Gun Crazy (1950) a Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema (2014)

Gun Crazy 
USA, 1950, 87 min.

Gun Crazy se do dějin kinematografie zapsalo jako kvintesenciální drama o milenecké dvojici na útěku před zákonem. Přestože zdaleka nešlo o první film uplatňující tento divácky vděčný narativní vzorec (vzpomeňme na Žiješ jenom jednou /You Only Live Once, 1937/ Fritze Langa nebo Žijí v noci /They Live by Night, 1948/ Nicholase Raye), panuje všeobecná shoda na tom, že právě ve snímku Josepha H. Lewise a v pozdější variaci na totéž téma od Arthura Penna Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) našla tato forma své nejkanoničtější provedení.

V nedávné publikaci z vlastní produkce Eddie Muller (car filmu noir a někdejší host Noir Film Festivalu) rozplétá fascinující příběh vzniku Gun Crazy a při té příležitosti boří řadu mýtů, které s ním byly dlouhá léta spojovány. Příběh vychází z povídky Kantora MacKinlayho, který sice začínal u pulpových námětů, ale postupně se stal váženým novinářem a spisovatelem a později dokonce laureátem Pulitzerovy ceny za román Andersonville (1955). Předloha, vydaná časopisecky v roce 1940, byla autorem míněna jako seriózní úvaha nad původem násilných a zločineckých tendencí v americké mládeži. Než se však příběh o téměř deset let později dostal na plátno, prošel řadou zásadních úprav. Přesto Muller ukazuje, že některé scény - později připisované geniální invenci režiséra Josepha H. Lewise (například slavná jednozáběrová sekvence bankovní loupeže sledovaná z prostoru automobilu) - měly důležitou oporu již v materiálu napsaném Kantorem.

Finální verzi scénáře připravil Dalton Trumbo. Jakožto člen tzv. Hollywoodské desítky byl ovšem na konci 40. let (a vlastně po celou následující dekádu) na černé listině, a tak jej musel v titulcích filmu zastoupit jeho kolega Millard Kaufman. Teprve v roce 1992 byly zásluhy připsány správné osobě. Nadaného Trumba angažovali produkující bratři Kingové, jejichž největším dosavadním úspěchem byla béčková gangsterka Dillinger (1945) s Lawrencem Tierneym v titulní roli. Na Gun Crazy vyčlenili štědrý, přibližně půlmilionový rozpočet, který umožnil štábu v čele s Lewisem natáčet v nezvyklém komfortu blížícím se áčkovým produkcím velkých studií.

Film ve své době komerčně neuspěl. Nepomohla ani zbrusu nová reklamní kampaň a přihlouplý distribuční název Deadly Is the Female.

Přestože Lewis v pozdějších rozhovorech svůj podíl na filmu zveličoval, nelze zpochybnit, že mu spolu s kameramanem Russellem Harlanem dokázal vtisknout nezapomenutelný styl. Vedle zmiňované, často citované a všeobecně obdivované jednozáběrové loupeže (pusťte si ukázku níže) se v Gun Crazy objevují další invenční a divácky silné momenty - například loupežné přepadení podniku na zpracování masa nebo závěrečná konfrontace ústřední dvojice s představiteli zákona uprostřed bažin obklopených mlhou. Harlan často spoléhá na asymetrické kompozice s velkou hloubkou ostrosti a šokující detaily (například mrtvé kuře), které mají zneklidňující účinek. Filmu prospívá také to, že byl z velké části natáčen v exteriérech mimo studio - například přepadení banky bylo nasnímáno za běžného provozu v kalifornském Montrose, jen přes kopec za Los Angeles.

Působivost filmu o dvou mladých lidech fascinovaných zbraněmi, kteří se postaví zavedenému společenskému pořádku, závisela také na vhodném obsazení. Muller ve své knize popisuje výběr hereckých představitelů Barta a Annie a neopomene zdůraznit, že John Dall (známý zejména z Hitchcockova Provazu /Rope, 1948/) i Peggy Cummins jsou naprosto skvostní. Cummins se o mnoho let později - 25. ledna 2013 - zúčastnila vyprodané projekce snímku v sanfranciském Castro Theatre a podle fotografií ji reakce návštěvníků na více než šedesát let starý film dojala.

Mullerova pečlivě sestavená a bohatě ilustrovaná knížka vám poskytne spoustu zajímavých zákulisních informací a hlavně vám mnohokrát připomene, že Gun Crazy je zábavné a chytré mistrovské dílo, které vzešlo ze shody i konfrontace mnoha tvůrčích osobností.

Když máte výtisk od autora s osobním věnováním, proč se tím nepochlubit, že ano? 

O nepříliš povedeném remaku z roku 1992 jsme referovali zde.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Frank King, Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Dalton Trumbo podle povídky Kantora MacKinlayho
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Victor Young
Výprava: Gordon Wiles
Střih: Harry Gerstad
V hlavních rolích: Peggy Cummins, John Dall, Barry Kroeger, Nedrick Young, Harry Lewis a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. ledna 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

MULLER, Eddie. Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema. Alameda: Black Pool Productions, 2014. 192 stran.

The Big Combo (1955)

The Big Combo
USA, 1955, 89 min.

"First is first and second is nobody."

Poslední záběr jednoho z vrcholných klasických noirů známe všichni. Obraz zamlženého prostranství před potemnělým hangárem s černými siluetami muže a ženy je notoricky známý (i Noir Film Kokořín jej začlenil do svého vizuálu), se zápletkou filmu samotného už je to však horší. Kolik z vás by ji dokázalo převyprávět? Osobně se přiznávám, že byť jsem ho už v minulosti viděla dvakrát, před třetí projekcí jsem marně tápala, o čem že vlastně je. Kromě výrazného vizuálu (John Alton) mi v paměti utkvělo spíše jen několik dílčích scén (kromě té finální třeba nezapomenutelné mučení naslouchátkem, němá poprava, implicitní orální sex a homosexuální zabijáci). A jsem ráda, že jsem si u třetí projekce dělala pečlivé poznámky, protože scénář Philipa Yordana (Johnny Guitar, Detektivní příběh, Tím hůř, když padnou) spletitostí a velkým množstvím epizodních postav opravdu nemá daleko k typickému chandlerovskému vyprávění.

Že The Big Combo vzniklo v pozdní fázi noirového cyklu, kdy všechny konvence a normy s ním spjaté byly vyhroceny, je patrné od začátku filmu - do děje vstupujeme zhruba někde uprostřed fabule, v době, kdy policejní poručík Leonard Diamond (Cornel Wilde) už půl roku sleduje gangsterského bosse Browna (Richard Conte s památně zbrklým frázováním) a jeho vášeň pro Brownovu milenku Susan Lowell (Wildeova manželka Jean Wallace) je v plném proudu. Tvůrci nám tak zapírají moment Diamondova milostného vzplanutí k Susan (pravda, za tu dobu jsme takových viděli už dost) a nenutí nás přihlížet jeho stalkingu platinové blondýnky ani pozorovat jeho spletité pátrání po usvědčujících důkazech Brownových ilegálních aktivit. Zavádí nás rovnou do finišujících dní zdlouhavého případu, jenž začne gradovat Susaniným pokusem o sebevraždu, na který naváže celý řetězec vražd a náhlých úmrtí (tady je opravdu potřeba poznámkový blok). Jedna po druhé, jak postupně přicházejí na scénu, epizodní a vedlejší postavy zase mizí - ať už je to padlý šéfkuchař Bettini (Ted de Corsia z Obnaženého města), bývalý lodní kapitán a nyní obchodník se starožitnostmi Dreyer, Diamondova "old flame" Rita, nedoslýchavý a pomstychtivý Brownův poskok McClure (Brian Donlevy) či zmiňovaní věrní Brownovi kumpáni  Fante (Lee Van Cleef) a Mingo (Earl Holliman), které pojí jasná homoerotická vazba. Nehledě k tomu, že hodnou dobu tápeme, kdo je a jakou roli v případu hraje Alicia, jejíž jméno vysílená Susan mumlá na nemocničním lůžku. A co s tím vším má společného Brownův obchodní partner Grazzi, kterého nikdy nespatříme?

Z hlediska typologie noirových postav se nelze nepozastavit nad padlým andělem Susan, osudovou ženou dvou ústředních protagonistů. Není to však skutečná femme fatale, byť je jasně definovatelná svojí sexualitou. Jako dívka z respektovaných společenských kruhů se Browna nechytila pro peníze a s nimi spojený luxus. Jejich vztah funguje na bázi čiré sexuální závislosti, což příkladně demonstruje ona scéna, v níž Brown rozrušenou Susan chlácholí orálním sexem (perverzní zvrhlost jejich vztahu značí i Brownovo urgentní přání, aby Susan chodila oblečena jen v panensky bílé). Tento moment dokládá, jak diskrétnost Lewisovy režie jde ruku v ruce s úsporným a přitom vysoce efektním stylem Johna Altona - jak Brownova hlava klesá za zády Jean Wallace dolů mimo záběr, kamera najíždí na detail jejího obličeje, v němž se zračí zřetelná rozkoš. To samé platí v případě subtilně znázorněné smrti Rity - nájemní zabijáci jdou do Diamondova bytu, kde, jak z předchozí scény víme, na policistu čeká Rita; po záběru na střílející muže ze samopalů do potemnělého bytu následuje pouze detail koberce, na který upadne oharek cigarety a posléze na něj klesne i ženina ruka, načež kamera přejede tmavou místností nahoru na okno, za nímž problikává neonový nápis Burlesque (patřící klubu, ve kterém Rita pracovala jako tanečnice).

The Big Combo je ukázkovým příkladem Lewisovy důmyslné práce s mizanscénou a vytříbené schopnosti inscenovat scénu do hloubky (v několika plánech). Stejně tak zosobňuje vrchol Altonova barokního stylu - The Big Combo je doslova nejtemnější ze všech noirů, v němž se více než se světlem pracuje právě s tmou. Mlžný opar, rozptýlené zadní světlo, kroužící světlo majáků a blikající neony jsou ve filmu neodlučně spjaty právě s prací Johna Altona.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Sidney Harmon (Security Pictures; Theodora Productions)
Scénář: Philip Yordan
Kamera: John Alton
Hudba: David Raksin
Výprava: Rudi Feld
Střih: Robert Eisen
V hlavních rolích: Cornel Wilde, Richard Conte, Jean Wallace, Brian Donlevy, Lee Van Cleef a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 13. února 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Cry of the Hunted (1953)

Cry of the Hunted
USA, 1953, 80 min.

Two Dangerous Men Lured Into the Mysterious Bayous by an Exciting Swamp Girl!

Jak bylo v Hollywoodu zvykem, propagační slogan zápletku snímku Cry of the Hunted zjednodušuje, aby pro diváky působila atraktivněji. Ve skutečnosti jde přibližně o toto: mladý trestanec Jory (Vittorio Gassman) odmítá vyšetřovatelům sdělit, kdo zorganizoval loupež, při níž byl zatčen. Během převozu do jiné věznice se mu podaří uprchnout a dostat se až do Louisiany, kde na něj uprostřed bažin čeká manželka se synem. Pronásleduje jej sem ovšem poručík Tunner (Barry Sullivan), který je odhodlaný muže nejen najít, ale i přesvědčit, aby vydal jména svých kompliců.

Cry of the Hunted profituje zejména z netradičního prostředí, v němž se jeho příběh odehrává (částečně se natáčelo v reálných lokacích v Louisianě). Tvůrci umně využívají řady možností, které se jim nabízejí, aby zápletku učinili zájimavou: Jory s rodinou žijí ve skromné chatce přímo na břehu bažinaté řeky obývané aligátory; Tunner se v jednu chvíli napije jedovaté vody, která mu způsobí halucinace, a později zapadne do pohyblivého písku, z nějž jej vyprostí až jeho sok. Právě komplexní vztah Joryho a Tunnera je druhým nesporným pozitivem filmu. Zákon je sice postavil proti sobě, ve skutečnosti se ale mezi oběma - pronásledovatelem a pronásledovaným - vytváří silné pouto. To je ostatně patrné již v jedné z úvodních scén filmu, kdy se po vzájemné rvačce Jory a Tunner usadí vedle sebe, aby jako staří přátelé vykouřili cigaretu.

Snímek disponuje snovou atmosférou, ke které kromě louisianských bažin přispívá přehlídka bizarních vedlejších a epizodních postav: nezapomenutelné je především setkání s vyhublou stařenou, která uprostřed lesa vyvolává ducha zemřelého druha. Vizuálně nejpozoruhodnější sekvencí je ovšem Tunnerova halucinace, v níž režisér Joseph H. Lewis nechává na bílou stěnu projektovat obří stíny Joryho postavy, které korespondují s policistovou obsesivní snahou polapit uprchlého vězně.

Cry of the Hunted patří k nejhůře dostupným - a z toho důvodu i nejméně diskutovaným - Lewisovým snímkům. Například v nedávno vydané antologii The Films of Joseph Lewis (ed. Gary D. Rhodes, Detroit : Wayne State University Press, 2012) o něm najdeme jen dvě letmé zmínky. Můžu vás však ujistit, že podobně jako v případě jiných režisérových snímků stojí za to vynaložit energii a po filmu se poohlédnout. Ke koupi by měl být například zde.

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: William Grady Jr. (MGM)

Scénář: Jack Leonard; podle námětu Jacka Leonarda a Marion Wolf

Kamera: Harold Lipstein

Hudba: Rudolph G. Kopp

Výprava: Cedric Gibbons, Malcolm Brown

Střih: Conrad A. Nervig

V hlavních rolích: Vittorio Gassman, Barry Sullivan, Polly Bergen, William Conrad, Mary Zavian a další

Premiéra: 8. května 1953

Distribuce: MGM

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Trocha čtení odjinud

Z aktualizovaného archivu internetového časopisu 25fps by vaší pozornosti neměly ujít tyto články:

Překlad rozhovoru Noela Kinga s americkým historikem filmu a literatury Jamesem Naremorem, autorem jedné ze zásadních publikací o filmu noir nazvané More than Night: Film Noir in Its Contexts. Nejen o ní se King s Naremorem pobavil během interview v roce 2002, které bylo později otištěno i v 58. čísle časopisu Sesnses of Cinema. Český překlad Kristýny Zelenkové naleznete k přečtení zde.

Překlad rozhovoru Alaina Silvera s hollywoodským režisérem André De Tothem, který byl původně  publikován ve Film Noir Reader 3 v roce 2001, tedy rok před režisérovou smrtí - v době, kdy mu bylo úctyhodných osmdesát osm let. Silver si s De Tothem povídá o jeho noirech Dark Waters, Pitfall, Crime Wave a noirovém westernu Ramrod. Zajímavý je rovněž samotný "rozdílný" pohled na tyto filmy. Zatímco Silver je přirozeně označuje jako filmy noir, De Toth o nich mluví jako o gotických filmech. Český překlad Magdy Hrabálkové najdete zde.

Portrét béčkového režiséra Josepha H. Lewise, jehož noiry máme moc rádi.

So Dark the Night (1946)

So Dark the Night 
USA, 1946, 71 min.

Henri Cassin (Steven Geray), přední pařížský detektiv, přijíždí na venkov odpočinout si od nikdy nekončícího pracovního shonu. Ubytuje se v rodinném penzionu Michaudových, kde se na první pohled zamiluje do krásné (a o mnoho let mladší) Nanette (Micheline Cheirel). Ta Cassinovy city opětuje a zároveň ve vztahu s ním vidí příležitost vymanit se z venkovského stereotypu a zvýšit své společenské postavení. Potíž je v tom, že již od dětství byla rodiči přislíbena místnímu farmáři Leonovi (Paul Marion), který se jí nehodlá jen tak vzdát. Skutečné komplikace ale přicházejí až ve chvíli, kdy jsou Nanette a Leon nalezeni mrtví a jedinou stopou, kterou po sobě vrah na místě činu zanechal, je otisk boty. 

Záběr z úvodu - snímání akce přes rotující ventilátor

* SPOILERY * 

Lewisův film je na Hollywood nezvykle podvratný z hlediska vykreslení hlavní postavy. Cassin je od začátku charakterizován jako bezstarostný a čestný muž a brilantní detektiv, schopný téměř bezchybné dedukce. Celá úvodní část - skládající se z příjezdu na venkov, pobytu u Michaudových a seznamování se s Nanette - působí klidně a idylicky. Až s příchodem Leona očekáváme komplikace v podobě klasického noirového syžetu o milostném trojúhelníku. Tady však začíná hra s diváckým očekáváním: nejenže jsou Leon a Nanette záhy zabiti, v závěru se dokonce ukáže, že vrahem není nikdo jiný než Cassin, trpící schizofrenií! Pozoruhodné je mimo jiné to, že k tomuto zjištění dojde sám Cassin na základě důkazů, které má k dispozici - zmiňovaného otisku boty a dopisů, kterými vrah avizoval své další řádění. Z panensky čistého ochránce zákona se tak vyklube nebezpečný a psychicky narušený vrah. Představte si, že by se podobné odhalení týkalo třeba Marlowa nebo Sherlocka Holmese. Rozdvojení hlavního hrdiny je výstižně vyjádřeno v závěrečné scéně: postřelený Cassin zahlédne obraz sebe sama venku před penzionem Michaudových. Přiblíží se k oknu a z posledních zbytků sil jej rozbije. Vyčerpaně padne k zemi a přiběhnuvším policistům oznámí: "Henri Cassin už není. Dopadl jsem jej a zabil jsem jej." Cassin tak rozpozná svou nemoc a - alespoň jedna část jeho osobnosti - dostojí svým povinnostem detektiva tím, že polapí zločince (sebe samého).

*SPOILERY*

Že by znak sebereflexivity? Nejspíš ne :)

Jako všechny Lewisovy noiry, i So Dark the Night vyniká propracovanou vizuální stránkou. Je skutečně pozoruhodné, že se režisérovi v omezených podmínkách podařilo poměrně zdařile evokovat francouzský venkov. Dále samozřejmě nechybí lewisovské dlouhé záběry (i když genialitě bankovní loupeže z Cun Crazy se tu žádný z nich nepřibližuje) a především dvojité rámování a snímání přes různé předměty (viz obrázky). Koho tedy zklame trochu uhozená zápletka, může se bezpečně spolehnout na další přednosti Lewisova rukopisu. 

Smyčec opakovaně přetíná Nanettinu tvář - předznamenání její smrti?

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: Ted Richmond (Larry Darmour Productions)

Scénář: Martin Berkeley a Dwight Babcock podle námětu Aubreyho Wisberga

Kamera: Burnett Guffey

Hudba: Morris W. Stoloff, Hugo Friedhofer

Střih: Jerome Thoms

Výprava: Carl Anderson

V hlavních rolích: Steven Geray, Micheline Cheirel, Eugene Borden, Ann Codee, Egon Brecher

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 12. prosince 1945

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

My Name Is Julia Ross (1945)

My Name Is Julia Ross (1945)

1945, USA, 65 min.

Miluju krátké, úsporné a svižně ubíhající filmy, kde není nic navíc. My Name is Julia Ross je přesně ten případ. Známý béčkař Joseph H. Lewis (klasika Gun Crazy nebo Mejlou zmiňovaná A Lady Without Passport) mě začíná poslední dobou velmi zajímat. Jednak kvůli zmiňované svižnosti, ale také lehkosti a vizuální nápaditosti jeho filmů. I s minimálním rozpočtem natočil spoustu příjemných noirovou poetikou ovlivněných snímků, na které se moc příjemně kouká.

Zápletka Julie připomene Hitchovu Mrtvou a živou nebo Cukorovy Plynové lampy. Hlavní hrdinka se přihlásí na inzerované místo sekretářky. Je ovšem omámena a převezena z Londýna do přímořského sídla, kde zjistí, že ji vypečená rodina vydává za choť vyšinutého mladého muže, který svou pravou manželku zavraždil. Matinka spolu se synáčkem nyní chtějí naši hrdinku přinutit k sebevraždě, čímž by se jejich problém s chybějící ženou samozřejmě vyřešil. Julia Ross se ovšem nevzdává snadno.

Většina filmu představuje sérii hrdinčiných neúspěšných pokusů o útěk ze spárů vražedné famílie. S potěšením sledujete rafinovanost na obou stranách. Hrdinka je totiž mazaná (což poněkud kontrastuje s její úvodní zbrklosti, s kterou přijala pochybnou pracovní nabídku), ale matka se synem mají taky pod čepicí.

Obsazení není hvězdné, ale rozhodně je šťastné: Nina Foch v hlavní roli není typická krasavice, ale sympatie si u vás získá velmi rychle. Nemůžu si pomoct, ale hodně mi připomíná Adinu Mandlovou. Dame May Whitty (známá z Hitchcockova Zmizení staré dámy či Podezření) jako nekalé pikle kující matinka je skvostná, přesný a od pohledu nebezpečný je i její filmový syn George Macready. A šlehačkou na dortu je sám pan režisér, který si i při zmíněném omezeném rozpočtu dokázal vyhrát s gotickou vizuální podobou filmu. Dům, ve kterém je hrdinka vězněna a přiváděna k šílenství, má tu správnou tajuplnou atmosféru, prohání se v něm černá kočka, ve zdech se nacházejí tajné chodby a stíny zdůrazňují hrdinčino rozpoložení i ohrožení.

Dost plků. Koukejte si Julii Ross sehnat a pustit. Mimochodem v roce 1987 natočil Arthur Penn remake pod názvem Dead of Winter, česky uvedeno jako Smrtící dech zimy. Slibuju, že ho zkouknu a dám vědět, jak moc špatné to je. :)

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: Wallace MacDonald

Scénář: Muriel Roy Bolton podle románu Anthonyho Gilberta

Kamera: Burnett Guffey

Střih: Henry Batista

Hrají: Nina Foch, Dame May Whitty, George Macready a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 8. listopadu 1945

Odkazy:

IMDB

ČSFD

A Lady Without Passport (1950)

A Lady Without Passport 
1950, USA, 74 min.

V lednu 1950 vstoupil do amerických kin snímek Gun Crazy, příběh o dvojici milenců-zabijáků na útěku režírovaný Josephem H. Lewisem. Režisér se v následujících letech pokusil několikrát své mistrovské dílo překonat, již nikdy se mu to však nepodařilo. Jedním z nejzajímavějších pokusů je jeho následující film, noir s názvem A Lady Without Passport (rovněž 1950), který na svého slavnějšího předchůdce několikrát odkazuje - nejzřetelněji v závěrečné sekvenci odehrávající se ve floridských močálech.

Lewis měl tentokrát k dispozici slabší scénář (Dulton Trumbo, který se podílel na Gun Crazy, by jistě odvedl lepší práci): film sleduje snahu amerického agenta v přestrojení rozbít gang pašeráků, operující na Kubě. Při této akci se agent zamiluje do beženkyně, která zoufale touží po americkém azylu. V cestě jim však stojí nebezpečný pašerácký boss, který se nehodlá jen tak vzdát. Podobnou zápletku mají i další filmy noir ze stejného období - například Border Incident Anthonyho Manna nebo Panika v ulicích Elii Kazana. Zatímco zmiňovaní tvůrci při zpracovávání tématu pašeráctví tíhli k "realismu" a dokumentárnímu stylu, Lewis postupoval opačným způsobem - jeho film je vizuálně velmi stylizovaný, místy až expresionistický a surreálný. (1)

Z filmu vyčnívá několik invenčně natočených scén - úvodní konfrontace jednoho z pašeráků se "zákazníkem", která končí autonehodou a smrtí druhého jmenovaného (první záběr sekvence - a celého filmu - má téměř 50 vteřin a je snímán skrze okno automobilu); úmyslné ztroskotání pašeráckého letadla na břehu řeky a jeho následná evakuace, při které je zastřelen další člověk (tato sekvence je pro změnu nasnímána z perspektivy pilota amerického letounu, který pašeráky sleduje); a pochopitelně již zmiňovaná závěrečná přestřelka v močále zahaleném hustou mlhou.

A Lady Without Passport je další ukázkou, jak zručným a pozoruhudným režisérem Lewis byl. Snímek sice není žádným mistrovským dílem (zamrzí například nevyužitá Hedy Lamarr v hlavní roli), noiroví fandové si však zcela jistě přijdou na své.

(1) viz SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style. New York: The Overlook Press, 1992. s. 168.

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: Samuel Marx (Samuel Marx Production)

Scénář: Howard Dimsdale, Cyril Hume; podle námětu Lawrence Taylora

Kamera: Paul C. Vogel

Hudba: David Raksin

Střih: Frederick Y. Smith

Výprava: Cedric Gibbons, Edward Carfagno

Hrají: Hedy Lamarr, John Hodiak, James Craig, George Macready, Steven Geray, Bruce Cowling a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 3. srpna 1950

Odkazy

IMDB

Allmovie