USA, 1946, 71 min.
Henri Cassin (Steven Geray), přední pařížský detektiv, přijíždí na venkov odpočinout si od nikdy nekončícího pracovního shonu. Ubytuje se v rodinném penzionu Michaudových, kde se na první pohled zamiluje do krásné (a o mnoho let mladší) Nanette (Micheline Cheirel). Ta Cassinovy city opětuje a zároveň ve vztahu s ním vidí příležitost vymanit se z venkovského stereotypu a zvýšit své společenské postavení. Potíž je v tom, že již od dětství byla rodiči přislíbena místnímu farmáři Leonovi (Paul Marion), který se jí nehodlá jen tak vzdát. Skutečné komplikace ale přicházejí až ve chvíli, kdy jsou Nanette a Leon nalezeni mrtví a jedinou stopou, kterou po sobě vrah na místě činu zanechal, je otisk boty.
Záběr z úvodu - snímání akce přes rotující ventilátor |
* SPOILERY *
Lewisův film je na Hollywood nezvykle podvratný z hlediska vykreslení hlavní postavy. Cassin je od začátku charakterizován jako bezstarostný a čestný muž a brilantní detektiv, schopný téměř bezchybné dedukce. Celá úvodní část - skládající se z příjezdu na venkov, pobytu u Michaudových a seznamování se s Nanette - působí klidně a idylicky. Až s příchodem Leona očekáváme komplikace v podobě klasického noirového syžetu o milostném trojúhelníku. Tady však začíná hra s diváckým očekáváním: nejenže jsou Leon a Nanette záhy zabiti, v závěru se dokonce ukáže, že vrahem není nikdo jiný než Cassin, trpící schizofrenií! Pozoruhodné je mimo jiné to, že k tomuto zjištění dojde sám Cassin na základě důkazů, které má k dispozici - zmiňovaného otisku boty a dopisů, kterými vrah avizoval své další řádění. Z panensky čistého ochránce zákona se tak vyklube nebezpečný a psychicky narušený vrah. Představte si, že by se podobné odhalení týkalo třeba Marlowa nebo Sherlocka Holmese. Rozdvojení hlavního hrdiny je výstižně vyjádřeno v závěrečné scéně: postřelený Cassin zahlédne obraz sebe sama venku před penzionem Michaudových. Přiblíží se k oknu a z posledních zbytků sil jej rozbije. Vyčerpaně padne k zemi a přiběhnuvším policistům oznámí: "Henri Cassin už není. Dopadl jsem jej a zabil jsem jej." Cassin tak rozpozná svou nemoc a - alespoň jedna část jeho osobnosti - dostojí svým povinnostem detektiva tím, že polapí zločince (sebe samého).
*SPOILERY*
Že by znak sebereflexivity? Nejspíš ne :) |
Jako všechny Lewisovy noiry, i So Dark the Night vyniká propracovanou vizuální stránkou. Je skutečně pozoruhodné, že se režisérovi v omezených podmínkách podařilo poměrně zdařile evokovat francouzský venkov. Dále samozřejmě nechybí lewisovské dlouhé záběry (i když genialitě bankovní loupeže z Cun Crazy se tu žádný z nich nepřibližuje) a především dvojité rámování a snímání přes různé předměty (viz obrázky). Koho tedy zklame trochu uhozená zápletka, může se bezpečně spolehnout na další přednosti Lewisova rukopisu.
Smyčec opakovaně přetíná Nanettinu tvář - předznamenání její smrti? |
Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Ted Richmond (Larry Darmour Productions)
Scénář: Martin Berkeley a Dwight Babcock podle námětu Aubreyho Wisberga
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: Morris W. Stoloff, Hugo Friedhofer
Střih: Jerome Thoms
Výprava: Carl Anderson
V hlavních rolích: Steven Geray, Micheline Cheirel, Eugene Borden, Ann Codee, Egon Brecher
Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 12. prosince 1945
Odkazy
Žádné komentáře:
Okomentovat