Těšte se na první český ryze noirový festival!

Noirový festival v Česku už není jen hudbou budoucnosti. Letos se všichni dočkáme! Vezměte si diáře a poznačte si v nich termín 21.-25. srpna 2013. Místo: Kokořín. Konání přehlídky filmů tak esenciálně spjatých s městem v poklidné přírodní rezervaci bude jistě zajímavým kontrastem. Je však třeba říct, že i noiroví hrdinové nezřídka z urbanistické džungle utíkali na venkov.

Od středy do neděle bude promítnuto celkem 21 filmů, z toho 18 klasických amerických noirů a pro ozvláštnění i tři české/československé. Jejich tituly se již brzy dozvíte z webových stránek festivalu, které budou v nejbližší době spuštěny.

Na Facebooku akce již organizátoři prozradili jména některých promítaných titulů, a to naprostých klasik jako Maltézský sokol (1941), Pojistka smrti, Laura (oba 1944) a Hluboký spánek (1946). Podle Humphreyho Bogarta a Gene Tierney budou dokonce pojmenovány dva promítací sály (v galerii Truhlárna a restauraci Pobuda). Třetím promítacím místem bude přímo nádvoří hradu Kokořín. Mezi jednotlivými projekčními místy bude návštěvníky festivalu kyvadlově dopravovat motorový vláček Kokořík (s kapacitou 36 osob). Takže vezměte své ratolesti a všechny přátele a známé a přijeďte na Kokořín! Budeme se na vás těšit.

O dalších podrobnostech spjatých s programem i organizací vás samozřejmě budeme včas informovat. 

Noirová hádanka (16.)

Hugo Haas se vrací do San Francisca

Po projekci Jiné ženy (The Other Woman) na letošním ročníku přehlídky Noir City bude v San Franciscu uveden další z Haasových amerických snímků, a sice Pickup (jenž byl na Noir City shodou okolností představen v loňském roce). Stane se tak v rámci čtrnáctidenního noirového maratonu v kině Roxie, který nese název I Wake Up Dreaming a odstartuje 10. května. Pickup se dostane na řadu v pátek 17. května, kdy utvoří dvojprogram s jiným snímkem s hereckou účastí Beverly Michaels, Wicked Woman. Kompletní program této sympatické akce najdete zde.

zdroj: http://cinematreasures.org

Historie Roxie Theater s aktuální kapacitou pouhých 238 míst se datuje až do roku 1912. Dnes se programově věnuje projekcím nezávislých, zahraničních a klasických snímků. Pokud se někdy vyskytnete v městě noiru zaslíbeném (= SF), vězte, že se Roxie nachází pouhé dva bloky od misie Dolores, kterou proslavilo Hitchcockovo Vertigo.

Líbej mne až k smrti (1955)

Kiss Me Deadly
USA, 1955, 107 min.

O Aldrichově slavné adaptaci populárního románu Mickeyho Spillanea se často píše jako o nukleárním či apokalyptickém noiru. Oba přívlastky jsou velice příhodné a to nejen kvůli námětu, jenž byl silně ovlivněn paranoiou kolem studené války, ale i kvůli pojetí postav a stylistickému ztvárnění, jež ve vztahu k předchozím noirovým snímkům zacházejí nebývale daleko. 

Hlavním hrdinou už není chandlerovský moderní rytíř s přísně nastavenými morálními zásadami, ale bezskrupulózní Mike Hammer (Ralph Meeker), jenž si očividně libuje v násilí a jehož praktiky jsou alespoň z části ospravedlnitelné pouze proto, že lidé kolem něj jsou snad ještě amorálnější než on sám.  To platí nejen pro tajemného arcizločince doktora Soberina (Albert Dekker), který má zvláštní oblibu v enigmatickém vyjadřování, jeho zákeřnou pomocnici Gabrielle/Lily (Gaby Rodgers), ale i pro řadu vedlejších a epizodních figurek (například lékař v márnici). Morální rovnováhu zobrazeného světa se alespoň částečně pokoušejí vyvážit Hammerova sekretářka a milenka Velda (Maxine Cooper) a jeho nejbližší přítel, automechanik Nick  (Nick Dennis). Během pátrání po "velkém čemsi" (the great whatsit) se však oba dostávají do bezprostředního ohrožení a Nick nakonec za svou loajalitu Mikeovi zaplatí životem.

otevření "velkého čehosi" stojí na počátku nukleární apokalypsy

Co se formálních postupů týče, Aldrich a jeho spolupracovníci (zejm. scenárista A. I. Bezzerides) se rozhodli vynechat obligátní voiceover a flashbackovou strukturu a místo toho vyprávění ženou nezadržitelným tempem stále vpřed. Na úrovni stylu pracují s množstvím rakurzů, vychýlených či hloubkových kompozic, nočních scén nebo nezvyklých ruchů (otevírání tajemného kufříku), jež všechny posilují celkový dojem neklidu, zmaru a bezvýchodnosti. (Zájemce odkazuji na studii Alaina Silvera v prvním Film Noir Readeru, kde je styl podroben detailní analýze,  viz str. 208-235.) 

již úvodní titulky divákovi naznačují, že svět
v Líbej mne až k smrti je obrácený vzhůru nohama

Bizarnost a surreálnost světa v Líbej mne až k smrti podtrhují četné aluze: v dialozích se odkazuje mimo jiné na Pandoru, Lotovu ženu nebo Kerbera; zásadní narativní posun je zprostředkován skrze báseň "Remember Me" prerafaelitské básnířky Christiny Rossetti; opakovaně je ve snímku diegeticky užita vážná hudba a opera; a celý Hammerův quest v sobě nese ozvuky artušovského hledání svatého grálu. Toto spojení tzv. vysokého (opera, klasická hudba, poezie, biblické odkazy) s nízkým (pulpová předloha, důraz na "primitivismus" hlavního hrdiny, propojení sexu a násilí) má za výsledek jeden z nejpozoruhodnějších filmů noir vůbec, jenž ovlivnil řadu pozdějších tvůrců v USA i jinde (Jean-Luc Godard, Quention Tarantino) a dnes bývá považován za jeden z překlenovacích stupňů mezi klasickým noirem a neo-noirem.

Režie: Robert Aldrich

Produkce: Robert Aldrich, Victor Saville (Parklane Productions)

Scénář: A.I. Bezzerides, podle románu Mickeyho Spillanea

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Frank DeVol

Výprava: William Glasgow

Střih: Michael Luciano

V hlavních rolích: Ralph Meeker, Albert Dekker, Paul Stewart, Maxine Cooper, Gaby Rodgers, Nick Dennis a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 18. května 1955

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Secret Beyond the Door (1948)

Secret Beyond the Door
USA, 1948, 95 min.

Druhý a zároveň poslední film vzešlý ze spolupráce mezi Fritzem Langem, herečkou Joan Bennett a jejím manželem a producentem Walterem Wangerem bývá většinou hodnocen jako komerční a umělecký nezdar, který vedl k osobním rozepřím mezi režisérem a jeho hvězdou a k rozpuštění nezávislé produkční společnosti Diana Productions. Sám Lang o snímku nerad hovořil a když už na něj došla řeč, označoval jej za nepovedený pokus napodobit úspěch Hitchcockova gotického dramatu Mrtvá a živá (Rebecca, 1940). My ve Film Noir Blogu jsme však již dlouho přesvědčeni, že kvality Secret Beyond the Door jsou mnohem vyšší, než jeho pověst naznačuje.

Film, zřetelně inspirovaný nejen slavným Hitchcockovým snímkem ale i příběhem o Modrovousovi, disponuje řadou pozoruhodných rysů, které stojí za zmínku. V první řadě to je pojetí hlavní postavy Celie v podání Joan Bennett: většina příběhu je filtrována skrze její vědomí, což se projevuje nejen tím, že rozsah našich (diváckých) informací je až do zvratu v poslední čtvrtině filmu identický s jejím, ale rovněž tím, že narace je na řadě míst subjektivizována prostřednictvím jejího voiceoveru. V klíčových situacích tak slyšíme hrdinčiny bezprostřední myšlenky a pocity (zajímavé je, že Celiino vyprávění alternuje mezi přítomným a minulým časem). Tvůrci Celii přiřadili (pro ženu nezvykle) aktivní pozici v narativu: můžeme ji tak vnímat jako ženský ekvivalent klasického noirového detektiva - ovšem s tím rozdílem, že předmětem jejího pátrání/vyšetřování není zločin, ale naopak duše jejího manžela Marka (Michael Redgrave), který v minulosti utrpěl trauma, jež jej osudově poznamenalo ve veškerých vztazích k ženám. 

Secret Beyond the Door se v tomto ohledu obrací k tehdy módní psychoanalýze a v souladu s hollywoodskými konvencemi ji vnímá jako mocný terapeutický lék - jako symbolický klíč k zamknutým dveřím našeho podvědomí. (Klíče a dveře - jak už název filmu naznačuje - představují stěžejní motivy Langova snímku.) Znalce obdobných filmů z téhož období (nejslavnější je patrně Rozdvojená duše Alfreda Hitchcocka) pak nemůže překvapit rozuzlení příběhu, v němž pouhé odhalení Markova traumatu stačí k (téměř) úplnému vyléčení.

Jestliže k výstavbě vyprávění a jednotlivým elementům příběhu lze mít opodstatněné námitky, vizuální stránka na ně dává rychle zapomenout. (Těžko pak hledat zdůvodnění pro Langovu nespokojenost s prací kameramana Stanleyho Corteze - viz rozhovor s Langem zveřejněný ve Film Noir Readeru 3, s. 56.) Kamera ladnými pohyby prozkoumává tajemné sídlo Lampherových, přerámovává z jednoho předmětu na druhý a pečlivě buduje mysteriózní atmosféru. Vrcholem Cortezova úsilí jsou dvě precizně nasvícené scény v závěru - zběsilý útěk Celie do krajiny prostoupené mlhou (viz obrázky níže) a Markův imaginární soudní proces, jenž dává průchod jeho sebetrýzni.

Sečteno podtrženo, ať už je pověst Langova snímku jakákoliv, měli byste zahodit všechny předsudky a dát mu šanci. 

Režie: Fritz Lang

Produkce: Walter Wanger, Fritz Lang (Diana Productions)

Scénář: Silvia Richards, podle námětu Rufuse Kinga

Kamera: Stanley Cortez

Hudba: Miklós Rósza

Výprava: Max Parker

Střih: Arthur Hilton

V hlavních rolích: Joan Bennett, Michael Redgrave, Anne Revere, Barbara O'Neil, Natalie Schafer a další

Distribuce: Universal Pictures

Premiéra: 1. ledna 1948

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Diskuze o noirové hudbě

Nedávno nám jeden náš věrný čtenář položil zajímavou otázku - jak by měla znít noirová hudba?
Jelikož nás zajímají vaše názory, rozhodli jsme se pro otevřenou diskuzi - co si myslíte vy?

My jsme na blogu během loňského Noir City v San Franciscu doporučovali album Davida Olneyho Film Noir - viz zde. Na Noir City tehdy hrál živě se svou kapelou a znělo to velmi zajímavě...

Hugo Haas v USA

Všechny filmové fanoušky srdečně zveme na výstavu zaměřenou na americké období v tvorbě Huga Haase. Následuje kompletní tisková zpráva s veškerými detaily. Budeme se těšit na viděnou!

2. dubna 2013 od 18.30 hodin proběhne v prostorách Uměleckého centra UP na Konviktu (v 1. patře vedle Auditoria maxima) vernisáž výstavy „Hugo Haas v USA 40–62“. Výstava potrvá do 30. dubna 2013 a doprovodí ji dvojice přednášek a projekcí, které se uskuteční 9. a 11. dubna 2013.

 

Výstava „Hugo Haas v USA 40–62“ se prostřednictvím vzácných archivních materiálů pokouší přiblížit dosud nedostatečně zmapovanou část života a kariéry tohoto významného umělce. Vystaveny jsou Haasovy dopisy zasílané z exilu přátelům do Československa, dále úřední dokumenty, články z dobového tisku a vybrané propagační materiály (plakáty, fotosky, propagační karty). Dopisy byly zapůjčeny z Památníku národního písemnictví – literárního archivu. Ostatní materiály pocházejí ze soukromé sbírky Milana Haina, který se americkému období Haasovy kariéry odborně věnuje již několik let. Podle něj jsou Haasovy americké filmy stále nedostatečně doceněny: „Haasova americká tvorba je pozoruhodná z mnoha různých důvodů. U nás je však bohužel až příliš často předmětem nejrůznějších mýtů či anekdot, které se skutečným stavem věcí nemají moc společného. Naše výstava chce tuto význačnou kapitolu Haasovy kariéry zbavit mystičnosti a věcným, ale zároveň atraktivním způsobem ji představit široké veřejnosti.“

K většímu povědomí přispěje vedle samotné výstavy také dvojice projekcí doprovozených přednáškami. V úterý 9. dubna se ve filmovém sálu v podkroví Konviktu od 18.30 hod. uskuteční přednáška Milana Haina, která Haasovo působení v USA zařadí do obecného historického kontextu. Následovat bude od 20.00 projekce tamtéž. Ve čtvrtek 11. dubna proběhne od 18.30 v divadle Bílá nora přednáška Veroniky Zýkové o vztahu Haasovy československé a americké režijní tvorby a následně se bude konat ve filmovém sálu od 20.00 projekce.

 

Lucie Klevarová, koordinátorka akce, připomíná, že výstava i projekce jsou otevřeny všem zájemcům: „Zvolili jsme prostory bývalého jezuitského konviktu nejen pro jejich neopakovatelnou atmosféru, ale také kvůli možnosti využití bezbariérového přístupu do velké části objektu. Vycházíme vstříc rovněž sluchově handicapovaným spoluobčanům – oba filmy jsou opatřeny českými titulky pro neslyšící.“

 

Vstup na všechny akce je zdarma.

 

Projekt byl podpořen z programu Think Big, který realizuje Nadace Telefónica ve spolupráci s Nadací rozvoje občanské společnosti.

 

Dalšími partnery výstavy jsou online časopis 25fps.cz a Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci.

 

Více informací na http://hugo-haas.tumblr.com a http://www.facebook.com/haashugo.

 

Lucie Zubková

+420 603 146 753

e-mail: lucie.zubkova@gmail.com

Mildred Pierce (1945)

Mildred Pierce
USA, 1945, 111 min.

Michael Curtiz bývá obvykle vnímán jako "pouhý" řemeslník, rutinér a režisér jediného výjimečného filmu - legendární Casablancy (1942). Pokud se ovšem na jeho filmografii podíváme pozorněji, zjistíme, že takový pohled je reduktivní a v podstatě neudržitelný. Curtiz je totiž podepsán pod celou řadou pozoruhodných snímků; vedle westernů (Dodge City), dobrodružných filmů (populární série s Errolem Flynnem), muzikálů (Yankee Doodle Dandy), gangsterek (Hříšní andělé) či komedií (We're No Angels) mezi nimi najdeme i několik povedených noirů (The Unsuspected, The Breaking Point), jimž bezesporu vévodí Mildred Pierce, adaptace stejnojmenné knižní předlohy Jamese M. Caina.

Jak si již před lety všimla feministická kritička Pam Cook, filmová Mildred Pierce je rozdělena do dvou částí. Rámcové vyprávění, v němž dvakrát přihlížíme vraždě Monteho Beragona (Zachary Scott) - jednou v úvodu, podruhé (a trochu jinak!) v závěru - je ryzí noir: dominují mu noční, expresivně nasvícené záběry a matoucí způsob vyprávění, přivádějící diváka na mylnou stopu. Na základě vstupní sekvence totiž většina z nás začne z vraždy podezřívat Mildred (Joan Crawford), která je zprvu kódována jako typická femme fatale. Vložená retrospektiva, tvořící dominantní část stopáže, ovšem představuje klasické hollywoodské melodrama, v němž sledujeme snahu Mildred vypracovat se z uťápnuté ženy v domácnosti ("Co si pamatuji, vždycky jsem byla v kuchyni.") na majitelku úspěšného řetězce restaurací a souběžně s tím se zavděčit zkažené dceři Vedě (Ann Blyth). 

Mildred jako (falešná) femme fatale

Mildred jako žena v domácnosti

Mildred jako úspěšná podnikatelka

Mildred jako "tough guy"

Pozn.: Zajímavé je, že "noirové" prvky (tedy vražda Monteho a její následné vyšetřování, retrospektivní způsob vyprávění a Mildredin voicover) v předloze absentují a do filmu byly začleněny na popud producenta Jerryho Walda, který chtěl navázat na úspěchy snímků Pojistka smrti a Sbohem buď, lásko má. Věrnější adaptaci Cainova románu představuje televizní série Todda Haynese z roku 2011.

Ačkoliv se ve filmu objevuje několik výrazných mužských postav (vedle Monteho se jedná o Mildredina prvního manžela Berta a jeho bývalého obchodního partnera Wallyho), dá se říci, že nejsilnější romance vzniká mezi Mildred a Vedou. Dokonce lze v interpretaci zajít tak daleko, že Vedu můžeme označit za femme fatale (poté, co tuto roli převzala právě od Mildred) a její matku za verzi noirového drsného chlápka (tough guy), který se ji snaží získat bez ohledu na závazky vůči lidem okolo. Curtizův snímek ovšem překračuje tuto osobní rovinu a reflektuje i dalekosáhlejší problematiku: například proměnu společenského postavení žen během války, rozklad nukleární rodiny, utopičnost amerického snu či nepřeklenutelnost třídních rozdílů, kdy příslušnost ke společenské třídě není dána majetkem, ale rodově. 

Pokud ani po přečtení tohoto kratinkého textu nejste přesvědčeni o tematické komplexnosti a formální vytříbenosti Mildred, odkazuji vás na tento seznam studií, analýz a kapitol v knihách, v nichž se dočtete mnohem, mnohem víc.

Režie: Michael Curtiz

Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)

Scénář: Ranald McDougall, podle stejnojmenného románu Jamese M. Caina

Kamera: Ernest Haller

Hudba: Max Steiner

Výprava: Anton Grot

Střih: David Weisbart

V hlavních rolích: Joan Crawford, Ann Blyth, Zachary Scott, Jack Carson, Eve Arden, Bruce Bennett a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 28. září 1945

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Out of the Fog (1941)

Out of the Fog
USA, 1941, 85 min.

Out of the Fog je na první pohled typické warnerovské dílo: sociálně laděné drama o existenčních problémech nižší střední třídy. Jonah Goodwin (Thomas Mitchell) a jeho kamarád Olaf Johnson (John Qualen) se celé dny plahočí a dřou do úmoru kostí, přičemž jediným únikem z ubíjejícího života je jim večerní rybaření. Goodwinova dcera Stella (Ida Lupino) se rovněž začíná hroutit pod tíhou rutinní všednodennosti, kterou pro ni představuje práce telefonní operátorky a veskrze nudný život v brooklynských docích. Vzrušení do jejich životů vnese gangster Harold Goff (John Garfield), který pod výhrůžkami žhářství "prodává" místním rybářům ochranu před sebou samým. Zoufalý Jonah i jeho bouřící se dcera Stella se rázem dostanou pod Haroldův zhoubný vliv.

Zápletka Litvakova filmu, potažmo divadelní hry Irwina Shawa The Gentle People, která byla jeho předobrazem, je velmi archetypální a díky její přímočarosti se dá snadno předvídat, jakým směrem se bude vyvíjet. John Garfield je zosobněné zlo, bezcharakterní ničema, který si jde nekompromisně za svým. Jeho postava Harolda Goffa, který okamžitě učaruje deprimované Stelle, je vlastně ryzím ztělesněním typu homme fatal, okouzlujícího a bezcitného mužského protějšku emocionálně chladné noirové femme fatale.

John Garfield snad nikdy nebyl zákeřnější

Právě Garfieldova přítomnost je předností celého snímku. Jeho nepřehlédnutelný herecký projev na sebe strhává veškerou divákovu pozornost: postavě vyděrače propůjčuje své charisma a ráznost, která mu byla tolik vlastní. Garfield je typický muž ulice, životem ostřílený desperát, který touží alespoň na chvíli být někým. S jeho odchodem ze scény v závěrečné části proto film okamžitě ztrácí na poutavosti. Nutno však uznat, že na vině slabšímu a do jisté míry didaktickému rozuzlení byl nepochybně z velké části nutný ústupek Produkčnímu kodexu. Klíčová scéna Shawovy hry, v níž vydíraní rybáři v zoufalství naplánují a poté náležitě vykonají úkladnou vraždu svého protivníka, musela být ve filmu logicky pozměněna (Harold umírá nešťastnou náhodou) a všechny zainteresované tak čeká možná až přespříliš optimistický happy end.

Přes všechny výtky však Out of the Fog určitě stojí za vidění: vedle hereckých výkonů všech zúčastněných hlavně díky všudypřítomnou mlhou protkané atmosféře, na níž má nemalý podíl mistrovský kameraman James Wong Howe.   

Režie: Anatole Litvak
Produkce: Hal B. Wallis (Warner Bros.)
Scénář: Robert Rossen, Jerry Wald, Richard Macaulay podle hry Irwina Shawa The Gentle People
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Heinz Roemheld
Střih: Warren Low
Výprava: Carl Jules Weyl
Hrají: John Garfield, Ida Lupino, Thomas Mitchell, Eddie Albert, John Qualen, George Tobias ad

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 14. června 1941

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Carl Rollyson: Hollywood Enigma: Dana Andrews

Dana Andrews (1909–1992) je nedílnou součástí noirové ikonografie podobně jako Robert Mitchum, Alan Ladd nebo Humphrey Bogart. Vedle ústředních rolí v pozdních noirech Fritze Langa z novinářského prostředí While the City Sleeps a Beyond a Reasonable Doubt (oba 1956) jsou to především enigmatické postavy ve třech klíčových noirech Otto Premingera, kterými se zapsal do paměti řady z nás. Konkrétně role ambivalentního detektiva Marka McPhersona v Lauře (1944), jež nedávno v Americe vyšla na blu-rayi (zatím ale jen pro Region 1), jej katapultovala mezi největší hollywoodské hvězdy své doby.

Nejen postavy, které ztvárňoval, ale i Andrews sám pro své okolí představoval jakousi enigmu, jak ukazuje jeho příznačně nazvaný životopis, který stejně jako námi nedávno recenzovaná biografie Barbary Stanwyck vyšla v sérii Hollywood Legends amerického nakladatelství University Press of Mississippi. Carl Rollyson, univerzitní pedagog se zaměřením na žurnalistiku a mimo jiné autor životopisů Marilyn Monroe, Normana Mailera či Susan Sontag, v hercově "konečně kompletní biografie" (jak se píše na přebalu) usiluje přiblížit tajemství chudého chlapce z Texasu, který v mládí odešel realizovat svůj americký sen do Los Angeles.

Rollysonova snaha docenit herecký odkaz Dany Andrewse spočívající v jeho mistrovství v minimalistickém stylu a tzv. podehrávání však ústí v tematicky nekonzistentní text. Knihu otevírá poměrně rozvláčné líčení hercova dětství a dospívání pod přísnou rukou otce-pastora a jeho z velké části "epistolárního" vztahu k první lásce, Normě Felder. Hojné citace dlouhých a nikterak záživných pasáží z jejich korespondence v době, kdy se Andrews na přelomu 20. a 30. let snažil prorazit v LA, brzdí tempo vyprávění a současně tlumí čtenářský entuziasmus. K Andrewsově kariéře u filmu, jež vedla přes divadelní začátky v Pasadena Playhouse, kde potkal svoji druhou ženu Mary, a jež odstartovala sedmiletým kontraktem s nezávislým producentem Samuelem Goldwynem, se autor dostává až po dlouhých sto stranách.

Při následujícím pokusu o rozbor "enigmatických kvalit" Andrewsových filmových postav se autor pohybuje pouze v rovině interpretace a nedostane se dál, než k čtenářsky neatraktivním obsahovým analýzám vybraných snímků. O zákulisí vzniku jednotlivých filmů se většinou dozvíme pouze tolik, kolik Rollyson vyčetl v memoárech Andrewsových hereckých kolegů, které samozřejmě nelze považovat za hodnověrné prameny. Čtenáři zběhlému v dějinách klasického Hollywoodu vlastně autor nenabízí nic, co by se už jinde nedočetl. Jako násilím vložená působí 15. kapitola o notoricky známé problematice slyšení HUAC, kterou je v biografii herce, jehož tato aféra nijak nezasáhla, vskutku zbytečné rozebírat. Autorova práce s dobovými ohlasy v médiích je minimální, což by ani nevadilo tolik jako skutečnost, že svůj "výzkum" shazuje nahodilými citacemi komentářů z IMDb.

Dana Andrews jako Mark McPherson v Lauře (1944)

Rollyson sice z hercových deníků a rozhovorů, které s ním pořídili jiní novináři, vyčetl jeho názory na režiséry, s nimiž pracoval (akcentuje zásadní vliv Lewise Milestonea), nicméně o spoustě filmů se toho příliš nedozvíme. Například poutavý noir Where the Sidewalk Ends Otto Premingera, s nímž Andrews spolupracoval celkem pětkrát, je zmíněn na jednom odstavci. Na druhou stranu ale kniha umožňuje pochopit paradox herce, jenž prorazil v době, kdy spousta jeho kolegů bránila vlast ve válce, a pro něhož, ač sám na jejích polích nikdy nebojoval, byly zásadní právě role ve filmech s válečnou tematikou (The Purple Heart, A Walk in the Sun, Nejlepší léta našeho života). Kniha rovněž zdařile popisuje Andrewsovo stereotypizované obsazování od 50. let ve filmech, jejichž kvalita upadala paralelně s jeho pracovním nasazením, které postupně tlumila letitá notorická závislost na alkoholu.

Jak už bylo řečeno, Rollysonova kniha rozhodně nemá ambice komplexně reflektovat celou hereckou tvorbu Dany Andrewse. Takový rozcestník nabízí spíše encyklopedicky zaměřená monografie nakladatelství McFarland Dana Andrews: The Face of Noir od Jamese McKaye z roku 2010. Je to tedy spíše otázka úhlu pohledu na hercův odkaz, která při výběru z těchto dvou publikací bude pro čtenáře hrát roli.

ROLLYSON, Carl: Hollywood Enigma: Dana Andrews. Jakson : University Press of Mississippi, 2012. 314 str.
Knihu si můžete objednat zde.