Drive a Crooked Road (1954)

Drive a Crooked Road
USA, 1954, 82 min.

Drive a Crooked Road je nenápadný film od společnosti Columbia Pictures režírovaný Richardem Quinem (také Pushover ze stejného roku), dlouho přehlíženým tvůrcem, který se ale nedávno dočkal retrospektivy v Cinémathèque Française a na jehož kvality v minulosti upozorňoval například Martin Scorsese. Po zhlédnutí snímku je mi jasné, že si na Quinea ještě budu muset pořádně posvítit. 

Mickey Rooney hraje vzrůstem malého, nepříliš atraktivního a řádně zakomplexovaného automechanika, který se skrze pohlednou ženu (Dianne Foster) nechá naverbovat jako řidič únikového vozu při bankovní loupeži v Palm Springs. Pro tento úkol byl vytipován díky svým zkušenostem z automobilových závodů: dle zadání má projet náročný úsek tak rychle, aby policie, informovaná o loupeži, nestihla postavit zátarasy. 

Drive a Crooked Road je film mimořádně osvěžující ve své jednoduchosti a přímočarosti (přestože název správně naznačuje, že několik zákrut nás přece jen čeká). Hlavní hrdina je obyčejný chlápek, který si vzhledem ke svému nízkému vzrůstu a výrazné jizvě na čele příliš nevěří při navazování kontaktu s ženami, zato ale parádně rozumí autům a vedle své práce v autodílně živí naději, že jednou pojede velké závody v Evropě. Když se kolem něj začne motat atraktivní žena, nechá se zlákat jejím šarmem i vidinou snadného výdělku, který by mu umožnil začít si plnit dlouholeté sny. V tom Rooneyho Eddie Shannon odpovídá definici typického noirového losera, který často touží po vymanění se z každodenní šedi.

Pro film je klíčová práce s prostorem, kdy tvůrci velmi autenticky vykreslují prostředí autodílny, která funguje jako specifický mikrokosmos s vlastními pravidly a vzorci chování. Vedle toho v kontrastu stojí exteriéry jako pláž (místo odpočinku) a kalifornská poušť, kde Eddie svádí závod s časem. Příklon k realističnosti trochu kazí jen úvodní sekvence automobilového závodu, pro kterou byla extenzivně využita zadní projekce. 

Vedle už uvedeného stojí film za vidění i kvůli skvělému výkonu Mickeyho Rooneyho, který zde potvrzuje, že uměl i dramatické role. 

Režie: Richard Quine

Produkce: Jonie Taps (Columbia Pictures)

Scénář: Blake Edwards a Richard Quine

Kamera: Charles Lawton Jr.

Hudba: George Duning

Střih: Jerome Thoms

Výprava: Walter Holscher

Hrají: Mickey Rooney, Dianne Foster, Kevin McCarthy, Jack Kelly, Harry Landers a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 10. března 1954

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

AFI

Larceny (1948)

Larceny
USA, 1948, 90 min.

Rick Maxon (John Payne) je součástí podvodnické skupiny vedené zákeřným Silkym (Dan Duryea), která si vždy vyhlídne snadnou oběť, z níž se snaží vyloudit peníze pro nějaký smyšlený účel. Nejnověji má spadeno na válečnou vdovu Deborah (Joan Caulfield). Rick si nebohou ženu namlouvá a během toho se ji snaží přesvědčit, aby své peníze věnovala na stavbu fiktivního válečného memoriálu. Komplikaci v jeho plánu představuje Silkyho děvče Tory (Shelley Winters), která se s ničím nemaže a Ricka chce za každou cenu pro sebe. 

Larceny neoplývá originálním námětem ani invenčním zpracováním a víceméně vše hraje na jistotu. Noirové fanoušky ale jistě potěší kvalitní obsazení (Payne, Duryea a Winters patřili na přelomu 40. a 50. let ke stálicím krimi žánru) a zejména pak hardboiled dialogy, mezi kterými najdeme spoustu hlášek, jež by v kvalitnějším filmu měly potenciál zlidovět. Hlavně slovní výměny mezi Rickem a Tory stojí za to. Zde několik příkladů: 

Tory: Does the back of my neck fascinate you, dear?
Rick Maxon: Yeah. I'm just trying to work out where to break it.

Tory: Say something sweet, angel.
Rick Maxon: You may have a brain, Tory, but you must've rented it out to a medical student!

Tory: Silky doesn't believe in unemployment, Rick. It's the root of all evil.
Rick Maxon: Funny, I thought women were.

Film režíroval jinak westernový specialista George Sherman a je k nalezení v kolekci Universal Noir 1, kterou jsem na této stránce již opakovaně propagoval. Přestože jsou v ní kvalitnější filmy, i Larceny stojí za zhlédnutí, byť primárně pro ty, co se snaží si hollywoodskou noirovou produkci postupně kompletovat. 

Režie: George Sherman
Produkce: Leonard Goldstein (Universal-International Pictures)
Scénář: Herbert Margolis, Louis Morheim, William Bowers podle románu The Velvet Fleece od Lois Eby a Johna Fleminga
Kamera: Irving Glassberg
Hudba: Leith Stevens
Střih: Frank Gross
Výprava: Bernard Herzbrun, Richard H. Riedel
Hrají: John Payne, Dan Duryea, Shelley Winters, Joan Caulfield, Dorothy Hart a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 3. září 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Abandoned (1949)

Abandoned
USA, 1949, 80 min.

Dalším zajímavým filmem zařazeným do záslužné kolekce Universal Noir 1 vycházející pod labelem Indicator je Abandoned, který netypicky odhaluje organizovaný zločin kolem obchodu s novorozeňaty. Syndikát, vedený postarší ženou, pracuje zneužívá situace mladých rodiček tím, že se zmocní jejich dětí a prodá je párům, které vlastní děti mít nemohou. Na stopu organizace se dostanou novinář (Dennis O'Keefe) a mladá žena (Gale Storm) pátrající po zmizelé sestře.

Příběh, jako vystřižený z dobového denního tisku, je situován do Philadelphie a disponuje silným dokumentaristickým laděním. Uvozuje jej voice-over nezúčastněného vypravěče, který další dění představuje jako něco, co se děje všude kolem, i "ve vašem okolí". Za kameru byl zodpovědný William Daniels, který o rok dříve točil s Julesem Dassinem a Markem Hellingerem Obnažené město (The Naked City) a za svou práci získal Oscara. Zde rovněž akcentuje autentičnost prostředí, i když v závěrečné konfrontaci se zločinci dojde i na expresivnější postupy. Potěšily mě i působivé střihové nápady – například dva časově a prostorově oddělené záběry jsou propojeny match cutem zápalky: v prvním záběru jí jeden člověk škrtne o krabičku (obr. 1) a v druhém se jiná zápalka v rukou úplně někoho jiného rozhoří (obr. 2).

Obr. 1

Obr. 2

Abandoned má vynikající noirové obsazení - fanoušci jistě ocení přítomnost Dennise O'Keefa, Raymonda Burra a Mika Mazurkiho. Hlavní ženskou roli ztvárnila Gale Storm (vlastním jménem Josephine Owaissa Cottle), která na přelomu 40. a 50. let zažila krátké období popularity jako filmová herečka, aby se následně věnovala televizi a hudební kariéře. 

Přestože film zpracovává závažné téma, je odlehčen humorem a romantikou: sympatické duo O'Keefe a Storm se sbližuje tím, jak postupně proniká do případu a v zájmu sběru stop předstírá, že jde o bezdětný pár usilující o nelegální "zrychlenou" adopci. V souladu s tím se i závěr nese spíše v optimistickém duchu.

Režie: Joseph M. Newman
Produkce: Jerry Bresler (Universal-International Pictures)
Scénář: Irving Gielgud
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Edward Curtiss
Výprava: Bernard Herzbrun, Robert Boyle
Hrají: Dennis O'Keefe, Gale Storm, Raymond Burr, Mike Mazurki, Meg Randall, Jeff Chandler a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1949

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Deported (1950)

Deported
USA, 1950, 89 min.

Přestože Robert Siodmak platí za jednoho z největších mistrů filmu noir (zejména díky filmům jako Přízračná dáma, Zabijáci, Temné zrcadlo, Pláč města a Křížem krážem), stále v jeho filmografii najdeme temné tituly stojící stranou většinového zájmu. Patří mezi ně i film Deported, ke kterému jsem se dostal až díky luxusnímu box setu Universal Noir 1 od labelu Indicator. 

Film produkovaný Robertem Bucknerem, jenž je také autorem scénáře, se zaměřuje na Vica Smithe (vlastním jménem Vittorio Mario Sparaducci, hraje ho Jeff Chandler), který byl jako italský občan deportován z USA poté, co byl odsouzen za podíl na loupeži 100 000 dolarů a strávil pět let ve vězení. V Itálii se na něj nalepí místní úřady a donutí jej odcestovat do městečka Marbella, kde se jej ochotně ujme rodina jeho strýce. Vic/Vittorio ale nedokáže zůstat v klidu a neustále spřádá plány, jak přes oceán dostat dávný lup, který policie nikdy nenašla. Nakonec najde spásný nápad v charitativní iniciativě místní komtesy (Märta Torén): Vic předstírá, že za peníze nakoupil potraviny pro místní hladovějící obyvatele, ale ve skutečnosti má v plánu veškeré zboží prodat. Celou dobu je přitom pod drobnohledem nejen úřadů, ale i místního podvodníčka Carusa a svého bývalého kumpána Bernieho, který se nechce nechat ošidit. 

Příběh mě přivedl na myšlenku, zda ho nelze interpretovat jako hodně sžíravý komentář k poválečné pomoci USA evropským zemím zasaženým válkou: Vic/Vittorio se tváří jako přítel (a místní lidé k němu přistupují jako k zachránci), ale jak divák od začátku ví, jeho záměry jsou nečisté a celá jeho "charitativní akce" je poháněna čirým sobectvím. Film ale tento výklad nijak silně nepodporuje, zůstává dominantně v implicitní rovině. 

Snímku mimořádně prospělo natáčení v autentických italských lokacích – příběh se postupně dostává z přístavu v Neapoli až do Sieny a dalších částí Toskánska. Za kamerou stál zkušený William Daniels, který v tomto období krimi látky natáčel primárně v kvazidokumenataristickém módu. Naopak slabší je obsazení: Jeff Chandler ani Märta Torén nepatří k mým oblíbencům a považuji je za druhořadé hvězdy postrádající skutečné charisma. Do vedlejších rolí byli většinově obsazeni Evropani, zejména Italové, což filmu dodává na autentičnosti, přestože všichni mluví nadprůměrnou angličtinou. Nejzábavnější roli získala Marina Berti jako Gina, děvče z ulice, které pomáhá Berniemu v jeho snaze vylákat od Vica jeho kořist. 

Několik zdrojů uvádí, že příběh byl inspirován skutečným případem gangstera Luckyho Luciana, ale Jeff Chandler to popřel. Mimochodem, sám roli získal teprve poté, co Dana Andrews a John Garfield nebyli dostupní, a své angažmá komentoval slovy: "Nevím, proč jsem ji dostal. Možná, abych jim ušetřil peníze." Ani mě jiný důvod nenapadá... Jinak ale Deported nabízí spoustu důvodů, proč mu obětovat 90 minut života. 

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Robert Buckner (Universal-International Pictures)
Scénář: Robert Buckner
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Ralph Dawson, Russell Schoengarth
Výprava: Bernard Herzbrun, Nathan Juran
Hrají: Jeff Chandler, Märta Torén, Marina Berti, Claude Dauphin a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Cizinci ve vlaku - film vs. předloha

Rádi znovu předáváme slovo Michalu Šmajdovi, který pro nás detailně srovnal Hitchcockovy Cizince ve vlaku s románovou předlohou od vždy fascinující Patricie Highsmith. 

Aj v súvislosti s adorovanou seriálovou novinkou Ripley (2024), nesúcou sa v neprehliadnuteľnom noirovom šate, sme sa pozreli na knižnú prvotinu Patricie Highsmith a jej slávnejšiu filmovú verziu.

Spisovateľ Raymond Chandler, kľúčový autor americkej drsnej (hard-boiled) detektívnej školy a stvoriteľ Philipa Marlowea, sa podieľal aj na viacerých filmových scenároch. Okrem spolupráce s Billym Wilderom na legendárnej Poistke smrti (1944) či práci na scenári k Modrej Dahlii (1946), adaptoval spolu s Czenzi Ormonde pre Alfreda Hitchcocka aj Highsmithovej debutový román. (1)

S autorkou, ktorá celý život strávila v spoločnosti milovaných mačiek, sa spája celá rada prívlastkov: od „kráľovnej thrilleru“, cez „poetku úzkosti“ či „protokolistku ľudského strachu a tajného pudu k deštrukcii“, až po „nepríjemnú krutú starú dámu“. Jej najikonickejším výtvorom je okúzľujúci mladý muž a zároveň chladnokrvný vrah Tom Ripley, ktorý ožil v celej pentalógii (1955–1991) a najnovšie aj v spomínanej mini-sérii. Už však Cudzinci vo vlaku (1951) poskytli skvelý noirový námet so zápletkou obľúbenej a fascinujúcej témy dokonalej vraždy. Snímka mala premiéru už rok po vydaní knihy a my sme si teraz posvietime na komparáciu diela knižného a filmového. (2)

Excentrický Bruno (Robert Walker) sa počas cesty vlakom zverí náhodnému spolucestujúcemu, seriózne pôsobiacemu Guyovi (Farley Granger), že neznáša svojho otca. Slovo dá (pri škótskej whiskey) slovo a Bruno sa na oplátku dozvie, že jeho spoločníkovi strpčuje život jeho manželka Miriam, ktorá mu robí obštrukcie pri rozvode, a nemôže sa tak naplno odovzdať svojej novej láske Anne. Bruno prichádza s geniálnym zločineckým nápadom: výmenou vrážd, vraždením v zastúpení. Bez osobných motívov a pozadia. On zabije Guyovu skazenú manželku a ten zasa ako protislužbu jeho despotického otca. Nikto si ich nebude spájať, lebo sa nepoznajú – a predpokladajme – nikdy sa títo cudzinci predsa nestretli. To, čo však jeden vníma ako neškodné filozofovanie o perfektnom zločine, druhý berie ako dohodu a svoj záväzok.

To je známe východisko kultového námetu: ako predlohy, tak jej spracovania. Ak ste znalcom filmu a prvý raz čítate Highsmith, narážate na prvý vážnejší rozdiel vtedy, keď si uvedomíte, že Guy je v knihe citeľne(jšie) zožieraný pocitom (spolu)viny a trpí psychickou rozpoltenosťou. Najprv si spytuje svedomie, keď Bruno zavraždí jeho odcudzenú manželku a neskôr – a tu sa dostávame ku kľúčovému rozdielu – keď sa vrahom stáva aj on, vrcholí jeho vnútorné trýznenie v pasáži, kedy spomína, že by najradšej rozmliaždil tú druhú časť svojho ja. Duševné útrapy sú prirodzene dané  aj tým, že v predlohe vraždí a vo filmovej verzii toho nie je schopný; Hitchcock z obavy pred cenzúrou potreboval mať rýdzo kladného hrdinu.

Odhliadnuc však od tejto zásadnej diferencie, Guy v románe s Brunom od prvého stretnutia súcití, až skryto sympatizuje (aj keď ho pravidelne od seba odháňa), čo si neskôr i sám priznáva a vysvetľuje to tým, že sú ukážkové duševné protipóly. V tomto má Highsmith oproti Hitchovi výrazne hlbší psychologický rozmer, keď poukazuje na dvojníctvo a protiklady zároveň. 

Hitch námet prirodzene ozvláštňuje svojou filmovou rečou a režisérskymi nápadmi. Spomeňme úvodný nástup protagonistov skrz detail na topánky, chôdzu a batožinu, akt vraždy štýlovo nasnímaný v odrazovej ploche sklíčka okuliarov, primiešanie MacGuffinu a vygradované finále, ktoré patrí medzi jeho najlepšie scény vôbec.

Výber hlavných protagonistov bol bezchybný. Farley Granger ako Guy pôsobí čisto, nevinne a dobrácky. Ideálny predstaviteľ pre kladného hrdinu, ktorého vyžadoval Produkčný kódex, aby vyvážil zlo psychopatického Bruna s oidipovským komplexom. (3) Smutnou skutočnosťou je, že Walker si slávu zo svojho výkonu dlho neužil, nakoľko dva mesiace po premiére zomrel na následok užitia vyššej dávky sedatív.

Vybrané rozdiely medzi predlohou a adaptáciou:

·         Guy nie je v knihe tenista, ale uznávaný architekt (tenis je koníček Brunovej matky),

·         scéna s pamätným, takmer 10minútovým tenisovým duelom u Highsmithovej nefiguruje,

·         Bruno je v predlohe regulárny alkoholik (na čo ho upozorňuje aj jeho zbožňovaná matka),

·         Guy si vo filme v Brunovom kupé nezabudne knihu od Platóna, ale zapaľovač s vyrytým „A to G“ (ktorý pre Hitcha slúži ako povestný MacGuffin),

·         postava Hitchcockovej dcéry Patricie (Anninej mladšej sestry Barbary) v románe nefiguruje,

·         zavraždená Miriam v predlohe nenosí okuliare (Hitch ich šikovne použil v pôsobivej scéne uškrtenia, ktoré vidíme v odraze ich sklíčka a jednak v línii s Barbarou),

·         Guy sa stáva vrahom, zastrelí Brunovho otca v posteli (vo filme tam nájde čakajúceho Bruna),

·         v predlohe pred týmto aktom absentuje pes na schodoch (Hitch na dramatizáciu použil dogu),

·         Guy na rozdiel od adaptácie prechováva k Brunovi nielen súcit, ale i latentné sympatie,

·         Bruno pôvodne zomiera utopením, keď opitý a zarmútený spadne cez palubu Guyovej lode,

·         Guy je dolapený detektívom a slávne finále v lunaparku na kolotoči je tak dielom Hitcha a scenáristov.

(1)    Aj keď sme vás možno „namotali“ na Chandlerov kredit, druhým dychom musíme dodať, že alkoholu holdujúci spisovateľ nezostal nič dlžný svojej povesti známeho „problémistu“ a po známom vzore s Wilderom nevychádzal dobre ani s ďalším režisérskym velikánom. Pretrvávajúce konflikty s Hitchom vyústili v jeho vyhodenie.

(2)    Hitch zakúpil práva na sfilmovanie iba za 7.500 $, a to anonymne, s cieľom udržať cenu pri zemi. Highsmith zúrila.

(3)    V knihe 25-ročného Bruna stelesňuje 32-ročný Robert Walker a takmer 30-ročného Guya hrá naopak vo veku 25 rokov Farley Granger. Aj v tomto aspekte vidieť symbolickú (vekovú) výmenu rolí.

Kiss the Blood Off My Hands (1948)

Kiss the Blood Off My Hands
USA, 1948, 79 min.

Pod evokativním názvem Kiss the Blood Off My Hands se skrývá první film z portfolia nezávislé produkční společnosti Norma Productions, kterou spolu se svým agentem Haroldem Hechtem založil herec Burt Lancaster. Sám si zde zahrál hlavní roli mladého muže, který během druhé světové války strávil téměř dva roky v nacistickém koncentračním táboře. 

Lancasterův Bill Saunders se po tomto traumatizujícím zážitku jen těžko integruje zpět do společnosti. Nedůvěřuje okolí, má strach z uzavřených prostor a projevuje se výbušně a násilně. Při jednom afektu zabije chlápka v hospodě a dá se na útěk. Celý incident se ovšem odehrál před svědkem, který Billa vypátrá a začne jej vydírat. 

Lancasterovou hereckou partnerkou se pro tento film stala Joan Fontaine (čerstvě vyvázaná z kontraktu s producentem Davidem O. Selznickem). Její postava zdravotní sestry Jane žije sama v malém bytě a neustále čelí obtěžování a hrozbě znásilnění, a to i ze strany Billa, který zpočátku vystupuje spíše jako neurvalý sexuální predátor. I přes tento problematický začátek utvoří Jane a Bill pár, který v dalším počínání postupuje jako jeden celek. Závěr je však pro dvojici otevřený, neboť diváci se nedozví, zda se jim podaří uniknout do bezpečí. 

Počátek vztahu Billa a Jane provází násilné chování prvního a bezprostřední hrozba znásilnění. 

Snímek režíroval Norman Foster, v minulosti spojený například s Orsonem Wellesem (Journey into Fear /1943/) nebo béčkovými sériemi o Charliem Chanovi a Mr. Motovi. O dva roky později bravurně zužitkoval autentické lokace San Francisca v Ženě na útěku (Woman on the Run, 1950), ale zde pracoval téměř výhradně v ateliéru, kde se spolu se svým štábem celkem zdárně vytvořil iluzi poválečného Londýna. Vizuálně je film velmi povedený - kamera Russella Mettyho (později mj. častého spolupracovníka Douglase Sirka) snímá temné uličky se skrývajícími se postavami a uplatňuje blízké rámování pro zachycení ztrápených obličejů hlavních postav. 

Bill se projevuje násilně, ale sám je také obětí šokující brutality.

Působivá atmosféra ale nedokáže zcela vyvážit kulhající tempo a několik nedořešených motivů (válka, Londýn), které vytvářejí celkový dojem nekonzistentnosti. Škoda, k velké spokojenosti nebylo zase tak daleko. 

P.S. Pokud vás to napadlo, tak ano, v některých teritoriích byl velmi popisný název vnímán jako nepřijatelný a film byl uváděn pod alternativními tituly jako The Unafraid a Blood on My Hands. Nezvykle podrobný text o filmu je k nalezení na Wikipedii.

Režie: Norman Foster
Produkce: Richard Vernon (Norma Productions)
Scénář: Leonardo Bercovici podle románu Geralda Butlera
Kamera: Russell Metty
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Milton Carruth
Výprava: Nathan Juran, Bernard Herzbrun
Hrají: Burt Lancaster, Joan Fontaine, Robert Newton, Lewis L. Russell a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 29. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

The Fallen Sparrow (1943)

The Fallen Sparrow
USA, 1943, 94 min.

Pod poetickým názvem The Fallen Sparrow (Padlý vrabec) se skrývá špionážní noir podle stejnojmenného románu Dorothy B. Hughes (také autorky předloh k Ride the Pink Horse /1947/ a Na opuštěném místě /In a Lonely Place, 1951/), který pro společnost RKO režíroval Richard Wallace. John Garfield v něm hraje veterána ze španělské občanské války, který po mnohaměsíčním věznění a mučení trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Mimo jiné jej všude provází zvuk šoupajících nohou patřící jednomu z jeho věznitelů. Po návratu ze sanatoria jej čeká další rána v podobě záhadné smrti blízkého přítele, kterou se pokouší vyšetřit. 

Následně se začne rozplétat komplikovaná síť falešných identit a špiónských intrik, kde hrají důležité role norský historik upoutaný na invalidní vozík Skaas (Walter Slezak), jeho tajemný synovec Otto, senilní princ Francois St. Louis a hned tři ženy, všechny potenciální femmes fatales (Maureen O'Hara, Patricia Morison a Martha O'Driscoll). Co začne jako zajímavě rozehraný investigativní příběh, se bohužel někdy v polovině promění v překombinovanou špionážní zápletku s ďábelskými nacisty a válečnou standartou, po které všichni z nějakého důvodu prahnou (zde se samozřejmě projevuje dopad probíhající druhé světové války). To mě vede k úvaze, že se pravděpodobně pro potřeby filmového scénáře nepodařilo patřičně "pročistit" románovou předlohu. 

I přes řečené film stojí za vidění. Garfieldovi, zapůjčenému od Warner Bros., se velmi dobře daří vystihnout stav psychicky nalomeného člověka, který vlivem traumatu a paranoie není schopen rozlišovat mezi realitou a představami. Atmosféra je také sugestivní, což připisuji kameramanovi Nicholasu Musuracovi, který zde používá některé postupy, jež později s větším úspěchem uplatnil v povedenějších noirech jako The Locket (1946) a Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Působivá je například úvodní scéna, kde se zdvojí obličej hlavního hrdiny odrazem ve skle, což mi připomnělo představení Malloye ve Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944) taktéž od RKO (kameru zde však dělal Harry J. Wild). 

Film byl ve své době komerčně úspěšný (utržil kolem 1,5 milionů dolarů) a získal oscarovou nominaci za hudbu pro Roye Webba. 

Režie: Richard Wallace
Produkce: Robert Fellows (RKO)
Scénář: Warren Duff podle předlohy Dorothy B. Hughes
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Robert Wise
Výprava: Van Nest Polglase
Hrají: John Garfield, Maureen O'Hara, Walter Slezak, Patricia Morison, Martha O'Driscoll a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 19. srpna 1943

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Architekt zločinu: Portrét Dashiella Hammetta

Portrét spisovatele Dashiella Hammetta pro čtenáře Film Noir Blogu napsal Michal Šmajda. Za možnost jej publikovat mu srdečně děkujeme. 

Spisovateľ Dashiell Hammett (1894–1961) dal filmovému svetu sériu o Thin Manovi (1934–1947), Maltézskeho sokola (1941) – „oficiálne“ prvý film noir, či Sklenený kľúč (1942) s hviezdnou dvojkou Veronica Lake – Alan Ladd. Navyše, jeho prvotina Krvavá žatva (1929) inšpirovala celú radu zvučných filmárov: od Kurosawu, cez Leoneho, až po Hilla. V stručnom prehľade sa pozrieme na všetky jeho knižné diela.

Hammett je kľúčovým predstaviteľom americkej drsnej školy (tzv. hard-boiled school). Jeho literárne obdobie bolo síce krátke, no intenzívne. Za 5 rokov vydal 5 románov, povýšil žáner brakovej detektívky na umenie a stvoril viacero mytologických postáv: odhodlaného detektíva bez mena z Kontinentálnej detektívnej agentúry (The Continental Op), drsné súkromné očko Sama Spadea, charizmatického gamblera Neda Beaumonta a šarmantného ex-detektíva Nicka Charlesa. Všetky spomenuté prívlastky by sme mohli prisúdiť každej z vymenovaných postáv, pritom každá z nich je jedinečná a špecifická.

Zločin poznal z prvej ruky, keďže osem rokov pôsobil v Pinkertonovej súkromnej detektívnej agentúre, najväčšej v USA. Postupne prešiel viacerými veľkomestami vrátane Chicaga, Los Angeles a San Francisca, kde žil a zároveň slúžil najdlhšie. Práve z Frisca pochádza značná časť jeho príbehov, alebo s ním bezprostredne súvisí. 

Hammett po službe v 1. sv. vojne skončil na prelome rokov 1920–1921 v sanatóriu (najskôr ho vytrápila španielska chrípka, neskôr tuberkulóza), kde sa dostal k písaniu a koncom roka 1922 mu vyšli prvé menšie práce v legendárnom pulpovom magazíne Black Mask. V októbri 1923 už bola na jeho stránkach pod pseudonymom Peter Collinson publikovaná Hammettova prvá detektívna poviedka s pracovníkom Kontinentálnej agentúry.

Debutový román Krvavá žatva (Red Harvest, 1929) je však viac prohibičnou gangsterkou než detektívkou. Rozprávačom je bezmenný detektív zo sanfranciskej Kontinentálnej, ktorý sa ocitá medzi súperiacimi gangmi v malom banskom mestečku, kde je polícia pevnou súčasťou korupčnej schémy. Vyššia literatúra sa tu spája s realizmom detektívnej praxe počas búrlivých 20tych rokov.

Hammett býva pre svoj minimalizmus a úspornosť prirovnávaný k Hemingwayovi. Priniesol „objektívny“ (novinársky, hltavý) štýl bez siahodlhého komentára, čo sa deje v hlavách protagonistov a kvetnatých opisov prostredia. Dej ťahajú dopredu postavy, ich dialógy a činy. A to sa čoskoro ukázalo ako veľmi vďačný materiál pre filmový scenár.

Krvavá žatva, pôvodne publikovaná seriálovo v spomínanom časopise Black Mask (1927–1928), s príbehom cudzinca, ktorý sa odhodlá očistiť mestečko od zločinu, inšpirovala okrem iných aj Akiru Kurosawu (Yojimbo, 1961), Sergia Leoneho (Pre hrsť dolárov/A Fistful of Dollars, 1964) či Waltera Hilla (Posledný ostáva/Last Man Standing, 1996). (1)

S detektívom z Kontinentálnej pokračuje aj v románe Prekliate rodu Dainovcov (The Dain Curse, 1929; seriálovo 1928–1929 v Black Mask), no pri jeho čítaní zďaleka nemáte pocit, že ide o nepriame pokračovanie Krvavej žatvy; opak je pravdou: je to úplne iná kniha, zostal iba bezmenný hrdina.

Dainovci sú už čistokrvnou detektívkou so záhadou, vraždou a pátraním. Pozostáva z troch častí, je dejovo košatejšia, lokáciami pestrejšia, vystupuje tam väčšie množstvo postáv a zápletka je tým pádom „zamotanejšia“. Čitateľom (aj vďaka prostrednej časti s drogovým chrámom) môže pripomenúť neskoršie chandlerovky. Dainovci sa nedočkali celovečerného spracovania, ale v 1978 sa dostali na televízne obrazovky v podobe seriálu z dielne CBS.

Hammettovým najzvučnejším počinom je bezo sporu Maltézsky sokol (The Maltese Falcon, 1930; seriálovo 1929–1930) s dominantným súkromným detektívom Samom Spadeom – drsným, cynickým, no stále čestným a elegantným (novodobým rytierom). Slávna adaptácia Johna Hustona z 1941 je mimoriadne verná: tvorcovia použili detektívku takmer ako scenár a čitateľ znalý filmovej verzie má pred očami „dobre známe“ scény a neraz aj ich technické riešenie (napr. postupnosť detailov či kamerových nájazdov na tváre protagonistov). A Humphrey Bogart sa s jeho suverénnou kadenciou chrlených slov pre rolu Spadea (a neskôr aj Phila Marlowea z pera Raymonda Chandlera) priam narodil. (2) Snímku neskôr označili za vôbec prvý film noir. (3)

Nasledujúci Sklený kľúč (The Glass Key, 1931; seriálovo v 1930) má oproti Sokolovi o niečo „vypísanejší“ štýl a sám Hammett ho považoval za svoje najvydarenejšie dielo. Nie je to len priamočiara detektívka (ironický gambler Ned Beaumont sa štylizuje do role amatérskeho detektíva), ale pracuje sa tu s viacerými presahmi: politické hry, prohibícia, sila a mantinely priateľstva. Spolu s Krvavou žatvou tu Hammett svojim perom vykreslil dôveryhodný portrét amerického mesta 20. rokov 20. storočia, kedy krajinou zmietala prohibícia a zakrádala sa Veľká hospodárska kríza. V postave Neda navyše autor načrtol svoj fyzický autoportrét, takže knihu môžeme považovať aj za jeho najosobnejšiu.

V 1935 sa dočkala filmovej verzie s Georgeom Raftom a v roku 1942 aj noirovej adaptácie, kde si hlavné role strihli Lake a Ladd. Ani jeden z filmov sa však nepriblížil kvalitám predlohy. Románom sa tiež voľne inšpirovali bratia Coenovci vo výbornej retro-gangsterke Millerova križovatka (Miller's Crossing, 1990).

Jeho posledný román Chudý muž (Thin Man, 1934; skrátená verzia v 1933) je už ľahším detektívnym čítaním s výrazne komediálnym priesakom – za čo môže najmä hrdinov sklon k popíjaniu a jeho šťavnaté slovné výmeny s manželkou Norou. Zároveň ako jediná Hammettova detektívka prináša v závere veľmi detailnú rekonštrukciu vraždy. Aj tu sa potvrdilo, ako dobre kniha poslúžila pre scenár (mnohé skvelé dialógy z prvého filmu nájdeme už v predlohe), čo napokon vyústilo v celú 6-dielnu sériu (1934–1947) so skvostnou dvojicou William Powell – Myrna Loy.

Po krátkej spisovateľskej kariére sa začal venovať písaniu scenárov pre Hollywood (4), avšak čoskoro prišla stopka. Jednak, počas 2. sv. vojny opäť narukoval do armády (a po návrate sa nevyhol trápeniu s alkoholom) a jednak bol začiatkom 50tych rokov pre svoje ľavicové politické postoje – podobne ako veľa iných intelektuálov z kultúrnej a vedeckej oblasti v období mccarthizmu – vyšetrovaný, čo okrem zaradenia na „čiernu listinu“ vyústilo pre pohŕdanie súdom aj v 5-mesačné väzenie. V 1961 zomrel na rakovinu pľúc.

(1) Navyše, Hammettova knižná prvotina inšpirovala aj bratov Coenovcov k názvu ich neo-noirového debutu Blood Simple (1984), a to konkrétne replikou: „This damned burg's getting me. If I don't get away soon, I'll be going blood-simple like the natives.“ („Toto prekliate zapadnuté mesto ma ničí. Ak sa odtiaľto čím skôr nedostanem, dostanem to /zabíjanie/ do krvi ako domorodci.“).

(2)   Tu je dôležité pripomenúť, že vôbec prvá filmová podoba Hammettovej detektívky prišla už v 1931 v réžii Roya Del Rutha; vyznačovala sa však statickosťou a nezáživnosťou. Dialógy z knihy zostali, ale Huston o dekádu neskôr adaptáciu vyšperkoval stiesňujúcimi kamerovými kompozíciami a hereckým obsadením (popri božskom Bogartovi sa ďalej predviedli Mary Astor, Sydney Greenstreet, Peter Lorre či Elisha Cook Jr.).

(3) Pre nemalú časť znalcov i fanúšikovského spektra je však skutočne prvým filmom noir o rok starší Stranger on the Third Floor (1940) od lotyšského rodáka Borisa Ingstera.

(4) Za adaptovaný scenár k Watch on the Rhine (1943) podľa divadelnej hry dramatičky Lillian Hellman (s ktorou tvorili 30 rokov pár) bol nominovaný na Oscara. Vtedy však v tejto kategórii bodovala Casablanca.

Between Midnight and Dawn (1950)

Between Midnight and Dawn
USA, 1950, 90 min.

Between Midnight and Dawn se řadí do cyklu poválečných docu-noirů zaměřených na práci policistů - zde dvou pochůzkářů (Edmond O'Brien a Mark Stevens), kteří se zahledí do stejné telefonistky a zároveň se stanou terčem zloby slizkého gangstera, kterého pomohou dostat za mříže. Film umně kombinuje kriminální zápletku s formou buddy movie, která se stala mnohem populárnější o několik dekád později. S tím souvisí nejen povahové odlišení obou policistů, ale také odlehčený, humorný nádech, který provází první část snímku. Postupně se ale z filmu vytratí a na plátně se začnou dít čím dál strašnější věci. 

Film charakterizuje vysoká míra násilí, kdy přestřelky střídají bitky a tvůrci se nevyhýbají zobrazení krvavých šrámů nebo ran po střelbě. Ještě více šokující je scéna, ve které gangster hrozí tím, že pustí z okna malou dívenku a diváci se mohou podivovat nad tím, jak ji natočili a zda byla za všech okolností dodržena bezpečnost všech přítomných na place. 

Snímek vznikl v produkci zkušeného Hunta Stromberga jako předposlední titul jeho kariéry. Režíroval jej Gordon Douglas, který v tomtéž roce dokončil jiný noir Kiss Tomorrow Goodbye s Jamesem Cagneym. Zde sice neměl k dispozici takovou hereckou star, ale obsazení je velmi kvalitní. Hlavní role ztvárnili typově vhodně vybraní Edmond O'Brien a Mark Stevens. Jejich partnerkou byla Gale Storm (jde o jeden z nejzábavnějších uměleckých pseudonymů, které znám, narodila se jako Josephine Owaissa Cottle), která mi mnohdy připomínala Gene Tierney. Jen Donald Buka jako záporák postrádá potřebné charisma a je těžké uvěřit, že by dokázal zamotat hlavu celému městu a jeho policejnímu sboru.

Film, připravovaný s pracovním názvem Prowl Car, které se objevuje na některých promo materiálech, funguje nejen jako podmanivý (když už ne přímo strhující) příběh, ale také jako náhled do fungování policejní instituce a jejích vyšetřovacích postupů. Nejen proto by si zasloužil, aby byl mezi noirovými fanoušky známější. 

Plakát s původním názvem

Režie: Gordon Douglas
Produkce: Hunt Stromberg (Columbia Pictures)
Scénář: Eugene Ling
Kamera: George E. Diskant
Hudba: George Duning
Střih: Gene Havlick
Výprava: George Brooks
Hrají: Edmond O'Brien, Mark Stevens, Gale Storm, Donald Buka, Gale Robbins a další

Distribuce: Columbia
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Bestie musí zemřít (1952)

La bestia debe morir
Argentina, 1952, 95 min.

Další noirová pecka z Argentiny vznikla jako adaptace krimi románu Cecila Day-Lewise (otce Daniela), vydaného v roce 1938 pod pseudonymem Nicholas Blake. První čtvrtina filmu může působit nepřehledně - vražda jedem je napojena na množství postav v komplikovaných vztazích. Potom se ale rozběhne retrospektiva a vyprávění se zkoncentruje kolem jediného protagonisty, spisovatele a autora krimi fikce Felixe Lanea (Narciso Ibáñez Menta). Zbytek stopáže má podobu revenge filmu, kdy se muž zapřísáhne odhalit a zabít člověka, který způsobil autonehodu, při níž zemřel jeho syn. 

Snímek obsahuje určité melodramatické prvky a spoléhá na prvek náhody. Příběh je rámován citáty z Bible (Kazatel 3:19: "Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí"), což mu dává nádech osudovosti a univerzálnosti.

Stejně jako v případě Hořkých stonků (Los tallos amargos, 1956) je i zde řemeslná a technická kvalita na vysoké úrovni. Režisér uruguayského původu Román Viñoly Barreto a kameraman Alberto Etchebehere účinně používají ostře řezané kontury, hloubkové kompozice a v některých sekvencích světlo rozptýlené v mlze. Zapojují také snové scény, kde uplatňují dvojexpozice a další speciální efekty. Viñoly Barreto o rok později potvrdil své schopnosti v Černém upírovi (El vampiro negro, 1953), volném remaku Langova Vraha mezi námi (M, 1931). Zajímavostí je, že hvězda filmu Narciso Ibáñez Menta film také produkoval a společně s režisérem je podepsán pod scénářem.

Stejnou látku v roce 1969 adaptoval žánrový specialista Claude Chabrol a nedávno byla uvedena i desetihodinová TV verze v britské produkci. Restaurovaná podoba argentinského snímku je dalším výsledkem spolupráce Film Noir Foundation, filmového a televizního archivu při UCLA, Hollywood Foreign Press Association a vydavatele Flicker Alley.

Režie: Román Viñoly Barreto
Produkce: Laura Hidalgo, Narciso Ibáñez Menta, Román Viñoly Barreto (Argentina Sono Film)
Scénář: Narciso Ibáñez Menta a Román Viñoly Barreto podle románu Cecila Day-Lewise
Kamera: Alberto Etchebehere
Hudba: Silvio Vernazza
Střih: José Serra
Výprava: Mario Vanarelli
Hrají: Narciso Ibáñez Menta, Guillermo Battaglia, Laura Hidalgo, Milagros de la Vega a další

Distribuce: Argentina Sono Film
Premiéra: 28. května 1952

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie