Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

6. dubna 2020

Temná tvář Brooklynu (2019)

Motherless Brooklyn
USA, 2019, 144 min.

Temná tvář Brooklynu je tzv. pet project (tedy vypiplaný projekt) Edwarda Nortona, který na filmové adaptaci oceňovaného románu Jonathana Lethema pracoval celých dvacet let - tedy přibližně od doby, kdy jsme ho znali jako třicetiletého protagonistu provokativních filmů Kult hákového kříže (American History X, 1998) a Klub rváčů (Fight Club, 1999) a debutujícího režiséra příjemné romantické komedie Rabín, kněz a krásná blondýna (Keeping the Faith, 2000). Norton na sebe postupně převzal povinnosti producenta (skrze vlastní společnost Class 5 Films), scenáristy, představitele hlavní role a režiséra, což možná vysvětlujte, proč mu to trvalo tak dlouho i proč jsme ho v poslední době tolik nevídali ve filmech jiných tvůrců (zato jsme ho mohli slyšet v animovaných snímcích Buchty a klobásy /Sausage Party, 2016/ a Psí ostrov /Isle of Dogs, 2018/).

Během časově i realizačně náročného procesu se látka ve srovnání s předlohou vyvinula velmi odlišným směrem. V obou je hlavním hrdinou soukromý detektiv s Tourettovým syndromem Lionel Essrog, který pátrá po okolnostech násilné smrti svého šéfa a mentora Franka Minny, jenž se jej kdysi dávno spolu se třemi dalšími chlapci z katolického sirotčince ujal. Tady však podobnosti končí. Lethemův román se odehrává v současnosti, tedy na konci 90. let, zatímco Norton se rozhodl přesadit příběh do roku 1957, čímž jej obdařil nostalgickou retro náladou a přiblížil poetice klasického filmu noir. Jak sám prohlásil, postavy soukromých detektivů v příběhu odehrávajícím se v Brooklynu 90. let by u diváků vytvářely nezáměrnou ironickou distanci. Zároveň pro Lionela vytvořil zcela nový případ, který, jak se ukáže, je úzce propletený s Frankovou vraždou. Jestliže v románu hrají důležitou roli stárnoucí gangsteři, buddhističtí mniši a záhadná japonská korporace, ve filmu jde o politickou korupci, městskou výstavbu, rasismus a komplikované rodinné vztahy. (Více ke komparaci filmu a předlohy zde.)


Tato kombinace dějových motivů přiměla některé komentátory srovnávat Temnou tvář Brooklynu s Čínskou čtvrtí (Chinatown, 1974), i když podle většiny z nich Norton nedosahuje komplexnosti a intenzity kanonického retro-noiru Romana Polanského. Recenze filmu vytýkají nadstandardní délku, pomalé tempo, absenci vzrušení nebo přílišnou sentimentálnost a často se v nich objevuje výraz vanity (tedy ješitnost, domýšlivost, marnivost) naznačující, že Norton si vzal velké sousto a při zpracování látky neprojevil dostatečnou soudnost. Publikum zůstalo rovněž chladné - film s rozpočtem 26 milionů dolarů dosud celosvětově utržil jen kolem 20 milionů a ztrátu už se mu asi nikde nepodaří dohnat.

Můj názor se s většinovým postojem kritiků neshoduje. Temná záře podle mě disponuje působivou, pečlivě budovanou atmosférou Brooklynu 50. let, výbornými hereckými výkony (vedle brilantního Nortona vynikají zejména Alec Baldwin a Willem Dafoe) a rozvolněným, ale nikoliv únavným tempem vyprávění. Je pro mě osvěžující vidět snímek, který se nesnaží strhnout svou rychlostí nebo bombastičností a místo toho spoléhá na (pro některé možná staromódní) atrakce, jako jsou zajímavé postavy a svůdná retro nálada. Rád mu proto odpustím i těch několik málo nedostatků... Navíc - i když je to paradoxní vzhledem k posunu v zasazení příběhu o čtyřicet let zpět - snímek má potenciál rezonovat u současného publika i z toho důvodu, že nabízí mnoho motivů, ve kterých snadno rozpoznáme odraz dnešní reality. Například postava intrikujícího politika Mosese Randolpha může být vnímána jako komentář k Trumpovu prezidentství, a to nejen proto, že jeho herecký představitel Alec Baldwin slavil se svými imitacemi POTUSe velký úspěch v show Saturday Night Live.

Režie: Edward Norton
Produkce: Edward Norton, Michael Bederman, Bill Migliore, Gigi Pritzker, Rachel Shane (Class 5 Films, MWM Studios, Warner Bros. Pictures)
Scénář: Edward Norton podle románu Jonathana Lethema
Kamera: Dick Pope
Hudba: Daniel Pemberton
Výprava: Beth Mickle
Střih: Joe Klotz
V hlavních rolích: Edward Norton, Gugu Mbatha-Raw, Alec Baldwin, Willem Dafoe, Bruce Willis, Bobby Cannavale a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 1. listopadu 2019
na DVD a Blu-rayi s českou podporou dostupné od 22. dubna 2020

Odkazy:
IMDb
CSFD

1. dubna 2020

Cizinci ve vlaku (1951)

Strangers on a Train
USA, 1951, 100 min.

Už je to skoro deset let, co jsem zde na Film Noir Blogu zveřejnil krátký příspěvek vysvětlující, proč filmy Alfreda Hitchcocka nepovažuji za noiry. Jak to tak bývá, dnes bych nejradši celý text smazal nebo kompletně přepsal. Pak bych ale totéž musel udělat i u řady dalších příspěvků a z obsahu blogu by toho moc nezůstalo. Ne, nic se mazat nebude. Příspěvky z počátků blogu tu zůstanou jako doklad mého tehdejšího, možná naivního, ale zato upřímného přemýšlení o noiru a filmu obecně.

V základu se můj názor zase tolik nezměnil. Stále si myslím, že Hitchcock stojí spíše na okraji filmu noir než v jeho středu, ale s každým jeho filmem se to má trochu jinak. Například u Cizinců ve vlaku z roku 1951 mi noirová nálepka přijde přiléhavá. Adaptace stejnojmenného debutového románu Patricie Highsmith vydaného pouze o rok dříve má originální zápletku, kterou na tomto místě stačí jen krátce připomenout. Během náhodného setkání ve vlaku se v hlavě očividně psychopatického Bruna Antonyho (Robert Walker) zrodí plán na dokonalou vraždu: jelikož se touží zbavit svého autoritářského otce, navrhne spolucestujícímu, mladému tenistovi s manželskými problémy Guyi Hainesovi (Farley Granger), že si vymění oběti. Bruno se postará o Guyovu zlomyslnou manželku Miriam, která odmítá rozvod a uchyluje se k vydírání, a Guy na oplátku odstraní Brunova otce, který stojí v jeho cestě k dědictví a klidnému zaopatřenému životu. Výsledkem budou dvě vraždy spáchané bez zřejmého motivu. Celá věc má však jeden háček: v zásadě dobrácký Guy s ujetým návrhem nikdy nesouhlasil...


Výchozí situace je v knize i filmové adaptaci totožná, i když v literární předloze se Guy živí nikoliv jako profesionální tenista, ale jako vážený architekt. Další vývoj událostí se ale už výrazně liší: románový Guy nakonec pod Brunovým nátlakem své části (neexistující) dohody dostojí, kdežto jeho filmová verze toho není schopna. Logicky se potom liší i rozřešení příběhu, i když v obou verzích Bruno nakonec zemře, zatímco Guy zůstane naživu. K posunům pravděpodobně došlo zejména v důsledku Produkčního kodexu, který vyžadoval, aby zlo personifikované Brunem bylo v kompozici filmu vyváženo pozitivněji koncipovanou postavou.

příklad hitchcockovského MacGuffinu - zapalovač, jehož přítomnost na místě činu může nevinnému Guyovi způsobit velké problémy

Film přesto uplatňuje vzorec, který je typický i pro román: Bruno a Guy jsou zároveň dvojníci i protiklady. Snímek od začátku pracuje s různými stupni podobnosti a odlišnosti, které nás nutí mezi oběma srovnávat. Úvodní sekvence to činí velmi rafinovaně prostřednictvím záběrů na Brunovu a Guyovu chůzi, kdy si všímáme jejich obuvi, kalhot a cestovních zavazadel. Tentýž motiv je přítomný i v záběrech větvících se železničních kolejí. V knize je na jejich "duchovní" pouto poukazováno přeci jen s větší naléhavostí a Bruno je také jednoznačněji kódován jako homosexuál, zatímco ve filmové verzi je toto čtení jen jednou z možných interpretací.


Velmi šťastný byl casting: v polovině 40. let Robert Walker ztvárňoval nezkušené holobrádky a chlapce odvedle (například ve velmi úspěšné válečné komedii See Here, Private Hargrove nebo v dramatu z domácí fronty Když jsi odešel /Since You Went Away, oba 1944/), ale v roce 1951 mu už bylo přes třicet let a nasbíral dostatek profesionálních i životních zkušeností, aby dokázal přesvědčivě zahrát psychicky labilního Bruna. Cizinci ve vlaku mu poskytli nejlepší hereckou příležitost v kariéře, ale z úspěchu se bohužel neradoval dlouho. Dva měsíce po premiéře filmu tragicky zemřel poté, co jeho tělo nečekaně zareagovalo na dávku sedativ (Walker byl závislý na alkoholu a dlouhodobě trpěl depresemi kvůli rozchodu s herečkou Jennifer Jones.) Naopak o sedm let mladší Farley Granger byl stále ještě na počátku kariéry a profiloval se zejména rolemi naivních mladíků, kteří se nějakým nedopatřením dostali do cesty zločinu (Hitchcockův Provaz /Rope/, Žijí v noci /They Live by Night, oba 1948/ Nicholase Raye nebo Side Street /1950/ Anthonyho Manna). Za slabinu považuji pouze obsazení režisérovy dcery Patricie do role mladší sestry Guyovy milenky Anne (jen pro doplnění, tato postava se v předloze nevyskytuje).

Cizinci ve vlaku značí první spolupráci Hitchcocka s kameramanem Robertem Burksem, která nakonec zahrnovala celkem dvanáct filmů včetně Okna do dvora (Rear Window, 1954), Vertiga (1958) nebo Ptáků (The Birds, 1963). Snímek obsahuje několik památných scén, které patří do hitchcockovského kánonu: vedle vzpomínané úvodní sekvence to je například vražda Miriam, jejíž závěr sledujeme díky optickému triku skrze odraz ve spadených dioptrických brýlích, nebo závěrečná konfrontace Guye s Brunem v lunaparku, která překypuje pohybem a patří k nejvíce vzrušujícím scénám v celé Hitchcockově filmografii.


Ne každá spolupráce na filmu fungovala tak bezchybně jako ta s Burksem. Notorický potížista (ale také geniální spisovatel) Raymond Chandler neměl k předloze příliš velký respekt a při psaní scénáře se dostával do obdobných konfliktů jako o několik let dříve s Billym Wilderem, když pracovali na Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944). Nakonec vše skončilo jeho vyhazovem.Většinu scénáře nakonec napsala Czenzi Ormonde, kterou Hitchcock najal na doporučení Bena Hechta.

Film utržil kolem 3 milionů dolarů, dočkal se oscarové nominace za kameru a zastavil kvalitativní propad, který Hitchcock prožíval už od Případu Paradineová (The Paradine Case, 1947). Dnes jde právem o jedno z jeho nejoslavovanějších děl.

Režie: Alfred Hitchcock
Produkce: Alfred Hitchcock (Warner Bros.)
Scénář: Czenzi Ormonde, Raymond Chandler a Whitfield Cook podle románu Patricie Highsmith
Kamera: Robert Burke
Hudba: Dimitri Tiomkin
Výprava: Edward S. Hayworth
Střih: William Ziegler
V hlavních rolích: Robert Walker, Farley Granger, Ruth Roman, Leo G. Carroll, Patricia Hitchcock, Laura Elliot a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 30. června 1951
na DVD s českou podporou dostupné od 9. dubna 2001

Odkazy:
IMDb
CSFD
Allmovie

24. března 2020

The Captive City (1952)

The Captive City
USA, 1952, 91 min.

The Captive City je příkladem společensky angažovaného filmu, který vzešel z aliance mezi Hollywoodem a Washingtonem. Jeho vznik posvětil sám vlivný senátor Estes Kefauver, který na počátku 50. let rozpoutal systematickou kampaň proti organizovanému zločinu. Politik si dokonce v závěru filmu bere slovo a apelativně oslovuje publikum, aby se aktivně zapojilo do boje proti mafiánům ("It's up to you!"). (Většina materiálů mluví o tom, že Kefauver vystupuje také v prologu filmu, ale v mé verzi se objevil až v posledních minutách. V úvodu je použita pouze jeho citace sloužící jako motto.)


Film nadaného režiséra Roberta Wise (z jeho filmů noir můžeme jmenovat například Zrozen k zabíjení, Podvod nebo Zítřek nemá šanci) patří do cyklu novinářských noirů, které byly mezi lety 1950 a 1952 poměrně časté (v minulosti jsme psali například o adaptaci románu Samuela Fullera Scandal Sheet nebo o osobním projektu Richarda Brookse Deadline - U.S.A.). Většinou měly podobu kvazidokumentárních exposé, v nichž muži tisku (a jsou to opravdu výhradně muži) bojují proti neviditelným či maskovaným silám podsvětí. Nejinak je tomu i zde - hlavním hrdinou je novinář z fiktivního amerického maloměsta Kenningtonu Jim Austin (John Forsythe), který postupně odkrývá nekalé praktiky prostupující byznysem i veřejnou správou včetně nejvyšších příček policejního sboru.

Tvůrci využili podobného motivu jako Billy Wilder v Pojistce smrti: Austin na útěku před gangstery najde útočiště v malé policejní stanici nedaleko Washingtonu, kde v obavách o svůj život začne namlouvat svůj příběh do nahrávacího zařízení. Většinu událostí tak sledujeme v rozsáhlé retrospektivě, doprovázené Austinovým komentářem.

Debutující John Forsythe, generaci rodičů a prarodičů známý jako Blake ze soap opery Dynastie, je sice trochu plochý, ale v roli čestného novináře nijak nevadí. Ve filmu naopak chybí charismatický záporák, což ale vyplynulo z hlavní myšlenky: zlo nemá tvář, je neviditelné a zároveň všudypřítomné, a právě proto je tak těžké s ním bojovat. Z představitelů vedlejších rolí zaujme snad jen Ray Teal jako zkorumpovaný policejní velitel Gillette.


The Captive City vzniklo jako první a zároveň předposlední film Wiseovy vlastní produkční společnosti Aspen, kterou založil s režisérským kolegou Markem Robsonem. Štáb natáčel v Renu v Nevadě, zcela bez výhod a omezení spojených s prací v ateliérech. Díky tomu působí exteriéry i interiéry (vydavatelství novin, policejní stanice, radnice) autenticky a nepřikrášleně. Přestože se film po většinu stopáže přiklání k nenápadnému, semidokumentárnímu stylu, několik odvážných postupů proslulého kameramana Leeho Garmese na sebe přece jen strhává pozornost: k nejzajímavějším záběrům patří asymetrické kompozice s výrazným předním plánem, které pomáhají vytvářet znepokojivou náladu.

Snímek založený na zkušenostech redaktora časopisu Time Alvina M. Josephyho (rovněž spoluautora scénáře) není bez zajímavosti, ale škodí mu přílišná didaktičnost, která vrcholí již zmiňovaným Kefauverovým proslovem namířeným přímo k divákům.


Režie: Robert Wise
Produkce: Theron Warth (Aspen Productions)
Scénář: Karl Kamb a Alvin M. Josephy Jr.
Kamera: Lee Garmes
Hudba: Jerome Moross
Výprava: Maurice Zuberano
Střih: Ralph Swink
V hlavních rolích: John Forsythe, Joan Camden, Harold J. Kennedy, Ray Teal, Marjorie Crossland a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. března 1952

Odkazy:
IMDb
CSFD
Allmovie

28. srpna 2019

Mystery Street (1950)

Mystery Street
USA, 1950, 93 min.

Společnost MGM patřila k hollywoodským stálicím, ale po druhé světové válce se stejně jako mnoho dalších dostala do potíží. V červenci 1948 se novým šéfem produkce stal Dore Schary, jehož hlavním úkolem bylo obnovit důvěru publika ve filmy uvozené charakteristickým logem se řvoucím lvem. MGM se i nadále soustředilo na produkci únikových filmů (muzikálů nebo komedií), ale souběžně s tím se pustilo i do výroby závažnějších, společensky angažovaných snímků. 

Jedním z nich byl i pozoruhodný procedurální noir Mystery Street (pracovní název Murder at Harvard), v němž policejní důstojník portugalsko-amerického původu Peter Moralas (Ricardo Montalban) vyšetřuje vraždu pohledné "b-girl" (tedy barové hostesky) Vivian (Jan Sterling). Film vyniká nesentimentálním, věcným tónem a nezvyklou pozorností věnovanou investigativním postupům. Moralas opakovaně případ konzultuje s expertem z Harvardovy univerzity, doktorem McAdooem (Bruce Bennett), jehož zjištění posunují vyšetřování vpřed. Zajímavé je například srovnávání nalezené lebky s fotografiemi možných obětí.



Za kamerou stál nenapodobitelný John Alton, již notně proškolený spoluprací s Anthonym Mannem, který ale tentokrát tolik nemaluje světlem a místo toho se soustředí na co nejvěrohodnější vykreslení prostředí, v němž se příběh odehrává. Z interiérů vyniká zejména neútulný penzion, kde Vivian přebývala; exteriéry byly v souladu se zasazením příběhu nasnímány v Bostonu, v okolí Cape Cod a na kampusu Harvardovy univerzity v Cambridge. Do paměti se vryjí zejména některé detaily, které svou explicitností dokáží i dnes šokovat nebo přinejmenším vytrhnout z letargie - například kostěná noha oběti trčící z písku nebo ozdoba na těle tatéra v podobě nahého ženského těla.



Film se stal jednou z prvních velkých příležitostí pro tehdy čtyřicetiletého Johna Sturgese, jenž se přes další filmy noir jako The People Against O'Hara (1951) a Jeopardy (1953) dostal až k westernům a akčním filmům (Přestřelka u ohrady O.K.Sedm statečných, Velký útěk), které jej proslavily nejvíce. (1) Jedním ze scenáristů byl Richard Brooks, který podle výpovědí pamětníků trávil hodně času na place - patrně v předzvěsti svého režijního debutu, kterého se záhy dočkal (šlo o drama Crisis s Carym Grantem). Z hereckého ansámblu vyniká Elsa Lanchester hrající morálně odpornou vedoucí penzionu, Mrs. Smerrling. Ricardo Montalban (o rok předtím se objevil v Incidentu v pohraničí) nemá v postavě detektiva příliš prostoru ukázat více poloh než muže pohlceného svou prací, ale pokud se s tím smíříte, může vás jeho výkon jen překvapit. Nelehkou úlohu měla Jan Sterling, která dostala jen deset minut na to, aby v podstavě Vivian zanechala dostatečně silný dojem a tím diváka přiměla zajímat se o výsledky vyšetřování její brutální vraždy. 

Jan Sterling jako Vivian...
...Elsa Lanchester jako Mrs. Smerrling...
...a Ricardo Montalban jako detektiv Moralas.

Film ve své době komerčně neuspěl - léčba Scharym teprve začala zabírat - ale kritici jej již tehdy oceňovali jako další důkaz toho, že Hollywood (konečně) dospěl. Velké doporučení všem fanouškům klasického noiru i moderních TV seriálů ve stylu CSI.

(1) Před ním byli zvažování Joseph Losey a Robert Wise.

Režie: John Sturges
Produkce: Frank E. Taylor (MGM)
Scénář: Sydney Boehm a Richard Brooks, podle námětu Leonarda Spigelgasse
Kamera: John Alton
Hudba: Rudolph G. Kopp
Výprava: Cedric Gibbons, Gabriel Scognamillo
Střih: Ferris Webster
V hlavních rolích: Ricardo Montalban, Sally Forrest, Bruce Bennett, Elsa Lanchester, Marshall Thompson, Jan Sterling a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 27. července 1950

Odkazy:
IMDb
CSFD
Allmovie

18. srpna 2019

Noir Film Festival 2019: znělka


© Marie Urbánková a Matouš Vyhnánek
https://www.noirfilmfestival.cz/cz/
https://www.facebook.com/noirfilmfestival
https://twitter.com/NoirFilmFest

U příležitosti 7. Noir Film Festivalu vyjde Blu-ray Hitchcockovy Rebeccy


Vedle dříve anoncované hlavní tematické sekce lupičského noiru a výběrové retrospektivy noirů Fritze Langa uvede letošní Noir Film Festival čtveřici filmů natočených podle literárního díla Cornella Woolriche. Jako hosta přivítá mj. i slovenského debutanta Teodora Kuhna a chystá vydání festivalové Blu-ray edice Hitchcockova amerického debutu Rebecca. 7. ročník této stylové přehlídky proběhne ve dnech 22. až 25. 8. 2019 na svém tradičním místě, středověkém hradě Křivoklát.

Hard-boiled dílo Cornella Woolriche

V průběhu své sedmileté historie představil Noir Film Festival svým divákům řadu filmových adaptací děl od svaté trojice hard-boiled literatury Dashiell Hammett-Raymond Chandler-James M. Cain. Letos se dramaturgové festivalu Jana Bébarová a Milan Hain rozhodli splatit dluh jejich mladšímu kolegovi, neprávem opomíjenému Cornellu Woolrichovi (1903–1968), který ve 40. a 50. letech 20. století platil za jednoho z nejprodávanějších autorů kriminálních příběhů.

Dílo Woolriche, jenž většinu svého života prožil v New Yorku, kam situoval řadu svých děl, je protkáno atmosférou zoufalství a paranoie, jak ukáže čtveřice promítaných titulů. Při zahájení festivalu ve čtvrtek 22. 8. se mohou diváci těšit na open-air projekci Přízračné dámy (1944), první z četných příspěvků režiséra Roberta Siodmaka noirovému cyklu a obecně první noir, jehož protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. V sekci bude dále uvedena adaptace Černého anděla (1946) patřícího k Woolrichově vrcholné sérii tzv. černých románů, či pro přítomnost dětského protagonisty atypický noir Křik chlapce (1949). Samozřejmě nebude chybět ani slavné Hitchcockovo Okno do dvora (1954) s hollywoodskými hvězdami Jamesem Stewartem a Grace Kelly ve zfilmované Woolrichově povídce „It Had to Be Murder“.



Tarantinovi Gauneři a remake Langova Vraha mezi námi

Již představenou ústřední programovou sekci lupičského noiru ve Zvláštním uvedení doplní kultovní Gauneři (1992) Quentina Tarantina, zatímco výběrová retrospektiva šesti noirů v režii Fritze Langa bude ve Zvláštním uvedení rozšířena o americký remake jeho slavného filmu Vrah mezi námi (1931) v režii Josepha Loseyho (M, 1951) a o pár let starý německý snímek příznačného názvu Fritz Lang (2016), jehož děj je situován právě do doby, kdy Lang Vraha mezi námi připravoval a hledal inspiraci v reálném případu sériového vraha dětí Petera Kürtena přezdívaného Vampýr z Düsseldorfu.

Teodor Kuhn hostem festivalu

Do Zvláštního uvedení dramaturgové zařadili i chmurnými noirovými podtóny protkané vítězné dílo letošní soutěže na MFF Praha Febiofest – psychologické drama Ostrým nožem (2019) inspirované čtrnáct let starou, nechvalně proslulou vraždou slovenského studenta Daniela Tupého. Debutující slovenský režisér Teodor Kuhn přijede svůj film na Noir Film Festival osobně uvést.



Hitchcockova Rebecca ve festivalové Blu-ray edici

Před dvěma lety začal NFF novou tradici vydávání vybraných festivalových titulů na DVD a zasloužil se tak o to, že na tomto nosiči poprvé vyšly výjimečné československé snímky Hra bez pravidel (1967) a Třicet jedna ve stínu (1965). U příležitosti 7. ročníku se této pocty dočká americký debut Alfreda Hitchcocka Rebecca (1940). Slavná gotická romance s Joan Fontaine a Laurencem Olivierem, která je adaptací bestselleru britské spisovatelky Daphne du Maurier a jež se na Křivoklátě bude promítat v sobotu 24. 8., bude vydána ve speciální, první české Blu-ray edici.

Doprovodný dvojkoncert Beaty Hlavenkové a Doroty Barové

V rámci doprovodného programu se v pátek 23. 8. (od 18:45 hod.) uskuteční ve spilce starého hradního pivovaru dvojkoncert výrazných interpretek a držitelek hudebních cen Anděl – zpívající pianistky a skladatelky Beaty Hlavenkové s jejím sólovým projektem a violoncellistky a písničkářky Doroty Barové. Vstupenky je možno již nyní rezervovat na vstupenky@noirfilmfestival.cz. Na stejné adrese lze pořídit festivalové pasy a vstupenky na jednotlivé projekce. Kompletní nabídka je zveřejněná na festivalovém webu: https://www.noirfilmfestival.cz/cz/vstupenky-pasy/


Veškeré informace a novinky naleznete na:

13. srpna 2019

Noir Film Festival 2019: Fritz Lang a lupičský noir


Sedmý ročník Noir Film Festivalu, přehlídky temných detektivek, thrillerů a melodramat, letos opět chystá pestrý program složený z několika programových sekcí nahlížejících na fenomén filmu noir z různých perspektiv. Pravidelní návštěvníci této unikátní akce i nově příchozí budou od 22. do 25. srpna 2019 vítáni v již tradičních prostorách středověkého hradu Křivoklát.

Jelikož motiv zločinu je stěžejním aspektem filmu noir, budou jednu z programových sekcí tvořit snímky tematizující loupež – její plánování, průběh a fatální důsledky. Ve výběru nebude chybět jeden z klíčových titulů tzv. subžánru heist filmů, a to Zabíjení (The Killing, 1956), jež v rané fázi kariéry natočil Stanley Kubrick a které později inspirovalo Quentina Tarantina při realizaci jeho průlomového filmu Gauneři (Reservoir Dogs, 1992). Vizuálně podmanivé, napínavé noirové drama se Sterlingem Haydenem v hlavní roli diváky zaujme sofistikovanou formou vyprávění prezentující několik časových rovin a perspektiv, skrze které přihlížíme troufalé loupeži dvou milionů dolarů přímo během koňských dostihů.


Noir Film Festival každoročně zařazuje do programu výběrovou retrospektivu autorů, kteří se zásadním způsobem podíleli na utváření klasického filmu noir – v minulosti se jednalo o režiséry Billyho Wildera, Orsona Wellese, Otto Premingera, Alfreda Hitchcocka, Samuela Fullera či spisovatele Jamese Ellroye. Letošní ročník divákům přiveze filmové klenoty od Fritze Langa, který se během své dvacetileté americké kariéry profiloval jako mistr noirových snímků. Ve výběru se mj. objeví jeho filmová adaptace špionážního románu Grahama Greena Ministerstvo strachu (Ministry of Fear, 1944) a temná studie charakterů V osidlech noci (Clash by Night, 1952), s hvězdným obsazením Barbary Stanwyck, Roberta Ryana a Marilyn Monroe.

Neměnnou součástí festivalu budou rovněž speciální pocty hereckým ikonám filmu noir: letos jimi bude populární noirové duo Veronica Lake - Alan Ladd, kteří se na začátku 40. let společně objevili hned v několika výrazných titulech.

Festivalové projekce budou opět probíhat v několika hradních sálech s „highlightem“ atmosférických večerních open air projekcí na hradním nádvoří. Po třech letech se festival vrací do nejsyrovějšího křivoklátského prostoru – spilky starého hradního pivovaru, kde bude umístěn sál pojmenovaný po herečce Veronice Lake.  

Další informace a novinky naleznete na:

Festivalové katalogy z předešlých ročníků jsou k nahlédnutí na:

16. dubna 2019

The Crooked Way (1949)


Znovu dáváme prostor "slovenské spojce" Michalu Šmajdovi, který se po filmu The Pretender rozhodl reflektovat další práci brilantního kameramana Johna Altona.

The Crooked Way 
USA, 1949, 90 min

The Crooked Way je ďalší neprávom zabudnuty B-čkovy film noir, od ktorého uvedenia uplynie v apríli okrúhlych 70 rokov. Pôvodom francúzsky režisér Robert Florey mal pred ním s noirom dve malé skúsenosti v podobe titulov The Face Behind the Mask (1941) s Petrom Lorrem a Danger Signal (1945). Noirové prvky vykazuje aj jeho ďalší film Johnny One-Eye (1950) s Patom O'Brienom.


Eddie Rice sa prebúdza vo vojenskej nemocnici pre veteránov v San Franciscu. Druhá svetová vojna mu síce vyniesla Striebornú hviezdu, no natrvalo ho pripravila o pamäť. Po fyzickom zotavení sa vracia do Los Angeles, podľa papierov svojho rodného mesta, aby zistil svoju identitu. Nie je tu ani hodinu a už ho na každom rohu niekto spoznáva, vrátane policajných detektívov a bývalej manželky Niny (áno, to sú práve tie naivné maličkosti, ktoré musíme týmto malým noirovom odpustiť). Netrvá tak dlho a Eddie sa ocitá na policajnej stanici, kde zisťuje, že v skutočnosti je darebák menom Eddie Riccardi s pestrým kriminálnym zoznamom. Výsledky jeho ďalšieho pátrania po vlastnej minulosti nie sú vôbec lichotivé. Najbolestnejší je stret s nebezpečným bossom Vinceom Alexandrom, ktorého Eddie pred odchodom do vojny ešte ako svojho partnera a priateľa podrazil. Vince sa mu teraz po piatich rokoch hodlá pomstiť a rozhodne nezostane len pri úvodnom výprasku.

Neprehliadnuteľnou a najväčšou devízou snímky je expresívna kamera Johna Altona. Tu však zďaleka nejde o len štandardne výborný, atmosferický vizuál s jeho typickým „chiaroscuro“ svietením. V tom čase mal už Alton za sebou plodnú spoluprácu s Anthonym Mannom (päticu filmov z 1947–1949) a The Crooked Way jednoznačne patrí do jeho minimálne Top 5 noirových prác (z celkových 14). Alton tu veľmi sofistikovane pracuje s lampami (ako interiérovými, tak pouličnými), siluetami postáv, tieňohrou, žiariacimi či blikajúcimi neónovými reklamami prenikajúcimi do tmavých apartmánov, monštruóznymi podhľadmi či s nasvietením tvárí. Maximálne kontrastná práca kamery je napr. pozoruhodná v momente Eddieho vyznania zranenej Nine. Jeho tvár zahalená do absolútnej tmy sa postupne osvecuje, čo korešponduje s jeho „znovuzrodením“ a odhodlaním skoncovať so svojou minulosťou. Máme tu jednoducho všetky aspekty, ktoré na noirovej estetike zbožňujeme (akurát rozptýlené zadné svetlo v hmle som tu nenašiel). (1)


Popri vysokej miere štylizácie, tu nájdeme aj semi-dokumentárne prvky (spojenie príznačné pre spomínanú dvojku Mann-Alton). Spomeňme úvodný príhovor nezávislého rozprávača (úsporný voice-over neskôr našťastie preberá hrdina) a použitie novinových článkov a telegramov ako rozprávacích prvkov, ktorým kamera venuje náležitú pozornosť. Čítame ich spolu s postavami. Nechýbajú ani procedurálne postupy polície (zosnímanie odtlačkov), ale rozhodne nie sú otravné. Čo však na druhej strane môže pôsobiť trochu otravne, je nevyvážený vzťah medzi Eddiem a Ninou, plný rôznych a opakujúcich sa nálad na príliš malom časovom priestore, ktorému nie veľmi veríte. Ide najmä o melodramatické nuansy v zhruba polovičke minutáže. 

V hlavnej úlohe sa predstavuje John Payne, u ktorého s touto rolou nastal (po vzore Dicka Powella) posun v kariére, keď prešiel od statusu tancujúcej a spievajúcej hviezdy z hudobných filmov k úlohám drsných, nekompromisných hrdinov. Noiristom je určite známy najmä z noirov Phila Karlsona Kansas City Confidential (1952), 99 River Street (1953) či Hell's Island (1955). Následne bol často obsadzovaný do westernov. Čo sa týka ďalšieho obsadenia, Ellen Drew (môžete si ju pamätať z Johnny O'Clock, 1947) hrá ako Eddieho ex-manželka štandard a nesporne najväčšou hereckou šťavou disponuje charizmatický záporák – elegantný gangster Vince v podaní Sonnyho Tuftsa. Jeho divoké oči neveštia nič dobré. Okrem vzbudzovania prirodzeného rešpektu (kamerové podhľady dopomáhajú) a hláškovania („Nie som zvyknutý na policajtov s insomniou.“) sa v pomerne akčnom finále vo vojenskom sklade predvedie aj fyzickou akciou.

Filmy s amneziakom, bojujúcim nielen so svojou diagnózou, ale aj temnou minulosťou, ste videli dozaista kopu. Navyše, s identickou zápletkou vojnového veterána so stratou pamäte pracoval aj populárnejší noir Somewhere in the Night (1946) či B-čko The Clay Pigeon (1949). To, čo robí tento malý noir výnimočným a lepším, je mimoriadne temná kamera Johna Altona. Ide o jeden z jeho vrcholných kameramanských počinov, ktorý môžeme pokojne postaviť vedľa vizuálne skvosty ako Raw Deal (1948) či The Big Combo (1955). Ak sa prenesiete cez nevyváženú melodramatickú linku, vycibrená noirová estetika tmy a nočnej ulice vás naplno opantá. Prejavil sa tu pozitívny efekt nízkeho rozpočtu, nútiaceho tvorcov byť viac kreatívni a pracovať čo najlepšie s tým, čo majú.

(1) Dá sa povedať, že Alton viac ako so svetlom tu pracuje s tmou, podobne ako napr. v The Big Combo.

Réžia: Robert Florey 
Produkcia: Benedict Bogeaus
Scenár: Richard H. Landau podľa rádiovej hry No Blade Too Sharp Roberta Monroea
Kamera: John Alton 
Strih: Frank Sullivan
Hudba: Louis Forbes
Výprava: Van Nest Polglase
Hrajú: John Payne, Sonny Tufts, Ellen Drew, Percy Helton, John Doucette a ďalší

Premiéra: 22. apríl 1949
Distribúcia: United Artists

Odkazy