Ivy (1947)

Ivy
USA, 1947, 98 min.

Kostýmní gotické drama režiséra Sama Wooda vzniklo podle románu The Story of Ivy (1927) anglické spisovatelky Marie Belloc Lowndes, jejíž dřívější próza The Lodger, inspirovaná případem Jacka Rozparovače, byla také zfilmována, a to dokonce opakovaně. Adaptací byl pověřen Charles Bennett, ve 30. a 40. letech častý spolupracovník Alfreda Hitchcocka (Muž, jenž věděl příliš mnoho, Sabotáž, Zahraniční dopisovatel, Sabotér a další).

Ivy připomíná některé Hitchcockovy filmy, ale spíše než ty podle Bennettových scénářů jsou to gotické romance jako Rebecca (1940), Podezření (Suspicion, 1941) a Pochybná žena (Notorious, 1946). S prvními dvěma Ivy spojuje obsazení Joan Fontaine do hlavních rolí, s Pochybnou ženou pak zejména klíčový motiv otravy jedem. 

V Ivy ale oproti zmíněným filmům dochází k pozoruhodnému genderovému obratu, protože toxickým elementem je žena. Ivy (trefně pojmenovaná podle břečťanu s jedovatými bobulemi) je vdaná za Jervise Lextona, má nápadníka v podobě atraktivního lékaře Rogera Gretorexe, ale zamiluje se do třetího muže, šarmantního dobrodruha Milese Rushwortha. Je to právě tato platonická láska k Rushworthovi, která ji přiměje k vraždě: otráví manžela a vinu nechá padnout na nebohého Gretorexe. 

Ivy nicméně není vykreslena výhradně jako chladnokrevná vražedkyně. I po vykonání činu trpí, bojí se odhalení a žije v permanentní nejistotě. Její situace má také třídní rozměr: s manželem žila v nouzi a k vraždě se odhodlala i ve snaze dopřát si život v pohodlí a luxusu, ke kterému jen toužebně vzhlížela. Hollywoodské mechanismy spravedlnosti jsou ale neúprosné a Ivy je v závěru potrestána způsobem, který se nesluší prozrazovat (fanoušci seriálu Přátel si nicméně mohou vzpomenout na osud Drakea Ramoraye).

Film disponuje krásnou výpravou, zdařile evokující edwardovskou Anglii, za kterou stál věhlasný William Cameron Menzies, podepsaný pod snímkem jako producent. Za zmínku stojí i několik scén z úvodu, ve kterých je patrná fascinace leteckými pokusy z počátku století. 

Režie: Sam Wood
Produkce: William Cameron Menzies (Inter-Wood Productions)
Scénář: Charles Bennett podle románu Marie Belloc Lowndes
Kamera: Russell Metty
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Střih: Ralph Dawson
Výprava: William Cameron Menzies
Hrají: Joan Fontaine, Patrick Knowles, Herbert Marshall, Richard Ney, Cedric Hardwicke a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: červen 1947

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

The Mask of Dimitrios (1944)

The Mask of Dimitrios 
USA, 1944, 95 min.

The Mask of Dimitrios od společnosti Warner Bros. zajímavým způsobem mixuje postupy a motivy z Občana Kanea (The Citizen Kane, 1941), Maltézského sokola (The Maltese Falcon, 1941) a pozdějšího Třetího muže (The Third Man, 1949). Peter Lorre se ve filmu objevuje - v netypicky kladné poloze - jako spisovatel, který pátrá po minulosti tajemného špiona a zlosyna Dimitria. Během svého snažení zjistí, že Dimitrios (debutující Zachary Scott) je oproti předpokladům naživu, což ještě více vybudí jeho zvědavost.

Podstatná část filmu se odvíjí ve flashbacích, které odhalují Dimitriovy podvody, lsti a intriky - a tím i důvody, proč jeho osudy nejsou lhostejné početné řádce lidí. Výstavba narativu se točí kolem divácké zvědavosti a několika otázek, které mají přibližně následující vývoj: Kdo byl Dimitrios? Proč zemřel? Zemřel vůbec? Pokud nezemřel, proč nafingoval svoji smrt?

Film je zasazen do exotického prostředí sahajícího od Istanbulu přes Ženevu až po Paříž. Podobně jako u Maltézského sokola jde ale především o ateliérovou záležitost. Právě ateliérové kulisy umožnily kameramanovi Arthuru Edesonovi dosáhnout temného, expresionistického stylu. Řada záběrů připomene jiné filmy Warnerů této doby - ostatně Edeson natáčel Maltézského sokola či Casablancu. Například při snímání Sydneyho Greenstreeta z podhledu si nelze nevzpomenout na podobně koncipované záběry z o tři roky starší adaptace románu Dashiella Hammetta.

Sydney Greenstreet v charakteristickém podhledu

I The Mask of Dimitrios se zakládá na knižní předloze, jejímž autorem byl britský spisovatel Eric Ambler. O rok dříve Warneři podle jeho jiného díla natočili film Background to Danger a RKO přišlo s adaptací stejnojmenného románu Journey Into Fear, na níž se autorsky podílel i Orson Welles. 

Film se může opřít o působivou atmosféru a kvalitní obsazení, nicméně vyprávění není tak vtahující, jak by bylo potřeba. U mě to mělo ten důsledek, že jsem se spíše kochal hezkými kompozicemi, než že bych se zajímal o postavy a jejich vztahy. 

Režie: Jean Negulesco

Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)

Scénář: Frank Guber podle románu Erica Amblera

Kamera: Arthur Edeson

Hudba: Adolph Deutsch

Střih: Frederick Richards

Výprava: Ted Smith

Hrají: Peter Lorre, Sydney Greenstreet, Zachary Scott, Faye Emerson a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 1. července 1944

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

AFI

13. revír: film vs. predloha

Michal Šmajda pokračuje ve své sérii "film vs. kniha". Tentokrát si posvítil na slavnou československou detektivní adaptaci románu Eduarda Fikera Zinková cesta (1942), která je považovaná za jeden z úplně prvních „českých filmů noir“. Co o 13. revíru (1946) režiséra Martina Friče zjistil?

Text obsahuje spoilery.

Filmové východisko: revírny inšpektor Čadek (Jaroslav Marvan) je na stope čerstvo prepusteného obávaného vreckára Kočky, aby zistil, kde sú ukryté peniaze z jeho poslednej lúpeže. V miestnom hostinci u matky Klouzandy sa Kočka stretáva s udavačom Kartou, ktorý ho dostal za mreže. Karta následne mizne a z Kočky sa stáva nepolapiteľný fantóm. Cesta k nemu môže viesť cez jeho bývalú milenku pochybných pomerov – tanečnicu Fróny (mladá Dana Medřická).

Kočka, mladý Karta, starý Karta, zinková rakva, Fróny či dědeček – to sú pojmy, ktoré zľudoveli. Jedna z prvých filmových českých detektívok podľa románu žánrového klasika Eduarda Fikera nie je po vizuálnej stránke nepodobná americkým detektívnym adaptáciám 40tych rokov (1). Od prvých záberov je neprehliadnuteľné kontrastné nasvietenie tmavých scén. Najmä pasáže z pražskej periférie obsahujú veľa tmavých, miestami až neprehľadných záberov.

S tmou ako takou však pracuje už samotný Fiker, keď píše:

„... aby sa vyhol páriku ľudí, vystupujúcich z tmy.“

„... ktoré boli zamestnané v hlbokej tme periférie.“

„... šla smerom, ktorý viedol do čiernej tmy.“

„... pred sebou mala more tmy.“

K odkazu filmu noir sa 13. revír hlási i postavou femme fatale (osudovej ženy), britkými dialógmi či kostýmom ústrednej postavy – revírneho inšpektora. Okrem hry na mačku a myš vykazujú interakcie starnúceho detektíva („dědečka“) a suverénnej Fróny aj smutno-veselé momenty, ktoré pripomenú vzťah otca a dcéry.

U Fikera zároveň nájdeme nemalé množstvo opisov typických noirových fetišov:

„Periféria strašila siluetami nízkych, rozhádzaných stavieb.“

„... kratučký ruženec svetielok, stúpajúcich po ceste na kopci.“

„Pri ženinej hlave drzo zažiaril ohníček cigarety.“

„Ani tieň mi ešte na stenu nehodil.“

„Fróny, na ktorú Čadek pri vstupe do miestnosti obrátil stolnú lampu, sa uškrnula.“

Aj napriek obrovským produkčným ťažkostiam je 13. revír kultovým lokálnym dielom. Nakrúcanie, ktoré začalo v marci 1945, totiž prerušili udalosti súvisiace s koncom 2. sv. vojny: projekt za dramatických okolností opustil pôvodný režisér J. A. Holman, upravoval sa scenár, väčšina scén s pôvodne obsadenou Lídou Baarovou (2) v úlohe Fróny sa prekrúcala, film zmenil názov (zo Zinkovej cesty a Znamení kočky) a po vojne ho dokončil Martin Frič. Premiéru mal 8. marca 1946.

Vybrané rozdiely v predlohe oproti filmu:

Ø  v knihe nejde o titulný 13. revír, ale o 5. (policajný) okres,

Ø  obávaný Kočka sa volá Jirka Boček,

Ø  vzťah zasnúbeného doktora Chrudimského a polepšenej prostitútky Fróny má výrazne väčší priestor,

Ø  doktor Chrudimský je postrelený pred svojím bytom (a nie Fróniným) a bez svedkov,

Ø  za Čadkom neprichádza snúbenica doktora Chrudimského, ale jeho budúci svokor – vplyvný primár Havlasa,

Ø  následne je aj Fróny nepríjemne konfrontovaná priamo Chrudimského snúbenicou Havlasovou (čo je vo filmovej verzii iba letmo naznačené),

Ø  Čadek si uznáva chybu, že nerozoznal mladého Kartu od starého Kartu (kým v adaptácii to po prevalení ješitne maskuje),

Ø  Čadek sa o tom, že mladý Karta je Frónin otec nedozvedá od doktora Chrudimského, ale priamo od Fróny,

Ø  starý Karta nie je ukrytý v skrýši u matky Klouzandy, ale je zavraždený mladým Kartou,

Ø  Čadek zaklame Fróny, že jej otec – mladý Karta zomrel (pričom v snímke je to práve naopak: zaklame jej, že žije, pričom už zomrel),

Ø  Fróny zomiera následkom úmyselného otrávenia sa a nie revolverom Wangovej (stále však v Čadkovom náručí),

Ø  záver knihy je teda o to tragickejší, nakoľko Fróny pácha samovraždu s vedomím, že jej otec zomrel (pričom žije).

(1)    Viaceré zdroje tvrdia, že Frič bol fanúšikom amerických detektívok (ktoré v lete 1946 dostali od francúzskych kritikov označenie „film noir“) a inšpiroval sa ich temnou obrazovou stránkou. Otázkou zostáva, kde ich mohol vidieť, keďže je všeobecne známe, že do európskych kín sa americké filmy noir dostali až po vojne.

(2)    Okolo zaangažovanosti Lídy Baarovej koluje viacero teórií. Jedna z nich hovorí, že projekt začal vznikať iba na prianie herečky, ďalšia z verzií zasa, že si účinkovanie vynútila skrz svoje blízke kontakty s nacistami a že tí by vznik snímky bez jej účasti ani neumožnili. Podľa Marvana bola strategicky obsadená iba pro forma a do finálnej podoby sa s ňou vôbec nerátalo.

Cry Vengeance (1954)

Cry Vengeance
USA, 1954, 82 min.

Nízkorozpočtový noir z nezávislé produkce Lindsleyho Parsonse má příjemnou stopáž 82 minut a přímočaře vystavěné vyprávění, které od začátku do konce snadno drží diváckou pozornost. 

Hlavním hrdinou příběhu je bývalý policista Vic Barron (Mark Stevens), jenž byl právě propuštěn z vězení s pevným odhodláním pomstít se gangsterům, kteří brutálně zavraždili jeho rodinu, znetvořili jej a na základě falešného obvinění jej dostali za mříže. Terčem jeho intenzivní touhy po pomstě se stává Tino Morelli (Douglas Kennedy), který se svojí dcerkou Marie (Cheryl Callaway) žije v malém rybářském městečku Ketchikan na Aljašce. Barron zprvu postupuje chladně a systematicky, ale vykonání odplaty mu zkomplikuje právě Marie, která si jej navzdory výrazným jizvám na obličeji a uzavřenému vystupování oblíbí. Barron při vzpomínce na vlastní rodinu začne ve svém odhodlání polevovat. Nakonec zjistí, že Morelli je nevinný a skutečným původcem jeho příkoří je zabiják Roxey (Skip Homeier). Konfrontace je nevyhnutelná...

Film akcentem na téma ztráty nejbližší rodiny a z toho pramenící pomsty připomíná Langův o rok starší Velký zátah (The Big Heat, 1953). Příběh je ale ozvláštněn pro noir netypickým prostředím Aljašky. Snímek je uvozen leteckým záběrem na městečko Ketchikan, které pak vidíme i z dalších perspektiv. V pozdější scéně jedna z postav upozorňuje na posvátné místo původních obyvatel osázené totemy. Aljaška se pro Morelliho a jeho dceru měla stát bezpečným útočištěm, ale jak je vidno, i tam nakonec dosahují spáry noirové temnoty. 

Na blu-rayi film vydala společnost Olive Films.

Jedním z kandidátů na hlavní roli měl být Richard Conte, ale Vica nakonec ztvárnil Mark Stevens, který se v 50. letech dokázal oprostit od typového klonu Dany Andrewse, za nějž ho měl dřívější zaměstnavatel, šéf Twentieth Century-Fox Darryl F. Zanuck. Cry Vengeance pro něj znamenalo i režijní debut a tedy začátek sice nepříliš zářivé, ale přesto úspěšné režisérské kariéry. Film představuje velmi solidní řemeslný standard, který noiroví fanoušci jistě ocení. 

Režie: Mark Stevens
Produkce: Lindsley Parsons (Lindsley Parsons Productions)
Scénář: Warren Douglas, George Bricker
Kamera: William Sickner
Hudba: Paul Dunlap
Střih: Elmo Veron
Výprava: David Milton
Hrají: Mark Stevens, Douglas Kennedy, Cheryl Callaway, Skip Homeier a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 21. listopadu 1954

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

A Woman's Vengeance (1948)

A Woman's Vengeance
USA, 1948, 96 min.

Henry Maurier (Charles Boyer) žije v nespokojeném manželství s invalidní ženou Emily (Rachel Kempson), kterou tajně podvádí s mladou milenkou Doris (Ann Blyth). Když Emily zemře na otravu, padne hlavní podezření na Henryho, jenž měl motiv i příležitost. Ve skutečnosti je ale nevinný a vraždila jeho blízká přítelkyně Janet (Jessica Tandy), která Henryho dlouhá léta miluje a nosí v sobě představu, že po smrti manželky jej získá pro sebe. Jak Janet zareaguje, když zjistí, že ani vražda jí nezajistila kýžený výsledek? 

A Woman's Vengeance je spíše než klasický film noir temné vztahové drama, které v druhé polovině čerpá i z konvencí soudních filmů. S noirem ale film jednoznačně pojí akcent na zhoubné mezilidské vztahy, které mohou vést až k chladnokrevné vraždě. Postava Janet nicméně není vykreslena jako nelidská bestie - ve svém zklamání z neopětované lásky naopak vzbuzuje lítost a soucit, možná dokonce ve větší míře než Henry a Doris, jejichž štěstí je Janetiným přičiněním otřeseno. 

Film má mimořádně atraktivní obsazení. Hlavní mužskou roli ztvárnil Charles Boyer, který měl svou zkušenost s postavami trýznitelů (např. v Plynových lampách), ale zde hraje muže, jenž je po většinu času bezmocný. Janet obdivuhodným způsobem ztvárnila Jessica Tandy, která se v době natáčení filmu proslavila na divadle rolí Blanche DuBois v broadwayské inscenaci Tramvaje do stanice Touha. Role Doris připadla Ann Blyth, jež tady jednoznačně ukazuje, že vedle toxické dcery Vedy z Mildred Pierce (1945) uměla zahrát i mnohem sympatičtější postavy. 

Janet (Jessica Tandy) v důsledku neopětované lásky ztrácí příčetnost 

Vedle obsazení propagační materiály akcentovaly jméno spisovatele Aldouse Huxleyho, jenž napsal scénář podle vlastní novely The Gioconda Smile z roku 1922. Jeho renomé a význam je patrný i z toho, že film byl anoncován jako Aldous Huxley's A Woman's Vengeance. Snímek byl připravován studiem Universal s velkou péčí, což se propsalo do štědrého rozpočtu 1,3 milionů dolarů i kvalitního obsazení dalších klíčových postů ve štábu: hudbu složil tehdy už dvouoscarový Miklós Rózsa a kameru dělal Russell Metty, pozdější blízký spolupracovník Douglase Sirka. Režií byl pověřen Zoltán Korda, bratr slavnějšího filmového magnáta Alexandera. 

Přes všechna zářivá jména v titulcích filmu něco k hollywoodské extratřídě chybí. I tak ale stojí za zhlédnutí - nejlépe v restaurované verzi od společnosti Indicator. 

Režie: Zoltán Korda
Produkce: Zoltán Korda (Universal Pictures)
Scénář: Aldous Huxley podle vlastní novely The Gioconda Smile
Kamera: Russell Metty
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Jack Wheeler
Výprava: Bernard Herzbrun, Eugène Lourié
Hrají: Charles Boyer, Jessica Tandy, Ann Blyth, Cedric Hardwicke, Mildred Natwick a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 29. ledna 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Drive a Crooked Road (1954)

Drive a Crooked Road
USA, 1954, 82 min.

Drive a Crooked Road je nenápadný film od společnosti Columbia Pictures režírovaný Richardem Quinem (také Pushover ze stejného roku), dlouho přehlíženým tvůrcem, který se ale nedávno dočkal retrospektivy v Cinémathèque Française a na jehož kvality v minulosti upozorňoval například Martin Scorsese. Po zhlédnutí snímku je mi jasné, že si na Quinea ještě budu muset pořádně posvítit. 

Mickey Rooney hraje vzrůstem malého, nepříliš atraktivního a řádně zakomplexovaného automechanika, který se skrze pohlednou ženu (Dianne Foster) nechá naverbovat jako řidič únikového vozu při bankovní loupeži v Palm Springs. Pro tento úkol byl vytipován díky svým zkušenostem z automobilových závodů: dle zadání má projet náročný úsek tak rychle, aby policie, informovaná o loupeži, nestihla postavit zátarasy. 

Drive a Crooked Road je film mimořádně osvěžující ve své jednoduchosti a přímočarosti (přestože název správně naznačuje, že několik zákrut nás přece jen čeká). Hlavní hrdina je obyčejný chlápek, který si vzhledem ke svému nízkému vzrůstu a výrazné jizvě na čele příliš nevěří při navazování kontaktu s ženami, zato ale parádně rozumí autům a vedle své práce v autodílně živí naději, že jednou pojede velké závody v Evropě. Když se kolem něj začne motat atraktivní žena, nechá se zlákat jejím šarmem i vidinou snadného výdělku, který by mu umožnil začít si plnit dlouholeté sny. V tom Rooneyho Eddie Shannon odpovídá definici typického noirového losera, který často touží po vymanění se z každodenní šedi.

Pro film je klíčová práce s prostorem, kdy tvůrci velmi autenticky vykreslují prostředí autodílny, která funguje jako specifický mikrokosmos s vlastními pravidly a vzorci chování. Vedle toho v kontrastu stojí exteriéry jako pláž (místo odpočinku) a kalifornská poušť, kde Eddie svádí závod s časem. Příklon k realističnosti trochu kazí jen úvodní sekvence automobilového závodu, pro kterou byla extenzivně využita zadní projekce. 

Vedle už uvedeného stojí film za vidění i kvůli skvělému výkonu Mickeyho Rooneyho, který zde potvrzuje, že uměl i dramatické role. 

Režie: Richard Quine

Produkce: Jonie Taps (Columbia Pictures)

Scénář: Blake Edwards a Richard Quine

Kamera: Charles Lawton Jr.

Hudba: George Duning

Střih: Jerome Thoms

Výprava: Walter Holscher

Hrají: Mickey Rooney, Dianne Foster, Kevin McCarthy, Jack Kelly, Harry Landers a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 10. března 1954

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

AFI

Larceny (1948)

Larceny
USA, 1948, 90 min.

Rick Maxon (John Payne) je součástí podvodnické skupiny vedené zákeřným Silkym (Dan Duryea), která si vždy vyhlídne snadnou oběť, z níž se snaží vyloudit peníze pro nějaký smyšlený účel. Nejnověji má spadeno na válečnou vdovu Deborah (Joan Caulfield). Rick si nebohou ženu namlouvá a během toho se ji snaží přesvědčit, aby své peníze věnovala na stavbu fiktivního válečného memoriálu. Komplikaci v jeho plánu představuje Silkyho děvče Tory (Shelley Winters), která se s ničím nemaže a Ricka chce za každou cenu pro sebe. 

Larceny neoplývá originálním námětem ani invenčním zpracováním a víceméně vše hraje na jistotu. Noirové fanoušky ale jistě potěší kvalitní obsazení (Payne, Duryea a Winters patřili na přelomu 40. a 50. let ke stálicím krimi žánru) a zejména pak hardboiled dialogy, mezi kterými najdeme spoustu hlášek, jež by v kvalitnějším filmu měly potenciál zlidovět. Hlavně slovní výměny mezi Rickem a Tory stojí za to. Zde několik příkladů: 

Tory: Does the back of my neck fascinate you, dear?
Rick Maxon: Yeah. I'm just trying to work out where to break it.

Tory: Say something sweet, angel.
Rick Maxon: You may have a brain, Tory, but you must've rented it out to a medical student!

Tory: Silky doesn't believe in unemployment, Rick. It's the root of all evil.
Rick Maxon: Funny, I thought women were.

Film režíroval jinak westernový specialista George Sherman a je k nalezení v kolekci Universal Noir 1, kterou jsem na této stránce již opakovaně propagoval. Přestože jsou v ní kvalitnější filmy, i Larceny stojí za zhlédnutí, byť primárně pro ty, co se snaží si hollywoodskou noirovou produkci postupně kompletovat. 

Režie: George Sherman
Produkce: Leonard Goldstein (Universal-International Pictures)
Scénář: Herbert Margolis, Louis Morheim, William Bowers podle románu The Velvet Fleece od Lois Eby a Johna Fleminga
Kamera: Irving Glassberg
Hudba: Leith Stevens
Střih: Frank Gross
Výprava: Bernard Herzbrun, Richard H. Riedel
Hrají: John Payne, Dan Duryea, Shelley Winters, Joan Caulfield, Dorothy Hart a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 3. září 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Abandoned (1949)

Abandoned
USA, 1949, 80 min.

Dalším zajímavým filmem zařazeným do záslužné kolekce Universal Noir 1 vycházející pod labelem Indicator je Abandoned, který netypicky odhaluje organizovaný zločin kolem obchodu s novorozeňaty. Syndikát, vedený postarší ženou, pracuje zneužívá situace mladých rodiček tím, že se zmocní jejich dětí a prodá je párům, které vlastní děti mít nemohou. Na stopu organizace se dostanou novinář (Dennis O'Keefe) a mladá žena (Gale Storm) pátrající po zmizelé sestře.

Příběh, jako vystřižený z dobového denního tisku, je situován do Philadelphie a disponuje silným dokumentaristickým laděním. Uvozuje jej voice-over nezúčastněného vypravěče, který další dění představuje jako něco, co se děje všude kolem, i "ve vašem okolí". Za kameru byl zodpovědný William Daniels, který o rok dříve točil s Julesem Dassinem a Markem Hellingerem Obnažené město (The Naked City) a za svou práci získal Oscara. Zde rovněž akcentuje autentičnost prostředí, i když v závěrečné konfrontaci se zločinci dojde i na expresivnější postupy. Potěšily mě i působivé střihové nápady – například dva časově a prostorově oddělené záběry jsou propojeny match cutem zápalky: v prvním záběru jí jeden člověk škrtne o krabičku (obr. 1) a v druhém se jiná zápalka v rukou úplně někoho jiného rozhoří (obr. 2).

Obr. 1

Obr. 2

Abandoned má vynikající noirové obsazení - fanoušci jistě ocení přítomnost Dennise O'Keefa, Raymonda Burra a Mika Mazurkiho. Hlavní ženskou roli ztvárnila Gale Storm (vlastním jménem Josephine Owaissa Cottle), která na přelomu 40. a 50. let zažila krátké období popularity jako filmová herečka, aby se následně věnovala televizi a hudební kariéře. 

Přestože film zpracovává závažné téma, je odlehčen humorem a romantikou: sympatické duo O'Keefe a Storm se sbližuje tím, jak postupně proniká do případu a v zájmu sběru stop předstírá, že jde o bezdětný pár usilující o nelegální "zrychlenou" adopci. V souladu s tím se i závěr nese spíše v optimistickém duchu.

Režie: Joseph M. Newman
Produkce: Jerry Bresler (Universal-International Pictures)
Scénář: Irving Gielgud
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Edward Curtiss
Výprava: Bernard Herzbrun, Robert Boyle
Hrají: Dennis O'Keefe, Gale Storm, Raymond Burr, Mike Mazurki, Meg Randall, Jeff Chandler a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1949

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Deported (1950)

Deported
USA, 1950, 89 min.

Přestože Robert Siodmak platí za jednoho z největších mistrů filmu noir (zejména díky filmům jako Přízračná dáma, Zabijáci, Temné zrcadlo, Pláč města a Křížem krážem), stále v jeho filmografii najdeme temné tituly stojící stranou většinového zájmu. Patří mezi ně i film Deported, ke kterému jsem se dostal až díky luxusnímu box setu Universal Noir 1 od labelu Indicator. 

Film produkovaný Robertem Bucknerem, jenž je také autorem scénáře, se zaměřuje na Vica Smithe (vlastním jménem Vittorio Mario Sparaducci, hraje ho Jeff Chandler), který byl jako italský občan deportován z USA poté, co byl odsouzen za podíl na loupeži 100 000 dolarů a strávil pět let ve vězení. V Itálii se na něj nalepí místní úřady a donutí jej odcestovat do městečka Marbella, kde se jej ochotně ujme rodina jeho strýce. Vic/Vittorio ale nedokáže zůstat v klidu a neustále spřádá plány, jak přes oceán dostat dávný lup, který policie nikdy nenašla. Nakonec najde spásný nápad v charitativní iniciativě místní komtesy (Märta Torén): Vic předstírá, že za peníze nakoupil potraviny pro místní hladovějící obyvatele, ale ve skutečnosti má v plánu veškeré zboží prodat. Celou dobu je přitom pod drobnohledem nejen úřadů, ale i místního podvodníčka Carusa a svého bývalého kumpána Bernieho, který se nechce nechat ošidit. 

Příběh mě přivedl na myšlenku, zda ho nelze interpretovat jako hodně sžíravý komentář k poválečné pomoci USA evropským zemím zasaženým válkou: Vic/Vittorio se tváří jako přítel (a místní lidé k němu přistupují jako k zachránci), ale jak divák od začátku ví, jeho záměry jsou nečisté a celá jeho "charitativní akce" je poháněna čirým sobectvím. Film ale tento výklad nijak silně nepodporuje, zůstává dominantně v implicitní rovině. 

Snímku mimořádně prospělo natáčení v autentických italských lokacích – příběh se postupně dostává z přístavu v Neapoli až do Sieny a dalších částí Toskánska. Za kamerou stál zkušený William Daniels, který v tomto období krimi látky natáčel primárně v kvazidokumenataristickém módu. Naopak slabší je obsazení: Jeff Chandler ani Märta Torén nepatří k mým oblíbencům a považuji je za druhořadé hvězdy postrádající skutečné charisma. Do vedlejších rolí byli většinově obsazeni Evropani, zejména Italové, což filmu dodává na autentičnosti, přestože všichni mluví nadprůměrnou angličtinou. Nejzábavnější roli získala Marina Berti jako Gina, děvče z ulice, které pomáhá Berniemu v jeho snaze vylákat od Vica jeho kořist. 

Několik zdrojů uvádí, že příběh byl inspirován skutečným případem gangstera Luckyho Luciana, ale Jeff Chandler to popřel. Mimochodem, sám roli získal teprve poté, co Dana Andrews a John Garfield nebyli dostupní, a své angažmá komentoval slovy: "Nevím, proč jsem ji dostal. Možná, abych jim ušetřil peníze." Ani mě jiný důvod nenapadá... Jinak ale Deported nabízí spoustu důvodů, proč mu obětovat 90 minut života. 

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Robert Buckner (Universal-International Pictures)
Scénář: Robert Buckner
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Ralph Dawson, Russell Schoengarth
Výprava: Bernard Herzbrun, Nathan Juran
Hrají: Jeff Chandler, Märta Torén, Marina Berti, Claude Dauphin a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Cizinci ve vlaku - film vs. předloha

Rádi znovu předáváme slovo Michalu Šmajdovi, který pro nás detailně srovnal Hitchcockovy Cizince ve vlaku s románovou předlohou od vždy fascinující Patricie Highsmith. 

Aj v súvislosti s adorovanou seriálovou novinkou Ripley (2024), nesúcou sa v neprehliadnuteľnom noirovom šate, sme sa pozreli na knižnú prvotinu Patricie Highsmith a jej slávnejšiu filmovú verziu.

Spisovateľ Raymond Chandler, kľúčový autor americkej drsnej (hard-boiled) detektívnej školy a stvoriteľ Philipa Marlowea, sa podieľal aj na viacerých filmových scenároch. Okrem spolupráce s Billym Wilderom na legendárnej Poistke smrti (1944) či práci na scenári k Modrej Dahlii (1946), adaptoval spolu s Czenzi Ormonde pre Alfreda Hitchcocka aj Highsmithovej debutový román. (1)

S autorkou, ktorá celý život strávila v spoločnosti milovaných mačiek, sa spája celá rada prívlastkov: od „kráľovnej thrilleru“, cez „poetku úzkosti“ či „protokolistku ľudského strachu a tajného pudu k deštrukcii“, až po „nepríjemnú krutú starú dámu“. Jej najikonickejším výtvorom je okúzľujúci mladý muž a zároveň chladnokrvný vrah Tom Ripley, ktorý ožil v celej pentalógii (1955–1991) a najnovšie aj v spomínanej mini-sérii. Už však Cudzinci vo vlaku (1951) poskytli skvelý noirový námet so zápletkou obľúbenej a fascinujúcej témy dokonalej vraždy. Snímka mala premiéru už rok po vydaní knihy a my sme si teraz posvietime na komparáciu diela knižného a filmového. (2)

Excentrický Bruno (Robert Walker) sa počas cesty vlakom zverí náhodnému spolucestujúcemu, seriózne pôsobiacemu Guyovi (Farley Granger), že neznáša svojho otca. Slovo dá (pri škótskej whiskey) slovo a Bruno sa na oplátku dozvie, že jeho spoločníkovi strpčuje život jeho manželka Miriam, ktorá mu robí obštrukcie pri rozvode, a nemôže sa tak naplno odovzdať svojej novej láske Anne. Bruno prichádza s geniálnym zločineckým nápadom: výmenou vrážd, vraždením v zastúpení. Bez osobných motívov a pozadia. On zabije Guyovu skazenú manželku a ten zasa ako protislužbu jeho despotického otca. Nikto si ich nebude spájať, lebo sa nepoznajú – a predpokladajme – nikdy sa títo cudzinci predsa nestretli. To, čo však jeden vníma ako neškodné filozofovanie o perfektnom zločine, druhý berie ako dohodu a svoj záväzok.

To je známe východisko kultového námetu: ako predlohy, tak jej spracovania. Ak ste znalcom filmu a prvý raz čítate Highsmith, narážate na prvý vážnejší rozdiel vtedy, keď si uvedomíte, že Guy je v knihe citeľne(jšie) zožieraný pocitom (spolu)viny a trpí psychickou rozpoltenosťou. Najprv si spytuje svedomie, keď Bruno zavraždí jeho odcudzenú manželku a neskôr – a tu sa dostávame ku kľúčovému rozdielu – keď sa vrahom stáva aj on, vrcholí jeho vnútorné trýznenie v pasáži, kedy spomína, že by najradšej rozmliaždil tú druhú časť svojho ja. Duševné útrapy sú prirodzene dané  aj tým, že v predlohe vraždí a vo filmovej verzii toho nie je schopný; Hitchcock z obavy pred cenzúrou potreboval mať rýdzo kladného hrdinu.

Odhliadnuc však od tejto zásadnej diferencie, Guy v románe s Brunom od prvého stretnutia súcití, až skryto sympatizuje (aj keď ho pravidelne od seba odháňa), čo si neskôr i sám priznáva a vysvetľuje to tým, že sú ukážkové duševné protipóly. V tomto má Highsmith oproti Hitchovi výrazne hlbší psychologický rozmer, keď poukazuje na dvojníctvo a protiklady zároveň. 

Hitch námet prirodzene ozvláštňuje svojou filmovou rečou a režisérskymi nápadmi. Spomeňme úvodný nástup protagonistov skrz detail na topánky, chôdzu a batožinu, akt vraždy štýlovo nasnímaný v odrazovej ploche sklíčka okuliarov, primiešanie MacGuffinu a vygradované finále, ktoré patrí medzi jeho najlepšie scény vôbec.

Výber hlavných protagonistov bol bezchybný. Farley Granger ako Guy pôsobí čisto, nevinne a dobrácky. Ideálny predstaviteľ pre kladného hrdinu, ktorého vyžadoval Produkčný kódex, aby vyvážil zlo psychopatického Bruna s oidipovským komplexom. (3) Smutnou skutočnosťou je, že Walker si slávu zo svojho výkonu dlho neužil, nakoľko dva mesiace po premiére zomrel na následok užitia vyššej dávky sedatív.

Vybrané rozdiely medzi predlohou a adaptáciou:

·         Guy nie je v knihe tenista, ale uznávaný architekt (tenis je koníček Brunovej matky),

·         scéna s pamätným, takmer 10minútovým tenisovým duelom u Highsmithovej nefiguruje,

·         Bruno je v predlohe regulárny alkoholik (na čo ho upozorňuje aj jeho zbožňovaná matka),

·         Guy si vo filme v Brunovom kupé nezabudne knihu od Platóna, ale zapaľovač s vyrytým „A to G“ (ktorý pre Hitcha slúži ako povestný MacGuffin),

·         postava Hitchcockovej dcéry Patricie (Anninej mladšej sestry Barbary) v románe nefiguruje,

·         zavraždená Miriam v predlohe nenosí okuliare (Hitch ich šikovne použil v pôsobivej scéne uškrtenia, ktoré vidíme v odraze ich sklíčka a jednak v línii s Barbarou),

·         Guy sa stáva vrahom, zastrelí Brunovho otca v posteli (vo filme tam nájde čakajúceho Bruna),

·         v predlohe pred týmto aktom absentuje pes na schodoch (Hitch na dramatizáciu použil dogu),

·         Guy na rozdiel od adaptácie prechováva k Brunovi nielen súcit, ale i latentné sympatie,

·         Bruno pôvodne zomiera utopením, keď opitý a zarmútený spadne cez palubu Guyovej lode,

·         Guy je dolapený detektívom a slávne finále v lunaparku na kolotoči je tak dielom Hitcha a scenáristov.

(1)    Aj keď sme vás možno „namotali“ na Chandlerov kredit, druhým dychom musíme dodať, že alkoholu holdujúci spisovateľ nezostal nič dlžný svojej povesti známeho „problémistu“ a po známom vzore s Wilderom nevychádzal dobre ani s ďalším režisérskym velikánom. Pretrvávajúce konflikty s Hitchom vyústili v jeho vyhodenie.

(2)    Hitch zakúpil práva na sfilmovanie iba za 7.500 $, a to anonymne, s cieľom udržať cenu pri zemi. Highsmith zúrila.

(3)    V knihe 25-ročného Bruna stelesňuje 32-ročný Robert Walker a takmer 30-ročného Guya hrá naopak vo veku 25 rokov Farley Granger. Aj v tomto aspekte vidieť symbolickú (vekovú) výmenu rolí.