

Obě ženy ovšem Nicka taktéž využívají - k finančnímu prospěchu. Rica od Figlii dostala zaplaceno, aby odvedla Nickovu pozornost a on jej tak mohl okrást; Pollyina láska ke snoubenci vyprchá v momentě, kdy zjistí, že přišel o všechny peníze. Zákeřně se projeví i Nickův společník Ed (Millard Mitchell), který vykořisťuje nebohé farmáře, a stejně tak i jejich konkurenti mezi dovozci Slob a Pete, kteří čekají na příhodný moment, kdy by Eda mohli okrást o jeho náklad. Figlia ztvárněný výtečným Lee J. Cobbem pak se svými nečestnými obchodními praktikami a "armádou" drsných přisluhovačů stojí na samotném vrcholu trhovecké hierarchie, která funguje zcela dle pravidel gangsterského podsvětí.

Na škodu snímku je snad jen problematický závěrečný happyend, v němž se ustanovuje milostný vztah mezi Nickem a náhle "napravenou" Ricou, kteří odjžídí ze San Francisca vstříc společné budoucnosti (navzdory krátké známosti dokonce plánují svatbu). Jak se dá tušit, a potvrzuje to i literatura (doporučuji režisérovu monografii od Australana Petera Shelleyho Jules Dassin : The Life and Films z roku 2011), jednalo se pravděpodobně o zásah výkonného šéfa studia 20th Century Fox Darryla Zanucka.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Robert Bassler (20th Century Fox)
Scénář: A.I. Bezzerides podle vlastního románu Thieves' Market
Kamera: Norbert Brodine
Střih: Nick DeMaggio
Hudba: Alfred Newman
Hrají: Richard Conte, Valentina Cortese, Lee J. Cobb, Barbara Lawrence, Jack Oakie a další

Distribuce: 20. září 1949
Premiéra: 20th Century Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Party Girl (1958)

Party Girl
USA, 1958, 95 min.

Lee J. Cobb jako Jean Harlow posedlý gangsterský boss s kyselinou v ruce, John Ireland ve své typické roli násilnického záporáka, zestárlý Robert Taylor jako cynický noirový muž s hůlkou, co roztaje pod vlivem tančící krásky s dlouhýma nohama Cyd Charisse, a CinemaScope v rukou jednoho z mágů barevného filmu, Nicholase Raye - to je Party Girl.

Chicago raných třicátých let: respektovaný gangsterský boss Rico Angelo (Lee J. Cobb) právě pořádá "rozlučkovou" party na počest Jean Harlow, kterou léta platonicky miluje (aniž by ji kdy potkal) a která ho nyní zradila, když se rozhodla provdat. Kromě jeho poskoků v čele s "Lucky Louiem" (John Ireland) se večírku účastní i jeho pravá ruka - právník Tommy Farrell (Robert Taylor) a samozřejmě dámské osazenstvo z tanečního klubu, který Rico vlastní. Mezi nimi i vychytralá Vicki (Cyd Charisse), jež dokáže využít situace k (finančnímu) prospěchu. Dříve než si totiž Lucky Loui stihne vybrat odměnu za peníze, které jí "daroval", když mu dělala společnost, odchází Vicki z Ricova večírku zavěšená do Tommyho. 

V jejím bytě, kam ji Tommy doprovází, však nachází mrtvolu Vickiiny spolubydlící (rovněž tanečnice), která si vzala život poté, co ji těhotnou opustil ženatý milenec. Tommy nejprve Vicky ochotně nabízí pomocnou ruku zkušeného právníka, posléze jí však dává najevo své pohrdání jejím "prostituováním se" a vylívá si na ní zlost nad vlastním zpackaným manželstvím (rovněž s tanečnicí-zlatokopkou). Díky Vickiinu břitkému zhodnocení jeho pozice si však záhy uvědomí, že špinavou prací pro Ricka vlastně dělá totéž, co ona, a dojde mu, jak moc mají společného. A tak po jejím boku začne směle rozpouštět svou zahořklost vůči ženám.

Krize přichází, když se Tommy po měsících harmonického vztahu s andělskou Vicki rozhodne od Rica odejít a začít pracovat čestně. Mocný Rico Tommyho, kterého i navzdory jejich přibližně stejnému věku doteď bral jako vlastního syna, zahání do kouta vyhrůžkami o fyzickém ublížení Vicki. Situace se ještě víc vyostří, když je Tommy zatčen za údajné uplácení poroty při soudním líčení, ve kterém obhajuje jednoho z vražedných gangsterů Ricova klanu. Rico od něj ve strachu dává ruce pryč a stejně tak vystrašený Tommy odmítá proti němu vypovídat. Než zasáhne nebojácná Vicki a všichni jsou v závěru konfrontováni, během něhož Lee J. Cobb nezapomenutelně operuje se zmiňovanou kyselinou.

Přestože Party Girl postrádá pro Rayovo dílo tolik příznačnou společenskou kritiku, můžeme ho bez obav považovat za jeho osobité dílo. Opět mu totiž vévodí oblíbený svár mezi dominantní otcovskou figurou (Rico) a postavou nevděčného syna (Tommy), který se proti němu rebelsky bouří. Stejně tak je opět propracovaná práce s barvou (zde především červenou, která je spojována s Vicki). Stylově pak - pro noir velice netypicky - zaujmou dvě taneční scény (Ray vždy chtěl natočit muzikál), které byly obecně trademarkem filmů se Cyd Charisse, jež byla v prvé řadě výtečnou tanečnicí (a pak až herečkou). Tyto scény jsou plně integrovány do příběhu - v první (viz video výše) tancem svádí Tommyho, v druhé (k vidění zde) ztělesňuje štvané zvíře, kterým se se stává poté, co Tommy Ricovi vyjádří své přání odejít.

Bez znalosti kontextu Rayovy tvorby může Party Girl někomu připadat jako "prázdná", že však Ray motivoval své herecké svěřence k vynikajícím výkonům, nemůže popřít nikdo. Pokud vás zaujme Cyd Charisse, vřele doporučuji její druhý noir, Tension (1950) Johna Barryho, kde ztělesňuje podobně andělsky laděnou postavu.

Režie: Nicholas Ray
Produkce: Joe Pasternak (Euterpe Productions)
Scénář: George Wells podle povídky Loe Katchera
Kamera: Robert Bronner
Hudba: Jeff Alexander
Střih: John McSweeney, Jr.
Hrají: Cyd Charisse, Robert Taylor, John Ireland, Lee J. Cobb, Kent Smith a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. října 1958

Odkazy
CSFD
IMDb
CSFD