Kiss the Blood Off My Hands (1948)

Kiss the Blood Off My Hands
USA, 1948, 79 min.

Pod evokativním názvem Kiss the Blood Off My Hands se skrývá první film z portfolia nezávislé produkční společnosti Norma Productions, kterou spolu se svým agentem Haroldem Hechtem založil herec Burt Lancaster. Sám si zde zahrál hlavní roli mladého muže, který během druhé světové války strávil téměř dva roky v nacistickém koncentračním táboře. 

Lancasterův Bill Saunders se po tomto traumatizujícím zážitku jen těžko integruje zpět do společnosti. Nedůvěřuje okolí, má strach z uzavřených prostor a projevuje se výbušně a násilně. Při jednom afektu zabije chlápka v hospodě a dá se na útěk. Celý incident se ovšem odehrál před svědkem, který Billa vypátrá a začne jej vydírat. 

Lancasterovou hereckou partnerkou se pro tento film stala Joan Fontaine (čerstvě vyvázaná z kontraktu s producentem Davidem O. Selznickem). Její postava zdravotní sestry Jane žije sama v malém bytě a neustále čelí obtěžování a hrozbě znásilnění, a to i ze strany Billa, který zpočátku vystupuje spíše jako neurvalý sexuální predátor. I přes tento problematický začátek utvoří Jane a Bill pár, který v dalším počínání postupuje jako jeden celek. Závěr je však pro dvojici otevřený, neboť diváci se nedozví, zda se jim podaří uniknout do bezpečí. 

Počátek vztahu Billa a Jane provází násilné chování prvního a bezprostřední hrozba znásilnění. 

Snímek režíroval Norman Foster, v minulosti spojený například s Orsonem Wellesem (Journey into Fear /1943/) nebo béčkovými sériemi o Charliem Chanovi a Mr. Motovi. O dva roky později bravurně zužitkoval autentické lokace San Francisca v Ženě na útěku (Woman on the Run, 1950), ale zde pracoval téměř výhradně v ateliéru, kde se spolu se svým štábem celkem zdárně vytvořil iluzi poválečného Londýna. Vizuálně je film velmi povedený - kamera Russella Mettyho (později mj. častého spolupracovníka Douglase Sirka) snímá temné uličky se skrývajícími se postavami a uplatňuje blízké rámování pro zachycení ztrápených obličejů hlavních postav. 

Bill se projevuje násilně, ale sám je také obětí šokující brutality.

Působivá atmosféra ale nedokáže zcela vyvážit kulhající tempo a několik nedořešených motivů (válka, Londýn), které vytvářejí celkový dojem nekonzistentnosti. Škoda, k velké spokojenosti nebylo zase tak daleko. 

P.S. Pokud vás to napadlo, tak ano, v některých teritoriích byl velmi popisný název vnímán jako nepřijatelný a film byl uváděn pod alternativními tituly jako The Unafraid a Blood on My Hands. Nezvykle podrobný text o filmu je k nalezení na Wikipedii.

Režie: Norman Foster
Produkce: Richard Vernon (Norma Productions)
Scénář: Leonardo Bercovici podle románu Geralda Butlera
Kamera: Russell Metty
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Milton Carruth
Výprava: Nathan Juran, Bernard Herzbrun
Hrají: Burt Lancaster, Joan Fontaine, Robert Newton, Lewis L. Russell a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 29. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

The Fallen Sparrow (1943)

The Fallen Sparrow
USA, 1943, 94 min.

Pod poetickým názvem The Fallen Sparrow (Padlý vrabec) se skrývá špionážní noir podle stejnojmenného románu Dorothy B. Hughes (také autorky předloh k Ride the Pink Horse /1947/ a Na opuštěném místě /In a Lonely Place, 1951/), který pro společnost RKO režíroval Richard Wallace. John Garfield v něm hraje veterána ze španělské občanské války, který po mnohaměsíčním věznění a mučení trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Mimo jiné jej všude provází zvuk šoupajících nohou patřící jednomu z jeho věznitelů. Po návratu ze sanatoria jej čeká další rána v podobě záhadné smrti blízkého přítele, kterou se pokouší vyšetřit. 

Následně se začne rozplétat komplikovaná síť falešných identit a špiónských intrik, kde hrají důležité role norský historik upoutaný na invalidní vozík Skaas (Walter Slezak), jeho tajemný synovec Otto, senilní princ Francois St. Louis a hned tři ženy, všechny potenciální femmes fatales (Maureen O'Hara, Patricia Morison a Martha O'Driscoll). Co začne jako zajímavě rozehraný investigativní příběh, se bohužel někdy v polovině promění v překombinovanou špionážní zápletku s ďábelskými nacisty a válečnou standartou, po které všichni z nějakého důvodu prahnou (zde se samozřejmě projevuje dopad probíhající druhé světové války). To mě vede k úvaze, že se pravděpodobně pro potřeby filmového scénáře nepodařilo patřičně "pročistit" románovou předlohu. 

I přes řečené film stojí za vidění. Garfieldovi, zapůjčenému od Warner Bros., se velmi dobře daří vystihnout stav psychicky nalomeného člověka, který vlivem traumatu a paranoie není schopen rozlišovat mezi realitou a představami. Atmosféra je také sugestivní, což připisuji kameramanovi Nicholasu Musuracovi, který zde používá některé postupy, jež později s větším úspěchem uplatnil v povedenějších noirech jako The Locket (1946) a Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Působivá je například úvodní scéna, kde se zdvojí obličej hlavního hrdiny odrazem ve skle, což mi připomnělo představení Malloye ve Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944) taktéž od RKO (kameru zde však dělal Harry J. Wild). 

Film byl ve své době komerčně úspěšný (utržil kolem 1,5 milionů dolarů) a získal oscarovou nominaci za hudbu pro Roye Webba. 

Režie: Richard Wallace
Produkce: Robert Fellows (RKO)
Scénář: Warren Duff podle předlohy Dorothy B. Hughes
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Robert Wise
Výprava: Van Nest Polglase
Hrají: John Garfield, Maureen O'Hara, Walter Slezak, Patricia Morison, Martha O'Driscoll a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 19. srpna 1943

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Architekt zločinu: Portrét Dashiella Hammetta

Portrét spisovatele Dashiella Hammetta pro čtenáře Film Noir Blogu napsal Michal Šmajda. Za možnost jej publikovat mu srdečně děkujeme. 

Spisovateľ Dashiell Hammett (1894–1961) dal filmovému svetu sériu o Thin Manovi (1934–1947), Maltézskeho sokola (1941) – „oficiálne“ prvý film noir, či Sklenený kľúč (1942) s hviezdnou dvojkou Veronica Lake – Alan Ladd. Navyše, jeho prvotina Krvavá žatva (1929) inšpirovala celú radu zvučných filmárov: od Kurosawu, cez Leoneho, až po Hilla. V stručnom prehľade sa pozrieme na všetky jeho knižné diela.

Hammett je kľúčovým predstaviteľom americkej drsnej školy (tzv. hard-boiled school). Jeho literárne obdobie bolo síce krátke, no intenzívne. Za 5 rokov vydal 5 románov, povýšil žáner brakovej detektívky na umenie a stvoril viacero mytologických postáv: odhodlaného detektíva bez mena z Kontinentálnej detektívnej agentúry (The Continental Op), drsné súkromné očko Sama Spadea, charizmatického gamblera Neda Beaumonta a šarmantného ex-detektíva Nicka Charlesa. Všetky spomenuté prívlastky by sme mohli prisúdiť každej z vymenovaných postáv, pritom každá z nich je jedinečná a špecifická.

Zločin poznal z prvej ruky, keďže osem rokov pôsobil v Pinkertonovej súkromnej detektívnej agentúre, najväčšej v USA. Postupne prešiel viacerými veľkomestami vrátane Chicaga, Los Angeles a San Francisca, kde žil a zároveň slúžil najdlhšie. Práve z Frisca pochádza značná časť jeho príbehov, alebo s ním bezprostredne súvisí. 

Hammett po službe v 1. sv. vojne skončil na prelome rokov 1920–1921 v sanatóriu (najskôr ho vytrápila španielska chrípka, neskôr tuberkulóza), kde sa dostal k písaniu a koncom roka 1922 mu vyšli prvé menšie práce v legendárnom pulpovom magazíne Black Mask. V októbri 1923 už bola na jeho stránkach pod pseudonymom Peter Collinson publikovaná Hammettova prvá detektívna poviedka s pracovníkom Kontinentálnej agentúry.

Debutový román Krvavá žatva (Red Harvest, 1929) je však viac prohibičnou gangsterkou než detektívkou. Rozprávačom je bezmenný detektív zo sanfranciskej Kontinentálnej, ktorý sa ocitá medzi súperiacimi gangmi v malom banskom mestečku, kde je polícia pevnou súčasťou korupčnej schémy. Vyššia literatúra sa tu spája s realizmom detektívnej praxe počas búrlivých 20tych rokov.

Hammett býva pre svoj minimalizmus a úspornosť prirovnávaný k Hemingwayovi. Priniesol „objektívny“ (novinársky, hltavý) štýl bez siahodlhého komentára, čo sa deje v hlavách protagonistov a kvetnatých opisov prostredia. Dej ťahajú dopredu postavy, ich dialógy a činy. A to sa čoskoro ukázalo ako veľmi vďačný materiál pre filmový scenár.

Krvavá žatva, pôvodne publikovaná seriálovo v spomínanom časopise Black Mask (1927–1928), s príbehom cudzinca, ktorý sa odhodlá očistiť mestečko od zločinu, inšpirovala okrem iných aj Akiru Kurosawu (Yojimbo, 1961), Sergia Leoneho (Pre hrsť dolárov/A Fistful of Dollars, 1964) či Waltera Hilla (Posledný ostáva/Last Man Standing, 1996). (1)

S detektívom z Kontinentálnej pokračuje aj v románe Prekliate rodu Dainovcov (The Dain Curse, 1929; seriálovo 1928–1929 v Black Mask), no pri jeho čítaní zďaleka nemáte pocit, že ide o nepriame pokračovanie Krvavej žatvy; opak je pravdou: je to úplne iná kniha, zostal iba bezmenný hrdina.

Dainovci sú už čistokrvnou detektívkou so záhadou, vraždou a pátraním. Pozostáva z troch častí, je dejovo košatejšia, lokáciami pestrejšia, vystupuje tam väčšie množstvo postáv a zápletka je tým pádom „zamotanejšia“. Čitateľom (aj vďaka prostrednej časti s drogovým chrámom) môže pripomenúť neskoršie chandlerovky. Dainovci sa nedočkali celovečerného spracovania, ale v 1978 sa dostali na televízne obrazovky v podobe seriálu z dielne CBS.

Hammettovým najzvučnejším počinom je bezo sporu Maltézsky sokol (The Maltese Falcon, 1930; seriálovo 1929–1930) s dominantným súkromným detektívom Samom Spadeom – drsným, cynickým, no stále čestným a elegantným (novodobým rytierom). Slávna adaptácia Johna Hustona z 1941 je mimoriadne verná: tvorcovia použili detektívku takmer ako scenár a čitateľ znalý filmovej verzie má pred očami „dobre známe“ scény a neraz aj ich technické riešenie (napr. postupnosť detailov či kamerových nájazdov na tváre protagonistov). A Humphrey Bogart sa s jeho suverénnou kadenciou chrlených slov pre rolu Spadea (a neskôr aj Phila Marlowea z pera Raymonda Chandlera) priam narodil. (2) Snímku neskôr označili za vôbec prvý film noir. (3)

Nasledujúci Sklený kľúč (The Glass Key, 1931; seriálovo v 1930) má oproti Sokolovi o niečo „vypísanejší“ štýl a sám Hammett ho považoval za svoje najvydarenejšie dielo. Nie je to len priamočiara detektívka (ironický gambler Ned Beaumont sa štylizuje do role amatérskeho detektíva), ale pracuje sa tu s viacerými presahmi: politické hry, prohibícia, sila a mantinely priateľstva. Spolu s Krvavou žatvou tu Hammett svojim perom vykreslil dôveryhodný portrét amerického mesta 20. rokov 20. storočia, kedy krajinou zmietala prohibícia a zakrádala sa Veľká hospodárska kríza. V postave Neda navyše autor načrtol svoj fyzický autoportrét, takže knihu môžeme považovať aj za jeho najosobnejšiu.

V 1935 sa dočkala filmovej verzie s Georgeom Raftom a v roku 1942 aj noirovej adaptácie, kde si hlavné role strihli Lake a Ladd. Ani jeden z filmov sa však nepriblížil kvalitám predlohy. Románom sa tiež voľne inšpirovali bratia Coenovci vo výbornej retro-gangsterke Millerova križovatka (Miller's Crossing, 1990).

Jeho posledný román Chudý muž (Thin Man, 1934; skrátená verzia v 1933) je už ľahším detektívnym čítaním s výrazne komediálnym priesakom – za čo môže najmä hrdinov sklon k popíjaniu a jeho šťavnaté slovné výmeny s manželkou Norou. Zároveň ako jediná Hammettova detektívka prináša v závere veľmi detailnú rekonštrukciu vraždy. Aj tu sa potvrdilo, ako dobre kniha poslúžila pre scenár (mnohé skvelé dialógy z prvého filmu nájdeme už v predlohe), čo napokon vyústilo v celú 6-dielnu sériu (1934–1947) so skvostnou dvojicou William Powell – Myrna Loy.

Po krátkej spisovateľskej kariére sa začal venovať písaniu scenárov pre Hollywood (4), avšak čoskoro prišla stopka. Jednak, počas 2. sv. vojny opäť narukoval do armády (a po návrate sa nevyhol trápeniu s alkoholom) a jednak bol začiatkom 50tych rokov pre svoje ľavicové politické postoje – podobne ako veľa iných intelektuálov z kultúrnej a vedeckej oblasti v období mccarthizmu – vyšetrovaný, čo okrem zaradenia na „čiernu listinu“ vyústilo pre pohŕdanie súdom aj v 5-mesačné väzenie. V 1961 zomrel na rakovinu pľúc.

(1) Navyše, Hammettova knižná prvotina inšpirovala aj bratov Coenovcov k názvu ich neo-noirového debutu Blood Simple (1984), a to konkrétne replikou: „This damned burg's getting me. If I don't get away soon, I'll be going blood-simple like the natives.“ („Toto prekliate zapadnuté mesto ma ničí. Ak sa odtiaľto čím skôr nedostanem, dostanem to /zabíjanie/ do krvi ako domorodci.“).

(2)   Tu je dôležité pripomenúť, že vôbec prvá filmová podoba Hammettovej detektívky prišla už v 1931 v réžii Roya Del Rutha; vyznačovala sa však statickosťou a nezáživnosťou. Dialógy z knihy zostali, ale Huston o dekádu neskôr adaptáciu vyšperkoval stiesňujúcimi kamerovými kompozíciami a hereckým obsadením (popri božskom Bogartovi sa ďalej predviedli Mary Astor, Sydney Greenstreet, Peter Lorre či Elisha Cook Jr.).

(3) Pre nemalú časť znalcov i fanúšikovského spektra je však skutočne prvým filmom noir o rok starší Stranger on the Third Floor (1940) od lotyšského rodáka Borisa Ingstera.

(4) Za adaptovaný scenár k Watch on the Rhine (1943) podľa divadelnej hry dramatičky Lillian Hellman (s ktorou tvorili 30 rokov pár) bol nominovaný na Oscara. Vtedy však v tejto kategórii bodovala Casablanca.