Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

14. června 2024

Deported (1950)

Deported
USA, 1950, 89 min.

Přestože Robert Siodmak platí za jednoho z největších mistrů filmu noir (zejména díky filmům jako Přízračná dáma, Zabijáci, Temné zrcadlo, Pláč města a Křížem krážem), stále v jeho filmografii najdeme temné tituly stojící stranou většinového zájmu. Patří mezi ně i film Deported, ke kterému jsem se dostal až díky luxusnímu box setu Universal Noir 1 od labelu Indicator. 

Film produkovaný Robertem Bucknerem, jenž je také autorem scénáře, se zaměřuje na Vica Smithe (vlastním jménem Vittorio Mario Sparaducci, hraje ho Jeff Chandler), který byl jako italský občan deportován z USA poté, co byl odsouzen za podíl na loupeži 100 000 dolarů a strávil pět let ve vězení. V Itálii se na něj nalepí místní úřady a donutí jej odcestovat do městečka Marbella, kde se jej ochotně ujme rodina jeho strýce. Vic/Vittorio ale nedokáže zůstat v klidu a neustále spřádá plány, jak přes oceán dostat dávný lup, který policie nikdy nenašla. Nakonec najde spásný nápad v charitativní iniciativě místní komtesy (Märta Torén): Vic předstírá, že za peníze nakoupil potraviny pro místní hladovějící obyvatele, ale ve skutečnosti má v plánu veškeré zboží prodat. Celou dobu je přitom pod drobnohledem nejen úřadů, ale i místního podvodníčka Carusa a svého bývalého kumpána Bernieho, který se nechce nechat ošidit. 

Příběh mě přivedl na myšlenku, zda ho nelze interpretovat jako hodně sžíravý komentář k poválečné pomoci USA evropským zemím zasaženým válkou: Vic/Vittorio se tváří jako přítel (a místní lidé k němu přistupují jako k zachránci), ale jak divák od začátku ví, jeho záměry jsou nečisté a celá jeho "charitativní akce" je poháněna čirým sobectvím. Film ale tento výklad nijak silně nepodporuje, zůstává dominantně v implicitní rovině. 

Snímku mimořádně prospělo natáčení v autentických italských lokacích – příběh se postupně dostává z přístavu v Neapoli až do Sieny a dalších částí Toskánska. Za kamerou stál zkušený William Daniels, který v tomto období krimi látky natáčel primárně v kvazidokumenataristickém módu. Naopak slabší je obsazení: Jeff Chandler ani Märta Torén nepatří k mým oblíbencům a považuji je za druhořadé hvězdy postrádající skutečné charisma. Do vedlejších rolí byli většinově obsazeni Evropani, zejména Italové, což filmu dodává na autentičnosti, přestože všichni mluví nadprůměrnou angličtinou. Nejzábavnější roli získala Marina Berti jako Gina, děvče z ulice, které pomáhá Berniemu v jeho snaze vylákat od Vica jeho kořist. 

Několik zdrojů uvádí, že příběh byl inspirován skutečným případem gangstera Luckyho Luciana, ale Jeff Chandler to popřel. Mimochodem, sám roli získal teprve poté, co Dana Andrews a John Garfield nebyli dostupní, a své angažmá komentoval slovy: "Nevím, proč jsem ji dostal. Možná, abych jim ušetřil peníze." Ani mě jiný důvod nenapadá... Jinak ale Deported nabízí spoustu důvodů, proč mu obětovat 90 minut života. 

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Robert Buckner (Universal-International Pictures)
Scénář: Robert Buckner
Kamera: William Daniels
Hudba: Walter Scharf
Střih: Ralph Dawson, Russell Schoengarth
Výprava: Bernard Herzbrun, Nathan Juran
Hrají: Jeff Chandler, Märta Torén, Marina Berti, Claude Dauphin a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI


2. května 2024

Cizinci ve vlaku - film vs. předloha

Rádi znovu předáváme slovo Michalu Šmajdovi, který pro nás detailně srovnal Hitchcockovy Cizince ve vlaku s románovou předlohou od vždy fascinující Patricie Highsmith. 

Aj v súvislosti s adorovanou seriálovou novinkou Ripley (2024), nesúcou sa v neprehliadnuteľnom noirovom šate, sme sa pozreli na knižnú prvotinu Patricie Highsmith a jej slávnejšiu filmovú verziu.

Spisovateľ Raymond Chandler, kľúčový autor americkej drsnej (hard-boiled) detektívnej školy a stvoriteľ Philipa Marlowea, sa podieľal aj na viacerých filmových scenároch. Okrem spolupráce s Billym Wilderom na legendárnej Poistke smrti (1944) či práci na scenári k Modrej Dahlii (1946), adaptoval spolu s Czenzi Ormonde pre Alfreda Hitchcocka aj Highsmithovej debutový román. (1)

S autorkou, ktorá celý život strávila v spoločnosti milovaných mačiek, sa spája celá rada prívlastkov: od „kráľovnej thrilleru“, cez „poetku úzkosti“ či „protokolistku ľudského strachu a tajného pudu k deštrukcii“, až po „nepríjemnú krutú starú dámu“. Jej najikonickejším výtvorom je okúzľujúci mladý muž a zároveň chladnokrvný vrah Tom Ripley, ktorý ožil v celej pentalógii (1955–1991) a najnovšie aj v spomínanej mini-sérii. Už však Cudzinci vo vlaku (1951) poskytli skvelý noirový námet so zápletkou obľúbenej a fascinujúcej témy dokonalej vraždy. Snímka mala premiéru už rok po vydaní knihy a my sme si teraz posvietime na komparáciu diela knižného a filmového. (2)

Excentrický Bruno (Robert Walker) sa počas cesty vlakom zverí náhodnému spolucestujúcemu, seriózne pôsobiacemu Guyovi (Farley Granger), že neznáša svojho otca. Slovo dá (pri škótskej whiskey) slovo a Bruno sa na oplátku dozvie, že jeho spoločníkovi strpčuje život jeho manželka Miriam, ktorá mu robí obštrukcie pri rozvode, a nemôže sa tak naplno odovzdať svojej novej láske Anne. Bruno prichádza s geniálnym zločineckým nápadom: výmenou vrážd, vraždením v zastúpení. Bez osobných motívov a pozadia. On zabije Guyovu skazenú manželku a ten zasa ako protislužbu jeho despotického otca. Nikto si ich nebude spájať, lebo sa nepoznajú – a predpokladajme – nikdy sa títo cudzinci predsa nestretli. To, čo však jeden vníma ako neškodné filozofovanie o perfektnom zločine, druhý berie ako dohodu a svoj záväzok.

To je známe východisko kultového námetu: ako predlohy, tak jej spracovania. Ak ste znalcom filmu a prvý raz čítate Highsmith, narážate na prvý vážnejší rozdiel vtedy, keď si uvedomíte, že Guy je v knihe citeľne(jšie) zožieraný pocitom (spolu)viny a trpí psychickou rozpoltenosťou. Najprv si spytuje svedomie, keď Bruno zavraždí jeho odcudzenú manželku a neskôr – a tu sa dostávame ku kľúčovému rozdielu – keď sa vrahom stáva aj on, vrcholí jeho vnútorné trýznenie v pasáži, kedy spomína, že by najradšej rozmliaždil tú druhú časť svojho ja. Duševné útrapy sú prirodzene dané  aj tým, že v predlohe vraždí a vo filmovej verzii toho nie je schopný; Hitchcock z obavy pred cenzúrou potreboval mať rýdzo kladného hrdinu.

Odhliadnuc však od tejto zásadnej diferencie, Guy v románe s Brunom od prvého stretnutia súcití, až skryto sympatizuje (aj keď ho pravidelne od seba odháňa), čo si neskôr i sám priznáva a vysvetľuje to tým, že sú ukážkové duševné protipóly. V tomto má Highsmith oproti Hitchovi výrazne hlbší psychologický rozmer, keď poukazuje na dvojníctvo a protiklady zároveň. 

Hitch námet prirodzene ozvláštňuje svojou filmovou rečou a režisérskymi nápadmi. Spomeňme úvodný nástup protagonistov skrz detail na topánky, chôdzu a batožinu, akt vraždy štýlovo nasnímaný v odrazovej ploche sklíčka okuliarov, primiešanie MacGuffinu a vygradované finále, ktoré patrí medzi jeho najlepšie scény vôbec.

Výber hlavných protagonistov bol bezchybný. Farley Granger ako Guy pôsobí čisto, nevinne a dobrácky. Ideálny predstaviteľ pre kladného hrdinu, ktorého vyžadoval Produkčný kódex, aby vyvážil zlo psychopatického Bruna s oidipovským komplexom. (3) Smutnou skutočnosťou je, že Walker si slávu zo svojho výkonu dlho neužil, nakoľko dva mesiace po premiére zomrel na následok užitia vyššej dávky sedatív.

Vybrané rozdiely medzi predlohou a adaptáciou:

·         Guy nie je v knihe tenista, ale uznávaný architekt (tenis je koníček Brunovej matky),

·         scéna s pamätným, takmer 10minútovým tenisovým duelom u Highsmithovej nefiguruje,

·         Bruno je v predlohe regulárny alkoholik (na čo ho upozorňuje aj jeho zbožňovaná matka),

·         Guy si vo filme v Brunovom kupé nezabudne knihu od Platóna, ale zapaľovač s vyrytým „A to G“ (ktorý pre Hitcha slúži ako povestný MacGuffin),

·         postava Hitchcockovej dcéry Patricie (Anninej mladšej sestry Barbary) v románe nefiguruje,

·         zavraždená Miriam v predlohe nenosí okuliare (Hitch ich šikovne použil v pôsobivej scéne uškrtenia, ktoré vidíme v odraze ich sklíčka a jednak v línii s Barbarou),

·         Guy sa stáva vrahom, zastrelí Brunovho otca v posteli (vo filme tam nájde čakajúceho Bruna),

·         v predlohe pred týmto aktom absentuje pes na schodoch (Hitch na dramatizáciu použil dogu),

·         Guy na rozdiel od adaptácie prechováva k Brunovi nielen súcit, ale i latentné sympatie,

·         Bruno pôvodne zomiera utopením, keď opitý a zarmútený spadne cez palubu Guyovej lode,

·         Guy je dolapený detektívom a slávne finále v lunaparku na kolotoči je tak dielom Hitcha a scenáristov.

(1)    Aj keď sme vás možno „namotali“ na Chandlerov kredit, druhým dychom musíme dodať, že alkoholu holdujúci spisovateľ nezostal nič dlžný svojej povesti známeho „problémistu“ a po známom vzore s Wilderom nevychádzal dobre ani s ďalším režisérskym velikánom. Pretrvávajúce konflikty s Hitchom vyústili v jeho vyhodenie.

(2)    Hitch zakúpil práva na sfilmovanie iba za 7.500 $, a to anonymne, s cieľom udržať cenu pri zemi. Highsmith zúrila.

(3)    V knihe 25-ročného Bruna stelesňuje 32-ročný Robert Walker a takmer 30-ročného Guya hrá naopak vo veku 25 rokov Farley Granger. Aj v tomto aspekte vidieť symbolickú (vekovú) výmenu rolí.

20. února 2024

Kiss the Blood Off My Hands (1948)

Kiss the Blood Off My Hands
USA, 1948, 79 min.

Pod evokativním názvem Kiss the Blood Off My Hands se skrývá první film z portfolia nezávislé produkční společnosti Norma Productions, kterou spolu se svým agentem Haroldem Hechtem založil herec Burt Lancaster. Sám si zde zahrál hlavní roli mladého muže, který během druhé světové války strávil téměř dva roky v nacistickém koncentračním táboře. 

Lancasterův Bill Saunders se po tomto traumatizujícím zážitku jen těžko integruje zpět do společnosti. Nedůvěřuje okolí, má strach z uzavřených prostor a projevuje se výbušně a násilně. Při jednom afektu zabije chlápka v hospodě a dá se na útěk. Celý incident se ovšem odehrál před svědkem, který Billa vypátrá a začne jej vydírat. 

Lancasterovou hereckou partnerkou se pro tento film stala Joan Fontaine (čerstvě vyvázaná z kontraktu s producentem Davidem O. Selznickem). Její postava zdravotní sestry Jane žije sama v malém bytě a neustále čelí obtěžování a hrozbě znásilnění, a to i ze strany Billa, který zpočátku vystupuje spíše jako neurvalý sexuální predátor. I přes tento problematický začátek utvoří Jane a Bill pár, který v dalším počínání postupuje jako jeden celek. Závěr je však pro dvojici otevřený, neboť diváci se nedozví, zda se jim podaří uniknout do bezpečí. 

Počátek vztahu Billa a Jane provází násilné chování prvního a bezprostřední hrozba znásilnění. 

Snímek režíroval Norman Foster, v minulosti spojený například s Orsonem Wellesem (Journey into Fear /1943/) nebo béčkovými sériemi o Charliem Chanovi a Mr. Motovi. O dva roky později bravurně zužitkoval autentické lokace San Francisca v Ženě na útěku (Woman on the Run, 1950), ale zde pracoval téměř výhradně v ateliéru, kde se spolu se svým štábem celkem zdárně vytvořil iluzi poválečného Londýna. Vizuálně je film velmi povedený - kamera Russella Mettyho (později mj. častého spolupracovníka Douglase Sirka) snímá temné uličky se skrývajícími se postavami a uplatňuje blízké rámování pro zachycení ztrápených obličejů hlavních postav. 

Bill se projevuje násilně, ale sám je také obětí šokující brutality.

Působivá atmosféra ale nedokáže zcela vyvážit kulhající tempo a několik nedořešených motivů (válka, Londýn), které vytvářejí celkový dojem nekonzistentnosti. Škoda, k velké spokojenosti nebylo zase tak daleko. 

P.S. Pokud vás to napadlo, tak ano, v některých teritoriích byl velmi popisný název vnímán jako nepřijatelný a film byl uváděn pod alternativními tituly jako The Unafraid a Blood on My Hands. Nezvykle podrobný text o filmu je k nalezení na Wikipedii.

Režie: Norman Foster
Produkce: Richard Vernon (Norma Productions)
Scénář: Leonardo Bercovici podle románu Geralda Butlera
Kamera: Russell Metty
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Milton Carruth
Výprava: Nathan Juran, Bernard Herzbrun
Hrají: Burt Lancaster, Joan Fontaine, Robert Newton, Lewis L. Russell a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 29. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

14. února 2024

The Fallen Sparrow (1943)

The Fallen Sparrow
USA, 1943, 94 min.

Pod poetickým názvem The Fallen Sparrow (Padlý vrabec) se skrývá špionážní noir podle stejnojmenného románu Dorothy B. Hughes (také autorky předloh k Ride the Pink Horse /1947/ a Na opuštěném místě /In a Lonely Place, 1951/), který pro společnost RKO režíroval Richard Wallace. John Garfield v něm hraje veterána ze španělské občanské války, který po mnohaměsíčním věznění a mučení trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Mimo jiné jej všude provází zvuk šoupajících nohou patřící jednomu z jeho věznitelů. Po návratu ze sanatoria jej čeká další rána v podobě záhadné smrti blízkého přítele, kterou se pokouší vyšetřit. 

Následně se začne rozplétat komplikovaná síť falešných identit a špiónských intrik, kde hrají důležité role norský historik upoutaný na invalidní vozík Skaas (Walter Slezak), jeho tajemný synovec Otto, senilní princ Francois St. Louis a hned tři ženy, všechny potenciální femmes fatales (Maureen O'Hara, Patricia Morison Martha O'Driscoll). Co začne jako zajímavě rozehraný investigativní příběh, se bohužel někdy v polovině promění v překombinovanou špionážní zápletku s ďábelskými nacisty a válečnou standartou, po které všichni z nějakého důvodu prahnou (zde se samozřejmě projevuje dopad probíhající druhé světové války). To mě vede k úvaze, že se pravděpodobně pro potřeby filmového scénáře nepodařilo patřičně "pročistit" románovou předlohu. 

I přes řečené film stojí za vidění. Garfieldovi, zapůjčenému od Warner Bros., se velmi dobře daří vystihnout stav psychicky nalomeného člověka, který vlivem traumatu a paranoie není schopen rozlišovat mezi realitou a představami. Atmosféra je také sugestivní, což připisuji kameramanovi Nicholasu Musuracovi, který zde používá některé postupy, jež později s větším úspěchem uplatnil v povedenějších noirech jako The Locket (1946) a Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Působivá je například úvodní scéna, kde se zdvojí obličej hlavního hrdiny odrazem ve skle, což mi připomnělo představení Malloye ve Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944) taktéž od RKO (kameru zde však dělal Harry J. Wild). 

Film byl ve své době komerčně úspěšný (utržil kolem 1,5 milionů dolarů) a získal oscarovou nominaci za hudbu pro Roye Webba

Režie: Richard Wallace
Produkce: Robert Fellows (RKO)
Scénář: Warren Duff podle předlohy Dorothy B. Hughes
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Robert Wise
Výprava: Van Nest Polglase
Hrají: John Garfield, Maureen O'Hara, Walter Slezak, Patricia Morison, Martha O'Driscoll a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 19. srpna 1943

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

1. února 2024

Architekt zločinu: Portrét Dashiella Hammetta

Portrét spisovatele Dashiella Hammetta pro čtenáře Film Noir Blogu napsal Michal Šmajda. Za možnost jej publikovat mu srdečně děkujeme. 

Spisovateľ Dashiell Hammett (1894–1961) dal filmovému svetu sériu o Thin Manovi (1934–1947), Maltézskeho sokola (1941) – „oficiálne“ prvý film noir, či Sklenený kľúč (1942) s hviezdnou dvojkou Veronica LakeAlan Ladd. Navyše, jeho prvotina Krvavá žatva (1929) inšpirovala celú radu zvučných filmárov: od Kurosawu, cez Leoneho, až po Hilla. V stručnom prehľade sa pozrieme na všetky jeho knižné diela.

Hammett je kľúčovým predstaviteľom americkej drsnej školy (tzv. hard-boiled school). Jeho literárne obdobie bolo síce krátke, no intenzívne. Za 5 rokov vydal 5 románov, povýšil žáner brakovej detektívky na umenie a stvoril viacero mytologických postáv: odhodlaného detektíva bez mena z Kontinentálnej detektívnej agentúry (The Continental Op), drsné súkromné očko Sama Spadea, charizmatického gamblera Neda Beaumonta a šarmantného ex-detektíva Nicka Charlesa. Všetky spomenuté prívlastky by sme mohli prisúdiť každej z vymenovaných postáv, pritom každá z nich je jedinečná a špecifická.

Zločin poznal z prvej ruky, keďže osem rokov pôsobil v Pinkertonovej súkromnej detektívnej agentúre, najväčšej v USA. Postupne prešiel viacerými veľkomestami vrátane Chicaga, Los Angeles a San Francisca, kde žil a zároveň slúžil najdlhšie. Práve z Frisca pochádza značná časť jeho príbehov, alebo s ním bezprostredne súvisí. 

Hammett po službe v 1. sv. vojne skončil na prelome rokov 1920–1921 v sanatóriu (najskôr ho vytrápila španielska chrípka, neskôr tuberkulóza), kde sa dostal k písaniu a koncom roka 1922 mu vyšli prvé menšie práce v legendárnom pulpovom magazíne Black Mask. V októbri 1923 už bola na jeho stránkach pod pseudonymom Peter Collinson publikovaná Hammettova prvá detektívna poviedka s pracovníkom Kontinentálnej agentúry.

Debutový román Krvavá žatva (Red Harvest, 1929) je však viac prohibičnou gangsterkou než detektívkou. Rozprávačom je bezmenný detektív zo sanfranciskej Kontinentálnej, ktorý sa ocitá medzi súperiacimi gangmi v malom banskom mestečku, kde je polícia pevnou súčasťou korupčnej schémy. Vyššia literatúra sa tu spája s realizmom detektívnej praxe počas búrlivých 20tych rokov.

Hammett býva pre svoj minimalizmus a úspornosť prirovnávaný k Hemingwayovi. Priniesol „objektívny“ (novinársky, hltavý) štýl bez siahodlhého komentára, čo sa deje v hlavách protagonistov a kvetnatých opisov prostredia. Dej ťahajú dopredu postavy, ich dialógy a činy. A to sa čoskoro ukázalo ako veľmi vďačný materiál pre filmový scenár.

Krvavá žatva, pôvodne publikovaná seriálovo v spomínanom časopise Black Mask (1927–1928), s príbehom cudzinca, ktorý sa odhodlá očistiť mestečko od zločinu, inšpirovala okrem iných aj Akiru Kurosawu (Yojimbo, 1961), Sergia Leoneho (Pre hrsť dolárov/A Fistful of Dollars, 1964) či Waltera Hilla (Posledný ostáva/Last Man Standing, 1996). (1)

S detektívom z Kontinentálnej pokračuje aj v románe Prekliate rodu Dainovcov (The Dain Curse, 1929; seriálovo 1928–1929 v Black Mask), no pri jeho čítaní zďaleka nemáte pocit, že ide o nepriame pokračovanie Krvavej žatvy; opak je pravdou: je to úplne iná kniha, zostal iba bezmenný hrdina.

Dainovci sú už čistokrvnou detektívkou so záhadou, vraždou a pátraním. Pozostáva z troch častí, je dejovo košatejšia, lokáciami pestrejšia, vystupuje tam väčšie množstvo postáv a zápletka je tým pádom „zamotanejšia“. Čitateľom (aj vďaka prostrednej časti s drogovým chrámom) môže pripomenúť neskoršie chandlerovky. Dainovci sa nedočkali celovečerného spracovania, ale v 1978 sa dostali na televízne obrazovky v podobe seriálu z dielne CBS.

Hammettovým najzvučnejším počinom je bezo sporu Maltézsky sokol (The Maltese Falcon, 1930; seriálovo 1929–1930) s dominantným súkromným detektívom Samom Spadeom – drsným, cynickým, no stále čestným a elegantným (novodobým rytierom). Slávna adaptácia Johna Hustona z 1941 je mimoriadne verná: tvorcovia použili detektívku takmer ako scenár a čitateľ znalý filmovej verzie má pred očami „dobre známe“ scény a neraz aj ich technické riešenie (napr. postupnosť detailov či kamerových nájazdov na tváre protagonistov). A Humphrey Bogart sa s jeho suverénnou kadenciou chrlených slov pre rolu Spadea (a neskôr aj Phila Marlowea z pera Raymonda Chandlera) priam narodil. (2) Snímku neskôr označili za vôbec prvý film noir. (3)

Nasledujúci Sklený kľúč (The Glass Key, 1931; seriálovo v 1930) má oproti Sokolovi o niečo „vypísanejší“ štýl a sám Hammett ho považoval za svoje najvydarenejšie dielo. Nie je to len priamočiara detektívka (ironický gambler Ned Beaumont sa štylizuje do role amatérskeho detektíva), ale pracuje sa tu s viacerými presahmi: politické hry, prohibícia, sila a mantinely priateľstva. Spolu s Krvavou žatvou tu Hammett svojim perom vykreslil dôveryhodný portrét amerického mesta 20. rokov 20. storočia, kedy krajinou zmietala prohibícia a zakrádala sa Veľká hospodárska kríza. V postave Neda navyše autor načrtol svoj fyzický autoportrét, takže knihu môžeme považovať aj za jeho najosobnejšiu.

V 1935 sa dočkala filmovej verzie s Georgeom Raftom a v roku 1942 aj noirovej adaptácie, kde si hlavné role strihli Lake a Ladd. Ani jeden z filmov sa však nepriblížil kvalitám predlohy. Románom sa tiež voľne inšpirovali bratia Coenovci vo výbornej retro-gangsterke Millerova križovatka (Miller's Crossing, 1990).

Jeho posledný román Chudý muž (Thin Man, 1934; skrátená verzia v 1933) je už ľahším detektívnym čítaním s výrazne komediálnym priesakom – za čo môže najmä hrdinov sklon k popíjaniu a jeho šťavnaté slovné výmeny s manželkou Norou. Zároveň ako jediná Hammettova detektívka prináša v závere veľmi detailnú rekonštrukciu vraždy. Aj tu sa potvrdilo, ako dobre kniha poslúžila pre scenár (mnohé skvelé dialógy z prvého filmu nájdeme už v predlohe), čo napokon vyústilo v celú 6-dielnu sériu (1934–1947) so skvostnou dvojicou William PowellMyrna Loy.

Po krátkej spisovateľskej kariére sa začal venovať písaniu scenárov pre Hollywood (4), avšak čoskoro prišla stopka. Jednak, počas 2. sv. vojny opäť narukoval do armády (a po návrate sa nevyhol trápeniu s alkoholom) a jednak bol začiatkom 50tych rokov pre svoje ľavicové politické postoje – podobne ako veľa iných intelektuálov z kultúrnej a vedeckej oblasti v období mccarthizmu – vyšetrovaný, čo okrem zaradenia na „čiernu listinu“ vyústilo pre pohŕdanie súdom aj v 5-mesačné väzenie. V 1961 zomrel na rakovinu pľúc.

(1) Navyše, Hammettova knižná prvotina inšpirovala aj bratov Coenovcov k názvu ich neo-noirového debutu Blood Simple (1984), a to konkrétne replikou: „This damned burg's getting me. If I don't get away soon, I'll be going blood-simple like the natives.“ („Toto prekliate zapadnuté mesto ma ničí. Ak sa odtiaľto čím skôr nedostanem, dostanem to /zabíjanie/ do krvi ako domorodci.“).

(2)   Tu je dôležité pripomenúť, že vôbec prvá filmová podoba Hammettovej detektívky prišla už v 1931 v réžii Roya Del Rutha; vyznačovala sa však statickosťou a nezáživnosťou. Dialógy z knihy zostali, ale Huston o dekádu neskôr adaptáciu vyšperkoval stiesňujúcimi kamerovými kompozíciami a hereckým obsadením (popri božskom Bogartovi sa ďalej predviedli Mary Astor, Sydney Greenstreet, Peter Lorre či Elisha Cook Jr.).

(3) Pre nemalú časť znalcov i fanúšikovského spektra je však skutočne prvým filmom noir o rok starší Stranger on the Third Floor (1940) od lotyšského rodáka Borisa Ingstera.

(4) Za adaptovaný scenár k Watch on the Rhine (1943) podľa divadelnej hry dramatičky Lillian Hellman (s ktorou tvorili 30 rokov pár) bol nominovaný na Oscara. Vtedy však v tejto kategórii bodovala Casablanca.

5. července 2023

Between Midnight and Dawn (1950)

Between Midnight and Dawn
USA, 1950, 90 min.

Between Midnight and Dawn se řadí do cyklu poválečných docu-noirů zaměřených na práci policistů - zde dvou pochůzkářů (Edmond O'Brien a Mark Stevens), kteří se zahledí do stejné telefonistky a zároveň se stanou terčem zloby slizkého gangstera, kterého pomohou dostat za mříže. Film umně kombinuje kriminální zápletku s formou buddy movie, která se stala mnohem populárnější o několik dekád později. S tím souvisí nejen povahové odlišení obou policistů, ale také odlehčený, humorný nádech, který provází první část snímku. Postupně se ale z filmu vytratí a na plátně se začnou dít čím dál strašnější věci. 

Film charakterizuje vysoká míra násilí, kdy přestřelky střídají bitky a tvůrci se nevyhýbají zobrazení krvavých šrámů nebo ran po střelbě. Ještě více šokující je scéna, ve které gangster hrozí tím, že pustí z okna malou dívenku a diváci se mohou podivovat nad tím, jak ji natočili a zda byla za všech okolností dodržena bezpečnost všech přítomných na place. 

Snímek vznikl v produkci zkušeného Hunta Stromberga jako předposlední titul jeho kariéry. Režíroval jej Gordon Douglas, který v tomtéž roce dokončil jiný noir Kiss Tomorrow Goodbye s Jamesem Cagneym. Zde sice neměl k dispozici takovou hereckou star, ale obsazení je velmi kvalitní. Hlavní role ztvárnili typově vhodně vybraní Edmond O'Brien a Mark Stevens. Jejich partnerkou byla Gale Storm (jde o jeden z nejzábavnějších uměleckých pseudonymů, které znám, narodila se jako Josephine Owaissa Cottle), která mi mnohdy připomínala Gene Tierney. Jen Donald Buka jako záporák postrádá potřebné charisma a je těžké uvěřit, že by dokázal zamotat hlavu celému městu a jeho policejnímu sboru.

Film, připravovaný s pracovním názvem Prowl Car, které se objevuje na některých promo materiálech, funguje nejen jako podmanivý (když už ne přímo strhující) příběh, ale také jako náhled do fungování policejní instituce a jejích vyšetřovacích postupů. Nejen proto by si zasloužil, aby byl mezi noirovými fanoušky známější. 

Plakát s původním názvem

Režie: Gordon Douglas
Produkce: Hunt Stromberg (Columbia Pictures)
Scénář: Eugene Ling
Kamera: George E. Diskant
Hudba: George Duning
Střih: Gene Havlick
Výprava: George Brooks
Hrají: Edmond O'Brien, Mark Stevens, Gale Storm, Donald Buka, Gale Robbins a další

Distribuce: Columbia
Premiéra: říjen 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

13. června 2023

Bestie musí zemřít (1952)

La bestia debe morir
Argentina, 1952, 95 min.

Další noirová pecka z Argentiny vznikla jako adaptace krimi románu Cecila Day-Lewise (otce Daniela), vydaného v roce 1938 pod pseudonymem Nicholas Blake. První čtvrtina filmu může působit nepřehledně - vražda jedem je napojena na množství postav v komplikovaných vztazích. Potom se ale rozběhne retrospektiva a vyprávění se zkoncentruje kolem jediného protagonisty, spisovatele a autora krimi fikce Felixe Lanea (Narciso Ibáñez Menta). Zbytek stopáže má podobu revenge filmu, kdy se muž zapřísáhne odhalit a zabít člověka, který způsobil autonehodu, při níž zemřel jeho syn. 

Snímek obsahuje určité melodramatické prvky a spoléhá na prvek náhody. Příběh je rámován citáty z Bible (Kazatel 3:19: "Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí"), což mu dává nádech osudovosti a univerzálnosti.

Stejně jako v případě Hořkých stonků (Los tallos amargos, 1956) je i zde řemeslná a technická kvalita na vysoké úrovni. Režisér uruguayského původu Román Viñoly Barreto a kameraman Alberto Etchebehere účinně používají ostře řezané kontury, hloubkové kompozice a v některých sekvencích světlo rozptýlené v mlze. Zapojují také snové scény, kde uplatňují dvojexpozice a další speciální efekty. Viñoly Barreto o rok později potvrdil své schopnosti v Černém upírovi (El vampiro negro, 1953), volném remaku Langova Vraha mezi námi (M, 1931). Zajímavostí je, že hvězda filmu Narciso Ibáñez Menta film také produkoval a společně s režisérem je podepsán pod scénářem.

Stejnou látku v roce 1969 adaptoval žánrový specialista Claude Chabrol a nedávno byla uvedena i desetihodinová TV verze v britské produkci. Restaurovaná podoba argentinského snímku je dalším výsledkem spolupráce Film Noir Foundation, filmového a televizního archivu při UCLA, Hollywood Foreign Press Association a vydavatele Flicker Alley.

Režie: Román Viñoly Barreto
Produkce: Laura Hidalgo, Narciso Ibáñez Menta, Román Viñoly Barreto (Argentina Sono Film)
Scénář: Narciso Ibáñez Menta a Román Viñoly Barreto podle románu Cecila Day-Lewise
Kamera: Alberto Etchebehere
Hudba: Silvio Vernazza
Střih: José Serra
Výprava: Mario Vanarelli
Hrají: Narciso Ibáñez Menta, Guillermo Battaglia, Laura Hidalgo, Milagros de la Vega a další

Distribuce: Argentina Sono Film
Premiéra: 28. května 1952

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

2. března 2023

Poistka smrti: film vs. predloha

Znovu dáváme prostor "košické spojce" a velkému noirovému nadšenci Michalu Šmajdovi, který pro čtenáře blogu přichystal srovnání Pojistky smrti s její literární předlohou. 

Pre mnohých iniciatívna snímka ich lásky k fenoménu filmu noir, pre nás ďalších prvá dokonalá ukážka, ako má noir vyzerať. Podľa Britského filmového inštitútu (BFI) dokonca „najnoirovejší“ noir, či v neposlednom rade titul, ktorý v 2013 otváral prvý ročník Noir Film Festivalu, toho času ešte na Kokoříne. (1) Najnovšie prinášame porovnanie tohto ultimátneho noiru Billyho Wildera (1944) s jeho knižnou predlohou od Jamesa M. Caina (1943). (2)

Po tom, ako Wildera pre „nízke kvality“ predlohy odmietol jeho dlhoročný scenáristický partner Charles Brackett (Zuzanka v nesnázích, Päť hrobov pri Káhire či neskoršie oscarové spolupráce na Stratenom víkende a Sunset Blvd.), Cain bol ako autor príbehu pre režiséra prirodzenou voľbou č. 2. Bol však pracovne vyťažený a Wilder dostal tip na Raymonda Chandlera. Po prečítaní jeho Hlbokého spánku (1939) bol nadšený a obratom mu ponúkol prácu na scenári. Spolupráca už taká ružová zďaleka nebola: šlo o diametrálne odlišné povahy s iným prístupom k písaniu, navzájom im na sebe prekážalo množstvo vecí a Chandler navyše počas tvorby zápasil s alkoholizmom.

Našťastie, výsledok ich spolupráce je brilantný a fascinujúci dodnes. Fúziou režisérskeho a scenáristického hollywoodskeho klasika a (spolu s Hammettom a Woolrichom) najväčších predstaviteľov americkej „drsnej školy“ vznikol mimoriadny scenár, ktorý si vyslúžil nomináciu na Oscara. Cainov vzťahový trojuholník (naivný milenec – manipulatívna krásna žena – bohatý nepohodlný manžel) bol okorenený o Chandlerove úderné, ironické dialógy a Wilderov cynizmus.

Noirový znalec Eddie Muller v jednom z rozhovorov spomína, že to, čo je film noir pomenovali už Wilder a Chandler, keď vo filme odznie: „Zabil som pre peniaze a pre ženu. Nedostal som ani peniaze a nezískal som ani ženu.“ V skutočnosti táto replika figuruje už v knihe, takže zásluhu má na konte Cain. Na druhej strane, je pravdou, že Wilderov a Chandlerov scenár je o poznanie drsnejší, dvojzmyselnejší a cynickejší než Cainov originál. Cainov literárny jazyk sa totiž lepšie čítal, než hovoril a Chandler je v briskných dialógoch predsa len viac doma. Treba dodať, že Cainovi sa adaptácia jeho príbehu (vrátane iného záveru) veľmi pozdávala a vyzdvihol najmä herecké výkony. (3)

Ide o pomerne vernú adaptáciu s nie veľkým počtom významných zmien. Ak ste znalec filmu a prvý raz sa púšťate do románu, najviac vám popri odlišnom konci môže udrieť do oka fakt, že Phyllis (vo filme Barbara Stanwyck) bola de facto sériová vrahyňa či výrazne zromantizovaná línia Walterovho vzťahu k Lole, s čím súvisí ďalšia diferencia, a síce, že Walter sa napokon prizná najmä pre to, aby očistil Lolu.

Kým finálna konfrontácia medzi milencami prebieha vo filme v dome u Dietrichsonovcov, v knihe postrelí Phyllis Waltera v aute (tesne pred tým, ako ju plánoval zhodiť na sedadle spolujazdca z útesu). V románe v závere nikto explicitne neumiera. Je tu naznačená poetická spoločná samovražda skokom z lode do mora (za mesačného svitu). Keyes totiž umožní Walterovi aj Phyllis zdanlivo utiecť bez toho, aby o tom navzájom vedeli. Počas cesty loďou do Mexika (ako inak) sa rozhodnú, že spáchajú samovraždu, keď v mori uvidia žraloka. Takýto koniec vo filmovom prepise však nepripúšťal vtedajší Haysov Produkčný kódex.

Film má však rozhodne lepší záver, keď vrcholí vzťahom iným, a to záverečným vyznaním medzi Walterom (Fred MacMurray) a Keyesom (Edward G. Robinson). Ich slávny, záverečný „milostný“ dialóg je lepšie použitý a vygradovaný vo filme. (4) Verbálny základ oproti predlohe zostal (obaja si povedia, že sa majú radi), no finále je obohatené o výraznú homosexuálnu konotáciu:

Walter Neff: „Know why you couldn’t figure this one, Keyes? I’ll tell you. ‘Cause the guy you were looking for was too close. Right across the desk from you.“ (Viete, prečo ste na to neprišiel, Keyes? Poviem vám to. Človek, ktorého ste hľadali, bol príliš blízko. Priamo oproti vášmu stolu.)

Barton Keyes: „Closer than that, Walter.“ (Ešte bližšie, Walter.)

Walter Neff: „I love you, too.” (Tiež vás mám rád.)

Keyes následne pripáli Walterovi jeho poslednú cigaretu, kým počas celého deja pripaľoval spravidla on jemu. Toto gesto je azda jedinou skutočnou intimitou v celom filme.

Vybrané rozdiely medzi predlohou a adaptáciou:

  • Walter Neff nesie v predlohe priezvisko Huff;
  • Dietrichsonovci boli pôvodne Nirdlingerovci;
  • Phyllis má v origináli menej dráždivé entrée, keď je namiesto uteráku oblečená v pyžamovom komplete;
  • v predlohe nenájdeme dvojzmyselný dialóg o „prekročení rýchlosti“;
  • Walter sa v knihe s väčšou vervou zhosťuje vražednej role;
  • Nino Sachetti v predlohe s Phyllis nechodil, vo filme áno;
  • Keyes a jeho monológy majú vo filmovej verzii väčší priestor (napr. „jednosmerná cesta, ktorej poslednou zastávkou je cintorín“ je dielom scenáristov);
  • Walterove priznanie nie je v knihe nahraté na diktafón, ale napísané v liste;
  • v origináli sa Walter priznal, aby ochránil Lolu;
  • kým vo filme Walter zomiera na následky postrelenia pri Keyesovi, v knihe zásah guľkou prežije a je mu umožnený útek;
  • Keyes dovolí utiecť Walterovi a napokon i Phyllis; obaja počas plavby loďou poškuľujú po žralokovi, v čeľustiach ktorého chcú obaja skončiť.

(1)    Román vyšiel v 1943, ale seriálovo bol text publikovaný už v 1936 v magazíne Liberty.

(2)    Dramaturg Noir Film Festivalu – Milan Hain, povedal v úvode otváracej večernej projekcie: „Ak sa vám nebude páčiť Poistka, tak ja už neviem. Asi ste na nesprávnom festivale.“

(3)    Jeho slávnejší kriminálny román Poštár vždy zvoní dvakrát (1934) sa dočkal dva roky po Poistke tiež ikonického filmového spracovania s Lanou Turner a Johnom Garfieldom.

(4)    Nakrútil sa aj alternatívny koniec. Predstavoval Walterovu smrť v plynovej komore v San Quentin, kde ho na jeho poslednej ceste sprevádzal Keyes.


13. ledna 2023

Shakedown (1950)

Shakedown
USA, 1950, 80 min.

Kdyby se dělala anketa o nejprohnilejší postavu ve filmu noir, jedním z horkých adeptů na vítězství by byl novinář Jack Early z filmu Shakedown. Noir disponuje bohatou zásobárnou slizounů, padouchů a antihrdinů, ale Early je v tom vážně extratřída. V podání Howarda Duffa jde o člověka bez jakýchkoliv skrupulí a morálních zásad, který se ve snaze stát se předním reportážním fotografem nezastaví před ničím. Aby dosáhl svého profesního cíle a získal dobrý snímek, jde doslova přes mrtvoly - nechává před objektivem fotoaparátu pózovat lidí v bezprostředním ohrožení života nebo chladnokrevně přihlíží vraždě. Řekl bych, že jeho hyenismus je ještě o stupeň dál než u takového Chucka Tatuma (Kirk Douglas) z tematicky podobného, o rok pozdějšího Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951).

Tento pozoruhodný příspěvek k cyklu novinářského noiru režíroval jako svůj debut Joseph Pevney, který byl v předchozím příspěvku o filmu Nocturne (1946) zmíněn jako představitel jedné z vedlejších rolí. Zde si zahrál také, ale pouze maličkou roli v závěru. Tímto se jeho herecká kariéra uzavřela a nadále byl aktivní výhradně jako režisér jak ve filmu, tak zejména v televizi (v druhé polovině 60. let režíroval několik epizod seriálu Star Trek). Zemřel v roce 2008 ve věku 96 let. 

Na scénáři se podílel Martin Goldsmith, autor románu Detour (1939), který sám přepracoval ve scénář pro stejnojmenný snímek Edgara G. Ulmera. Shakedown má s tímto klasickým béčkem společné například to, že vyznívá jako anamnéza člověka, který se nechal svázat touhou po naplnění amerického snu. Spíše než jako odsouzení senzacechtivosti médií (což je vyznění hned několika novinářských noirů z přelomu 40. a 50. let) tak lze film interpretovat jako obžalobu materialismu a konzumu.

Film, zasazený jako mnoho dalších noirů do San Francisca, má velmi dobré obsazení. Vedle přesvědčivého Duffa v hlavní roli můžete vidět Briana Donlevyho, Lawrence Tierneyho (od kterého bych osobně čekal větší intenzitu projevu), Bruce Bennetta nebo sympatickou a nadanou Peggy Dow, u které jsem zalitoval, že herectví brzy zanechala. Podle databází by se měl na plátně mihnout i Rock Hudson, ale já jsem ho nezaregistroval. 

Shakedown (pracovní název Magnificent Heel) se z mnoha důvodů vyplatí vyhledat. Naštěstí už je dostupný i ve velmi dobré kvalitě, protože na blu-rayi jej loni v březnu vydala společnost Kino Lorber.

Režie: Joseph Pevney
Produkce: Ted Richmond (Universal)
Scénář: Martin Goldsmith, Alfred Lewis Levitt
Kamera: Irving Glassberg
Hudba: Joseph Gershenson (musical director)
Střih: Milton Carruth
Výprava: Robert Clatworthy, Bernard Herzbrun
Hrají: Howard Duff, Brian Donlevy, Lawrence Tierney, Bruce Bennett, Peggy Dow a další

Distribuce: Universal
Premiéra: 25. srpna 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI


26. prosince 2022

Nocturne (1946)

Nocturne
USA, 1946, 87 min.

Záletnický muzikant, který všem svým ženským známostem říkal Dolores, je nalezen mrtvý ve svém bytě a všechno nasvědčuje tomu, že spáchal sebevraždu. Policejní detektiv Joe Warne (George Raft) ale této verzi nevěří a, jak ví od začátku divák, dobře dělá. Ani my, ani Warne ovšem netušíme, kdo je skutečným pachatelem a co jej k vraždě přimělo.


Snímek z produkce Joan Harrison (Dark Waters /1944/, Phantom Lady /1944/ nebo They Won't Believe Me /1947/) dokáže velmi efektně vtáhnout do děje. Uvozuje jej dlouhá, trikově upravená jízda kamery z exteriéru až do muzikantova bytu, kde je s mužem přítomná ještě nějaká žena. Obličej má ale schovaný ve stínu, takže se nedozvíme její identitu. Teprve poté dojde k vraždě a záhada je na světě. 

Jak poznamenávají někteří uživatelé ČSFD, prvotní kouzlo se postupně vytrácí a řešení vraždy je méně poutavé než nastolení výchozí situace. Další slabinou je obsazení George Rafta do hlavní role. Po většinu času je toporný, nevzbuzuje takové sympatie, jaké by si jeho postava žádala, a také se těžko věří, že by po něm toužily mladé holky. Navíc i ve svém pokročilém věku (musí mu být přes 40) jeho poručík Warne stále žije se svou matkou! Příznivěji bych hodnotil obsazení vedlejších rolí: debutující dvojice Virginia Huston (představitelka andělské Ann v o rok pozdějším Pryč od minulosti /Out of the Past, 1947/) a Joseph Pevney (později produktivní filmový i televizní režisér) i Lynn Bari zapůjčená Twentieth Century-Fox jsou více než přijatelní.


Snímek disponuje jistou úrovní sebeuvědomělosti. Jedna scéna se odehrává v ateliérech RKO, tedy skutečné firmy, která Nocturne vyrobila. V dalších záběrech můžeme rozpoznat ikonické hollywoodské lokace jako kino Pantages nebo proslulou restauraci Brown Derby. V jedné kouzelné scéně Warnova matka s kamarádkou chladně a pragmaticky řeší muzikantovo zabití a dumají nad tím, co mohlo posloužit jako vražedná zbraň. 

Snímek byl uveden do kin v roce 1946, tedy v době rekordní návštěvnosti v amerických kinech i vrcholu noirového cyklu. Toto načasování mu pomohlo k solidním tržbám, ale také možná k rychlejšímu zapomnění, než by si zasloužil.

Režie: Edwin L. Marin
Produkce: Joan Harrison (RKO)
Scénář: Jonathan Latimer
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Leigh Harline
Střih: Elmo Williams
Výprava: Robert F. Boyle
Hrají: George Raft, Virginia Huston, Joseph Pevney, Lynn Bari, Myrna Dell a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 29. října 1946

Odkazy