Deadline at Dawn (1946)

Deadline at Dawn
USA, 1946, 83 min.

Adaptací literárních děl Cornella Woolriche vzniklo několik vynikajících noirů, jmenovitě Phantom Lady (1944), Black Angel (1946), The Window (1949), případně - pokud považujete Hitchocokovy filmy za noiry - i Okno do dvora (Rear Window, 1954). Některé filmové přepisy jeho románů se ovšem již tolik nepovedly - vedle No Man of Her Own (1950) se kupříkladu jedná o snímek Deadline at Dawn (1946) režírovaný Haroldem Clurmanem (Deadline at Dawn je jeho jediným celovečerním filmem, profiloval se spíše jako divadelní režisér). 

Nakolik je dobrá/špatná sama Woolrichova předloha, zatím bohužel nemohu soudit, nicméně při sledování filmu iritují některé podstatné detaily. Kromě nevýrazné režie, kterou se snaží maskovat tradičně působivá kamera Nicholase Musuracy, jsou to především bezkrevné výkony hereckých představitelů. Obdobně jako tomu bylo u výše zmíněné adaptace No Man of Her Own (1950), i Deadline at Dawn značně trpí mdlým projevem mužského protagonisty, zde Billa Williamse ztvárňujícího naivního vojáka Alexe, který se během krátkého opušťáku zaplete do vraždy pochybné ženy (Lola Lane). Jak už to u Woolriche bývá, ujme se ho ochranářská žena-pomocnice, která v ději okamžitě přebírá veškerou iniciativu. 

Jakkoli se však Susan Hayward v roli nešťastné tanečnice June snaží, ustát celý příběh na mezi přesvědčivosti se jí i navzdory silnému charismatu nedaří. Chemie mezi ní a Williamsem je takřka nulová a motivace, které oběma připisuje scénář Clifforda Odetse, jsou stejně ploché jako jeho emočně vyprahlé dialogy. Napětí a spád se marně snaží držet panoptikum nezajímavých vedlejších postav (bratr zavražděné, její milenec, bývalý manžel, taxikář ad.), jejichž příchodem na scénu se má komplikovat zápletka. Namísto rafinovaného rozplétání děje však sledujeme místy až směšně amatérskou hru na detektivy, na jejímž konci nás čeká pětiminutové rádoby šokující odhalení, které působí stejně hloupě jako to v Leisenově filmu.

moucha lezoucí po tváři ženy v nás vzbouzí klamavý pocit, že jde o mrtvolu...

proradná Edna ovšem naposledy vydechne až za pár okamžiků

Atmosféra letního parna v New Yorku je ve srovnání s The Window žalostně nevyužitá, stejně jako nefungují typické noirové atributy - dočasná ztráta paměti způsobená kocovinou či časový pres (viz deadline patrný z názvu filmu). Působivost si film drží pouze ve skvělé expozici, v níž během úvodní titulkové sekvence sledujeme slepého muže kráčejícího do schodů potemnělého domu a posléze dobývajícího se do bytu ženy, o níž si zpočátku mylně myslíme, že je mrtvá. 

Režie: Harold Clurman
Produkce: Sid Rogell (RKO)
Scénář: Clifford Odets podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Hanns Eisler
Střih: Roland Gross
Hrají: Susan Hayward, Paul Lukas, Bill Williams, Joseph Calleia ad-

Premiéra: 3. dubna 1946
Ditribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Woman on Pier 13 (1949)

The Woman on Pier 13
USA, 1949, 73 min.

The Woman on Pier 13 aka I Married a Communist je jeden z ukázkových příkladů zvrhlé antikomunistické propagandy mccarthyovské éry. Snímek studia RKO, který byl do široké distribuce uveden jen několik měsíců poté, co Joseph McCarthy veřejně spustil svou protikomunistickou kampaň, bral Howard Hughes jako jakýsi test loajality svých zaměstnanců. Není divu, že se účasti na tomto projektu řada lidí usilovně snažila vyhnout, mezi nimi například režiséři Nicholas Ray, Joseph Losey nebo John Cromwell.

Přestože snímek nemá valné umělecké kvality, a to i navzdory účasti takových jmen jako Nicholas Musuraca či Robert Ryan, (nejen) filmovým historikům má hodně co říct o tehdejší době. My se zase můžeme bavit nad tím, jak perfektně seděl tehdejší "zdeformovaný" profil komunisty na typického noirového gangstera. Jak píše Nathaniel Rich v monografii o sanfranciském noiru, komunisté v The Woman on Pier 13 nikdy nevysloví žádná politická prohlášení či plány. V čele s jejich lídrem Vanningem (ďábelský Thomas Gomez) jen pronásledují bývalé stoupence strany, mezi nimi i Franka Johnsona (Robert Ryan), který nyní pod novým jménem vede nový život po boku nové ženy (Laraine Day).

Jak rovněž zmiňuje Nathaniel Rich, oba názvy snímku jsou značně zavádějící. Zatímco původní, I Married a Communist, falešně implikuje, že snímek bude vyprávěn z perspektivy Frankovy novomanželky, která nemá tušení o jeho komunistické minulosti, druhý, The Woman on Pier 13, zase lživě naznačuje spojitost ústřední ženské hrdinky se sanfranciským molem č. 13 (které mimochodem vůbec neexistuje; mezi moly č. 9 a 15 se žádné jiné nenachází). Femme fatale Janis Carter, respektive la femme communiste (jak ji ironicky označuje Jake Hinson ve svém článku o The Woman on Pier 13 v posledním čísle časopisu Noir City, které bylo věnováno Robertu Ryanovi), se na molu č. 13 neobjeví ani jednou. Vzhledem ke krvelačné snaze komunistů zabít každého, kdo zradí stranu, by podle Riche byl výstižnější název filmu "Better Dead Than Red".

Na závěr malý postřeh ode mě: je zajímavé sledovat, jak zřetelně se lišily distribuční strategie studia co se filmových plakátů týče - poté, co diváky nenalákal původní název I Married a Communist se špiónskou zápletkou zavánějícím sloganem, začali distributoři snímek pod novým, mysteriózním názvem The Woman on Pier 13 propagovat jako melodrama.

Režie: George Stevenson
Produkce: Jack J. Gross (RKO)
Scénář: Charles Grayson, Robert Hardy Andrews
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Leigh Harline
Střih: Roland Gross
Hrají: Robert Ryan, Laraine Day, Janis Carter, Thomas Gomez, John Agar a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 8. října 1949 (Hollywood), 15. června 1950 (New York)

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past
USA, 1947, 97 min.

Vím, že článek o tomhle filmu už tu byl publikován, ale nemůžu si pomoct, musím se k Tournerově noirové klasice vyjádřit taky (a hlavně proto, že předchozí text vlastně nic zajímavého neřekl). V rámci mé současné tendence k "rekapitulování" jsem totiž dospěla k názoru, že Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947) je s každou další projekcí lepší. Obzvlášť jej doceníte, když už těch noirů máte nadíváno moc. Pryč od minulosti je opravdu jeden z těch nejlepších, a tak putuje do mé osobní topky.

Jako klasický příklad femme fatale je většinou uváděna a propírana Phyllis Dietrichson (Barbara Stanwyck) z Pojistky smrti (Double Indemnity, 1944). O kvalitách postavy i její herecké představitelky vůbec nepochybuju, ale Jane Greer v mých očích splňuje jasnou představou o svůdné, osudově zrádné ženě. Jako Veronice Lake, i jí příroda nadělila andělsky nevinný vzhled, který podtrhuje drobounká postava a obrovské panenkovské oči (jedinou vadou na kráse byly její obrovské kruhy po očima). Narozdíl od ní však Greer není andělem i uvnitř a své mužské protějšky láskyplně nezachraňuje. Naopak je prohnilá až na kost. 

Její Kathie je úžasně vypočítavá mrcha, která moc dobře ví, jak si chlapa omotat kolem prstu. Má ráda jen sebe a ostatní využívá ve svůj prospěch. Jejím největším uměním je hra na city: přestože jak Jeff (Robert Mitchum) tak i Whit (Kirk Douglas) ví, že je naprosto nedůvěryhodná a prohnaná lhářka, oba se jí nechají vláčet a ovládat. Kameraman filmu, Nicholas Musuraca, trefně vystihuje její dvojí tvář (viz obrázek), když obličej Greer při jedné z takových scén snímá nasvícený pouze z jedné strany. Památné je i její první objevení se na plátně (subjektivizující pohled, Edo :) ), když vchází z denního světla ulice do přítmí restaurace: zaujme nás její silueta v bílých šatech a klobouku a zastíněná tvář, kterou spatříme teprve, až se zastaví před Mitchumem.

Tournerův film je rovněž pozoruhodný prostředím, ve kterém se odehrává. Až na pár výjimek se absolutně  vyhýbá tradičnímu anonymnímu městu plného temných zákoutí a špinavých uliček. Hrdinové Pryč od minulosti naopak utíkají pryč, na idylický venkov, do zákoutí nespoutané přírody (viz originální přestřelka v horách zahrnující rybaření). Podobnou tendenci můžeme později najít u Nicholase Raye v On Dangerous Ground (1952). Wellesova Dáma ze Šanghaje (The Lady from Shanghai, 1947) či Sternbergovo Macao (1952) se zase přesouvá do exotických končin. Malebným exteriérům k dokonalosti chybí už jen barva, ale Leave Her to Heaven (1945) a taktéž i Niagara (1953) jsou jen jedny. Musuracova černá a bílá a světelné kontrasty jsou v Pryč od minulosti opravdu prvotřídní.

Robert Mitchum se pro noir vyloženě narodil. Jeho ležérní "I don't care", cigareta v koutku úst a nejlepší improvizované lhaní (promiň Edo, ale tady se Bogart se svou výřečností může jít zahrabat) z něj dělá nejlepšího noirového muže chyceného v pasti své vlastní minulosti. Naprosto výstižná je metafora kouření jakožto jeho charakterové proměny, respektive prozření. Kdysi vášnivý kuřák se po "rozchodu" s Kathie stal slušňákem, co začal nový život po boku nudné femme attrapeé. Scéna, v níž sedá do taxiku a bere řidičovi z úst cigaretu, aby si potáhl, na chvíli stvrzuje jeho opětovné podlehnutí Kathie. Když podruhé prozře, s odporem odhazuje zapálenou cigaretu na koberec.

A nebyla by to klasika, kdyby taky neměla svůj remake: tentokrát v režii Taylora Hackforda pod názvem Všemu navzdory (Against All Odds) z roku 1984.


Režie: Jacques Tourneur
Produkce: RKO
Scénář: Geoffrey Homes (Daniel Mainwaring) podle svého románu Build My Gallows High
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Samuel E. Beetley
Hrají: Jane Greer, Robert Mitchum, Kirk Douglas a další


Distribuce: RKO
Premiéra: 25. listopadu 1947


Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Točité schodiště (1946)

The Spiral Staircase