The Mask of Dimitrios (1944)

The Mask of Dimitrios 
USA, 1944, 95 min.

The Mask of Dimitrios od společnosti Warner Bros. zajímavým způsobem mixuje postupy a motivy z Občana Kanea (The Citizen Kane, 1941), Maltézského sokola (The Maltese Falcon, 1941) a pozdějšího Třetího muže (The Third Man, 1949). Peter Lorre se ve filmu objevuje - v netypicky kladné poloze - jako spisovatel, který pátrá po minulosti tajemného špiona a zlosyna Dimitria. Během svého snažení zjistí, že Dimitrios (debutující Zachary Scott) je oproti předpokladům naživu, což ještě více vybudí jeho zvědavost.

Podstatná část filmu se odvíjí ve flashbacích, které odhalují Dimitriovy podvody, lsti a intriky - a tím i důvody, proč jeho osudy nejsou lhostejné početné řádce lidí. Výstavba narativu se točí kolem divácké zvědavosti a několika otázek, které mají přibližně následující vývoj: Kdo byl Dimitrios? Proč zemřel? Zemřel vůbec? Pokud nezemřel, proč nafingoval svoji smrt?

Film je zasazen do exotického prostředí sahajícího od Istanbulu přes Ženevu až po Paříž. Podobně jako u Maltézského sokola jde ale především o ateliérovou záležitost. Právě ateliérové kulisy umožnily kameramanovi Arthuru Edesonovi dosáhnout temného, expresionistického stylu. Řada záběrů připomene jiné filmy Warnerů této doby - ostatně Edeson natáčel Maltézského sokola či Casablancu. Například při snímání Sydneyho Greenstreeta z podhledu si nelze nevzpomenout na podobně koncipované záběry z o tři roky starší adaptace románu Dashiella Hammetta.

Sydney Greenstreet v charakteristickém podhledu

I The Mask of Dimitrios se zakládá na knižní předloze, jejímž autorem byl britský spisovatel Eric Ambler. O rok dříve Warneři podle jeho jiného díla natočili film Background to Danger a RKO přišlo s adaptací stejnojmenného románu Journey Into Fear, na níž se autorsky podílel i Orson Welles. 

Film se může opřít o působivou atmosféru a kvalitní obsazení, nicméně vyprávění není tak vtahující, jak by bylo potřeba. U mě to mělo ten důsledek, že jsem se spíše kochal hezkými kompozicemi, než že bych se zajímal o postavy a jejich vztahy. 

Režie: Jean Negulesco

Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)

Scénář: Frank Guber podle románu Erica Amblera

Kamera: Arthur Edeson

Hudba: Adolph Deutsch

Střih: Frederick Richards

Výprava: Ted Smith

Hrají: Peter Lorre, Sydney Greenstreet, Zachary Scott, Faye Emerson a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 1. července 1944

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

AFI

Poistka smrti: film vs. predloha

Znovu dáváme prostor "košické spojce" a velkému noirovému nadšenci Michalu Šmajdovi, který pro čtenáře blogu přichystal srovnání Pojistky smrti s její literární předlohou. 

Pre mnohých iniciatívna snímka ich lásky k fenoménu filmu noir, pre nás ďalších prvá dokonalá ukážka, ako má noir vyzerať. Podľa Britského filmového inštitútu (BFI) dokonca „najnoirovejší“ noir, či v neposlednom rade titul, ktorý v 2013 otváral prvý ročník Noir Film Festivalu, toho času ešte na Kokoříne. (1) Najnovšie prinášame porovnanie tohto ultimátneho noiru Billyho Wildera (1944) s jeho knižnou predlohou od Jamesa M. Caina (1943). (2)

Po tom, ako Wildera pre „nízke kvality“ predlohy odmietol jeho dlhoročný scenáristický partner Charles Brackett (Zuzanka v nesnázích, Päť hrobov pri Káhire či neskoršie oscarové spolupráce na Stratenom víkende a Sunset Blvd.), Cain bol ako autor príbehu pre režiséra prirodzenou voľbou č. 2. Bol však pracovne vyťažený a Wilder dostal tip na Raymonda Chandlera. Po prečítaní jeho Hlbokého spánku (1939) bol nadšený a obratom mu ponúkol prácu na scenári. Spolupráca už taká ružová zďaleka nebola: šlo o diametrálne odlišné povahy s iným prístupom k písaniu, navzájom im na sebe prekážalo množstvo vecí a Chandler navyše počas tvorby zápasil s alkoholizmom.

Našťastie, výsledok ich spolupráce je brilantný a fascinujúci dodnes. Fúziou režisérskeho a scenáristického hollywoodskeho klasika a (spolu s Hammettom a Woolrichom) najväčších predstaviteľov americkej „drsnej školy“ vznikol mimoriadny scenár, ktorý si vyslúžil nomináciu na Oscara. Cainov vzťahový trojuholník (naivný milenec – manipulatívna krásna žena – bohatý nepohodlný manžel) bol okorenený o Chandlerove úderné, ironické dialógy a Wilderov cynizmus.

Noirový znalec Eddie Muller v jednom z rozhovorov spomína, že to, čo je film noir pomenovali už Wilder a Chandler, keď vo filme odznie: „Zabil som pre peniaze a pre ženu. Nedostal som ani peniaze a nezískal som ani ženu.“ V skutočnosti táto replika figuruje už v knihe, takže zásluhu má na konte Cain. Na druhej strane, je pravdou, že Wilderov a Chandlerov scenár je o poznanie drsnejší, dvojzmyselnejší a cynickejší než Cainov originál. Cainov literárny jazyk sa totiž lepšie čítal, než hovoril a Chandler je v briskných dialógoch predsa len viac doma. Treba dodať, že Cainovi sa adaptácia jeho príbehu (vrátane iného záveru) veľmi pozdávala a vyzdvihol najmä herecké výkony. (3)

Ide o pomerne vernú adaptáciu s nie veľkým počtom významných zmien. Ak ste znalec filmu a prvý raz sa púšťate do románu, najviac vám popri odlišnom konci môže udrieť do oka fakt, že Phyllis (vo filme Barbara Stanwyck) bola de facto sériová vrahyňa či výrazne zromantizovaná línia Walterovho vzťahu k Lole, s čím súvisí ďalšia diferencia, a síce, že Walter sa napokon prizná najmä pre to, aby očistil Lolu.

Kým finálna konfrontácia medzi milencami prebieha vo filme v dome u Dietrichsonovcov, v knihe postrelí Phyllis Waltera v aute (tesne pred tým, ako ju plánoval zhodiť na sedadle spolujazdca z útesu). V románe v závere nikto explicitne neumiera. Je tu naznačená poetická spoločná samovražda skokom z lode do mora (za mesačného svitu). Keyes totiž umožní Walterovi aj Phyllis zdanlivo utiecť bez toho, aby o tom navzájom vedeli. Počas cesty loďou do Mexika (ako inak) sa rozhodnú, že spáchajú samovraždu, keď v mori uvidia žraloka. Takýto koniec vo filmovom prepise však nepripúšťal vtedajší Haysov Produkčný kódex.

Film má však rozhodne lepší záver, keď vrcholí vzťahom iným, a to záverečným vyznaním medzi Walterom (Fred MacMurray) a Keyesom (Edward G. Robinson). Ich slávny, záverečný „milostný“ dialóg je lepšie použitý a vygradovaný vo filme. (4) Verbálny základ oproti predlohe zostal (obaja si povedia, že sa majú radi), no finále je obohatené o výraznú homosexuálnu konotáciu:

Walter Neff: „Know why you couldn’t figure this one, Keyes? I’ll tell you. ‘Cause the guy you were looking for was too close. Right across the desk from you.“ (Viete, prečo ste na to neprišiel, Keyes? Poviem vám to. Človek, ktorého ste hľadali, bol príliš blízko. Priamo oproti vášmu stolu.)

Barton Keyes: „Closer than that, Walter.“ (Ešte bližšie, Walter.)

Walter Neff: „I love you, too.” (Tiež vás mám rád.)

Keyes následne pripáli Walterovi jeho poslednú cigaretu, kým počas celého deja pripaľoval spravidla on jemu. Toto gesto je azda jedinou skutočnou intimitou v celom filme.

Vybrané rozdiely medzi predlohou a adaptáciou:

• Walter Neff nesie v predlohe priezvisko Huff;
• Dietrichsonovci boli pôvodne Nirdlingerovci;
• Phyllis má v origináli menej dráždivé entrée, keď je namiesto uteráku oblečená v pyžamovom komplete;
• v predlohe nenájdeme dvojzmyselný dialóg o „prekročení rýchlosti“;
• Walter sa v knihe s väčšou vervou zhosťuje vražednej role;
• Nino Sachetti v predlohe s Phyllis nechodil, vo filme áno;
• Keyes a jeho monológy majú vo filmovej verzii väčší priestor (napr. „jednosmerná cesta, ktorej poslednou zastávkou je cintorín“ je dielom scenáristov);
• Walterove priznanie nie je v knihe nahraté na diktafón, ale napísané v liste;
• v origináli sa Walter priznal, aby ochránil Lolu;
• kým vo filme Walter zomiera na následky postrelenia pri Keyesovi, v knihe zásah guľkou prežije a je mu umožnený útek;
• Keyes dovolí utiecť Walterovi a napokon i Phyllis; obaja počas plavby loďou poškuľujú po žralokovi, v čeľustiach ktorého chcú obaja skončiť.

(1)    Román vyšiel v 1943, ale seriálovo bol text publikovaný už v 1936 v magazíne Liberty.

(2)    Dramaturg Noir Film Festivalu – Milan Hain, povedal v úvode otváracej večernej projekcie: „Ak sa vám nebude páčiť Poistka, tak ja už neviem. Asi ste na nesprávnom festivale.“

(3)    Jeho slávnejší kriminálny román Poštár vždy zvoní dvakrát (1934) sa dočkal dva roky po Poistke tiež ikonického filmového spracovania s Lanou Turner a Johnom Garfieldom.

(4)    Nakrútil sa aj alternatívny koniec. Predstavoval Walterovu smrť v plynovej komore v San Quentin, kde ho na jeho poslednej ceste sprevádzal Keyes.

Dark Waters (1944)

Dark Waters
USA, 1944, 90 min.

Dark Waters jsou typickým příkladem gotické romance. Adaptace románu Francise a Marian Cockrellových, původně vycházejícího na pokračování v Saturday Evening Post, vznikla v době, kdy podobné snímky byly na vrcholu popularity (Plynové lampy /Gaslight/ vstoupily do kin o pár měsíců dříve, v dalších letech následovaly například The Enchanted Cottage /1945/ a Undercurrent /1946/). 

Film používá divácky atraktivní žánrové podání, aby vyprávěl příběh o traumatu a jeho překonávání. Hlavní hrdinka Leslie (Merle Oberon) přežije útok německé ponorky na plně obsazenou loď. Při tragédii ovšem přijde o oba rodiče, což velmi těžce nese. Protože nemá kam jít, požádá o azyl u strýce a tety, které dlouhá léta neviděla. Jsou to ale skutečně její příbuzní, nebo se za ně pouze vydávají? 

Tetička a strýček se ukáží jako méně problematičtí obyvatelé rozlehlého sídla při louisianské plantáži. Leslie je vydána napospas zejména dvěma slizkým individuím, které s gustem ztvárnili Thomas Mitchell a Elisha Cook Jr. Na rozdíl od většiny gotických filmů tedy hrdinka čelí skupinovému trýzniteli. Naopak oporou se jí stává doktor Grover v podání Franchota Tonea.

Zejména v první polovině je v centru pozornosti Lesliino duševní zdraví. Hrdinka se vyrovnává s bolestným traumatem a zároveň ji v neznámém prostředí stíhá paranoia, vedoucí až k pochybám o vlastním duševním zdraví. Její stav je působivě vyjádřen například ve scéně v kině, která je z větší části řešena detailem na Oberon, jejíž Leslie sleduje zpravodajský týdeník s pro ni bolestným obsahem. V prostředí plantáže ji deptají například tajemné hlasy zvenčí, ale všechny podivné události se samozřejmě nakonec dočkají racionálního vysvětlení. 

Film se může opřít o dobře vykreslenou atmosféru amerického Jihu, jakkoliv napětí v druhé polovině začíná pokulhávat. Velkou roli hraje prostředí louisianských bažin a močálů (ochutnávka v ukázce), které může připomenout pozdější noiry zasazené do podobné lokality, například Moonrise (1948), A Lady Without Passport (1950) nebo Gun Crazy (1950).

Některé ohlasy zmiňují, že jde o béčkový film, ale to se zakládá spíše na subjektivním dojmu. Rozpočet se pohyboval okolo 800 000 dolarů, což jsou násobky částek, s nimiž obvykle pracovali Edgar G. Ulmer nebo o pár let později Hugo Haas. Na scénáři se podíleli již tehdy věhlasní John Huston a Joan Harrison, hudbu složil Miklós Rózsa a jména Merle Oberon a Franchota Tonea prozrazují, že i obsazení si vyžádalo nemalou investici (původně byla do hlavní role zvažována Jennifer Jones). Pro producenta Benedicta Bogeause šlo teprve o druhý snímek vzniklý v rámci jeho nezávislé společnosti nesoucí jeho jméno. Režisér maďarského původu André De Toth byl jen o málo zkušenější - před Dark Waters v Hollywoodu režíroval jen dva další filmy. 

Režie: André De Toth
Produkce: Benedict Bogeaus (Benedict Bogeaus Productions)
Scénář: Joan Harrison, Marian B. Cockrell, John Huston a Arthur T. Horman podle předlohy Marian a Francise Cockrellových
Kamera: Archie Stout, John J. Mescall
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: James Smith
Výprava: Charles Odds
Hrají: Marle Oberon, Franchot Tone, Thomas Mitchell, Elisha Cook Jr., Fay Banter, John Qualen, Rex Ingram a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 21. listopadu 1944

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Voice in the Wind (1944)

Voice in the Wind
USA, 1944, 85 min.

Film noir bývá často spojován s tvorbou exilových tvůrců, zejména těch původem z německy mluvící Evropy. Pod řadou klíčových noirů jsou podepsáni režiséři jako Fritz Lang, Robert Siodmak, Otto Preminger nebo Edgar G. Ulmer. Další exulanti působili v rolích scenáristů (Walter Reisch), kameramanů (Karl Freund, Franz Planer), hudebních skladatelů (Franz Waxman, Miklos Rozsa), výtvarníků (Hans Dreier, Rudi Feld) nebo herců (Peter Lorre, Steven Geray ad.). Voice in the Wind z roku 1944 je ovšem mírou zapojení exulantů výjimečný.

Snímek vznikl v nezávislé produkci Arthura Ripleyho a Rudolpha (Rudolfa) Montera. Druhý jmenovaný dříve působil v Praze jako producent a právník a po svém příchodu do USA se rovněž uplatnil jako agent. Scénář napsal Friedrich Torberg, rakousko-československý spisovatel s vazbami na řadu židovských emigrantů, mj. na Huga Haase. I v dalších funkcích se uplatnili tvůrci původem z Evropy - výtvarník Rudi Feld (v titulcích filmu nesprávně uveden jako Rudy Feld), kameraman Eugen Schüfftan, jenž byl najat jako technický poradce, či herci Francis (František) Lederer a Rudolf Myzet, oba narození v Čechách.

Podle údajů Amerického filmového institutu se snímek s rozpočtem odhadovaným na velmi skromných 50 000 dolarů natáčel pouhých jedenáct dní v Talisman Studios v Hollywoodu. Štáb údajně pracoval v takovém časovém a finančním presu, že si nemohl dovolit natáčet veškeré scény více než jednou. Naopak postprodukce byla časově náročná a vyžádala si téměř čtyři měsíce. Snímek měla původně distribuovat společnost Producers Releasing Corporation, ale nakonec se dostal do portfolia United Artists. (Důvody se různí: podle jedněch zdrojů PRC film odmítla, protože byl příliš "umělecký"; jinde jsem se dočetl, že United Artists jednoduše přišli s lepší nabídkou a zvítězili tak v konkurenčním boji.)

Na filmu ovšem nefascinuje pouze jeho produkční historie. Formálně i tematicky vybočuje ze soudobé hollywoodské produkce jednak příklonem k postupům typickým spíše pro evropský film (např. poetický realismus), jednak příběhem explicitně se zabývajícím osudem exulantů. Hlavním hrdinou je koncertní pianista Jan Volný (Francis Lederer), který navzdory zákazu zahraje Smetanovu Vltavu, čímž rozhněvá nacistické pohlaváry, kteří jej podrobí brutálnímu mučení. Volnému se sice podaří uniknout, stane se z něj ovšem zlomený muž, který si ani není schopen vybavit vlastní jméno. Jeho tragédie je dovršena na ostrově Guadalupe, kam se dostane spolu s dalšími utečenci. 

Film vytváří atmosféru klaustrofobičnosti a bezvýchodnosti za pomocí retrospektivního vyprávění a low-key svícení. Řada obrazových kompozic byla dokonce natolik temná, že si recenzent deníku New York Times postěžoval, že na mnoha místech musel "namáhat oči, aby vůbec viděl, co se na plátně děje." Tento bezútěšný a pesimistický snímek - v roce 1945 nominovaný na Oscary za hudbu a zvuk - dosud nevyšel na DVD ani jiném nosiči. Aktuálně jej však lze zhlédnout na YouTube. 

Režie: Arthur Ripley
Produkce: Arthur Ripley, Rudolph Monter (Arthur Ripley-Rudolph Monter Productions)
Scénář: Friedrich Torberg (jako Frederick Torberg), Arthur Ripley
Kamera: Dick Fryer
Výprava: Rudi Feld
Hudba: Michel Michelet
Střih: Holbrook N. Todd
V hlavních rolích: Francis Lederer, Sigrid Gurie, J. Edward Bromberg, J. Caroll Naish a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 10. března 1944

Odkazy
IMDB
CSFD
recenze v New York Times

Sbohem buď, lásko má (1944; 1975)

Murder, My Sweet                       Farewell, My Lovely
USA, 1944, 94 min.                      USA, 1975, 92 min.

Farewell, My Lovely (1940; v českém překladu Sbohem buď, lásko má) je druhým románem Raymonda Chandlera, ale zároveň jeho prvním, který se dočkal filmové adaptace (o rok starší Hluboký spánek /The Big Sleep/ se na filmová plátna dostal až v roce 1946). Nebyl to však Edward Dmytryk, který marlowovskou látku poprvé zfilmoval, nýbrž jeho kolega z RKO Irving Reis. Málokdo ví, že detektivku o pátrání po ztracené barové zpěvačce a ukradeném náhrdelníku zpracoval v dnes pozapomenutém mysteriózním filmu The Falcon Takes Over (1942) s Georgem Sandersem v hlavní roli. Postavy však tehdy ještě nenesly jména z Chandlerova románu, neboť se jednalo o snímek z již zaběhnuté (falconovské) série.

Svižná expozice Sbohem buď, lásko má (1944) s dočasně
 oslepeným Marlowem startuje dlouhou retrospektivu

Teprve Dmytrykova verze se stala skutečnou (noirovou) klasikou, byť se do ní člověk nemusí zamilovat na první pohled (jak podle vlastní zkušenosti mohu potvrdit). Na vině tomu zřejmě bude poměrně komplikovaná zápletka s řadou postav a s nikdy nekončící záplavou svižných dialogů, kterou někteří docení až po vícerém zhlédnutí (a přečtení předlohy). Někdo si možná pomaleji zvyká i na Dicka Powella, pro kterého Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet) představovalo výrazný zlom v herecké kariéře (do té doby byl škatulkován jako muzikálový herec). Powell však uštěpačného Marlowa hraje skvěle a směle konkuruje Humphreymu Bogartovi.

Robert Michum v Sbohem buď, lásko má (1975)

Robert Mitchum, který Marlowa ztělesnil až v pozdějším věku (v 70. letech si zahrál ve dvou chandlerovkách, remaku Hlubokého spánku a Sbohem buď, lásko má), však dokazuje, že jemu je cynismus losangeleského soukromého detektiva nejvlastnější. Možná je škoda, že se na něj ve 40. letech při obsazování Phila Marlowa nedostalo. Třetí verze Sbohem buď, lásko má v režii Dicka Richardse totiž kompletně stojí jen na jeho výkonu a je s podivem, že jeho hlášky umocněné intenzivním voiceoverem ještě nezlidověly. Jediné, co snad tehdy již téměř šedesátiletému Mitchumovi škodilo, byly detaily odhalující jeho strhanou tvář, na níž se podepsala nepříliš zdravá životospráva.

Nechápavě musím kroutit hlavou, když si vzpomenu, jak Hampton Fancher (scenárista Blade Runnera) prohlašoval, že Deckarda psal Mitchumovi na tělo. Těžko si lze představit pětašedesátiletého vyžilého staříka, jak honí replikanty a muchluje se s Sean Young. Tedy ne že bych mu to nepřála - vedle mladé Charlotte Rampling v roli charismatické femme fatale Velmy mu to v Sbohem buď, lásko má sluší velice. Škoda jen, že Rampling nedostala více prostoru k využití působivého sex-appealu.

Charlotte Rampling v objetí věčného milovníka Roberta Mitchuma

Přestože se o Dmytrykově verzi často píše jako o jedné z nejlepších adaptací chandlerovské látky, atmosférou je rozhodně věrnější ta pozdější s Mitchumem. Afroameričani, prostituce a hazard byly ve 40. letech ve filmu ještě tabu, v 70. letech už však nikomu nevadily. K dobru Richardsovy adaptace se počítá i rozhodnutí vynechat zbytečnou postavu Marlowovy ženské pomocnice Anne (v Dmytrykově verzi se přetransformovala ve Velminu nevlastní dceru). Potěší také účast další noirové ikony Johna Irelanda a pozdější legendy Harryho Deana Stantona. Angažování Sylvestera Stalloneho do epizodní role bouchače z dnešního pohledu působí spíše bizarně.

Rok před Rockym: Sylvester Stallone jako jeden z gangsterů

Dmytrykův film je zase podstatně působivější z hlediska vizuálního stylu (památná halucinační sekvence) a kromě jiného těží z charismatu robustního Mikea Mazurkiho v roli Moose Malloye, který je v Chandlerově knize jen postavou v pozadí, jež se zjeví na začátku a na konci. Obě verze mu dávají podstatně větší prostor, než jaký pro něj spisovatel zamýšlel.

Sbohem buď, lásko má (1944): velmi působivé uvedení Malloye do děje.

tamtéž: Malloy jako hrozba v Marlowově halucinaci

Kromě znamenité Chandlerovy předlohy vaší pozornosti bez váhání doporučuji obě dvě diskutované filmové verze. Pokud jste již tu Dmytrykovu viděli a nadšení vás napoprvé minulo, určitě jí ještě dejte šanci. Přinejmenším z kvalitního DVD na velké obrazovce. Zaslouží si to.

 

Murder, My Sweet 
Režie: Edward Dmytryk
Produkce: Adrian Scott (RKO)
Scénář: John Paxton podle románu Farewell, My Lovely Raymonda Chandlera
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Roy Webb
Střih: Joseph Noreiga
Hrají: Dick Powell, Claire Trevor, Anne Shirley, Otto Kruger, Mike Mazurki, Miles Mander ad.

Premiéra: 18. prosince 1944 (pod pův. názvem Farewell, My Lovely)
Distribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Farewell, My Lovely
Režie: Dick Richards
Produkce: Jerry Bruckheimer, George Pappas
Scénář: David Zelag Goodman
Kamera: John A. Alonzo
Hudba: David Shire
Střih: Joel Cox, Walter Thompson
Hrají: Robert Mitchum, John Ireland, Charlotte Rampling, Harry Dean Stanton, Sylvester Stallone ad.

Premiéra: 8. srpna 1975
Distribuce: AVCO Embassy Pictures

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Phantom Lady (1944) a Black Angel (1946)

Phantom Lady              
USA, 1944, 87 min.

Black Angel
USA, 1946, 81 min.

Nejen možnost vidět noirové klasiky i rarity v náležité kvalitě na velkém plátně ve společnosti stovek obdobně naladěných filmových fanoušků a v doprovodu zasvěcených komentářů snad největšího noirového guru, Eddieho Mullera, případně za účasti žijící hollywoodské legendy nebo jejího potomka, je devízou festivalu Noir City, které se pravidelně koná ve čtyřech amerických městech (San Francisco, Los Angeles, Chicago a Seattle). Asi největší předností Noir City jsou totiž prozíravě sestavované programové bloky, které divákům tolik známý film často postaví do zcela nových souvislostí, které by si jinak dost možná ani sami neuvědomili.

Tak tomu bylo i na právě probíhajícím Noir City v Hollywoodu při nedělním trojprogramu filmových adaptací Cornella Woolriche (v důsledku vlastně čtyřprogramu, když původní trojici obohatila opakovaná projekce digitálně restaurované kopie noiru s Frankem Sinatrou Suddenly!, již předešlý den zhatily technické komplikace). Dílo newyorského spisovatele Cornella Woolriche (1903–1968) jistě není noirovým fanouškům neznámé. Jak Eddie Muller v úvodu večera podotkl, podle jeho předloh bylo natočeno více filmů (noir) než podle děl kteréhokoliv jiného autora kriminálních románů. Hold jeho odkazu hollywoodské Noir City vzdalo výběrem tří pravděpodobně nejlepších adaptací jeho děl, a to Siodmakovou Phantom Lady (1944), dále noirem Black Angel (1946) v režii Roye Williama Neilla a nakonec Tetzlaffovým The Window (1949).

UPOZORNĚNÍ: Následují spoilery. Pokud jste ještě snímky, především tedy Black Angel, neviděli, doporučuji před přečtením následujících řádek film nejprve zhlédnout, abyste se nepřipravili o zásadní pointu.

Překvapivou podobnost a úzkou tematickou souvislost ukázaly zejména projekce prvních dvou jmenovaných snímků, jež shodně vznikly v rámci studia Universal. Jak Phantom Lady, tak i Black Angel totiž tematizují urputné snahy ženských protagonistek o nalezení důkazu neviny jejich milovaných mužů v jinak očividném případu chladnokrevné vraždy zámožné ženy a zachránit je tak před trestem smrti, přičemž jim oběma, aniž by o tom samozřejmě věděly, sekunduje skutečný vrah.

Phantom Lady byla prvním ze Siodmakových četných příspěvků noirovému cyklu a obecně prvním noirem, jehož ústřední protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. Režisérova favorizovaná herečka Ella Raines v něm ztvárnila asistentku inženýra Scotta Hendersona (Alan Curtis) odsouzeného za vraždu majetné manželky. Carol, která se svému šéfovi v zápalu věrné, leč neopětované lásky jako jediná snaží pomoci, se pro dobrou věc neváhá ani prostituovat - viz památnou sekvenci svádění bubeníka Cliffa (Elisha Cook, Jr.) vrcholící jeho orgasmickým výstupem v jazzovém doupěti na videu níže. Ochranou ruku ji posléze nabízí inspektor Burgess (Thomas Gomez), který Scotta před soud postavil, aby poté o jeho skutečném provinění pochyboval. V této souvislosti bych ráda poukázala na zajímavě řešenou sekvenci soudního přelíčení, kterou sledujeme pouze skrze těsnopisecký zápis a výrazy tváří Carol a Burgesse, který ji pozoruje.

Aktivně jednající ženskou protagonistku, která se sníží k prostituování, aby našla spravedlnost, představil o dva roky po Siodmakovi i film Roye Williama Neilla, tvůrce známého především svými universalovskými adaptacemi Sherlocka Holmese (Black Angel byl jeho posledním snímkem, ještě téhož roku zemřel na infarkt). June Vincent v roli bývalé zpěvačky Catherine Bennett zatvrzele věří v nevinu manžela, který je odsouzen za vraždu slavné (rovněž) zpěvačky Mavis Marlowe, pyšné femme fatale, která, jak se postupně ukáže, chamtivě vydírala snad všechny své mužské oběti. Zruinovala oba své dvorní skladatele - k alkoholismu dohnala manžela Martina Blaira (Dan Dureya), vydírala Kirka Bennetta, jehož následně (nezáměrně) dostala za mříže, a zruinovat se rovněž pokusila majitele luxusního klubu na Sunset Stripu Marka (jako vždy ďábelsky úlisný Peter Lorre).

Jak jsem již zmínila výše, obě ženy při jejich odvážném pátrání na vlastní pěst doprovází skuteční vrazi. Zatímco Phantom Lady staví na napětí, které v divákovi vyvolává vědomí, že (zhruba od poloviny filmu) ví více než postava a zná identitu vraha (jímž je Scottův přítel, psychicky vyšinutý sochař Marlow), Black Angel si své eso v rukávu (vraždu v deliriu spáchal "klaďas" Martin Blair) šetří až na samotný závěr a stejně jako hrdinku nás nechává v nevědomosti. Nutno ovšem zmínit, že ve Woolrichově předloze Phantom Lady vrahova identita takto brzy odhalena není; hitchcockovský obrat ve filmu lze přisoudit vlivu producentky Joan Harrison, která s Hitchcockem dříve spolupracovala.

Přestože oba snímky bezesporu patří k tomu nejlepšímu z noirového cyklu, Phantom Lady nakonec ze srovnání s Black Angel vychází o něco lépe, a to díky vskutku překrásnému vizuálu, jemuž dominují úchvatné low-key kompozice kameramana Elwooda Bredella (se Siodmakem posléze točil Christmas Holiday a Zabijáky; z jeho dalších noirových prací bych vypíchla ještě The Unsuspected Michaela Curtize). Rozhodně nebudu přehánět, když Phantom Lady označím za jeden z vizuálně nejvýraznějších  a nejkrásnějších filmů noir. Kameramanská práce Paula Ivana (spolupracovníka Huga Haase) na Black Angel tolik nevyčnívá, nicméně za zmínku jistě stojí sekvence Martinova deliria či úvodní scéna s Danem Dureyou vzhlížejícím k oknu pokoje své manželky v hotelu na Wilshire Blvd., k němuž posléze kamera prudce vzlétne (viz video výše).

Phantom Lady
Režie: Robert Siodmak
Produkce: Joan Harrison (Universal Pictures)
Scénář: Bernard C. Schoenfeld podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Elwood Bredell
Hudba: H. J. Salter
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Ella Raines, Elisha Cook, Jr., Franchot Tone, Thomas Gomez, Alan Curtis, Fay Helm

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. ledna 1944

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Black Angel
Režie: Roy William Neill
Produkce: Roy William Neill a Tom McKnight (Universal Pictures)
Scénář: Roy Chanslor podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Paul Ivano
Hudba: Frank Skinner
Střih: Saul A. Goodkind
Hrají: Dan Dureya, June Vincent, Peter Lorre, Broderick Crawford, Constance Dowling, Wallace Ford

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 2. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Christmas Holiday (1944)

Christmas Holiday
USA, 1944, 89 min.

Po výtečné Phantom Lady (1944), kterou natočil podle Cornella Woolriche, se Robert Siodmak pustil do další adaptace literární předlohy - tentokrát do projektu podle románu W. Somerseta Maughama, jehož jméno v Hollywoodu rovněž nebylo neznámé. Obdobně jako v Siodmakově noirové prvotině stála v centru dění Christmas Holiday opět ženská hrdinka, tentokrát ztvárněná Deannou Durbin.

Role nešťastně zamilované barové zpěvačky Jackie, jejíž manžel sedí ve vězení za vraždu, měla údajně oživit hereččinu pozvolna upadající kariéru. Studio Universal se pro Siodmakův noir rozhodlo využít její nevinné tvářičky a něžného hlasu. Nejzajímavější jsou proto hudebně podmanivé scény, které byly Siodmakovou silnou stránkou. Hudba jako metafora jeho oblíbeného tématu posedlosti je pro Christmas Holiday určující. Nutno zmínit, že právě za hudbu (Hans J. Salter) byl snímek nominován na Oscara. Deannou Durbin zpívané skladby "Always" and "Spring Will Be a Little Late This Year" jsou bezpochyby jeho největší doménou. Se zbytkem už je to horší.

"Nezdravý" vztah matky k synovi brilantně naznačuje kompozice záběru.

Goticky laděný příběh o dívce, která si po krátké známosti vezme pohledného potomka prominentní neworleanské rodiny a jež po šesti měsících báječného, bezstarostného života s ním a jeho milující matkou pod jednou střechou zjistí, že sdílí lože s chladnokrevným vrahem, je sám o sobě dostatečně zajímavý. Zvlášť když toho pohledného muže hraje proti typu výtečně obsazený Gene Kelly. Vyprávění prostřednictvím flashbacků je rovněž funkční, problém však spočívá v jejich načasování - Jackie se k vzpomínání na Roberta dostane až po dobré úvodní půlhodině. Během ní se skutečně zdlouhavě seznamujeme s poněkud zbytečnou postavou mladého vojína, který během cesty do San Francisca uvízne v New Orleans, kde se na Štědrý den večer seznamuje s Jackie.

Stěžejní část příběhu vylíčením vojínových trampot zbytečně ztrácí. Na její úkor mohl být raději více rozveden motiv patologické závislosti mezi Robertem a jeho matkou (Gale Sondergaard), která se snaží zahladit stopy po jeho vražedném činu, načež za jeho odsouzení obviní nebohou Jackie. Herectví Deanny Durbin taktéž vyvolává rozpačité pocity - na kvality režisérovy oblíbené a hojně obsazované Elly Raines zdaleka nedosahuje (každopádně ji ještě dám šanci v Lady on a Train, 1945).

I přesto však Christmas Holiday rozhodně stojí za pozornost. Ať už díky ďábelskému Kellymu či promyšlenému zakomponování hudby do vyprávění, nebo díky práci kameramana Elwooda Bredella, jenž se Siodmakem kromě Phantom Lady (1944) později natočil i Zabijáky (The Killers, 1946).

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Frank Shaw (Universal)
Scénář: Herman J. Mankiewicz podle románu W. Somerseta Maughama
Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Hans J. Salter
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Deanna Durbin, Gene Kelly, Richard Whorf, Gladys George, Gale Sondergaard, Dean Harens a další

Premiéra: 30. června 1944
Distribuce: Universal

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Laura (1944)

Laura

USA, 1944, 88 min.

Ke klasikám se těžko něco píše, protože stačí trochu zasurfovat po netu a vidíte, že to udělala spousta lidí před vámi a mnohem lépe, než by se to nejspíš kdy podařilo vám. To jsem si znovu uvědomil jen pár chvil po třetím zhlédnutí Laury, filmu noir, kde skvělé řemeslo, charismatičtí herci a jakési nedefinovatelné kouzlo úspěšně zamaskují více než podivný vztah tvůrců k něčemu, čemu jsme se naučili říkat selský rozum. Ale možná právě to je ten důvod, proč se na tenhle 65 let starý film i dnes tak příjemně dívá.

Roger Ebert ve své skvělé recenzi definuje logické slabiny snímku: „Film noir je známý svými spletitými zápletkami a svévolnými zvraty, ale i v žánru, který nám dal Maltézského sokola, si tohle zaslouží medaili. V Lauře máme: detektiva, který nikdy nejde na policejní stanici; podezřelého, který je pozván, aby se připojil při vyslýchání dalších podezřelých osob; hrdinku, která je po většinu filmu mrtvá; muže šíleně žárlícího na ženu, ačkoliv ani na chvíli nevypadá, že by mohl být heterosexuál; romantického hrdinu, kterým je přihlouplý balík z Kentucky, pohybující se v manhattanské smetánce, a vražednou zbraň, která je policistou vrácena do skrýše se slovy „stavím se pro ni ráno“. Jediná nahá scéna zahrnuje žárlivého muže a policistu.“

Laura získala Oscara za nejlepší kameru, ale rozhodně to není jediná její silná stránka – takhle působivé postavy, vybroušené dialogy, nečekané zvraty a hlavně omamnou, noirově snovou atmosféru jinde hned tak nenajdete. Ústřední melodie Davida Raksina se stala hitem a později ji nazpíval třeba i sám Frank Sinatra. Jeho verzi berte jako moje poslední lákadlo na tenhle výjimečný film.

Produkce a režie: Otto Preminger
Scénář: Jay Dratler, Samuel Hoffenstein, Elizabeth Reinhardt podle románu Very Caspary
Kamera: Joseph LaShelle
Hudba: David Raksin
Střih: Louis R. Loeffler
Hrají: Gene Tierney, Dana Andrews, Clifton Webb, Vincent Price a další
Distribuce: Twentieth Century-Fox Film Corporation
Premiéra: 11. října 1944

Odkazy:
CSFD
IMDB
Dr. Macro - zde najdete ve formátu mp3 i přepracování Laury pro rádio s originálním filmovým obsazením!

Strangers in the Night (1944)

Strangers in the Night
1944, USA, 56 min.

Než na konci čtyřicátých let začal spolupracovat s kameramanským králem filmu noir Johnem Altonem, s nímž natočil řadu zásadních noirových filmů, věnoval se Anthony Mann režii béčkových muzikálů a mysteriózních thrillerů. Již ale v počátcích své tvorby dal Mann jasně najevo, jakým směrem se bude ubírat. Na jeho raných filmech můžeme vysledovat zájem o pochmurné příběhy a vizuální stránku filmu. Právě Strangers in the Night je z hlediska těchto aspektů asi nejzajímavějším počinem jeho prvopočáteční tvorby a zřetelně předznamenává Mannovy pozdější noirové kousky.

Strangers in the night jsou typickou béčkovou produkcí - Mann jej natočil za omezených podmínek nízkého rozpočtu, ve spolupráci s podřadnými herci a s jednoduchou narativní zápletkou. Z minima však dokázal vytřískat maximum - díky necelé hodinové stopáži film neztrácí na tempu, zaujme postavou psychomaniakální babky fixované na obraz své milované dcery (vůbec nevadí, že sám hlavní hrdina-voják je mdlý a suchopárný) a pobaví finálním rozuzlením. Pro milovníky béčkových noirů povinnost!

Režie: Anthony Mann
Produkce: Republic Pictures
Scénář: Bryant Ford a Paul Gangelin podle povídky Philipa MacDonalda
Kamera: Regie Lanning
Hudba: Morton Scott
Střih: Arthur Roberts
Výprava: Gano Chittenden
Hrají: William Terry, Virginia Grey, Helen Thimig, Edith Barrett


Odkazy:
IMDb
Allmovie