O snímku režiséra Howarda Hawkse Hluboký spánek (1946) se nejčastěji píše v souvislosti s jeho slavnou románovou předlohou autora hard-boiled detektivek Raymonda Chandlera (1939), hereckým duem Bogart – Bacallová v hlavních rolích, nepřehlednou zápletkou s množstvím postav s nevyjasněnou motivací a klasickým hollywoodským stylem, jehož bylo Hawksovo dílo nejlepším příkladem. V následujícím textu se zaměřím na zmiňovanou komplikovanost zápletky, při jejím zkoumání se však nevyhnutelně dotknu i ostatních aspektů snímku.
(1) Prvním důležitým zdrojem „neproniknutelnosti“ zápletky filmu je samotná Chandlerova předloha. Všechny postavy a převážná většina jejich jednání byly do filmového média převzaty bez výrazných změn. Román i jeho filmová adaptace jsou zahlceny množstvím postav, které se postupně vyjevují tak, jak se s nimi soukromý detektiv Phillip Marlowe seznamuje, přičemž čtenář/divák může zpočátku jen hádat, která z nich bude v příběhu hrát významnější roli a která je naopak pro úspěšné zkonstruování fabule nedůležitá. Často se stává, že jméno postavy jen letmo zmíněné v dialogu se později objevuje znovu, tentokrát v již významnějším (pro sestavení fabule dokonce klíčovém) kontextu. Románové i filmové vyprávění postupuje nezadržitelně vpřed, jen málo prostoru je vyhrazeno shrnutí Marloweových (a zároveň našich) dosavadních poznatků. Ve filmu je pak tato absence ještě výraznější, protože shrnutí je možné pouze prostřednictvím dialogů – dochází k němu například přibližně v polovině snímku v rozhovoru s policejním vyšetřovatelem Berniem Ohlsem. Proběhne však v takové rychlosti, že jeho efekt je přinejmenším sporný.
Nejvýraznější rozdíly mezi románem a filmem najdeme v závěrečné části a týkají se především postavy Vivian (v románu Vivian Reganové, ve filmu Vivian Rutledgeové). K důvodům, které k nim vedly, se dostanu později.
Více z článku Milana Haina najdete zde.
