Party Girl (1958)

Party Girl
USA, 1958, 95 min.

Lee J. Cobb jako Jean Harlow posedlý gangsterský boss s kyselinou v ruce, John Ireland ve své typické roli násilnického záporáka, zestárlý Robert Taylor jako cynický noirový muž s hůlkou, co roztaje pod vlivem tančící krásky s dlouhýma nohama Cyd Charisse, a CinemaScope v rukou jednoho z mágů barevného filmu, Nicholase Raye - to je Party Girl.

Chicago raných třicátých let: respektovaný gangsterský boss Rico Angelo (Lee J. Cobb) právě pořádá "rozlučkovou" party na počest Jean Harlow, kterou léta platonicky miluje (aniž by ji kdy potkal) a která ho nyní zradila, když se rozhodla provdat. Kromě jeho poskoků v čele s "Lucky Louiem" (John Ireland) se večírku účastní i jeho pravá ruka - právník Tommy Farrell (Robert Taylor) a samozřejmě dámské osazenstvo z tanečního klubu, který Rico vlastní. Mezi nimi i vychytralá Vicki (Cyd Charisse), jež dokáže využít situace k (finančnímu) prospěchu. Dříve než si totiž Lucky Loui stihne vybrat odměnu za peníze, které jí "daroval", když mu dělala společnost, odchází Vicki z Ricova večírku zavěšená do Tommyho. 

V jejím bytě, kam ji Tommy doprovází, však nachází mrtvolu Vickiiny spolubydlící (rovněž tanečnice), která si vzala život poté, co ji těhotnou opustil ženatý milenec. Tommy nejprve Vicky ochotně nabízí pomocnou ruku zkušeného právníka, posléze jí však dává najevo své pohrdání jejím "prostituováním se" a vylívá si na ní zlost nad vlastním zpackaným manželstvím (rovněž s tanečnicí-zlatokopkou). Díky Vickiinu břitkému zhodnocení jeho pozice si však záhy uvědomí, že špinavou prací pro Ricka vlastně dělá totéž, co ona, a dojde mu, jak moc mají společného. A tak po jejím boku začne směle rozpouštět svou zahořklost vůči ženám.

Krize přichází, když se Tommy po měsících harmonického vztahu s andělskou Vicki rozhodne od Rica odejít a začít pracovat čestně. Mocný Rico Tommyho, kterého i navzdory jejich přibližně stejnému věku doteď bral jako vlastního syna, zahání do kouta vyhrůžkami o fyzickém ublížení Vicki. Situace se ještě víc vyostří, když je Tommy zatčen za údajné uplácení poroty při soudním líčení, ve kterém obhajuje jednoho z vražedných gangsterů Ricova klanu. Rico od něj ve strachu dává ruce pryč a stejně tak vystrašený Tommy odmítá proti němu vypovídat. Než zasáhne nebojácná Vicki a všichni jsou v závěru konfrontováni, během něhož Lee J. Cobb nezapomenutelně operuje se zmiňovanou kyselinou.

Přestože Party Girl postrádá pro Rayovo dílo tolik příznačnou společenskou kritiku, můžeme ho bez obav považovat za jeho osobité dílo. Opět mu totiž vévodí oblíbený svár mezi dominantní otcovskou figurou (Rico) a postavou nevděčného syna (Tommy), který se proti němu rebelsky bouří. Stejně tak je opět propracovaná práce s barvou (zde především červenou, která je spojována s Vicki). Stylově pak - pro noir velice netypicky - zaujmou dvě taneční scény (Ray vždy chtěl natočit muzikál), které byly obecně trademarkem filmů se Cyd Charisse, jež byla v prvé řadě výtečnou tanečnicí (a pak až herečkou). Tyto scény jsou plně integrovány do příběhu - v první (viz video výše) tancem svádí Tommyho, v druhé (k vidění zde) ztělesňuje štvané zvíře, kterým se se stává poté, co Tommy Ricovi vyjádří své přání odejít.

Bez znalosti kontextu Rayovy tvorby může Party Girl někomu připadat jako "prázdná", že však Ray motivoval své herecké svěřence k vynikajícím výkonům, nemůže popřít nikdo. Pokud vás zaujme Cyd Charisse, vřele doporučuji její druhý noir, Tension (1950) Johna Barryho, kde ztělesňuje podobně andělsky laděnou postavu.

Režie: Nicholas Ray
Produkce: Joe Pasternak (Euterpe Productions)
Scénář: George Wells podle povídky Loe Katchera
Kamera: Robert Bronner
Hudba: Jeff Alexander
Střih: John McSweeney, Jr.
Hrají: Cyd Charisse, Robert Taylor, John Ireland, Lee J. Cobb, Kent Smith a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. října 1958

Odkazy
CSFD
IMDb
CSFD

Screaming Mimi (1958)

Screaming Mimi
USA, 1958, 78 min.

Než vnadná švédská blondýna Anita Ekberg oslnila filmové publikum ve Felliniho Sladkém životě (La Dolce Vita, 1960), natočila mj. tři snímky s americkým režisérem Gerdem Oswaldem, právě díky nimž vzbudila pozornost slavného italského tvůrce. Nejprve noirový western Valerie (1957), poté komedii Pařížské prázdniny (Paris Holiday, 1958) a nakonec klasický noir Screaming Mimi (1958). Ve všech ztvárnila smyslnou femme fatale, která to svým mužským protějškům pěkně zavaří..

Ve Screaming Mimi hraje Ekberg exotickou, psychicky narušenou tanečnici, která svým sex-appealem zamotá hlavu každému muži, který se k ní přiblíží. Nejprve uprchlého psychopata, který ji v úvodu filmu přichází s nožem v ruce zavraždit, zatímco se sprchuje ve venkovní sprše (každému musí naskočit Hitchcockovo Psycho, které tato scéna krásně předjímá), poté nevlastního bratra, který je násilnému činu svědkem, a jenž vražedného maniaka zastřelí, následkem čehož je posedlý vytvářením sošek své nahé, křičící sestry (nazývá je "screaming Mimi") za účelem zahnat myšlenky na tento otřesný zážitek. Dalším mužem, který je Virginií okamžitě okouzlen je doktor Greenwood z léčebny, kam je traumatizovaná tanečnice po úvodním vražedném incidentu umístěna. Je jí natolik uchvácen, že se po jejím propuštění vzdává své kariéry, aby jí mohl dělat manažera. Oba změní identitu - z doktora Greenwooda se stává Mr. Green a Virginia se svým silně erotickým číslem vystupuje jako Yolanda Lange v nočním klubu příznačně nazvaném "El Madhouse", kde se do ní zamiluje reportér Bill Sweeney...

Nebyl by to noir, kdyby tu nedošlo k vraždě a následnému pátrání po záhadném vrahovi. Podezřelých je celá řada a k tomu se objevuje hned několik fetišistických nahých sošek, co mají s násilným zločinem co do činění. Navíc femme fatale Anity Ekberg je opravdu hodně zajímavá, částečně i proto, že její postava působí, jakoby byla celou dobu na tripu. Neustále (často za doprovodu osobního strážce-psa) tápe kolem jako zhypnotizovaná či v polospánku - James Ursini ji trefně přirovnává k Cesarovi z Wieneho Kabinetu doktora Caligariho (1920). (1) 

Jedním z dalších důvodů, proč Oswaldův snímek vidět, je kromě vcelku překvapivého rozuzlení i nehorázně směšná parafráze slavného tance Gildy za doprovodu písně "Put the blame..". Nezpívá a netančí ji ovšem Anita, ale jedna z dalších zdejších "umělkyň", přičemž má kolem sebe omotané boa z jakýchsi hnusných bílých ocasů, z výstřihu si vytahuje dlouhý průsvitný šátek a ten její výraz... must-see. Zajímalo by mě, zda to mysleli vážně. Asi jo.

(1) viz URSINI, James, SILVER, Alain, WARD, Elizabeth, PORFIRIO, Robert. Film Noir: The Encyclopedia. New York : Overlook Duckworth, 2010, str. 257.

Režie: Gerd Oswald
Produkce:  Harry Joe Brown a Rober Fellows (Sage Productions)
Scénář: Robert Blees podle románu Fredrica Browna
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: Mischa Bakaleinikoff
Střih: Gene Havlick
Výprava: Carey Odell
V hlavních rolích: Anita Ekberg, Philip Carey, Gypsy Rose Lee, Harry Townes,

Distribuce: Columbia
Premiéra: 8. srpna 1958

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Lineup (1958)

Lineup
USA, 1958, 86 min

Don Siegel, ikona akčního žánru, během svého působení na režisérské stoličce prostřídal snad všechny tvrďáky jednotlivých dekád - Roberta Mitchuma, Steva McQueena, Lee Marvina i Clinta Eastwooda. Ve stylové detektivce Lineup však objevil psychopatického Eliho Wallacha.

Film vznikl na základě stejnojmenné televizní pocedural (jitko?) série, která běžela na CBS v letech 1954 - 1960. Jedna z půlhodinových epizod posloužila jako základ devadesátiminutovému pátrání v ulicích San Francisca, ve kterém Inspektor Al Quine (Emile Meyer) a poručík Ben Guthrie (Warner Anderson) řeší případ pašování heroinu na ose Hong Kong - Frisco. Děj filmu je serialovým způsobem předvídatelný a zpočátku se zaměřuje jen na detektivy a hlavního podezřelého. Ve dvacáté minutě do děje vstoupí skoro nejlepší duo zabijáků černobílé éry - vyšinutý Dancer (Eli Wallach) a jeho partner Julian (Robert Keith). Don Siegel tak poprvé předvede, že stylové dvojice umí. Později svou pozici potvrdí v remaku Siodmakových Killers a kriminálce Madigan.

Stylem se Lineup drží svého televizního základu - většina filmu se odehrává v exteriérech San Franciska a kamera si zakládá na jednoduchosti (což není na film z padesátých let příliš překvapivé). A v jednoduchosti je síla, obzvlášť když jí má na svědomí někdo, po jehož hvězdě se můžete projít na Hollywoodské Walk of Fame (kamera - Hal Mohr).

Warner Anderson hrál už v seriálu, Dancera a Juliana dopsal až Stirling Silliphant (In the Heat of the Night, 5 against the house), kterého podezřívám i z tvorby všudypřítomného napětí. Dvojice hitmanů je zajímavá (Julian si zapisuje do deníčku poslední věty svých obětí), přestože Wallach samotný nedosahuje kvalit jahodového krále Cagneyho.

Díky popření typické noirové stylizace známé ze čtyřicátých let nelze Lineup považovat za noir, ačkoliv se daného žánru dotýká. Stylově spíše předchází detektivkám ze sedmdesátek, což s sebou přináší tvrdé zacházení s ženskými charaktery, absolutně necitlivé zabijáky, působivé vraždy a automobilovou honičku. Několik scén připomíná starší noiry, ať už jde o scénu s vozíčkářem, nebo závěrečný skvěle vypadající pád. Společně s Bullittovým případem nejlepší kriminálka ze San Francisca.

Režie: Don Siegel
Produkce: Jaime Del Valle
Scénář: Stirling Silliphant
Kamera: Hal Mohr
Střih: Al Clark
Hudba: Mischa Bakaleinikoff
Hrají: Eli Wallach, Robert Keith, Richard Jaeckel a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 11. června 1958

Odkazy:
CSFD
IMDb

Murder by Contract (1958)

Murder by Contract
USA 1958, 81 min.

Jedno z nejzásadnějších noirových B-movies vzniklo během sedmi únorových dní roku 1958. Hlavním obdivovatelem a popularizátorem tohohle zapadlého nízkorozpočťáku je Martin Scorsese, který ho neúnavně zmiňuje v rozhovorech, zařazuje do seznamů Guilty Pleasures i otevřeně cituje ve svých filmech (viz tréninková scéna Taxi Drivera).

Roku, kdy Wellesův Touch of Evil oficiálně uzavřel jednu kapitolu noiru, odstartovalo Lernerovo Murder by Contract něco, co mělo přijít až mnohem později...

Claude (Vince Edwards) se rozhodne stát nájemným vrahem z téměř romantické pohnutky v podobě vysněného domku u Ohio River, na který si chce vydělat. Je najatý na vraždu korunního svědka v procesu proti svému zaměstnavateli a vypraví se do slunného L.A.. Svědek se však ukáže být svědkyní a problém je na světě. Řečeno slovy Clauda: ”I don’t like women. They don’t stand still. When they move, it’s hard to figure out why or wherefore. They’re not dependable. It’s tough to kill somebody who’s not dependable.”

Lernerovi díky nedostatku peněz nezbylo, než se soustředit na to opravdu důležité - divák není rozptylován vizuálními hrátkami a chytlavá minimalistická hudba Perryho Botkina na sebe nestrhává pozornost (a její variace je pro změnu ke slyšení v Departed).

Film se stal kultem především pro svou odlišnost od noirů 50. let. Claude je více než hrdinou klasického období předobrazem chladných hitmanů z nekorektních šedesátek a sedmdesátek (Get Carter, Killers, Le Samourai) a vyvrcholení jeho osudu přináší více otázek, než je běžné. Na filmu spolupracovalo několik znamých jmen v čele s dvorním Peckinpahovým kameramanem Lucienem Ballardem a Benem Maddowem (Asphalt Jungle), který se podílel na scénáři.

Ačkoliv tu Murder by Contract vychvaluju, musím přiznat, že je zábavnější sledovat jeho vliv na pozdější filmy, než film samotný. Ale i tak - na béčko docela slušný výkon.

Režie: Irving Lerner
Produkce: Leon Chooluck
Scénář: Ben Simcoe za pomoci Benem Maddow
Kamera: Lucien Ballard
Hudba: Perry Botkin Jr.
Střih: Carlo Lodato
Hrají: Vince Edwards, Phillip Pine, Herschel Bernardi
Distribuce: Orbit Productions
Premiéra: December 1958

Odkazy:
IMDB
CSFD