Undercurrent (1946)

Undercurrent
USA, 1946, 112 min.

Vzhledem k úspěchu Hitchcockovy a Selznickovy Rebeccy (1940) není divu, že v následujících letech vznikla celá řada podobně koncipovaných gotických romancí, v nichž se nezkušená žena vrhá do vztahu se znepokojivě tajemným mužem. K nejambicióznějším titulům z tohoto ranku patří hvězdně obsazený thriller Undercurrent z produkce MGM. 

Škoda, že závěr filmu není až tak "terrific", jak plakát slibuje. 

Podobně jako Rebecca film začíná téměř až v duchu romantické komedie, žánru, s nímž si možná nejvíce spojujeme představitelku hlavní role, Katharine Hepburn. V Undercurrent hraje starou pannu Ann Hamilton, která se místo shánění manžela raději věnuje chemickým experimentům (její otec pracuje jako univerzitní profesor). Jednoho dne se ale v jejím životě objeví bohatý a šarmantní průmyslník Alan Garroway (Robert Taylor) a Ann mu zcela propadne. Zatímco romkom by dále nejspíše sledoval jejich námluvy plné nedorozumění a komplikací, Undercurrent přistoupí rovnou k jejich svatbě. Tímto momentem se také zásadně zlomí žánrová poloha - místo odlehčené podívané nás totiž čeká nervy drásající vývoj, kdy Ann začne poznávat pravou stránku svého manžela. Znovu jako v Rebecce se ukáže, že Alanův život zásadně ovlivňuje vztah k osobě, která může - ale také nemusí - být mrtvá. V tomto případě jde o jeho bratra Michaela, který navzdory své nepřítomnosti hýbe veškerým děním. Ann pohání zvědavost a chce přijít na kloub tomu, co se s Michaelem stalo a proč jej Alan tak nenávidí. Neměla by si ale raději hledět svého?

Undercurrent nakonec nabídne jiné řešení než o šest let starší Rebecca, což je jistě vítané. Na druhou stranu snímek nepůsobí tolik kompaktně a přesvědčivě, zejména v druhé části se vytrácí napětí a postavy se nechovají zrovna věrohodně. Nicméně o zajímavé momenty není nouze - dobře řešené jsou například snad všechny scény, kde se vyskytují koně (děsivá scéna ve stájích, závěrečná konfrontace na útesu). 

Film vznikal ve velmi štědrých podmínkách, což jde vidět nejen na jeho kvalitním obsazení (vedle Hepburn a Taylora, navrátivšího se ze služby v námořnictvu, v něm dále hrají Robert Mitchum, Edmund Gwenn nebo Jayne Meadows), ale také na vysoké technické úrovni: kameru dělal Karl Freund, scénografem byl Cedric Gibbons a na kostýmy dohlížela Irene. Režií byl pověřen muzikálový specialista Vincente Minnelli, pro kterého byl Undercurrent ve své době výjimečný svým seriózním, nefantazijním pojetím. Film skončil velkým komerčním triumfem, když MGM přinesl čistý zisk přes milion dolarů. 

Rozhlasová adaptace nahraná Katharine Hepburn a Robertem Taylorem je k poslechu zde. Pro milovníky klasiky: důležitou roli ve snímku hraje Brahmsova symfonie č. 3 F dur. 

Režie: Vincente Minnelli
Produkce: Pandro S. Berman (MGM)
Scénář: Edward Chodorov, George Oppenheimer
Kamera: Karl Freund
Hudba: Herbert Stothart
Střih: Ferris Webster
Výprava: Cedric Gibbons, Randall Duell
Hrají: Katharine Hepburn, Robert Taylor, Robert Mitchum, Edmund Gwenn, Jayne Meadows a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

The Racket (1951)

The Racket

USA, 1951, 88 min.

Inscenace divadelní hry Bartletta Cormacka The Racket byla poprvé uvedena na Broadwayi v listopadu roku 1927, přičemž hlavní role gangstera a policejního komisaře McQuigga ztvárnili Edward G. Robinson a John Cromwell, oba v té době teprve čekající na filmovou slávu. Němá filmová adaptace v produkci Howarda Hughese a v režii Lewise Milestonea se do kin dostala přesně o dvanáct měsíců později a následně se umístila mezi trojicí nejoslavovanějších snímků roku poctěných historicky vůbec první nominací na Oscara v hlavní kategorii (zvítězilo letecké drama Williama Wellmana Wings). 

Na samém počátku 50. let se producent Howard Hughes - v té době mající rozhodující podíl ve společnosti RKO - rozhodl pro natočení aktualizovaného remaku. Zajímavé je, že režií byl pověřen jeden ze strůjců úspěchu původní divadelní inscenace, John Cromwell, který se po pozitivních ohlasech na svou divadelní práci stal jedním z nejspolehlivějších hollywoodských režisérů 30. a 40. let (dlouholetá spolupráce s Davidem O. Selznickem nebo noirově ladené filmy Dead Reckoning a Caged). 

Již titulková sekvence udává náladu snímku, který se z velké části odehrává v noci.

Zatímco Cormackova divadelní hra, její broadwayská inscenace i první filmová adaptace reagovaly na aktivity chicagského podsvětí kontrolovaného Alem Caponem a na tamní, zcela bezprecedentní propojení zločinu a veřejných institucí, nová verze měla využít zvýšeného zájmu o podobnou problematiku v důsledku senátního vyšetřování organizovaného zločinu vedeného Estesem Kefauverem. V obou případech tedy filmy měly těžit ze zájmu o aktuální dění a svým způsobem se i zapojit do širší diskuze o rostoucí kriminalizaci, která v druhé polovině 20. a v první polovině 50. let ohrožovala plynulý chod veřejného života. 

Cromwellův a Hughesův snímek se v době svého vzniku zařadil mezi tituly, které se bez patosu a zbytečné sentimentality pokoušely dotknout závažných celospolečenských problémů - podobně jako Detektivní příběh (Detective Story, 1951) Williama Wylera nebo "novinářský noir" Richarda Brookse Deadline U.S.A. (1952). Výsledek však trpí určitou nevyrovnaností, která potenciální účinek podlamuje. Expozice působí zmatečně a v syžetu zabírá nezvykle rozsáhlý prostor. Protože v příběhu figuruje velké množství postav, je nutné představit je postupně v rychlém sledu, což tvůrcům nelze vyčítat. Za chybu ovšem považuji, že komisař McQuigg v podání Roberta Mitchuma - dle většiny kritérií protagonista příběhu - se na scénu dostává až v 18. minutě filmu. Do té doby tak divák postrádá nějaký "opěrný bod", jenž by mu mohl pomoci vypořádat se s množstvím poskytovaných informací, které se k němu dostávají zejména prostřednictvím dialogů. Velký počet postav rovněž rozmělňuje potenciální intenzitu některých konfliktů a ani závěrečné minuty v tomto smyslu nevyužívají možnosti dovést vyprávění k dramaticky uspokojivému finále. The Racket tak funguje lépe jako exposé mafiánských a korupčních praktik v americké společnosti než jako gangsterské drama o individualizovaných postavách, které vstupují do vzájemných konfliktů. Spíše než propracovanými charaktery jsou jednotlivé postavy prostředky k ilustraci určitých idejí či možných postojů k problematice organizovaného zločinu.

Jak tento snímek dokazuje, některé scény se natáčely v Culver City.

Pohled na obsazení filmu znalému divákovi jasně napovídá, kdo ve filmu ztvárňuje jakou roli. Mitchum (v jednoznačně kladnější poloze, než v jaké jej obvykle vídáme) hraje neústupného policistu McQuigga, který se stane nepohodlnou překážkou pro zločinecký syndikát; Robert Ryan zosobnil jednoho z McQuiggových úhlavních nepřátel, jenž má zcela zřejmé násilnické až psychopatické sklony; a Lizabeth Scott dostala v roli barové zpěvačky příležitost uplatnit svůj chraplavý hlas a nevšední šarm (ale bohužel už nic víc, protože její role neposkytuje velký prostor pro prezentaci hereckých dovedností). I ve vedlejších rolích lze identifikovat známé tváře, například Raye Collinse, Virginii Huston nebo Williama Talmana, jehož detektiv Bob Johnson místy ohrožuje McQuiggovu funkci hlavního hybatele vyprávění a objektu divácké identifikace.

Film ve své době narazil na odpor ze strany Správy Produkčního kodexu kvůli svému nelichotivému zobrazení veřejných institucí včetně soudů a státních zastupitelství. Snímek ukazuje těsné propojení organizovaného zločinu s téměř všemi vrstvami života, což z něj činí (i v rámci noirového cyklu) velmi temné dílo. Veřejná podpora ze strany senátora Kefauvera nakonec snímku pomohla k tomu, aby - po provedení těch nejnutnějších úprav (např. eliminace prostituce) - získal schvalovací pečeť a mohl vstoupit do distribuce. 

Plakáty k filmu zdůrazňovaly spojení se senátním vyšetřováním amerického organizovaného zločinu.

Na filmu se podílela řada věhlasných tvůrců. Jedním ze spoluscenáristů byl spisovatel W. R. Burnett, autor desítek románů a filmových scénářů z kriminálního prostředí (např. Malý Caesar nebo Asfaltová džungle). Na scénáři ovšem měl podle několika zdrojů (např. katalog American Film Institute) participovat i Samuel Fuller. Přestože režisérský kredit byl připsán Johnu Cromwellovi, několik scén v konečné verzi režírovali i Nicholas Ray, producent Edmund Grainger, střihač Sherman Todd a podle všeho i Tay Garnett a Mel Ferrer. K tomuto nahromadění jmen a tvůrčích vkladů (bez přístupu k archivní dokumentaci jen těžko kvantifikovatelných) došlo v důsledku snahy Howarda Hughese provést v rámci přetáček a dotáček takové úpravy, které šéf RKO považoval za nezbytné pro úspěch filmu. Ten se nakonec dostavil jen částečně: film se nestal velký hitem (např. jako ve stejné době premiérovaný Detektivní příběh), ale podle všeho ani neprodělal. Zato filmová kritika jej vnímala jako derivativní produkt, který gangsterce nepřinesl nic nového. Například Bosley Crowther v recenzi pro New York Times napsal, že "jediný důvod, proč této modernizované verzi starého známého příběhu věnovat pozornost, je nadčasovost jeho ústředního tématu a očekávaný souboj jeho hvězd."

Režie: John Cromwell, Nicholas Ray

Produkce: Edmund Grainger (RKO Radio Pictures)

Scénář: William Wister Haines, W. R. Burnett, Samuel Fuller

Kamera: George E. Diskant

Hudba: C. Bakaleinikoff

Výprava: Jack Okey, Albert S. D'Agostino

Střih: Sherman Todd

V hlavních rolích: Robert Mitchum, Robert Ryan, Lizabeth Scott, William Talman, Ray Collins a další

Distribuce: RKO Radio Pictures

Premiéra: 25. října 1951

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

NFF 2017: Vlaky ve filmu noir a snímky z Mexika

Páté narozeniny letos v srpnu se svými fanoušky oslaví Noir Film Festival, a to již tradičně v jeho domovském sídle na hradě Křivoklát. Kochat se snímky z éry klasického Hollywoodu a objevovat nejen jeho zapadlé klenoty, ale i zajímavá díla z mimoamerické produkce, budou návštěvníci moci od čtvrtka 17. do neděle 20. srpna 2017.

HERECKÉ IKONY

Na čtyřicet projekcí během čtyř festivalových dnů proběhne v obvyklých interiérových prostorách hradu a na jeho nádvoří. Od počátku festivalu je tradicí, že dva ze tří hlavních promítacích sálů (ke kterým se loni přidal čtvrtý, Královský sál) nesou jména hereckých ikon fimu noir.

První rok (2013) na Kokoříně to byli tajemná kráska Gene Tierneyová a cynický Humphrey Bogart, druhý rok (již na hradě Křivoklát) čestný dobrák Glenn Ford a herecká profesionálka za každé situace Barbara Stanwycková, v roce 2015 rebel John Garfield a průbojná Joan Crawfordová a loni se sály jmenovaly podle jubilantů Kirka Douglase a Olivie de Havillandové. Letos organizátoři Noir Film Festivalu pomyslně smeknou před charismatickým milovníkem Robertem Mitchumem a křehkou blondýnkou s drsným hlasem Lizabeth Scottovou.

VLAKY VE FILMU NOIR

Hlavní tematická sekce letos ponese název „Vlaky ve filmu noir“. Klíčovým bodem programu tak budou temné snímky, jejichž napětí vyvěrá ze stísněných prostor dopravního prostředku, v nichž jsou všichni zúčastnění de facto uvězněni. Tak jako násilnickým manželem utlačovaná Vicki, ztvárněná Glorií Grahamovou, která svádí dobráckého veterána Jeffa (Glenn Ford) ve filmu Human Desire (1954), který Fritz Lang v pozdní fázi své hollywoodské kariéry natočil podle románu Emila Zoly Člověk bestie.

Napínavé drama nabídne i kompletně ve vlaku se odehrávající snímek v režii dalšího noirového veterána Anthonyho Manna The Tall Target (1951), jehož hrdina, bývalý detektiv v podání Dicka Powella, se usilovně snaží zabránit pokusu o atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna před jeho inaugurací. Strážci zákona a svědci zločinu v utajení čelí nebezpečí v noiru Richarda Fleischera Narrow Margin (1952), zatímco čtvrtý film ve výběru, odlehčená komedie Lady on a Train (1945), s muzikálovou hvězdou Deanou Durbinovou, si důmyslně pohrává s konvencemi kriminálního žánru.

FOKUS: MEXIKO

Dramaturgie Noir Film Festivalu nikdy nechtěla být přímočaře zaměřená pouze na americké snímky 40. a 50. let, tedy na éru tzv. klasického noiru. Ambicí festivalu je naopak překračovat tyto hranice, a to i v geografickém smyslu. V minulosti se návštěvníci akce mohli seznámit s výběrem noirově laděných filmů z Velké Británie, Francie či Německa, letos zabrousí do Mexika, kde často hledali útočiště mj. psanci z amerických snímků. Tato programová část bude probíhat pod záštitou Velvyslanectví Spojených států mexických v Praze.

Festivalové katalogy z předešlých ročníků jsou k nahlédnutí na:

http://www.noirfilmfestival.cz/cz/ke-stazeni/

Další informace a novinky naleznete na:

www.noirfilmfestival.cz

facebook.com/NoirFilmFestival

twitter.com/NoirFilmFest

Sbohem buď, lásko má (1944; 1975)

Murder, My Sweet                       Farewell, My Lovely
USA, 1944, 94 min.                      USA, 1975, 92 min.

Farewell, My Lovely (1940; v českém překladu Sbohem buď, lásko má) je druhým románem Raymonda Chandlera, ale zároveň jeho prvním, který se dočkal filmové adaptace (o rok starší Hluboký spánek /The Big Sleep/ se na filmová plátna dostal až v roce 1946). Nebyl to však Edward Dmytryk, který marlowovskou látku poprvé zfilmoval, nýbrž jeho kolega z RKO Irving Reis. Málokdo ví, že detektivku o pátrání po ztracené barové zpěvačce a ukradeném náhrdelníku zpracoval v dnes pozapomenutém mysteriózním filmu The Falcon Takes Over (1942) s Georgem Sandersem v hlavní roli. Postavy však tehdy ještě nenesly jména z Chandlerova románu, neboť se jednalo o snímek z již zaběhnuté (falconovské) série.

Svižná expozice Sbohem buď, lásko má (1944) s dočasně
 oslepeným Marlowem startuje dlouhou retrospektivu

Teprve Dmytrykova verze se stala skutečnou (noirovou) klasikou, byť se do ní člověk nemusí zamilovat na první pohled (jak podle vlastní zkušenosti mohu potvrdit). Na vině tomu zřejmě bude poměrně komplikovaná zápletka s řadou postav a s nikdy nekončící záplavou svižných dialogů, kterou někteří docení až po vícerém zhlédnutí (a přečtení předlohy). Někdo si možná pomaleji zvyká i na Dicka Powella, pro kterého Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet) představovalo výrazný zlom v herecké kariéře (do té doby byl škatulkován jako muzikálový herec). Powell však uštěpačného Marlowa hraje skvěle a směle konkuruje Humphreymu Bogartovi.

Robert Michum v Sbohem buď, lásko má (1975)

Robert Mitchum, který Marlowa ztělesnil až v pozdějším věku (v 70. letech si zahrál ve dvou chandlerovkách, remaku Hlubokého spánku a Sbohem buď, lásko má), však dokazuje, že jemu je cynismus losangeleského soukromého detektiva nejvlastnější. Možná je škoda, že se na něj ve 40. letech při obsazování Phila Marlowa nedostalo. Třetí verze Sbohem buď, lásko má v režii Dicka Richardse totiž kompletně stojí jen na jeho výkonu a je s podivem, že jeho hlášky umocněné intenzivním voiceoverem ještě nezlidověly. Jediné, co snad tehdy již téměř šedesátiletému Mitchumovi škodilo, byly detaily odhalující jeho strhanou tvář, na níž se podepsala nepříliš zdravá životospráva.

Nechápavě musím kroutit hlavou, když si vzpomenu, jak Hampton Fancher (scenárista Blade Runnera) prohlašoval, že Deckarda psal Mitchumovi na tělo. Těžko si lze představit pětašedesátiletého vyžilého staříka, jak honí replikanty a muchluje se s Sean Young. Tedy ne že bych mu to nepřála - vedle mladé Charlotte Rampling v roli charismatické femme fatale Velmy mu to v Sbohem buď, lásko má sluší velice. Škoda jen, že Rampling nedostala více prostoru k využití působivého sex-appealu.

Charlotte Rampling v objetí věčného milovníka Roberta Mitchuma

Přestože se o Dmytrykově verzi často píše jako o jedné z nejlepších adaptací chandlerovské látky, atmosférou je rozhodně věrnější ta pozdější s Mitchumem. Afroameričani, prostituce a hazard byly ve 40. letech ve filmu ještě tabu, v 70. letech už však nikomu nevadily. K dobru Richardsovy adaptace se počítá i rozhodnutí vynechat zbytečnou postavu Marlowovy ženské pomocnice Anne (v Dmytrykově verzi se přetransformovala ve Velminu nevlastní dceru). Potěší také účast další noirové ikony Johna Irelanda a pozdější legendy Harryho Deana Stantona. Angažování Sylvestera Stalloneho do epizodní role bouchače z dnešního pohledu působí spíše bizarně.

Rok před Rockym: Sylvester Stallone jako jeden z gangsterů

Dmytrykův film je zase podstatně působivější z hlediska vizuálního stylu (památná halucinační sekvence) a kromě jiného těží z charismatu robustního Mikea Mazurkiho v roli Moose Malloye, který je v Chandlerově knize jen postavou v pozadí, jež se zjeví na začátku a na konci. Obě verze mu dávají podstatně větší prostor, než jaký pro něj spisovatel zamýšlel.

Sbohem buď, lásko má (1944): velmi působivé uvedení Malloye do děje.

tamtéž: Malloy jako hrozba v Marlowově halucinaci

Kromě znamenité Chandlerovy předlohy vaší pozornosti bez váhání doporučuji obě dvě diskutované filmové verze. Pokud jste již tu Dmytrykovu viděli a nadšení vás napoprvé minulo, určitě jí ještě dejte šanci. Přinejmenším z kvalitního DVD na velké obrazovce. Zaslouží si to.

 

Murder, My Sweet 
Režie: Edward Dmytryk
Produkce: Adrian Scott (RKO)
Scénář: John Paxton podle románu Farewell, My Lovely Raymonda Chandlera
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Roy Webb
Střih: Joseph Noreiga
Hrají: Dick Powell, Claire Trevor, Anne Shirley, Otto Kruger, Mike Mazurki, Miles Mander ad.

Premiéra: 18. prosince 1944 (pod pův. názvem Farewell, My Lovely)
Distribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Farewell, My Lovely
Režie: Dick Richards
Produkce: Jerry Bruckheimer, George Pappas
Scénář: David Zelag Goodman
Kamera: John A. Alonzo
Hudba: David Shire
Střih: Joel Cox, Walter Thompson
Hrají: Robert Mitchum, John Ireland, Charlotte Rampling, Harry Dean Stanton, Sylvester Stallone ad.

Premiéra: 8. srpna 1975
Distribuce: AVCO Embassy Pictures

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Lovcova noc (1955) & The Night of the Hunter (BFI Classics)

The Night of the Hunter
USA, 1955, 93 min.

Na otázku, kterou z filmových rolí Roberta Mitchuma považujete za nejlepší, by většina z vás by jistě odpověděla, že Harryho Powella z Lovcovy noci. Mitchumem ztvárněná postava psychopatického pastora s rysy Modrovouse je vskutku nezapomenutelná, ale kdybyste měli popsat film samotný (samozřejmě za předpokladu, že jej neznáte zpaměti), jeho dějovou osnovu a zásadní scény, dokázali byste to? 

Ono se toho totiž v Laughtonově snímku až tolik neděje. Mitchumův zvrácený kněz se v podstatě celých devadesát minut snaží z malých sourozenců dostat informaci o tom, kam jejich otec Ben Harper (Peter Graves) ukryl peníze z loupeže, k níž se ze zoufalství uchýlil a za kterou byl nedávno pověšen. A že se snaží urputně.

V rámci expozice jako diváci přihlížíme objevu ženské mrtvoly anonymními dětmi na schodech do sklepa anonymního domu. Kdo má její vraždu na svědomí a co je ona osoba zač, nám tvůrci naznačují v následujících scénách, jimž dominuje kazatel Harry Powell. Že s ním nebude něco v pořádku vyčteme z jeho tetování Love/Hate na prstech rukou. A skutečnost, že volné chvíle tráví v strip klubu, kde si při pohledu na spoře oděnou tanečnici protrhává kapsu orgasmicky se otevírající kudlou (navíc v momentě, kdy jej přichází zatknout policie), mu na věrohodnosti rovněž nepřidává.

Kazatel se právě chystá zabít svou ovečku

Osud ovšem Harrymu přeje - trest, který si musí odsedět za krádež auta (strážci zákona zatím nemají tušení, kam až jeho kriminálnické činy sahají), mu bohatě vynahradí zjištění, že sdílí celu s odsouzencem k smrti, jenž po sobě venku nechal slušnou sumu peněz. Když se tedy Harry po měsíci dostane na svobodu, logicky zamíří do Harperovy domoviny, kde se vychytrale vetře do rodiny jeho manželky Willy (Shelley Winters). Získat si její přízeň je pro něj coby zkušeného lovce osamělých vdov maličkost. Ovšem s důvěrou Harperových dětí už to tak snadné nemá. Přestože mladší Pearl (Sally Jane Bruce) matčina nového manžela zbožňuje, respekt k autoritativnímu bratrovi Johnovi (Billy Chapin) jí nedovoluje prozradit tajemství o tom, kde otec ukryl peníze. 

Trochu jako Tom a Jerry

V postavě Harryho a především díky jejímu ztvárnění Mitchumem se Laughtonovi a jeho spolupracovníkům, kameramanovi Stanleymu Cortezovi a autorovi výpravy Hilyardovi Brownovi, daří solidně budovat až hororovou atmosféru. Mitchum, přestože měl možnost částečně využít šarmu svých typických milovníků-zatracenců, zde hraje postavu natolik odlišnou od všech svých dosavadních rolí, že není divu, že Lovcova noc v jeho filmografii tak vyčnívá. Gary Cooper, kterého Charles Laughton oslovil jako prvního (a jemuž by Harry Powell seděl perfektně), možnost zahrát si morálně prohnilou postavu odmítl ze strachu, že by si zničil reputaci. Mitchum, pověstný drogovými skandály a lhostejným postojem k názorům okolí, na režisérovu nabídku "I'm directing this film and there's a character in it who is a diabolical shit" řekl pouze: "Present." 

Mitchumovi Lovcova noc samozřejmě kariéru nezničila, ale Charles Laugthon se z negativní kritické odezvy svého snímku nikdy pořádně nevzpamatoval a k režii se už nevrátil. Škoda.

Před jedenácti lety v rámci edice BFI Classics vyšla zajímavá monografie filmu od Simona Callowa. Autor v úvodu sorvnává Laughtonův snímek s jeho literární předlohou, románovou prvotinou amerického spisovatele Davise Grubba z roku 1953. Callow zařazuje Grubbův román z období velké hospodářské krize v Ohiu do kontextu americké literatury (Mark Twain, Ernest Hemingway, William Faulkner) a zmiňuje autorovu inspiraci v muži s tetováním Love a Hate na rukou, kterého kdysi zahlédl v baru. Následně zachycuje proces vzniku scénáře, který měl na svědomí básník, romanopisec a filmový kritik James Agee, scenárista Hustonovy Africké královny (Agee měl závažné problémy s alkoholem a zemřel pouhé čtyři měsíce před premiérou Lovcovy noci). Callow reflektuje změny oproti románu a píše, že většina dialogů byla převzata z knihy, případně je parafrázovala. Rovněž konstatuje, že se tvůrcům nepodařilo přenést na knize tolik ceněné vnitřní monology malého Johna.

Simon Callow tedy reflektuje fázi preprodukce (dotýká se Laughtonovy kariéry u filmu) a obsazování rolí (kromě toho, že jako Harryho chtěl Laughton již zmiňovaného Coopera, původně zamýšlel obsadit Jane Darwell (Hrozny hněvu) do role Rachel Cooper; z lásky ke Griffithovým filmů se však nakonec rozhodl pro Lillian Gish). V části zabývající se natáčením Callow přibližuje zajímavé pozadí vzniku zásadních scén a sekvencí (např. zoufalého útěku dětí po řece vizualizovaného v pohádkovém duchu předlohy či záběr s kazatelem na obzoru za ranního svítání - viz foto níže - kterého zahrál lilipután na poníkovi). Od procesu produkce se pak dostává k postprodukci a přijetí snímku publikem, které při preview vůbec nebylo úspěšné. Cituje tehdejší negativní recenze a objasňuje jeho pozdější reputaci.

Děti na útěku pod dohledem okolní fauny.

Harry Powell nikdy nespí.

CALLOW, Simon. The Night of the Hunter. London: British Film Institute, 2000.

Režie: Charles Laughton
Produkce: Paul Gregory (Paul Gregory Productions)
Scénář: James Agee podle románu Davise Grubba
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: Walter Schumann
Střih: Robert Golden
Hrají: Robert Mitchum, Shelley Winters, Lillian Gish, Billy Chapin, Sally Jane Bruce a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Second Chance (1953)

Second Chance
USA, 1953, 79 min.

Second Chance vznikl jako odpověď Howarda Hughese na tehdejší krátkou vlnu 3D snímků z počátku padesátých let, které měly nalákat diváky od televizí zpět do kin. Nebýt skutečnosti, že se jednalo o první stereoskopický snímek studia RKO a faktu, že v něm hrál Robert Mitchum, pravděpodobně by upadl v totální zapomnění. A právem.

Dobové ohlasy na snímek režírovaný Rudolphem Maté totiž byly pozitivní jen co se 3D techniky týkalo. Pokud se na Second Chance (který dnes ve 3D již samozřejmě neseženete) podíváte, sami uznáte, že na něm není co obdivovat. Jeho zápletka je totiž dost banální stejně jako se nejasné a nevěrohodné zdají motivace všech ústředních postav.

Ve zkratce jde o to, že Američanka Clare Sinclair (Linda Darnell) se v nejmenované zemi v Latinské Americe (ve které snadno rozpoznáte Mexiko, kde se natáčelo) pokouší utéct před svým bývalým milencem, gangsterem Vicem Spilatem, přitom se zamiluje do amerického boxera Russe Lambera (Robert Mitchum) a on samozřejmě do ní, nicméně v cestě jim stojí Vicův psychopatický posluhovač Cappy Gordon (Jack Palance), který je Clare posedlý a nejradši by si ji nechal celou pro sebe. 

Prekérní situace, ve které se zamilovaná hrdinka, nucená vzdát se své lásky, ocitá, kulminuje v závěrečné sekvenci na lanovce, jediné cestě do izolované vesnice v horách, kde se naši hrdinové během jedné noci intimně sblížili (která by odolala Mitchumovi, že). Sledovat souboje romantického Mitchuma a vyšinutého Palance v kabině, která se každou chvíli díky prasknutému lanu zřítí, muselo být v třiapadesátém na plátně v Americe nepochybně jiné kafe, než dnes ve 2D na displeji počítače. Nutno ovšem podotknout, že ona rivalita mezi těmito výtečnými herci funguje prvotřídně i dnes. Rozhodně více než chemie mezi ústředním romantickým párem (Darnell, v té době bojující se zanedbatelnou nadváhou, byla vedle Mitchuma prostě málo křehká).

I přesto, že na lepší noir narazíte bez dlouhého hledání, vám Second Chance doporučím. Už jenom proto, že u oné závěrečné sekvence, kdy Mitchum všechny hrdinsky zachraňuje, se minimálně pobavíte. A nalákat vás můžu třeba i sekvencí jeho souboje v ringu na přiložené ukázce.

Režie: Rudolph Maté
Produkce: Sam Wiesenthal, Howard Hughes (RKO)
Scénář: Oscar Millard a Sydney Boehm
Kamera: William E. Snyder
Hudba: Roy Webb
Střih: Robert Ford
Hrají: Robert Mitchum, Linda Darnell, Jack Palance, Dan Seymour a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 18. července 1953

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Angel Face (1952)

Angel Face
USA, 1952, 92 min.

Jean Simmons jako psychicky vyšinutá femme fatale postihnutá Elektřiným komplexem a Robert Mitchum v (pro něj) typické roli přelétavého milovníka a neúnavného cynika, co žije jen pro ten dnešní den, v pozdním noiru tyranského perfekcionisty Otty Premingera, který opět ždímá své oblíbené téma sexuální posedlosti.

You're a pretty nice guy.. for a girl. 

(Robert Mitchum)

Dvacetiletá Britka Diane (Jean Simmons), jedináček ze zbohatlické rodiny, naplňuje dny svého poněkud prázdného života na úpatí Beverly Hills plány, jak se zbavit nenáviděné nevlastní matky Catherine (Barbara O'Neil), se kterou se musí dělit o přízeň milované otce, spisovatele uprostřed tvůrčí krize (značně zestárlý Herbert Marshall). Při jednom z jejích nenápadných vražedných pokusů, kdy se macechu pokusí otrávit plynem, se v jejich honosném sídle osudově nachomýtne řidič sanitky Frank (Robert Mitchum). A psychicky narušené dítko s andělskou tváří Jean Simmons se nemusí příliš snažit, aby upoutalo jeho pozornost a způsobilo zemětřesení v jeho vztahu se zdravotní sestrou Mary (Mona Freeman).

Když Diane nemůže mít sama pro sebe otce, zkouší si usilovně uzurpovat Franka, který se jejím svodům díky povaze nestálého záletníka příliš nebrání. Nutno ovšem podotkout, že v hlavě to má Mitchumův hrdina srovnané - rozhodně není naivním hlupákem, který by jen tak naletěl dekoltu a přeslazeným řečičkám zazobané slečinky. Prohnilost Diane a její nekalé myšlenky na smrt Catherine prokoukne brzo, to jen ten osud mu nepřeje a postaví ho do role nespravedlivě obviněného muže ze zločinu, který ve skutečnosti nespáchal.

Zbavit se chladnokrevně nevlastní matky se totiž Diane nakonec podaří, nicméně společně s ní nečekaně umírá i její milovaný otec. A byť se zdá, že nešťastný sirotek nemá v plánu svalit vinu za jejich smrt na nevinného Franka, okresní prokurátoři to vidí jinak. Všechny důkazy nasvědčují tomu, že Frank a Diane měli hned několik motivů k tomu zbavit se dívčiných rodičů.

Ačkoli Premingerova Angel Face byla prvním společným filmem Jean Simmons a Roberta Mitchuma, který byl uveden do kin, fakticky se jednalo již o jejich druhou spolupráci. Poprvé totiž vytvořili ústřední pár v nepříliš divácky úspěšném snímku She Couldn't Say No, jenž se do distribuce dostal až s dvouletým zpožděním v roce 1954. Jean Simmons byla v roli psychicky labilní mrchy, která promyšleně manipuluje se svým okolím, a přitom se tváří jako nejnevinnější stvoření na světě, obsazena proti typu. Tato sázka však Hughesovi vyšla - ve svém výkonu je natolik přesvědčivá, že z jejího nemocně prázdného pohledu až mrazí a její závěrečné (sebe)vražedné gesto je zcela uvěřitelné.

Konflikty, které si oba herci (a celý štáb) během natáčení "užívali" s Premingerem, jsou dnes pověstné. Především v souvislosti s fackou, kterou Frank v úvodu probouzí z hysterie Diane poté, co se dívka dozví, že nevlastní matka její vražedný pokus přežila (viz video výše). Preminger totiž neustále nebyl spokojen se sílou Mitchumova úderu a donekonečna jej nutil scénu opakovat až Mitchumovi došla trpělivost a vrazil jednu Premingerovi, čímž si téměř vysloužil vyhazov. Protentokrát se jejich spory ještě urovnaly a herec u produkce zůstal, nicméně napodruhé, při natáčení snímku Rosebud (1975) už Preminger s Mitchumem, který měl závažné problémy s pitím, nedokázal najít společnou notu a nechal jej nahradit Peterem O'Toolem.

Režie: Otto Preminger
Produkce: Otto Preminger (Howard Hughes Productions)
Scénář: Frank Nugent a Oscar Millard; podle nepublikované povídky Chester Erskine
Kamera: Harry Stradling
Hudba: Dmitri Tiomkin
Střih: Frederic Knudtson
Hrají: Jean Simmons, Robert Mitchum, Mona Freeman, Herbert Marshall, Leon Ames, Barbara O'Neil a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 2. února 1953

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Locket (1947)

The Locket
USA, 1947, 86 min.

Hitchcockova Marnie rozhodně nebyla první filmovou kleptomankou. Do duše traumatickým zážitkem z dětství zatížené krasavice, která kouzlem osobnosti a líbezným, nevinným úsměvem obalamutí nejednoho muže, se o necelých dvacet let předtím pokusil nahlédnout jeden z nekorunovaných králů béčkových produkcí John Brahm (pravděpodobně jste o něm již slyšeli ve spojitosti s noiry Hangover Square (1945) a The Brasher Doubloon (1947)). A jeho pokus rozhodně nebyl z těch, které by nestály za zmínku. 

Jestli se vám The Locket (1947) kvůli něčemu nesmazatelně vryje do paměti, tak především zajímavou narativní strukturou, neboť jeho příběh je zprostředkován skrze trojitou retrospektivu. A ona retrospektiva v retrospektivě, která je součástí další retrospektivy, vám rozhodně jen tak nedovolí vypnout mozek. Jednoduše byste se totiž mohli ztratit v ději.

Syžet snímku začíná ve svatební den Johna (Gene Raymond) a Nancy (Laraine Day). Chvíli před obřadem Johna navštíví doktor Blair (Brian Aherne), aby ho před jeho nastávající ženou varoval a sňatek mu vymluvil. Dle jeho slov je Nancy, která byla nějakou dobu jeho ženou, nenapravitelná lhářka, zlodějka a navíc - vražedkyně. A tak začíná první retrospektiva, v níž se dozvídáme o minulosti jejich vztahu a jejíž součástí je další vzpomínka, tentokrát zhrzeného milence Nancy, malíře Normana (Robert Mitchum), který se předtím obdobně marně snažil varovat doktora Blaira. Součástí jeho vyprávění je pak vzpomínka samotné Nancy na onen traumatický zážitek z dětství, díky kterému trpí nutkavou obsesí krást drahé šperky.

Laraine Day je v roli notorické lhářky natolik přesvědčivá, že občas váháte nad tím, zda má opravdu dvě tváře. I když není zcela čistokrevnou femme fatale, své mužské protějšky ničí jako na běžícím páse. Postava Roberta Mitchuma tak ne náhodou opět končí smrtí (jak je tomu v jeho filmografii často).

S pozoruhodnou narativní strukturou jde ruku v ruce i zajímavý vizuál, pod kterým je podepsán nám tolik známý Nicholas Musuraca (mimochodem - s Mitchumem se potkal například u noirů Pryč od minulosti a Where Danger Lives či noirového westernu Blood on the Moon) a jehož zásluhou si tento Brahmův psychologický noir z hlavy taktéž jen tak nevymažete.

Režie: John Brahm
Produkce: Jack J. Gross (RKO)
Scénář: Sheridan Gibney
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: J. R. Whittredge
Výprava: Albert D'Agostino, Alfred Herman
V hlavních rolích: Laraine Day, Brian Aherne, Robert Mitchum, Gene Raymond a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 19. března 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Macao (1952)

Macao
1952, USA, 81 min.

Macao mělo potenciál stát se volným pokračováním Podsvětí Šanghaje. Není vůbec těžké domyslet si, co Sternberga na látce lákalo: exotické prostředí (dnes už bývalé) portugalské kolonie a jeho multikulturní charakter; záměna identit; kriminální aktivity řízené mafiánským podsvětím; dvě nejednoznačné ženské postavy... Výsledek je však spíše nezajímavý a nevzrušivý. 

Příčinu můžeme hledat v produkční historii filmu. Producent Howard Hughes, v té době ovládající studio RKO, najal Sternberga, aby využil sex-appeal Jane Russellové a dopomohl jí k ještě hvězdnějšímu statusu (pravděpodobně očekával stejný výsledek jako u božské Marlene). Režisér však byl již léta za uměleckým zenitem, navíc se během natáčení projevila jeho konfliktní povaha. Poslední kapkou byla hádka s mužskou hvězdou snímku, Robertem Mitchumem, který byl pro studio jednoznačně cennější než dlouhá léta neaktivní tvůrce (naposledy se režijně podílel na velkofilmu Souboj na slunci z roku 1946). Sternberg byl před koncem natáčení vyhozen a nahradil jej Nicholas Ray, na začátku 50. let často najímaný pro podobné úkoly (viz jeho působení na noiru The Racket, jejž dotáčel za Johna Cromwella). Zdroje se většinou shodují na tom, že Ray přetočil většinu scén, těch Sternbergových zůstalo jen pár. Snímku to samozřejmě neprospělo - umělecký střet dvou výrazných osobností paradoxně zapříčinil, že Macao působí jako dílo anonyma bez osobitého rukopisu. 

Jen výjimečně máte pocit, že poznáváte záblesky Sternbergova citu pro atmosféru - například při noční honičce mezi rybářskými sítěmi, kterou můžeme označit za nejpůsobivější pasáž snímku. Zbytek je tak nějak bez nálady. Zatímco Mitchum a Bendix (obsazený proti typu) odvádějí svůj herecký standard, volba Russellové mi nepřijde nejšťastnější. Její sexualita je až příliš přímočará, pro její postavy je proto těžké uchovat si alespoň náznak tajemství. Gloria Grahame ze souboje vychází lépe, její postava má však příliš omezený prostor, a nestrhává tak na sebe takovou pozornost, jakou by si zasloužila. 

A tak je to s celým filmem. Velká jména ještě nedělají velký noir.

Režie: Josef von Sternberg; Nicholas Ray (neuveden v titulcích)

Produkce: Samuel Bischoff, Alex Gottlieb (RKO)

Scénář: Bernard C. Schoenfeld, Stanley Rubin; podle námětu Boba Williamse

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Anthony Collins

Výprava: Albert S. D'Agostino, Ralph Berger

Střih: Samuel E. Beetley, Robert Golden

V hlavních rolích: Jane Russell, Robert Mitchum, William Bendix, Thomas Gomez, Gloria Grahame a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 30. dubna 1952

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Film Noir of the Week

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past
USA, 1947, 97 min.

Vím, že článek o tomhle filmu už tu byl publikován, ale nemůžu si pomoct, musím se k Tournerově noirové klasice vyjádřit taky (a hlavně proto, že předchozí text vlastně nic zajímavého neřekl). V rámci mé současné tendence k "rekapitulování" jsem totiž dospěla k názoru, že Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947) je s každou další projekcí lepší. Obzvlášť jej doceníte, když už těch noirů máte nadíváno moc. Pryč od minulosti je opravdu jeden z těch nejlepších, a tak putuje do mé osobní topky.

Jako klasický příklad femme fatale je většinou uváděna a propírana Phyllis Dietrichson (Barbara Stanwyck) z Pojistky smrti (Double Indemnity, 1944). O kvalitách postavy i její herecké představitelky vůbec nepochybuju, ale Jane Greer v mých očích splňuje jasnou představou o svůdné, osudově zrádné ženě. Jako Veronice Lake, i jí příroda nadělila andělsky nevinný vzhled, který podtrhuje drobounká postava a obrovské panenkovské oči (jedinou vadou na kráse byly její obrovské kruhy po očima). Narozdíl od ní však Greer není andělem i uvnitř a své mužské protějšky láskyplně nezachraňuje. Naopak je prohnilá až na kost. 

Její Kathie je úžasně vypočítavá mrcha, která moc dobře ví, jak si chlapa omotat kolem prstu. Má ráda jen sebe a ostatní využívá ve svůj prospěch. Jejím největším uměním je hra na city: přestože jak Jeff (Robert Mitchum) tak i Whit (Kirk Douglas) ví, že je naprosto nedůvěryhodná a prohnaná lhářka, oba se jí nechají vláčet a ovládat. Kameraman filmu, Nicholas Musuraca, trefně vystihuje její dvojí tvář (viz obrázek), když obličej Greer při jedné z takových scén snímá nasvícený pouze z jedné strany. Památné je i její první objevení se na plátně (subjektivizující pohled, Edo :) ), když vchází z denního světla ulice do přítmí restaurace: zaujme nás její silueta v bílých šatech a klobouku a zastíněná tvář, kterou spatříme teprve, až se zastaví před Mitchumem.

Tournerův film je rovněž pozoruhodný prostředím, ve kterém se odehrává. Až na pár výjimek se absolutně  vyhýbá tradičnímu anonymnímu městu plného temných zákoutí a špinavých uliček. Hrdinové Pryč od minulosti naopak utíkají pryč, na idylický venkov, do zákoutí nespoutané přírody (viz originální přestřelka v horách zahrnující rybaření). Podobnou tendenci můžeme později najít u Nicholase Raye v On Dangerous Ground (1952). Wellesova Dáma ze Šanghaje (The Lady from Shanghai, 1947) či Sternbergovo Macao (1952) se zase přesouvá do exotických končin. Malebným exteriérům k dokonalosti chybí už jen barva, ale Leave Her to Heaven (1945) a taktéž i Niagara (1953) jsou jen jedny. Musuracova černá a bílá a světelné kontrasty jsou v Pryč od minulosti opravdu prvotřídní.

Robert Mitchum se pro noir vyloženě narodil. Jeho ležérní "I don't care", cigareta v koutku úst a nejlepší improvizované lhaní (promiň Edo, ale tady se Bogart se svou výřečností může jít zahrabat) z něj dělá nejlepšího noirového muže chyceného v pasti své vlastní minulosti. Naprosto výstižná je metafora kouření jakožto jeho charakterové proměny, respektive prozření. Kdysi vášnivý kuřák se po "rozchodu" s Kathie stal slušňákem, co začal nový život po boku nudné femme attrapeé. Scéna, v níž sedá do taxiku a bere řidičovi z úst cigaretu, aby si potáhl, na chvíli stvrzuje jeho opětovné podlehnutí Kathie. Když podruhé prozře, s odporem odhazuje zapálenou cigaretu na koberec.

A nebyla by to klasika, kdyby taky neměla svůj remake: tentokrát v režii Taylora Hackforda pod názvem Všemu navzdory (Against All Odds) z roku 1984.


Režie: Jacques Tourneur
Produkce: RKO
Scénář: Geoffrey Homes (Daniel Mainwaring) podle svého románu Build My Gallows High
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Samuel E. Beetley
Hrají: Jane Greer, Robert Mitchum, Kirk Douglas a další


Distribuce: RKO
Premiéra: 25. listopadu 1947


Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past

USA, 1947, 97 min.

Zapomenout na minulost a začít nový život v zapadlém městečku nezaručuje, že se minulost opět nevynoří z husté mlhy. Nelehké pátrání soukromého detektiva Jeffa Baileyho dostane do různých koutů světa, aby mohl konečně pryč od minulosti.

Jeff Bailey je nenápadný majitel pumpy v malém městečku v Kalifornii, kde se nějakou dobu pokouší vést nový život. Jednoho dne se k němu přihlásí hazardní hráč Whit Sterling. V tu chvíli cítí Jeff horkou půdu pod nohama. Ještě před rokem byl soukromým detektivem, jehož si právě Whit najal na sledování své milenky Kathie Moffatové. Ta zmizela někde v Acapulcu s jeho 40 000 dolary.

Robert Mitchum se představil v roli Jeffa jako zvláštní neotřelý typ drsného chlapíka s nedbalou mluvou, ležérním vystupováním a zvláštní chůzí. Proplul filmem s naprostou elegancí klasického hrdiny svého žánru. V roli záporáka Mitchumovi sekundoval Kirk Douglas a jako femme fatale se představila krásná (chápejme noirovsky krásná, tzn. nebezpečně nádherná blondýna) Jane Greer, kterou známe i z dalších Mitchumových snímků. Oceňuji na filmu přesnou charakteristiku postav, žádná nevyčuhuje a definitivně žádná nepřebývá, což se podaří ve scénáři málokdy. Textu nejde taky nic vytknout, samotné dialogy tikají jako švýcarské hodinky.

Jediný problém pro mě představuje několik konců během 100 minut. Minimálně 3x se podařilo Tourneurovi ukončit svůj film. Možná šlo o nový druh dějového zvratu, ale na mě tento pokus působil rušivě. Také by se dalo uvažovat o určitě epizoditě. Tak či onak, Pryč od minulosti dělá čest filmu-noir a je naprosto nezbytné si na něj některý z blízkých večerů udělat čas.

Režie: Jacques Tourneur

Produkce: Warren Duff

Scénář: Daniel Mainwaring

Kamera: Nicholas Musuraca

Hudba: Roy Webb

Střih: Samuel B. Beetley

Hrají: Robert Mitchum, Jane Greer, Kirk Douglas

Distribuce: RKO Radio Pictures

Premiéra: 13. listopadu 1947

Odkazy:

IMDB

CSFD

Noir of the Week