Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

18. února 2017

Deadline - U.S.A. (1952)

Deadline - U.S.A. 
USA, 1952, 88 min.

Snímek Deadline - U.S.A. vznikl na základě původního námětu bývalého novináře Richarda Brookse, který v raných 50. letech teprve rozjížděl svou bohatou režijní kariéru. Po dvou snímcích pro MGM Brooks zatoužil po osobnějším projektu, a proto využil možnosti, kterou mu smlouva se studiem poskytovala, a oslovil Richarda Zanucka z 20th Century-Fox s příběhem pracovně nazvaným The Newspaper Story. V něm se nechal výrazně inspirovat vlastními zkušenostmi z novinářské praxe, kterou absolvoval v Atlantic City, Philadelphii a New Yorku. Jak uvádí Brooksův životopisec Douglass K. Daniel, "The Newspaper Boy byl milostný dopis adresovaný americké novinařině, koncipovaný jako odvážné drama s nepříliš maskovaným poselstvím o potřebě svobodného tisku, který nově pociťoval konkurenci televize a potýkal se se změnami spojenými s poválečným životem na předměstích." (1)

Hlavním hrdinou filmu je zkušený šéfredaktor Ed Hutcheson (skvělý Humphrey Bogart), který se všemi silami pokouší zamezit prodeji svého deníku The Day do rukou magnáta, jenž plánuje jeho okamžité zrušení. Vedle toho jeho reportéři pracují na demaskování kriminálních aktivit obávaného gangstera Rienziho (Martin Gabel), podezřelého ze zmanipulování voleb a dost možná i z vraždy mladé dívky. A aby toho nebylo málo, čelí Hutcheson i osobní krizi, když se pokouší obnovit vztah s bývalou manželkou Norou (Kim Hunter). Scénář šikovně žongluje se všemi příběhovými liniemi, které spějí k jedinému, vzrušujícímu klimaxu. 


Deadline - U.S.A. se vyznačuje vysokou mírou autenticity, zejména co se týče scén odehrávajících se v redakci The Day. Dialogy hojně spoléhají na novinářský žargon, mizanscéna působí věrně a realisticky a styl na sebe nijak zvlášť neupozorňuje. Brooks tak dosahuje podobného "observačního" efektu jako Hathaway ve svých docu-noirech nebo William Wyler v o rok starším Detektivním příběhu (Detective Story). Naopak neskrývaně na odiv film dává své poselství o nutnosti zachovat svobodu tisku, která je jednou ze záruk moderní demokracie. V tomto směru je Brooksův film stále velmi aktuální. Například když Hutcheson u soudu obhajuje potřebu zdravého konkurenčního prostředí, není složité najít paralelu k některým tendencím v současném mediálním světě u nás doma i za hranicemi: "Bez konkurence nemůže existovat svoboda tisku. A mluvím o svobodném podnikání, Vaše Ctihodnosti. O právu veřejnosti na volný přístup k myšlenkám, informacím a názorům, které nebudou pocházet od jediného člověka, jediného vůdce, dokonce ani jediné vlády." Deadline - U.S.A. tak nemůže být vzdálenější cynismu Wilderova Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951), podle kterého je novinařina veskrze prohnilá profese poháněná touhou po slávě a penězích. 


Nepřekvapivě se filmu dostalo velmi pozitivních reakcí v dobovém tisku. Například Orval Hopkins z Washington Post napsal, že se jedná o "nejlepší portrét novinářů v akci, jaký jsem kdy viděl." (2) S odstupem bývá Deadline - U.S.A. oceňován jako počátek autorské tvorby Richarda Brookse, který v dalších letech natočil tak zásadní snímky jako Džungle před tabulí (Blackboard Jungle, 1955), Kočka na rozpálené plechové střeše (Cat on a Hot Tin Roof, 1958), Elmer Gantry (1960) a Chladnokrevně (In Cold Blood, 1967). Ujít by si jej neměli ani příznivci Humphreyho Bogarta, který v hlavní roli podává bravurní výkon. Blu-ray s filmem je k dostání například na německém Amazonu, kde se prodává za necelých 12 euro. 

(1) DANIEL, Douglass K. Tough as Nails: The Life and Films of Richard Brooks. Madison: University of Wisconsin Press, 2011, s. 67.
(2) Tamtéž, s. 71.

Režie: Richard Brooks
Produkce: Sol C. Siegel (20th Century-Fox)
Scénář: Richard Brooks
Kamera: Milton Krasner
Hudba: Cyril Mockridge
Výprava: George Patrick, Lyle R. Wheeler
Střih: William B. Murphy
V hlavních rolích: Humphrey Bogart, Ethel Barrymore, Kim Hunter, Ed Begley, Paul Stewart, Martin Gabel a další

Distribuce: 20th Century-Fox
Premiéra: květen 1952 (newyorská premiéra 14. března 1952)

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

16. února 2017

Poznejte noir z encyklopedie

Noirová bible jménem The Film Noir Encyclopedia se nám v osobních knihovnách vyjímá už léta. A při pohledu na obálku vyvstává vždy otázka, co je to za film? Poznáte?


21. ledna 2017

Tourneur v Locarnu

Mezinárodní filmový festival v Locarnu, který se letos uskuteční již posedmdesáté, zasvětí hlavní retrospektivní sekci tvorbě francouzsko-amerického režiséra Jacquese Tourneura (1904–1977). V tiskové zprávě organizátoři svou volbu zdůvodňují tím, že pověst, jaké se tvůrce těší, stále neodpovídá jeho talentu. "Tourneur často natáčel béčkové filmy, které se nám dnes jeví jako kousavější, aktuálnější a více vizionářské než jejich prestižnější áčkové protějšky. Tourneur byl ve svém díle schopný propojit vypravěčskou působivost žánrových příběhů s unikátní vizuální poetikou, což můžeme nejspíše přičíst jeho zdvojeným, americko-evropským kořenům." 


Jacques Tourneur se narodil v Paříži, ale před vypuknutím první světové války se jeho rodina - v čele s uznávaným režisérem Mauricem Tourneurem - přesunula do Spojených států. Na přelomu 20. a 30. let se Tourneur do Francie vrátil a tamtéž i režijně debutoval, své nejvýznamnější snímky ale natočil v USA. V první polovině 40. let pod dohledem producenta Vala Lewtona režíroval významné tituly jako Kočičí lidé (Cat People, 1942) nebo Putovala jsem se zombie (I Walked with a Zombie, 1943). Nejčastěji je ale jeho jméno spojováno s klasickým filmem noir Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Vedle něj je podepsán i pod docu-noirem Berlin Express (1948) a pozoruhodným pozdním filmem noir Nightfall (1957). Méně známá a jen zřídka kriticky reflektovaná je Tourneurova práce v dalších žánrech, například westernu (Canyon Passage, Great Day in the Morning), válečném filmu (např. Dny slávy s hereckou účastí Huga Haase), dobrodružném filmu (Appointment in Honduras) nebo melodramatu (Easy Living).

Dramaturgové locarnské přehlídky, která bude zahájena 2. srpna 2017, slibují projekce všech Tourneurových dostupných celovečerních filmů a výběru jeho krátkometrážní tvorby. Retrospektiva bude následně putovat po vybraných světových městech, včetně Paříže, Turína a New Yorku. Před dokončením je i reprezentativní publikace, která vyjde v anglickém a francouzském jazyce. 

"Tourneur se vždy pokoušel jít za hranice toho, co je přístupné lidskému oku; zobrazoval pocity, které se skrývají hluboko pod naší kůží a pod povrchem věcí. Proto jeho filmy tak úspěšně odolávají proudu času a jsou inspirací pro tolik filmových tvůrců."

Carlo Chatrian, umělecký ředitel festivalu v Locarnu



2. ledna 2017

Berlin Express (1948)

Berlin Express
USA, 1948, 87 min.

Jak uvádějí autoři klasické publikace Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style, kvality Berlin Expressu do značné míry souvisejí s využitím autentických exteriérů rozbombardovaného Frankfurtu a Berlína: "Kulisy kdysi pulzující společnosti - rozsápané do haldy sutin a zbořených snů - filmu propůjčují až existenciální rozměr." (1) Štáb vedený režisérem Jacquesem Tourneurem získal povolení k natáčení od americké, britské i sovětské okupační armády a Berlin Express se stal - spolu se Zahraniční aférou (A Foreign Affair, 1948) Billyho Wildera - jednou z prvních hollywoodských produkcí realizovaných v poválečném Německu (natáčelo se v létě 1947). Využitím reálných lokací se film přidal jednak k cyklu německých Trümmerfilme, které tematizovaly nutnost obnovy a morální očisty válkou zdecimovaného národa, jednak k vlně amerických docu-noirů, které po roce 1945 zpopularizovala zejména společnost Twentieth Century-Fox. Příslušnost k druhé skupině stvrzuje i přítomnost hlasu extradiegetického vypravěče, který diváka provází příběhem a uvádí jej do historických souvislostí. 


Film vypráví napínavý příběh několika lidí, které spojí cesta vlakem z Paříže do Berlína. V tomto "berlínském expresu" dojde k neúspěšnému pokusu o atentát na dr. Bernhardta (Paul Lukas), který se po válce stal symbolem naděje na sjednocení Německa. Poselství o nutnosti spolupráce mezi různými skupinami Němců i napříč národy (zastoupeni jsou Američané, Britové, Rusové i Francouzi) je filmem předkládáno velmi explicitním způsobem a právě tato didaktičnost bývá filmu často vyčítána. Film však podkopává nohy sám sobě: snaží se nás přesvědčit o tom, že jen v jednotě stovek a tisíců osob je síla, zároveň je však příběh postaven na premise, že budoucnost celého německého národa závisí na jediném člověku. Kolem Bernhardta je budován jakýsi kult osobnosti, který mi nepřijde zcela slučitelný s demokratickými ideály, které film zdánlivě propaguje. 

Berlin Express má jen málo společného s předchozím Tourneurovým noirem Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). V první třetině může připomenout "vlakové thrillery" jako The Narrow Margin (1952) nebo The Tall Target (1951). Později se ovšem více přimkne ke zmiňované kvazidokumentaristické poetice, kterou ostatně signalizovala již úvodní sekvence nasnímaná na ikonických místech Paříže. V dramatických momentech tvůrci "přepínají" do expresionističtějších poloh - například ve scénách odehrávajících se v doupěti nacistických rozvracečů; tuto strategii zpopularizoval již přelomový Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945) Henryho Hathawaye.

Paříž...
...Frankfurt...
...a Berlín.
Berlin Express rozhodně není dokonalý film, ale stojí za vidění pro svou nepopiratelnou dokumentární hodnotu, netypické obsazení Roberta Ryana a Merle Oberon i pro způsob, jakým reflektuje některé problémy a výzvy své doby. Jedná se například o jeden z posledních amerických snímků před definitivním nástupem studené války, který s nadějí pohlíží na možnost spolupráce mezi USA a Sovětským svazem.

(1) SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York: The Overlook Press, 1992, str. 20.

Režie: Jacques Tourneur
Produkce: Bert Granel (RKO)
Scénář: Harold Medford, Curt Siodmak
Kamera: Lucien Ballard
Hudba: Frederick Hollander
Výprava: Albert S. D'Agostino, Alfred Herman
Střih: Sherman Todd
V hlavních rolích: Robert Ryan, Merle Oberon, Charles Korvin, Paul Lukas, Robert Koote a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 1. května 1948

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

8. prosince 2016

Dlouhé loučení (1973)

The Long Goodbye
USA, 1973, 112 min.

V první polovině 70. let si Robert Altman systematicky budoval reputaci tvůrce, který aktualizuje, reviduje či přímo rozkládá zavedené hollywoodské žánry a vyprávěcí i stylistické vzorce. Po válečném filmu (MASH) a westernu (McCabe a paní Millerová) se v roce 1972 dostal k adaptaci dvacet let starého románu Raymonda Chandlera The Long Goodbye (česky vyšlo jako Loučení s Lennoxem), kterým se přihlásil k tradici detektivního noiru. 


Autorkou scénáře se stala spisovatelka Leigh Brackett, která v polovině 40. let spolupracovala s Howardem Hawksem na Hlubokém spánku (The Big Sleep, 1946), další slavné chandlerovské adaptaci. Dlouhé loučení se však na rozdíl od svého předchůdce od knižní předlohy výrazně odklání a formát detektivního příběhu používá jako prostředek společenské kritiky a sebeuvědomělého komentáře k noirovému cyklu a Hollywoodu jako takovému. 

Zatímco Chandlerův román se odehrává na přelomu 40. a 50. let, film je zasazen do raných let 70., tedy do doby, ze které se vytratila jakákoliv nevinnost nebo respekt k ušlechtilým ideálům. Philip Marlowe v podání fantastického Elliota Goulda působí jako anachronismus - jeho vzhled i vystupování jsou jako z jiného světa a morální kodex, jímž se řídí, je zcela neslučitelný se zkažeností, která prostupuje vším a všemi okolo něj. Ne náhodou o něm Altman mluvil jako o Rip Van Marlowovi, čímž naražel na proslulou povídku Washingtona Irvinga o muži, který na dvacet let upadne do hlubokého spánku a po probuzení je konfrontován s velmi odlišným světem. Gouldův Marlowe je věčně mumlající, osamělý muž bez zjevného zájmu o ženy (a to v jeho bytovém komplexu žije skupina věčně zhuleých hipísaček, které se nahé oddávají józe a bujarým večírkům). Jeho nejvěrnějším společníkem je kocour, který jej však jednoho dne taky opustí - zřejmě proto, že mu Marlowe není schopen obstarat jeho oblíbený druh žrádla. 

Marlowa nekompatibilita s okolím se dále prohlubuje ve chvíli, kdy se zaplete do případu vraždy a loupeže, kterých se měl dopustit jeho dávný přítel Terry Lennox. Detektiv není schopen adekvátně reagovat, stává se terčem nevybíravého zacházení ze strany policie i gangsterů a nakonec zjišťuje, že jej Lennox celou dobu vodil za nos. V závěru jej proto v jasném gestu rezignace sám zastřelí. 

Altman a kameraman Vilmos Zsigmond bravurním způsobem generují atmosféru zmaru a deziluze: používají k tomu široký formát, chladnou paletu barev a plíživé zoomy kamery. K nejpozoruhodnějším momentům patří scéna, v níž skrze velké francouzské okno pozorujeme konfrontaci odcizeného manželského páru a zároveň v odraze vidíme Marlowovu postavu procházet se po pláži. Kamera tak současně zabírá dva plány akce a zároveň vytváří působivou kompozici, která strhává pozornost sama na sebe. 


Vynálézavě tvůrci pracují i s losangeleskými lokacemi, z nichž za zmínku stojí především High Tower - pětipatrová věž sloužící jako výtah, vybudovaná po vzoru boloňské zvonice. Kolem ní je soustředěn bytový komplex, který svou odlehlostí a netradičním rozvržením konvenuje s Marlowovým společenským statusem. 

Marlowe za sebou zavírá dveře výtahu netypicky umístěného ve věži z roku 1920
Zdroj: http://www.angelenoliving.com
Dlouhé loučení se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejvlivnějších neo-noirů a snímků nejpůsobivěji využívajících geografii Los Angeles. Naposledy jej Damien Chazelle, režisér filmu Whiplash (2014) a nedávno dokončeného romantického muzikálu La La Land (2016), zařadil na páté místo svého osobního žebříčku oblíbených losangeleských snímků (na 2. místě je další losangeleský neo-noir - Čínská čtvrť). Blu-ray s prvotřídním přepisem filmu a bohatým bonusovým materiálem dostanete na britské mutaci Amazonu za 8 liber

Režie: Robert Altman
Produkce: Jerry Bick (E-K-Corporation, Lion's Gate Films)
Scénář: Leigh Brackett podle románu Raymonda Chandlera
Kamera: Vilmos Zsigmond
Hudba: John Williams
Výprava: Sidney H. Greenwood
Střih: Lou Lombardo
V hlavních rolích: Elliott Gould, Nina Van Pallandt, Sterling Hayden, Mark Rydell a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 7. březen 1973

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

20. listopadu 2016

Der Film Noir - šest let online

20. října 2009 jsme publikovali historicky první příspěvek na tomto blogu. Znamená to tedy, že přesně před měsícem jsme oslavili sedmé narozeniny. Za tu dobu jsme zveřejnili téměř 400 filmových záznamů a zpráv. Co je to ovšem oproti webovým stránkám Matthiase Merkelbacha, který nedávno překonal hranici 1 000 příspěvků! A co víc, k prolomení tohoto úctyhodného počtu mu stačilo pouhých šest let. Matthiasův německojazyčný katalog Der Film Noir před pár dny oslavil jubileum a my mu srdečně přejeme, aby mu zápal vydržel přinejmenším dalších šest let... Na zdraví!


"Femmes fatale a charismatičtí ďáblové zapletení ve vraždách, šílenství, podvodech, korupci a pohánění samotou, zoufalstvím a touhou, láskou a chamtivostí... až vyprchá i ten poslední náznak naděje. No tak, copak je možné noiru nepropadnout? Jsem na něm závislý a nemůžu přestat." 

Matthias Merkelbach

30. října 2016

Southside 1-1000 (1950)

Southside 1-1000
USA, 1950, 78 min.

Za málo známým snímkem Southside 1-1000 stojí režisér Boris Ingster, taktéž tvůrce proslulého noiru Stranger on the Third Floor (1940), často figurujícího ve sporech o tom, které dílo vlastně odstartovalo celý noirový cyklus. (Nejčastěji se o tento primát "přetahuje" s Maltézským sokolem.)

Stranger se vyznačoval velmi evropskou senzibilitou a expresionistickým vizuálem, který mu vedle Ingstera vtiskl kameraman Nicholas Musuraca. Často citovaná je především snová scéna, v níž hlavní hrdina stane před soudním tribunálem kvůli obvinění z domnělé vraždy. Jeho noční můra je vyjádřena prostřednictvím nápaditých vzorců svícení i pečlivě inscenovaného předkamerového prostoru a výsledek patří k nejpůsobivějším sekvencím v americkém filmu přelomu 30. a 40. let. 

O deset let mladší Southside 1-1000 je však velmi odlišný film: tak jako byl Stranger charakteristický pro určitou fázi filmu noir (nebo ji díky své pozici na samém počátku cyklu spíše uvozoval), tak i Southside zapadá do dobových trendů, přičemž výraznou ateliérovou stylizaci zde nahradila kvazidokumentaristická poetika inspirovaná hlavně zpravodajskými týdeníky. Ze všeho nejvíc film připomíná Hathawayův Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945): také začíná "týdeníkovou" sekvencí s extradiegetickým vypravěčem zpřítomněným prostřednictvím autoritativního voice-overu a později tuto dokumentární stylizaci mísí s tradičněji vystavěným hollywoodským příběhem, v němž představitel státní instituce infiltruje skupinu kriminálníků. Tím však výčet podobností nekončí. I v Southside 1-1000 například zločinecký gang vede žena. 

Snímek se natáčel v autentických exteriérech, z nichž nejvíce diváckou pozornost upoutá věznice San Quentin, nacházející se kousek od San Francisca, nebo ve filmu noir často využívaná losangeleská lanovka známá jako Angel's Flight. 

Angel's Flight v Los Angeles
věznice San Quentin
Podobně jako zmiňovaný Dům na 92. ulici, i Southside se vyznačuje oslavným tónem, který měl posílit důvěru veřejnosti v oficiální instituce (zde americké ministerstvo financí), které si zaručeně poradí s jakýmkoliv pokusem o narušení státní bezpečnosti či stability (zde v podobě padělatelského gangu). Zacílení na oblast peněz přitom jinak nepříliš invenčnímu filmu přidává na zajímavosti: za zmínku stojí hlavně úvodní sekvence, která svým stylem nejvíce připomíná zpravodajský týdeník a která zdůrazňuje význam peněz pro bezproblémové fungování americké společnosti. Následující příběh se pak zaměřuje na boj proti těm, kteří chtějí stávající systém narušit - padělatele. Nutno ovšem dodat, že stejná problematika se objevila už v dřívějších noirech, například v T-Men (1947) Anthonyho Manna.

Snímek nedosahuje úrovně Domu na 92. ulici mimo jiné kvůli méně charismatickému obsazení skupiny zločinců. Pozoruhodným prvkem ale na druhou stranu je vztah mezi vůdkyní zločinců a jejím otcem, zkušeným padělatelem, kterého mladá žena neměla příležitost poznat, protože strávil řadu let ve vězeňské cele. Bohužel však tento motiv, typický spíše pro rodinná melodramata, není dostatečně rozvinut. 


Southside 1-1000 se ke mně dostalo ve velmi špatné kvalitě, takže je složité, ne-li zcela nemožné hodnotit jeho vizuální kvality. Na základě kopie, kterou jsem viděl, se mi zdá, že se jedná o méně přesvědčivý a řemeslně zdařilý snímek než docu-noiry zmiňovaných Henryho Hathawaye nebo Anthonyho Manna. Ingsterovo jméno vzbuzovalo očekávání, která se bohužel nenaplnila. Jestliže jeho Stranger on the Third Floor byl v mnohém přelomovým a vlivným dílem - a to navzdory svému béčkovému statusu -, pak Southside 1-1000 nepřineslo noirovému cyklu nic, co bychom neznali z dřívějška.

Film z produkce batří Kingových je většinou noirové literatury opomíjen či zcela ignorován, větší prostor mu však v poslední době věnoval R. Barton Palmer v publikaci Shot on Location: Postwar American Cinema and the Exploration of Real Space (2016, Rutgers University Press). 

Režie: Boris Ingster
Produkce: Frank King a Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Leo Townsend a Boris Ingster
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Paul Sawtell
Výprava: Ted Haworth
Střih: Christian Nyby
V hlavních rolích: Don DeFore, Andrea King, George Tobias, Barry Kelley, Morris Ankrum a další

Distribuce: Allied Artists Pictures
Premiéra: 16. listopadu 1950

Odkazy

21. října 2016

Posedlá (1947)

Possessed
USA, 1947, 108 min.

Curtis Bernhardt započal svou filmovou kariéru v rodném Německu, kde - ještě jako Kurt Bernhardt - realizoval například raný zvukový snímek Der Mann, der den Mord beging (1931) s Conradem Veidtem v hlavní roli nebo proslulý Tunel (1933) o pokusu vizionářského inženýra propojit Evropu a Ameriku podmořským tunelem. Po nástupu Hitlera k moci odešel do Francie, kde se navzdory jazykové bariéře rovněž dokázal prosadit. Úspěch slavil mimo jiné s dramatem Carrefour (1938), které se záhy dočkalo britského (Dead Man's Shoes, 1940) i amerického remaku (Crossroads, 1942). Hudební drama The Beloved Vagabond (1936) se pak stalo jeho jediným filmem natočeným v britské produkci. Další vývoj událostí ovšem Bernhardta přinutil k emigraci přes Atlantik.

Brzy po svém příchodu do Hollywoodu byl angažován společností Warner Bros., se kterou je jeho působení v americkém filmovém průmyslu spojeno nejtěsněji. Za umělecký vrchol Bernhardtovy hollywoodské kariéry je považováno krátké období mezi lety 1945 až 1947, kdy byla do kin uvedena série melodramatických a kriminálních snímků prokazujících zájem o lidskou psychologii a znalost freudovské psychoanalýzy. Vedle Conflictu (1945), který nabídl nezvykle zápornou úlohu Humphreymu Bogartovi (ač ten o ni příliš nestál), nebo neprávem opomíjeného snímku High Wall (1947) s Robertem Taylorem, který vznikl již po režisérově odchodu od Warner Bros. k MGM, do této ceněné, i když ne vždy komerčně úspěšné skupiny filmu patří i Posedlá v hlavní roli s Joan Crawford.


Film prostřednictvím několika rozsáhlých retrospektiv odhaluje příčiny toho, proč hlavní hrdinka Louise, ve stavu nepříčetnosti a fyzického vyčerpání, bloudila losangeleskými ulicemi ve snaze najít jistého Davida. Nemocné ženy se ujmou lékaři, kteří ihned aplikují léčbu s cílem ulevit její evidentně rozdrásané psychice. 

Postavy Bernhardtových snímků z poloviny 40. let často trpí duševními otřesy či výpadky paměti, vypořádávají se s traumaty z minulosti nebo nějakým obsesivním nutkáním. Ve většině případů tedy nejde o zcela příčetné jedince a forma těchto filmů divákovi zprostředkovává jejich narušené subjektivní vnímání. Bernhardt vždy úzce spolupracoval se svými kameramany, aby mohl témata, ke kterým inklinoval, odpovídajícím způsobem vyjádřit prostřednictvím audiovizuálního stylu. V Posedlé - stejně jako ve spřízněných filmech High Wall a Uloupený život (A Stolen Life, 1946) - využívá například subjektivní kameru, nevyvážené obrazové kompozice a expresivní svícení, které divákovi zprostředkovávají duševní a emocionální stavy hrdinů a hrdinek. Často citovaná je úvodní sekvence Posedlé, která nejdříve ukazuje zmatenou Louise v odosobněných exteriérových záběrech (obr. 1 a 2 níže), a poté, co se jí ujmou lékaři, prezentuje její dezorientaci a bezmocnost prostřednictvím dlouhého subjektivního záběru, simulujícího pohled pacientky upoutané na lůžko (obr. 3–5). Později tvůrci zacházejí ještě dál, když Louisinu chorobnou žárlivost a s ní spojenou paranoiu ilustrují halucinační sekvencí, jejíž skutečný status je divákovi odhalen až zpětně. 

obr. 1
obr. 2
obr. 3
obr. 4
obr. 5
Bernhardtovo psychologické drama se sice zaměřuje na jedinou protagonistku, od začátku však diváka ujišťuje o tom, že Louisin případ není zdaleka výjimečný. Psychiatr zmiňuje, že takových, jako je Louise, přijímají desítky, a za viníka tohoto stavu označuje společnost: "Civilizace je horší choroba než slabé srdce nebo tuberkulóza a není před ní úniku." Přestože to na první pohled nemusí být zcela zřejmé, Posedlá je velmi kritickým dílem, předkládajícím znepokojivý obraz americké společnosti bezprostředně po druhé světové válce. 

Po Mildred Pierce (1945) a Humoresce (Humoresque, 1946) znamenala Posedlá další mimořádnou hereckou příležitost pro Joan Crawford, která nedlouho předtím u Warnerů úspěšně restartovala svou skomírající kariéru. Po Ceně Akademie za herecký výkon v titulní roli noirového melodramatu Michaela Curtize se tentokrát musela spokojit "pouze" s oscarovou nominací, když ji porazila Loretta Young. Herečka sama prohlásila, že se jednalo o nejobtížnější roli v její kariéře. V roli Louisina osudového muže se představil Van Heflin, další výrazné úlohy připadly zkušenému Raymondu Masseymu a naopak začínající Geraldine Brooks.


Film před lety vydala společnost Magicbox na DVD opatřeném českými titulky. 

Režie: Curtis Bernhardt
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)
Scénář: Silvia Richards a Ranald MacDougall
Kamera: Joseph A. Valentine
Hudba: Franz Waxman
Výprava: Anton Grot
Střih: Rudi Fehr
V hlavních rolích: Joan Crawford, Van Heflin, Raymond Massey, Geraldine Brooks, Stanley Ridges a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 26. července 1947

Odkazy

17. října 2016

Brněnská přehlídka Visions of Light letos již podesáté

Brněnská přehlídka Visions of Light se pevně zabydlela v každoročním festivalovém kalendáři a letos se uskuteční již podesáté. Organizátoři se rozhodli jubileum oslavit jakýmsi best of - z téměř stovky odpromítaných filmů vybrali devět, které u diváků zarezonovaly nejvíce. Máme radost, že mezi nimi figurují i noirové či noirem "načichlé" snímky. Pokud vám čas dovolí podniknout do kina Art návštěvu jen v jeden den, pak si vyberte čtvrtek 10. 11., kdy budou v těsném sledu odpromítány Hitchcockův Příšerný host (The Lodger, 1927), Langova Šarlatová ulice (Scarlet Street, 1945) a Brutální sobota (Violent Saturday, 1955) Richarda Fleischera. V pátek pak můžete vidět Zabijáky (The Killers, 1964) Dona Siegela, inspirované slavnou povídkou Ernesta Hemingwaye. I zbylý program je ovšem lákavý a rozhodně je z čeho vybírat. Více informací najdete na webu přehlídky

ČTVRTEK 10. 11. 2016
18:00 Příšerný host
20:00 Šarlatová ulice
22:00 Brutální sobota

PÁTEK 11. 11. 2016
17:00 Zabijáci
19:00 Písečná žena
22:00 Gimme Shelter

SOBOTA 12. 11. 2016
18:00 Můj milovaný nepřítel
20:00 Videodrome
22:00 Stop Making Sense

9. října 2016

Noir City, léto 2016

Aktuální číslo elektronického časopisu Noir City (léto 2016) zakládá novou tradici oceňování současných filmařů, kteří se nějakým způsobem zasloužili o rozvoj a aktualizaci tradice klasického filmu noir. Prvním nositelem Modern Master Award se stal britský režisér Stephen Frears, který se k noirové poetice přihlásil například snímky Gumshoe (1971), Práskač a jeho kat (The Hit, 1984) nebo Švindlíři (The Grifters, 1990). Cena bude Frearsovi teprve předána - dle režisérových časových možností buď v lednu v San Franciscu, nebo v dubnu v Hollywoodu -, ale již nyní si můžete přečíst rozsáhlý rozhovor, který s ním pořídil Vince Keenan

Dále letní číslo Noir City láká na článek Imogen Sary Smith zabývající se britskými noiry z období druhé světové války, dramatický příběh vzniku německého filmu Vrahové mezi námi (Die Mörder sind unter uns, 1946), jehož autorem je Eddie Muller, nebo profily scenáristy a spisovatele Martina M. Goldsmithe a kameramana Nicholase Musuracy. Obzvlášť dobře se nám četla reportáž ze čtvrtého ročníku Noir Film Festivalu, kterou pro časopis napsal Matthias Merkelbach. V jejím závěru píše: "Na filmy se můžete dívat i u sebe doma, ale být na Noir Film Festivalu, odehrávajícím se v tak unikátním prostředí, a potkávat tam lidi stejně zblázněné do něčeho, co sami tolik milujete - to dělá tuto akci skutečně nezapomenutelnou."

Odběrateli Noir City se můžete velmi snadno stát i vy - stačí jednorázově přispět na konto Film Noir Foundation alespoň dvaceti dolary a každého čtvrt roku budete mít zaručenu kvalitní dávku noirového čtení. Více informací zde