Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

29. září 2022

I, the Jury (1953)

I, the Jury
USA, 1953, 87 min.

Britský producent Victor Saville se na počátku 50. let zmocnil práv k populárním detektivním románům Mickeyho Spillanea a nakonec podle nich natočil čtyři snímky se soukromým očkem Mikem Hammerem. Nejlepší z nich je bezpochyby Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955), letos vydané na počeštěném blu-rayi, ale prvenství si připsal jiný titul - filmový přepis Spillaneova debutu I, the Jury v režii Harryho Essexe.

Propagace se opírala o dva pilíře - populární předlohu Mickeyho Spillanea a technologii 3D

Mike Hammer (Biff Elliot) zde vyšetřuje vraždu svého přítele, parťáka z armády Jacka Williamse (Robert Swanger). Během snahy odhalit vraha a pomstít smrt blízké osoby naráží na zástup svědků, podezřelých a dalších mrtvol. Vše spěje k finále, které silně připomíná klimax Pojistky smrti (Double Indemnity, 1944).

Příběh se odehrává kolem Vánoc, na což nás opakovaně upozorňují vánoční pohlednice nápaditě použité jako interpunkce oddělující jednotlivá dějství. Přestože je děj zasazen do New Yorku, natáčení probíhalo v Los Angeles a prominentní úlohu v něm sehrála ikonická Bradbury Building, kde sídlí Mikeova detektivní firmička. Mimo jiné se dozvídáme, že do ní vede tajná cesta přes střechu sousedící budovy. Její fotogenický interiér (atrium a otevřené schodiště) je využit také v závěrečné konfrontaci Mikea s nebezpečnými gangstery. 

Snímku škodí necharismatické obsazení hlavní role. Biff Elliot opravdu není ani Humphrey Bogart, ani Ralph Meeker. Naopak velkou předností je kamera Johna Altona, která sází na osvědčené triky, jako jsou výrazné vržené stíny, mlha, benátské žaluzie a blikající neonová světla. Pozoruhodné je, že I, the Jury vzniklo uprostřed krátké, ale intenzivní vlny 3D snímků a část publika jej skutečně viděla trojrozměrně. Tržby okolo 1,5 milionů dolarů nebyly úplně špatné, ale kritický ohlas byl spíše negativní. V dlouhodobém horizontu jej v kulturním povědomí zcela zastínil o dva roky pozdější snímek Roberta Aldriche Líbej mne až k smrti, který dodnes platí za jedinou opravdu podařenou filmovou adaptaci některého ze Spillaneových románů. Větší úspěch měl Mike Hammer v televizi, kde ho v sérii TV filmů a seriálů ztvárnil například Stacy Keach

Část recenze na I, the Jury z deníku Motion Picture Daily

Režie: Harry Essex
Produkce: Victor Saville (Parklane Pictures)
Scénář: Harry Essex podle stejnojmenného románu Mickeyho Spillanea
Kamera: John Alton
Hudba: Franz Waxman
Střih: Frederick Y. Smith
Výprava: Wiard Ihnen
Hrají: Biff Elliot, Preston Foster, Peggie Castle, Margaret Sheridan, Alan Reed a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 14. srpna 1953

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

21. září 2022

Dva filmy s Marshou Hunt

Ve věku 104 let zemřela americká herečka Marsha Hunt (1917-2022), kterou noiroví fanoušci budou nejlépe znát jako Ann z filmu Anthonyho Manna Špinavá dohoda (Raw Deal, 1948). Já jsem se rozhodl podívat na její dva méně profláklé snímky ze začátku a konce 40. let. Neměl jsem od nich vysoká očekávání, ale nakonec mě oba velmi příjemně překvapily. Ideální kombinace pro večerní dvojprogram. 

Kid Glove Killer
USA, 1942, 73 min.

Prvním z nich je béčkový film společnosti MGM Kid Glove Killer, který se stal celovečerním debutem Freda Zinnemanna, jenž se do té doby profiloval výhradně jako tvůrce krátkometrážních snímků (jeden z nich dostal v roce 1939 Oscara). Scénář vznikl rozšířením krátkého filmu They're Always Caught (1938) z cyklu Crime Does Not Pay.

Nejmenované město trápí organizovaný zločin. Státní zástupce a nový starosta s tím chtějí něco udělat, ale oba dva to odnesou smrtí. Do vyšetřování jejich vražd se zapojí forenzní specialista Gordon McKay (Van Heflin) a jeho asistentka Jane Mitchell (Marsha Hunt). Jane se mezitím zahledí do mladého právníka Geralda Latimera (Lee Bowman) a právě toto milostné poblouznění jí zamezí odhalit v něm zlosyna, kterým skutečně je. 

Film se odvíjí v příjemně svižném tempu a vedle velmi dobrých hereckých výkonů dvojice Heflin a Hunt zaujme také netradičním akcentem na metody forenzního vyšetřování (z nichž některé - vysávání vlasů například - působí již notně úsměvně). Snímek stál pouhých 200 000 dolarů a při premiérovém nasazení do kin utržil přes půl milionu.  

Režie: Fred Zinnemann
Produkce: Jack Chertok (MGM)
Scénář: Allan Rivkin, John C. Higgins
Kamera: Paul Vogel
Hudba: David Snell
Střih: Ralph E. Winters
Výprava: Cedric Gibbons
Hrají: Van Heflin, Marsha Hunt, Lee Bowman, Samuel S. Hinds, Cliff Clark a další

Distribuce: MGM
Premiéra: duben 1942

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Mary Ryan, Detective
USA, 1949, 68 min.

O sedm let mladší film Mary Ryan, Detective vznikl u společnosti Columbia v režii Abbyho Berlina, který velkou část své kariéry u filmu svázal s populární sérií s ústřední postavou Blondie, nejprve jako asistent a od roku 1945 jako hlavní režisér. Marsha Hunt zde hraje postavu detektivní inspektorky Mary Ryan, která se dostane na stopu organizovanému gangu, jenž má políčeno zejména na šperky a kožichy. Její pátrání ji přivede nejprve do vězení, kde se v přestrojení seznámí s členkou lupičské skupiny. Po účasti v loupeži na honosném večírku se je odvezena na krůtí farmu, která funguje jako perfektní zástěrka pro ilegální aktivity gangu.

Stejně jako v Kid Glove Killer, i zde dostáváme nezvykle detailní vhled do vyšetřovacích technik, ale ještě důvěrněji poznáme triky lupičů. Ukáže se, že při provádění loupeží i následném skrývání se před policií spoléhají na sofistikovaný systém. Jak prozradí jeden z jejich vůdců, krůtí farma (některé záběry se natáčely na skutečné krůtí farmě v San Fernando Valley) funguje nejen jako dokonalý úkryt před policií, ale také jako výnosný byznys sám o sobě. Uzený krocan se nakonec stane i klíčovým prostředkem Maryiny záchrany, která zůstane na farmě uvězněná. Film je podobně jako Kid Glove Killer rychlý a napínavý a navíc nabízí i vítaný humorný nadhled. 

V obou snímcích se Marsha Hunt představila jako pozitivní, sympatická postava. Její hrdinky jsou emancipované a nebojácné, i když v obou případech jejich záchrana před nebezpečnými zločinci nakonec závisí vedle jejich důvtipu i na intervenci mužů. 

Režie: Abby Berlin
Produkce: Rudolph C. Flothow (Columbia Pictures)
Scénář: George Bricker
Kamera: Vincent J. Farrar
Hudba: Mischa Bakaleinikoff
Střih: James Sweeney
Výprava: George Brooks
Hrají: Marsha Hunt, John Litel, June Vincent, Harry Shannon, William Phillips a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 5. ledna 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

9. září 2022

Open Secret (1948)

Open Secret 
USA, 1948, 68 min.

Open Secret je málo známý, ale až nečekaně povedený béčkový noir od exulanta původem z Vídně Johna Reinhardta, který se minimálně v druhé polovině 40. let na tento typ filmů specializoval. Snímek otevírá atmosférická předtitulková sekvence, ve které se podíváme do útrob podniku nazvaného 19th Hole (Devatenáctá jamka). Skupinka kouřících a popíjejících individuí sedí v napětí - z čeho, to nevíme. Jeden z mužů se zeptá: "Tak co?" Následuje dramatická pauza, během které nám kamera ukáže obličeje všech přítomných chlápků (jeden vypadá jako klon Garyho Coopera). Nakonec patrně jejich lídr prohlásí: "Je vinen." Dva kumpáni (falešný Gary Cooper je jeden z nich) se zvednou ze židlí a jdou "něco zařídit". Stačilo devadesát vteřin a máme spoustu otázek: Kdo je vinný a z čeho? Co to je za chlápky? O co jim všem jde?

Později pochopíme, že ve vztahu k dalším událostem se jedná o flashforward. Samotný příběh začíná příjezdem novomanželské dvojice Paula a Nancy Lesterových (John Ireland a Jane Rudolph) do města. Paul se telefonicky spojí s parťákem z války Edem a domluví se s ním na setkání. Ed ale beze stopy zmizí. Mezitím u něj Nancy v bytě najde antisemitské pamflety. Nenávist k židům ale není pouze Edův individuální problém - je jím stižena celá komunita. Na to ale Paul a Nancy přicházejí jen postupně. 

Podobně jako o rok starší Džentlmenská dohoda (Gentleman's Agreement, 1947) Elii Kazana nahrazuje Reinhardtův snímek motiv rasismu namířeného proti černošské populaci antisemitismem, v čemž je hodně poplatný době svého vzniku. Ne že by antisemitismus v Americe druhé poloviny 40. let neexistoval, ale přeci jen nešlo o tak společensky palčivý problém. Open Secret ale nechce kázat, chce především bavit a to se mu daří velmi dobře. Film sice vytváří znepokojivý obraz komunity (v takové společnosti opravdu žít nechcete), ale dělá to hlavně v zájmu svižně odvyprávěného příběhu plného napětí i akce. Obraz je plný šerosvitu, jak to máme rádi, a i herecky je vše v naprostém pořádku (i když dobová kritika to takto neviděla). 

John Ireland měl za sebou například vedlejší roli ve westernu Johna Forda Můj miláček Klementýna (My Darling Clementine, 1946) a hlavní úlohu zabijáka v noiru Anthonyho Manna Railroaded! (1947). Během roku 1948 se ještě stihl objevit v dalším Mannově filmu noir Raw Deal nebo ve westernu Howarda Hawkse Červená řeka (Red River). Podobně produktivní zůstal až do své smrti v roce 1992; celkem účinkoval ve více než dvou stovkách filmů a televizních seriálů. Pro jeho partnerku Jane Randolph (mj. Žárlivost /Jealousy, 1945/ Gustava Machatého) šlo naopak o předposlední film v kariéře. V dubnu 1949 se provdala a většinu života strávila ve Španělsku. Zemřela ve Švýcarsku v roce 2009.

Film je ke zhlédnutí na YouTube.

Režie: John Reinhardt
Produkce: Frank Satenstein (Marathon Pictures)
Scénář: Max Wilk, Henry Blankfort
Kamera: George Robinson
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Střih: Stanley Frazen
Výprava: George Van Marter
Hrají: John Ireland, Jane Rudolph, Sheldon Leonard, Roman Bohnen, George Tyne a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 14. února 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI


7. září 2022

Dark Waters (1944)

Dark Waters
USA, 1944, 90 min.

Dark Waters jsou typickým příkladem gotické romance. Adaptace románu Francise a Marian Cockrellových, původně vycházejícího na pokračování v Saturday Evening Post, vznikla v době, kdy podobné snímky byly na vrcholu popularity (Plynové lampy /Gaslight/ vstoupily do kin o pár měsíců dříve, v dalších letech následovaly například The Enchanted Cottage /1945/ a Undercurrent /1946/). 

Film používá divácky atraktivní žánrové podání, aby vyprávěl příběh o traumatu a jeho překonávání. Hlavní hrdinka Leslie (Merle Oberon) přežije útok německé ponorky na plně obsazenou loď. Při tragédii ovšem přijde o oba rodiče, což velmi těžce nese. Protože nemá kam jít, požádá o azyl u strýce a tety, které dlouhá léta neviděla. Jsou to ale skutečně její příbuzní, nebo se za ně pouze vydávají? 

Tetička a strýček se ukáží jako méně problematičtí obyvatelé rozlehlého sídla při louisianské plantáži. Leslie je vydána napospas zejména dvěma slizkým individuím, které s gustem ztvárnili Thomas Mitchell a Elisha Cook Jr. Na rozdíl od většiny gotických filmů tedy hrdinka čelí skupinovému trýzniteli. Naopak oporou se jí stává doktor Grover v podání Franchota Tonea.

Zejména v první polovině je v centru pozornosti Lesliino duševní zdraví. Hrdinka se vyrovnává s bolestným traumatem a zároveň ji v neznámém prostředí stíhá paranoia, vedoucí až k pochybám o vlastním duševním zdraví. Její stav je působivě vyjádřen například ve scéně v kině, která je z větší části řešena detailem na Oberon, jejíž Leslie sleduje zpravodajský týdeník s pro ni bolestným obsahem. V prostředí plantáže ji deptají například tajemné hlasy zvenčí, ale všechny podivné události se samozřejmě nakonec dočkají racionálního vysvětlení. 

Film se může opřít o dobře vykreslenou atmosféru amerického Jihu, jakkoliv napětí v druhé polovině začíná pokulhávat. Velkou roli hraje prostředí louisianských bažin a močálů (ochutnávka v ukázce), které může připomenout pozdější noiry zasazené do podobné lokality, například Moonrise (1948), A Lady Without Passport (1950) nebo Gun Crazy (1950).

Některé ohlasy zmiňují, že jde o béčkový film, ale to se zakládá spíše na subjektivním dojmu. Rozpočet se pohyboval okolo 800 000 dolarů, což jsou násobky částek, s nimiž obvykle pracovali Edgar G. Ulmer nebo o pár let později Hugo Haas. Na scénáři se podíleli již tehdy věhlasní John Huston a Joan Harrison, hudbu složil Miklós Rózsa a jména Merle Oberon a Franchota Tonea prozrazují, že i obsazení si vyžádalo nemalou investici (původně byla do hlavní role zvažována Jennifer Jones). Pro producenta Benedicta Bogeause šlo teprve o druhý snímek vzniklý v rámci jeho nezávislé společnosti nesoucí jeho jméno. Režisér maďarského původu André De Toth byl jen o málo zkušenější - před Dark Waters v Hollywoodu režíroval jen dva další filmy. 

Režie: André De Toth
Produkce: Benedict Bogeaus (Benedict Bogeaus Productions)
Scénář: Joan Harrison, Marian B. Cockrell, John Huston a Arthur T. Horman podle předlohy Marian a Francise Cockrellových
Kamera: Archie Stout, John J. Mescall
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: James Smith
Výprava: Charles Odds
Hrají: Marle Oberon, Franchot Tone, Thomas Mitchell, Elisha Cook Jr., Fay Banter, John Qualen, Rex Ingram a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 21. listopadu 1944

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

5. září 2022

Framed (1947)

Framed
USA, 1947, 82 min.

Rok po Gildě (1946), která z něj po návratu z ozbrojených sil udělala áčkovou hvězdu, se Glenn Ford objevil v další filmu noir od společnosti Columbia Pictures. Ve Framed hraje Mikea Lamberta, vystudovaného důlního inženýra bez stálé práce, který se doslova přiřítí do malého městečka v náklaďáku s nefungujícími brzdami. Ve snaze najít zaměstnání se dá do řeči s horníkem, který možná natrefil na zlatou žílu. Bohužel pro něj se chvíli předtím seznámil také s krásnou servírkou Paulou (Janis Carter), která se svým parťákem Stevem (Barry Sullivan) hodlá naivního mladíka využít v zákeřném plánu. 

Hlavní tři aktéři příběhu v podání Glenna Forda, Janis Carter a Barryho Sullivana.

Framed je svižný film, který nikdy neztratí tempo a bezpečně splní, co na začátku slíbí: napínavou zábavu s atraktivním obsazením. Režisér Richard Wallace bývá řazen mezi hollywoodské rutinéry, což ovšem v pozitivnější interpretaci znamená, že byl mimořádně zdatným řemeslníkem a Framed to dokazuje. Stylově jde o méně výraznou práci (Robert Porfirio v "noirové bibli" napsal, že kameraman snímku Burnett Guffey inklinoval k "plochému stylu"), ale když je to žádoucí, objeví se na plátně/obrazovce netradiční kompozice.

Nevšední záběr s dekapitovaným Stevem.

Ford je jako hlavní hrdina výborný, ale to se vzhledem k jeho zářné kariéře (před Framed a zejména později) dalo čekat. Mnohem větším překvapením je neokoukaná Janis Carter v roli femme fatale. Carter byla výjimečně pohledná a film toho příběhově využívá. Její servírka Paula často slýchá komentáře, že se svou krásou pro takovou všední práci nehodí, což se ukáže jako velmi trefné - má totiž mnohem větší životní ambice a všemi prostředky chce dosáhnout života v bohatství a luxusu. Nicméně nejde o jednostranně bezpáteřní mrchu - opakovaně můžeme být na pochybách, jaké jsou její skutečné motivace, což z Pauly dělá patrně nejzajímavější postavu ze všech. Je velká škoda, že se Carter nepodařilo ve filmovém průmyslu výrazněji prosadit. V polovině své deset let trvající kariéry ztvárňovala pouze epizodní a vedlejší role a když už se jí podařilo prorazit k důležitějším úlohám (např. v dalším noiru Night Editor /1946/), nedočkaly se její filmy většího komerčního úspěchu. Na počátku 50. let se přesunula do televize a v roce 1956 (jako 43letá) se z showbusinessu stáhla úplně. 

Janis Carter jako krásná a zrádná Paula.

Framed není žádné mistrovské dílo, ale jde o solidní noir, který rozhodně stojí za vyhledání. Díky společnosti Powerhouse Films je k dispozici ve vynikající obrazové kvalitě na blu-rayi (svého času i jako součást dnes již vyprodané kolekce Columbia Noir 2).

Režie: Richard Wallace
Produkce: Jules Schermer (Columbia Pictures)
Scénář: Ben Maddow
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: Marlin Skiles
Střih: Richard Fantl
Výprava: Carl Anderson, Stephen Goosson
Hrají: Glenn Ford, Janis Carter, Barry Sullivan, Edgar Buchanan, Karen Morley a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 25. května 1947

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

1. září 2022

Los tallos amargos (1956)

Los tallos amargos
Argentina, 1956, 90 min.

Argentinský snímek Los tallos amargos byl dlouhou dobu velmi špatně dostupný a z toho důvodu za hranicemi země svého původu v podstatě neznámý. Do širšího povědomí se dostal díky spojenému úsilí Eddieho Mullera z Film Noir Foundation, filmového archivu UCLA, Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu (Hollywood Foreign Press Association) a argentinského historika a cinefila Fernanda Martína Peñi. Posledně jmenovaný objevil v pozůstalosti jednoho z producentů filmu původní negativ, který posloužil jako základ restaurované verze, jež byla uvedena na Mullerově přehlídce Noir City v roce 2016 a ještě téhož roku se objevila také v programu newyorského Muzea moderního umění (MoMA). Následně snímek uvedla stanice TCM v rámci Mullerova pořadu Noir Alley a od loňska je k dispozici i blu-ray vydání od společnosti Flicker Alley.

Noirová komunita se vesměs shoduje, že jde o zapomenuté mistrovské dílo a já po jeho zhlédnutí nebudu s tímto názorem polemizovat. Los tallos amargos (v překladu něco jako hořká stébla) jsou příběhem novináře Alfreda Gaspera (Carlos Cores), který není spokojený se svým výdělkem ani společenským statusem. Místo sepisování banálních příběhů touží po dobrodružství a něčem velkém. Navíc jej pronásledují noční můry, jejichž hlavním aktérem je jeho pravděpodobně již zesnulý otec, který měl za sebou zářnou vojenskou minulost v nacistickém Německu. Alfredův život se brzy skutečně změní, ale nikoliv k lepšímu. Klíčové je jeho setkání s evropským (podle všeho maďarským) exulantem Liudasem (Vassili Lambrinos), který přišel do Argentiny hledat lepší život. Alfredo a Liudas společně rozjedou falešný korespondenční kurz, který má ze zájemců, aspirujících novinářů, vylákat peníze. Po chvíli ale Alfredo pojme podezření, že jej Liudas podvádí a rozhodne se vzít situaci do vlastních rukou. To byla ovšem osudová chyba...

Celý film je charakteristický atmosférou zmaru a paranoie. Příběh nevyhnutelně směřuje k tragickému vyústění, které je mimořádně efektivní a byl by hřích ho tady prozradit. Pro režiséra Fernanda Ayalu šlo o teprve druhý snímek celovečerní stopáže, ale na promyšlenosti vyprávění nebo řemeslné úrovni to vůbec nejde znát. Film uplatňuje flashbacky (dvou různých původců) v kombinaci s voice-overem, aby podpořil dojem bezvýchodnosti a fatalistického předurčení nevyhnutelné tragédie. Důležitou roli hraje i rozsáhlá snová sekvence, která připomene to nejlepší z německého expresionismu nebo práci Salvadora Dalího na Rozdvojené duši (Spellbound, 1945).

Kamera Ricarda Younise je skvostná a není divu, že ji časopis American Cinematographer zařadil do výběru nejlépe nasnímaných filmů všech dob. Některé zdroje uvádějí, že Younis se proškolil u samotného Gregga Tolanda, ale možná se jedná pouze o široce přijímaný mýtus. Tak či onak, jeho kompozice a kontrastní svícení dodávají filmu na temnosti a bezvýchodnosti. Hudbu měl na starosti slavný Ástor Piazzolla, tvůrce stylu nuevo tango, které tradiční tango obohatilo o prvky jazzu a klasické hudby. I v Los tallos amargos je použitá hudba velmi eklektická a v jedné scéně dokonce zaznívá úvod Smetanovy Vltavy. Herci jako Carlos Cores a Julia Sandoval patřili v Argentině 50. let mezi přední hvězdy, ale pro české, respektive evropské publikum budou nejspíš neznámí. U herečky s noirovým jménem Gilda Lousek podezřívám český původ, ale nepodařilo se mi jej potvrdit. 

V součtu jde o opravdový úkaz, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek noiru. Za organizační tým Noir Film Festivalu můžu slíbit, že se pro některý z budoucích ročníků pokusíme zajistit jeho projekci na velkém plátně. 

Režie: Fernando Ayala
Produkce: Artistas Argentinos Asociados
Scénář: Sergio Leonardo podle románu Adolfa Jascy
Kamera: Ricardo Younis
Hudba: Ástor Piazzolla
Střih: Gerardo Rinaldi, Antonio Ripoll
Výprava: Germán Gelpi, Mario Vanarelli
Hrají: Carlos Cores, Julia Sandoval, Vassili Lambrinos, Gilda Lousek, Pablo Moret a další

Distribuce: Artistas Argentinos Asociados
Premiéra: 21. června 1956

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

29. srpna 2022

The Unfaithful (1947)

The Unfaithful
USA, 1947, 109 min.

The Unfaithful je remakem Dopisu (The Letter, 1940) s Bette Davis a současně readaptací původní divadelní hry z roku 1927 od slovutného anglického spisovatele Williama Somerseta Maughama. Stejně jako v případě o sedm let staršího filmu režiséra Williama Wylera má i tato verze pro noirový cyklus spíše okrajový význam.

Společensky dobře situovaná vdaná žena Chris Hunter (Ann Sheridan) zabije v sebeobraně muže. Při výsleších tvrdí, že to byl naprostý cizinec, ale brzy se nade vší pochybnost ukáže, že s ním byla romanticky zapletená. Ke lži se uchýlila, aby ochránila city svého manžela Boba, válečného veterána (Zachary Scott). Vyprávění začíná poutavě a tvůrci v čele s režisérem Vincentem Shermanem se čas od času uchýlí k vynalézavým řešením žánrově rutinních situací: například Chrisina konfrontace s útočníkem je snímána kompletně zvnějšku jejího domu. 

V druhé polovině snímku jde ale stále více o to, jak se scénáři podaří vyjít vstříc požadavkům Produkčního kodexu a výsledek bohužel působí dost těžkopádně. Tvůrčí tým stál před nutností potrestat Chris za její prohřešek a zároveň nepoškodit instituci manželství. K tomu slouží zejména dlouhé disputace s právníkem. Snímek se tak z polohy kriminálky dostává spíše do mantinelů melodramatu se společenským přesahem, kdy se pokouší reflektovat nelehkou situaci válečných veteránů a jejich opuštěných manželek a varuje před rozvodem jako možným řešením partnerských problémů (finální tvar připomíná méně ambiciózní Nejlepší léta našeho života /The Best Years of Our Lives, 1946/ s krimi elementem). 

Film nahradil exotické malajské dějiště Dopisu familiárním americkým prostředím. Natáčelo se v ateliérech Warner Bros. a ve vybraných losangeleských lokalitách, z nichž rozpoznatelná je například městská radnice nebo lanovka Angels Flight (viz video níže). Menší prostor dostala i ikonická Bradbury Building, která supluje kancelář právníka Hannaforda (Lew Ayres). 

Ve všech ohledech šlo o štědrou produkci - film produoval Jerry Wald, na scénáři se podílel spisovatel David Goodis, kameru dělal Ernest Haller a hudbu složil Max Steiner. I obsazení je velmi dobré, jakkoliv Ann Sheridan a Zachary Scott se svým statusem nemohli poměřovat s první hvězdnou ligou Warner Bros., Joan Crawford či Johnem Garfieldem. I tak drama The Unfaithful s celosvětovými tržbami kolem 3 milionů dolarů skončilo solidním komerčním úspěchem.

Režie: Vincent Sherman
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)
Scénář: James Gunn a David Goodis podle divadelní hry Williama Somerseta Maughama
Kamera: Ernest Haller
Hudba: Max Steiner
Střih: Alan Crosland Jr.
Výprava: William Wallace
Hrají: Ann Sheridan, Lew Ayres, Zachary Scott, Eve Arden, Jerome Cowan a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 1. července 1947

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

23. srpna 2022

Guilty Bystander (1950)

Guilty Bystander
USA, 1950, 92 min.

Herec Zachary Scott (Mildred Pierce /1945/ nebo The Unfaithful /1947/) nikdy nepatřil k mým favoritům. Po zhlédnutí málo známého filmu noir Guilty Bystander na něj ale musím změnit názor. Jako bývalý policista Max Thursday, který se po propuštění ze služby živí jako podřadný hotelový detektiv a většinu času tráví v alkoholovém oparu, je znamenitý. Celý film je postavený na něm (a jeho boji s lahví) a nebýt jeho charismatu a působivého hereckého projevu, možná bych byl k zamotanému příběhu méně milosrdný. 

Max je nám představen jako totální troska, která zahodila veškerý svůj talent a většinu času se jen upíjí do bezvědomí. Vše se změní ve chvíli, kdy za ním přijde vyděšená exmanželka Georgia (Faye Emerson) se zprávou, že jejich společný syn zmizel. Indicií, kterých by se mohl Max chytit, příliš není. Ukáže se ale, že do případu je nějak zamotaný podivný doktor Elder (Jed Prouty) a známý kriminálník a notorický hypochondr Varkas (J. Edward Bromberg). O několik mrtvol později diváka čeká odhalení skutečného pachatele a nepříliš pravděpodobný happy end. 

Kolik filmů noir se ale vyvíjí podobně a stejně jim jejich logické díry dokážeme odpustit? Hlavní je podmanivá temná atmosféra a tu Guilty Bystander nepostrádá. Režisér a producent v jedné osobě Joseph Lerner dokázal fikční svět filmu zalidnit dobře zapamatovatelnými zlodušskými typy a zároveň se mohl spolehnout na kvalitní práci kameramana Geralda Hirschfelda (Mladý Frankenstein /Young Frankenstein, 1974/), kterému v době natáčení nebylo ani třicet let (s Lernerem se seznámili v armádě). Mimochodem, jako střihačka se na snímku podílela Lernerova žena Geraldine. Oba dva byli průkopníky nezávislé produkce s centrem v New Yorku, kde také natáčení filmu kompletně proběhlo (z části v ulicích - a dokonce pod nimi, v newyorském metru - a z části ve Fox Movietone Studios).

Obálka knižní předlohy, kterou pod pseudonymem Wade Miller (složeninou z jejich příjmení) vydali Robert Allison Wade a H. Bill Miller.

Film byl dlouho dostupný jen v podřadné obrazové kvalitě a některé zdroje dokonce uvádějí, že byl považován za ztracený. Teprve díky iniciativě režiséra Nicolase Windinga Refna byl dochovaný materiál pečlivě zrestaurován a dnes nic nebrání jeho znovu objevení. Na Refnových webových stránkách si k němu navíc můžete přečíst kopu materiálů, včetně eseje o jeho vzniku a profilu Zacharyho Scotta. Film je aktuálně dostupný v nabídce MUBI.

Režie: Joseph Lerner
Produkce: Rex Carlton, Joseph Lerner (Laurel Films, Edmund L. Dorfmann Productions, New York Film Associates)
Scénář: Don Ettlinger
Kamera: Gerald Hirschfield
Hudba: Dimitri Tiomkin
Střih: Geraldine Lerner
Výprava: Leo Kerz
Hrají: Zachary Scott, Faye Emerson, Mary Boland, Sam Levene, J. Edward Bromber a další

Distribuce: Film Classics
Premiéra: leden 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

24. ledna 2022

Murder Is My Beat (1955)

Murder Is My Beat
USA, 1955, 77 min.

Deset let po Objížďce (Detour) a o poznání méně věhlasné Strange Illusion (oba 1945) natočil olomoucký rodák Edgar G. Ulmer film noir Murder Is My Beat, který se svým způsobem odvolává k tradici americké drsné školy. Původní scénář britského autora a producenta Aubreyho Wisberga začíná in medias res: notně pobitý policista Ray Patrick (Paul Langton) se nachází v hotelovém pokoji, kde jej před okamžikem zanechala tajemná barová zpěvačka Eden Lane (Barbara Payton) podezřelá z vraždy. Ray dostal případ brutálně zabitého muže (nalezeného s hlavou v ohništi) na starosti, ale brzy propadl kouzlu blonďaté krásky a rozhodl se porušit pár předpisů, aby jí dal možnost očistit své jméno. Nyní je však Eden v tahu a je to naopak Ray, kdo se dostává do problémů: v hotelu jej totiž vypátral jeho nadřízený, vždy zásadový kapitán Rawley (Robert Shayne)... 

Film disponuje vtahujícím vyprávěním, k čemuž přispívá Rayův voice-over a rozsáhlá retrospektiva, kterou doprovází. Celý zamotaný případ je prezentován jako quest, kdy jen postupné skládání jednotlivých indicií vede k finálnímu rozuzlení. Kolem postavy Eden tvůrci chytře vytvářejí dojem nejednoznačnosti, takže si dlouho nemůžeme být jisti, zda je skutečně vražedkyní, nebo jen další obětí někoho dalšího. 

Technické zpracování odpovídá kategorii produkce a v lecčem připomene podobně nedokonalou (ale vždy podmanivou) Objížďku. Murder Is My Beat nicméně postrádá naléhavost a existenciální podtext Ulmerova slavnějšího noiru, což vrcholí v (i na hollywoodské poměry) přepáleném happy endu. 

Paul Langton jako Ray je přijatelný, i když se nemůže pochlubit charismatem srovnatelným s největšími noirovými hvězdami. Lépe si v roli Eden vede Barbara Payton, kterou vedle práce pro film (další noiry Trapped /1949/ a Kiss Tomorrow Goodbye /1950/) proslavily i bouřlivé aféry s řadou hollywoodských osobností (mj. s Tomem Nealem z Objížďky) a dlouhodobé potíže s alkoholem a drogami. Bohužel účinkováním v Murder Is My Beat její kariéra de facto skončila. V dalších letech se potýkala s mnoha osobními a zdravotními problémy a v roce 1967 zemřela na selhání srdce a jater. Ještě předtím stihla autorizovat svoje memoáry pod názvem I Am Not Ashamed. Ve vedlejších rolích můžete narazit na několik povědomých tváří. Mě nejvíce potěšil Anthony Jochim z Haasovy Dívky na mostě (The Girl on the Bridge, 1951). 

Film malé společnosti Masthead Productions, založené Wisbergem a Ulmerem, vznikl ve stejném roce jako Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955) a přestože - na rozdíl od Aldrichova apokalyptického noiru - nejde o žádné veledílo, noiroví fanoušci by mohli být spokojeni. 

Režie: Edgar G. Ulmer
Produkce: Aubrey Wisberg (Masthead Productions)
Scénář: Aubrey Wisberg
Kamera: Harold E. Wellman
Hudba: Albert Glasser
Střih: Fred R. Feitshans Jr.
Výprava: James W. Sullivan
Hrají: Paul Langton, Barbara Payton, Robert Shayne, Selena Royle, Roy Gordon a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 27. února 1955

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI


8. prosince 2021

Undercurrent (1946)

Undercurrent
USA, 1946, 112 min.

Vzhledem k úspěchu Hitchcockovy a Selznickovy Rebeccy (1940) není divu, že v následujících letech vznikla celá řada podobně koncipovaných gotických romancí, v nichž se nezkušená žena vrhá do vztahu se znepokojivě tajemným mužem. K nejambicióznějším titulům z tohoto ranku patří hvězdně obsazený thriller Undercurrent z produkce MGM. 

Škoda, že závěr filmu není až tak "terrific", jak plakát slibuje. 

Podobně jako Rebecca film začíná téměř až v duchu romantické komedie, žánru, s nímž si možná nejvíce spojujeme představitelku hlavní role, Katharine Hepburn. V Undercurrent hraje starou pannu Ann Hamilton, která se místo shánění manžela raději věnuje chemickým experimentům (její otec pracuje jako univerzitní profesor). Jednoho dne se ale v jejím životě objeví bohatý a šarmantní průmyslník Alan Garroway (Robert Taylor) a Ann mu zcela propadne. Zatímco romkom by dále nejspíše sledoval jejich námluvy plné nedorozumění a komplikací, Undercurrent přistoupí rovnou k jejich svatbě. Tímto momentem se také zásadně zlomí žánrová poloha - místo odlehčené podívané nás totiž čeká nervy drásající vývoj, kdy Ann začne poznávat pravou stránku svého manžela. Znovu jako v Rebecce se ukáže, že Alanův život zásadně ovlivňuje vztah k osobě, která může - ale také nemusí - být mrtvá. V tomto případě jde o jeho bratra Michaela, který navzdory své nepřítomnosti hýbe veškerým děním. Ann pohání zvědavost a chce přijít na kloub tomu, co se s Michaelem stalo a proč jej Alan tak nenávidí. Neměla by si ale raději hledět svého?

Undercurrent nakonec nabídne jiné řešení než o šest let starší Rebecca, což je jistě vítané. Na druhou stranu snímek nepůsobí tolik kompaktně a přesvědčivě, zejména v druhé části se vytrácí napětí a postavy se nechovají zrovna věrohodně. Nicméně o zajímavé momenty není nouze - dobře řešené jsou například snad všechny scény, kde se vyskytují koně (děsivá scéna ve stájích, závěrečná konfrontace na útesu). 

Film vznikal ve velmi štědrých podmínkách, což jde vidět nejen na jeho kvalitním obsazení (vedle Hepburn a Taylora, navrátivšího se ze služby v námořnictvu, v něm dále hrají Robert Mitchum, Edmund Gwenn nebo Jayne Meadows), ale také na vysoké technické úrovni: kameru dělal Karl Freund, scénografem byl Cedric Gibbons a na kostýmy dohlížela Irene. Režií byl pověřen muzikálový specialista Vincente Minnelli, pro kterého byl Undercurrent ve své době výjimečný svým seriózním, nefantazijním pojetím. Film skončil velkým komerčním triumfem, když MGM přinesl čistý zisk přes milion dolarů. 

Rozhlasová adaptace nahraná Katharine Hepburn a Robertem Taylorem je k poslechu zde. Pro milovníky klasiky: důležitou roli ve snímku hraje Brahmsova symfonie č. 3 F dur. 

Režie: Vincente Minnelli
Produkce: Pandro S. Berman (MGM)
Scénář: Edward Chodorov, George Oppenheimer
Kamera: Karl Freund
Hudba: Herbert Stothart
Střih: Ferris Webster
Výprava: Cedric Gibbons, Randall Duell
Hrají: Katharine Hepburn, Robert Taylor, Robert Mitchum, Edmund Gwenn, Jayne Meadows a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI