USA, 1947, 101 min
Robert Montgomery se během třicátých let objevil v desítkách filmů, až do roku 1946 však neměl s noirem nic společného. Toho roku natočil svůj první film Lady in the Lake, ve kterém se obsadil do typicky Bogartovské role a celý film nasnímal z 1st person pohledu. V roce 1947 naštěstí podobný experiment nezopakoval a v roli tvrďáka zůstal. Ride the Pink Horse, ač natočen normálně, normální vůbec není. Hlavní hrdina vystoupí z autobusu v pohraničním městečku San Pablo v luxusním tříminutovém záběru, ale jakmile opustí prostor nádraží, spustí se lavina podivností.
Montgomeryho mexický panoptický mikrokosmos člověka buď naštve, nebo nadchne. Žádný charakter není normální - máme tu podivnou místní dívku (Wanda Hendrix), která pochází z vesnice, kde je led vzácný, rozdává ochranné amulety a polovinu filmu upírá pohled kamsi za hrdinovo levé ucho. Také vidí do budoucnosti a hlavní hrdina Lucky Gagin jí přezdívá Sitting Bull. Je tu agent FBI, bodrý chlápek od kolotočů Pancho, krásná a vražedná femme fatale a záporák s naslouchátkem.
Motivace i chování postav jsou přinejmenším pochybné (nejmarkantnější asi na nedoslýchavém Franku Hugovi, který je Gaginem vydírán, z nepochopitelných důvodů mu nechce zaplatit a snaží se ho ztrapnit). Gagin je místy drsný jak Marlowe a místy racionální jak emocionálně nestabilní puberťačka (zaplacení panáků celé hospodě, podivný smích, finále). Navíc to vypadá, že má kodex cti, do jehož tajů jsem nepronikla ani napodruhé. V příběhu se objevují řeči o válce a v San Pablu probíhá fiesta, která nehraje žádnou roli (a já se těšila na finálovou honičku v průvodu). Celá ta nesmyslnost filmu začíná vlastně už jeho názvem a já mám velmi silné nutkání přečíst si pro porovnání stejnojmenou knihu Dorothy B. Hughes. Prozatím zůstanu u své nepotvrzené teorie, že se film od knihy odchýlil víc než dost. Román byl znovu zpracován roku 1964 Donem Siegelem jako The Hanged Man, tentokrát však v barvě a pro obrazovky televizí.
Tříminutový záběr beze střihu už jsem zmínila, za povšimnutí stojí ještě dokonalá kolotočová scéna, kdy je kamera upevněna na točící se kolotoč a my společně s jezdícími dětmi sledujeme mlácení bezmocného Pancha. Vůbec po technické stránce není co vytknout, Montgonery je dobrý režisér a vizuál je krásně noirově stylizovaný, což ještě podtrhuje mimóznost příběhu.
Montgomery v hlavní roli je relativně přesvědčivý, ale na špičku nemá. Nicméně mám radost, že je v Mexiku konečně někdo jiný, než Mitchum. Fred Clark je jako Frank Hugo boží (Sheldrake v Sunset Blvd.) a Andrea King jako občasně se objevující femme fatale kolem sebe šíří dokonalou auru nedotknutelnosti. A aby toho nebylo málo, Thomas Gomez byl z nějakého bizarního důvodu za svou roli poloretardovaného kolotočáře nominován na oscara.
Ride the pink horse má kultovní potenciál, pocit nepochopení je v jeho případě hlavní klad a závěrečný twist divákův zmatek ještě umocní.
Montgomeryho mexický panoptický mikrokosmos člověka buď naštve, nebo nadchne. Žádný charakter není normální - máme tu podivnou místní dívku (Wanda Hendrix), která pochází z vesnice, kde je led vzácný, rozdává ochranné amulety a polovinu filmu upírá pohled kamsi za hrdinovo levé ucho. Také vidí do budoucnosti a hlavní hrdina Lucky Gagin jí přezdívá Sitting Bull. Je tu agent FBI, bodrý chlápek od kolotočů Pancho, krásná a vražedná femme fatale a záporák s naslouchátkem.
Motivace i chování postav jsou přinejmenším pochybné (nejmarkantnější asi na nedoslýchavém Franku Hugovi, který je Gaginem vydírán, z nepochopitelných důvodů mu nechce zaplatit a snaží se ho ztrapnit). Gagin je místy drsný jak Marlowe a místy racionální jak emocionálně nestabilní puberťačka (zaplacení panáků celé hospodě, podivný smích, finále). Navíc to vypadá, že má kodex cti, do jehož tajů jsem nepronikla ani napodruhé. V příběhu se objevují řeči o válce a v San Pablu probíhá fiesta, která nehraje žádnou roli (a já se těšila na finálovou honičku v průvodu). Celá ta nesmyslnost filmu začíná vlastně už jeho názvem a já mám velmi silné nutkání přečíst si pro porovnání stejnojmenou knihu Dorothy B. Hughes. Prozatím zůstanu u své nepotvrzené teorie, že se film od knihy odchýlil víc než dost. Román byl znovu zpracován roku 1964 Donem Siegelem jako The Hanged Man, tentokrát však v barvě a pro obrazovky televizí.
Tříminutový záběr beze střihu už jsem zmínila, za povšimnutí stojí ještě dokonalá kolotočová scéna, kdy je kamera upevněna na točící se kolotoč a my společně s jezdícími dětmi sledujeme mlácení bezmocného Pancha. Vůbec po technické stránce není co vytknout, Montgonery je dobrý režisér a vizuál je krásně noirově stylizovaný, což ještě podtrhuje mimóznost příběhu.
Montgomery v hlavní roli je relativně přesvědčivý, ale na špičku nemá. Nicméně mám radost, že je v Mexiku konečně někdo jiný, než Mitchum. Fred Clark je jako Frank Hugo boží (Sheldrake v Sunset Blvd.) a Andrea King jako občasně se objevující femme fatale kolem sebe šíří dokonalou auru nedotknutelnosti. A aby toho nebylo málo, Thomas Gomez byl z nějakého bizarního důvodu za svou roli poloretardovaného kolotočáře nominován na oscara.
Ride the pink horse má kultovní potenciál, pocit nepochopení je v jeho případě hlavní klad a závěrečný twist divákův zmatek ještě umocní.
Režie: Robert Montgomery
Produkce: Joan Harrison
Scénář: Ben Hecht podle románu Dorothy B. Hughes
Kamera: Russell Metty
Hudba: Frank Skinner
Střih: Ralph Dawson
Hrají: Robert Montgomery, Wanda Hendrix, Andrea King, Thomas Gomez, Fred Clark
Distribuce: Universal Studios
Premiéra: 8. října 1947
Odkazy:
CSFD
IMDb
