Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

Zobrazují se příspěvky se štítkemcurtis bernhardt. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcurtis bernhardt. Zobrazit všechny příspěvky

28. dubna 2012

High Wall (1947)

High Wall
USA, 1947, 100 min.

Steve Kenet (Robert Taylor), bývalý armádní pilot, který ve válce utrpěl vážné poškození mozku, je obviněn z vraždy své nevěrné manželky Helen (Dorothy Patrick). Protože si na události spojené s osudnou nocí nemůže vzpomenout - a protože se chce vyhnout hrozícímu trestu smrti - nechá se Steve zavřít do psychiatrické léčebny za "vysokou zdí". Tam se s pomocí doktorky Ann Lorrison (Audrey Totter) snaží celé záležitosti přijít na kloub. Je možné, že se skutečně dopustil takto ohavného činu? Nebo vraždil někdo jiný?

Film noir Curtise Bernhardta na tuto otázku odpoví poměrně záhy. Zatímco v Black Angel z předešlého roku se identitu vraha, jímž je hlavní hrdina v podání Dana Dureyi, dozvídáme až v samotném závěru, High Wall už v první polovině stopáže odhalí, že ve skutečnosti vraždil Willard Whitcombe (Herbert Marshall), Helenin milenec a vydavatel náboženské literatury. Snímek se tak dobrovolně připravuje o možnost překvapivé pointy a místo toho je koncipován jako psychologická studie emocionálně a mentálně narušeného protagonisty. V případě Steva totiž není ani tak důležité, zda skutečně zabíjel, jako spíše to, že je vraždy očividně schopný (jak dokazuje řada scén a jak si sám uvědomuje). 

Flashback prokazující Stevovy vražedné sklony
a zároveň brilantní ukázka práce se subjektivní kamerou a střihem.


Taylorův Steve je jednou z nejkomplexnějších a nejtragičtějších noirových postav vůbec: po propuštění z armády se vrátil domů k manželce, která však nebyla spokojena s rodinnou finanční situací, což Steva přimělo k návratu do pilotní kabiny daleko za hranicemi USA, konkrétně v Barmě. Když se vrátil podruhé, našel Helen v náručí cizího muže. K válečnému traumatu a poškození mozku se tedy přidává šok z Heleniny zrady. A jakoby toho nebylo málo, stává se Steve po chvíli i hlavním podezřelým z brutální vraždy, ke které měl motiv i příležitost. Těžko si představit bezvýchodnější situaci. 

Curtis Bernhardt byl vždy zaujat psychiatrií (viz například Posedlá s Joan Crawford ze stejného roku), což se v High Wall projevuje nejen prostředím léčebny a postavou doktorky Ann Lorrison, ale i důrazem, jaký režisér klade na detaily klinické léčby. Steve po naléhání souhlasí s operací mozku a když ani ta nepomůže, je podroben narkoanalýze. Až ta vykazuje požadované výsledky. V závěru je Whitcombe dohnán k doznání prostřednictvím séra pravdy.

Robert Taylor předvádí precizní herecký výkon, rozhodně jeden z nejlepších v kariéře. Zastiňuje tak Herberta Marshalla i Audrey Totter, kteří - a je to pochopitelné - měli k dispozici schematičtější postavy. Marshallův Whitcombe se v podstatě omezuje pouze na polohu chladného zlosyna, zatímco doktorka Ann Lorrison se nikdy nevymaní ze škatulky ženy-pomocnice (ač v několika scénách své jednání zpochybňuje).

Whitcombe se zbavuje nepohodlného svědka:
správce bytového komplexu zrovna opravuje výtah...
...když mu Whitcombe podtrhne stoličku.
To vše je provedeno s chladem nájemného zabijáka.
Za největší trumf High Wall považuji jeho úžasný vizuál, jenž je dílem kameramana Paula Vogela (mj. Lady in the Lake a A Lady without Passport) a architektů studia MGM. Filmu dominují propracované obrazové kompozice, které upevňují dojem uvěznění a bezvýchodnosti. Atmosféru pomáhají dotvářet i deštěm promáčené ateliérové kulisy. Interiéry jsou charakteristické sporým svícením a výraznými stíny. Velmi účelně jsou využity i pohyby kamery (nájezdy na obličeje, jízda podél chovanců léčebny čekajících na pohovor) nebo subjektivní záběry (flashback ukazující Stevovo setkání s nevěrnou manželkou a pozdější scéna, v níž Steve využívá Ann jako figurantku při své snaze překonat výpadek paměti). Výsledkem je působivý psychiatrický noir, který by neměl uniknout nikomu z vás.

Režie: Curtis Bernhardt
Produkce: Robert Lord (MGM)
Scénář: Sydney Boehm, Lester Cole; podle románu a divadelní hry Alana R. Clarka a Bradburyho Foota
Kamera: Paul Vogel
Hudba: Bronislau Kaper
Výprava: Cedric Gibbons, Leonid Vasian
Střih: Conrad A. Nervig
V hlavních rolích: Robert Taylor, Herbert Marshall, Audrey Totter, Dorothy Patrick, H. B. Warner a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 25. prosince 1947

Odkazy

31. prosince 2010

Conflict (1945)

Conflict
USA, 1945, 86 min.

Už od dob Maltézského sokola (1941) měli diváci jasno: pokud se vedle sebe v jednom filmu objevili Humphrey Bogart a Sydney Greenstreet, hrál prvně jmenovaný kladného hrdinu (i když s charakterovými vadami), zatímco zavalitý Brit Greenstreet byl odsouzen k roli vypočítavého zloducha. Noir Curtise Bernhardta nazvaný Conflict této skutečnosti využivá, aby ji postavil na hlavu. Bogart se v něm objevuje v roli inženýra Richarda Masona, který chladnokrevně zavraždí manželku Kathryn (Rose Hobart), aby mohl být s její mladší sestrou Evelyn (nevyužitá Alexis Smith). Pro mnoho filmů noir by tato zápletka vystačila na celou stopáž (podvádění manželky, plánování dokonalého zločinu, jeho provedení atd.), v Conflictu však pokrývá pouze přibližně první třetinu. Ve zbytku syžetu sledujeme počínání Masona, který se musí vypořádávat nejen s Evelyniným odmítnutím, ale zejména s možností, že Kathryn je stále naživu. Greenstreetův doktor Hamilton vše z povzdálí - zdánlivě nevinně - pozoruje, aby se v závěru triumfálně vrátil na scénu a ukázal svou skutečnou moc. Obsazení tak pracuje proti diváckým očekáváním a může mít za následek nejedno překvapení.

Napětí milostného trojúhelníku podpořené kompozicí záběru
Scénář podle námětu Roberta Siodmaka je vynikající zejména tím, jak šikovně navozuje Masonovu paranoiu v souvislosti s možným "obživnutím" jeho manželky. K tomu tvůrci užívají množství motivů - prstenu, dopisu, kapesníku, skladby znějící v gramofonu... Pod tíhou těchto navracejících se artefaktů spojených s Kathryn se Bogartova postava postupně blíží tenké hranici mezi příčetností a šílenstvím. Je poměrně netypické sledovat Bogarta, kterak přestává mít věci pod kontrolou: Větší kontrast k marlowovským kliďasům je jen těžko představitelný. 

Film funguje i vizuálně, což je pravděpodobně největší zásluha kameramana Merritta B. Gerstada, pro něhož se jednalo o jeden z posledních projektů před ochodem do ústrání (proč v 45 letech přestal točit, se mi zjistit nepodařilo). Kromě Conflictu Gerstad jiný noir nenasnímal, proškolen byl však například snímky Toda Browninga Alonzo, můž bez rukou, Příšerné stíny (oba 1927) a Zrůdy (1932). Působivý je zejména samotný úvod (noirová "vlhkost"), dále halucinační scéna navazující na Masonovu autonehodu nebo scéna vraždy na opuštěné horské silnici, v níž se Bogartova silueta vynoří z naprosté tmy.

Bogart v závěrečné sekvenci
Z dnešního pohledu můžeme být rádi, že snímek vůbec vznikl. Bogartovi se scénář (nebo jeho úloha v něm) nelíbil do té míry, že roli Richarda Masona odmítl a své stanovisko přehodnotil až ve chvíli, kdy mu Jack Warner pohrozil přerušením kontraktu. Film se nakonec začal natáčet s více než měsíčním zpožděním v červnu 1943, do kin se ale dostal až o dva roky později po uvedení jiných bogartovských klasik Mít a nemít a Passage to Marseille.

Režie: Curtis Bernhardt
Produkce: William Jacobs (Warner Bros.)
Scénář: Arhur T. Horman, Dwight Taylor; podle námětu Roberta Siodmaka a Aflreda Neumanna
Kamera: Merritt B. Gerstad
Hudba: Frederick Hollander
Střih: David Weisbart
Výprava: Ted Smith
V hlavních rolích: Humphrey Bogart, Sydney Greenstreet, Alexis Smith, Rose Hobart a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 15. června 1945

Odkazy