Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

23. března 2019

M (1951)

M
USA, 1951, 88 min.


M amerického režiséra Josepha Loseyho bývá často označováno za zbytečný remake geniálního originálu Fritze Langa z roku 1931. Na vině má podle všeho být nefungující kvazidokumentaristická stylizace i slabé herecké obsazení v čele s Davidem Waynem, kterému sice nelze upřít snahu, ale působivosti Petera Lorreho zdaleka nedosahuje. Po dlouho odkládaném zhlédnutí snímku musím s takovým příkrým verdiktem nesouhlasit. Loseyho verzi možná nelze označit za mistrovské dílo, ale nepochybně disponuje množstvím kvalit, které jí umožňují, aby obstála sama o sobě. 


Příběh amerického remaku věrně následuje německý originál a zaměřuje se na paralelní snahu policie a kriminálního podsvětí dopadnout nebezpečného vraha malých dětí. Dějiště je však přesunuto z Berlína 30. let do soudobého Los Angeles, což z filmu dělá pozoruhodnou alegorii na politicko-společenské dění poloviny 20. století a zejména protikomunistický hon na čarodějnice. Film zdařile vykresluje atmosféru strachu a paranoie (každý, kdo osloví osamělé dítě na ulici, se automaticky stává podezřelým) a dotýká se motivu morální ambivalence, kdy se stírají rozdíly mezi strážci zákona, zločinci a oběťmi. Nechci ve výkladu zacházet příliš daleko a tvrdit, že Losey připodobňuje hon na skutečné nebo domnělé komunisty k pronásledování dětského vraha (to by příliš nedávalo smysl), nicméně film jednoznačně čerpá z dobové atmosféry a (podobně jako Langova verze) pokládá nepříjemné morální otázky. 

Pro Loseyho se jednalo o velmi osobní projekt. Sám byl antikomunistickou kampaní postižen do té míry, že musel zanedlouho po dokončení snímku (a umístění svého jména na černou listinu) opustit USA a začít odznova v Británii, kde později navázal úspěšnou spolupráci s dramatikem Haroldem Pinterem. Na filmu se ale podíleli i další tvůrci, kteří se v období mccarthismu stali nežádoucími - například herci Howard Da Silva, Luther Adler a Karen Morley

Snímek se natáčel ve skutečných losangeleských lokacích a částečně uplatňuje prvky procedurálních kriminálek, které byly v USA po druhé světové válce populární. Přesto si myslím, že označení docu-noir není úplně na místě. Snímek se až příliš často vzdaluje docu stylu a dosahuje expresionističtějšího dojmu. Kamera Ernesta Laszla (D.O.A., později třeba Kiss Me Deadly) podle mě neusiluje vždy o navození realismu a i existující lokace (například ikonickou Bradbury Building, zábavní molo v Santa Monice) přetváří v symbolický prostor. Autorem výpravy v M byl Martin Obzina, který přibližně ve stejné době pracoval společně s Hugem Haasem na vytvoření ateliérové iluze moravské vesnice v Ženě bližního tvého (Thy Neighbor's Wife, v kinech uvedeno až v roce 1953). Na film dohlížel producent původní verze Seymour Nebenzahl, od roku 1933 působící nejdříve ve francouzském a poté v americkém exilu.


David Wayne jako vrah, který nedokáže kontrolovat své nebezpečné pudy, dostává zejména v závěru filmu hodně prostoru a skvěle se vyrovnává s vysokými nároky psychologicky komplexní postavy. Poslední scéna je zejména díky němu emocionálně působivá i intelektuálně podnětná. Howard Da Silva (např. The Blue Dahlia) dostal pro sebe netypicky roli klaďase a ztvárnil policejního inspektora Carneyho. Zmínku si zaslouží i Luther Adler, který se zhostil dojímavé (a nakonec tragické) postavy právníka zločineckého syndikátu potýkajícího se s alkoholismem.

Americké M bylo dlouho dostupné jen ve špatné obrazové verzi, ale dnes je díky francouzskému vydavateli k mání i na blu-ray disku. Ideální příležitost přiznat tomuto dlouho opomíjenému snímku místo, které mu v noirové filmografii právem náleží.

Režie: Joseph Losey
Produkce: Seymour Nebenzahl (Superior Pictures)
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Michel Michelet
Výprava: Martin Obzina
Střih: Edward Mann
V hlavních rolích: David Wayne, Howard Da Silva, Martin Gabel, Luther Adler, Raymond Burr a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: březen 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

25. února 2019

The Pretender (1947)


Tentokrát si bere slovo náš vzácný host a dlouholetý podporovatel Michal Šmajda:

The Pretender
USA, 1947, 69 min

Režisér W. Lee Wilder, o dva roky starší brat slávneho Billyho (noiristom nemusíme akcentovať, že sa postaral o kanonické filmy noir ako Double Indemnity, Sunset Blvd. či Ace in the Hole), bol známy najmä tým, že sa v 50tych rokoch špecializoval na nízkorozpočtové sci-fi produkcie. Začínal ako producent, keď cez svoju novozaloženú spoločnosť zastrešil vznik raných B titulov Anthonyho Manna: The Great Flamarion (1945) a Strange Impersonation (1946). Vzápätí na to režijne debutoval s malým štúdiovým noirom The Glass Alibi (1946). O rok neskôr už spojil sily s kameramanom maďarského pôvodu Johnom Altonom, ktorý mal v tom čase za sebou práce na žánrovo rozmanitých dielach: komédiách, muzikáloch, dobrodružných filmoch, mysterióznych thrilleroch či vojnových dielach.


V druhej polovici 40tych rokov, v čase vrcholiaceho noirového cyklu, sa z Altona stal noirový kameramanský kráľ a.k.a. ten, čo „maľuje svetlom“ v tme. Zaujímavosťou je, že podľa všetkého tu ide o jeho úplne prvý počin v noirovom teritóriu, a to tesne pred tým, ako započal plodnú spoluprácu so spomínaným Mannom (T-Men, Raw Deal, He Walked by Night, Reign of Terror, Border Incident). Svoje kameramanské vrcholy zažil aj v ďalších vizuálne expresívnych, noirových tituloch ako The Amazing Mr. X (1948), The Crooked Way (1949) či The Big Combo (1955), ktorého finále v hangári je pre ikonografiu filmu noir zcela zásadné. (1) A práve vďaka Altonovi je Wilderov The Pretender zaujímavá voľba a pre pravých noiristov asi aj povinnosť.

Príbeh sleduje Kennetha Holdena (presvedčivý Albert Dekker), investičného bankára, ktorý spreneverí nemalú čiastku peňazí svojej vysoko postavenej klientky a zároveň dobrej rodinnej známej Claire Worthington (Catherine Craig). V snahe zakryť svoj podvod sa inak atraktívnu mladú ženu rozhodne požiadať o ruku. S poľutovaním ale zisťuje, že je zaľúbená do mladého doktora, s ktorým sa už stihla zasnúbiť. Aby naplnil svoje plány, objedná si u prostredníka – pochybného majiteľa klubu Korrina (skvelý Alan Carney), vraždu svojho soka. Medzitým si však Claire ponuku rozmyslí, doktora pošle k vode (o jej trucovitom, až divnom konaní voči nemu sa dá diskutovať) a svoje definitívne „áno“ povie Holdenovi. Osud sa mu naklonil, no na lepšie časy rozhodne nesvitá.

Zaskočený finančník musí teraz svoju objednávku na poslednú chvíľu odvolať. Veci sa aj naďalej komplikujú a on zrazu nie je schopný stretnúť sa s Korrinom, ani skontaktovať neznámeho hitmana. Prepadá zúfalstvu a paranoji. Ako to už pri týchto malých, B-čkových noiroch býva, scenár pracuje s viacerými naivnými predpokladmi. Okrem Clairinho nepochopiteľného rozhodnutia, Holden navyše nepozná meno človeka, ktorého chce odstrániť. Jeho zadanie iba vraví, že obeťou má byť snúbenec a budúci manžel novinami ostro sledovanej ženy. Určiť jeho identitu majú hitmanovi až noviny informujúce o svadbe. Fakt, že sa ním stáva napokon on samotný a jeho pohľad do ranných novín na vlastnú fotografiu sú pritom kľúčové momenty dramatizácie a začiatok jeho sebadeštruktívnej paranoje. 

Spomenuté príbehové zjednodušenia musíme týmto malým noirom jednoducho odpustiť. Čo sa však už prehliada ťažšie, je chybička, na ktorú som natrafil na začiatku finále, odohrávajúceho sa od začiatku do konca výhradne v noci, s výnimkou jedného krátkeho záberu pochádzajúceho evidentne omylom z bieleho dňa (Holdenov panický výjazd z garáže). Ako to mohli v strižni prehliadnuť, zostáva záhadou... Nič to ale nemení na výborne gradujúcom príbehu (podporenom atmosférickou, priam duchárskou hudbou) a samotnom vyvrcholení s poriadne trpkou, ironickou pointou.

Kamera Johna Altona excelentne vystihuje duševné stavy hlavnej postavy. Obľúbené sú tu jej nájazdy na Holdenovu zamyslenú tvár (a následne odjazdy) sprevádzané jeho úsporným voice-overom a typickým, low-key nasvietením. Alton ďalej bohate pracuje s ostrými tieňmi na stenách, interiérovými lampami ako jediným zdrojom svetla a so všadeprítomnými tieňmi žalúzii, ktoré tlmočia pocity hrdinovej paranoidnej stiesnenosti, neskôr doslova jeho uväznenia. Práca s čoraz tmavšou mizanscénou vrcholí, keď sa Holden zdržiava celé dni vo svojej zamknutej izbe a čakajúc neznámeho vraha, vyzerá cez okno.


Tak si to zhrňme: Wilder, Mann, Alton. Tri pojmy, pri ktorých musí spozornieť každý noirový fanúšik. Wilder síce nie velikán Billy, ale jeho brat. Mann síce s týmto projektom nemal nič spoločné, ale Wilder sa z jeho ranej tvorby z perspektívy producenta evidentne čo-to priučil. A v neposlednom rade tu máme Altona a jeho entrée do čierneho univerza (po tejto snímke nakrútil práve s Mannom v rokoch 1947-1949 až päticu filmov), ktorému otiskol tú špecifickú a vycibrenú, temnú estetiku, s akou bude film noir navždy spájaný. Toto je predovšetkým jeho film. Ak budete schopní príbehu odpustiť zjednodušenia a drobné diery v scenári, naplno si vychutnáte štylizovanú obrazovú stránku a atmosféru paranoje.

(1) Paradoxom je, že Alton získal svojho jediného Oscara spolu s Alfredom Gilksom za nasnímanie muzikálu Američan v Paríži (1951), kam šikovne „prepašoval“ svoje noirové cítenie.

Réžia a produkcia: W. Lee Wilder
Scenár: Don Martin, Doris Miller
Kamera: John Alton 
Hudba: Paul Dessau
Výprava: Frank Paul Sylos
Hrajú: Albert Dekker, Catherine Craig, Charles Drake, Alan Carney a ďalší

Distribúcia: Republic Pictures
Premiéra: 11. august 1947

Odkazy

31. ledna 2019

V patách Třetímu muži

Jen málokterý film je tak úzce provázaný se svým dějištěm a místem natáčení jako Třetí muž (The Third Man, 1949) s Vídní. Už je to dávno, co jsme zde na Film Noir Blogu publikovali tip na návštěvu Muzea Třetího muže, které ve Vídni provozuje nadšený sběratel Gerhard Strassgschwandtner. Dnes k němu přidáváme další doporučení, které byste měli zakomponovat do příští návštěvy rakouské metropole. 

Jde o komentovanou pěší prohlídku po místech, která jsou s natáčením filmu a jeho příběhem spojená. Tour s touto náplní má v nabídce více vídeňských společností. My jsme s manželkou podle uživatelských recenzí na Viator zvolili variantu organizovanou firmou Vienna Walks + Talks a nelitovali jsme. Rodinný podnik před lety založila Brigitte Timmermann, která platí za přední autoritu na vídeňskou historii, a přestože prohlídku nevedla sama, dostalo se nám velmi zasvěceného výkladu od její dcery Barbary. (S Brigitte se i přesto můžete setkat: pro blu-ray vydání filmu připravila bonusový materiál v podobě interaktivní mapy Vídně s video vstupy ke všem klíčovým lokacím.)

Prohlídka začala tam, kde celý film končí - u kanálu. Nedostali jsme se sice dovnitř - z praktických důvodů i proto, že většina scén ze závěrečné sekvence se natáčela v sheppertonských ateliérech -, ale mohli jsme alespoň z dálky (a sucha) nahlédnout do stovky kilometrů dlouhého, spletitého podzemního bludiště, které se pod Vídní nachází. Naše kroky potom směřovaly k dalším ikonickým místům ve starém městě, včetně Hotelu Sacher nebo domů, ve kterých ve filmu přebýval Harry Lime (Orson Welles) a jeho milenka Anna Schmidt (Alida Valli). Během pravidelných zastávek nás Barbara seznamovala nejen s produkční historií filmu (od prvotního nápadu až po jeho realizaci a přijetí), ale i s dramatickou historií města po druhé světové válce, která je pro Třetího muže tak zásadní a tvoří mnohem víc než pouhý ilustrativní background. Jak se ukázalo, všechno souvisí se vším a upomínky na Třetího muže jsou ve Vídni rozesety téměř za každým rohem.

Vídeňský kanál - konec filmu a začátek prohlídky.

Barbara byla zábavná a erudovaná průvodkyně a její angličtina byla bezchybná. Tour trvala asi dvě hodiny a za tu dobu jsme prošli většinu klíčových lokací z filmu. Nedostali jsme se pouze k ruskému kolu v Prateru a na hřbitov - tam se musí zájemci vydat sami. Celá procházka byla zakončena milým překvapením - v útrobách jednoho obchodu nás přivítala hudebnice s citerou a přehrála nám slavnou melodii, která se musí zapsat do paměti každému, kdo Třetího muže někdy v životě viděl. 

Kiosek? Kdepak - jde o "tajný" vstup do kanalizačního systému.
Opravili fasádu, sundali mříže z oken, ale vchod, ve kterém se ve filmu poprvé objeví Orson Welles jako Harry Lime stále bezpečně poznáte. 

Pokud budete mít cestu do Vídně, nenechte si prohlídku ujít. Dá se to zvládnout i v mrazu a s malým dítětem - naším "třetím mužem" byl čtyřměsíční syn Sebastian, který všechno nádherně prospal a probral se až s prvními tóny hudebního motivu Harryho Limea.

Pozn.: Je to vysoce nepravděpodobné, ale pokud jste Třetího muže neviděli, doporučuji vyčkat až do Vídně a zajít si do Burgkino (Opernring 19), které tuto noirovou klasiku promítá minimálně třikrát týdně. Tamtéž si můžete zakoupit stylové triko s filmovým motivem, které vám budou všichni závidět. 

V nabídce artového Burgkino nechybí pravidelné projekce Třetího muže.

3. prosince 2018

Olomouc opět zažije Ozvěny Noir Film Festivalu


-->
Opět po roce budou moci filmoví nadšenci z Olomouce zhlédnout vybrané snímky, které ve svém programu uvedl letošní Noir Film Festival. Již tradiční čtyřdenní přehlídka zaměřená na fenomén filmu noir se tento rok již pošesté uskutečnila koncem srpna na hradě Křivoklát. Návštěvníci olomouckého kina Metropol, které bude Ozvěny Noir Film Festivalu ve čtvrtek 6. 12. 2018 hostit, uvidí dva snímky korespondující s hlavním tématem letošního ročníku NFF, vězeňským noirem. Obě projekce lektorským úvodem doplní dramaturgové NFF Jana Bébarová a Milan Hain, absolventi Katedry divadelních, filmových a mediálních studií na FFUP v Olomouci. 

Zástupcem amerického filmu noir bude snímek V kleci (Caged, 1950), jeden z nejpozoruhodnějších „ženských filmů“ klasického Hollywoodu. Detailně líčí drsné prostředí věznice pro ženy a nelítostnou charakterovou proměnu devatenáctileté Marie Allen, která se sem dostává za podíl na ozbrojené loupeži naplánované jejím manželem. Scenáristka Virginia Kellogg v rámci přípravy provedla rozsáhlý výzkum, který zahrnoval i pobyt ve čtyřech amerických káznicích pro ženy. Zatímco ve třech pozorovala dění z bezpečí spolu s dozorkyněmi, ve čtvrté se nechala propašovat do cely mezi trestankyně a podle informací v dobovém tisku s nimi strávila dva týdny. Zaslouženě byla za své úsilí nominována na Oscara. Zbývající dvě nominace si připsaly herečky Eleanor Parker v roli Marie Allen a Hope Emerson jako všemi obávaná dozorkyně se sadistickými sklony.

Noirově temný bude i československý snímek Pasťák (1968) z pražského nápravně výchovného ústavu pro mládež, kam na pozici vychovatele nastupuje mladý učitel (Ivan Vyskočil). V rámci národní kinematografie výjimečné drama evokující syrovou vězeňskou atmosféru natočil Hynek Bočan, jenž letos v dubnu oslavil kulaté 80. narozeniny. Pro svou „přílišnou pravdivost“ a odhalování morálního rozkladu socialistické instituce byl Pasťák mezi problematickými tituly 60. let, jež zamířily do trezoru a uvedeny v kinech mohly být až po roce 1989.


Čtvrtek 6. 12. 2018, kino Metropol
17:30 Pasťák (1968; 91 min.) - vstupenky k zakoupení zde
20:00 V kleci (1950; 96 min.) - vstupenky k zakoupení zde

Více informací o festivalu najde na webu / Facebooku / Twitteru.

15. července 2018

Repeat Performance (1947)

Repeat Performance
USA, 1947, 92 min.

Stejný nebo podobný výjev je všem fanouškům filmu noir důvěrně známý: nad bezvládným tělem oběti se sklání pachatel se zbraní v ruce, který teprve s odstupem několika vteřin začíná domýšlet veškeré důsledky svého činu. V tomto případě je onou obětí zkrachovalý dramatik se sklony k alkoholismu Barney a vražedkyní jeho manželka a úspěšná divadelní herečka Sheila. Místo aby následoval očekávaný flashback, který by objasnil příčiny jejich sporu a motiv vraždy, však následuje něco trochu jiného: Sheila si tolik přeje vrátit čas zpět a prožít poslední rok znovu, až jí to nějaká vyšší síla umožní. Je 1. ledna 1946 brzy po půlnoci a Sheila dostává příležitost napravit chyby posledních dvanácti měsíců. Podaří se jí to, nebo bude osud trvat na svém?

Napětí v Repeat Performance je založeno právě na tom, zda a případně jak moc se bude nová realita Sheilina života lišit od té předchozí. Na rozdíl od pozdějších, narativně sofistikovanějších filmů založených na podobném principu časové smyčky (Na Hromnice o den více, Zdrojový kód atd.) nám není umožněno většině událostí - s výjimkou vyvrcholení během silvestrovského večera - přihlížet opakovaně, nicméně základní osnovu toho, co se událo, se dozvídáme z dialogů. Nejde tedy tolik o promyšlenou narativní hříčku jako spíše o úvahu nad rolí osudu v našich životech, což je ostatně velmi častý noirový motiv. 

Aby se tvůrci pojistili, že divák porozumí inovativnímu konceptu (i když ne plně rozvinutému), využili v úvodu neosobního vypravěče, který nás uvádí do děje, nastoluje hlavní téma a později se hlásí ještě jednou, aby explicitně oznámil, že Sheilino přání se vyplnilo a "ona prožije starý rok ještě jednou." Dále již vypravěč do příběhu nevstupuje a hlavními nositeli myšlenek spojených s osudovostí v našich životech jsou postavy Sheily a jejího emocionálně nestabilního bratra Williama.


Když po chvíli efekt narativně svěžího uchopení látky poleví, stane se z filmu relativně rutinní vztahové drama. Nuda se však v mém případě nedostavila, a to zejména kvůli barvitě vykreslenému dekadentnímu prostředí uměleckých kruhů, kde není nouze o nevěru, žárlivost, intriky, nadměrné pití alkoholu, psychickou nevyrovnanost a nakonec ani o násilí a vraždu. Právě to z filmu dělá výborný příklad filmu noir, ačkoliv mezi kanonická díla samozřejmě nepatří. Jak uvádí David Bordwell, divadelní prostředí zároveň slouží jako motivace pro ústřední téma "přepisování" osudu, a tvůrci na dvou nebo třech místech vytvářejí explicitní paralely mezi Sheiliným restartem posledního roku života a revidováním textu divadelní inscenace, na které zrovna pracuje. (1)

Repeat Performance vzniklo v nezávislé produkci Bryana Foye, dřívějšího šéfa béčkové produkční jednotky u Warner Bros., a v režii Alfreda L. Werkera, který se o rok později podepsal pod svůj nejvýznamnější počin - procedurální krimi He Walked by Night (1948). Obsazení sice postrádá hvězdná jména, ale tváře Louise Haywarda (The Man in the Iron MaskHouse by the River), Joan Leslie (Vysoko v horách, Yankee Doodle Dandy) a Richarda Baseharta (zmiňovaný He Walked by Night nebo Fourteen Hours) by vám měly být alespoň povědomé. V roce 1989 se film dočkal televizního remaku pod názvem Turn Back the Clock.

(1) BORDWELL, David. Reinventing Hollywood: How 1940s Filmmakers Changed Movie Storytelling. Chicago: The University of Chicago Press, 2017, s. 359–360.

Režie: Alfred L. Werker
Produkce: Aubrey Schenck (Bryan Foy Productions)
Scénář: Walter Bullock podle románu Williama O'Farrella
Kamera: L. William O'Connell
Hudba: George Antheil
Výprava: Edward C. Jewell
Střih: Louis Sackin
V hlavních rolích: Louis Hayward, Joan Leslie, Virginia Field, Tom Conway, Richard Basehart a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 22. května 1947

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

26. června 2018

Za dva měsíce začíná 6. Noir Film Festival

Již za dva měsíce otevře hrad Křivoklát své hradby všem milovníkům filmu noir, kteří se zde opět sejdou na tematickém filmovém festivalu. Od 23. do 26. srpna 2018 uvede 6. ročník Noir Film Festivalu na čtyři desítky projekcí filmových klenotů nejen z klasické hollywoodské éry filmu noir 40. a 50. let minulého století, ale opět o něco více přiblíží evoluci tohoto atraktivního fenoménu napříč žánry, časem a geografickým prostorem. Návštěvníci se mohou těšit na napínavá dramata z vězení, rebelství Samuela Fullera, charisma Roberta Ryana, bojovnost Idy Lupino, emancipaci nových osudových žen, šílenství noirových psychopatů, temné příběhy ze severu Evropy a standard v podobě československé stopy a projektů HBO. 

PSYCHO NOIR 
V tematické sekci festival představí postavy duševně nevyrovnaných jedinců uchylujících se k brutálnímu násilí, které noirovému cyklu začaly dominovat v jeho pozdější fázi z konce 40. let a jejichž přehnané chování korespondovalo s vyhrocenou noirovou estetikou tohoto období. Tyto charaktery jsou spojené s několika výraznými hereckými tvářemi. Vedle Richarda Widmarka v roli vyšinutého zabijáka z Hathawayova Polibku smrti (Kiss of Death, 1947) a Roberta Ryana jako pomstychtivého válečného veterána z Násilného činu (Act of Violence, 1948) režírovaného Fredem Zinnemannem, festival poukáže i na méně známou tvář Lawrence Tierneyho jako chladnokrevného intrikána v brilantním noiru Roberta Wise Zrozen k zabíjení (Born to Kill, 1947) a chybět nebude ani James Cagney a jeho „top-of-the-world“ performance v Bílém žáru (White Heat, 1949) od Raoula Walshe

V návaznosti na PSYCHO NOIR bude ve Zvláštním uvedení promítnuto i mistrovské dílo Roberta Aldriche Co se vlastně stalo s Baby Jane? (What Ever Happend with Baby Jane?) z roku 1962, ve kterém se stárnoucí hollywoodské hvězdy Bette Davis a Joan Crawford představily v příběhu psychopatky par excellence a její sestry.



NOVÉ OSUDOVÉ ŽENY
Archetyp femme fatale, emancipované atraktivní ženy, která neváhá jít přes mrtvoly, když chce dosáhnout svých cílů, je snad divácky nejoblíbenějším aspektem filmu noir. S revizionistickým pohledem na klasické žánry, které mladí hollywoodští tvůrci přinesli v 70. letech minulého století, a s tehdejší proměnou filmové cenzury se obraz femme fatale začal modifikovat, a otevřela se tak celá škála nových možností jak vyprávět a kam směřovat noirové příběhy. Ukázkovým příkladem revize archetypu femme fatale je rané dílo bratří (dnes už sester) Wachowských Past (Bound, 1996), které nevypočitatelnou sílu ženského elementu znásobuje přítomností hned dvou osudových dam a v přidané hodnotě ji obohacuje o lesbický element. 

Obdobně nezničitelná je Ďábelská svůdkyně (The Last Seduction, 1994) v podání americké krásky Lindy Fiorentino ve filmu Johna Dahla a ve výčtu „nových femmes fatales“ nelze opomenout pavoučí ženu Matty Walker, nudící se manželku floridského boháče v podání mladé Kathleen Turner ve slavném neonoiru Žár těla (Body Heat, 1981) od Lawrence Kasdana. Současným objevem bude na festivalu promítaná Bílá orchidej (White Orchid, 2018), v níž Olivia Thirlby ztvárnila introvertní a stydlivou soukromou vyšetřovatelkou pátrající po stopách vražedného zločinu v Kalifornii. Snímek bude uveden v české premiéře. 



NOIROVÁ RETROSPEKTIVA SAMUELA FULLERA 
„Film je jako bojiště. Láska. Nenávist. Akce. Násilí. Smrt. Jedním slovem – emoce.“ 
To jsou hojně citovaná slova Samuela Fullera pronesená v Godardově filmu Bláznivý Petříček (Pierrot le fou, 1965), která výstižně definují i režisérovu čtveřici na NFF promítaných noirových titulů. Cenou za režii na festivalu v Benátkách oceněný Zátah na Jižní ulici (Pickup on South Street, 1953) uvede další psycho roli Richarda Widmarka coby newyorského kapsáře, který nevědomky ukradne mikrofilm s chemickým vzorcem, o nějž mají zájem komunističtí špióni. Herec Robert Ryan se představí ve své typické roli záporáka v barevném noiru z exotického Japonska s názvem Bambusový dům (House of Bamboo, 1955). S Psycho noirem bude korespondovat Chodba šoků (Shock Corridor, 1963) inspirovaná příběhem novinářky Nellie Bly, která na konci 19. století předstírala duševní chorobu pod záměrem napsat skandální odhalení o psychiatrické léčebně na Blackwell’s Island. Nahý polibek (The Naked Kiss, 1964) je naopak dramatem ze života napravené prostitutky s herečkou Constance Towers v hlavní roli. 



HOST FESTIVALU: SAMANTHA FULLER 
V rámci Zvláštního uvedení festival uvede celovečerní dokument Plný život Samuela Fullera (A Fuller Life, 2013), v němž řada režisérových obdivovatelů jako James Franco, William Friedkin, Wim Wenders, Tim Roth, Robert Carradine, Monte Hellman či Mark Hamill předčítá z jeho posmrtně vydaného životopisu A Third Face: My Tale of Writing, Fighting and Filmmaking (2002) plného inspirativních historek a fascinujících životních vzpomínek – včetně těch na osvobozování zajateckého tábora v Sokolově, na kterém se podílel jako člen americké vojenské armády v roce 1945. Tento velmi osobní snímek před lety natočila režisérova dcera Samantha Fuller (*1975), která vystupovala v otcových pozdních filmech a která v srpnu osobně zavítá na Křivoklát, kde uvede všechny otcovy filmy. 

Svou návštěvou letos NFF poctí i Jaromír Hanzlík, jenž bude zároveň i jedním z patronů 6. ročníku festivalu. Tvorbu herce, který letos oslavil 70. narozeniny, festival připomene projekcí tematické televizní adaptace románu Radovana Šimáčka Zločin na Zlenicích hradě (1971), která je do historických kulis zasazeným detektivním příběhem o vyšetřování vraždy šlechtice Oldřicha ze Zlenic. 

ČESKOSLOVENSKÝ NOIR 
Už pošesté je součástí programu NFF blok československých filmů, které se vyznačují noirovými charakteristikami – ať už jde o spletitou narativní strukturu, temný vizuální styl, archetypální postavy detektiva, ambivalentního antihrdiny a femme fatale nebo motivy vyšetřování a voyeurismu. Nejstarším titulem letošní kolekce je opomíjený film režiséra Václava Kršky Až se vrátíš… (1947) zasazený do nevlídného prostředí pražského činžovního domu. Do baru frekventovaného nenapravitelnými alkoholiky je situováno mistrovské drama Martina Friče Dnes naposled (1958). Po kladně přijatých „kalašovkách“ Vrah skrývá tvář (1966, NFF 2015) a Po stopách krve (1969, NFF 2014) organizátoři letos sáhli po kriminálce Strach (1963), která sérii s Rudolfem Hrušínským v roce 1963 odstartovala. A konečně slovenskou kinematografii a produkci bratislavské Koliby zastupuje detektivka klasického střihu Smrť prichádza v daždi (1965) s Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. 



Program festivalu bude zveřejněn 27. června. Ve stejný den bude zahájena rezervace festivalových pasů a vstupenek na adrese vstupenky@noirfilmfestival.cz. 

Všechny podrobnosti najdete na stránkách festivalu www.noirfilmfestival.cz. 

Další informace a novinky sledujte na sociálních sítích: 

22. dubna 2018

Prokletí nepláčou (1950)

The Damned Don't Cry
USA, 1950, 103 min.

I pět let po uvedení Mildred Pierce do kin studio Warner Bros. vytrvale čerpalo z popularity tohoto snímku a přivádělo na svět jeho méně či více povedené klony. Prokletí nepláčou na slavnou adaptaci románu Jamese M. Caina odkazují obsazením Joan Crawford do hlavní ženské role, retrospektivní strukturou vyprávění i kombinací kriminální zápletky s příběhem o společenském vzestupu. 

Crawford ve filmu ztvárňuje ženu v domácnosti, která se po tragické smrti syna rozhodne odejít od manžela a zajistit pro sebe materiální blahobyt, o kterém do té doby pouze snila. Během této snahy se ale zaplete s nesprávnými lidmi, což má neblahé následky nejen pro ni, ale i pro lidi kolem - zejména pro nevinného a dobromyslného účetního Martina Blackforda (Kent Smith), který na její popud začne pracovat pro gangstery. Vše vyvrcholí vraždou, která - protože jde o retrospektivně vyprávěný snímek - celý syžet uvede do pohybu.

obr. 1
Film je jednoznačně koncipovaný jako hvězdný vehikl pro Joan Crawford, která je centrálním bodem zápletky i hlavní atrakcí většiny záběrů. V průběhu filmu vystřídá několik okouzlujících kostýmů a její obličej dominuje nespočtu detailních pohledů (obr. 2 a 3). Zároveň si však můžeme klást otázku, jestli herečka nebyla na podobný typ rolí již příliš stará. Jak píše Stephen Harvey, "Crawford, která v té době již překročila čtyřicítku, není nikdy zcela věrohodná jako manekýna, jejíž laciný půvab si vysluhuje obdivné hvízdání od otupělých obchodníků. Tento nesoulad je ještě výraznější během jejího vášnivého románku s mnohem mladším Stevem Cochranem; scénář je napsán a zrežírován tak, jako by mezi nimi žádný věkový rozdíl ani nebyl /Crawford byla starší o jedenáct let/." (1)

obr. 2
obr. 3

Snímek Prokletí nepláčou je podle mě nejzáživnější ve své první polovině, kdy postava Joan Crawford prochází dramatickou proměnou, ztrácí veškeré okolky a proniká do zkaženého světa zločinu a podrazů. Její postava se mění i vizuálně - z nevzrušivé šedé myšky (obr. 4) ve svůdnou koketu obklopenou leskem a luxusem (obr. 5 až 7). Jistou paralelu vidím mezi touto narativní trajektorií a hollywoodským hvězdným systémem, který u svých hereček rovněž usiloval o vytvoření specifického hvězdného obrazu založeného na glamouru a spojení s drahými předměty. Výmluvná je také scéna, v níž hlavní postava odhazuje své občanské jméno Ethel Whitehead a začne si říkat Lorna Hansen Forbes - protože nové jméno lépe odráží dosažený společenský status. (Sama Joan Crawford se narodila jako Lucille Fay LeSueur, takže tento motiv jí musel být důvěrně známý.)

obr. 4
obr. 5
obr. 6
obr. 7
obr. 8 Společenský vzestup hlavní postavy ilustruje i kontrast prostředí - krajiny s ropnými věžemi, připomínající její původ...
obr. 9 ...a honosných soukromých sídel nebo vybraných klubů a restaurací, ve kterých najde zalíbení.
Film nakonec nedosahuje působivosti svého modelu, ač se o to tvůrci všemožně pokoušejí. Jestliže však Prokletí nepláčou selhávají jako seriózní hollywoodské melodrama po vzoru Mildred Pierce, mají pro mnoho fanoušků a fanynek nepopiratelnou hodnotu jako příklad campu, tedy estetické kategorie založené na přemrštěnosti a distanci od toho, co vnímáme jako realistické a přirozené. Přehnaná typizace postav, přepjaté herecké výkony i nepravděpodobné zvraty v zápletce nasvědčují, že právě toto by mohla být ta "správná" čtecí strategie.

(1) HARVEY, Stephen, Joan Crawford, New York: Pyramid Communications, 1974, s. 109.

Režie: Vincent Sherman
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)
Scénář: Harold Medford, Jerome Weidman
Kamera: Ted McCord
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: Robert Haas
Střih: Rudi Fehr
V hlavních rolích: Joan Crawford, David Brian, Steve Cochran, Kent Smith, Hugh Sanders a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 13. května 1950

Na DVD s českou podporou vydal MagicBox 7. října 2009.

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

12. března 2018

Noir Film Festival will screen Nordic and prison noirs and pay tribute to director Hynek Bočan

The admirers of rough Scandinavian detective films will be pleased by the news that the 6th year of Noir Film Festival, once again held at the royal Křivoklát Castle, will bring several dark stories from the production of Northern Europe countries in its program. The festival, now in preparation, will open its gates to the fans of the „black cinema” in the second half of August, namely from Thursday 23th to Sunday 26th August.


Nordic noir films and gloomy prison dramas

Festival visitors can look forward to real gems: programmers Jana Bébarová and Milan Hain added films to the NORDIC NOIR section that are unknown to the Czech viewers. In these 1940s and 50s productions from Denmark, Norway, Sweden and Finland, the viewers can see remarkable parallels with the contemporary Hollywood noirs and discover more or less apparent influences of the iconic films of the American cinema.

The next program section of the 6th year is concentrated on PRISON NOIR. The section will introduce one of the films of the distinctive film noir director Jules Dassin, whose legacy the film festival had commemorated in the past, namely by Night and the City (1950) and Rififi (1955). This year it will be his earlier film Brute Force (1947), which had been a significant landmark in the director’s career, because it was his first cooperation with an influential producer Mark Hellinger and his new acting discovery Burt Lancaster. Dassin’s prison drama excels with a stark social commentary and it can be viewed as a rough allegory of the Nazi regime through the character of a sadistic warden Munsey (played by the great Hume Cronyn).


A thrilling drama shot in the real prison locations will be offered in Riot Cell Block 11 (1954), for which director Don Siegel had engaged several unprofessional actors. These two masculine titles will have their counterpart in the dark female noir film Caged (1950), in which Eleanor Parker excels in one of her lifetime roles awarded at the Venice Film Festival. She plays a convict – victim, who is going through a fundamental change of character in the unrelenting environment of a jail. Similar emotional urgency is to be seen in the drama I Want to Live! (1958), in which Susan Hayward had played her Oscar role.

A tribute to the noir film stars

The acting icons of Classic Hollywood, which will be paid a tribute to this year by naming the festival’s main projection halls after them, will be actress and director Ida Lupino (1918–1995), who would have been 100 years old this year, and actor Robert Ryan (1909–1973). While you can remember Ida Lupino from Raoul Walsh’s They Drive by Night (1940) and High Sierra (1941), in which she had appeared alongside Humphrey Bogart, Robert Ryan is connected to a type of rude men with decided, xenophobic opinions and violent behavior.


Hynek Bočan celebrating his jubilee

Within the Czech “mark” the festival will commemorate the work of Hynek Bočan, who is going to celebrate his 80th birthday in April. The director, one of the patrons of the festival, visited Křivoklát in 2015 and 2017, as he was introducing a screening of a Czechoslovak-British film Třicet jedna ve stínu (Ninety Degrees in the Shade, 1965), on which he had worked as an assistant director to Jiří Weiss. He had significantly contributed to the Golden 60s of the Czechoslovak cinema with works like Nikdo se nebude smát (Nobody Will Laugh, 1965), a black comedy based on Milan Kundera’s novel, a film adaptation of Vladimír Páral’s novel Soukromá vichřice (Private Torment, 1967) or two films from 1968 that had been banned by the Communist party, Čest a sláva (Honour and Glory), a historical drama from the Thirty Years’ War, and Pasťák (The Borstal), situated in a Prague youth detention center. You can experience the rawness and rough claustrophobic atmosphere, which is close to the prison noir films introduced on the festival, at a special screening.

Křivoklát Castle Noir

This year the festival visitors are going to enjoy the screenings in five historical halls (for example in the Gothic Royal Hall and in the private chamber of Wenceslaus IV) and in Castle’s Upper Courtyard, where the main evening screenings take place. By popular demand, we negotiated the extension of these stylish screenings to another place – the northeastern walls.

For more information and news look at: