Vychází Blu-ray Sladká vůně úspěchu

U příležitosti 8. ročníku Noir Film Festivalu vydává Art4Film ve spolupráci s NFF speciální Blu-Ray edici filmu Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), jejíž součástí je i bonusový dokument Mackendrick – The Man Who Walked Away, který v roce 1986 natočil Dermot McQuarrie. Booklet s fotografiemi k filmu je opatřen průvodní esejí dramaturgyně NFF Jany Bébarové o historickém kontextu vzniku snímku. Během konání festivalu na Křivoklátu bude Blu-Ray v prodeji za festivalovou cenu 350,- Kč. Později bude k zakoupení na art4film.cz a ve vybraných specializovaných obchodech pro fanoušky filmu. 

Film Sladká vůně úspěchu, který byl americkým debutem režiséra Alexandera Mackendricka, byl ve své době novátorským díky autentickému zachycení pulsujícího nočního života v New Yorku. V charakterové studii chamtivých novinářů, budujících kolem sebe děsivý kult celebrit, představil komplexní portrét zákulisí Broadwaye a machistický svět plný manipulace, lží a vydírání. Svět, kde je – jak poznamenává protagonista filmu – člověk člověku vlkem. Na Křivoklátě se bude snímek promítat v rámci pocty Burtu Lancasterovi na slavnostním zakončení festivalu v neděli 23. 8. v 16:00 v sále Velvyslanectví USA.

Plunder Road (1957)

Plunder Road
USA, 1957, 72 min.

Nízkorozpočtový film Plunder Road z konce 50. let zdařilým způsobem mísí konvence lupičského a útěkového filmu. V jeho první části sledujeme úspěšnou snahu pětičlenné skupiny mužů vyloupit vlak naložený zlatem. Při příjezdu na místo činu jsou záběry mužů nezvykle doplněny jejich vnitřním hlasem znějícím z voiceoveru: tvůrci nám tak nakrátko umožňují konfrontaci s jejich pocity nejistoty a nervozity, které by jinak zůstaly skryté pod "tvrďáckou" maskou, a zároveň tímto způsobem nahrazují tradiční expozici, která ve snímku jinak absentuje. Samotná loupež probíhá téměř beze slov (podobně jako v Dassinově Rvačce mezi muži) a zejména díky kameře zkušeného Ernesta Hallera (mj. Mildred Pierce, Humoreska a Rebel bez příčiny) dosahuje celá úvodní pasáž značné působivosti.

"Why doesn't this stinking rain stop?" 
Voiceover v úvodní sekvenci divákům zprostředkovává myšlenky postav.

Více než dvě třetiny 72minutové stopáže jsou věnovány útěku z místa přepadení a snaze převézt ukradené zlato do bezpečí. I zde tvůrci postupovali poměrně neortodoxně, neboť muži se hned zkraje rozdělí do tří nákladních aut, a film tak prezentuje jejich počínání skrze tři alternující dějové linie, které jsou jen postupně redukovány nejdříve na dvě a pak na jedinou. Každý z lupičů má nějakou osobní historii, která jej motivovala k účasti na přepadení, a my tak můžeme jejich situaci alespoň částečně pochopit. Výjimku tvoří šéf bandy Eddie (Gene Raymond), strůjce celého loupežného plánu, který zůstává tajemný a těžko čitelný jak pro ostatní postavy, tak pro diváka. 

Konfrontace s policisty zločincům na útěku příliš klidu nedodá...

Pod filmem je jako režisér podepsán zcela neznámý Hubert Cornfield. Biografie databáze IMDb v jeho profilu uvádí: "V Turecku narozený hollywoodský režisér nerozsáhlého díla, syn Alberta Cornfielda, producenta Twentieth Century-Fox a majitele kina. Navštěvoval University of Pennsylvania, o film se začal zajímat během dospívání v Paříži, kde se také seznámil s režiséry francouzské nové vlny Jeanem-Lucem Godardem, Francoisem Truffautem a Jeanem-Pierrem Melvillem. Cornfieldovy americké filmy z 50. a 60. let se setkaly s rozporuplným kritickým přijetím." Zdá se, že Cornfieldova tvorba si říká o detailnější prozkoumání. 

Film spoluprodukoval Leon Chooluck, jenž se v předchozích sedmi letech podílel přinejmenším na osmi amerických filmech Huga Haase, a to buď jako vedoucí produkce, nebo asistent režie. Z hereckého obsazení zaujme především Elisha Cook Jr., známý z vedlejších rolí v Maltézském sokolovi (The Maltese Falcon, 1941), Phantom Lady (1944) nebo v Hlubokém spánku (The Big Sleep, 1946). 

Plunder Road je překvapivě efektivní béčkový film, který bez zbytečných odboček vypráví vzrušující příběh jedné loupeže. Před třemi lety jej na blu-rayi vydala společnost Olive Films, na americkém Amazonu je disk k dostání za 14 dolarů. 

Blu-ray edice společnosti Olive Films.

Režie: Hubert Cornfield
Produkce: Leon Chooluck, Laurence Stewart (Regal Films)
Scénář: Steven Ritch, Jack Charney
Kamera: Ernest Haller
Hudba: Irving Gertz
Výprava: Robert Gill
Střih: Warren Adams, Jerry S. Young
V hlavních rolích: Gene Raymond, Jeanne Cooper, Wayne Morris, Elisha Cook Jr., Stafford Repp a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 5. prosince 1957

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Nightfall (1957)

Nightfall
USA, 1957, 79 min.

"You're the most wanted man I know." 

V těch několika málo textech, které byly o Nightfall napsány, se většinou můžete dočíst, kolik má tento snímek režiséra Jacquese Tourneura společného s jeho dřívějším a mnohem slavnějším noirem Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947). Oba filmy například tematizují dualitu města a venkova, oba se zaměřují na hrdinu, který se - pronásledován minulostí - pokouší začít odznova, v novém městě a s novou identitou, a oba alespoň částečně využívají retrospektivní vyprávění, které ozřejmuje motivace postav.

Nightfall je ale v konečném důsledku přímočařejší a optimističtější film než jeho o deset let starší předchůdce. Lze to demonstrovat na pojetí postav, kterým chybí ambivalence a "nečitelnost" Jeffa Baileyho a Kathie Moffat. Po chvilkové nejistotě z úvodu se brzy ukazuje, že James Vanning Alda Raye i Marie Gardner v podání Anne Bancroft jsou morálně neposkvrněnými oběťmi náhodných okolností. Proti nim pak stojí dva bezskrupulózní, typově přesně obsazení zlosynové (zlodějové a vrazi) v podání Briana Keitha a Rudyho Bonda.

Aldo Ray a Anne Bancroft v ústředních rolích

Síla Nightfall ovšem spočívá jinde. Zápletka a vykreslení postav možná nepřekvapí, ale řešení dílčích situací rozhodně ano. Jacques Tourneur (za výrazné asistence kameramana Burnetta Guffeyho) například precizním způsobem využívá prostředí a již zmiňovaného kontrastu města a venkova, v tomto případě Los Angeles a sněhem pokryté krajiny státu Wyoming. Dramaticky velmi účinně jsou využity takové "rekvizity" jako ropné věže a fréza na sníh, které v sobě skrývají nečekaný smrtící potenciál. Originální je i začlenění módní přehlídky, která je nejen chytře využita v rámci zápletky, ale ještě navíc slouží jako výkladní skříň výtvorů předního hollywoodského kostyméra Jeana Louise.

Několik snímků ze závěrečné sekvence.

Po Temné pasáži (Dark Passage, 1947) se snímek Nightfall stal teprve druhou filmovou adaptací některého z románů Davida Goodise, klíčové osobnosti americké drsné školy. Dá se ovšem říci, že pomohl iniciovat obnovený zájem o jeho dílo, alespoň pokud můžeme soudit podle dalších filmových přepisů, které záhy následovaly. V červnu 1957, jen několik měsíců po Tourneurově díle, byl premiérován režijní debut Paula Wendkose The Burglar vycházející ze stejnojmenné Goodisovy předlohy a o tři roky později byl do kin uveden druhý celovečerní film Francoise Truffauta Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste), adaptace románu Down There.

Nightfall vyšel na DVD v rámci druhého dílu kolekce Columbia Pictures Film Noir Classics.

Režie: Jacques Tourneur
Produkce: Ted Richmond (Copa Productions)
Scénář: Stirling Silliphant, podle románu Davida Goodise
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Výprava: Ross Bellah
Střih: William A. Lyon
V hlavních rolích: Aldo Ray, Anne Bancroft, Brian Keith, Jocelyn Brando, James Gregory a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 23. ledna 1957

Odkazy
IMDB
CSFD
Noir of the Week

The Brothers Rico (1957)

The Brothers Rico
USA, 1957, 92 min.

Italsko-americký původ a poměrně drsná vizáž Richardovi Contemu během jeho kariéry zaručily hezkou řádku rolí gangsterů a mafiánů z italského přistěhovaleckého klanu, kterou v klasickém noiru završil v trojici snímků The Big Combo, New York Confidential (oba 1955) a The Brothers Rico (1957). Celou hereckou dráhu pak nemohl zakončit vhodněji než ztvárněním dona Barziniho v Coppolově Kmotrovi. (Pro zájemce vřele doporučuji Conteho noirový portrét od Imogen Sary Smith, který vyšel v Noir City na podzim 2010; dostupný zde.) 

Obdobně jako v Mankiewiczově noiru House of Strangers (1949) ztvárňuje Richard Conte v Karlsonově snímku syna z gangsterské rodiny, který se snaží vymanit z rodinného "řemesla" a vyčnívá tak mezi svými méně uvědomělými bratry. Karlsonova hrdinu Eddieho poznáváme v době, kdy se po letech počestně vedeného života s manželkou pokouší o adopci vysněného dítěte (dozvídáme se, že Alice předtím dvakrát potratila). Finančně zajištěný Eddie úspěšně podniká na Floridě, kam unikl před nástrahami newyorského podsvětí. Jak však ukazuje úvodní noční telefonát, ne nadobro.

Mafián Sid Kubik (Larry Gates), který je blízkým přítelem jeho rodiny (Eddieho matka mu v minulosti zachránila život, když "koupila" jemu určenou kulku), Eddieho po delší odmlce pověří, aby našel svého mladšího bratra Johnnyho, který je společně s Eddieho druhým bratrem Ginem policií hledán pro (neúspěšně vykonanou) vraždu na Kubikovu zakázku, a jenž se nyní skrývá neznámo kde. Důvěřivý Eddie, pro něhož jsou rodinné vazby a hodnoty na prvním místě, Kubikovi bezmezně věří, že chce bratrům opravdu pomoci a ne je zbaběle odpravit. Dělá však chybu. Zatímco s mafiánským bossem  rozmlouvá v hotelu v Miami, probíhá přímo ve vedlejším pokoji poprava Gina...

The Brothers Rico jsou velmi zdařilou studií italské gangsterské rodiny z pohledu staršího potomka, který se pokusil přejít na správnou stranu, aby ho zpět (byť nezáměrně) stáhli jeho bratři. Vhodnějšího představitele než právě Richarda Conteho, který byl v poloze "good bad man" maximálně přesvědčivý, Karlson snad ani nemohl najít (v pozdější televizní verzi téhož románu Georgese Simenona z roku 1972 s názvem The Family Rico Eddieho ztvárnil Ben Gazzara).

Přestože většina akce se děje prostřednictvím dialogů, film nepostrádá několik ryze karlsonovských surových obrazů násilí, které přichází náhle a bez předchozí gradace (scéna na letištních záchodcích či závěrečné zúčtování s Kubikem). Stylovému černobílému vizuálu rovněž přidává účast zkušeného noirového kameramana a dvojnásobného držitele Oscara (za Odtud až na věčnost a Bonnie a Clyde) Burnetta Guffeyho. Celkový dojem kazí snad jen pro Karlsona vcelku typický náhlý závěrečný happy end, který se bije s jinak značně neutěšenou náladou celého snímku (oba Eddieho bratři zemřou násilnou smrtí; ani Johnny jako novopečený otec není ušetřen).

Na závěr přidám jednu perličku - na Floridě, kam je snímek situovaný, jsme s Mejlou v jedné z mála exteriérových scén okamžitě rozpoznali San Diego, konkrétně Coronado a slavný hotel z Wilderova Někdo to rád horké v pozadí (objeví se v čase 2:20 na videoukázce níže).

Režie: Phil Karlson
Produkce: William Goetz (William Goetz Productions)
Scénář: Lewis Meltzer, Ben Perry a Dalton Trumbo (který nebyl uveden v titulcích) podle námětu Georgese Simenona
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Duning
Střih: Charles Nelson
Hrají: Richard Conte, Dianne Foster, Kathryn Grant, Larry Gates, Argentina Brunetti a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: září 1957

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Sladká vůně úspěchu (1957)

Sweet Smell of Success
USA, 1957, 93 min.

Sidney Falco (Tony Curtis) je podřadný tiskový agent, který se chce za každou cenu vetřít do přízně mocnému sloupkaři J. J. Hunseckerovi (Burt Lancaster). Když tedy Hunsecker Falca požádá, aby rozbil milostný románek své sestry Susan Hunseckerové (Susan Harrison) a mladého kytaristy Stevea (Martin Milner), neváhá bezskrupulózní agent ani vteřinu. K dosažení svého cíle využívá všech dostupných prostředků - od vydírání až po šíření urážlivých pomluv. Falco však, podobně jako řada noirových hrdinů (na mysl se dere například Harry Fabian z Noc a město), netuší, že tím sám směřuje k neodvratitelnému konci.

V době svého premiérového uvedení Sladká vůně úspěchu propadla, v letech následujících se však dočkala rehabilitace. Dnes bývá oceňována zejména pro: scénář Ernesta Lehmana (podle jeho vlastní povídky "Tell Me About it Tomorrow") a Clifforda Odetse, který překypuje cynickými bonmoty; herecké výkony Burta Lancastera (arogantní Hunsecker s incestní vazbou na mladší sestru) a Tonyho Curtise (roztěkaný patolízal Falco); jazzový hudební doprovod Elmera Bernsteina; řemeslně dobře zvládnutou práci kameramana Jamese Wonga Howea, kterému se s bezprostředností podařilo zachytit atmosféru New Yorku konce 50. let; a v neposlední řadě režii Alexandera Mackendricka, který po sérii britských komedií (například Pět lupičů a stará dáma) úspěšně přešel k diametrálně odlišnému žánru.

Pokud mi však dovolíte být trochu osobní, musím se přiznat, ze Sladká vůně úspěchu mi přes uvedené klady nikdy k srdci nepřirostla. Na můj vkus (a noirový standard) je obraz až příliš podřízen slovu - tvůrci se opájí vybroušenými dialogy, zatímco čistě vizuálních momentů je v celém filmu poskrovnu. I když jsem práci Howeovy kamery jmenoval ve výčtu pozitiv, Mackendrick její význam spíše upozaďuje a evokace New Yorku tak nedosahuje takové síly jako třeba v Dassinově Obnaženém městě (The Naked City, 1948). Důraz na práci scenáristů je patrný i v tom, kolik dějových zvratů se odehraje výhradně v rovině dialogů, aniž by byly ztvárněny obrazem.

Zatímco z většiny mistrovských noirů si zapamatujete nějakou konkrétní scénu (ať už díky svícení, rámování, pohybu kamery...), v případě Sladké vůně úspěchu to pravděpodobně bude spíše určitá replika, pronesená Lancasterem nebo Curtisem. To se mi zdá málo. Ale možná mě z omylu vyvede kniha Jamese Naremorea z edice BFI Classics, kterou vám na blogu v dohledné době představíme... 

Režie: Alexander Mackendrick

Produkce: James Hill (Norma-Curtleigh Productions)

Scénář: Ernest Lehman, Clifford Odets; podle povídky Ernesta Lehmana

Kamera: James Wong Howe

Hudba: Elmer Bernstein

Výprava: Edward Carrere

Střih: Alan Crosland Jr.

V hlavních rolích: Burt Lancaster, Tony Curtis, Susan Harrison, Martin Milner, Sam Levene a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 27. června 1957

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

The Burglar (1957)

The Burglar
USA, 1957, 90 min.

The Burglar (1957) je režijní debut Paula Wendkose, neznámého televizního režiséra, který zemřel na podzim loňského roku. Jedná se o adaptaci románu Davida Goodise, vedle Jamese M. Caina, Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera předního autora hard-boiled detektivek, které se staly jedním z inspiračních zdrojů noirových snímků. Podle detektivních příběhů Davida Goodise, který si napsal i scénář k Wendkosovu filmu, byly natočeny noiry jako Temná pasáž (The Dark Passage, 1947) Delmera Davese či Nightfall (1957) Jacquese Tourneura. 

Hlavní roli lupiče Nata, který společně se svými kumpány ukradne drahocenný šperk z honosného domu spiritistky, ztvárnil (mně pro radost) Dan Duryea. Wendkos jej však obsadil proti typu - Duryea, který ve filmech (noir) většinou hrál záporné, často násilnické muže, v The Burglar ztělesňuje sice zločince, ale citlivého a láskyplného, schopného položit život za svou čest. V duchu ostatních Goodisových děl klade The Burglar důraz na emoční stránku a pocity hlavního hrdiny. Ty jsou nám několikrát zprostředkovány prostřednictvím voiceoveru, protagonistova svědomí. Jedna z takových off-screen promluv probíhá v rámci  snové sekvence, která funguje jako vzpomínka, v níž nechybí tradiční mlžný opar a fantaskně pohádkový hudební motiv.

Jakkoli Wendkosův snímek v rámci v té době již doznívajícího noirového cyklu nepřináší (jak z hlediska vyprávění, tak stylu) nic nového, některé nadšence může zaujmout vynalézavou prací s intertextem. Především pak ty, co milují filmy Orsona Wellese, neboť jak je z Wendkosova debutu patrné, byl jeho velkým fanouškem. Již při úvodní sekvenci sestávající z filmového týdeníku každému naskočí Občan Kane (Citizen Kane, 1941) a závěrečná honička v zábavním parku zase jasně odkazuje k Dámě ze Šanghaje (The Lady From Shanghai, 1947). Inspirace Wellesovými filmy je i obecně patrná z Wendkosova režijního stylu, kompozic záběrů především. 

Co mě ale z celé intertextuality nadchlo a překvapilo nejvíc, byl přímý odkaz na D.O.A. (1950) Rudolpha Maté skrze filmový plakát visící na stěně v policejní kanceláři. Vybavujete si nějaký noir, kde by takovýmto způsobem bylo odkázáno na jiný noir?

V roce 1971 vznikl remake pod názvem Kořist (Le Casse, 1971) s Jean-Paulem Belmondem a Omarem Sharifem v hlavních rolích.

Režie: Paul Wendkos
Produkce: Louis W. Kellman (Samson Productions)
Scénář: David Goodis podle vlastního románu
Kamera: Don Malkames
Hudba: Sol Kaplan
Střih: Paul Wendkos, Herta Horn
Hrají: Dan Duryea, Jayne Mansfield, Martha Vickers, Peter Capell

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: červen 1957

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie