Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

28. srpna 2019

Mystery Street (1950)

Mystery Street
USA, 1950, 93 min.

Společnost MGM patřila k hollywoodským stálicím, ale po druhé světové válce se stejně jako mnoho dalších dostala do potíží. V červenci 1948 se novým šéfem produkce stal Dore Schary, jehož hlavním úkolem bylo obnovit důvěru publika ve filmy uvozené charakteristickým logem se řvoucím lvem. MGM se i nadále soustředilo na produkci únikových filmů (muzikálů nebo komedií), ale souběžně s tím se pustilo i do výroby závažnějších, společensky angažovaných snímků. 

Jedním z nich byl i pozoruhodný procedurální noir Mystery Street (pracovní název Murder at Harvard), v němž policejní důstojník portugalsko-amerického původu Peter Moralas (Ricardo Montalban) vyšetřuje vraždu pohledné "b-girl" (tedy barové hostesky) Vivian (Jan Sterling). Film vyniká nesentimentálním, věcným tónem a nezvyklou pozorností věnovanou investigativním postupům. Moralas opakovaně případ konzultuje s expertem z Harvardovy univerzity, doktorem McAdooem (Bruce Bennett), jehož zjištění posunují vyšetřování vpřed. Zajímavé je například srovnávání nalezené lebky s fotografiemi možných obětí.



Za kamerou stál nenapodobitelný John Alton, již notně proškolený spoluprací s Anthonym Mannem, který ale tentokrát tolik nemaluje světlem a místo toho se soustředí na co nejvěrohodnější vykreslení prostředí, v němž se příběh odehrává. Z interiérů vyniká zejména neútulný penzion, kde Vivian přebývala; exteriéry byly v souladu se zasazením příběhu nasnímány v Bostonu, v okolí Cape Cod a na kampusu Harvardovy univerzity v Cambridge. Do paměti se vryjí zejména některé detaily, které svou explicitností dokáží i dnes šokovat nebo přinejmenším vytrhnout z letargie - například kostěná noha oběti trčící z písku nebo ozdoba na těle tatéra v podobě nahého ženského těla.



Film se stal jednou z prvních velkých příležitostí pro tehdy čtyřicetiletého Johna Sturgese, jenž se přes další filmy noir jako The People Against O'Hara (1951) a Jeopardy (1953) dostal až k westernům a akčním filmům (Přestřelka u ohrady O.K.Sedm statečných, Velký útěk), které jej proslavily nejvíce. (1) Jedním ze scenáristů byl Richard Brooks, který podle výpovědí pamětníků trávil hodně času na place - patrně v předzvěsti svého režijního debutu, kterého se záhy dočkal (šlo o drama Crisis s Carym Grantem). Z hereckého ansámblu vyniká Elsa Lanchester hrající morálně odpornou vedoucí penzionu, Mrs. Smerrling. Ricardo Montalban (o rok předtím se objevil v Incidentu v pohraničí) nemá v postavě detektiva příliš prostoru ukázat více poloh než muže pohlceného svou prací, ale pokud se s tím smíříte, může vás jeho výkon jen překvapit. Nelehkou úlohu měla Jan Sterling, která dostala jen deset minut na to, aby v podstavě Vivian zanechala dostatečně silný dojem a tím diváka přiměla zajímat se o výsledky vyšetřování její brutální vraždy. 

Jan Sterling jako Vivian...
...Elsa Lanchester jako Mrs. Smerrling...
...a Ricardo Montalban jako detektiv Moralas.

Film ve své době komerčně neuspěl - léčba Scharym teprve začala zabírat - ale kritici jej již tehdy oceňovali jako další důkaz toho, že Hollywood (konečně) dospěl. Velké doporučení všem fanouškům klasického noiru i moderních TV seriálů ve stylu CSI.

(1) Před ním byli zvažování Joseph Losey a Robert Wise.

Režie: John Sturges
Produkce: Frank E. Taylor (MGM)
Scénář: Sydney Boehm a Richard Brooks, podle námětu Leonarda Spigelgasse
Kamera: John Alton
Hudba: Rudolph G. Kopp
Výprava: Cedric Gibbons, Gabriel Scognamillo
Střih: Ferris Webster
V hlavních rolích: Ricardo Montalban, Sally Forrest, Bruce Bennett, Elsa Lanchester, Marshall Thompson, Jan Sterling a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 27. července 1950

Odkazy:
IMDb
CSFD
Allmovie

18. srpna 2019

Noir Film Festival 2019: znělka


© Marie Urbánková a Matouš Vyhnánek
https://www.noirfilmfestival.cz/cz/
https://www.facebook.com/noirfilmfestival
https://twitter.com/NoirFilmFest

U příležitosti 7. Noir Film Festivalu vyjde Blu-ray Hitchcockovy Rebeccy


Vedle dříve anoncované hlavní tematické sekce lupičského noiru a výběrové retrospektivy noirů Fritze Langa uvede letošní Noir Film Festival čtveřici filmů natočených podle literárního díla Cornella Woolriche. Jako hosta přivítá mj. i slovenského debutanta Teodora Kuhna a chystá vydání festivalové Blu-ray edice Hitchcockova amerického debutu Rebecca. 7. ročník této stylové přehlídky proběhne ve dnech 22. až 25. 8. 2019 na svém tradičním místě, středověkém hradě Křivoklát.

Hard-boiled dílo Cornella Woolriche

V průběhu své sedmileté historie představil Noir Film Festival svým divákům řadu filmových adaptací děl od svaté trojice hard-boiled literatury Dashiell Hammett-Raymond Chandler-James M. Cain. Letos se dramaturgové festivalu Jana Bébarová a Milan Hain rozhodli splatit dluh jejich mladšímu kolegovi, neprávem opomíjenému Cornellu Woolrichovi (1903–1968), který ve 40. a 50. letech 20. století platil za jednoho z nejprodávanějších autorů kriminálních příběhů.

Dílo Woolriche, jenž většinu svého života prožil v New Yorku, kam situoval řadu svých děl, je protkáno atmosférou zoufalství a paranoie, jak ukáže čtveřice promítaných titulů. Při zahájení festivalu ve čtvrtek 22. 8. se mohou diváci těšit na open-air projekci Přízračné dámy (1944), první z četných příspěvků režiséra Roberta Siodmaka noirovému cyklu a obecně první noir, jehož protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. V sekci bude dále uvedena adaptace Černého anděla (1946) patřícího k Woolrichově vrcholné sérii tzv. černých románů, či pro přítomnost dětského protagonisty atypický noir Křik chlapce (1949). Samozřejmě nebude chybět ani slavné Hitchcockovo Okno do dvora (1954) s hollywoodskými hvězdami Jamesem Stewartem a Grace Kelly ve zfilmované Woolrichově povídce „It Had to Be Murder“.



Tarantinovi Gauneři a remake Langova Vraha mezi námi

Již představenou ústřední programovou sekci lupičského noiru ve Zvláštním uvedení doplní kultovní Gauneři (1992) Quentina Tarantina, zatímco výběrová retrospektiva šesti noirů v režii Fritze Langa bude ve Zvláštním uvedení rozšířena o americký remake jeho slavného filmu Vrah mezi námi (1931) v režii Josepha Loseyho (M, 1951) a o pár let starý německý snímek příznačného názvu Fritz Lang (2016), jehož děj je situován právě do doby, kdy Lang Vraha mezi námi připravoval a hledal inspiraci v reálném případu sériového vraha dětí Petera Kürtena přezdívaného Vampýr z Düsseldorfu.

Teodor Kuhn hostem festivalu

Do Zvláštního uvedení dramaturgové zařadili i chmurnými noirovými podtóny protkané vítězné dílo letošní soutěže na MFF Praha Febiofest – psychologické drama Ostrým nožem (2019) inspirované čtrnáct let starou, nechvalně proslulou vraždou slovenského studenta Daniela Tupého. Debutující slovenský režisér Teodor Kuhn přijede svůj film na Noir Film Festival osobně uvést.



Hitchcockova Rebecca ve festivalové Blu-ray edici

Před dvěma lety začal NFF novou tradici vydávání vybraných festivalových titulů na DVD a zasloužil se tak o to, že na tomto nosiči poprvé vyšly výjimečné československé snímky Hra bez pravidel (1967) a Třicet jedna ve stínu (1965). U příležitosti 7. ročníku se této pocty dočká americký debut Alfreda Hitchcocka Rebecca (1940). Slavná gotická romance s Joan Fontaine a Laurencem Olivierem, která je adaptací bestselleru britské spisovatelky Daphne du Maurier a jež se na Křivoklátě bude promítat v sobotu 24. 8., bude vydána ve speciální, první české Blu-ray edici.

Doprovodný dvojkoncert Beaty Hlavenkové a Doroty Barové

V rámci doprovodného programu se v pátek 23. 8. (od 18:45 hod.) uskuteční ve spilce starého hradního pivovaru dvojkoncert výrazných interpretek a držitelek hudebních cen Anděl – zpívající pianistky a skladatelky Beaty Hlavenkové s jejím sólovým projektem a violoncellistky a písničkářky Doroty Barové. Vstupenky je možno již nyní rezervovat na vstupenky@noirfilmfestival.cz. Na stejné adrese lze pořídit festivalové pasy a vstupenky na jednotlivé projekce. Kompletní nabídka je zveřejněná na festivalovém webu: https://www.noirfilmfestival.cz/cz/vstupenky-pasy/


Veškeré informace a novinky naleznete na:

13. srpna 2019

Noir Film Festival 2019: Fritz Lang a lupičský noir


Sedmý ročník Noir Film Festivalu, přehlídky temných detektivek, thrillerů a melodramat, letos opět chystá pestrý program složený z několika programových sekcí nahlížejících na fenomén filmu noir z různých perspektiv. Pravidelní návštěvníci této unikátní akce i nově příchozí budou od 22. do 25. srpna 2019 vítáni v již tradičních prostorách středověkého hradu Křivoklát.

Jelikož motiv zločinu je stěžejním aspektem filmu noir, budou jednu z programových sekcí tvořit snímky tematizující loupež – její plánování, průběh a fatální důsledky. Ve výběru nebude chybět jeden z klíčových titulů tzv. subžánru heist filmů, a to Zabíjení (The Killing, 1956), jež v rané fázi kariéry natočil Stanley Kubrick a které později inspirovalo Quentina Tarantina při realizaci jeho průlomového filmu Gauneři (Reservoir Dogs, 1992). Vizuálně podmanivé, napínavé noirové drama se Sterlingem Haydenem v hlavní roli diváky zaujme sofistikovanou formou vyprávění prezentující několik časových rovin a perspektiv, skrze které přihlížíme troufalé loupeži dvou milionů dolarů přímo během koňských dostihů.


Noir Film Festival každoročně zařazuje do programu výběrovou retrospektivu autorů, kteří se zásadním způsobem podíleli na utváření klasického filmu noir – v minulosti se jednalo o režiséry Billyho Wildera, Orsona Wellese, Otto Premingera, Alfreda Hitchcocka, Samuela Fullera či spisovatele Jamese Ellroye. Letošní ročník divákům přiveze filmové klenoty od Fritze Langa, který se během své dvacetileté americké kariéry profiloval jako mistr noirových snímků. Ve výběru se mj. objeví jeho filmová adaptace špionážního románu Grahama Greena Ministerstvo strachu (Ministry of Fear, 1944) a temná studie charakterů V osidlech noci (Clash by Night, 1952), s hvězdným obsazením Barbary Stanwyck, Roberta Ryana a Marilyn Monroe.

Neměnnou součástí festivalu budou rovněž speciální pocty hereckým ikonám filmu noir: letos jimi bude populární noirové duo Veronica Lake - Alan Ladd, kteří se na začátku 40. let společně objevili hned v několika výrazných titulech.

Festivalové projekce budou opět probíhat v několika hradních sálech s „highlightem“ atmosférických večerních open air projekcí na hradním nádvoří. Po třech letech se festival vrací do nejsyrovějšího křivoklátského prostoru – spilky starého hradního pivovaru, kde bude umístěn sál pojmenovaný po herečce Veronice Lake.  

Další informace a novinky naleznete na:

Festivalové katalogy z předešlých ročníků jsou k nahlédnutí na:

16. dubna 2019

The Crooked Way (1949)


Znovu dáváme prostor "slovenské spojce" Michalu Šmajdovi, který se po filmu The Pretender rozhodl reflektovat další práci brilantního kameramana Johna Altona.

The Crooked Way 
USA, 1949, 90 min

The Crooked Way je ďalší neprávom zabudnuty B-čkovy film noir, od ktorého uvedenia uplynie v apríli okrúhlych 70 rokov. Pôvodom francúzsky režisér Robert Florey mal pred ním s noirom dve malé skúsenosti v podobe titulov The Face Behind the Mask (1941) s Petrom Lorrem a Danger Signal (1945). Noirové prvky vykazuje aj jeho ďalší film Johnny One-Eye (1950) s Patom O'Brienom.


Eddie Rice sa prebúdza vo vojenskej nemocnici pre veteránov v San Franciscu. Druhá svetová vojna mu síce vyniesla Striebornú hviezdu, no natrvalo ho pripravila o pamäť. Po fyzickom zotavení sa vracia do Los Angeles, podľa papierov svojho rodného mesta, aby zistil svoju identitu. Nie je tu ani hodinu a už ho na každom rohu niekto spoznáva, vrátane policajných detektívov a bývalej manželky Niny (áno, to sú práve tie naivné maličkosti, ktoré musíme týmto malým noirovom odpustiť). Netrvá tak dlho a Eddie sa ocitá na policajnej stanici, kde zisťuje, že v skutočnosti je darebák menom Eddie Riccardi s pestrým kriminálnym zoznamom. Výsledky jeho ďalšieho pátrania po vlastnej minulosti nie sú vôbec lichotivé. Najbolestnejší je stret s nebezpečným bossom Vinceom Alexandrom, ktorého Eddie pred odchodom do vojny ešte ako svojho partnera a priateľa podrazil. Vince sa mu teraz po piatich rokoch hodlá pomstiť a rozhodne nezostane len pri úvodnom výprasku.

Neprehliadnuteľnou a najväčšou devízou snímky je expresívna kamera Johna Altona. Tu však zďaleka nejde o len štandardne výborný, atmosferický vizuál s jeho typickým „chiaroscuro“ svietením. V tom čase mal už Alton za sebou plodnú spoluprácu s Anthonym Mannom (päticu filmov z 1947–1949) a The Crooked Way jednoznačne patrí do jeho minimálne Top 5 noirových prác (z celkových 14). Alton tu veľmi sofistikovane pracuje s lampami (ako interiérovými, tak pouličnými), siluetami postáv, tieňohrou, žiariacimi či blikajúcimi neónovými reklamami prenikajúcimi do tmavých apartmánov, monštruóznymi podhľadmi či s nasvietením tvárí. Maximálne kontrastná práca kamery je napr. pozoruhodná v momente Eddieho vyznania zranenej Nine. Jeho tvár zahalená do absolútnej tmy sa postupne osvecuje, čo korešponduje s jeho „znovuzrodením“ a odhodlaním skoncovať so svojou minulosťou. Máme tu jednoducho všetky aspekty, ktoré na noirovej estetike zbožňujeme (akurát rozptýlené zadné svetlo v hmle som tu nenašiel). (1)


Popri vysokej miere štylizácie, tu nájdeme aj semi-dokumentárne prvky (spojenie príznačné pre spomínanú dvojku Mann-Alton). Spomeňme úvodný príhovor nezávislého rozprávača (úsporný voice-over neskôr našťastie preberá hrdina) a použitie novinových článkov a telegramov ako rozprávacích prvkov, ktorým kamera venuje náležitú pozornosť. Čítame ich spolu s postavami. Nechýbajú ani procedurálne postupy polície (zosnímanie odtlačkov), ale rozhodne nie sú otravné. Čo však na druhej strane môže pôsobiť trochu otravne, je nevyvážený vzťah medzi Eddiem a Ninou, plný rôznych a opakujúcich sa nálad na príliš malom časovom priestore, ktorému nie veľmi veríte. Ide najmä o melodramatické nuansy v zhruba polovičke minutáže. 

V hlavnej úlohe sa predstavuje John Payne, u ktorého s touto rolou nastal (po vzore Dicka Powella) posun v kariére, keď prešiel od statusu tancujúcej a spievajúcej hviezdy z hudobných filmov k úlohám drsných, nekompromisných hrdinov. Noiristom je určite známy najmä z noirov Phila Karlsona Kansas City Confidential (1952), 99 River Street (1953) či Hell's Island (1955). Následne bol často obsadzovaný do westernov. Čo sa týka ďalšieho obsadenia, Ellen Drew (môžete si ju pamätať z Johnny O'Clock, 1947) hrá ako Eddieho ex-manželka štandard a nesporne najväčšou hereckou šťavou disponuje charizmatický záporák – elegantný gangster Vince v podaní Sonnyho Tuftsa. Jeho divoké oči neveštia nič dobré. Okrem vzbudzovania prirodzeného rešpektu (kamerové podhľady dopomáhajú) a hláškovania („Nie som zvyknutý na policajtov s insomniou.“) sa v pomerne akčnom finále vo vojenskom sklade predvedie aj fyzickou akciou.

Filmy s amneziakom, bojujúcim nielen so svojou diagnózou, ale aj temnou minulosťou, ste videli dozaista kopu. Navyše, s identickou zápletkou vojnového veterána so stratou pamäte pracoval aj populárnejší noir Somewhere in the Night (1946) či B-čko The Clay Pigeon (1949). To, čo robí tento malý noir výnimočným a lepším, je mimoriadne temná kamera Johna Altona. Ide o jeden z jeho vrcholných kameramanských počinov, ktorý môžeme pokojne postaviť vedľa vizuálne skvosty ako Raw Deal (1948) či The Big Combo (1955). Ak sa prenesiete cez nevyváženú melodramatickú linku, vycibrená noirová estetika tmy a nočnej ulice vás naplno opantá. Prejavil sa tu pozitívny efekt nízkeho rozpočtu, nútiaceho tvorcov byť viac kreatívni a pracovať čo najlepšie s tým, čo majú.

(1) Dá sa povedať, že Alton viac ako so svetlom tu pracuje s tmou, podobne ako napr. v The Big Combo.

Réžia: Robert Florey 
Produkcia: Benedict Bogeaus
Scenár: Richard H. Landau podľa rádiovej hry No Blade Too Sharp Roberta Monroea
Kamera: John Alton 
Strih: Frank Sullivan
Hudba: Louis Forbes
Výprava: Van Nest Polglase
Hrajú: John Payne, Sonny Tufts, Ellen Drew, Percy Helton, John Doucette a ďalší

Premiéra: 22. apríl 1949
Distribúcia: United Artists

Odkazy

23. března 2019

M (1951)

M
USA, 1951, 88 min.


M amerického režiséra Josepha Loseyho bývá často označováno za zbytečný remake geniálního originálu Fritze Langa z roku 1931. Na vině má podle všeho být nefungující kvazidokumentaristická stylizace i slabé herecké obsazení v čele s Davidem Waynem, kterému sice nelze upřít snahu, ale působivosti Petera Lorreho zdaleka nedosahuje. Po dlouho odkládaném zhlédnutí snímku musím s takovým příkrým verdiktem nesouhlasit. Loseyho verzi možná nelze označit za mistrovské dílo, ale nepochybně disponuje množstvím kvalit, které jí umožňují, aby obstála sama o sobě. 


Příběh amerického remaku věrně následuje německý originál a zaměřuje se na paralelní snahu policie a kriminálního podsvětí dopadnout nebezpečného vraha malých dětí. Dějiště je však přesunuto z Berlína 30. let do soudobého Los Angeles, což z filmu dělá pozoruhodnou alegorii na politicko-společenské dění poloviny 20. století a zejména protikomunistický hon na čarodějnice. Film zdařile vykresluje atmosféru strachu a paranoie (každý, kdo osloví osamělé dítě na ulici, se automaticky stává podezřelým) a dotýká se motivu morální ambivalence, kdy se stírají rozdíly mezi strážci zákona, zločinci a oběťmi. Nechci ve výkladu zacházet příliš daleko a tvrdit, že Losey připodobňuje hon na skutečné nebo domnělé komunisty k pronásledování dětského vraha (to by příliš nedávalo smysl), nicméně film jednoznačně čerpá z dobové atmosféry a (podobně jako Langova verze) pokládá nepříjemné morální otázky. 

Pro Loseyho se jednalo o velmi osobní projekt. Sám byl antikomunistickou kampaní postižen do té míry, že musel zanedlouho po dokončení snímku (a umístění svého jména na černou listinu) opustit USA a začít odznova v Británii, kde později navázal úspěšnou spolupráci s dramatikem Haroldem Pinterem. Na filmu se ale podíleli i další tvůrci, kteří se v období mccarthismu stali nežádoucími - například herci Howard Da Silva, Luther Adler a Karen Morley

Snímek se natáčel ve skutečných losangeleských lokacích a částečně uplatňuje prvky procedurálních kriminálek, které byly v USA po druhé světové válce populární. Přesto si myslím, že označení docu-noir není úplně na místě. Snímek se až příliš často vzdaluje docu stylu a dosahuje expresionističtějšího dojmu. Kamera Ernesta Laszla (D.O.A., později třeba Kiss Me Deadly) podle mě neusiluje vždy o navození realismu a i existující lokace (například ikonickou Bradbury Building, zábavní molo v Santa Monice) přetváří v symbolický prostor. Autorem výpravy v M byl Martin Obzina, který přibližně ve stejné době pracoval společně s Hugem Haasem na vytvoření ateliérové iluze moravské vesnice v Ženě bližního tvého (Thy Neighbor's Wife, v kinech uvedeno až v roce 1953). Na film dohlížel producent původní verze Seymour Nebenzahl, od roku 1933 působící nejdříve ve francouzském a poté v americkém exilu.


David Wayne jako vrah, který nedokáže kontrolovat své nebezpečné pudy, dostává zejména v závěru filmu hodně prostoru a skvěle se vyrovnává s vysokými nároky psychologicky komplexní postavy. Poslední scéna je zejména díky němu emocionálně působivá i intelektuálně podnětná. Howard Da Silva (např. The Blue Dahlia) dostal pro sebe netypicky roli klaďase a ztvárnil policejního inspektora Carneyho. Zmínku si zaslouží i Luther Adler, který se zhostil dojímavé (a nakonec tragické) postavy právníka zločineckého syndikátu potýkajícího se s alkoholismem.

Americké M bylo dlouho dostupné jen ve špatné obrazové verzi, ale dnes je díky francouzskému vydavateli k mání i na blu-ray disku. Ideální příležitost přiznat tomuto dlouho opomíjenému snímku místo, které mu v noirové filmografii právem náleží.

Režie: Joseph Losey
Produkce: Seymour Nebenzahl (Superior Pictures)
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Michel Michelet
Výprava: Martin Obzina
Střih: Edward Mann
V hlavních rolích: David Wayne, Howard Da Silva, Martin Gabel, Luther Adler, Raymond Burr a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: březen 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

25. února 2019

The Pretender (1947)


Tentokrát si bere slovo náš vzácný host a dlouholetý podporovatel Michal Šmajda:

The Pretender
USA, 1947, 69 min

Režisér W. Lee Wilder, o dva roky starší brat slávneho Billyho (noiristom nemusíme akcentovať, že sa postaral o kanonické filmy noir ako Double Indemnity, Sunset Blvd. či Ace in the Hole), bol známy najmä tým, že sa v 50tych rokoch špecializoval na nízkorozpočtové sci-fi produkcie. Začínal ako producent, keď cez svoju novozaloženú spoločnosť zastrešil vznik raných B titulov Anthonyho Manna: The Great Flamarion (1945) a Strange Impersonation (1946). Vzápätí na to režijne debutoval s malým štúdiovým noirom The Glass Alibi (1946). O rok neskôr už spojil sily s kameramanom maďarského pôvodu Johnom Altonom, ktorý mal v tom čase za sebou práce na žánrovo rozmanitých dielach: komédiách, muzikáloch, dobrodružných filmoch, mysterióznych thrilleroch či vojnových dielach.


V druhej polovici 40tych rokov, v čase vrcholiaceho noirového cyklu, sa z Altona stal noirový kameramanský kráľ a.k.a. ten, čo „maľuje svetlom“ v tme. Zaujímavosťou je, že podľa všetkého tu ide o jeho úplne prvý počin v noirovom teritóriu, a to tesne pred tým, ako započal plodnú spoluprácu so spomínaným Mannom (T-Men, Raw Deal, He Walked by Night, Reign of Terror, Border Incident). Svoje kameramanské vrcholy zažil aj v ďalších vizuálne expresívnych, noirových tituloch ako The Amazing Mr. X (1948), The Crooked Way (1949) či The Big Combo (1955), ktorého finále v hangári je pre ikonografiu filmu noir zcela zásadné. (1) A práve vďaka Altonovi je Wilderov The Pretender zaujímavá voľba a pre pravých noiristov asi aj povinnosť.

Príbeh sleduje Kennetha Holdena (presvedčivý Albert Dekker), investičného bankára, ktorý spreneverí nemalú čiastku peňazí svojej vysoko postavenej klientky a zároveň dobrej rodinnej známej Claire Worthington (Catherine Craig). V snahe zakryť svoj podvod sa inak atraktívnu mladú ženu rozhodne požiadať o ruku. S poľutovaním ale zisťuje, že je zaľúbená do mladého doktora, s ktorým sa už stihla zasnúbiť. Aby naplnil svoje plány, objedná si u prostredníka – pochybného majiteľa klubu Korrina (skvelý Alan Carney), vraždu svojho soka. Medzitým si však Claire ponuku rozmyslí, doktora pošle k vode (o jej trucovitom, až divnom konaní voči nemu sa dá diskutovať) a svoje definitívne „áno“ povie Holdenovi. Osud sa mu naklonil, no na lepšie časy rozhodne nesvitá.

Zaskočený finančník musí teraz svoju objednávku na poslednú chvíľu odvolať. Veci sa aj naďalej komplikujú a on zrazu nie je schopný stretnúť sa s Korrinom, ani skontaktovať neznámeho hitmana. Prepadá zúfalstvu a paranoji. Ako to už pri týchto malých, B-čkových noiroch býva, scenár pracuje s viacerými naivnými predpokladmi. Okrem Clairinho nepochopiteľného rozhodnutia, Holden navyše nepozná meno človeka, ktorého chce odstrániť. Jeho zadanie iba vraví, že obeťou má byť snúbenec a budúci manžel novinami ostro sledovanej ženy. Určiť jeho identitu majú hitmanovi až noviny informujúce o svadbe. Fakt, že sa ním stáva napokon on samotný a jeho pohľad do ranných novín na vlastnú fotografiu sú pritom kľúčové momenty dramatizácie a začiatok jeho sebadeštruktívnej paranoje. 

Spomenuté príbehové zjednodušenia musíme týmto malým noirom jednoducho odpustiť. Čo sa však už prehliada ťažšie, je chybička, na ktorú som natrafil na začiatku finále, odohrávajúceho sa od začiatku do konca výhradne v noci, s výnimkou jedného krátkeho záberu pochádzajúceho evidentne omylom z bieleho dňa (Holdenov panický výjazd z garáže). Ako to mohli v strižni prehliadnuť, zostáva záhadou... Nič to ale nemení na výborne gradujúcom príbehu (podporenom atmosférickou, priam duchárskou hudbou) a samotnom vyvrcholení s poriadne trpkou, ironickou pointou.

Kamera Johna Altona excelentne vystihuje duševné stavy hlavnej postavy. Obľúbené sú tu jej nájazdy na Holdenovu zamyslenú tvár (a následne odjazdy) sprevádzané jeho úsporným voice-overom a typickým, low-key nasvietením. Alton ďalej bohate pracuje s ostrými tieňmi na stenách, interiérovými lampami ako jediným zdrojom svetla a so všadeprítomnými tieňmi žalúzii, ktoré tlmočia pocity hrdinovej paranoidnej stiesnenosti, neskôr doslova jeho uväznenia. Práca s čoraz tmavšou mizanscénou vrcholí, keď sa Holden zdržiava celé dni vo svojej zamknutej izbe a čakajúc neznámeho vraha, vyzerá cez okno.


Tak si to zhrňme: Wilder, Mann, Alton. Tri pojmy, pri ktorých musí spozornieť každý noirový fanúšik. Wilder síce nie velikán Billy, ale jeho brat. Mann síce s týmto projektom nemal nič spoločné, ale Wilder sa z jeho ranej tvorby z perspektívy producenta evidentne čo-to priučil. A v neposlednom rade tu máme Altona a jeho entrée do čierneho univerza (po tejto snímke nakrútil práve s Mannom v rokoch 1947-1949 až päticu filmov), ktorému otiskol tú špecifickú a vycibrenú, temnú estetiku, s akou bude film noir navždy spájaný. Toto je predovšetkým jeho film. Ak budete schopní príbehu odpustiť zjednodušenia a drobné diery v scenári, naplno si vychutnáte štylizovanú obrazovú stránku a atmosféru paranoje.

(1) Paradoxom je, že Alton získal svojho jediného Oscara spolu s Alfredom Gilksom za nasnímanie muzikálu Američan v Paríži (1951), kam šikovne „prepašoval“ svoje noirové cítenie.

Réžia a produkcia: W. Lee Wilder
Scenár: Don Martin, Doris Miller
Kamera: John Alton 
Hudba: Paul Dessau
Výprava: Frank Paul Sylos
Hrajú: Albert Dekker, Catherine Craig, Charles Drake, Alan Carney a ďalší

Distribúcia: Republic Pictures
Premiéra: 11. august 1947

Odkazy