Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

Zobrazují se příspěvky se štítkemBette Davis. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBette Davis. Zobrazit všechny příspěvky

26. června 2018

Za dva měsíce začíná 6. Noir Film Festival

Již za dva měsíce otevře hrad Křivoklát své hradby všem milovníkům filmu noir, kteří se zde opět sejdou na tematickém filmovém festivalu. Od 23. do 26. srpna 2018 uvede 6. ročník Noir Film Festivalu na čtyři desítky projekcí filmových klenotů nejen z klasické hollywoodské éry filmu noir 40. a 50. let minulého století, ale opět o něco více přiblíží evoluci tohoto atraktivního fenoménu napříč žánry, časem a geografickým prostorem. Návštěvníci se mohou těšit na napínavá dramata z vězení, rebelství Samuela Fullera, charisma Roberta Ryana, bojovnost Idy Lupino, emancipaci nových osudových žen, šílenství noirových psychopatů, temné příběhy ze severu Evropy a standard v podobě československé stopy a projektů HBO. 

PSYCHO NOIR 
V tematické sekci festival představí postavy duševně nevyrovnaných jedinců uchylujících se k brutálnímu násilí, které noirovému cyklu začaly dominovat v jeho pozdější fázi z konce 40. let a jejichž přehnané chování korespondovalo s vyhrocenou noirovou estetikou tohoto období. Tyto charaktery jsou spojené s několika výraznými hereckými tvářemi. Vedle Richarda Widmarka v roli vyšinutého zabijáka z Hathawayova Polibku smrti (Kiss of Death, 1947) a Roberta Ryana jako pomstychtivého válečného veterána z Násilného činu (Act of Violence, 1948) režírovaného Fredem Zinnemannem, festival poukáže i na méně známou tvář Lawrence Tierneyho jako chladnokrevného intrikána v brilantním noiru Roberta Wise Zrozen k zabíjení (Born to Kill, 1947) a chybět nebude ani James Cagney a jeho „top-of-the-world“ performance v Bílém žáru (White Heat, 1949) od Raoula Walshe

V návaznosti na PSYCHO NOIR bude ve Zvláštním uvedení promítnuto i mistrovské dílo Roberta Aldriche Co se vlastně stalo s Baby Jane? (What Ever Happend with Baby Jane?) z roku 1962, ve kterém se stárnoucí hollywoodské hvězdy Bette Davis a Joan Crawford představily v příběhu psychopatky par excellence a její sestry.



NOVÉ OSUDOVÉ ŽENY
Archetyp femme fatale, emancipované atraktivní ženy, která neváhá jít přes mrtvoly, když chce dosáhnout svých cílů, je snad divácky nejoblíbenějším aspektem filmu noir. S revizionistickým pohledem na klasické žánry, které mladí hollywoodští tvůrci přinesli v 70. letech minulého století, a s tehdejší proměnou filmové cenzury se obraz femme fatale začal modifikovat, a otevřela se tak celá škála nových možností jak vyprávět a kam směřovat noirové příběhy. Ukázkovým příkladem revize archetypu femme fatale je rané dílo bratří (dnes už sester) Wachowských Past (Bound, 1996), které nevypočitatelnou sílu ženského elementu znásobuje přítomností hned dvou osudových dam a v přidané hodnotě ji obohacuje o lesbický element. 

Obdobně nezničitelná je Ďábelská svůdkyně (The Last Seduction, 1994) v podání americké krásky Lindy Fiorentino ve filmu Johna Dahla a ve výčtu „nových femmes fatales“ nelze opomenout pavoučí ženu Matty Walker, nudící se manželku floridského boháče v podání mladé Kathleen Turner ve slavném neonoiru Žár těla (Body Heat, 1981) od Lawrence Kasdana. Současným objevem bude na festivalu promítaná Bílá orchidej (White Orchid, 2018), v níž Olivia Thirlby ztvárnila introvertní a stydlivou soukromou vyšetřovatelkou pátrající po stopách vražedného zločinu v Kalifornii. Snímek bude uveden v české premiéře. 



NOIROVÁ RETROSPEKTIVA SAMUELA FULLERA 
„Film je jako bojiště. Láska. Nenávist. Akce. Násilí. Smrt. Jedním slovem – emoce.“ 
To jsou hojně citovaná slova Samuela Fullera pronesená v Godardově filmu Bláznivý Petříček (Pierrot le fou, 1965), která výstižně definují i režisérovu čtveřici na NFF promítaných noirových titulů. Cenou za režii na festivalu v Benátkách oceněný Zátah na Jižní ulici (Pickup on South Street, 1953) uvede další psycho roli Richarda Widmarka coby newyorského kapsáře, který nevědomky ukradne mikrofilm s chemickým vzorcem, o nějž mají zájem komunističtí špióni. Herec Robert Ryan se představí ve své typické roli záporáka v barevném noiru z exotického Japonska s názvem Bambusový dům (House of Bamboo, 1955). S Psycho noirem bude korespondovat Chodba šoků (Shock Corridor, 1963) inspirovaná příběhem novinářky Nellie Bly, která na konci 19. století předstírala duševní chorobu pod záměrem napsat skandální odhalení o psychiatrické léčebně na Blackwell’s Island. Nahý polibek (The Naked Kiss, 1964) je naopak dramatem ze života napravené prostitutky s herečkou Constance Towers v hlavní roli. 



HOST FESTIVALU: SAMANTHA FULLER 
V rámci Zvláštního uvedení festival uvede celovečerní dokument Plný život Samuela Fullera (A Fuller Life, 2013), v němž řada režisérových obdivovatelů jako James Franco, William Friedkin, Wim Wenders, Tim Roth, Robert Carradine, Monte Hellman či Mark Hamill předčítá z jeho posmrtně vydaného životopisu A Third Face: My Tale of Writing, Fighting and Filmmaking (2002) plného inspirativních historek a fascinujících životních vzpomínek – včetně těch na osvobozování zajateckého tábora v Sokolově, na kterém se podílel jako člen americké vojenské armády v roce 1945. Tento velmi osobní snímek před lety natočila režisérova dcera Samantha Fuller (*1975), která vystupovala v otcových pozdních filmech a která v srpnu osobně zavítá na Křivoklát, kde uvede všechny otcovy filmy. 

Svou návštěvou letos NFF poctí i Jaromír Hanzlík, jenž bude zároveň i jedním z patronů 6. ročníku festivalu. Tvorbu herce, který letos oslavil 70. narozeniny, festival připomene projekcí tematické televizní adaptace románu Radovana Šimáčka Zločin na Zlenicích hradě (1971), která je do historických kulis zasazeným detektivním příběhem o vyšetřování vraždy šlechtice Oldřicha ze Zlenic. 

ČESKOSLOVENSKÝ NOIR 
Už pošesté je součástí programu NFF blok československých filmů, které se vyznačují noirovými charakteristikami – ať už jde o spletitou narativní strukturu, temný vizuální styl, archetypální postavy detektiva, ambivalentního antihrdiny a femme fatale nebo motivy vyšetřování a voyeurismu. Nejstarším titulem letošní kolekce je opomíjený film režiséra Václava Kršky Až se vrátíš… (1947) zasazený do nevlídného prostředí pražského činžovního domu. Do baru frekventovaného nenapravitelnými alkoholiky je situováno mistrovské drama Martina Friče Dnes naposled (1958). Po kladně přijatých „kalašovkách“ Vrah skrývá tvář (1966, NFF 2015) a Po stopách krve (1969, NFF 2014) organizátoři letos sáhli po kriminálce Strach (1963), která sérii s Rudolfem Hrušínským v roce 1963 odstartovala. A konečně slovenskou kinematografii a produkci bratislavské Koliby zastupuje detektivka klasického střihu Smrť prichádza v daždi (1965) s Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. 



Program festivalu bude zveřejněn 27. června. Ve stejný den bude zahájena rezervace festivalových pasů a vstupenek na adrese vstupenky@noirfilmfestival.cz. 

Všechny podrobnosti najdete na stránkách festivalu www.noirfilmfestival.cz. 

Další informace a novinky sledujte na sociálních sítích: 

11. ledna 2012

Deception (1946)

Deception
USA, 1946, 111 min.

S noiry si obyčejně spojujeme zapadlé boční uličky, vyčpělé bary, ošuntělé činžovní byty nebo opuštěné benzinové pumpy. Deception režiséra Irvinga Rappera však patří mezi ty výjimky, které nás zavádějí do nablýskaného prostředí okupovaného společenskou smetánkou - konkrétně do honosných podkrovních bytů, panských sídel a koncertních hal. I v nich však - podobně jako v zaprášených motelech či rozpadlých železničních stanicích - může docházet k projevům žárlivosti, výbuchům vzteku nebo dokonce k chladnokrevným vraždám...

Čtyři roky po úspěchu melodramatu Now, Voyager (1942) s Bette Davis, Paulem Henreidem a Claudem Rainsem v hlavních rolích využilo studio Warner Bros. stejného obsazení k natočení noirového hudebního dramatu o milostném trojúhelníku: Henreid hraje uznávaného cellistu českého původu Karla Nováka, který přežil válku a nyní přijíždí do USA, kde se setkává se svou dřívější láskou Christine (Bette Davis). Ta ukvapeně navrhne svatbu, zapomene se však zmínit o svém románku s hudebním géniem Holleniem (Rains), jenž celá léta Christine "sponzoroval" a nyní se jí nehodlá jen tak vzdát. Nejsnazší způsob, jak Christine a Karla rozdělit, je, zdá se, zničit Karlovu kariéru, k čemuž se Holleniovi brzy naskytne ideální příležitost.

Největší problém filmu spočívá v neuspokojivém prokreslení charakterů jednotlivých postav. Jejich jednání je nedostatečně motivováno, což s přibývajícími minutami (a že jich je hodně!) vadí čím dál více. Naproti očekáváním je silné herecké obsazení spíše na škodu - ústřední protagonisté, obsazení podle typu, odvádějí svůj standard a pouze přispívají k podivně prázdnému dojmu z dění na plátně. Pokud bychom měli přesto někoho vyzdvihnout, byl by to Claude Rains, který v postavě Hollenia ostatním "ukradl" nejzajímavější (či spíše nejzábavnější) scény filmu (jeho příchod na svatební hostinu; schůzka s Karlem a Christine v restauraci). Co filmu chybí po scenáristické a herecké stránce, pokusili se tvůrci vynahradit jinde - vizuálním kvalitám byla věnována patřičná péče, což lze pozorovat na honosných kulisách či práci kamery, která několikrát potěší obrazovou kompozicí nebo svícením.

Ruka, kterou vidíte, s největší pravděpodobností nepatří P. Henreidovi, ale profesionálnímu cellistovi

Jak to tak někdy bývá, zajímavosti z produkční historie jsou někdy zajímavější než film samotný. Deception byl natočen podle divadelní hry pro dva aktéry: Rainsova postava v ní absentovala. Zvažovaný název Her Conscience údajně Bette Davis zamítla, název Jealousy, pod nímž se hra inscenovala v USA na konci 20. let, zase nemohl být použit kvůli existenci nedávno uvedeného filmu Gustava Machatého. Pro hudební scény Davis cvičila hru na klavír přibližně tři hodiny denně, přesto ji v některých záběrech nahradila profesionální pianistka. Henreid v roli cellisty měl zase v některých detailních záběrech ruce spoutané za zády a skrze jeho rukávy měli prostrčené ruce hned dva hudebníci. Obdivuhodné to je zejména z toho důvodu, že si toho vůbec nevšimnete a právě koncertní scény jsou v celém snímku nejvíce strhující. Fun fact na závěr: během natáčení se Bette Davis, už téměř čtyřicetiletá, dozvěděla, že je těhotná se svým první dítětem.

Režie: Irving Rapper
Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: John Collier, Joseph Than
Kamera: Ernest Hall
Hudba: Erich Wolfgang Korngold
Výprava: Anton Grot
Střih: Alan Crosland Jr.
V hlavních rolích: Bette Davis, Paul Henreid, Claude Rains, John Abbott, Benson Forg a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 18. října 1946

Odkazy

17. srpna 2010

Beyond the Forest (1949)

Beyond the Forest
USA, 1949, 90 min.

Úvodní titulek avizuje snímek zabývající se povahou zla v člověku, ve skutečnosti se však spíše jedná o studii o nepřizpůsobivosti, nezdravých ambicích a nemístných prostředcích k jejich dosažení. Ústřední postava Rose (Bette Davis) je znuděná životem na maloměstě a manželstvím s váženým doktorem Molinem (Joseph Cotten). Touží se vymanit z nevzrušivého stereotypu, proto si začne románek s chigacským milionářem Neilem Latimerem (David Brian). Ani ten se však nevyvíjí podle jejích představ.


Rose se zlá nenarodila - do současného stavu mysli ji přivedl mnohaletý neuspokojivý život ve wisconsinském zapadákově. Metaforickým vyjádřením jeho dusivé atmosféry (a zároveň Roseiny vášně) se stává dominanta města - neustále žhnoucí budova pily, která sehraje významnou roli v závěrečné montáži. Ani při svém krátkém pobytu v Chicagu Rose nenalezne to, co hledá - milenec chystá svatbu s jinou a město samotné je spíše hrozivé než plné možností. Vidor to vyjadřuje působivou sekvencí ze subjektivního pohledu Rose, která více než cokoliv jiného připomíná jízdu domem hrůzy - groteskně se naklánějící bezdomovci a opilci vypadají jako děsivé kreatury, před kterými není úniku. 

Jméno režiséra Kinga Vidora nikdy nebylo s noirem výrazněji propojeno - Beyond the Forest je jeho jediným příspěvkem cyklu. Přesto vykazuje značnou míru "poučenosti" noirovými postupy: snímek začíná voiceoverem heterodiegetického vypravěče (stojícího mimo příběh), který diváka seznamuje s městem a jeho obyvateli. Dále se přesouváme do soudní síně, kde Rose čelí obvinění z vraždy. Převážná část syžetu se dále odvíjí v rozsáhlé retrospektivě, která se ukazuje jako velmi účinná z několika důvodů. Podporuje fatalistické a deterministické vyznění snímku (Rose jako oběť osudu a prostředí) a zároveň minimálně dvojím způsobem mate diváka. Nejprve tím, že jej ponechává v nejistotě, koho vlastně Rose zavraždila (postupně se nabízejí tři varianty), a následně tím, jak náhle přibližně ve dvou třetinách stopáže skončí. Navzdory očekáváním tak klimax snímku netvoří soudní verdikt, ale to, co po něm následuje. 



O Beyond the Forest se většinou píše jako o: 1) snímku, ve kterém padne slavná hláška "What a dump!", kterou později zpopularizovala Albeeho divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? 2) posledním filmu Bette Davis pro studio Warner Bros., jejž opustila po osmnácti letech. 3) příkladu campu, který je celý prostě "over the top". Jistě, herecký výkon B. Davis skutečně nepatří k jejím nejlepším v kariéře, zamrzí i nevyužitý Cotten. Přesto byste Vidorův noir neměli podceňovat. Nabízí několik skvěle natočených sekvencí (kromě již zmiňovaných například procházku Rose městem, při které ji sledují lačné oči okolo stojících obyvatel) a hlavně zajímavou ústřední postavu. V její podlosti a vypočítavosti je něco, za co ji nelze nelitovat (či dokonce neobdivovat).

Režie: King Vidor
Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: Lenore Coffee; podle románu Stuarta Engstranda
Kamera: Robert Burks
Hudba: Max Steiner
Střih: Rudi Fehr
Výprava: Robert Haas
Hrají: Bette Davis, Joseph Cotten, David Brian, Ruth Roman, Minor Watson a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 22. října 1949

Odkazy