Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

13. srpna 2019

Noir Film Festival 2019: Fritz Lang a lupičský noir


-->

Sedmý ročník Noir Film Festivalu, přehlídky temných detektivek, thrillerů a melodramat, letos opět chystá pestrý program složený z několika programových sekcí nahlížejících na fenomén filmu noir z různých perspektiv. Pravidelní návštěvníci této unikátní akce i nově příchozí budou od 22. do 25. srpna 2019 vítáni v již tradičních prostorách středověkého hradu Křivoklát.

Jelikož motiv zločinu je stěžejním aspektem filmu noir, budou jednu z programových sekcí tvořit snímky tematizující loupež – její plánování, průběh a fatální důsledky. Ve výběru nebude chybět jeden z klíčových titulů tzv. subžánru heist filmů, a to Zabíjení (The Killing, 1956), jež v rané fázi kariéry natočil Stanley Kubrick a které později inspirovalo Quentina Tarantina při realizaci jeho průlomového filmu Gauneři (Reservoir Dogs, 1992). Vizuálně podmanivé, napínavé noirové drama se Sterlingem Haydenem v hlavní roli diváky zaujme sofistikovanou formou vyprávění prezentující několik časových rovin a perspektiv, skrze které přihlížíme troufalé loupeži dvou milionů dolarů přímo během koňských dostihů.


Noir Film Festival každoročně zařazuje do programu výběrovou retrospektivu autorů, kteří se zásadním způsobem podíleli na utváření klasického filmu noir – v minulosti se jednalo o režiséry Billyho Wildera, Orsona Wellese, Otto Premingera, Alfreda Hitchcocka, Samuela Fullera či spisovatele Jamese Ellroye. Letošní ročník divákům přiveze filmové klenoty od Fritze Langa, který se během své dvacetileté americké kariéry profiloval jako mistr noirových snímků. Ve výběru se mj. objeví jeho filmová adaptace špionážního románu Grahama Greena Ministerstvo strachu (Ministry of Fear, 1944) a temná studie charakterů V osidlech noci (Clash by Night, 1952), s hvězdným obsazením Barbary Stanwyck, Roberta Ryana a Marilyn Monroe.

Neměnnou součástí festivalu budou rovněž speciální pocty hereckým ikonám filmu noir: letos jimi bude populární noirové duo Veronica Lake - Alan Ladd, kteří se na začátku 40. let společně objevili hned v několika výrazných titulech.

Festivalové projekce budou opět probíhat v několika hradních sálech s „highlightem“ atmosférických večerních open air projekcí na hradním nádvoří. Po třech letech se festival vrací do nejsyrovějšího křivoklátského prostoru – spilky starého hradního pivovaru, kde bude umístěn sál pojmenovaný po herečce Veronice Lake.  

Další informace a novinky naleznete na:

Festivalové katalogy z předešlých ročníků jsou k nahlédnutí na:

16. dubna 2019

The Crooked Way (1949)


Znovu dáváme prostor "slovenské spojce" Michalu Šmajdovi, který se po filmu The Pretender rozhodl reflektovat další práci brilantního kameramana Johna Altona.

The Crooked Way 
USA, 1949, 90 min

The Crooked Way je ďalší neprávom zabudnuty B-čkovy film noir, od ktorého uvedenia uplynie v apríli okrúhlych 70 rokov. Pôvodom francúzsky režisér Robert Florey mal pred ním s noirom dve malé skúsenosti v podobe titulov The Face Behind the Mask (1941) s Petrom Lorrem a Danger Signal (1945). Noirové prvky vykazuje aj jeho ďalší film Johnny One-Eye (1950) s Patom O'Brienom.


Eddie Rice sa prebúdza vo vojenskej nemocnici pre veteránov v San Franciscu. Druhá svetová vojna mu síce vyniesla Striebornú hviezdu, no natrvalo ho pripravila o pamäť. Po fyzickom zotavení sa vracia do Los Angeles, podľa papierov svojho rodného mesta, aby zistil svoju identitu. Nie je tu ani hodinu a už ho na každom rohu niekto spoznáva, vrátane policajných detektívov a bývalej manželky Niny (áno, to sú práve tie naivné maličkosti, ktoré musíme týmto malým noirovom odpustiť). Netrvá tak dlho a Eddie sa ocitá na policajnej stanici, kde zisťuje, že v skutočnosti je darebák menom Eddie Riccardi s pestrým kriminálnym zoznamom. Výsledky jeho ďalšieho pátrania po vlastnej minulosti nie sú vôbec lichotivé. Najbolestnejší je stret s nebezpečným bossom Vinceom Alexandrom, ktorého Eddie pred odchodom do vojny ešte ako svojho partnera a priateľa podrazil. Vince sa mu teraz po piatich rokoch hodlá pomstiť a rozhodne nezostane len pri úvodnom výprasku.

Neprehliadnuteľnou a najväčšou devízou snímky je expresívna kamera Johna Altona. Tu však zďaleka nejde o len štandardne výborný, atmosferický vizuál s jeho typickým „chiaroscuro“ svietením. V tom čase mal už Alton za sebou plodnú spoluprácu s Anthonym Mannom (päticu filmov z 1947–1949) a The Crooked Way jednoznačne patrí do jeho minimálne Top 5 noirových prác (z celkových 14). Alton tu veľmi sofistikovane pracuje s lampami (ako interiérovými, tak pouličnými), siluetami postáv, tieňohrou, žiariacimi či blikajúcimi neónovými reklamami prenikajúcimi do tmavých apartmánov, monštruóznymi podhľadmi či s nasvietením tvárí. Maximálne kontrastná práca kamery je napr. pozoruhodná v momente Eddieho vyznania zranenej Nine. Jeho tvár zahalená do absolútnej tmy sa postupne osvecuje, čo korešponduje s jeho „znovuzrodením“ a odhodlaním skoncovať so svojou minulosťou. Máme tu jednoducho všetky aspekty, ktoré na noirovej estetike zbožňujeme (akurát rozptýlené zadné svetlo v hmle som tu nenašiel). (1)


Popri vysokej miere štylizácie, tu nájdeme aj semi-dokumentárne prvky (spojenie príznačné pre spomínanú dvojku Mann-Alton). Spomeňme úvodný príhovor nezávislého rozprávača (úsporný voice-over neskôr našťastie preberá hrdina) a použitie novinových článkov a telegramov ako rozprávacích prvkov, ktorým kamera venuje náležitú pozornosť. Čítame ich spolu s postavami. Nechýbajú ani procedurálne postupy polície (zosnímanie odtlačkov), ale rozhodne nie sú otravné. Čo však na druhej strane môže pôsobiť trochu otravne, je nevyvážený vzťah medzi Eddiem a Ninou, plný rôznych a opakujúcich sa nálad na príliš malom časovom priestore, ktorému nie veľmi veríte. Ide najmä o melodramatické nuansy v zhruba polovičke minutáže. 

V hlavnej úlohe sa predstavuje John Payne, u ktorého s touto rolou nastal (po vzore Dicka Powella) posun v kariére, keď prešiel od statusu tancujúcej a spievajúcej hviezdy z hudobných filmov k úlohám drsných, nekompromisných hrdinov. Noiristom je určite známy najmä z noirov Phila Karlsona Kansas City Confidential (1952), 99 River Street (1953) či Hell's Island (1955). Následne bol často obsadzovaný do westernov. Čo sa týka ďalšieho obsadenia, Ellen Drew (môžete si ju pamätať z Johnny O'Clock, 1947) hrá ako Eddieho ex-manželka štandard a nesporne najväčšou hereckou šťavou disponuje charizmatický záporák – elegantný gangster Vince v podaní Sonnyho Tuftsa. Jeho divoké oči neveštia nič dobré. Okrem vzbudzovania prirodzeného rešpektu (kamerové podhľady dopomáhajú) a hláškovania („Nie som zvyknutý na policajtov s insomniou.“) sa v pomerne akčnom finále vo vojenskom sklade predvedie aj fyzickou akciou.

Filmy s amneziakom, bojujúcim nielen so svojou diagnózou, ale aj temnou minulosťou, ste videli dozaista kopu. Navyše, s identickou zápletkou vojnového veterána so stratou pamäte pracoval aj populárnejší noir Somewhere in the Night (1946) či B-čko The Clay Pigeon (1949). To, čo robí tento malý noir výnimočným a lepším, je mimoriadne temná kamera Johna Altona. Ide o jeden z jeho vrcholných kameramanských počinov, ktorý môžeme pokojne postaviť vedľa vizuálne skvosty ako Raw Deal (1948) či The Big Combo (1955). Ak sa prenesiete cez nevyváženú melodramatickú linku, vycibrená noirová estetika tmy a nočnej ulice vás naplno opantá. Prejavil sa tu pozitívny efekt nízkeho rozpočtu, nútiaceho tvorcov byť viac kreatívni a pracovať čo najlepšie s tým, čo majú.

(1) Dá sa povedať, že Alton viac ako so svetlom tu pracuje s tmou, podobne ako napr. v The Big Combo.

Réžia: Robert Florey 
Produkcia: Benedict Bogeaus
Scenár: Richard H. Landau podľa rádiovej hry No Blade Too Sharp Roberta Monroea
Kamera: John Alton 
Strih: Frank Sullivan
Hudba: Louis Forbes
Výprava: Van Nest Polglase
Hrajú: John Payne, Sonny Tufts, Ellen Drew, Percy Helton, John Doucette a ďalší

Premiéra: 22. apríl 1949
Distribúcia: United Artists

Odkazy

23. března 2019

M (1951)

M
USA, 1951, 88 min.


M amerického režiséra Josepha Loseyho bývá často označováno za zbytečný remake geniálního originálu Fritze Langa z roku 1931. Na vině má podle všeho být nefungující kvazidokumentaristická stylizace i slabé herecké obsazení v čele s Davidem Waynem, kterému sice nelze upřít snahu, ale působivosti Petera Lorreho zdaleka nedosahuje. Po dlouho odkládaném zhlédnutí snímku musím s takovým příkrým verdiktem nesouhlasit. Loseyho verzi možná nelze označit za mistrovské dílo, ale nepochybně disponuje množstvím kvalit, které jí umožňují, aby obstála sama o sobě. 


Příběh amerického remaku věrně následuje německý originál a zaměřuje se na paralelní snahu policie a kriminálního podsvětí dopadnout nebezpečného vraha malých dětí. Dějiště je však přesunuto z Berlína 30. let do soudobého Los Angeles, což z filmu dělá pozoruhodnou alegorii na politicko-společenské dění poloviny 20. století a zejména protikomunistický hon na čarodějnice. Film zdařile vykresluje atmosféru strachu a paranoie (každý, kdo osloví osamělé dítě na ulici, se automaticky stává podezřelým) a dotýká se motivu morální ambivalence, kdy se stírají rozdíly mezi strážci zákona, zločinci a oběťmi. Nechci ve výkladu zacházet příliš daleko a tvrdit, že Losey připodobňuje hon na skutečné nebo domnělé komunisty k pronásledování dětského vraha (to by příliš nedávalo smysl), nicméně film jednoznačně čerpá z dobové atmosféry a (podobně jako Langova verze) pokládá nepříjemné morální otázky. 

Pro Loseyho se jednalo o velmi osobní projekt. Sám byl antikomunistickou kampaní postižen do té míry, že musel zanedlouho po dokončení snímku (a umístění svého jména na černou listinu) opustit USA a začít odznova v Británii, kde později navázal úspěšnou spolupráci s dramatikem Haroldem Pinterem. Na filmu se ale podíleli i další tvůrci, kteří se v období mccarthismu stali nežádoucími - například herci Howard Da Silva, Luther Adler a Karen Morley

Snímek se natáčel ve skutečných losangeleských lokacích a částečně uplatňuje prvky procedurálních kriminálek, které byly v USA po druhé světové válce populární. Přesto si myslím, že označení docu-noir není úplně na místě. Snímek se až příliš často vzdaluje docu stylu a dosahuje expresionističtějšího dojmu. Kamera Ernesta Laszla (D.O.A., později třeba Kiss Me Deadly) podle mě neusiluje vždy o navození realismu a i existující lokace (například ikonickou Bradbury Building, zábavní molo v Santa Monice) přetváří v symbolický prostor. Autorem výpravy v M byl Martin Obzina, který přibližně ve stejné době pracoval společně s Hugem Haasem na vytvoření ateliérové iluze moravské vesnice v Ženě bližního tvého (Thy Neighbor's Wife, v kinech uvedeno až v roce 1953). Na film dohlížel producent původní verze Seymour Nebenzahl, od roku 1933 působící nejdříve ve francouzském a poté v americkém exilu.


David Wayne jako vrah, který nedokáže kontrolovat své nebezpečné pudy, dostává zejména v závěru filmu hodně prostoru a skvěle se vyrovnává s vysokými nároky psychologicky komplexní postavy. Poslední scéna je zejména díky němu emocionálně působivá i intelektuálně podnětná. Howard Da Silva (např. The Blue Dahlia) dostal pro sebe netypicky roli klaďase a ztvárnil policejního inspektora Carneyho. Zmínku si zaslouží i Luther Adler, který se zhostil dojímavé (a nakonec tragické) postavy právníka zločineckého syndikátu potýkajícího se s alkoholismem.

Americké M bylo dlouho dostupné jen ve špatné obrazové verzi, ale dnes je díky francouzskému vydavateli k mání i na blu-ray disku. Ideální příležitost přiznat tomuto dlouho opomíjenému snímku místo, které mu v noirové filmografii právem náleží.

Režie: Joseph Losey
Produkce: Seymour Nebenzahl (Superior Pictures)
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Michel Michelet
Výprava: Martin Obzina
Střih: Edward Mann
V hlavních rolích: David Wayne, Howard Da Silva, Martin Gabel, Luther Adler, Raymond Burr a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: březen 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

25. února 2019

The Pretender (1947)


Tentokrát si bere slovo náš vzácný host a dlouholetý podporovatel Michal Šmajda:

The Pretender
USA, 1947, 69 min

Režisér W. Lee Wilder, o dva roky starší brat slávneho Billyho (noiristom nemusíme akcentovať, že sa postaral o kanonické filmy noir ako Double Indemnity, Sunset Blvd. či Ace in the Hole), bol známy najmä tým, že sa v 50tych rokoch špecializoval na nízkorozpočtové sci-fi produkcie. Začínal ako producent, keď cez svoju novozaloženú spoločnosť zastrešil vznik raných B titulov Anthonyho Manna: The Great Flamarion (1945) a Strange Impersonation (1946). Vzápätí na to režijne debutoval s malým štúdiovým noirom The Glass Alibi (1946). O rok neskôr už spojil sily s kameramanom maďarského pôvodu Johnom Altonom, ktorý mal v tom čase za sebou práce na žánrovo rozmanitých dielach: komédiách, muzikáloch, dobrodružných filmoch, mysterióznych thrilleroch či vojnových dielach.


V druhej polovici 40tych rokov, v čase vrcholiaceho noirového cyklu, sa z Altona stal noirový kameramanský kráľ a.k.a. ten, čo „maľuje svetlom“ v tme. Zaujímavosťou je, že podľa všetkého tu ide o jeho úplne prvý počin v noirovom teritóriu, a to tesne pred tým, ako započal plodnú spoluprácu so spomínaným Mannom (T-Men, Raw Deal, He Walked by Night, Reign of Terror, Border Incident). Svoje kameramanské vrcholy zažil aj v ďalších vizuálne expresívnych, noirových tituloch ako The Amazing Mr. X (1948), The Crooked Way (1949) či The Big Combo (1955), ktorého finále v hangári je pre ikonografiu filmu noir zcela zásadné. (1) A práve vďaka Altonovi je Wilderov The Pretender zaujímavá voľba a pre pravých noiristov asi aj povinnosť.

Príbeh sleduje Kennetha Holdena (presvedčivý Albert Dekker), investičného bankára, ktorý spreneverí nemalú čiastku peňazí svojej vysoko postavenej klientky a zároveň dobrej rodinnej známej Claire Worthington (Catherine Craig). V snahe zakryť svoj podvod sa inak atraktívnu mladú ženu rozhodne požiadať o ruku. S poľutovaním ale zisťuje, že je zaľúbená do mladého doktora, s ktorým sa už stihla zasnúbiť. Aby naplnil svoje plány, objedná si u prostredníka – pochybného majiteľa klubu Korrina (skvelý Alan Carney), vraždu svojho soka. Medzitým si však Claire ponuku rozmyslí, doktora pošle k vode (o jej trucovitom, až divnom konaní voči nemu sa dá diskutovať) a svoje definitívne „áno“ povie Holdenovi. Osud sa mu naklonil, no na lepšie časy rozhodne nesvitá.

Zaskočený finančník musí teraz svoju objednávku na poslednú chvíľu odvolať. Veci sa aj naďalej komplikujú a on zrazu nie je schopný stretnúť sa s Korrinom, ani skontaktovať neznámeho hitmana. Prepadá zúfalstvu a paranoji. Ako to už pri týchto malých, B-čkových noiroch býva, scenár pracuje s viacerými naivnými predpokladmi. Okrem Clairinho nepochopiteľného rozhodnutia, Holden navyše nepozná meno človeka, ktorého chce odstrániť. Jeho zadanie iba vraví, že obeťou má byť snúbenec a budúci manžel novinami ostro sledovanej ženy. Určiť jeho identitu majú hitmanovi až noviny informujúce o svadbe. Fakt, že sa ním stáva napokon on samotný a jeho pohľad do ranných novín na vlastnú fotografiu sú pritom kľúčové momenty dramatizácie a začiatok jeho sebadeštruktívnej paranoje. 

Spomenuté príbehové zjednodušenia musíme týmto malým noirom jednoducho odpustiť. Čo sa však už prehliada ťažšie, je chybička, na ktorú som natrafil na začiatku finále, odohrávajúceho sa od začiatku do konca výhradne v noci, s výnimkou jedného krátkeho záberu pochádzajúceho evidentne omylom z bieleho dňa (Holdenov panický výjazd z garáže). Ako to mohli v strižni prehliadnuť, zostáva záhadou... Nič to ale nemení na výborne gradujúcom príbehu (podporenom atmosférickou, priam duchárskou hudbou) a samotnom vyvrcholení s poriadne trpkou, ironickou pointou.

Kamera Johna Altona excelentne vystihuje duševné stavy hlavnej postavy. Obľúbené sú tu jej nájazdy na Holdenovu zamyslenú tvár (a následne odjazdy) sprevádzané jeho úsporným voice-overom a typickým, low-key nasvietením. Alton ďalej bohate pracuje s ostrými tieňmi na stenách, interiérovými lampami ako jediným zdrojom svetla a so všadeprítomnými tieňmi žalúzii, ktoré tlmočia pocity hrdinovej paranoidnej stiesnenosti, neskôr doslova jeho uväznenia. Práca s čoraz tmavšou mizanscénou vrcholí, keď sa Holden zdržiava celé dni vo svojej zamknutej izbe a čakajúc neznámeho vraha, vyzerá cez okno.


Tak si to zhrňme: Wilder, Mann, Alton. Tri pojmy, pri ktorých musí spozornieť každý noirový fanúšik. Wilder síce nie velikán Billy, ale jeho brat. Mann síce s týmto projektom nemal nič spoločné, ale Wilder sa z jeho ranej tvorby z perspektívy producenta evidentne čo-to priučil. A v neposlednom rade tu máme Altona a jeho entrée do čierneho univerza (po tejto snímke nakrútil práve s Mannom v rokoch 1947-1949 až päticu filmov), ktorému otiskol tú špecifickú a vycibrenú, temnú estetiku, s akou bude film noir navždy spájaný. Toto je predovšetkým jeho film. Ak budete schopní príbehu odpustiť zjednodušenia a drobné diery v scenári, naplno si vychutnáte štylizovanú obrazovú stránku a atmosféru paranoje.

(1) Paradoxom je, že Alton získal svojho jediného Oscara spolu s Alfredom Gilksom za nasnímanie muzikálu Američan v Paríži (1951), kam šikovne „prepašoval“ svoje noirové cítenie.

Réžia a produkcia: W. Lee Wilder
Scenár: Don Martin, Doris Miller
Kamera: John Alton 
Hudba: Paul Dessau
Výprava: Frank Paul Sylos
Hrajú: Albert Dekker, Catherine Craig, Charles Drake, Alan Carney a ďalší

Distribúcia: Republic Pictures
Premiéra: 11. august 1947

Odkazy

31. ledna 2019

V patách Třetímu muži

Jen málokterý film je tak úzce provázaný se svým dějištěm a místem natáčení jako Třetí muž (The Third Man, 1949) s Vídní. Už je to dávno, co jsme zde na Film Noir Blogu publikovali tip na návštěvu Muzea Třetího muže, které ve Vídni provozuje nadšený sběratel Gerhard Strassgschwandtner. Dnes k němu přidáváme další doporučení, které byste měli zakomponovat do příští návštěvy rakouské metropole. 

Jde o komentovanou pěší prohlídku po místech, která jsou s natáčením filmu a jeho příběhem spojená. Tour s touto náplní má v nabídce více vídeňských společností. My jsme s manželkou podle uživatelských recenzí na Viator zvolili variantu organizovanou firmou Vienna Walks + Talks a nelitovali jsme. Rodinný podnik před lety založila Brigitte Timmermann, která platí za přední autoritu na vídeňskou historii, a přestože prohlídku nevedla sama, dostalo se nám velmi zasvěceného výkladu od její dcery Barbary. (S Brigitte se i přesto můžete setkat: pro blu-ray vydání filmu připravila bonusový materiál v podobě interaktivní mapy Vídně s video vstupy ke všem klíčovým lokacím.)

Prohlídka začala tam, kde celý film končí - u kanálu. Nedostali jsme se sice dovnitř - z praktických důvodů i proto, že většina scén ze závěrečné sekvence se natáčela v sheppertonských ateliérech -, ale mohli jsme alespoň z dálky (a sucha) nahlédnout do stovky kilometrů dlouhého, spletitého podzemního bludiště, které se pod Vídní nachází. Naše kroky potom směřovaly k dalším ikonickým místům ve starém městě, včetně Hotelu Sacher nebo domů, ve kterých ve filmu přebýval Harry Lime (Orson Welles) a jeho milenka Anna Schmidt (Alida Valli). Během pravidelných zastávek nás Barbara seznamovala nejen s produkční historií filmu (od prvotního nápadu až po jeho realizaci a přijetí), ale i s dramatickou historií města po druhé světové válce, která je pro Třetího muže tak zásadní a tvoří mnohem víc než pouhý ilustrativní background. Jak se ukázalo, všechno souvisí se vším a upomínky na Třetího muže jsou ve Vídni rozesety téměř za každým rohem.

Vídeňský kanál - konec filmu a začátek prohlídky.

Barbara byla zábavná a erudovaná průvodkyně a její angličtina byla bezchybná. Tour trvala asi dvě hodiny a za tu dobu jsme prošli většinu klíčových lokací z filmu. Nedostali jsme se pouze k ruskému kolu v Prateru a na hřbitov - tam se musí zájemci vydat sami. Celá procházka byla zakončena milým překvapením - v útrobách jednoho obchodu nás přivítala hudebnice s citerou a přehrála nám slavnou melodii, která se musí zapsat do paměti každému, kdo Třetího muže někdy v životě viděl. 

Kiosek? Kdepak - jde o "tajný" vstup do kanalizačního systému.
Opravili fasádu, sundali mříže z oken, ale vchod, ve kterém se ve filmu poprvé objeví Orson Welles jako Harry Lime stále bezpečně poznáte. 

Pokud budete mít cestu do Vídně, nenechte si prohlídku ujít. Dá se to zvládnout i v mrazu a s malým dítětem - naším "třetím mužem" byl čtyřměsíční syn Sebastian, který všechno nádherně prospal a probral se až s prvními tóny hudebního motivu Harryho Limea.

Pozn.: Je to vysoce nepravděpodobné, ale pokud jste Třetího muže neviděli, doporučuji vyčkat až do Vídně a zajít si do Burgkino (Opernring 19), které tuto noirovou klasiku promítá minimálně třikrát týdně. Tamtéž si můžete zakoupit stylové triko s filmovým motivem, které vám budou všichni závidět. 

V nabídce artového Burgkino nechybí pravidelné projekce Třetího muže.

3. prosince 2018

Olomouc opět zažije Ozvěny Noir Film Festivalu


-->
Opět po roce budou moci filmoví nadšenci z Olomouce zhlédnout vybrané snímky, které ve svém programu uvedl letošní Noir Film Festival. Již tradiční čtyřdenní přehlídka zaměřená na fenomén filmu noir se tento rok již pošesté uskutečnila koncem srpna na hradě Křivoklát. Návštěvníci olomouckého kina Metropol, které bude Ozvěny Noir Film Festivalu ve čtvrtek 6. 12. 2018 hostit, uvidí dva snímky korespondující s hlavním tématem letošního ročníku NFF, vězeňským noirem. Obě projekce lektorským úvodem doplní dramaturgové NFF Jana Bébarová a Milan Hain, absolventi Katedry divadelních, filmových a mediálních studií na FFUP v Olomouci. 

Zástupcem amerického filmu noir bude snímek V kleci (Caged, 1950), jeden z nejpozoruhodnějších „ženských filmů“ klasického Hollywoodu. Detailně líčí drsné prostředí věznice pro ženy a nelítostnou charakterovou proměnu devatenáctileté Marie Allen, která se sem dostává za podíl na ozbrojené loupeži naplánované jejím manželem. Scenáristka Virginia Kellogg v rámci přípravy provedla rozsáhlý výzkum, který zahrnoval i pobyt ve čtyřech amerických káznicích pro ženy. Zatímco ve třech pozorovala dění z bezpečí spolu s dozorkyněmi, ve čtvrté se nechala propašovat do cely mezi trestankyně a podle informací v dobovém tisku s nimi strávila dva týdny. Zaslouženě byla za své úsilí nominována na Oscara. Zbývající dvě nominace si připsaly herečky Eleanor Parker v roli Marie Allen a Hope Emerson jako všemi obávaná dozorkyně se sadistickými sklony.

Noirově temný bude i československý snímek Pasťák (1968) z pražského nápravně výchovného ústavu pro mládež, kam na pozici vychovatele nastupuje mladý učitel (Ivan Vyskočil). V rámci národní kinematografie výjimečné drama evokující syrovou vězeňskou atmosféru natočil Hynek Bočan, jenž letos v dubnu oslavil kulaté 80. narozeniny. Pro svou „přílišnou pravdivost“ a odhalování morálního rozkladu socialistické instituce byl Pasťák mezi problematickými tituly 60. let, jež zamířily do trezoru a uvedeny v kinech mohly být až po roce 1989.


Čtvrtek 6. 12. 2018, kino Metropol
17:30 Pasťák (1968; 91 min.) - vstupenky k zakoupení zde
20:00 V kleci (1950; 96 min.) - vstupenky k zakoupení zde

Více informací o festivalu najde na webu / Facebooku / Twitteru.