Kiss the Blood Off My Hands (1948)

Kiss the Blood Off My Hands
USA, 1948, 79 min.

Pod evokativním názvem Kiss the Blood Off My Hands se skrývá první film z portfolia nezávislé produkční společnosti Norma Productions, kterou spolu se svým agentem Haroldem Hechtem založil herec Burt Lancaster. Sám si zde zahrál hlavní roli mladého muže, který během druhé světové války strávil téměř dva roky v nacistickém koncentračním táboře. 

Lancasterův Bill Saunders se po tomto traumatizujícím zážitku jen těžko integruje zpět do společnosti. Nedůvěřuje okolí, má strach z uzavřených prostor a projevuje se výbušně a násilně. Při jednom afektu zabije chlápka v hospodě a dá se na útěk. Celý incident se ovšem odehrál před svědkem, který Billa vypátrá a začne jej vydírat. 

Lancasterovou hereckou partnerkou se pro tento film stala Joan Fontaine (čerstvě vyvázaná z kontraktu s producentem Davidem O. Selznickem). Její postava zdravotní sestry Jane žije sama v malém bytě a neustále čelí obtěžování a hrozbě znásilnění, a to i ze strany Billa, který zpočátku vystupuje spíše jako neurvalý sexuální predátor. I přes tento problematický začátek utvoří Jane a Bill pár, který v dalším počínání postupuje jako jeden celek. Závěr je však pro dvojici otevřený, neboť diváci se nedozví, zda se jim podaří uniknout do bezpečí. 

Počátek vztahu Billa a Jane provází násilné chování prvního a bezprostřední hrozba znásilnění. 

Snímek režíroval Norman Foster, v minulosti spojený například s Orsonem Wellesem (Journey into Fear /1943/) nebo béčkovými sériemi o Charliem Chanovi a Mr. Motovi. O dva roky později bravurně zužitkoval autentické lokace San Francisca v Ženě na útěku (Woman on the Run, 1950), ale zde pracoval téměř výhradně v ateliéru, kde se spolu se svým štábem celkem zdárně vytvořil iluzi poválečného Londýna. Vizuálně je film velmi povedený - kamera Russella Mettyho (později mj. častého spolupracovníka Douglase Sirka) snímá temné uličky se skrývajícími se postavami a uplatňuje blízké rámování pro zachycení ztrápených obličejů hlavních postav. 

Bill se projevuje násilně, ale sám je také obětí šokující brutality.

Působivá atmosféra ale nedokáže zcela vyvážit kulhající tempo a několik nedořešených motivů (válka, Londýn), které vytvářejí celkový dojem nekonzistentnosti. Škoda, k velké spokojenosti nebylo zase tak daleko. 

P.S. Pokud vás to napadlo, tak ano, v některých teritoriích byl velmi popisný název vnímán jako nepřijatelný a film byl uváděn pod alternativními tituly jako The Unafraid a Blood on My Hands. Nezvykle podrobný text o filmu je k nalezení na Wikipedii.

Režie: Norman Foster
Produkce: Richard Vernon (Norma Productions)
Scénář: Leonardo Bercovici podle románu Geralda Butlera
Kamera: Russell Metty
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Milton Carruth
Výprava: Nathan Juran, Bernard Herzbrun
Hrají: Burt Lancaster, Joan Fontaine, Robert Newton, Lewis L. Russell a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 29. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Vychází Blu-ray Sladká vůně úspěchu

U příležitosti 8. ročníku Noir Film Festivalu vydává Art4Film ve spolupráci s NFF speciální Blu-Ray edici filmu Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), jejíž součástí je i bonusový dokument Mackendrick – The Man Who Walked Away, který v roce 1986 natočil Dermot McQuarrie. Booklet s fotografiemi k filmu je opatřen průvodní esejí dramaturgyně NFF Jany Bébarové o historickém kontextu vzniku snímku. Během konání festivalu na Křivoklátu bude Blu-Ray v prodeji za festivalovou cenu 350,- Kč. Později bude k zakoupení na art4film.cz a ve vybraných specializovaných obchodech pro fanoušky filmu. 

Film Sladká vůně úspěchu, který byl americkým debutem režiséra Alexandera Mackendricka, byl ve své době novátorským díky autentickému zachycení pulsujícího nočního života v New Yorku. V charakterové studii chamtivých novinářů, budujících kolem sebe děsivý kult celebrit, představil komplexní portrét zákulisí Broadwaye a machistický svět plný manipulace, lží a vydírání. Svět, kde je – jak poznamenává protagonista filmu – člověk člověku vlkem. Na Křivoklátě se bude snímek promítat v rámci pocty Burtu Lancasterovi na slavnostním zakončení festivalu v neděli 23. 8. v 16:00 v sále Velvyslanectví USA.

Noir Film Festival will screen Nordic and prison noirs and pay tribute to director Hynek Bočan

The admirers of rough Scandinavian detective films will be pleased by the news that the 6^th year of Noir Film Festival, once again held at the royal Křivoklát Castle, will bring several dark stories from the production of Northern Europe countries in its program. The festival, now in preparation, will open its gates to the fans of the „black cinema” in the second half of August, namely from Thursday 23^th to Sunday 26^th August.

Nordic noir films and gloomy prison dramas

Festival visitors can look forward to real gems: programmers Jana Bébarová and Milan Hain added films to the NORDIC NOIR section that are unknown to the Czech viewers. In these 1940s and 50s productions from Denmark, Norway, Sweden and Finland, the viewers can see remarkable parallels with the contemporary Hollywood noirs and discover more or less apparent influences of the iconic films of the American cinema.

The next program section of the 6^th year is concentrated on PRISON NOIR. The section will introduce one of the films of the distinctive film noir director Jules Dassin, whose legacy the film festival had commemorated in the past, namely by Night and the City (1950) and Rififi (1955). This year it will be his earlier film Brute Force (1947), which had been a significant landmark in the director’s career, because it was his first cooperation with an influential producer Mark Hellinger and his new acting discovery Burt Lancaster. Dassin’s prison drama excels with a stark social commentary and it can be viewed as a rough allegory of the Nazi regime through the character of a sadistic warden Munsey (played by the great Hume Cronyn).

A thrilling drama shot in the real prison locations will be offered in Riot Cell Block 11 (1954), for which director Don Siegel had engaged several unprofessional actors. These two masculine titles will have their counterpart in the dark female noir film Caged (1950), in which Eleanor Parker excels in one of her lifetime roles awarded at the Venice Film Festival. She plays a convict – victim, who is going through a fundamental change of character in the unrelenting environment of a jail. Similar emotional urgency is to be seen in the drama I Want to Live! (1958), in which Susan Hayward had played her Oscar role.

A tribute to the noir film stars

The acting icons of Classic Hollywood, which will be paid a tribute to this year by naming the festival’s main projection halls after them, will be actress and director Ida Lupino (1918–1995), who would have been 100 years old this year, and actor Robert Ryan (1909–1973). While you can remember Ida Lupino from Raoul Walsh’s They Drive by Night (1940) and High Sierra (1941), in which she had appeared alongside Humphrey Bogart, Robert Ryan is connected to a type of rude men with decided, xenophobic opinions and violent behavior.

Hynek Bočan celebrating his jubilee

Within the Czech “mark” the festival will commemorate the work of Hynek Bočan, who is going to celebrate his 80^th birthday in April. The director, one of the patrons of the festival, visited Křivoklát in 2015 and 2017, as he was introducing a screening of a Czechoslovak-British film Třicet jedna ve stínu (Ninety Degrees in the Shade, 1965), on which he had worked as an assistant director to Jiří Weiss. He had significantly contributed to the Golden 60s of the Czechoslovak cinema with works like Nikdo se nebude smát (Nobody Will Laugh, 1965), a black comedy based on Milan Kundera’s novel, a film adaptation of Vladimír Páral’s novel Soukromá vichřice (Private Torment, 1967) or two films from 1968 that had been banned by the Communist party, Čest a sláva (Honour and Glory), a historical drama from the Thirty Years’ War, and Pasťák (The Borstal), situated in a Prague youth detention center. You can experience the rawness and rough claustrophobic atmosphere, which is close to the prison noir films introduced on the festival, at a special screening.

Křivoklát Castle Noir

This year the festival visitors are going to enjoy the screenings in five historical halls (for example in the Gothic Royal Hall and in the private chamber of Wenceslaus IV) and in Castle’s Upper Courtyard, where the main evening screenings take place. By popular demand, we negotiated the extension of these stylish screenings to another place – the northeastern walls.

For more information and news look at:

www.noirfilmfestival.cz

facebook.com/NoirFilmFestival

twitter.com/NoirFilmFest

Brute Force (1947)

Brute Force
USA, 1947, 99 min.

Nebýt předčasné smrti Marka Hellingera a studené války, která se podepsala na osudech řady hollywoodských tvůrců, Dassinova kariéra by jistě vypadala zcela jinak. Čtveřice jeho noirů z let 1947-1950 představuje společně s francouzským Rififi (1955) vrchol jeho režijní dráhy, na jejímž uměleckém úpadku se, dle mého názoru, výrazně podepsalo i určující setkání s jeho druhou manželkou, řeckou herečkou Melinou Mercouri. 

Vězeňské drama Brute Force představuje významný mezník v Dassinově kariéře. Po sedmi letech práce na (pro Dassina) nezajímavých projektech ve studiu MGM se režisér dostal ke spolupráci s producentem Markem Hellingerem a jeho novým hereckým objevem Burtem Lancasterem na snímku s ostrým sociálním komentářem. 

Především díky postavě sadistického dozorce Munseyho (vynikající Hume Cronyn) totiž Brute Force fungovalo jako alegorie fašismu, potažmo nacistického režimu. V souvislosti s Munseym, od něhož ať už přímo či nepřímo pramení veškeré násilí ve filmu, se často píše o jeho fašistické/nacistické stylizaci. Příkladem, který mluví sám za sebe, je klíčová scéna mučení jednoho z vězňů, při níž Munsey (svlečený do půli těla) poslouchá svého oblíbeného Wagnera.

Nacistická stylizace Cronynova kpt. Munseyho

Munseyho praktiky, s nimiž nesouhlasí ani laskavý doktor Wilson a poněkud slabošský správce věznice Barnes, podnítí vězně z cely R-17 k útěku. Lancasterův vzpurný Joe Collins a respektovaný Gallagher Charlese Bickforda zosnují promyšlený plán, který je ovšem v intencích filmu noir od samého počátku předurčen k neúspěchu. Závěrečná osmiminutová sekvence obléhání dozorčí věže, jejímž jediným úspěchem je definitivní zneškodnění Munseyho, je bez pochyb nejlepší částí snímku, jehož tempo se někomu může zdát brzděno vloženými flashbacky.

V syžetu jsou totiž rozloženy zpomínky čtyř vězňů na jejich osudové ženy, vždy shodně uvozené pohledem na kalendář s "pin-up girl". Její vzezření je totiž směsicí portrétů oněch vzpomínaných čtyř ženských protagonistek ztělesněných Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ellou Raines a Anitou Colby. Přestože plakáty k filmu byly stejnou měrou postaveny na jménech zmiňovaných hereček, kromě (až ne tolik důležitého) objasnění důvodů uvěznění ústředních protagonistů však ve filmu nemají žádnou jinou funkci. 

kalendář s pin-up girl, ve které každý z vězňů z cely R-17 vidí svoji milou

Kromě hudební kompozice Miklose Rozsy, o níž mimochodem Peter Shelley v Dassinově monografii píše, že vykrádá motivy z Rozsova fenomenálního hudebního doprovodu k Pojistce smrti (1), se v umělecké kvalitě filmu významně odráží práce kameramana Williama Danielse, který do snímku zkušeně zapracovává atmosférické noirové motivy deště (viz úvodní titulkovou sekvenci) či blikajícího světla (neony nahrazuje otáčející se kužel světla ze strážní věže).

(1) SHELLEY, Peter. Jules Dassin : The Life and Films. McFarland & Company, 2001. str. 103.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Richard Brooks podle námětu Roberta Pattersona
Kamera: William Daniels
Střih: Edward Curtiss
Hudba: Miklos Rozsa
Hrají: Burt Lancaster, Hume Cronyn, Charles Bickford, Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ella Raines ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 30. června 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Zabijáci (1946)

The Killers
USA, 1946, 99 min.

Když tu teď máme anketu o nejlepším Siodmakově noiru (a když teď náhodou čtu biografii Burta Lancastera od Garyho Fishgalla), rozhodla jsem se po dlouhé době osvěžit v paměti Zabijáky (The Killers). A popravdě řečeno, přistihla jsem se, že se trochu nudím (těším se, až si to někdy přečte Rogue).

Narativní koncept viditelně inspirovaný Wellesovým Občanem Kanem sice může být pro někoho zajímavý, ale dle mého názoru je tady možná až na škodu. Nejslabším článkem ze série flashbacků objasňujících, proč byl Swede (Burt Lancaster) zavražděn a co znamenala jeho poslední věta á la Rosebud "Once I did something wrong", je nejspíš postava pojišťovacího vyšetřovatele, která se na tyto otázky snaží najít odpověď. Jim Reardon Edmonda O'Briena jako postava-funkce, která je zde pouze proto, aby motivovala ony flashbacky, je logicky nesmírně plochá a nevzbuzuje byť sebemenší empatii či emoci. O to víc irituje, když zabírá místo Lancasterovi. 

U filmu debutující dvaatřicetiletý bývalý cirkusový akrobat Burt Lancaster se díky Zabijákům stal doslova přes noc hvězdou, a to i přesto, jak poměrně málo prostoru se jeho padlému hrdinovi na úkor ostatních, méně zajímavých postav dostává. Stejně tak Ava Gardner v roli vypočítavé Kitty Collins, která opakovaně zapříčiňuje Swedův pád, je na plátně až žalostně málo (k definitivnímu proražení u filmu jí to však stačilo) a chemie mezi ní a Lancasterem se sotva stihne nějakým způsobem nastartovat. A přitom femme fatale mají vždy tolik co nabídnout...

Ze srovnání se Siodmakovým pozdějším noirem s Burtem Lancasterem vychází jako sevřenější, účinnější a tematicky i stylově propracovanější právě Criss Cross, v němž je rozhodně lépe zacházeno s postavami, jejichž zajímavost není utápěna v překombinovaných scenáristických kličkách. Přesně jak psal Rob Roy v komentáři na CSFD - pamatujete si ze Zabijáků nějakou zajímavou repliku?

Osud chlápka, který před svou temnou minulostí utekl na venkov, kde se schoval za benzínovou pumpu, rovněž pozoruhodněji zpracoval Jacques Tourneur v Pryč od minulosti (1947), stejně jako bych tu mohla vyjmenovat řadu zajímavějších snímků o promarněné kariéře jednoho boxera. A kdybyste měli uvést noiry s pamětihodnou konfrontací femme attrapée a femme fatale, Zabijáky bystě též pravděpodobně nezmínili. Zkrátka a dobře všechno, čeho se Siodmakova adaptace Hemingwayovy povídky okrajově dotýká, je mnohem lépe a hlouběji zpracováno jinde.

Nemyslíte?

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Anthony Veiller, Richard Brooks a John Huston podle povídky Ernesta Hemingwaye

Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Burt Lancaster, Ava Gardner, Edmond O'Brien, Albert Dekker,Vince Barnett ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

I Walk Alone (1948)

I Walk Alone
USA, 1948, 93 min.

Jakožto bývalý šéf oddělení speciálních efektů u Warner Bros. inklinoval režisér Byron Haskin zejména k žánrům sci-fi a akčního/dobrodružného filmu (např. Válka světů nebo Conquest of Space z 50. let). V letech 1948 a 1949 však natočil i dva filmy noir - I Walk Alone a Too Late for Tears - které mj. spojuje účast herečky Lizabeth Scott.

V prvně jmenovaném snímku si zahrála postavu barové zpěvačky Kay Lawrence - její role v narativu je ale spíše podřadná, protože ústřední konflikt si pro sebe uzurpuje dvojice mužů. Frankie Madison (Burt Lancaster) a Noll Turner (Kirk Douglas) společně v době prohibice obchodovali s alkoholem. Jednoho dne se jim ale na stopu dostala policie a oba partneři se rozhodli rozdělit, aby tak znásobili šance, že jejich zisk zůstane ochráněn. Zatímco Madison byl dopaden a odsouzen ke čtrnácti letům vězení, Noll si vybudoval slušné jmění a reputaci jako majitel nočního klubu. Po odpykání trestu se Madison vrací, aby si nárokoval podíl, který mu podle jeho mínění právem patří.

Nejzajímavější zvrat ve filmu se týká právě vyjednávání o podílu. Noll se na Madisonův příchod náležitě připravil a celý svůj podnik ochránil prostřednictvím řady byrokratických kliček - jeho klub je operován hned trojicí právnických subjektů, které jsou nadto řízeny správní radou. Madison se může snažit jak chce, ale ke svým penězům se prostě nedostane. Zatímco Madison je zvyklý na staré pořádky z doby prohibice, kdy jste si jednoduše vzali, co jste chtěli, Noll se přizpůsobil nové době, která vyžaduje těsnou spolupráci s právníky a účetními. 

Ačkoliv konflikt Madisona a Nolla je filmem akcentován nejvíce, divácky nejpřitažlivější (a nejlépe zahranou) postavou je Madisonův bratr a Nollův účetní Dave. V podání Wendella Coreyho (mj. Okno do dvora nebo Boetticherův pozdní noir The Killer Is Loose) se jedná o tragickou postavu, osudově rozpolcenou mezi oba muže (do určité míry se jedná o typ, který je v jiných snímcích představován ženskými postavami). Naopak postava Lizabeth Scott je beznadějně plochá a nezajímavá, její jedinou funkcí je obohatit film o (nepřesvědčivou) romantickou linii. Douglas a Lancaster odvádějí svůj standard (a mě osobně vybízeli k úvahám, jak by film fungoval, kdyby si role prohodili). 

S noirovými trademarky Haskin nakládá spíše mechanicky a nedůsledně - na několika místech uplatňuje flashbacky či expresivní svícení (za kamerou stál Leo Tover). Film však nejvíce sráží dominance dialogů nad akcí, která je pravděpodobně důsledkem převodu původní divadelní hry Theodora Reevese Beggars Are Coming to Town. Výsledkem je ukecaný noir s několika pozoruhodnými motivy, které však nebyly dostatečně rozvinuty.

Režie: Byron Haskin

Produkce: Hal B. Wallis (Hal Wallis Productions)

Scénář: Charles Schnee; podle hry Theodora Reevese

Kamera: Leo Tover

Hudba: Victor Young

Výprava: Franz Bachelin, Hans Dreier

Střih: Arthur P. Schmidt

V hlavních rolích: Burt Lancaster, Kirk Douglas, Lizabeth Scott, Wendell Corey a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 16. ledna 1948

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Sladká vůně úspěchu (1957)

Sweet Smell of Success
USA, 1957, 93 min.

Sidney Falco (Tony Curtis) je podřadný tiskový agent, který se chce za každou cenu vetřít do přízně mocnému sloupkaři J. J. Hunseckerovi (Burt Lancaster). Když tedy Hunsecker Falca požádá, aby rozbil milostný románek své sestry Susan Hunseckerové (Susan Harrison) a mladého kytaristy Stevea (Martin Milner), neváhá bezskrupulózní agent ani vteřinu. K dosažení svého cíle využívá všech dostupných prostředků - od vydírání až po šíření urážlivých pomluv. Falco však, podobně jako řada noirových hrdinů (na mysl se dere například Harry Fabian z Noc a město), netuší, že tím sám směřuje k neodvratitelnému konci.

V době svého premiérového uvedení Sladká vůně úspěchu propadla, v letech následujících se však dočkala rehabilitace. Dnes bývá oceňována zejména pro: scénář Ernesta Lehmana (podle jeho vlastní povídky "Tell Me About it Tomorrow") a Clifforda Odetse, který překypuje cynickými bonmoty; herecké výkony Burta Lancastera (arogantní Hunsecker s incestní vazbou na mladší sestru) a Tonyho Curtise (roztěkaný patolízal Falco); jazzový hudební doprovod Elmera Bernsteina; řemeslně dobře zvládnutou práci kameramana Jamese Wonga Howea, kterému se s bezprostředností podařilo zachytit atmosféru New Yorku konce 50. let; a v neposlední řadě režii Alexandera Mackendricka, který po sérii britských komedií (například Pět lupičů a stará dáma) úspěšně přešel k diametrálně odlišnému žánru.

Pokud mi však dovolíte být trochu osobní, musím se přiznat, ze Sladká vůně úspěchu mi přes uvedené klady nikdy k srdci nepřirostla. Na můj vkus (a noirový standard) je obraz až příliš podřízen slovu - tvůrci se opájí vybroušenými dialogy, zatímco čistě vizuálních momentů je v celém filmu poskrovnu. I když jsem práci Howeovy kamery jmenoval ve výčtu pozitiv, Mackendrick její význam spíše upozaďuje a evokace New Yorku tak nedosahuje takové síly jako třeba v Dassinově Obnaženém městě (The Naked City, 1948). Důraz na práci scenáristů je patrný i v tom, kolik dějových zvratů se odehraje výhradně v rovině dialogů, aniž by byly ztvárněny obrazem.

Zatímco z většiny mistrovských noirů si zapamatujete nějakou konkrétní scénu (ať už díky svícení, rámování, pohybu kamery...), v případě Sladké vůně úspěchu to pravděpodobně bude spíše určitá replika, pronesená Lancasterem nebo Curtisem. To se mi zdá málo. Ale možná mě z omylu vyvede kniha Jamese Naremorea z edice BFI Classics, kterou vám na blogu v dohledné době představíme... 

Režie: Alexander Mackendrick

Produkce: James Hill (Norma-Curtleigh Productions)

Scénář: Ernest Lehman, Clifford Odets; podle povídky Ernesta Lehmana

Kamera: James Wong Howe

Hudba: Elmer Bernstein

Výprava: Edward Carrere

Střih: Alan Crosland Jr.

V hlavních rolích: Burt Lancaster, Tony Curtis, Susan Harrison, Martin Milner, Sam Levene a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 27. června 1957

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Criss Cross (1949)

Criss Cross
USA, 1949, 88 min.

Siodmak uměl točit noiry. Nechcete mu někdo věnovat diplomku? Criss Cross (1949) je jeho (podle IMDb) třetím divácky nejúspěšnějším noirem - po Zabijácích (The Killers, 1946) a Točitém schodišti (The Spiral Staircase, 1946). Sleduje osudový pád muže, který znovu podlehl kouzlu své bývalé ženy, marnotratné femme fatale Anne (Yvonne De Carlo), a aby ji získal zpět, zaplete se do zločinu a neváhá pro ni obětovat svůj život.

V Criss Cross se opět setkáváme s retrospektivním vyprávěním hlavního hrdiny (tentokrát se ale ze svých činů nezpovídá těsně předtím, než zemře, ale krátce před loupeží peněz, na které se podílí). Voiceover hlavního hrdiny Steva (Burt Lancaster) nás tak provází dobrou půlkou filmu, kdy typicky komentuje děj a především svoje vnitřní pocity. Nemůžu si pomoci, ale Burt Lancaster byl asi nejlepším představitelem onoho noirového, totálně zaláskovaného, pod vlivem dominantní ženské ušlápnutého chlápka. I přes vypracované tělo a široká ramena měl ve tváři něco tak nevinného, co z něj dělalo typického "maminčina" chlapečka (a ty kudrnaté vlásky!). Takový Mitchum, i když podléhal svodům nádherných, zrádných femmes fatale, pořád působil jako drsný chlap. Ale Lancaster je přesně ten typ, který by své osudové ženské snesl modré z nebe i za cenu, že se maximálně poníží a klesne na to nejhlubší dno.

Steve se Anne nechá neustále vláčet. Již v úvodní sekvenci, která mi svým pojetím silně připomněla Hitchcockovo Psycho (1960) - během titulků sledujeme letecký záběr nočního města, až se kamera zastaví nad parkovištěm u jednoho klubu a ukáže nám dvojici milenců, kteří se scházejí za zády ostatních - nám Siodmak dává jasně najevo, jakým směrem se jeho film bude ubírat. Vidíme Steva, který maximálně podléhá kouzlu své osudové dívky. Například dlouhá scéna, v níž pozoruje tančící Anne (opět geniální Rozsova  hudba), je jedním z nejlepších subjektivizujících pohledů v noiru vůbec. 

Pro řadu scén je určující Siodmakova (a pro noiry obecně) typická práce se zrcadly (viz druhý obrázek), s hloubkou pole, promyšlenou obrazovou kompozicí a rozestavěním postav v prostoru. Mezi Anne a Stevem často (jak obrazně, tak i doslova) stojí Annin milenec, gangster Slim Dundee (viz horní obrázek), kterého ztvárnil vynikající slizoun Dan Duryea. Škoda, že opírajíc se o hůlku (Rogue) nekulhá po celý film, ale jen v závěrečné scéně, když jako hrůzné monstrum přichází ze tmy. Mimochodem najde se někdo, kdo ho taky tak zbožňuje? Krom Langa a Manna jeho talent moc režisérů neocenilo. Každopádně pro ty, co ho ještě neviděli, vřele doporučuju film noir Black Angel (1946), kde Duryea jako hlavní hrdina naprosto válí. 

Podle stejné románové předlohy natočil v roce 1995 svou filmovou verzi příběhu pod názvem Skryté zlo  (1995) Steven Soderbergh.

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Michel Kraike (Universal International)
Scénář: Daniel Fuchs podle románu Dona Tracyho
Kamera: Franz Planer
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Burt Lancaster, Dan Duryea, Yvonne De Carlo a další

Distribuce: Universal-International
Premiéra: 12. ledna 1949

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Desert Fury (1947)

Desert Fury 
1947, USA, 92 min.

Když se řekne film noir, většině lidí se automaticky vybaví černobílá kamera, expresivní svícení, šerosvit, temné siluety postav apod. Představa klasického noiru v barvě (neo-noir, to je úplně jiná kapitola) nám přijde  naprosto bizarní a zcestná. Přesto existuje několik výjimek, které dokazují, že technicolorová přebujelost nutně nemusí být s typickou noirovou atmosférou a náladou nekompatibilní. Naopak k ní může vytvářet ironický kontrast - jako v případech snímků Niagara a Leave Her to Heaven. Nebo téměř zapomenutého filmu režiséra Lewise Allena Desert Fury (dále například Suddenly, Illegal, A Bullet for Joey).

Bohužel, skutečně krásné obrazové ztvárnění filmu je tak to jediné, co na něm lze bez výhrad ocenit (děj filmu se odehrává v Nevadě, státě, kterému dominují hory a pouště; rozsáhlé písečné plochy a skalnaté vrcholky často kontrastují s až kýčovitě azurovým nebem). Zápletka samotná je často k smíchu (místy nepochopitelné chování postav, o dialozích nemluvě), vůbec nejpodivnější jsou ale vazby mezi ústředními protagonisty. Vztah hlavní hrdinky Pauly k matce připomíná manželství s dominantním mužem (matka vede prosperující kasino, kouří jednu cigaretu za druhou, intimní momenty s dcerou prokládá hádkami a fackami), obávaný gangster Eddie, zodpovědný za smrt manželky, má zase nečekaně blízko k parťákovi Johnnymu, který se od něj nehne na krok a o jejich vztahu skutečně hovoří jako o svazku na celý život.

Homoerotickému čtení filmu napomáhá i chemie mezi postavami - mezi Eddiem a Johnnym to totiž opravdu jiskří mnohem víc než mezi jakýmkoliv heterosexuálním párem (mezi Eddiem a Paulou nebo Paulou a Tomem Hansonem v podání Burta Lancastera). Ostatně Lancasterův čestný a poctivý policista je asi nejméně zajímavou a nejhůře napsanou postavou filmu - neustále prochází ulicemi města, případně krouží po okresních silnicích, aby se vždy objevil ve správný čas na správném místě a pomohl vyřešit svízelnou situaci.

Pokud toužíte po ukázce povedeného barevného noiru, podívejte se raději jinde...

Režie: Lewis Allen

Produkce: Hal B. Wallis (Paramount Pictures)

Scénář: A.I. Bezzerides, Robert Rossen; podle románu Ramony Stewart

Kamera: Edward Cronjager, Charles Lang

Hudba: Miklós Rózsa

Střih: Warren Low

Výprava: Perry Ferguson

Hrají: Lizabeth Scott, Burt Lancaster, Mary Astor, John Hodiak, Wendell Corey, Kristine Miller a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 15. sprna 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie