Singapore (1947)

Singapore 
USA, 1947, 80 min.

Po pěti letech strávených u amerického námořnictva se pašerák perel Matt Gordon (Fred MacMurray) vrací do Singapuru, kde před vstupem USA do války zanechal svou kořist v hodnotě čtvrt milionu dolarů. Pozorně sledován policií i místními lumpy, pokouší se Matt k pečlivě ukrytým perlám dostat a nenápadně je propašovat ze země. Netuší však, že při svém snažení narazí na minulost v podobě krásné Lindy (Ava Gardner), o níž byl přesvědčen, že zahynula během leteckého útoku. Problém nastává ve chvíli, kdy Matt zjišťuje, že Linda je vdaná a na události předcházející náletu si nevzpomíná.

Sbližování Matta a Lindy je předmětem retrospektivy

Singapore nenabízí žádnou překvapivou podívanou, většinu postupů a motivů důvěrně známe z jiných noirů či klasických hollywoodských snímků. Film Johna Brahma například využívá kombinaci retrospektivního vyprávění a voice-overu k tomu, aby osvětlil Mattův vztah k Singapuru a Lindě, již má s touto exotickou zemí neodmyslitelně spjatou. Samo dějiště skýtalo určitý potenciál pro neotřelost a neobvyklost, ve skutečnosti ale působí docela anonymně (nijak zásadně se neliší od hollywoodských filmů odehrávajících se v jiných exotických zemích), což je jistě důsledek natáčení v ateliérech Universal Studios. Motiv amnézie zase známe například z Mankiewiczova Somewhere in the Night (1946) nebo The Crooked Way (1949) Roberta Floreyho, kde s ním bylo pracováno soustavněji a pro diváka zajímavěji.

Přesto bych jeden moment z filmu vyzdvihl. Když se Matt dostane do problémů, začne svým protivníkům s velkou dávkou přesvědčivosti tvrdit, že jej Linda oklamala a perly mu ukradla. A jim - stejně jako nám divákům - toto vysvětlení nezní zcela nepravděpodobně, protože, poučeni řadou noirů s femme fatale, dobře víme, čeho všeho jsou ženy ve zkaženém noirovém světě schopny (stačí si vzpomenout na o rok starší Zabijáky rovněž s Avou Gardner). Singapore tak zručně využívá archetypu "pavoučí ženy" a obrací jej nejen proti divákům, ale rovněž proti postavám v rámci fikčního světa filmu.

Bohužel další zvraty ve filmu nepůsobí zdaleka tak promyšleně, a tak jediné, co film v závěru drží pohromadě, je spolehlivé režijní vedení Johna Brahma, jehož cit pro výstižné kompozice je patrný hned několikrát (záběry s ventilátorem; závěrečný záběr, kterému se úspěšně daří vyhnout patosu a sentimentu).

Netypický závěrečný záběr

Totožný námět byl opětovně zpracován v roce 1957 - ve filmu s názvem Istanbul si hlavní roli zahrál Errol Flynn.

Režie: John Brahm

Produkce: Jerry Bresler (Universal Pictures)

Scénář: Seton I. Miller, Robert Thoeren

Kamera: Maury Gertsman

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Výprava: Bernard Herzbrun, Gabriel Scognamillo

Střih: William Hornbeck

V hlavních rolích: Fred MacMurray, Ava Gardner, Ronald Culver, Richard Haydn, Spring Byington a další

Distribuce: Universal Pictures

Premiéra: 13. srpna 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Zabijáci (1946)

The Killers
USA, 1946, 99 min.

Když tu teď máme anketu o nejlepším Siodmakově noiru (a když teď náhodou čtu biografii Burta Lancastera od Garyho Fishgalla), rozhodla jsem se po dlouhé době osvěžit v paměti Zabijáky (The Killers). A popravdě řečeno, přistihla jsem se, že se trochu nudím (těším se, až si to někdy přečte Rogue).

Narativní koncept viditelně inspirovaný Wellesovým Občanem Kanem sice může být pro někoho zajímavý, ale dle mého názoru je tady možná až na škodu. Nejslabším článkem ze série flashbacků objasňujících, proč byl Swede (Burt Lancaster) zavražděn a co znamenala jeho poslední věta á la Rosebud "Once I did something wrong", je nejspíš postava pojišťovacího vyšetřovatele, která se na tyto otázky snaží najít odpověď. Jim Reardon Edmonda O'Briena jako postava-funkce, která je zde pouze proto, aby motivovala ony flashbacky, je logicky nesmírně plochá a nevzbuzuje byť sebemenší empatii či emoci. O to víc irituje, když zabírá místo Lancasterovi. 

U filmu debutující dvaatřicetiletý bývalý cirkusový akrobat Burt Lancaster se díky Zabijákům stal doslova přes noc hvězdou, a to i přesto, jak poměrně málo prostoru se jeho padlému hrdinovi na úkor ostatních, méně zajímavých postav dostává. Stejně tak Ava Gardner v roli vypočítavé Kitty Collins, která opakovaně zapříčiňuje Swedův pád, je na plátně až žalostně málo (k definitivnímu proražení u filmu jí to však stačilo) a chemie mezi ní a Lancasterem se sotva stihne nějakým způsobem nastartovat. A přitom femme fatale mají vždy tolik co nabídnout...

Ze srovnání se Siodmakovým pozdějším noirem s Burtem Lancasterem vychází jako sevřenější, účinnější a tematicky i stylově propracovanější právě Criss Cross, v němž je rozhodně lépe zacházeno s postavami, jejichž zajímavost není utápěna v překombinovaných scenáristických kličkách. Přesně jak psal Rob Roy v komentáři na CSFD - pamatujete si ze Zabijáků nějakou zajímavou repliku?

Osud chlápka, který před svou temnou minulostí utekl na venkov, kde se schoval za benzínovou pumpu, rovněž pozoruhodněji zpracoval Jacques Tourneur v Pryč od minulosti (1947), stejně jako bych tu mohla vyjmenovat řadu zajímavějších snímků o promarněné kariéře jednoho boxera. A kdybyste měli uvést noiry s pamětihodnou konfrontací femme attrapée a femme fatale, Zabijáky bystě též pravděpodobně nezmínili. Zkrátka a dobře všechno, čeho se Siodmakova adaptace Hemingwayovy povídky okrajově dotýká, je mnohem lépe a hlouběji zpracováno jinde.

Nemyslíte?

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Anthony Veiller, Richard Brooks a John Huston podle povídky Ernesta Hemingwaye

Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Burt Lancaster, Ava Gardner, Edmond O'Brien, Albert Dekker,Vince Barnett ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Bribe (1949)

The Bribe 
USA, 1949, 98 min.

The Bribe je ukázkovým příkladem toho, jak lze pomocí několika úvodních záběrů efektivně navodit charakteristickou noirovou náladu a atmosféru. Titulky, kterým dominují stíny benátských rolet (obr. 1), vystřídá celkový záběr ostrovního města někde ve střední Americe, kde zrovna zuří divoká bouře. Jízda kamery směrem zpět odhalí protagonistu příběhu Rigbyho (Robert Taylor), stojícího na balkoně (obr. 2). Rigby dokouří cigaretu, odejde z balkonu do budovy a ve spoře osvětlené místnosti spustí vnitřní monolog: "Well, here's the storm. Right on schedule. (...) It gives you time. Yeah. Time to think. And how do you like your thoughts? How do you like finding out that maybe you've got a price tag too? (...) How much do you cost, Rigby?" (obr. 3) Introspekce hlavního hrdiny, který řeší zásadní dilema, zda se má nechat uplatit, je zvýrazněna opakovanými pohledy do zrcadla (obr. 4). Na znepokojivosti scéně dodávají otáčející se lopatky stropního ventilátoru, které nepřirozeně vrhají stín na zeď a podlahu místnosti (obr. 5) a několikrát jakoby "rozsekávaly" postavy na kousky. (obr. 6) 

obr. 1

obr. 2

obr. 3

obr. 4

obr. 5 - stín lopatky ventilátoru v pravém dolním rohu

obr. 6

Po chvíli Rigby pokračuje ve voiceoveru: "Can a sellout ever look good? You never thought so before, did you? What changed you? She did. But is she guilty or innocent?" Odraz Rigbyho v okně se mění na atraktivní ženu ztvárněnou Avou Gardner. (obr. 7-8) Základní hádanka filmu je nastolena - je ústřední ženská postava zrádnou femme fatale? Rigby pokračuje: "You're not so sure of her now, are you? Think back. When did you first hear of her? Gibbs was breafing you that day in Washington." Voiceover ustává a začíná rozsáhlá retrospektiva, která charakterizuje přibližně dvě třetiny stopáže. (obr. 9)

obr. 7

obr. 8

obr. 9 - první záběr v rámci rozsáhlé retrospektivy

Navzdory zdařilé úvodní sekvenci je snímek spíše rutinním noirovým dramatem odehrávajícím se v exotickém prostředí krátce po druhé světové válce. Z nevyužitého potenciálu můžeme obvinit režiséra Roberta Z. Leonarda, rutinéra, který měl zkušenosti spíše s dramaty a lehčími žánry (The Bribe je jeho jediným noirem), a Roberta Taylora v hlavní roli, který se sice snaží, ale síly výrazu takového Bogarta zdaleka nedosahuje. Naopak vedlejší role jsou ztvárněny velice působivě, což je zásluha Vincenta Price, Charlese Laughtona a Johna Hodiaka (koncentrace takových hvězd ve vedlejších rolích je vizitkou studia MGM, které snímek vyprodukovalo a uvedlo do kin). 

Nevýraznost většiny snímku je však do jisté míry vyvážena efektní závěrečnou sekvencí, v níž se Rigby střetává se svým hlavním sokem, pašerákem letadlových motorů. Kulisu této konfrontaci zprostředkovávají bujaré oslavy obyvatel městečka Carlotta. (obr. 10-14) Vzpomenout si tak můžeme na jiné, podobně působivé přestřelky ve Wellesově Dámě ze Šanghaje (1947) nebo Vrahově polibku (1955) Stanleyho Kubricka. 

obr. 10

obr. 11

obr. 12

obr. 13

obr. 14

Bohužel, v případě The Bribe platí otřepaná pravda: v jednotlivostech je film silnější než jako celek. Dostat se k závěrečným scénám, které opravdu stojí za to, znamená prokousat se devadesáti minutami průměrnosti.

Režie: Robert Z. Leonard

Produkce: Pandro S. Berman (MGM)

Scénář: Marguirete Roberts; podle povídky Fredericka Nebela

Kamera: Joseph Ruttenberg

Hudba: Miklos Rozsa

Střih: Gene Ruggiero

Výprava: Cedric Gibbons, Malcolm Brown

V hlavních rolích: Robert Taylor, Ava Gardner, Vincent Price, Charles Laughton, John Hodiak ad.

Distribuce: MGM

Premiéra: 3. února 1949

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD