Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

18. června 2020

Chicago Deadline (1949)

Chicago Deadline 
USA, 1949, 87 min.

Protřelého novináře Eda Adamse (Alan Ladd) přivede práce na reportáži do činžovního domu v chicagské čtvrti South Side, kde je shodou okolností v tentýž moment nalezena mrtvola mladé ženy. Adams sebere její adresář a, aniž by o něm řekl policii, začne s jeho pomocí pátrat po dívčině minulosti. V sérii rozhovorů a vzpomínkových retrospektiv se nám následně odhalují její komplikované osudy. Ukáže se, že Rosita Jean d'Ur, jak zní její jméno, byla zapletená s celou škálou pochybných individuí. Čím více Ed zjišťuje, tím hlouběji propadá fascinaci ženou, kterou nikdy nepotkal. 


Chicago Deadline kombinuje motivy, které známe z proslulejších noirů - například Laury (1944; posedlost - někdy jen zdánlivě - mrtvou ženou), Zabijáků (The Killers, 1946; útržkovité vyprávění poskládané ze svědectví více osob) či Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951; místy až fanaticky jednající novinář, který svým jednáním brzdí oficiální policejní pátrání). Bohužel výsledek ani zdaleka nedosahuje komplexnosti výše uvedených klasik. Důvodů je několik. Donna Reed svým typem asociuje spíše hodnou holku odvedle a nedisponuje potřebnou aurou tajemnosti (kterou má asi evokovat jméno její postavy). Těžko také uvěřit, že byla zapletená s tolika muži od zazobaných boháčů po nebezpečné gangstery. Film je navíc - na rozdíl od Zabijáků nebo Občana Kanea (The Citizen Kane, 1941), který je založený na podobném principu - dost mechanický. Ed se přesouvá od jednoho jména z adresáře k druhému a filmu dominují nepříliš poutavé, upovídané scény.

Výjimkou je závěrečná konfrontace v rozlehlé patrové garáži, která do filmu vnáší alespoň nějakou změnu a akci. Mému zážitku nakonec uškodila i hodně špatná obrazová a zvuková kvalita, ve které je film dostupný. Je dost možné, že zhlédnutí v kině na velkém plátně by vedlo k úplně jinému dojmu. Ostatně jako kameraman na Chicago Deadline pracoval vyhlášený John F. Seitz, který nasnímal například Pojistku smrti (Double Indemnity, 1944) nebo jiný noir se stoicky chladným Alanem Laddem v hlavní roli Revolver na prodej (This Gun for Hire, 1942). Ve vedlejší roli Rositina bratra můžete poznat sympatického Arthura Kennedyho.

Film se v roce 1966 dočkal remaku pod šíleným názvem Fame Is the Name of the Game. Podle některých zdrojů mělo jít o historicky první snímek celovečerní stopáže vyrobený výhradně pro televizní užití. V roce 1968 následoval seriál The Name of the Game, který na stanici NBC vydržel tři roky. 

Režie: Lewis Allen
Produkce: Robert Fellows (Paramount)
Scénář: Warren Duff podle románu Tiffany Thayer
Kamera: John F. Seitz
Hudba: Victor Young
Výprava: Hans Dreier, Franz Bachelin
Střih: LeRoy Stone
V hlavních rolích: Alan Ladd, Donna Reed, June Havoc, Irene Hervey, Arthur Kennedy a další

Distribuce: Paramount
Premiéra: 2. listopadu 1949

Odkazy

11. června 2020

8. ročník Noir Film Festivalu ovládnou milenci na útěku

1. TISKOVÁ ZPRÁVA (10. 6. 2020)
Příznivce Noir Film Festivalu jistě potěší, že jeho organizátoři navzdory současné, kultuře nepřející době a opatřením proti šíření pandemie nemoci COVID-19 uspořádají 8. ročník v plánovaném termínu od 20. do 23. srpna 2020 na tradičním místě za hradbami Křivoklátu.
Noir Film Festival je komorní žánrová přehlídka odehrávající se v historických sálech hradních prostor o kapacitě 40–100 míst a na horním nádvoří o kapacitě 170 míst, tudíž je festivalový tým schopen akci realizovat i za současných hygienických omezení. Finální podobu programu organizátoři přizpůsobí případným dalším změnám v uvolňování stávajících opatření a definitivní verzi zveřejní v pátek 10. července.
Milenci na útěku
Už nyní je však zřejmé, že hlavními hrdiny 8. ročníku NFF budou milenci na útěku. Noir by totiž nebyl noirem, kdyby v něm zločin nebyl zapříčiněn amour fou – šílenou láskou, která pohání padlé noirové protagonisty v jejich zběsilém útěku před strážci zákona, jejich minulostí, a především před vlastním osudem. Výběr pětice amerických snímků o milencích na útěku ze 40.–70. let 20. století poodhalí proměny, kterými film noir v průběhu let prošel a které postihly i archetypální postavy a způsoby, jakými byly jejich příběhy vyprávěny.
Ve výběru nebude chybět celovečerní debut Nicholase Raye Žijí v noci (1948) či noirová klasika Blázni do zbraní (1950). Bez neohrožených psanců Annie & Barta by totiž nebyli Bonnie a Clyde ze stejnojmenného filmu (1967) Arthura Penna, který přispěl k pádu tehdejšího hollywoodského modelu cenzury, ani Kit a Holly ze Zapadákova (1973) v režii Terence Mallicka, nebo ve Zvláštním uvedení promítaní Takoví normální zabijáci (1994) Micky a Mallory v neúprosném pohledu Olivera Stonea.
Anthony Mann & John Alton
V retrospektivě se představí vizuálně vytříbená díla režiséra Anthonyho Manna a kameramana Johna Altona, kteří ve své autorské spolupráci posunuli noirový styl na vyšší úroveň. Dokladem toho jsou tematicky pestré snímky jako docu-noir o vládních agentech v utajení T-Men (1947), noirově laděné historické drama o Velké francouzské revoluci Hrůzovláda (1949), noirový western Ďáblova brána (1950) a temné drama o Špinavé dohodě (1948) s uprchlým vězněm převracející archetyp femme fatale na homme fatal – osudového muže. Tuto čtveřici doplní raný noir Anthonyho Manna Zoufalci (1947) zařazený do hlavní programové sekce.
Zločin podle Patricie Highsmith
Další pětice filmů dá nahlédnout do znepokojivého světa americké spisovatelky Patricie Highsmith, jež ve svých kriminálních psychologických thrillerech zkoumala odvrácenou stránku lidské psychiky. Jejím nejznámějším výtvorem se stal navenek okouzlující, leč uvnitř chladnokrevný vrah Tom Ripley, jemuž svou tvář propůjčili herci jako Alain Delon (V plném slunci, 1960) či Matt Damon (Talentovaný pan Ripley, 1999). Chybět v programu nemůže Alfredem Hitchcockem zfilmovaný románový debut Patricie Highsmith Cizinci ve vlaku (1950), který bude ve večerní projekci pod širým nebem uveden v pátek 21. 8.
Pocty Kirku Douglasovi, Claire Trevor a Burtu Lancasterovi
Speciální hold organizátoři vzdají hollywoodské legendě Kirku Douglasovi, jenž letos v únoru zemřel v úctyhodném věku 103 let, a to projekcí Podivné lásky Marty Iversové (1946), v níž herecky debutoval po boku zkušené Barbary Stanwyck a tehdy ještě neznámé Lizabeth Scott. V tradičních poctách hollywoodským hercům ikonicky spjatým s filmem noir, po nichž bývají pojmenovány hlavní interiérové sály festivalu, budou letos vyzdviženi Claire Trevor jako femme fatale z chandlerovské adaptace Sbohem buď, lásko má (1944) a Burt Lancaster v jedné ze svých životních rolí vlivného amorálního novináře ve Sladké vůni úspěchu (1957). Snímek, kterým se v Hollywoodu uvedl britský režisér Alexander Mackendrick, vyjde při příležitosti uvedení na Noir Film Festivalu, ve spolupráci s Art4Film, na Blu-ray disku vůbec poprvé v ČR, a naváže tak na loňské vydání Hitchcockovy Rebeccy (1940) a předešlých vydání festivalových DVD s československými snímky Hra bez pravidel (1967) a Třicet jedna ve stínu (1965).
Ceny festivalových pasů a vstupenek, tipy na ubytování a další informace jsou k nalezení na festivalovém webu www.noirfilmfestival.cz a sociálních sítích (Facebook, Twitter).
Kontakt pro média: Jana Bébarová | jana@noirfilmfestival.cz

1. června 2020

Cornered (1945)

Cornered
USA, 1945, 103 min.

V prosinci 1945, téměř přesně rok po premiéře vynikající chandlerovské adaptace Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944), vstoupil do kin film Cornered, na kterém se podílel totožný základní štáb jako na slavnějším předchůdci: produkci měl na starosti Adrian Scott, scénář napsal John Paxton, hlavní role se ujal Dick Powell, za kamerou stál Harry J. Wild a režii obstaral Edward Dmytryk. Přesto jde o dvě velmi odlišné látky: zatímco Sbohem buď, lásko má je detektivka drsné školy, ve své podstatě apolitická (a i proto nestárnoucí), v Cornered se tvůrci pustili do aktuálního tématu, které muselo ve své době rezonovat, ale dnes může mít přesně opačný efekt.


Dick Powell, původně muzikálový a komediální herec, v roli kanadského válečného veterána pokračuje v redefinici svého hvězdného obrazu. Jako Laurence Gerard je cynický, drsný a odhodlaný. Přestože nejde o detektiva ani policistu, je jeho příběh koncipován jako pátrání. Gerard se po skončení války dozvídá, že jeho francouzská novomanželka byla jako členka odboje popravena na příkaz tajemného Marcela Jarnaca. Stopy jej zavedou nejdříve do Švýcarska a poté přes oceán do exotického Buenos Aires. Právě tam se totiž skrývají bývalí nacisté, kteří by byli v Evropě vydáni spravedlnosti.

Námět pochází už z válečných let a původně pojednával o snaze hlavního hrdiny najít a potrestat vraha svého bratra. Scénář ale doznal podstatných úprav mimo jiné s tím, jak se válka chýlila ke konci. Natáčení skončilo jen pár dnů po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a film se tak dostal do kin už v době celosvětového míru.

Úvodní scény filmu mají až reportážní nádech, který se ale po přesunu děje do Argentiny vytratí. 

Na rozdíl od Sbohem buď, lásko má tady jde o noir spíše jen okrajově. Film nemá klasickou kriminální zápletku, ale na druhou stranu nechybí tísnivá atmosféra a množství skrytých identit a podrazů (místy děj může působit nepřehledně, což člověk u válečného dramatu z nějakého důvodu promíjí s většími obtížemi než u detektivky, kde je spletitost vnímána jako součást žánrové hry). Kameraman Harry J. Wild se několikrát vytasí s působivým svícením nebo obrazovou kompozicí, většinou ale jen recykluje postupy známé ze zmíněné Chandlerovy adaptace. Cornered zkrátka nepředstavuje tak precizně vycizelovanou a originální práci jako Sbohem buď, lásko má

Efekt nápadně připomínající jeden z úvodních záběrů ve Sbohem buď, lásko má.
Postava válečného zločince Jarnaca je obklopena tajemstvím. Když se s ním konečně setkáme, je jeho obličej ponořen v hlubokém stínu. 
Teprve po chvíli vystoupí směrem vpřed a my mu (spolu s Gerardem) můžeme poprvé pohlédnout do tváře.
Titulek s Jarnacovým hereckým představitelem se objevuje až na konci. 

Jeho potenciál zaujmout roste s tím, jak dobře se orientujete v dobových - filmových i politicko-společenských - souvislostech. Těžko lze například přecenit fakt, že za tímto po válce palčivě aktuálním, jednoznačně antifašistickým titulem stojí skupina tvůrců v čelem s producentem Scottem a režisérem Dmytrykem, kteří se v druhé polovině 40. let stali terčem ostré kampaně namířené proti komunistům a jejich sympatizantům z řad pracovníků filmového průmyslu. 

Režie: Edward Dmytryk
Produkce: Adrian Scott (RKO)
Scénář: John Paxton, John Wexley
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Roy Webb
Výprava: Carroll Clark, Albert S. D'Agostino
Střih: Joseph Noriega
V hlavních rolích: Dick Powell, Walter Slezak, Micheline Cheirel, Morris Carnovsky, Jack La Rue, Edgar Barrier, Luther Adler a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 25. prosince 1945

Odkazy

26. května 2020

Wicked Woman (1953)

Wicked Woman
USA, 1953, 77 min.

Na hollywoodské poměry nezvykle vysoká, statná herečka Beverly Michaels se v letech 1950 a 1951 představila v diametrálně odlišných charakterizacích ve dvou raných amerických filmech Huga Haase - jako vypočítavá svůdnice Betty v Hlídači č. 47 (Pickup) a jako obětavá matka a oddaná manželka Clara v Dívce na mostě (The Girl on the Bridge). Už samotný název deklaruje, že ve snímku Wicked Woman půjde o navázání na první polohu, která u diváků silně zarezonovala a udělala z nízkorozpočtového Hlídače překvapivý hit sezony.

"Zlá žena" přijíždí.
Snímek režiséra Russella Rouse z roku 1953 dokonce vytváří dojem, jako by Betty z Hlídače nasedla do autobusu, opustila fikční svět Haasova filmu a objevila se ve Wicked Woman pod novou identitou jako Billie. Opět jde o atraktivní a pohlednou, ale zároveň vulgární a zákeřnou mladou ženu, která si se všemi kolem zahrává. V Hlídači si Betty kolem prstu omotala postaršího vdovce a kontrolora železniční trati Hunkyho (v podání Huga Haase) a jeho mladšího zástupce Steva. Ve Wicked Woman má Billie spadeno na bláhového starého mládence malého vzrůstu Charlieho (Percy Helton) a mužného (a ženatého) spolumajitele prosperujícího baru Matta (Richard Egan). Oba využívá k tomu, aby se snadno dostala k penězům, které jí mají pomoci ke splnění dlouholetého snu - Billie touží odjet do Mexika a tam bezstarostně chytat bronz na pláži.

Nepoučitelná Billie si hledá další kořist. Některé outfity Beverly Michaels připomínají kostýmy, které nosila Lana Turner v Pošťák vždy zvoní dvakrát. 
Hlídače a Wicked Woman vedle příběhu, postav a obsazení hlavní ženské role spojují i další aspekty. Oba filmy se natáčely v ateliérech Motion Picture Center na Cahuenga Blvd. v Hollywoodu, které dnes fungují pod názvem Red Studios. Jako asistent režie se na Wicked Woman podílel Leon Chooluck, jeden z nejčastějších spolupracovníků Huga Haase během jeho desetileté režijní kariéry v USA, který na Hlídači plnil funkci produkčního. Za zmínku stojí také osobnost kameramana Eddieho Fitzgeralda - ten na Hlídači pracoval jako operátor kamery a na některých pozdějších Haasových filmech (Jiná žena /The Other Woman/ nebo Návnada /Bait, oba 1954) byl povýšen na hlavního kameramana.

Režie se na Wicked Woman ujal Russell Rouse, budoucí manžel Beverly Michaels (vzali se v roce 1955), který je rovněž podepsaný pod experimentálním noirem The Thief (1952) natočeným zcela bez použití dialogů. (Na okraj si dovolím zmínit, že společným synem Rouse a Michaels je oscarový střihač Christopher Rouse, známý hlavně spoluprací s Paulem Greengrassem.) Film z produkce Edwarda Smalla, specializujícího se především na béčkové snímky, disponuje příhodně ošuntělým vizuálem a zejména výbornou Beverly Michaels, která své postavě propůjčuje správnou kombinaci svůdnosti a nenapravitelné zkaženosti. Noirový brak, jak ho máme nejraději!

Sledování si zpříjemněte koktejlem namíchaným podle instrukcí Eddieho Mullera:


Režie: Russell Rouse
Produkce: Clarence Greene (Edward Small Productions)
Scénář: Russell Rouse, Clarence Greene
Kamera: Eddie Fitzgerald
Hudba: Buddy Baker
Výprava: Joseph St. Amand
Střih: Chester W. Schaeffer
V hlavních rolích: Beverly Michaels, Richard Egan, Percy Helton, Evelyn Scott, Robert Osterloh a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 6. prosince 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

18. května 2020

James Naremore - Film Noir: A Very Short Introduction

Úvodů do filmu noir existují kvanta a z vlastní zkušenosti můžu říct, že jejich kvalita je velmi nevyrovnaná. Na útlou knížku Jamese Naremorea z úspěšné série Oxford University Press jsem se ale mimořádně těšil, protože autorovu předchozí publikaci o noiru - More than Night: Film Noir in Its Contexts - považuji za jeden z nejpodnětnějších příspěvků k této notoricky obtížně uchopitelné problematice. Kromě toho je Naremore, emeritní profesor z Indiana University, autorem monografií o Orsonu Wellesovi, Stanleym Kubrickovi, Vincente Minnellim nebo filmovém herectví. Na našem blogu jsme už dříve referovali o jeho studii věnované Sladké vůni úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), která vyšla jako součást řady BFI Classics.

Ve Film Noir: A Very Short Introduction autor přehledně shrnuje myšlenky, které na mnohem větší ploše rozpracoval v již zmiňované, čtyřsetstránkové knize More than Night: Film Noir in Its Contexts. Jeho přístup vychází z teze, že termín film noir je záležitostí nejen dějin filmu, ale také dějin idejí: "jinými slovy označuje jak sérii svůdně zábavných filmů, tak proměnlivou historii kritické recepce, která dává kategorii jméno, tvaruje obchodní strategie a ovlivňuje způsoby vidění." Naremore pokračuje: "To je hlavní důvod, proč je film noir tak obtížné definovat. Spojení může odkazovat k amorfní skupině filmů, mrtvému období nebo pokračující tradici. Jde stejným dílem o důležité filmové dědictví a představu, kterou jsme se rozhodli projektovat na minulost." (s. 36) O pár řádků výše autor uvádí, že filmy označované jako noiry nesdílejí žádný jeden společný rys, snad jen s výjimkou určitého stupně tematické nebo tonální temnoty. Ostatně paleta titulů, o kterých jsme na těchto stránkách v minulosti psali nebo které jsme uváděli v rámci dosavadních sedmi ročníků Noir Film Festivalu, to dosvědčuje.


Místo pokusů o definitivní historii filmu noir nebo všezahrnující definici, které jsou předem odsouzené k nezdaru, tak Naremore film noir zkoumá jako elastickou kategorii, která evokuje různé významy a koncepty. V šesti kapitolách se zabývá (1) vývojem noiru jakožto myšlenky či ideje, která nečekaně pevně zakořenila v odborném i laickém diskurzu; (2) vztahem filmu a moderní literatury, zejména pak v souvislosti s představiteli hard-boiled tradice a jejich pokračovateli; (3) cenzurou filmových obsahů a regulací v důsledku politické kontroly; (4) ekonomickými determinantami filmové produkce a kulturním statusem noiru; (5) různými styly filmu noir v kontextu estetického, technologického a společenského vývoje; a (6) "posmrtným životem" filmu noir v současném mediálním terénu. V průběhu svého výkladu Naremore rozhání často živené mýty - například že film noir má jasně dané časové a geografické hranice (nemá), že byl přímo a nezvratně ovlivněn německým expresionismem (nebyl) nebo že femme fatale a velkoměstská džungle jsou esenciálními ingrediencemi každého snímku s noirovou nálepkou (nejsou).

Celá kniha je napsána velmi zasvěceně a čtivě a jsem si jistý, že má co říci jak těm, kdo se o film noir teprve začínají hlouběji zajímat, tak těm, kteří už o něm mají něco nastudováno. Zamrzí jen občasné faktografické chyby nebo překlepy (Joseph Breen je chybně označen za šéfa MPPDA, dlouholetý skutečný prezident tohoto profesního sdružení Will Hays je uveden jako Will Hayes, opakovaně je zkomoleno jméno spisovatelky Very Caspary). E-kniha je v prodeji za osm dolarů, tedy něco málo přes dvě stovky. Těžko někde natrefíte na výhodnější koupi.

NAREMORE, James. Film Noir: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 2019). 152 stran.

8. května 2020

The Chase (1946)

The Chase
USA, 1946, 85 min.

NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY A PROZRAZUJE DŮLEŽITÝ DĚJOVÝ ZVRAT

Protože mám nadívány desítky klasických filmů noir, občas podléhám pocitu, že mě už nemůže nic překvapit. Pak ale narazím na film, jako je The Chase, který mě svým těžko předvídatelným vývojem zápletky vyvede z omylu.


Kdybych si lépe prostudoval úvodní titulky, byl bych na jeho bizarní narativní machinace lépe připravený. Snímek totiž vznikl podle předlohy Cornella Woolriche, plodného autora, který noiru poskytl více námětů než kdokoliv jiný. Charakteristika jeho tvorby od Jamese Naremora skvěle padne i na The Chase. Jeho romány a povídky zpravidla disponují "obsedantními postavami, které často trpí výpadkem paměti či ztrátou vědomí v důsledku konzumace alkoholu nebo se ocitají v situacích, kdy jim nikdo nevěří. Mnoho jeho zápletek hraničí s fantastičnem nebo v divácích vyvolává pocit 'je to skutečnost nebo se mi to jenom zdá?' Někdy končí šťastně - odtud pramení Woolrichova obliba a množství adaptací jeho děl -, ale zároveň po nich zůstává pachuť obav a děsu." (1)

Hlavním hrdinou noiru z roku 1946 je válečný veterán Chuck Scott (Robert Cummings). Jeho minulost se dlouhou dobu nezdá podstatná, ve skutečnosti je ale klíčem k výstavbě celého syžetu. Chuck se totiž potýká s výpadky vědomí a to, co dlouho považujeme za realitu, je jen výplod jeho fantazie, způsobený otřesem z války. Tvůrci přechod mezi skutečností a snem nijak nesignalizují, čímž vytvářejí pocit dezorientace (to jim mnoho diváků vyčítalo a stále vyčítá - stačí se přesvědčit v komentářích na ČSFD). Osobně jim to za zlé nemám, protože tato taktika souzní jak s hrdinovou anamnézou, tak s obecnějšími strategiemi typickými pro noirovou poetiku (ostatně motiv snu nebo halucinace používají mnohé další noiry z tohoto období, například Žena za výlohou /Woman in the Window, 1945/ nebo Strange Impersonation /1946/).

Tento zvrat by ale sám o sobě pravděpodobně nestačil na to, abych v souvislosti s The Chase mluvil o "bizarních narativních machinacích". K celkovému dojmu přispívají další prvky - například pokroucené mezilidské vztahy nebo nezvyklé dějiště. Příběh alternuje mezi Floridou a Kubou (přestože byl samozřejmě nasnímán kompletně v ateliéru) a zaměřuje se na aktivity pochybného podnikatele Eddieho Romana (Steve Cochran) a jeho společníka Gina (Peter Lorre), pro které začne důvěřivý Chuck pracovat jako šofér. Eddie má zálibu v nebezpečí a zejména v rychlosti, což se projevuje velmi zvláštním způsobem: pod zadním sedadlem ve svém voze má nainstalovány pedály, takže může kdykoliv převzít kontrolu nad akcelerací, stlačit plyn až na podlahu a sledovat, jak se jeho řidič potí ve snaze udržet auto na silnici.

Sedět s Eddiem Romanem v jednom autě je jako hrát ruskou ruletu.

Dalším důležitým jménem a vodítkem pro formování diváckých očekávání je po Woolrichovi režisér Arthur Ripley, který o dva roky dříve představil pozoruhodný film s exulantským tématem Voice in the Wind (1944), jehož štáb tvořili z velké části uprchlíci z Evropy. I v případě The Chase je podíl exulantů nepřehlédnutelný - produkci měl na starosti Seymour Nebenzal, který byl klíčovou osobností německého filmového průmyslu v období nástupu zvuku; kameru ovládal věhlasný, v Karlových Varech narozený Franz Planer; hudbu složil Michel Michelet (vl. jm. Michail Levin), který po odchodu z rodného Kyjeva strávil 30. léta ve Francii; a mezi herci najdeme ikonického představitele noirových padouchů Petera Lorreho nebo francouzskou herečku Michèle Morgan, která podobně jako mnozí další Evropané strávila válečná léta v Hollywoodu. Hlavní roli nicméně ztvárnil ryzí Američan Robert Cummings, který byl na útěku i v jiných filmech, z nichž nejslavnější je Sabotér (Saboteur, 1942) Alfreda Hitchcocka.

Ukázka Planerova atmosférického svícení. Vlevo Peter Lorre, uprostřed Robert Cummings.
Hlavní ženská postava v podání Michèle Morgan.

Film těží z neotřelé zápletky, balancující na pomezí snu a reality, charismatu hereckého obsazení - zejména záporáci Cochran a Lorre jsou neodolatelní - a rafinované práce kamery, která vytváří patřičně bezútěšnou a paranoidní atmosféru. Nejde přímo o zapomenuté mistrovské dílo, ale nebuďme přehnaně nároční.

(1) NAREMORE, James. Film Noir: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 2019), s. 87–88.

Režie: Arthur Ripley
Produkce: Seymour Nebenzal (Nero Productions)
Scénář: Philip Yordan podle předlohy Cornella Woolriche
Kamera: Franz F. Planer
Hudba: Michel Michelet
Výprava: Robert Usher
Střih: Edward Mann
V hlavních rolích: Robert Cummings, Michèle Morgan, Steve Cochran, Lloyd Corrigan, Jack Holt, Don Wilson, Peter Lorre a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 22. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

4. května 2020

Podpořte vídeňské Muzeum Třetího muže

Globální epidemie koronaviru a omezení s ní spojená citelně zasáhly tisíce kulturních institucí po celém světě. Současně ale vzedmuly nebývalou vlnou solidarity, která ukázala, že lidé nejsou ke kultuře a sobě navzájem lhostejní. Pokud jste vy sami ze současné situace vyvázli bez zásadnějšího propadu v příjmech a počítáte se mezi milovníky filmu noir, zvažte podporu Muzea Třetího muže ve Vídni. Výpadek letošní turistické sezóny může být pro toto unikátní místo fatální. Proto jeho provozovatelé spustili crowdfundingovou kampaň s cílem vybrat 24 000 EURO na pokrytí nezbytných nákladů, které zaručí, že budeme moci muzeum navštívit i příští rok (a potom zas a znovu). Je na vás, jakou částkou přispějete i jestli budete nezištnými mecenáši, nebo si za svou podporu zvolíte jednu z lákavých odměn, například originální políčko z 35milimetrové kopie legendárního noiru, o kterém to všechno je.


Přispět můžete zde.

28. dubna 2020

Gun Crazy (1950) a Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema (2014)

Gun Crazy 
USA, 1950, 87 min.

Gun Crazy se do dějin kinematografie zapsalo jako kvintesenciální drama o milenecké dvojici na útěku před zákonem. Přestože zdaleka nešlo o první film uplatňující tento divácky vděčný narativní vzorec (vzpomeňme na Žiješ jenom jednou /You Only Live Once, 1937/ Fritze Langa nebo Žijí v noci /They Live by Night, 1948/ Nicholase Raye), panuje všeobecná shoda na tom, že právě ve snímku Josepha H. Lewise a v pozdější variaci na totéž téma od Arthura Penna Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) našla tato forma své nejkanoničtější provedení.

V nedávné publikaci z vlastní produkce Eddie Muller (car filmu noir a někdejší host Noir Film Festivalu) rozplétá fascinující příběh vzniku Gun Crazy a při té příležitosti boří řadu mýtů, které s ním byly dlouhá léta spojovány. Příběh vychází z povídky Kantora MacKinlayho, který sice začínal u pulpových námětů, ale postupně se stal váženým novinářem a spisovatelem a později dokonce laureátem Pulitzerovy ceny za román Andersonville (1955). Předloha, vydaná časopisecky v roce 1940, byla autorem míněna jako seriózní úvaha nad původem násilných a zločineckých tendencí v americké mládeži. Než se však příběh o téměř deset let později dostal na plátno, prošel řadou zásadních úprav. Přesto Muller ukazuje, že některé scény - později připisované geniální invenci režiséra Josepha H. Lewise (například slavná jednozáběrová sekvence bankovní loupeže sledovaná z prostoru automobilu) - měly důležitou oporu již v materiálu napsaném Kantorem.


Finální verzi scénáře připravil Dalton Trumbo. Jakožto člen tzv. Hollywoodské desítky byl ovšem na konci 40. let (a vlastně po celou následující dekádu) na černé listině, a tak jej musel v titulcích filmu zastoupit jeho kolega Millard Kaufman. Teprve v roce 1992 byly zásluhy připsány správné osobě. Nadaného Trumba angažovali produkující bratři Kingové, jejichž největším dosavadním úspěchem byla béčková gangsterka Dillinger (1945) s Lawrencem Tierneym v titulní roli. Na Gun Crazy vyčlenili štědrý, přibližně půlmilionový rozpočet, který umožnil štábu v čele s Lewisem natáčet v nezvyklém komfortu blížícím se áčkovým produkcím velkých studií.

Film ve své době komerčně neuspěl. Nepomohla ani zbrusu nová reklamní kampaň a přihlouplý distribuční název Deadly Is the Female.
Přestože Lewis v pozdějších rozhovorech svůj podíl na filmu zveličoval, nelze zpochybnit, že mu spolu s kameramanem Russellem Harlanem dokázal vtisknout nezapomenutelný styl. Vedle zmiňované, často citované a všeobecně obdivované jednozáběrové loupeže (pusťte si ukázku níže) se v Gun Crazy objevují další invenční a divácky silné momenty - například loupežné přepadení podniku na zpracování masa nebo závěrečná konfrontace ústřední dvojice s představiteli zákona uprostřed bažin obklopených mlhou. Harlan často spoléhá na asymetrické kompozice s velkou hloubkou ostrosti a šokující detaily (například mrtvé kuře), které mají zneklidňující účinek. Filmu prospívá také to, že byl z velké části natáčen v exteriérech mimo studio - například přepadení banky bylo nasnímáno za běžného provozu v kalifornském Montrose, jen přes kopec za Los Angeles.


Působivost filmu o dvou mladých lidech fascinovaných zbraněmi, kteří se postaví zavedenému společenskému pořádku, závisela také na vhodném obsazení. Muller ve své knize popisuje výběr hereckých představitelů Barta a Annie a neopomene zdůraznit, že John Dall (známý zejména z Hitchcockova Provazu /Rope, 1948/) i Peggy Cummins jsou naprosto skvostní. Cummins se o mnoho let později - 25. ledna 2013 - zúčastnila vyprodané projekce snímku v sanfranciském Castro Theatre a podle fotografií ji reakce návštěvníků na více než šedesát let starý film dojala.

Mullerova pečlivě sestavená a bohatě ilustrovaná knížka vám poskytne spoustu zajímavých zákulisních informací a hlavně vám mnohokrát připomene, že Gun Crazy je zábavné a chytré mistrovské dílo, které vzešlo ze shody i konfrontace mnoha tvůrčích osobností.

Když máte výtisk od autora s osobním věnováním, proč se tím nepochlubit, že ano? 

O nepříliš povedeném remaku z roku 1992 jsme referovali zde.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Frank King, Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Dalton Trumbo podle povídky Kantora MacKinlayho
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Victor Young
Výprava: Gordon Wiles
Střih: Harry Gerstad
V hlavních rolích: Peggy Cummins, John Dall, Barry Kroeger, Nedrick Young, Harry Lewis a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. ledna 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

MULLER, Eddie. Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema. Alameda: Black Pool Productions, 2014. 192 stran.

22. dubna 2020

2 x Top 10 Juliana Halea

Julian Hale je fanoušek filmu noir žijící v Belgii. Pokud byste si s ním rádi vyměnili tipy na filmy nebo podělili o názory a zkušenosti, můžete jej kontaktovat na emailu julianahale@gmail.com. Zde jeho krátké představení a dvě top 10 - jedna klasického noiru a druhá neo-noiru.

I am a big film noir aficionado. I have a small group of friends and acquaintances who go to film noirs in the Cinematek in Brussels and watch films/have dinner together at each other’s houses. I’m not quite sure how much of a fan they are but they keep coming so that’s got to be good!

My passion started without me realising it. I saw The Man Who Wasn’t There and Memento without knowing that these were neo-noir films (i.e films that hark back to and draw on elements of black and white film noir movies from the 1940s and 1950s). I recall watching, in the 1980s, various great black and white films and, in the 1990s, thinking to myself that there were a lot of old black and white films that I would like to see some day.

What sparked my current passion for film noir in particular was when, one day in around 2015, I went to see Touch of Evil (Orson Welles). After seeing that brilliant film (it is in my top ten film noir for sure), I found out that it was a film noir and started reading about it. I now have a small film noir library, which I dip into when I see films to look at the fantastically arty pictures and posters and to understand more about the films, the directors and the actors.

What first drew me to film noir and still draws me is the fast paced and clever dialogue and banter between the protagonists as well as the complexity of the plots.

My top ten film noir
Touch of Evil (1958)
Double Indemnity (1944)
Mildred Pierce (1945)
The Big Sleep (1946)
Shadow of a Doubt (1945)
Citizen Kane (1948)
The Third Man (1949)
Strangers on a Train (1951)
Rope (1948)

My top ten neo noir 
The Usual Suspects (1995)
L.A. Confidential (1997)
Memento (2000)
Blood Simple (1984)
The Man Who Wasn’t There (2001)
Fargo (1996)
Blade Runner (1982)
Chinatown (1974)
Dirty Harry (1971) (though not really film noir in my book)
The Matrix (1999) (possibly)

17. dubna 2020

The Accused (1949)

The Accused
USA, 1949, 101 min.

Bezprostředně po zisku svého jediného Oscara za Farmářovu dceru (The Farmer's Daughter, 1947) dostala Loretta Young další skvělou hereckou příležitost v tomto psychologickém thrilleru z produkce Paramountu. Hraje v něm univerzitní profesorku psychologie Wilmu Tuttle, která v sebeobraně zabije jednoho ze svých studentů, psychicky nevyrovnaného Billa (Douglas Dick), jenž jí předtím dělal nemístné návrhy a nakonec se ji pokusil znásilnit. Wilma je přesvědčená, že by nikdo její verzi událostí nevěřil, a proto se pokusí zamaskovat Billovu smrt jako nehodu a tím svézt vyšetřující policisty z kurzu.


Protože jsme svědky Billovy agrese, máme pro Wilminu reakci pochopení a přejeme jí, aby se vyhnula obvinění. V podstatě celý narativ jsme jí nablízku a dění pozorujeme z její perspektivy. To ostatně vyplývá už z organizace syžetu, který se z části odvíjí retrospektivně a doprovází jej Wilmin hlas seznamující nás s jejími pocity a myšlenkami. Pořádnou porci sympatií ve prospěch Wilmy samozřejmě dokáže zajistit i její herecká představitelka. Loretta Young nebyla žádnou proradnou femme fatale, naopak byla během své kariéry spojována s prototypem neškodné a milé ženy. Z pohledu diváka tedy není pochyb o tom, že Wilma nemůže být za zabití Billa jakkoliv zodpovědná.

Loretta Young jako žena stíhaná pocitem viny.

Pozoruhodné je, že naopak policie se po Billově smrti dostává do pozice antagonisty. Plukovník Dorgan (Wendell Corey) je nebezpečně prozíravý a celou dobu je jen krůček od toho, aby nasbíral dostatek důkazů a obvinil Wilmu z vraždy (přestože paralelně také podléhá jejímu šarmu). Asistuje mu v tom specialista na vědecké vyšetřovací metody, zapálený a poněkud excentrický doktor Romley (Sam Jaffe), jehož filmový styl mnohdy až démonizuje. Naopak na Wilmině straně stojí sympatický právník Warren (Robert Cummings), který se nakonec (podle očekávání) stane jejím nápadníkem a zastáncem.

Zástupci zákona místy připomínají spíše ďáblovy pomocníky.

Motiv znásilnění je filmem pojednán tak odvážně, jak to jen Produkční kodex na konci 40. let dovoloval (předpokládám, že románová předloha je v tomto explicitnější). Kriminální linka je ve filmu nápaditě propojena s univerzitním dějištěm a povoláním hlavní hrdinky, staropanenské učitelky psychologie, která ve svých přednáškách mimo jiné probírá i příčiny abnormálního chování. Sama po tragické konfrontaci s Billem trpí pocitem viny, přestože jednala pouze tak, jak bylo v dané situaci nezbytné.

Film se může pochlubit výbornou kamerou Miltona Krasnera (např. Šarlatová ulice /Scarlet Street, 1945/ nebo Podvod /The Set-Up, 1949/), jehož práce dokáže zaujmout a strhnout hned v úvodní noční sekvenci (předcházející retrospektivě), kdy ještě netušíme, co se vlastně stalo. I na dalších pozicích najdeme mistry svých oborů - hudbu složil Victor Young, autorem výpravy byl Hans Dreier a na kostýmy dohlížela Edith Head. Režíroval spolehlivý William Dieterle, k jehož dalším noirům patří o něco mladší Dark City (1950) a The Turning Point (1952).

Režie: William Dieterle
Produkce: Hal B. Wallis (Paramount)
Scénář: Ketti Frings podle románu June Truesdell
Kamera: Milton R. Krasner
Hudba: Victor Young
Výprava: Hans Dreier, Earl Hedrick
Střih: Warren Low
V hlavních rolích: Loretta Young, Robert Cummings, Wendell Corey, Sam Jaffe a další

Distribuce: Paramount
Premiéra: 12. ledna 1949

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie