Ivy (1947)

Ivy
USA, 1947, 98 min.

Kostýmní gotické drama režiséra Sama Wooda vzniklo podle románu The Story of Ivy (1927) anglické spisovatelky Marie Belloc Lowndes, jejíž dřívější próza The Lodger, inspirovaná případem Jacka Rozparovače, byla také zfilmována, a to dokonce opakovaně. Adaptací byl pověřen Charles Bennett, ve 30. a 40. letech častý spolupracovník Alfreda Hitchcocka (Muž, jenž věděl příliš mnoho, Sabotáž, Zahraniční dopisovatel, Sabotér a další).

Ivy připomíná některé Hitchcockovy filmy, ale spíše než ty podle Bennettových scénářů jsou to gotické romance jako Rebecca (1940), Podezření (Suspicion, 1941) a Pochybná žena (Notorious, 1946). S prvními dvěma Ivy spojuje obsazení Joan Fontaine do hlavních rolí, s Pochybnou ženou pak zejména klíčový motiv otravy jedem. 

V Ivy ale oproti zmíněným filmům dochází k pozoruhodnému genderovému obratu, protože toxickým elementem je žena. Ivy (trefně pojmenovaná podle břečťanu s jedovatými bobulemi) je vdaná za Jervise Lextona, má nápadníka v podobě atraktivního lékaře Rogera Gretorexe, ale zamiluje se do třetího muže, šarmantního dobrodruha Milese Rushwortha. Je to právě tato platonická láska k Rushworthovi, která ji přiměje k vraždě: otráví manžela a vinu nechá padnout na nebohého Gretorexe. 

Ivy nicméně není vykreslena výhradně jako chladnokrevná vražedkyně. I po vykonání činu trpí, bojí se odhalení a žije v permanentní nejistotě. Její situace má také třídní rozměr: s manželem žila v nouzi a k vraždě se odhodlala i ve snaze dopřát si život v pohodlí a luxusu, ke kterému jen toužebně vzhlížela. Hollywoodské mechanismy spravedlnosti jsou ale neúprosné a Ivy je v závěru potrestána způsobem, který se nesluší prozrazovat (fanoušci seriálu Přátel si nicméně mohou vzpomenout na osud Drakea Ramoraye).

Film disponuje krásnou výpravou, zdařile evokující edwardovskou Anglii, za kterou stál věhlasný William Cameron Menzies, podepsaný pod snímkem jako producent. Za zmínku stojí i několik scén z úvodu, ve kterých je patrná fascinace leteckými pokusy z počátku století. 

Režie: Sam Wood
Produkce: William Cameron Menzies (Inter-Wood Productions)
Scénář: Charles Bennett podle románu Marie Belloc Lowndes
Kamera: Russell Metty
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Střih: Ralph Dawson
Výprava: William Cameron Menzies
Hrají: Joan Fontaine, Patrick Knowles, Herbert Marshall, Richard Ney, Cedric Hardwicke a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: červen 1947

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Undercurrent (1946)

Undercurrent
USA, 1946, 112 min.

Vzhledem k úspěchu Hitchcockovy a Selznickovy Rebeccy (1940) není divu, že v následujících letech vznikla celá řada podobně koncipovaných gotických romancí, v nichž se nezkušená žena vrhá do vztahu se znepokojivě tajemným mužem. K nejambicióznějším titulům z tohoto ranku patří hvězdně obsazený thriller Undercurrent z produkce MGM. 

Škoda, že závěr filmu není až tak "terrific", jak plakát slibuje. 

Podobně jako Rebecca film začíná téměř až v duchu romantické komedie, žánru, s nímž si možná nejvíce spojujeme představitelku hlavní role, Katharine Hepburn. V Undercurrent hraje starou pannu Ann Hamilton, která se místo shánění manžela raději věnuje chemickým experimentům (její otec pracuje jako univerzitní profesor). Jednoho dne se ale v jejím životě objeví bohatý a šarmantní průmyslník Alan Garroway (Robert Taylor) a Ann mu zcela propadne. Zatímco romkom by dále nejspíše sledoval jejich námluvy plné nedorozumění a komplikací, Undercurrent přistoupí rovnou k jejich svatbě. Tímto momentem se také zásadně zlomí žánrová poloha - místo odlehčené podívané nás totiž čeká nervy drásající vývoj, kdy Ann začne poznávat pravou stránku svého manžela. Znovu jako v Rebecce se ukáže, že Alanův život zásadně ovlivňuje vztah k osobě, která může - ale také nemusí - být mrtvá. V tomto případě jde o jeho bratra Michaela, který navzdory své nepřítomnosti hýbe veškerým děním. Ann pohání zvědavost a chce přijít na kloub tomu, co se s Michaelem stalo a proč jej Alan tak nenávidí. Neměla by si ale raději hledět svého?

Undercurrent nakonec nabídne jiné řešení než o šest let starší Rebecca, což je jistě vítané. Na druhou stranu snímek nepůsobí tolik kompaktně a přesvědčivě, zejména v druhé části se vytrácí napětí a postavy se nechovají zrovna věrohodně. Nicméně o zajímavé momenty není nouze - dobře řešené jsou například snad všechny scény, kde se vyskytují koně (děsivá scéna ve stájích, závěrečná konfrontace na útesu). 

Film vznikal ve velmi štědrých podmínkách, což jde vidět nejen na jeho kvalitním obsazení (vedle Hepburn a Taylora, navrátivšího se ze služby v námořnictvu, v něm dále hrají Robert Mitchum, Edmund Gwenn nebo Jayne Meadows), ale také na vysoké technické úrovni: kameru dělal Karl Freund, scénografem byl Cedric Gibbons a na kostýmy dohlížela Irene. Režií byl pověřen muzikálový specialista Vincente Minnelli, pro kterého byl Undercurrent ve své době výjimečný svým seriózním, nefantazijním pojetím. Film skončil velkým komerčním triumfem, když MGM přinesl čistý zisk přes milion dolarů. 

Rozhlasová adaptace nahraná Katharine Hepburn a Robertem Taylorem je k poslechu zde. Pro milovníky klasiky: důležitou roli ve snímku hraje Brahmsova symfonie č. 3 F dur. 

Režie: Vincente Minnelli
Produkce: Pandro S. Berman (MGM)
Scénář: Edward Chodorov, George Oppenheimer
Kamera: Karl Freund
Hudba: Herbert Stothart
Střih: Ferris Webster
Výprava: Cedric Gibbons, Randall Duell
Hrají: Katharine Hepburn, Robert Taylor, Robert Mitchum, Edmund Gwenn, Jayne Meadows a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

Secret Beyond the Door (1948)

Secret Beyond the Door
USA, 1948, 95 min.

Druhý a zároveň poslední film vzešlý ze spolupráce mezi Fritzem Langem, herečkou Joan Bennett a jejím manželem a producentem Walterem Wangerem bývá většinou hodnocen jako komerční a umělecký nezdar, který vedl k osobním rozepřím mezi režisérem a jeho hvězdou a k rozpuštění nezávislé produkční společnosti Diana Productions. Sám Lang o snímku nerad hovořil a když už na něj došla řeč, označoval jej za nepovedený pokus napodobit úspěch Hitchcockova gotického dramatu Mrtvá a živá (Rebecca, 1940). My ve Film Noir Blogu jsme však již dlouho přesvědčeni, že kvality Secret Beyond the Door jsou mnohem vyšší, než jeho pověst naznačuje.

Film, zřetelně inspirovaný nejen slavným Hitchcockovým snímkem ale i příběhem o Modrovousovi, disponuje řadou pozoruhodných rysů, které stojí za zmínku. V první řadě to je pojetí hlavní postavy Celie v podání Joan Bennett: většina příběhu je filtrována skrze její vědomí, což se projevuje nejen tím, že rozsah našich (diváckých) informací je až do zvratu v poslední čtvrtině filmu identický s jejím, ale rovněž tím, že narace je na řadě míst subjektivizována prostřednictvím jejího voiceoveru. V klíčových situacích tak slyšíme hrdinčiny bezprostřední myšlenky a pocity (zajímavé je, že Celiino vyprávění alternuje mezi přítomným a minulým časem). Tvůrci Celii přiřadili (pro ženu nezvykle) aktivní pozici v narativu: můžeme ji tak vnímat jako ženský ekvivalent klasického noirového detektiva - ovšem s tím rozdílem, že předmětem jejího pátrání/vyšetřování není zločin, ale naopak duše jejího manžela Marka (Michael Redgrave), který v minulosti utrpěl trauma, jež jej osudově poznamenalo ve veškerých vztazích k ženám. 

Secret Beyond the Door se v tomto ohledu obrací k tehdy módní psychoanalýze a v souladu s hollywoodskými konvencemi ji vnímá jako mocný terapeutický lék - jako symbolický klíč k zamknutým dveřím našeho podvědomí. (Klíče a dveře - jak už název filmu naznačuje - představují stěžejní motivy Langova snímku.) Znalce obdobných filmů z téhož období (nejslavnější je patrně Rozdvojená duše Alfreda Hitchcocka) pak nemůže překvapit rozuzlení příběhu, v němž pouhé odhalení Markova traumatu stačí k (téměř) úplnému vyléčení.

Jestliže k výstavbě vyprávění a jednotlivým elementům příběhu lze mít opodstatněné námitky, vizuální stránka na ně dává rychle zapomenout. (Těžko pak hledat zdůvodnění pro Langovu nespokojenost s prací kameramana Stanleyho Corteze - viz rozhovor s Langem zveřejněný ve Film Noir Readeru 3, s. 56.) Kamera ladnými pohyby prozkoumává tajemné sídlo Lampherových, přerámovává z jednoho předmětu na druhý a pečlivě buduje mysteriózní atmosféru. Vrcholem Cortezova úsilí jsou dvě precizně nasvícené scény v závěru - zběsilý útěk Celie do krajiny prostoupené mlhou (viz obrázky níže) a Markův imaginární soudní proces, jenž dává průchod jeho sebetrýzni.

Sečteno podtrženo, ať už je pověst Langova snímku jakákoliv, měli byste zahodit všechny předsudky a dát mu šanci. 

Režie: Fritz Lang

Produkce: Walter Wanger, Fritz Lang (Diana Productions)

Scénář: Silvia Richards, podle námětu Rufuse Kinga

Kamera: Stanley Cortez

Hudba: Miklós Rósza

Výprava: Max Parker

Střih: Arthur Hilton

V hlavních rolích: Joan Bennett, Michael Redgrave, Anne Revere, Barbara O'Neil, Natalie Schafer a další

Distribuce: Universal Pictures

Premiéra: 1. ledna 1948

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD