USA, 1951, 100 min.
Už je to skoro deset let, co jsem zde na Film Noir Blogu zveřejnil krátký příspěvek vysvětlující, proč filmy Alfreda Hitchcocka nepovažuji za noiry. Jak to tak bývá, dnes bych nejradši celý text smazal nebo kompletně přepsal. Pak bych ale totéž musel udělat i u řady dalších příspěvků a z obsahu blogu by toho moc nezůstalo. Ne, nic se mazat nebude. Příspěvky z počátků blogu tu zůstanou jako doklad mého tehdejšího, možná naivního, ale zato upřímného přemýšlení o noiru a filmu obecně.
V základu se můj názor zase tolik nezměnil. Stále si myslím, že Hitchcock stojí spíše na okraji filmu noir než v jeho středu, ale s každým jeho filmem se to má trochu jinak. Například u Cizinců ve vlaku z roku 1951 mi noirová nálepka přijde přiléhavá. Adaptace stejnojmenného debutového románu Patricie Highsmith vydaného pouze o rok dříve má originální zápletku, kterou na tomto místě stačí jen krátce připomenout. Během náhodného setkání ve vlaku se v hlavě očividně psychopatického Bruna Antonyho (Robert Walker) zrodí plán na dokonalou vraždu: jelikož se touží zbavit svého autoritářského otce, navrhne spolucestujícímu, mladému tenistovi s manželskými problémy Guyi Hainesovi (Farley Granger), že si vymění oběti. Bruno se postará o Guyovu zlomyslnou manželku Miriam, která odmítá rozvod a uchyluje se k vydírání, a Guy na oplátku odstraní Brunova otce, který stojí v jeho cestě k dědictví a klidnému zaopatřenému životu. Výsledkem budou dvě vraždy spáchané bez zřejmého motivu. Celá věc má však jeden háček: v zásadě dobrácký Guy s ujetým návrhem nikdy nesouhlasil...
Výchozí situace je v knize i filmové adaptaci totožná, i když v literární předloze se Guy živí nikoliv jako profesionální tenista, ale jako vážený architekt. Další vývoj událostí se ale už výrazně liší: románový Guy nakonec pod Brunovým nátlakem své části (neexistující) dohody dostojí, kdežto jeho filmová verze toho není schopna. Logicky se potom liší i rozřešení příběhu, i když v obou verzích Bruno nakonec zemře, zatímco Guy zůstane naživu. K posunům pravděpodobně došlo zejména v důsledku Produkčního kodexu, který vyžadoval, aby zlo personifikované Brunem bylo v kompozici filmu vyváženo pozitivněji koncipovanou postavou.
 |
| příklad hitchcockovského MacGuffinu - zapalovač, jehož přítomnost na místě činu může nevinnému Guyovi způsobit velké problémy |
Film přesto uplatňuje vzorec, který je typický i pro román: Bruno a Guy jsou zároveň dvojníci i protiklady. Snímek od začátku pracuje s různými stupni podobnosti a odlišnosti, které nás nutí mezi oběma srovnávat. Úvodní sekvence to činí velmi rafinovaně prostřednictvím záběrů na Brunovu a Guyovu chůzi, kdy si všímáme jejich obuvi, kalhot a cestovních zavazadel. Tentýž motiv je přítomný i v záběrech větvících se železničních kolejí. V knize je na jejich "duchovní" pouto poukazováno přeci jen s větší naléhavostí a Bruno je také jednoznačněji kódován jako homosexuál, zatímco ve filmové verzi je toto čtení jen jednou z možných interpretací.
Velmi šťastný byl casting: v polovině 40. let Robert Walker ztvárňoval nezkušené holobrádky a chlapce odvedle (například ve velmi úspěšné válečné komedii See Here, Private Hargrove nebo v dramatu z domácí fronty Když jsi odešel /Since You Went Away, oba 1944/), ale v roce 1951 mu už bylo přes třicet let a nasbíral dostatek profesionálních i životních zkušeností, aby dokázal přesvědčivě zahrát psychicky labilního Bruna. Cizinci ve vlaku mu poskytli nejlepší hereckou příležitost v kariéře, ale z úspěchu se bohužel neradoval dlouho. Dva měsíce po premiéře filmu tragicky zemřel poté, co jeho tělo nečekaně zareagovalo na dávku sedativ (Walker byl závislý na alkoholu a dlouhodobě trpěl depresemi kvůli rozchodu s herečkou Jennifer Jones.) Naopak o sedm let mladší Farley Granger byl stále ještě na počátku kariéry a profiloval se zejména rolemi naivních mladíků, kteří se nějakým nedopatřením dostali do cesty zločinu (Hitchcockův Provaz /Rope/, Žijí v noci /They Live by Night, oba 1948/ Nicholase Raye nebo Side Street /1950/ Anthonyho Manna). Za slabinu považuji pouze obsazení režisérovy dcery Patricie do role mladší sestry Guyovy milenky Anne (jen pro doplnění, tato postava se v předloze nevyskytuje).
Cizinci ve vlaku značí první spolupráci Hitchcocka s kameramanem Robertem Burksem, která nakonec zahrnovala celkem dvanáct filmů včetně Okna do dvora (Rear Window, 1954), Vertiga (1958) nebo Ptáků (The Birds, 1963). Snímek obsahuje několik památných scén, které patří do hitchcockovského kánonu: vedle vzpomínané úvodní sekvence to je například vražda Miriam, jejíž závěr sledujeme díky optickému triku skrze odraz ve spadených dioptrických brýlích, nebo závěrečná konfrontace Guye s Brunem v lunaparku, která překypuje pohybem a patří k nejvíce vzrušujícím scénám v celé Hitchcockově filmografii.
Ne každá spolupráce na filmu fungovala tak bezchybně jako ta s Burksem. Notorický potížista (ale také geniální spisovatel) Raymond Chandler neměl k předloze příliš velký respekt a při psaní scénáře se dostával do obdobných konfliktů jako o několik let dříve s Billym Wilderem, když pracovali na Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944). Nakonec vše skončilo jeho vyhazovem.Většinu scénáře nakonec napsala Czenzi Ormonde, kterou Hitchcock najal na doporučení Bena Hechta.
Film utržil kolem 3 milionů dolarů, dočkal se oscarové nominace za kameru a zastavil kvalitativní propad, který Hitchcock prožíval už od Případu Paradineová (The Paradine Case, 1947). Dnes jde právem o jedno z jeho nejoslavovanějších děl.
Režie: Alfred Hitchcock
Produkce: Alfred Hitchcock (Warner Bros.)
Scénář: Czenzi Ormonde, Raymond Chandler a Whitfield Cook podle románu Patricie Highsmith
Kamera: Robert Burke
Hudba: Dimitri Tiomkin
Výprava: Edward S. Hayworth
Střih: William Ziegler
V hlavních rolích: Robert Walker, Farley Granger, Ruth Roman, Leo G. Carroll, Patricia Hitchcock, Laura Elliot a další
Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 30. června 1951
na DVD s českou podporou dostupné od 9. dubna 2001
Odkazy:
IMDb
CSFD
Allmovie
Žádné komentáře:
Okomentovat