Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

30. srpna 2010

Hitchcock a noir?

V nedávné anketě jsme se čtenářů našeho blogu ptali, zda lze některé z filmů Alfreda Hitchcocka považovat za noiry. Já jsem na rozdíl od většiny hlasoval proti. Řekl bych, že moje odpověď se odvíjí od toho, jak vnímám film noir jako celek a jak se stavím k Hitchcockově tvorbě v kontextu Hollywoodu 40. a 50. let.

Pro mě osobně je téměř nepředstavitelné, abych o Hitchcockovi přemýšlel jako o součásti nějakého úžeji definovaného cyklu nebo dokonce filmového hnutí (a přesně tak film noir vnímám). Pro mě (a věřím, že i pro mnoho dalších) je zcela solitérní osobností, k čemuž mimo jiné přispívá jeho specifický smysl pro humor (více britský než americký), neutuchající snaha experimentovat (umožněná jeho unikátní pozicí v rámci hollywoodského studiového systému), osobitý náhled na problematiku zločinu, viny, práce policie atd. Zatímco film noir je alespoň pro mě do jisté míry produktem společenské atmosféry své doby (válečná a poválečná deprese, mccarthyismus, studená válka atd.), Hitchcockovy filmy více než co jiného odrážejí jeho vlastní zájmy a obsese. 


Skutečnost, že Hitchcock vždy stál mimo své generační souputníky a nerespektoval jakékoliv dobové filmové trendy, lze dokázat na několika příkladech. Adaptace románů a povídek Cornella Woolriche byly "v kurzu" v polovině 40. let (Phantom Lady, Black Angel atd.), Hitchcock se však k tomuto autorovi obrací až v roce 1954. Okno do dvora se navíc od předlohy značně liší (mj. přidaná romantická linka, která je podle mnohých dokonce nadřazená kriminální zápletce) a postrádá většinu kvalit spojovaných s noirovými adaptacemi hard-boiled předloh. Provaz (1948) se mohl stát ukázkovým příkladem filmu noir, Hitchcockovo rozhodnutí natočit jej na barevný materiál v několikaminutových záběrech jej však znemožňuje jednoduše zařadit do noirového cyklu. A tak bychom mohli pokračovat dál. Nepravý muž (1956) mohl být klasickým zástupcem docu-noiru...kdyby jej ovšem nerežíroval Hitchcock.

Zatímco Lang, Siodmak nebo Preminger často pracovali v podobném modu a lze mezi nimi hledat spřízněnost (v rovině zpracovávaných témat, způsobu vyprávění, stylu, atmosféry, světonázoru), Hitchcock vždy stál osamoceně a pokud na někoho navazoval, pak sám na sebe. Jak jsem už zmínil, může za to jeho nebývalá tvůrčí svoboda, specifická životní filozofie, silná umělecká vize. Jeho filmy z 40. a 50. let se tak vztahují spíše k jeho předchozí britské tvorbě než k vlně amerického filmu noir. Tím nechci říct, že by jej k noiru nevázalo vůbec nic - například The 39 Steps (1935) považuji za jakéhosi předchůdce a jeden z možných inspiračních zdrojů filmu noir. A zároveň za "noirovější" film (svým duchem) než jakékoliv Hitchcockovo dílo z let 40. a 50.

Tolik můj názor. Ty vaše jsou samozřejmě vítány.

19. srpna 2010

Bright Lights Film Journal č. 69

Nové číslo mnou velmi oblíbeného časopisu Bright Lights Film Journal nabízí několik článků, které by noirovým fanouškům neměly uniknout. V první řadě to je studie Imogen Sary Smith o noirové domesticitě. Autorka se zaměřuje zejména na filmy s ústřední ženskou postavou - např. Caught (1949), Beware, My Lovely (1952), Sudden Fear (1952) nebo Crime of Passion (1957).


Další texty jsou věnovány neprávem podceňovanému snímku Beyond the Forest režiséra Kinga Vidora (viz předchozí příspěvek) a nové edici Noirové Bible. Několik řádků o Premingerově snímku Angel Face (1952) najdete v článku o filmových pianistech/pianistkách. Starší texty věnované filmu noir najdete pěkně pohromadě zde.

17. srpna 2010

Beyond the Forest (1949)

Beyond the Forest
USA, 1949, 90 min.

Úvodní titulek avizuje snímek zabývající se povahou zla v člověku, ve skutečnosti se však spíše jedná o studii o nepřizpůsobivosti, nezdravých ambicích a nemístných prostředcích k jejich dosažení. Ústřední postava Rose (Bette Davis) je znuděná životem na maloměstě a manželstvím s váženým doktorem Molinem (Joseph Cotten). Touží se vymanit z nevzrušivého stereotypu, proto si začne románek s chigacským milionářem Neilem Latimerem (David Brian). Ani ten se však nevyvíjí podle jejích představ.


Rose se zlá nenarodila - do současného stavu mysli ji přivedl mnohaletý neuspokojivý život ve wisconsinském zapadákově. Metaforickým vyjádřením jeho dusivé atmosféry (a zároveň Roseiny vášně) se stává dominanta města - neustále žhnoucí budova pily, která sehraje významnou roli v závěrečné montáži. Ani při svém krátkém pobytu v Chicagu Rose nenalezne to, co hledá - milenec chystá svatbu s jinou a město samotné je spíše hrozivé než plné možností. Vidor to vyjadřuje působivou sekvencí ze subjektivního pohledu Rose, která více než cokoliv jiného připomíná jízdu domem hrůzy - groteskně se naklánějící bezdomovci a opilci vypadají jako děsivé kreatury, před kterými není úniku. 

Jméno režiséra Kinga Vidora nikdy nebylo s noirem výrazněji propojeno - Beyond the Forest je jeho jediným příspěvkem cyklu. Přesto vykazuje značnou míru "poučenosti" noirovými postupy: snímek začíná voiceoverem heterodiegetického vypravěče (stojícího mimo příběh), který diváka seznamuje s městem a jeho obyvateli. Dále se přesouváme do soudní síně, kde Rose čelí obvinění z vraždy. Převážná část syžetu se dále odvíjí v rozsáhlé retrospektivě, která se ukazuje jako velmi účinná z několika důvodů. Podporuje fatalistické a deterministické vyznění snímku (Rose jako oběť osudu a prostředí) a zároveň minimálně dvojím způsobem mate diváka. Nejprve tím, že jej ponechává v nejistotě, koho vlastně Rose zavraždila (postupně se nabízejí tři varianty), a následně tím, jak náhle přibližně ve dvou třetinách stopáže skončí. Navzdory očekáváním tak klimax snímku netvoří soudní verdikt, ale to, co po něm následuje. 



O Beyond the Forest se většinou píše jako o: 1) snímku, ve kterém padne slavná hláška "What a dump!", kterou později zpopularizovala Albeeho divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? 2) posledním filmu Bette Davis pro studio Warner Bros., jejž opustila po osmnácti letech. 3) příkladu campu, který je celý prostě "over the top". Jistě, herecký výkon B. Davis skutečně nepatří k jejím nejlepším v kariéře, zamrzí i nevyužitý Cotten. Přesto byste Vidorův noir neměli podceňovat. Nabízí několik skvěle natočených sekvencí (kromě již zmiňovaných například procházku Rose městem, při které ji sledují lačné oči okolo stojících obyvatel) a hlavně zajímavou ústřední postavu. V její podlosti a vypočítavosti je něco, za co ji nelze nelitovat (či dokonce neobdivovat).

Režie: King Vidor
Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: Lenore Coffee; podle románu Stuarta Engstranda
Kamera: Robert Burks
Hudba: Max Steiner
Střih: Rudi Fehr
Výprava: Robert Haas
Hrají: Bette Davis, Joseph Cotten, David Brian, Ruth Roman, Minor Watson a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 22. října 1949

Odkazy

15. srpna 2010

Nová anketa: které články vás nejvíce zajímají?

Čas na novou anketu! Můžete nám dát vědět, co vás na našem blogu nejvíc zajímá a které texty si rádi přečtete.
Jako vždy jsme zvědaví na vaše odpovědi :)

11. srpna 2010

The Strange Affair of Uncle Harry (1945)

The Strange Affair of Uncle Harry
USA, 1945, 77 min

Závěrečný titulek žádající diváky o diskrétnost před těmi, kteří film ještě neviděli, mluví za vše. Takže abyste si Siodmakova Strýčka Harryho užili se vším všudy, budu se snažit nespoilerovat.

Teď ale k věci: noirů jsem už viděla dost, a tak z objevení takových "překvapení" mám vždy radost. Obzvlášť, když to překvápko přijde v podobě nečekané pointy. Nutno však zmínit, že závěrečný zvrat byl vlastně úlitbou cenzorním úřadům. Byl vybrán celkem z pěti (!) variant a ve své podstatě se naprosto odchyluje od zakončení původní předlohy. Většině se pravděpodobně líbit nebude a dost možná je i rozčílí, že hrdinův morální obrat z ušlápnutého bratříčka v chladnokrevného vraha vlastní sestry není až tak jednoznačný, nicméně pořád tu máme Freuda, že. Taktéž se ví o kritice rozboření původní narativní struktury, která stavěla na retrospektivním vyprávěním hrdiny. Každopádně pokud neznáte hru, která se filmu Roberta Siodmaka stala předlohou, asi vás tato skutečnost tolik mrzet nebude a finální rozuzlení vás prostě překvapit musí. Režisérova hra s divákem je tu totiž chytře skryta. Siodmakova nepotřeba na ni upozorňovat a diváka před ní varovat tak rozhodně potěší, neboť co dokáže otrávit víc než skutečnost, že víte, co vás čeká?


A co že tu vlastně jde? O vztah dvou naprosto rozdílných sester Lettie (Geraldine Fitzgerald) a Hester (Moyna MacGill) a nudný a monotónní život jejich staromládeneckého bratra Harryho (George Sanders), který se k nelibosti prvně jmenované dámy, jejíž incestní vztah k němu bije do očí už od začátku, zamiluje do modní expertky Deborah (Ella Raines). Logicky tak dochází na rivalitu mezi ní a Harryho žárlivou sestrou, přičemž ani jedna se netváří, že by od svých tužeb chtěla odstoupit. Intriky ze strany Lettie zničí veškeré Harryho šťastné vyhlídky do budoucnosti a rozpoutají sourozeneckou válku, na níž doplácí především nevinní.

Jak už bylo řečeno, The Strange Affair of Uncle Harry je adaptací oblíbené broadwayské hry, tudíž i film staví na interiérových slovních přestřelkách vynikajících herců. K tomu připiště fakt, že snímek produkovala scenáristka Hitchcockových filmů z raných 40. let, Joan Harrison, a stejně tak za povšimnutí stojí skutečnost, že se na něm podílel i kameraman Paul Ivano, kerý později spolupracoval na řadě snímků Hugo Haase

Pro mně osobně je Siodmak zárukou, co snad nikdy nezklame. Jak jste na tom vy?



Režie: Robert Siodmak
Produkce: Joan Harrison (Universal Pictures)
Scénář: Stephen Longstreet a Keith Winter podle hry Thomase Joba
Kamera: Paul Ivano
Střih: Arthur Hilton
Hrají: George Sanders, Geraldine Fitzgerald, Ella Raines, Moyna MacGill a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 17. srpna 1945

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

10. srpna 2010

Woman in Hiding (1950)

Woman in Hiding
USA, 1950, 93 min

"That's my body they're looking for.." zazní z offscreenu v úvodu filmu Michaela Gordona. Voiceover ze záhrobí ve stylu Sunset Blvd. (1950) nás uvádí do obrazu poté, co jsme hned v úvodní titulkové sekvenci odehrávající se na pozadí tragicky končící zběsilé noční jízdy autem vrženi přímo doprostřed děje. Tempo, s jakým je vyprávěn příběh zámožné dědičky a jejího prohnaného manžílka, nepolevuje ze své údernosti ani poté. S brilantní svižností se dozvídáme o zlotřilém plánu Seldena Clarka (Stephen McNally) zmocnit se rodinného podniku Chandlerových: poté, co se zbavil jejího otce, naplánoval dokonalou vraždu své čerstvé novomanželky Deborah (Ida Lupino). Té se však na poslední chvíli podaří ze spárů smrti uniknout a vydává se na útěk před manželem, který již několikrát dokázal, že se za svým nebojí jít ani přes mrtvoly.    

  
Do centra dění se tak dostávají další postavy, které výrazně hýbou dějem: Clarkova zhrzená milenka Patricia (Peggy Dow), s níž se zoufalá Deborah snaží marně spojit v naději, že jí pomůže odhalit veřejnosti zrůdnou tvář manžela, který se zatím sebevedomě roztahuje v rodinné firmě, naoko se tváří zhrouceně z událé tragédie a vypisuje tučnou odměnu za nalezení pohřešované ženy. Druhou důležitou osobou je prodavač z novinového stánku Keith Ramsey (Howard Duff), který ve své dobromyslnosti Deborah jejímu manželovi "udá", aniž by tušil, že ten se jí plánuje definitivně zbavit...

Woman in Hiding je plná náhlých zvratů, typických noirových podrazů, přetvářek, falše a záměn identity. Úzkost hlavní hrdinky, která podlehla svodům ne tolik časté postavy homme fatal, se přenáší na diváka se vším všudy, byť tempo v prostřední části poněkud polevuje. Úspěchu snímku Miacheala Gordona, jehož jsme na našem blogu již zmiňovali ve spojitosti s jedním z jeho předchozích noirů The Web (1947), dopomáhá účast Idy Lupino, která zde vystupuje přesně v té poloze (žena-oběť), která jí byla nejpřirozenější.


Jedna z hojně obsazovaných noirových hereček je pod několika noiry dokonce podepsána i jako režisérka. Například na filmu, ve kterém si zahrála po boku Roberta RyanaOn Dangerous Ground (1952) Nicholase Raye, jehož se na týden režijně ujala během Rayovy nemoci. Obdobným způsobem se ostatně dostala ke své vůbec první režii, když kvůli zdravotním problémům Elmera Cliftona usedla do režisérského křesla při natáčení jeho snímku Not Wanted  (1949). Než se v druhé polovině 50. let začala věnovat práci pro televizi, především seriálové produkci (natočila např. dvě epizody z Alfred Hitchcock Presents), režírovala dramata Never Fear (1949), Outrage (1950), sportovní snímek Hard, Fast and Beautiful (1951) s Claire Trevor, noir The Hitch-Hiker (1953) a drama The Bigamist (1953), kde si sama zahrála po boku Joan Fontaine

Za zmínku určitě stojí i kamera oscarového Williama Danielse (především hrdinčin závěrečný boj na život a na smrt v přítmí nočních interiérů továrny) známého především jako dvorního kameramana Grety Garbo. V rámci filmu noir jste si jeho práce mohli všimnout u Sirkova Lured (1947) a Dassinových snímků Brute Force (1947) a The Naked City (1948). Právě za posledně jmenovaný dostal Daniels svého jediného Oscara.


Režie: Michael Gordon
Produkce: Michael Kraike (Universal International Pictures)
Scénář: Oscar Saul podle románu Jamese Webba
Kamera: William Daniels
Střih: Milton Carruth
Hrají: Ida Lupino, Stephen McNally, Howard Duff, Peggy Dow

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 22. února 1950

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

4. srpna 2010

Obnažené město (1948)

The Naked City
USA, 1948, 96 min.

Někdy v polovině 40. let vstoupil film noir do nové fáze: práci ve studiových kulisách nahradilo natáčení v reálných exteriérových lokacích; expresionistická estetika uvolnila cestu dokumentární syrovosti; a cynické soukromé očko marloweovského typu vystřídal obyčejný policejní vyšetřovatel, jakého byste našli v každém městském okrsku. Nová tendence se nejdříve projevila ve snímcích Henryho Hathawaye (Dům na 92. ulici [1945], Volejte Northside 777 [1948]) nebo Anthonyho Manna (T-Men [1947]), do nejdůslednější polohy ji však přivedli až režisér Jules Dassin a producent Mark Hellinger v procedurálním docu-noiru Obnažené město.


Úvodní sekvence explicitně prozrazuje záměr tvůrců. Sledujeme letecký záběr New Yorku, když se z voiceoveru ozve hlas Marka Hellingera, který nejdříve představí sebe a filmový štáb, aby pokračoval slovy: „Toto je příběh několika lidí a současně je to příběh města samého. Nebyl nasnímán ve studiu. Právě naopak. Herci své role odehráli v ulicích, bytech a mrakodrapech přímo v New Yorku.“ Obnažené město klade na hollywoodské poměry mimořádný důraz na autenticitu: představuje rutinu velkoměstského života a obyvatele v jejich přirozeném prostředí. Nic z toho, co nám tvůrci ukáží, se zásadně nevymyká dennímu pořádku: v redakci metropolitního deníku se pracuje na večerní uzávěrce; mladý pár se baví v nočním klubu; a za okny jednoho z newyorských bytů probíhá vražda mladé dívky…


Dokumentaristické kvality snímku jsou dílem nejen scénáře Alberta Maltze a Malvina Walda, kteří se detailně zaměřují na postupy policejního vyšetřování, ale i oscarové kamery Williama Danielse a tlumeného projevu hereckého štábu, v němž absentují velké hollywoodské hvězdy. Dassinův noir inspiroval celou řadu projektů, za zmínku stojí zejména stejnojmenný televizní seriál vysílaný v letech 1958‒1963.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Albert Maltz, Malvin Wald
Kamera: William Daniels
Hudba: Miklos Rozsa, Frank Skinner
Výprava: John F. DeCuir
Střih: Paul Weatherwax
Hrají: Barry Fitzgerald, Howard Duff, Dorothy Hart, Don Taylor, Ted de Corsia a další

Distribuce: Universal-International
Premiéra: 4. března 1948

Odkazy