NFF 2017: Vlaky ve filmu noir a snímky z Mexika

Páté narozeniny letos v srpnu se svými fanoušky oslaví Noir Film Festival, a to již tradičně v jeho domovském sídle na hradě Křivoklát. Kochat se snímky z éry klasického Hollywoodu a objevovat nejen jeho zapadlé klenoty, ale i zajímavá díla z mimoamerické produkce, budou návštěvníci moci od čtvrtka 17. do neděle 20. srpna 2017.

HERECKÉ IKONY

Na čtyřicet projekcí během čtyř festivalových dnů proběhne v obvyklých interiérových prostorách hradu a na jeho nádvoří. Od počátku festivalu je tradicí, že dva ze tří hlavních promítacích sálů (ke kterým se loni přidal čtvrtý, Královský sál) nesou jména hereckých ikon fimu noir.

První rok (2013) na Kokoříně to byli tajemná kráska Gene Tierneyová a cynický Humphrey Bogart, druhý rok (již na hradě Křivoklát) čestný dobrák Glenn Ford a herecká profesionálka za každé situace Barbara Stanwycková, v roce 2015 rebel John Garfield a průbojná Joan Crawfordová a loni se sály jmenovaly podle jubilantů Kirka Douglase a Olivie de Havillandové. Letos organizátoři Noir Film Festivalu pomyslně smeknou před charismatickým milovníkem Robertem Mitchumem a křehkou blondýnkou s drsným hlasem Lizabeth Scottovou.

VLAKY VE FILMU NOIR

Hlavní tematická sekce letos ponese název „Vlaky ve filmu noir“. Klíčovým bodem programu tak budou temné snímky, jejichž napětí vyvěrá ze stísněných prostor dopravního prostředku, v nichž jsou všichni zúčastnění de facto uvězněni. Tak jako násilnickým manželem utlačovaná Vicki, ztvárněná Glorií Grahamovou, která svádí dobráckého veterána Jeffa (Glenn Ford) ve filmu Human Desire (1954), který Fritz Lang v pozdní fázi své hollywoodské kariéry natočil podle románu Emila Zoly Člověk bestie.

Napínavé drama nabídne i kompletně ve vlaku se odehrávající snímek v režii dalšího noirového veterána Anthonyho Manna The Tall Target (1951), jehož hrdina, bývalý detektiv v podání Dicka Powella, se usilovně snaží zabránit pokusu o atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna před jeho inaugurací. Strážci zákona a svědci zločinu v utajení čelí nebezpečí v noiru Richarda Fleischera Narrow Margin (1952), zatímco čtvrtý film ve výběru, odlehčená komedie Lady on a Train (1945), s muzikálovou hvězdou Deanou Durbinovou, si důmyslně pohrává s konvencemi kriminálního žánru.

FOKUS: MEXIKO

Dramaturgie Noir Film Festivalu nikdy nechtěla být přímočaře zaměřená pouze na americké snímky 40. a 50. let, tedy na éru tzv. klasického noiru. Ambicí festivalu je naopak překračovat tyto hranice, a to i v geografickém smyslu. V minulosti se návštěvníci akce mohli seznámit s výběrem noirově laděných filmů z Velké Británie, Francie či Německa, letos zabrousí do Mexika, kde často hledali útočiště mj. psanci z amerických snímků. Tato programová část bude probíhat pod záštitou Velvyslanectví Spojených států mexických v Praze.

Festivalové katalogy z předešlých ročníků jsou k nahlédnutí na:

http://www.noirfilmfestival.cz/cz/ke-stazeni/

Další informace a novinky naleznete na:

www.noirfilmfestival.cz

facebook.com/NoirFilmFestival

twitter.com/NoirFilmFest

Robert J. Lentz: Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career

Anglická verze recenze je dostupná zde / English-language version of the review is available here

Před pár dny jsme na blogu zveřejnili recenzi na zbrusu novou monografii o Barbaře Stanwyck, která je spíše než biografií manuálem k její herecké tvorbě. S podobnými ambicemi se k hereckému odkazu její mladší kolegyně Glorie Grahame (vj. jménem Gloria Hallward, 1923–1981) postavil Robert J. Lentz v loni vydané publikaci nakladatelství McFarland nazvané Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career.

Jak Lentz předesílá již v předmluvě, jeho záměrem nebylo sepsat tradiční biografii herečky. Domnívá se totiž, že "příliš mnoho biografií se zaměřuje na umělcův osobní život a ignoruje to, co jej v prvé řadě udělalo slavného". (str. 1) Lentz poukazuje na to, že i ceněná hereččina biografie Suicide Blonde: The Life of Gloria Grahame od Vincenta Curica z roku 1989 obsahuje faktické chyby a nepřesnosti co se její práce u filmu týče. Jeho cílem je naopak "komplexní analýza filmů a televizních projektů 'krásné a talentované herečky' Glorie Grahame." (tamtéž) 

Stejně jako v případě jeho monografie o Lee Marvinovi z roku 2006 pojímá Lentz monografii o Glorii Grahame jako dokumentaci hereččiny práce u filmu a pro televizi. Chronologicky rozebírá všech 39 celovečerních hraných filmů, ve kterých se Grahame mezi léty 1944–1981 objevila, přičemž u každého snímku uvádí kompletní informace o štábu, podrobnou synopsi a komentuje jeho místo ve filmové historii. Detailně rovněž rozebírá hereččin výkon a zajímá ho, jak nejen tyto filmy, ale i ostatní nabídky na jiné projekty ovlivnily, respektive mohly ovlivnit směřování její kariéry. Na pozadí každé produkce v neposlední řadě reflektuje i její osobní život (stručný a výstižný životopis herečky Lentz předkládá na prvních deseti stranách publikace). 

Vedle hraných snímků se autor v samostatných kapitolách věnuje i tzv. "soundies", tříminutovým černobílým snímkům s muzikálovými a tanečními čísly, ve kterých se Gloria Grahame v letech 1943–44 objevila, a dále také její práci pro televizi (reflektuje její účast v televizních minisériích a seriálech). Nakonec shrnuje celou její filmografii (abecedně řazenou podle produkčních a distribučních společností), dodává soupis jejích rolí na divadle a rovněž zmínku o krátké filmové kariéře její starší sestry Joy Hallward (1911–2003). Tradiční závěrečnou bibliografii a jmenný rejstřík obohacuje o speciální, zevrubný bibliografický soupis (všech publikovaných článků, recenzí, analýz, profilů, rozhovorů, fotografií a prostých zmínek o Glorii Grahame) ke každému filmu zvlášť.

Gloria Grahame v Langově noiru Human Desire (1954)

Z výše uvedeného vyplývá nesporný význam Lentzovy publikace v oblasti výzkumu dostupných publikovaných materiálů. Jednotlivé texty doprovází vhodně zvolenými fotoskami, které přesně vystihují charakter rolí, jež Grahame ve svých filmech ztělesňovala. Autorovy ambice reflektovat každý film s Glorií Grahame stejnou měrou i přesto, že v řadě z nich ztvárnila pouze vedlejší či epizodní role, nutně vede k tomu, že reflexe hereččina významu v tom konkrétním filmu se v textu poněkud ztrácí. Než se čtenář dostane k analýze jejího výkonu, musí se prokousat často několikastránkovými synopsemi, produkčními historiemi snímků, reflexí kariér jejich režisérů a procesu obsazování ostatních rolích. Například v třináctistránkovém záznamu o Caprově Život je krásný tvoří části o Glorii Grahame jen fragment o několika odstavcích. 

Encyklopedický charakter Lentzovy publikace a autorovy kontinuální odbočky od hereččiny osobnosti k širším kontextům v důsledku narušují čtenářovu soustředěnost a prakticky znemožňují její souvislé čtení. Na druhou stranu je však nutné podotknout, že právě díky těmto kontextům může být jeho kniha ceněná, neboť na pozadí analýz jednotlivých filmů Glorie Grahame se mu daří reflektovat proměnu Hollywoodu a jeho publika (viz hereččin žánrový posun od filmu noir 40. a 50. let k exploitation filmům a béčkovým hororům 70. let).

Lentzova publikace ovšem nastoluje otázku, do jaké míry je takto podmíněný výběr filmů (tedy dle účasti konkrétní herečky) funkční, neboť nadbytek informací o produkčních historiích a širších kontextech v encyklopedicky pojaté publikaci zdaleka převyšuje charakter doplňkového textu a de facto tak zastiňuje hlavní předmět autorova zájmu, tedy Glorii Grahame. 

LENTZ, Robert J. Gloria Grahame, Bad Girl of Film Noir. The Complete Career. Jefferson : McFarland & Company, 2011. 358 s.

Odds Against Tomorrow (1959)

Odds Against Tomorrow
USA, 1959, 96 min.

Wellesův barokní Dotek zla (Touch of Evil, 1958) spousta lidí považuje za noirový epitaf. Závěrečný doslov vyčerpanému cyklu ovšem ještě o rok později dodal Robert Wise v caperu Odds Against Tomorrow, který natočil v rámci produkční společnosti Harryho Belafonta HarBel Productions. Belafonte, který ve filmu ztvárnil jednu z hlavních rolí, ostatně celý projekt inicioval. Adaptaci románu Williama P. McGiverna tematizujícího rasovou problematiku herec a zpěvák v jedné osobě svěřil Abrahamu Polonskymu. Ten byl však v té době na černé listině, takže v titulcích bylo jako zástěrka uvedeno jméno Belafonteho přítele, černošského romanopisce Johna Olivera Killense.

Rasistický Earle v úvodu ještě s radostí drží v náručí černošskou dívenku

Základní situací Odds Against Tomorrow velmi připomíná noir Phila Karlsona Kansas City Confidential: bývalý policista plánuje troufalou loupež banky, přičemž komplice si vybírá z řad problematických kriminálníků. David Burke (Ed Begley) odmítl udávat své kolegy a za opovrhování soudem strávil rok ve vězení. Teď má pocit, že má právo na jistou kompenzaci v podobě 200 000 dolarů, které chce ukrást z banky v Meltonu, maloměstě sto mil severně od New Yorku. Jako kumpány si vybere bývalého trestance a zahořklého válečného veterána Earla Slatera (Robert Ryan), který by se rád vymanil z finanční závislosti na své přítelkyni Lory (Shelley Winters), a gamblerského jazzového muzikanta Johnnyho Ingrama (Harry Belafonte), o němž ví, že nutně potřebuje splácet dluhy.

Neutěšená finanční situace tedy všechny tři muže svádí dohromady i přesto, že by si v osobním životě asi jen těžko měli co říct. Zejména Earle a Johnny mezi sebou kvůli zjevnému rasismu chovají vzájemné antipatie, které vedou k nezdaru loupeže a (na rozdíl od kompromisního závěru knižní předlohy) k jejich finální zkáze. Přestože z hlediska stylu ve snímku převládají semidokumentární tendence a šedé tónování, závěrečná noční sekvence loupeže a následná westernově laděná přestřelka mezi muži na nádržích s palivem dostatečně uspokojí všechny příznivce kontrastního low-key svícení. 

Semidokumentárně snímané exteriéry...

vs. low-key svícení

Konfrontace mužů nakonec vede k mohutnému výbuchu cisteren, připomínajícímu Bílý žár (White Heat, 1949), jehož apokalyptický rozměr je v kombinaci se záběrem cedule "Stop Dead End" příhodnou tečkou za klasickým noirem. Bez ohledu na rasu jsou si oba muži nakonec rovni, když policisté nejsou schopni ohořelá těla od sebe rozeznat. "Which is which?" - "Take your pick."

závěrečná hra "kdo s koho"

Odds Against Tomorrow utkví v paměti z mnoha důvodů: ať už díky jazzovému hudebnímu doprovodu (a zejména energické písni "All Men Are Evil"), homosexuální postavě drobného gangstera Coca (Richard Bright), brilantní bezeslovné sekvenci čekání na setmění, v níž se muži před loupeží rozdělí a každý si jde po svém, tradičně výbušnému Robertu Ryanovi a jeho sexy sousedce v podání Glorie Grahame (ta se posléze na dlouhá léta filmově odmlčela), kteří se svým způsobem vrátili k postavám z Dmytrykova Křížového výslechu (Crossfire, 1947).

Na závěr vřele doporučuji články z loňského čísla Noir City věnovaného Robertu Ryanovi, konkrétně hercův portrét od J. R. Jonese a esej o Odds Against Tomorrow Racism and Race od Marca Svetova. O natáčení filmu, spolupráci s Robertem Ryanem a Robertem Wisem Harry Belafonte rozmlouval s Fosterem Hirschem na festivalu Noir City v Chicagu v srpnu 2009. Videozáznam jejich zajímavého rozhovoru najdete zde.

Režie: Robert Wise
Produkce: Robert Wise (HarBel Productions)
Scénář: Abraham Polonsky a Nelson Gidding podle románu Williama P. McGiverna
Kamera: Joseph C. Brun
Hudba: John Lewis
Střih: Dede Allen
Hrají: Robert Ryan, Harry Belafonte, Ed Begley, Gloria Grahame, Shelley Winters

Distribuce: United Artists
Premiéra: 15. října 1959

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

A Woman's Secret (1949)

A Woman's Secret 
USA, 1949, 85 min.

Do realizace A Woman's Secret se Nicholas Ray pustil po dokončení svého režijního debutu Žijí v noci (They Live by Night, 1949), který byl do distribuce uveden paradoxně až jako jeho třetí film. Ve srovnání s Žijí v noci však A Woman's Secret jen těžko obstojí a právem patří mezi Rayova polozapomenutá díla. Jak píše Geoff Andrew v režisérově monografii The Films of Nicholas Ray (kterou mimochodem vřele doporučuji; nová edice vyšla v BFI v roce 2004), A Woman's Secret je Rayovo nejvíce nevýrazné dílo.

Nicholas Ray ostatně nabídku na natočení filmové verze románu Mortgage on Life Vicki Baum (podle jejích literárních děl byly natočeny např. i filmy Lidé v hotelu nebo The Great Flamarion) poprvé odmítl. Na scénáři Hermana J. Mankiewicze, který film i produkoval, ho totiž nemělo co zaujmout, nebylo na něm nic typicky "rayovského". Nedominoval mu žádný osamělý individualista, ztroskotanec ani vyvrhel a jeho oblíbená témata rebelství či násilí byste tu taky horko těžko hledali. 

V rámci expozice jsme vrženi do hádky mezi dvěma ženami, z nichž jedna z nich (Susan) je krátce na to hospitalizována s vážným střelným zraněním, zatímco ta druhá (Marian) se přiznává ke zločinu (který nám byl skryt za zavřenými dveřmi). Že na jejím prohlášení něco nesedí, je zpočátku jasné jen jejímu blízkému příteli, klavíristovi Lukeovi Jordanovi (Melvyn Douglas), který se urputně snaží přesvědčit policejního inspektora Jima Fowlera (Jay C. Flippen) o její nevině.

I Maureen O'Hara umí být ďábelská, když přijde na věc

A Woman's Secret je vlastně sérií flashbacků povětšinou patřících právě Lukeovi, který v přítomnosti inspektora vzpomíná na osudové setkání ztroskotané zpěvačky Marian (Maureen O'Hara) s talentovanou dívkou Susan (Gloria Grahame), jíž se v rámci léčení své sebelítosti z nedávné ztráty hlasu okamžitě ujala coby mentorka. Susan však není typ vděčné a skromné dívky a Marian, která jí organizuje život, začne postupně pohrdat. Čímž se dostáváme k objasnění jejich konfliktu.

Herman J. Mankiewicz nepochybně napsal mnohem lepší věci (třeba Občana Kanea). Nemůžu říct, nakolik je hloupá i původní románová předloha, nicméně Mankiewiczova zápletka a motivace postav jsou vskutku banální. Především úvodní přiznání Marian k pokusu o vraždu dívky (o jejíž nevděčnosti a přetvářce věděla své), kterou nespáchala a následně její finální úleva z očištění jejího jména, se zdá nadmíru neopodstatněná. Působivosti filmu rovněž značně ubírá nevyužitý potenciál Susan coby nevděčné mrchy s tváří neviňátka. K pochopení motivací jejího zmatečného chování scénář taktéž nedává dostatek prostoru.

Na vážnosti této nízkorozpočtové a výhradně interiérové záležitosti (establishing shoty Paříže a Alžíru jsou stock footage, tedy již existující záběry) navíc ubírají komické výstupy vedlejší postavy inspektorovy ženy (Mary Philips), vášnivé čtenářky detektivek, která na základě svých čtenářských zkušeností celý případ vyřeší. Že jsou její výstupy na Rayově filmu to nejzajímavější, má k jeho kvalitám rovněž co říct.

Režie: Nicholas Ray
Produkce: Herman J. Mankiewicz (RKO)
Scénář: Herman J. Mankiewicz podle románu Vicki Baum Mortgage on Life
Kamera: George E. Diskant
Hudba: Friedrich Hollaender
Střih: Sherman Todd
Hrají: Maureen O'Hara, Melvyn Douglas, Gloria Grahame, Victor Jory, Jay C. Flippen, Mary Philips a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 5. března 1949

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Macao (1952)

Macao
1952, USA, 81 min.

Macao mělo potenciál stát se volným pokračováním Podsvětí Šanghaje. Není vůbec těžké domyslet si, co Sternberga na látce lákalo: exotické prostředí (dnes už bývalé) portugalské kolonie a jeho multikulturní charakter; záměna identit; kriminální aktivity řízené mafiánským podsvětím; dvě nejednoznačné ženské postavy... Výsledek je však spíše nezajímavý a nevzrušivý. 

Příčinu můžeme hledat v produkční historii filmu. Producent Howard Hughes, v té době ovládající studio RKO, najal Sternberga, aby využil sex-appeal Jane Russellové a dopomohl jí k ještě hvězdnějšímu statusu (pravděpodobně očekával stejný výsledek jako u božské Marlene). Režisér však byl již léta za uměleckým zenitem, navíc se během natáčení projevila jeho konfliktní povaha. Poslední kapkou byla hádka s mužskou hvězdou snímku, Robertem Mitchumem, který byl pro studio jednoznačně cennější než dlouhá léta neaktivní tvůrce (naposledy se režijně podílel na velkofilmu Souboj na slunci z roku 1946). Sternberg byl před koncem natáčení vyhozen a nahradil jej Nicholas Ray, na začátku 50. let často najímaný pro podobné úkoly (viz jeho působení na noiru The Racket, jejž dotáčel za Johna Cromwella). Zdroje se většinou shodují na tom, že Ray přetočil většinu scén, těch Sternbergových zůstalo jen pár. Snímku to samozřejmě neprospělo - umělecký střet dvou výrazných osobností paradoxně zapříčinil, že Macao působí jako dílo anonyma bez osobitého rukopisu. 

Jen výjimečně máte pocit, že poznáváte záblesky Sternbergova citu pro atmosféru - například při noční honičce mezi rybářskými sítěmi, kterou můžeme označit za nejpůsobivější pasáž snímku. Zbytek je tak nějak bez nálady. Zatímco Mitchum a Bendix (obsazený proti typu) odvádějí svůj herecký standard, volba Russellové mi nepřijde nejšťastnější. Její sexualita je až příliš přímočará, pro její postavy je proto těžké uchovat si alespoň náznak tajemství. Gloria Grahame ze souboje vychází lépe, její postava má však příliš omezený prostor, a nestrhává tak na sebe takovou pozornost, jakou by si zasloužila. 

A tak je to s celým filmem. Velká jména ještě nedělají velký noir.

Režie: Josef von Sternberg; Nicholas Ray (neuveden v titulcích)

Produkce: Samuel Bischoff, Alex Gottlieb (RKO)

Scénář: Bernard C. Schoenfeld, Stanley Rubin; podle námětu Boba Williamse

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Anthony Collins

Výprava: Albert S. D'Agostino, Ralph Berger

Střih: Samuel E. Beetley, Robert Golden

V hlavních rolích: Jane Russell, Robert Mitchum, William Bendix, Thomas Gomez, Gloria Grahame a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 30. dubna 1952

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Film Noir of the Week

In a Lonely Place

In a Lonely Place
USA, 1950, 94 min.

„I  was born when she kissed me, I died when she left me, I lived a few weeks while she loved me,“ říká Humphrey Bogart ve snímku In a Lonely Place (1950). Výrok, který v okruhu skalních příznivců filmu noir doslova zkultovněl, učinil film Nicholase Raye nezapomenutelným. Tyto tři trpké věty, které zde opakovaně zazní, jsou výstižným resumé jednoho z nejlepších Rayových filmů, další z řady režisérových studií samoty a odcizení. Vypovídají o osudové lásce plné nespoutané, spalující vášně a velkém zármutku, ve který vyústila, a jsou synonymem náhlého vzestupu a ještě rychlejšího pádu ústředního protagonisty.

Bogartův Dixon Steele je typickým noirovým hrdinou: fatálně se zamiluje do svůdné a zprvu nedobytné ženy, zatímco se marně snaží vymanit ze spárů temné minulosti. Problematický hollywoodský scenárista, jemuž jeho nevypočitatelná agresivita zajistila pestrý trestní rejstřík, se ocitá v nelehké životní situaci – stává se hlavním podezřelým z brutální vraždy mladé dívky. Kontroverzním vystupováním si situaci vůbec neulehčuje, ba naopak neustále nahrává do karet nedůvěřivým policistům, kteří jej pronásledují na každém kroku. Krásná Laurel, která v případu figuruje jako Steelovo alibi, se zdá být pro cynického mrzouta spásou. Stává se jeho novou múzou a po jejím boku cholerický Dixon doslova roztává. Má však jejich vztah v ponurém noirovém světě šanci?

Z kladné postavy marlowovského detektiva se Bogart v Rayově snímku proměňuje v cynického násilníka, nicméně sarkasmus jeho postavám tolik vlastní v sobě nezapře. Původně chtěl v In a Lonely Place hrát po boku své životní partnerky Lauren Bacall, nicméně roli Laurel nakonec ztvárnila režisérova tehdejší manželka Gloria Grahame, jedna z ostřílených noirových femme fatale, jež Bogartovi umně sekunduje v klasických slovních přestřelkách.

Režie: Nicholas Ray

Produkce: Robert Lord (Columbia Pictures Corporation)

Scénář: Andrew Solt

Kamera: Burnett Guffey

Hudba: George Antheil

Střih: Viola Lawrence

Hrají: Humphrey Bogart, Gloria Grahame, Frank Levejoy a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 17. května 1950

Odkazy:

CSFD

IMDb

Allmovie

Velký zátah (1953)

The Big Heat
USA, 1953, 89 min.

Námětem tohoto Langova snímku, jenž se stal předchůdcem tzv. policejního filmu, byla stejnojmenná předloha Williama P. McGiverna. Velký zátah zobrazuje společnost zmítanou korupcí a násilím a policejní úřad jako instituci, která se z respektované změnila v ovládanou podsvětím. Představuje demoralizovaný svět, v němž není místo pro pravé rodinné hodnoty, ale naopak oplývá všudypřítomným pokrytectvím a přetvářkou. Těžko bychom zde hledali čistě kladného hrdinu, neboť téměř všechny ústřední postavy filmu jsou koncipovány značně ambivalentně, počínaje hlavním hrdinou, detektivem Bannionem (Glenn Ford), jenž motivován osobní mstou, bere zákon do svých rukou. Dvojakost postav je ve Velkém zátahu silně vizualizována.

Ženské postavy zde představují paletu různorodých charakterů. Bannionova manželka Katie (Jocelyn Brando) je dokonalým příkladem femme attrapée. Je cudnou ženou v domácnosti, příkladnou milující manželkou a matkou, nabízející hrdinovi bezpečné útočiště. V Langově filmu zastupuje jediný charakter nepostižený zkažeností okolního světa, a právě proto musí zemřít. Naopak vdova Bertha Duncan (Jeanette Nolan) je od počátku prezentována jako chladnokrevná a vypočítavá potvora s několika tvářemi. Chvíli předtím, než ji Bannion vyslýchá, je snímána ve své ložnici a její postava se odráží v trojčlenném zrcadle, což naznačuje existenci jejích několika tváří. Zhroucená žena truchlící nad smrtí svého muže je pouze produktem její přetvářky. Více zde.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Robert Arthur (Columbia Pictures)

Scénář: Sydney Boehm podle stejnojmenného románu Williama P. McGiverna

Kamera: Charles Lang

Výprava: Robert Peterson

Střih: Charles Nelson

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Hrají: Glenn Ford (detektiv Dave Bannion), Gloria Grahame (Debby Marsh), Jocelyn Brando (Katie Bannion), Alexander Scourby (Mike Lagana), Lee Marvin (Vince Stone), Jeanette Nolan (Berta Duncan)

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 14. října 1953

CSFD

IMDb

Allmovie