Dva filmy s Marshou Hunt

Ve věku 104 let zemřela americká herečka Marsha Hunt (1917-2022), kterou noiroví fanoušci budou nejlépe znát jako Ann z filmu Anthonyho Manna Špinavá dohoda (Raw Deal, 1948). Já jsem se rozhodl podívat na její dva méně profláklé snímky ze začátku a konce 40. let. Neměl jsem od nich vysoká očekávání, ale nakonec mě oba velmi příjemně překvapily. Ideální kombinace pro večerní dvojprogram. 

Kid Glove Killer
USA, 1942, 73 min.

Prvním z nich je béčkový film společnosti MGM Kid Glove Killer, který se stal celovečerním debutem Freda Zinnemanna, jenž se do té doby profiloval výhradně jako tvůrce krátkometrážních snímků (jeden z nich dostal v roce 1939 Oscara). Scénář vznikl rozšířením krátkého filmu They're Always Caught (1938) z cyklu Crime Does Not Pay.

Nejmenované město trápí organizovaný zločin. Státní zástupce a nový starosta s tím chtějí něco udělat, ale oba dva to odnesou smrtí. Do vyšetřování jejich vražd se zapojí forenzní specialista Gordon McKay (Van Heflin) a jeho asistentka Jane Mitchell (Marsha Hunt). Jane se mezitím zahledí do mladého právníka Geralda Latimera (Lee Bowman) a právě toto milostné poblouznění jí zamezí odhalit v něm zlosyna, kterým skutečně je. 

Film se odvíjí v příjemně svižném tempu a vedle velmi dobrých hereckých výkonů dvojice Heflin a Hunt zaujme také netradičním akcentem na metody forenzního vyšetřování (z nichž některé - vysávání vlasů například - působí již notně úsměvně). Snímek stál pouhých 200 000 dolarů a při premiérovém nasazení do kin utržil přes půl milionu.  

Režie: Fred Zinnemann
Produkce: Jack Chertok (MGM)
Scénář: Allan Rivkin, John C. Higgins
Kamera: Paul Vogel
Hudba: David Snell
Střih: Ralph E. Winters
Výprava: Cedric Gibbons
Hrají: Van Heflin, Marsha Hunt, Lee Bowman, Samuel S. Hinds, Cliff Clark a další

Distribuce: MGM
Premiéra: duben 1942

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Mary Ryan, Detective
USA, 1949, 68 min.

O sedm let mladší film Mary Ryan, Detective vznikl u společnosti Columbia v režii Abbyho Berlina, který velkou část své kariéry u filmu svázal s populární sérií s ústřední postavou Blondie, nejprve jako asistent a od roku 1945 jako hlavní režisér. Marsha Hunt zde hraje postavu detektivní inspektorky Mary Ryan, která se dostane na stopu organizovanému gangu, jenž má políčeno zejména na šperky a kožichy. Její pátrání ji přivede nejprve do vězení, kde se v přestrojení seznámí s členkou lupičské skupiny. Po účasti v loupeži na honosném večírku se je odvezena na krůtí farmu, která funguje jako perfektní zástěrka pro ilegální aktivity gangu.

Stejně jako v Kid Glove Killer, i zde dostáváme nezvykle detailní vhled do vyšetřovacích technik, ale ještě důvěrněji poznáme triky lupičů. Ukáže se, že při provádění loupeží i následném skrývání se před policií spoléhají na sofistikovaný systém. Jak prozradí jeden z jejich vůdců, krůtí farma (některé záběry se natáčely na skutečné krůtí farmě v San Fernando Valley) funguje nejen jako dokonalý úkryt před policií, ale také jako výnosný byznys sám o sobě. Uzený krocan se nakonec stane i klíčovým prostředkem Maryiny záchrany, která zůstane na farmě uvězněná. Film je podobně jako Kid Glove Killer rychlý a napínavý a navíc nabízí i vítaný humorný nadhled. 

V obou snímcích se Marsha Hunt představila jako pozitivní, sympatická postava. Její hrdinky jsou emancipované a nebojácné, i když v obou případech jejich záchrana před nebezpečnými zločinci nakonec závisí vedle jejich důvtipu i na intervenci mužů. 

Režie: Abby Berlin
Produkce: Rudolph C. Flothow (Columbia Pictures)
Scénář: George Bricker
Kamera: Vincent J. Farrar
Hudba: Mischa Bakaleinikoff
Střih: James Sweeney
Výprava: George Brooks
Hrají: Marsha Hunt, John Litel, June Vincent, Harry Shannon, William Phillips a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 5. ledna 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Open Secret (1948)

Open Secret 
USA, 1948, 68 min.

Open Secret je málo známý, ale až nečekaně povedený béčkový noir od exulanta původem z Vídně Johna Reinhardta, který se minimálně v druhé polovině 40. let na tento typ filmů specializoval. Snímek otevírá atmosférická předtitulková sekvence, ve které se podíváme do útrob podniku nazvaného 19th Hole (Devatenáctá jamka). Skupinka kouřících a popíjejících individuí sedí v napětí - z čeho, to nevíme. Jeden z mužů se zeptá: "Tak co?" Následuje dramatická pauza, během které nám kamera ukáže obličeje všech přítomných chlápků (jeden vypadá jako klon Garyho Coopera). Nakonec patrně jejich lídr prohlásí: "Je vinen." Dva kumpáni (falešný Gary Cooper je jeden z nich) se zvednou ze židlí a jdou "něco zařídit". Stačilo devadesát vteřin a máme spoustu otázek: Kdo je vinný a z čeho? Co to je za chlápky? O co jim všem jde?

Později pochopíme, že ve vztahu k dalším událostem se jedná o flashforward. Samotný příběh začíná příjezdem novomanželské dvojice Paula a Nancy Lesterových (John Ireland a Jane Rudolph) do města. Paul se telefonicky spojí s parťákem z války Edem a domluví se s ním na setkání. Ed ale beze stopy zmizí. Mezitím u něj Nancy v bytě najde antisemitské pamflety. Nenávist k židům ale není pouze Edův individuální problém - je jím stižena celá komunita. Na to ale Paul a Nancy přicházejí jen postupně. 

Podobně jako o rok starší Džentlmenská dohoda (Gentleman's Agreement, 1947) Elii Kazana nahrazuje Reinhardtův snímek motiv rasismu namířeného proti černošské populaci antisemitismem, v čemž je hodně poplatný době svého vzniku. Ne že by antisemitismus v Americe druhé poloviny 40. let neexistoval, ale přeci jen nešlo o tak společensky palčivý problém. Open Secret ale nechce kázat, chce především bavit a to se mu daří velmi dobře. Film sice vytváří znepokojivý obraz komunity (v takové společnosti opravdu žít nechcete), ale dělá to hlavně v zájmu svižně odvyprávěného příběhu plného napětí i akce. Obraz je plný šerosvitu, jak to máme rádi, a i herecky je vše v naprostém pořádku (i když dobová kritika to takto neviděla). 

John Ireland měl za sebou například vedlejší roli ve westernu Johna Forda Můj miláček Klementýna (My Darling Clementine, 1946) a hlavní úlohu zabijáka v noiru Anthonyho Manna Railroaded! (1947). Během roku 1948 se ještě stihl objevit v dalším Mannově filmu noir Raw Deal nebo ve westernu Howarda Hawkse Červená řeka (Red River). Podobně produktivní zůstal až do své smrti v roce 1992; celkem účinkoval ve více než dvou stovkách filmů a televizních seriálů. Pro jeho partnerku Jane Randolph (mj. Žárlivost /Jealousy, 1945/ Gustava Machatého) šlo naopak o předposlední film v kariéře. V dubnu 1949 se provdala a většinu života strávila ve Španělsku. Zemřela ve Švýcarsku v roce 2009.

Film je ke zhlédnutí na YouTube.

Režie: John Reinhardt
Produkce: Frank Satenstein (Marathon Pictures)
Scénář: Max Wilk, Henry Blankfort
Kamera: George Robinson
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Střih: Stanley Frazen
Výprava: George Van Marter
Hrají: John Ireland, Jane Rudolph, Sheldon Leonard, Roman Bohnen, George Tyne a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 14. února 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Murder Is My Beat (1955)

Murder Is My Beat
USA, 1955, 77 min.

Deset let po Objížďce (Detour) a o poznání méně věhlasné Strange Illusion (oba 1945) natočil olomoucký rodák Edgar G. Ulmer film noir Murder Is My Beat, který se svým způsobem odvolává k tradici americké drsné školy. Původní scénář britského autora a producenta Aubreyho Wisberga začíná in medias res: notně pobitý policista Ray Patrick (Paul Langton) se nachází v hotelovém pokoji, kde jej před okamžikem zanechala tajemná barová zpěvačka Eden Lane (Barbara Payton) podezřelá z vraždy. Ray dostal případ brutálně zabitého muže (nalezeného s hlavou v ohništi) na starosti, ale brzy propadl kouzlu blonďaté krásky a rozhodl se porušit pár předpisů, aby jí dal možnost očistit své jméno. Nyní je však Eden v tahu a je to naopak Ray, kdo se dostává do problémů: v hotelu jej totiž vypátral jeho nadřízený, vždy zásadový kapitán Rawley (Robert Shayne)... 

Film disponuje vtahujícím vyprávěním, k čemuž přispívá Rayův voice-over a rozsáhlá retrospektiva, kterou doprovází. Celý zamotaný případ je prezentován jako quest, kdy jen postupné skládání jednotlivých indicií vede k finálnímu rozuzlení. Kolem postavy Eden tvůrci chytře vytvářejí dojem nejednoznačnosti, takže si dlouho nemůžeme být jisti, zda je skutečně vražedkyní, nebo jen další obětí někoho dalšího. 

Technické zpracování odpovídá kategorii produkce a v lecčem připomene podobně nedokonalou (ale vždy podmanivou) Objížďku. Murder Is My Beat nicméně postrádá naléhavost a existenciální podtext Ulmerova slavnějšího noiru, což vrcholí v (i na hollywoodské poměry) přepáleném happy endu. 

Paul Langton jako Ray je přijatelný, i když se nemůže pochlubit charismatem srovnatelným s největšími noirovými hvězdami. Lépe si v roli Eden vede Barbara Payton, kterou vedle práce pro film (další noiry Trapped /1949/ a Kiss Tomorrow Goodbye /1950/) proslavily i bouřlivé aféry s řadou hollywoodských osobností (mj. s Tomem Nealem z Objížďky) a dlouhodobé potíže s alkoholem a drogami. Bohužel účinkováním v Murder Is My Beat její kariéra de facto skončila. V dalších letech se potýkala s mnoha osobními a zdravotními problémy a v roce 1967 zemřela na selhání srdce a jater. Ještě předtím stihla autorizovat svoje memoáry pod názvem I Am Not Ashamed. Ve vedlejších rolích můžete narazit na několik povědomých tváří. Mě nejvíce potěšil Anthony Jochim z Haasovy Dívky na mostě (The Girl on the Bridge, 1951). 

Film malé společnosti Masthead Productions, založené Wisbergem a Ulmerem, vznikl ve stejném roce jako Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955) a přestože - na rozdíl od Aldrichova apokalyptického noiru - nejde o žádné veledílo, noiroví fanoušci by mohli být spokojeni. 

Režie: Edgar G. Ulmer
Produkce: Aubrey Wisberg (Masthead Productions)
Scénář: Aubrey Wisberg
Kamera: Harold E. Wellman
Hudba: Albert Glasser
Střih: Fred R. Feitshans Jr.
Výprava: James W. Sullivan
Hrají: Paul Langton, Barbara Payton, Robert Shayne, Selena Royle, Roy Gordon a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 27. února 1955

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

So Dark the Night (1946)

So Dark the Night 
USA, 1946, 71 min.

Henri Cassin (Steven Geray), přední pařížský detektiv, přijíždí na venkov odpočinout si od nikdy nekončícího pracovního shonu. Ubytuje se v rodinném penzionu Michaudových, kde se na první pohled zamiluje do krásné (a o mnoho let mladší) Nanette (Micheline Cheirel). Ta Cassinovy city opětuje a zároveň ve vztahu s ním vidí příležitost vymanit se z venkovského stereotypu a zvýšit své společenské postavení. Potíž je v tom, že již od dětství byla rodiči přislíbena místnímu farmáři Leonovi (Paul Marion), který se jí nehodlá jen tak vzdát. Skutečné komplikace ale přicházejí až ve chvíli, kdy jsou Nanette a Leon nalezeni mrtví a jedinou stopou, kterou po sobě vrah na místě činu zanechal, je otisk boty. 

Záběr z úvodu - snímání akce přes rotující ventilátor

* SPOILERY * 

Lewisův film je na Hollywood nezvykle podvratný z hlediska vykreslení hlavní postavy. Cassin je od začátku charakterizován jako bezstarostný a čestný muž a brilantní detektiv, schopný téměř bezchybné dedukce. Celá úvodní část - skládající se z příjezdu na venkov, pobytu u Michaudových a seznamování se s Nanette - působí klidně a idylicky. Až s příchodem Leona očekáváme komplikace v podobě klasického noirového syžetu o milostném trojúhelníku. Tady však začíná hra s diváckým očekáváním: nejenže jsou Leon a Nanette záhy zabiti, v závěru se dokonce ukáže, že vrahem není nikdo jiný než Cassin, trpící schizofrenií! Pozoruhodné je mimo jiné to, že k tomuto zjištění dojde sám Cassin na základě důkazů, které má k dispozici - zmiňovaného otisku boty a dopisů, kterými vrah avizoval své další řádění. Z panensky čistého ochránce zákona se tak vyklube nebezpečný a psychicky narušený vrah. Představte si, že by se podobné odhalení týkalo třeba Marlowa nebo Sherlocka Holmese. Rozdvojení hlavního hrdiny je výstižně vyjádřeno v závěrečné scéně: postřelený Cassin zahlédne obraz sebe sama venku před penzionem Michaudových. Přiblíží se k oknu a z posledních zbytků sil jej rozbije. Vyčerpaně padne k zemi a přiběhnuvším policistům oznámí: "Henri Cassin už není. Dopadl jsem jej a zabil jsem jej." Cassin tak rozpozná svou nemoc a - alespoň jedna část jeho osobnosti - dostojí svým povinnostem detektiva tím, že polapí zločince (sebe samého).

*SPOILERY*

Že by znak sebereflexivity? Nejspíš ne :)

Jako všechny Lewisovy noiry, i So Dark the Night vyniká propracovanou vizuální stránkou. Je skutečně pozoruhodné, že se režisérovi v omezených podmínkách podařilo poměrně zdařile evokovat francouzský venkov. Dále samozřejmě nechybí lewisovské dlouhé záběry (i když genialitě bankovní loupeže z Cun Crazy se tu žádný z nich nepřibližuje) a především dvojité rámování a snímání přes různé předměty (viz obrázky). Koho tedy zklame trochu uhozená zápletka, může se bezpečně spolehnout na další přednosti Lewisova rukopisu. 

Smyčec opakovaně přetíná Nanettinu tvář - předznamenání její smrti?

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: Ted Richmond (Larry Darmour Productions)

Scénář: Martin Berkeley a Dwight Babcock podle námětu Aubreyho Wisberga

Kamera: Burnett Guffey

Hudba: Morris W. Stoloff, Hugo Friedhofer

Střih: Jerome Thoms

Výprava: Carl Anderson

V hlavních rolích: Steven Geray, Micheline Cheirel, Eugene Borden, Ann Codee, Egon Brecher

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 12. prosince 1945

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Hit and Run (1957)

Hit and Run
USA, 1957, 86 min.

"Haas (...) se stal jedním z nejhorších scenáristů-režisérů-herců na světě a zdál se odhodlaný věnovat celou svou kariéru špatným remakům snímku Pošťák vždycky zvoní dvakrát." (1) 

Zatímco v druhé části citace je kus pravdy (některé - ale zdaleka ne všechny - americké filmy Hugo Haase svou fabulí opravdu připomínají Cainovu literární předlohu a její následné filmové verze), s odmítavým hodnocením Haasovy kariéry prostě souhlasit nemůžu. Zvláště pro ty z nás, kteří mají slabost pro béčkovou estetiku a pokleslost, mohou filmy českého emigranta skýtat nejedno potěšení. 

Hit and Run do jisté míry kopíruje Pošťákovu ústřední zápletku: snahu dvou mladých milenců odstranit postaršího muže (v obou případech majitele čerpací stanice) a získat jeho majetek. V dalších fázích příběhu však dochází k podstatným obměnám: Julie (Haasova oblíbenkyně Cleo Moore, s níž natočil sedm filmů) není zrádnou a chtivou femme fatale, ale spíše slabou a naivní dívkou, která dlouho vzdoruje nadbíhání pohledného automechanika Franka (Vince Edwards) a na manželově vraždě nemá přímý podíl. Strůjcem  a vykonavatelem promyšleného plánu je výhradně Frank, mladý floutek bez úcty k autoritám. Můžeme jej tak vnímat jako reakci na vzrůstající kriminalitu mladých lidí v USA 50. let (viz filmy o problémové a rebelující mládeži apod.). Nejvýraznější zvrat filmu představuje příchod dvojčete zavražděného Guse Hilmera David (oba pochopitelně Hugo Haas), jehož existence byla naznačována prostřednictvím tajemných dopisů odesílaných z věznice v San Quentinu. 

Haasovi se vcelku daří v divákovi vzbuzovat pocity nejistoty, pro noir tak typické a určující. Nejdříve se snažíme dovtípit, co je obsahem Gusovy tajemné korespondence (jedna z mála noirově nasvícených scén ukazuje Guse pálícího dopisy v kotli), později se narace znovu ukazuje jako značně omezená, když nám zatajuje klíčové informace týkající se Davidovy (?) identity. Mimochodem, Haas si svou roli očividně užívá a zvláště v druhé půli je prostě neodolatelný.

Haas jen málokdy dokáže úspěšně překonat vlastní limitace (sklony k přílišné popisnosti a melodramatičnosti - např. skrze přehnaně doslovný hudební doprovod nebo nadbytečné detailní záběry, o dialozích nemluvě), přesto jeho filmy obsahují velmi zajímavé momenty (dobře využitý motiv dvojčat; chytlavá ústřední skladba; několik inscenačně povedených scén; přítomnost "evropského" humoru) a nejsou hodny takového odsouzení, jakého se jim mnohdy dostává (viz citace).

(1) LYONS, Arthur. Death on the Cheap. The Lost B Movies of Film Noir! New York: Da Capo Press, 2000. s. 71.

Režie: Hugo Haas

Produkce: Hugo Haas (Hugo Haas Productions)

Scénář: Hugo Haas; podle námětu Herberta O. Phillipse

Kamera: Walter Strenge

Hudba: Franz Steininger

Výprava: Rudi Feld

Střih: Stefan Arnsten

Hrají: Hugo Haas, Cleo Moore, Vince Edwards, Dolores Reed, Mara Lea a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 15. března 1957

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Escape in the Fog (1945)

Escape in the Fog 
USA, 1945, 63 min.

Eileen (Nina Foch) má děsivou noční můru - prochází se po Golden Gate Bridge, když náhle z kolemjedoucího taxíku vyskočí trojice mužů. Dva z nich se s nožem v ruce vrhnou na toho třetího - sympatického mladíka. Eileen strachem zakřičí a v tu chvíli se ze sna probudí. Křik do jejího bytu přiláká starostlivé sousedy - a jaké je Eileenino překvapení, když jedním z nich je i mladý muž z jejího snu. Přijme od něj pozvání na výlet do města (SF) a brzy pochopí, že Barry (William Wright) pracuje pro vládu na přísně tajných operacích a každý jeho krok je sledován skupinou nebezpečných záškodníků. Události tak pomalu směřují ke scéně, kterou Eileen předpověděla svým snem. 

Při sledování Boetticherových noirů se můžete spolehnout na několik věcí: 

• že se při jejich krátké stopáži nestihnete nudit
• že narazíte na několik nepravděpodobných dějových zvratů a logických děr (ale čert je vem, tohle jsou nefalšovaná béčka)
• že zlosynové budou charismatičtější než hlavní hrdina - v tomto případě jsou záporáci představování špióny s půvabným německým přízvukem (skvělého zlosyna pak můžeme najít i ve filmu The Missing Juror z roku 1944, který by se při troše shovívavosti dal rovněž označit za noir); Boetticherovy snímky se tak plně řídí tezí, že film je pouze tak dobrý jako jeho záporák
• že budou obsahovat postavy krásných žen v nesnázích
• že vizuální styl je do jisté míry předznamenán už samotným názvem - titul Behind Locked Doors napovídal klaustrofobické interiéry, The Killer Is Loose naopak otevřené prostory a Escape in the Fog zase obsahuje několik působivých scén v mlžném oparu (z nouze ctnost - pro natočení scény na Golden Gate Bridge tak vlastně žádný most není potřeba), které kontrastují s jinak sterilními interiérovými sekvencemi

Escape in the Fog oproti ostatním režisérovým snímkům ještě přidává osvěžující motiv předtuchy v podobě noční můry - díky tomu Allmovie vtipně vygenerovalo jako podobný film Gilliamových Dvanáct opic. Není pochyb o tom, že snímek spadá do Boetticherova učňovského období, kdy si teprve osvojoval filmovou techniku a cit pro vyprávění (byl to samouk bez jakéhokoliv filmového vzdělání). I přesto/právě proto je velmi zábavné (pro ně samé) a poučné (s ohledem na Boetticherovu pozdější tvorbu) tyto rané filmy sledovat.

Režie: Budd Boetticher (jako Oscar Boetticher Jr.)

Produkce: Wallace MacDonald (Columbia Pictures)

Scénář: Aubrey Wisberg

Kamera: George Meehan

Střih: Jerome Thoms

Výprava: Jerome Pycha Jr.

Hrají: William Wright, Otto Kruger, Nina Foch, Konstantin Shayne, Ernie Adams, Ivan Triesault a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 5. dubna 1945

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

Clay Pigeon (1949)

Clay Pigeon
USA, 1949, 63 min

Richard Fleischer mě hluboce ovlivnil ještě predtim, než jsem znala jeho jméno. Mé dětství bylo sice nenávratně zdeformováno osmdesátkovými fantasy shity, ale nejsem nenávistná. Ba naopak.

Dříve, než trvale narušil mou psychiku, točil Fleischer dokonale svižná noirová béčka. Jedním z nich je i Clay Pigeon (1949), příběh námořníka, který je po probobuzení z kómatu obviněn z vlastizrady a zabití kamaráda v japonském zajateckém táboře. Uteče z nemocnice, unese kamarádovu ženu a vydá se s ní do L.A, aby by zaplnil díru ve své hlavě a očistil si jméno.

Oscarový scénárista Carl Foreman (Champion, High Noon, Bridge on the River Kwai) si očividně potřeboval odpočinout a stvořil scénář, který jednoduchostí připomíná skvosty jako je Ministry of Fear nebo Kiss Me Deadly. Klíčová slova: amnézie, konspirace, 2 světová válka.

Nejdůležitější je, že se hlavní hrdina (Bill Williams) chová jak kombinace Philipa Marlowa a Jamese Bonda a pomocí skvěle technicky zvládnutých flashbacků se mu postupně vrací paměť. Také je tu japonský záporák, fyzické násilí a pistole. Prostě něco pro mé citlivé srdéčko.

Film sype kupředu, že se stydí i Hitchcockových 39 Steps a šedesáti tří minutová stopáž mu hraje do karet. Skvěle napsané, typově obsazené a zahrané charaktery se nestihnou okoukat a romantická linka těží z chemie manželského páru Bill Williams - Barbara Hale. Williams má charisma na rozdávání, škoda, že nedostával větší role častěji.

Narozdíl od snímků s podobnou premisou není Pigeon zbytečně komplikovaný (Somewhere in the Night) ani se nesnaží reflektovat dopad druhé světové války na psychiku vojáků (Blue Dahlia). Režie je bezchybná a obsahuje několik oživujících nápadů (odraz v zrcadle). Fleischerova obliba odrazových ploch je sice nejvíc vidět v pozdějším kamerovém cvičení Narrow Margin (1952), ale už ve Follow Me Quietly (1949) ukazuje, že se neštítí dělat věci jen na efekt (figurina). Objektivně vzato je Narrow Margin vyspělejším filmem, ale sledování Clay Pigeon přináší mnohem více potěšení plynoucího z nikdy nekončící akce, zvratů a brakovitě chandlerovské povahy příběhu. Trochu zamrzí jen podivná touha vpašovat do filmu čínskou vdovu.

Exteriéry udržují tempo (noční jízda autem, honička v ulicích Čínské čtvrti, vyvrcholení ve vlaku odkazující na Shadow Of A Doubt), v interiérech se zase vytáhl kameraman Robert De Grasse (mj. Window). Není moc co psát, Clay Pigeon je svižný a neprávem zapomenutá béčková jízda.

Pro informační úplnost ještě nutno podotknout, že scénář je údajně založen na pravdivém příběhu a že Fleischer koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let natočil podobně dobrých nízkorozpočťáků spoustu (Bodyguard, Clay Pigeon, Follow Me Quietly, Trapped, Armored Car Robbery, Narrow Margin). Ale o tom až někdy příště.

Režie: Richard Fleischer
Produkce: Herman Schlom
Scénář: Carl Foreman
Kamera: Robert De Grasse
Hudba: Paul Sawtell
Střih: Samuel E. Beetley
Výprava: Albert S. D'Agostino, Walter E. Keller
Hrají: Bill Williams, Barbara Hale, Richard Quine, Richard Loo a další

Distribuce: RKO Pictures
Premiéra: 29. června 1949

Odkazy
IMDB
CSFD

Behind Locked Doors (1948)

Behind Locked Doors
USA, 1948, 62 min.

Za zamčenými dveřmi sanatoria pro psychicky narušené pacienty se skrývá nechvalně proslulý soudce Drake, na něhož policie vypsala odměnu 10 000 dolarů. Reportérka Kathy, zlákána snadným a hlavně vysokým výdělkem, osloví soukromého detektiva Rosse Stewarta, aby jí pomohl zrealizovat rafinovaný plán: Ross se nechá zavřít do sanatoria jako pacient s vytrvalými depresemi a bude po Drakeovi pátrat zevnitř.

Behind Locked Doors začíná jako špatná variace na chandlerovky - Ross se snaží hláškovat a přitom svádět svou první klientku, kterou je (shodou okolností?) Kathy. Jakmile se však děj přesune do sanatoria, atmosféra pěkně zkoustne a Boetticher (v titulcích uvedený ještě s křestním jménem Oscar) začne skvěle pracovat se stísněnými prostory a odpovídajícím svícením. Zároveň se mu daří léčebnu zalidnit zajímavými (nebo spíše zábavnými) postavami - násilnickým dozorcem, dobrosrdečným zřízencem nebo pacientem, který už tři roky čeká na partnera pro šachovou partii. Vůbec nejlepší scény ale zahrnují Tora Johnsona v roli vysloužilého boxera, který, když je k tomu okolnostmi přinucen, dokáže proměnit stísněnou celu v boxerský ring.

Jak je jeho dobrým zvykem, Boetticher neztrácí čas žvaněním nebo (nedejbože) psychologizací postav - vše důležité pohodlně vměstná do 62 minut. Pokud tedy hledáte svižný a zábavný noir a nevadí vám béčková předvídatelnost, Behind Locked Doors je sázka na jistotu.

Režie: Budd Boetticher (v titulcích jako Oscar Boetticher)
Produkce: Eugene Ling (Aro Productions Inc.)
Scénář: Eugene Ling, Malvin Wald
Kamera: Guy Roe
Střih: Norman Colbert
Výprava: Edward L. Ilou
Hrají: Lucille Bremer, Richard Carlson, Douglas Fowley, Ralf Harolde, Herbert Heyes, Tor Johnson a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 3. září 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

Dangerous Crossing (1953)

Dangerous Crossing
USA, 1953, 75 min

Příběhy Johna Dicksona Carra, krále mysteriózního žánru třicátých až šedesátých let, byly filmovým průmyslem vždy neprávem přehlíženy. Rozhlasová hra Cabin B-13 je krásnou ukázkou "locked room mystery", literárního subžánru odjakživa spojovaného s béčkovou produkcí. A Dangerous Crossing je béčko se vším všudy.


Novomanželé Ruth (Jeanne Crain) a John (Carl Betz) se rozhodnou strávit líbánky na zaoceánské lodi. Chvíli po nalodění se však John ztrácí i s lodními lístky a z pokoje zmizí jeho kufr. O svatbě neexistuje žádný záznam, Johna nikdo neviděl, nikde není a všichni začnou věřit, že Ruth je blázen a manžel je jen výplod její fantazie. Do děje vstupuje lodní lékař Paul Manning (Michael Rennie) a podivný muž s holí a německým přízvukem...

Scénář obsahuje několik ohraných klišé - zmizení člověka za nevysvětlitelných okolností, manžela o jehož minulosti nic nevíme a hlavní postavu, kterou okolí považuje za blázna. Ačkoliv jde především o mysteriózní thriller, je zde velmi potěšující množství noirových/béčkových drobností, které člověk musí milovat. Ať už jde o Johnovy noční telefonáty prostoupené zvukem mlhové sirény, hrdinčin voiceover, scénu s prášky na spaní, mlhu válející se po palubě, nebo výsměch poválečné paranoie z němců.

Základní zápletka se objevuje ve filmech pravidelně (Lady Vanishes, Midnight Warning, So Long at the Fair) a novější kusy (Premingerova Bunny Lake Is Missing, nebo promarněný Flight Plan s Jodie Foster) často staví na divákově nejistotě ohledně psychické způsobilosti hlavních hrdinů. Dangerous Crossing jde svou béčkovou cestou - víme, že Ruth není blázen a zajímá nás příběh samotný. Navíc Johnův telefonát s sebou ve dvacáté minutě přinese paranoidní atmosféru (ne nepodobnou My name is Julia Ross), ve vzduchu je cítit velké spiknutí a hrdinčina podezřívavost ke všem okolo se přenáší na diváka.


Ačkoliv je děj do jisté míry předvídatelný, díky skvělé režii Josepha Newmana (711 Ocean Drive) a kameře Josepha LaShelle (Laura, Fallen Angel) vtáhne téměř okamžitě. A to i přes to, že Jeanne Crain (Leave Her to Heaven) je jen hysteričtější a hůře hrající verze Gene Tierney. Ne, že by to vyloženě vadilo, ale sympatický Michael Rennie (Day the Earth Stood Still) má jasně navrch. Díky Newmanovu citu pro dramatické chvíle má film i několik zapamatovatelných scén (zavazadlová místnost, klepání na dveře) a napínavost je opravdu napínavá. Ehm.

Devatenáctidenní exkurze do studií Twentieth Century Fox díky roku svého vzniku recykluje, co se dá - interiéry (Titanic, Gentlemen Prefer Blondes), kostýmy (All About Eve), příběh i šablonovité postavy. Díky relativně slušnému rozpočtu, vynikající technické stránce a Newmanově schopnosti zaujmout však dosahuje kvalit, kterých nedosáhnou lecjaká áčka. Překvapivě dobré.


Režie: Joseph M. Newman
Produkce: Robert Bassler
Scénář: John Dickson Carr (story), Leo Townsend (screenplay)
Kamera: Joseph LaShelle
Hudba: Lionel Newman
Střih: William Reynolds
Hrají: Jeanne Crain, Michael Rennie, Max Showalter, Mary Anderson

Distribuce: 20th Century Fox
Premiéra: srpen 1953

na DVD od: 11.3. 2008

Odkazy
IMDB
CSFD

Blonde Ice (1948)

Blonde Ice

USA 1948, 73 min.

Za tímhle krásně pulpovým názvem se skrývá laciný béčkový noir, považovaný dlouho za ztracený. Noirovým fandům by radost udělat měl.

Jak už z názvu vyplývá, ve filmu nejde o nic jiného než o hlavní hrdinku, která je tak bozohledná, vypočítavá a smrtící mrcha, že ji nemůžete nemilovat. Neváhá odskočit si z vlastní svatby a tulit se na balkoně k bývalému milenci a slibovat mu, že na něj bude na líbánkách myslet, stejně tak už na zmíněných líbánkách manžela zavraždit! A tím její triky zdaleka nekončí. Děvče se totiž nezastaví a míří stále nahoru.

Největší legrace spočívá v tom (a těžko říct, jestli je to autorský záměr nebo nezájem tvůrců o detaily), že hrdinka zdaleka není tak rafinovaná, jak si myslí a dělá jednu hloupou botu za druhou (například když už zabiju manžela a chci, aby to vypadalo jako sebevražda, nesetřu z vražedné zbraně otisky úplně všechny). Je taky teoreticky možné, že to byl rafinovaný plán na druhou, kdy se chtěla rovnou zbavit i milence, ale to už bych od tvůrců čekal asi moc.

Obsazení je neznámé, ale herci jsou zkušení rutinéři z mnoha levných snímků a zejména Leslie Brooks v roli hlavní hrdinky svou zavilostí pobaví. Navíc se spekuluje o tom, že za scénářem stojí režisér kultovní Objižďky Edgar G. Ulmer. Na lehký nadprůměr snímek taky vytahuje pěkná kamera George Robinsona, který se podílel hlavně na hororech (z těch známějších jsou to Frankenstein Meets the Wolf Man, House of Frankenstein či House of Dracula z produkce Universalu).

Blond Ice není žádný noirový stejk, ale slušný hambáč, co hladového zasytí. Navíc hrdinka si nezadá s proslulou chladnokrevnou vražednicí a manipulátorkou z Verhoevenova slavného neo-noirového opusu se stejnými iniciálami. Jen IQ má asi podstatně nižší. :)

Režie: Jack Bernhard

Produkce: Robert E. Callahan, Martin Mooney

Scénář: Kenneth Gamet podle románu Whitmana Chamberse „Once Too Often“

Kamera: George Robinson

Střih: W.L. Bagier, Jason H. Bernie

Hudba: Irving Gertz

Hrají: Leslie Brooks, Robert Paige, Russ Vincent a další

Distribuce: Film Classics

Premiéra: 24. července 1948

Odkazy:

IMDB

ČSFD

Murder by Contract (1958)

Murder by Contract
USA 1958, 81 min.

Jedno z nejzásadnějších noirových B-movies vzniklo během sedmi únorových dní roku 1958. Hlavním obdivovatelem a popularizátorem tohohle zapadlého nízkorozpočťáku je Martin Scorsese, který ho neúnavně zmiňuje v rozhovorech, zařazuje do seznamů Guilty Pleasures i otevřeně cituje ve svých filmech (viz tréninková scéna Taxi Drivera).

Roku, kdy Wellesův Touch of Evil oficiálně uzavřel jednu kapitolu noiru, odstartovalo Lernerovo Murder by Contract něco, co mělo přijít až mnohem později...

Claude (Vince Edwards) se rozhodne stát nájemným vrahem z téměř romantické pohnutky v podobě vysněného domku u Ohio River, na který si chce vydělat. Je najatý na vraždu korunního svědka v procesu proti svému zaměstnavateli a vypraví se do slunného L.A.. Svědek se však ukáže být svědkyní a problém je na světě. Řečeno slovy Clauda: ”I don’t like women. They don’t stand still. When they move, it’s hard to figure out why or wherefore. They’re not dependable. It’s tough to kill somebody who’s not dependable.”

Lernerovi díky nedostatku peněz nezbylo, než se soustředit na to opravdu důležité - divák není rozptylován vizuálními hrátkami a chytlavá minimalistická hudba Perryho Botkina na sebe nestrhává pozornost (a její variace je pro změnu ke slyšení v Departed).

Film se stal kultem především pro svou odlišnost od noirů 50. let. Claude je více než hrdinou klasického období předobrazem chladných hitmanů z nekorektních šedesátek a sedmdesátek (Get Carter, Killers, Le Samourai) a vyvrcholení jeho osudu přináší více otázek, než je běžné. Na filmu spolupracovalo několik znamých jmen v čele s dvorním Peckinpahovým kameramanem Lucienem Ballardem a Benem Maddowem (Asphalt Jungle), který se podílel na scénáři.

Ačkoliv tu Murder by Contract vychvaluju, musím přiznat, že je zábavnější sledovat jeho vliv na pozdější filmy, než film samotný. Ale i tak - na béčko docela slušný výkon.

Režie: Irving Lerner
Produkce: Leon Chooluck
Scénář: Ben Simcoe za pomoci Benem Maddow
Kamera: Lucien Ballard
Hudba: Perry Botkin Jr.
Střih: Carlo Lodato
Hrají: Vince Edwards, Phillip Pine, Herschel Bernardi
Distribuce: Orbit Productions
Premiéra: December 1958

Odkazy:
IMDB
CSFD