Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

25. června 2012

The Underworld Story (1950)

The Underworld Story
USA, 1950, 91 min.

Pokud jste viděli Tight Spot (1955) Phila Karlsona, expozice novinářského noiru Cyrila Endfielda vám ihned navodí deja vu: na vylidněných schodech před soudní budovou je neznámými gangstery zabit korunní svědek z ožehavého případu. Odpovědnost za jeho smrt nyní padá na hlavu novináře Mikea Reese (Dan Duryea), jenž o přísně tajeném svědectví oběti u soudu publikoval článek, a který teď logicky dostává padáka. 

The Underwolrd Story (1950)

Tight Spot (1955)


Oportunista Reese, dobře si vědom, že po tomto skandálu jej žádný jiný vydavatel ve městě nezaměstná, se chytá první příležitosti, která se mu naskytne - malé noviny na maloměstě v Nové Anglii hledají společníka. S dravou dychtivostí sobě vlastní se vetře do přízně jejich mladé majitelky Cathy (Gale Storm) a okamžitě skočí po prvním sólokaprovi, jenž pro něj představuje vražda snachy místního novinářského magnáta E. J. Stantona (Herbert Marshall), ze které je obviněna její černošská služebná Molly (Mary Anderson).

Kromě Karlsonova noiru vám při sledování The Underworld Story (1950) rovněž okamžitě naskočí Wilderovo Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951). Dureyův Reese jakoby bezcharakternímu reportérovi Kirka Douglase z oka vypadl. Slabý scénář však jeho chování a charakterový obrat činí značně nemotivovanými - ze senzacechtivého sobce se z Reese najednou stává dobromyslný hrdina, který nastavuje vlastní kůži, jen aby zachránil nevinnou ženu. 


Značně nepřesvědčivě působí i další násilné zvraty: například když Reese po svém vyhazovu navštěvuje gangsterského bose Durhama (Howard Da Silva), očividně zodpovědného za úvodní vraždu korunního svědka, který jej bez sebemenšího zdráhání finančně odměňuje za jeho "službu", a jenž se později v příběhu vrací jako klíčová figura. Fakt, že jako diváci na rozdíl od Reese známe vraha už od počátku (jeho odhalení se jeví naprosto zbytečné), rovněž na atraktivnosti již tak slepeného scénáře příliš nepřidá a herecké osobnosti (Dureya, De Silva, Marhsall) se v něm nutně ztrácí. Pokud tedy hledáte dobrý noir z novinářského prostředí, raději sáhněte po The Big Clock (1948) nebo Scandal Sheet (1952).



Režie: Cyril Endfield
Produkce: Hal E. Chester (FilmCraft Productions)
Scénář: Henry Blankfort, Cyril Endfield podle románu Craiga Rice The Big Story
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: David Rose
Střih: Richard Heermance
Hrají: Dan Duryea, Herbert Marshall, Gale Storm, Howard Da Silva, Mary Anderson ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1950

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

21. června 2012

Thomas C. Renzi: Screwball Comedy and Film Noir, Unexpected Connections

Anglická verze recenze je dostupná zde / English version of the review is available here 

Spojení filmu noir a komedie může řadě našich čtenářů připadat naprosto absurdní, letošní festival Noir City - s projekcemi snímků Unfaithfully Yours (1948) Prestona Sturgese a The Good Humor Man (1950) podle scénáře Franka Tashlina - ovšem dokázal, že mezi oběma kategoriemi může docházet k zajímavým průnikům. Thomas C. Renzi z Buffalo State College kolem nich dokonce postavil celou publikaci. 

Konkrétně se Renzi věnuje spřízněnosti noiru a screwball komedie, kterou vymezuje lety 1934 a 1954. Ač se oba žánry (a jsme opět u toho - ano, Renzi noir považuje za samostatný žánr) jeví jako naprosto rozdílné, důkladnější analýza odhaluje řadu společných rysů, například přítomnost silných ženských postav (a jejich mužských "obětí"), důraz na cynismus, uplatnění komplikovaných zápletek nebo zasazení do soudobého městského prostředí. 

V první kapitole autor nabízí "pracovní" definice obou žánrů a již při této příležitosti naznačuje, v čem jsou screwball a noir komplementární. V podstatě se dá říci, že noir se má ke screwball komedii jako jin k jangu: pokrývají podobné teritorium, ale přistupují k němu z opačných pozic. Zatímco screwball zdůrazňuje humornost, hravost, lehkost a finální neškodnost, pro noir je centrální atmosféra bezvýchodnosti, úzkosti a fatalismu. Jinak se ale žánry vykazují až překvapivě podobnými tematickými, motivickými a narativními rysy. Patří mezi ně:
- bitva pohlaví
- komplikovaná zápletka
- přítomnost výstředních/bizarních postav
- milostné trojúhelníky
- dualita město vs. venkov
- a dvojsmyslné dialogy (důsledek Produkčního kodexu)


V další části Renzi zasazuje noir i screwball komedii do historického kontextu (který oba žánry - respektive jejich klasické fáze - částečně sdílejí). Zkoumá jejich vztah k Produkčnímu kodexu, hospodářské krizi 30. let, válečnému konfliktu či proměně úlohy ženy v průběhu 40. let a opět dochází ke zjištění, že v mnoha ohledech byly noirové a screwballové snímky formovány shodnými vlivy. Třetí kapitola vymezuje noir a screwball komedii jako samostatné žánry, k čemuž autor využívá teorie Thomase Schatze nebo Wese Gehringa. Ne vždy ovšem jejich aplikace vyznívají zcela účelně a přesvědčivě. Zajímavější je kapitola čtvrtá, v níž Renzi shrnuje, jaké filmové konvence noir a screwball sdílejí. Postupně se věnuje postavám (zejména těm ženským), výstavbě syžetu a ikonografii (labyrint, amnézie apod.), tematickým motivům (osud, vina, posedlost atd.), prostředí (město) a tónu (cynismus).

Poslední a nejrozsáhlejší část knihy pak sestává z komparativních analýz vybraných noirů a screwball komedií. The Lady Eve (1941) je srovnávána s Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947), Příběh z Palm Beach (The Palm Beach Story, 1942) s Gildou (1946), The Whole Town's Talking (1935) s I Wake Up Screaming (1941), The Doctor Takes a Wife (1940) se Sunset Blvd. (1950), Gangsterská nevěsta (Ball of Fire, 1941) se Scarlet Street (1945), Půlnoc (Midnight, 1939) se Secret Fury (1950) a konečně Jeho dívka Pátek (His Girl Friday, 1940) s Road House (1948). Právě závěrečnou kapitolu považuji za nejslabší článek publikace: měla prokázat funkčnost Renziho předchozích úvah, místo toho je ale spíše podlamuje a vyznívá do prázdna. Komparace jsou většinou vedeny pouze přes jeden nebo dva motivy (například Příběh z Palm Beach a Gilda tvoří dvojici proto, že v obou filmech využívá žena své krásy a sex-appealu k manipulaci s muži a oba obsahují ironické závěry), které bychom ale našli v řadě jiných filmů nejrůznějších žánrů. Ze srovnání tak nevyplývá téměř nic zásadního či zajímavého; konfrontace noirů a screwballů vaše vnímání jednotlivých filmů (nebo kategorií, do nichž podle Renziho spadají) žádným způsobem neobohatí. 

Je to škoda, protože půdu si Renzi připravil velice dobře. Zatímco obecněji koncipované kapitoly mohou být inspirativní a plně dostávají názvu knihy (unexpected connections), závěrečných 55 stran vám již nic podnětného nesdělí a nejlépe by bylo je úplně přeskočit.

Do textu je vloženo několik ilustračních fotografií (výhradně fotosek). Kniha dále obsahuje výběrovou filmografii screwball komedií i noirů (ačkoliv jsem přesvědčen, že by se bez obou s přehledem obešla), bibliografii a rejstřík.

RENZI, Thomas C. Screwball Comedy and Film Noir: Unexpected Connections. Jefferson : McFarland & Company, 2012. 231 s.

19. června 2012

Noc a město (1992)

Night and the City
USA, 1992, 105 min.

Do té doby, než v roce 1991 režijně debutoval snímkem Předem vinni (Guilty by Suspicion), se Irwin Winkler od poloviny šedesátých let profiloval výhradně jako filmový producent. Stál například za slavnou, na devět Oscarů nominovanou adaptací McCoyova románu Koně se také střílejí (They Shoot Horses, Don't They?) z roku 1969, úspěšnou sérií Rocky nebo za Scorseseho snímky New York, New York (1977), Zuřící býk (Raging Bull, 1980) a Mafiáni (Goodfellas, 1990).  

Právě Scorseseho dvorní herec Robert De Niro s Winklerem spojil síly v retrosnímku Předem vinni situovaném do mccarthyovské éry v Hollywoodu, k němuž původně napsal scénář mccarthismem postižený tvůrce Abraham Polonsky. De Niro, který ve Winklerově debutu ztvárnil roli fiktivního režiséra urputně bojujícího s nechvalně proslulým Výborem pro neamerickou činnost, posléze ztělesnil ústřední roli i v režisérově druhém režijním počinu Noc a město, jenž se opět (byť již jen implicitně) vztahoval k McCarthyho honu na čarodějnice. Jednalo se totiž o remake oceňovaného klasického noiru Noc a město (Nigh and the City, 1950) Julese Dassina, jehož umístění na černou listinu počátkem 50. let prudce otřáslo jeho režijní kariérou.


Dassin natočil Noc a město jako svůj první „exilový“ film v době, kdy se nad jeho osudem v Hollywoodu stahovaly černé mraky. Výkonný šéf studia 20th Century-Fox Darryl F. Zanuck chtěl Dassinovi pomoci, a tak ho poslal snímek točit do Londýna, jehož úchvatné noční exteréry filmu propůjčily nezaměnitelnou tvář. Winkler naopak remake přemístil do špinavých ulic New Yorku (snímek měl původně točit již zmiňovaný Martin Scorsese, nakonec však od projektu ustoupil).

To, co Dassinův noir povyšovalo na mistrovské dílo, tedy promyšlené kompozice s architektonickými dominantami města, v němž se Widmarkův padlý hrdina snaží neztratit, však Winklerova verze zcela postrádá. Jeho ponuré manhattanské uličky sice zdařile napomáhají evokovat tíseň, v jaké se De Nirův protagonista, druhořadý právník Harry Fabian, ocitá, nicméně dál než k přebíhání na protější chodník se prakticky nedostane. Ve srovnání s tím, jak Dassin pracoval s londýnskými lokacemi, se tedy exteriéry největší americké metropole ve Winklerově filmu nutně zdají nevyužité.

Průměrný film s několika více či méně zásadními posuny oproti předchozí verzi (absence Harryho přítelkyně Mary na úkor prohloubení vztahu s barmankou Helen, Harryho „povýšení“ z drobného podvodníka na výřečného advokáta, oddramatizovaná scéna smrti bývalé boxerské legendy atp.) se dramatické zvraty až příliš často snaží navodit hudebním doprovodem a v podstatě se opírá jen o De Nirův standardně maximálně zanícený herecký projev a jeho typické řečnické smyčky ve stylu „You talkin' to me?“

Text byl původně publikován v 81. čísle Cinepuru v květnu 2012.

Režie: Irwin Winkler
Produkce: Irwin Winkler, Jane Rosenthal (Penta Films, Tribeca Productions)
Scénář: Richard Price
Kamera: Tak Fujimoto
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Robert De Niro, Jessica Lange, Jack Warden, Alan King, Eli Wallach ad.

Distribuce: Twentieth Century Fox Film Corporation
Premiéra: 11. října 1992
Na DVD v ČR: 30. 3. 2012 (North Video)

Odkazy
CSFD