Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

15. července 2018

Repeat Performance (1947)

Repeat Performance
USA, 1947, 92 min.

Stejný nebo podobný výjev je všem fanouškům filmu noir důvěrně známý: nad bezvládným tělem oběti se sklání pachatel se zbraní v ruce, který teprve s odstupem několika vteřin začíná domýšlet veškeré důsledky svého činu. V tomto případě je onou obětí zkrachovalý dramatik se sklony k alkoholismu Barney a vražedkyní jeho manželka a úspěšná divadelní herečka Sheila. Místo aby následoval očekávaný flashback, který by objasnil příčiny jejich sporu a motiv vraždy, však následuje něco trochu jiného: Sheila si tolik přeje vrátit čas zpět a prožít poslední rok znovu, až jí to nějaká vyšší síla umožní. Je 1. ledna 1946 brzy po půlnoci a Sheila dostává příležitost napravit chyby posledních dvanácti měsíců. Podaří se jí to, nebo bude osud trvat na svém?

Napětí v Repeat Performance je založeno právě na tom, zda a případně jak moc se bude nová realita Sheilina života lišit od té předchozí. Na rozdíl od pozdějších, narativně sofistikovanějších filmů založených na podobném principu časové smyčky (Na Hromnice o den více, Zdrojový kód atd.) nám není umožněno většině událostí - s výjimkou vyvrcholení během silvestrovského večera - přihlížet opakovaně, nicméně základní osnovu toho, co se událo, se dozvídáme z dialogů. Nejde tedy tolik o promyšlenou narativní hříčku jako spíše o úvahu nad rolí osudu v našich životech, což je ostatně velmi častý noirový motiv. 

Aby se tvůrci pojistili, že divák porozumí inovativnímu konceptu (i když ne plně rozvinutému), využili v úvodu neosobního vypravěče, který nás uvádí do děje, nastoluje hlavní téma a později se hlásí ještě jednou, aby explicitně oznámil, že Sheilino přání se vyplnilo a "ona prožije starý rok ještě jednou." Dále již vypravěč do příběhu nevstupuje a hlavními nositeli myšlenek spojených s osudovostí v našich životech jsou postavy Sheily a jejího emocionálně nestabilního bratra Williama.


Když po chvíli efekt narativně svěžího uchopení látky poleví, stane se z filmu relativně rutinní vztahové drama. Nuda se však v mém případě nedostavila, a to zejména kvůli barvitě vykreslenému dekadentnímu prostředí uměleckých kruhů, kde není nouze o nevěru, žárlivost, intriky, nadměrné pití alkoholu, psychickou nevyrovnanost a nakonec ani o násilí a vraždu. Právě to z filmu dělá výborný příklad filmu noir, ačkoliv mezi kanonická díla samozřejmě nepatří. Jak uvádí David Bordwell, divadelní prostředí zároveň slouží jako motivace pro ústřední téma "přepisování" osudu, a tvůrci na dvou nebo třech místech vytvářejí explicitní paralely mezi Sheiliným restartem posledního roku života a revidováním textu divadelní inscenace, na které zrovna pracuje. (1)

Repeat Performance vzniklo v nezávislé produkci Bryana Foye, dřívějšího šéfa béčkové produkční jednotky u Warner Bros., a v režii Alfreda L. Werkera, který se o rok později podepsal pod svůj nejvýznamnější počin - procedurální krimi He Walked by Night (1948). Obsazení sice postrádá hvězdná jména, ale tváře Louise Haywarda (The Man in the Iron MaskHouse by the River), Joan Leslie (Vysoko v horách, Yankee Doodle Dandy) a Richarda Baseharta (zmiňovaný He Walked by Night nebo Fourteen Hours) by vám měly být alespoň povědomé. V roce 1989 se film dočkal televizního remaku pod názvem Turn Back the Clock.

(1) BORDWELL, David. Reinventing Hollywood: How 1940s Filmmakers Changed Movie Storytelling. Chicago: The University of Chicago Press, 2017, s. 359–360.

Režie: Alfred L. Werker
Produkce: Aubrey Schenck (Bryan Foy Productions)
Scénář: Walter Bullock podle románu Williama O'Farrella
Kamera: L. William O'Connell
Hudba: George Antheil
Výprava: Edward C. Jewell
Střih: Louis Sackin
V hlavních rolích: Louis Hayward, Joan Leslie, Virginia Field, Tom Conway, Richard Basehart a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 22. května 1947

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

26. června 2018

Za dva měsíce začíná 6. Noir Film Festival

Již za dva měsíce otevře hrad Křivoklát své hradby všem milovníkům filmu noir, kteří se zde opět sejdou na tematickém filmovém festivalu. Od 23. do 26. srpna 2018 uvede 6. ročník Noir Film Festivalu na čtyři desítky projekcí filmových klenotů nejen z klasické hollywoodské éry filmu noir 40. a 50. let minulého století, ale opět o něco více přiblíží evoluci tohoto atraktivního fenoménu napříč žánry, časem a geografickým prostorem. Návštěvníci se mohou těšit na napínavá dramata z vězení, rebelství Samuela Fullera, charisma Roberta Ryana, bojovnost Idy Lupino, emancipaci nových osudových žen, šílenství noirových psychopatů, temné příběhy ze severu Evropy a standard v podobě československé stopy a projektů HBO. 

PSYCHO NOIR 
V tematické sekci festival představí postavy duševně nevyrovnaných jedinců uchylujících se k brutálnímu násilí, které noirovému cyklu začaly dominovat v jeho pozdější fázi z konce 40. let a jejichž přehnané chování korespondovalo s vyhrocenou noirovou estetikou tohoto období. Tyto charaktery jsou spojené s několika výraznými hereckými tvářemi. Vedle Richarda Widmarka v roli vyšinutého zabijáka z Hathawayova Polibku smrti (Kiss of Death, 1947) a Roberta Ryana jako pomstychtivého válečného veterána z Násilného činu (Act of Violence, 1948) režírovaného Fredem Zinnemannem, festival poukáže i na méně známou tvář Lawrence Tierneyho jako chladnokrevného intrikána v brilantním noiru Roberta Wise Zrozen k zabíjení (Born to Kill, 1947) a chybět nebude ani James Cagney a jeho „top-of-the-world“ performance v Bílém žáru (White Heat, 1949) od Raoula Walshe

V návaznosti na PSYCHO NOIR bude ve Zvláštním uvedení promítnuto i mistrovské dílo Roberta Aldriche Co se vlastně stalo s Baby Jane? (What Ever Happend with Baby Jane?) z roku 1962, ve kterém se stárnoucí hollywoodské hvězdy Bette Davis a Joan Crawford představily v příběhu psychopatky par excellence a její sestry.



NOVÉ OSUDOVÉ ŽENY
Archetyp femme fatale, emancipované atraktivní ženy, která neváhá jít přes mrtvoly, když chce dosáhnout svých cílů, je snad divácky nejoblíbenějším aspektem filmu noir. S revizionistickým pohledem na klasické žánry, které mladí hollywoodští tvůrci přinesli v 70. letech minulého století, a s tehdejší proměnou filmové cenzury se obraz femme fatale začal modifikovat, a otevřela se tak celá škála nových možností jak vyprávět a kam směřovat noirové příběhy. Ukázkovým příkladem revize archetypu femme fatale je rané dílo bratří (dnes už sester) Wachowských Past (Bound, 1996), které nevypočitatelnou sílu ženského elementu znásobuje přítomností hned dvou osudových dam a v přidané hodnotě ji obohacuje o lesbický element. 

Obdobně nezničitelná je Ďábelská svůdkyně (The Last Seduction, 1994) v podání americké krásky Lindy Fiorentino ve filmu Johna Dahla a ve výčtu „nových femmes fatales“ nelze opomenout pavoučí ženu Matty Walker, nudící se manželku floridského boháče v podání mladé Kathleen Turner ve slavném neonoiru Žár těla (Body Heat, 1981) od Lawrence Kasdana. Současným objevem bude na festivalu promítaná Bílá orchidej (White Orchid, 2018), v níž Olivia Thirlby ztvárnila introvertní a stydlivou soukromou vyšetřovatelkou pátrající po stopách vražedného zločinu v Kalifornii. Snímek bude uveden v české premiéře. 



NOIROVÁ RETROSPEKTIVA SAMUELA FULLERA 
„Film je jako bojiště. Láska. Nenávist. Akce. Násilí. Smrt. Jedním slovem – emoce.“ 
To jsou hojně citovaná slova Samuela Fullera pronesená v Godardově filmu Bláznivý Petříček (Pierrot le fou, 1965), která výstižně definují i režisérovu čtveřici na NFF promítaných noirových titulů. Cenou za režii na festivalu v Benátkách oceněný Zátah na Jižní ulici (Pickup on South Street, 1953) uvede další psycho roli Richarda Widmarka coby newyorského kapsáře, který nevědomky ukradne mikrofilm s chemickým vzorcem, o nějž mají zájem komunističtí špióni. Herec Robert Ryan se představí ve své typické roli záporáka v barevném noiru z exotického Japonska s názvem Bambusový dům (House of Bamboo, 1955). S Psycho noirem bude korespondovat Chodba šoků (Shock Corridor, 1963) inspirovaná příběhem novinářky Nellie Bly, která na konci 19. století předstírala duševní chorobu pod záměrem napsat skandální odhalení o psychiatrické léčebně na Blackwell’s Island. Nahý polibek (The Naked Kiss, 1964) je naopak dramatem ze života napravené prostitutky s herečkou Constance Towers v hlavní roli. 



HOST FESTIVALU: SAMANTHA FULLER 
V rámci Zvláštního uvedení festival uvede celovečerní dokument Plný život Samuela Fullera (A Fuller Life, 2013), v němž řada režisérových obdivovatelů jako James Franco, William Friedkin, Wim Wenders, Tim Roth, Robert Carradine, Monte Hellman či Mark Hamill předčítá z jeho posmrtně vydaného životopisu A Third Face: My Tale of Writing, Fighting and Filmmaking (2002) plného inspirativních historek a fascinujících životních vzpomínek – včetně těch na osvobozování zajateckého tábora v Sokolově, na kterém se podílel jako člen americké vojenské armády v roce 1945. Tento velmi osobní snímek před lety natočila režisérova dcera Samantha Fuller (*1975), která vystupovala v otcových pozdních filmech a která v srpnu osobně zavítá na Křivoklát, kde uvede všechny otcovy filmy. 

Svou návštěvou letos NFF poctí i Jaromír Hanzlík, jenž bude zároveň i jedním z patronů 6. ročníku festivalu. Tvorbu herce, který letos oslavil 70. narozeniny, festival připomene projekcí tematické televizní adaptace románu Radovana Šimáčka Zločin na Zlenicích hradě (1971), která je do historických kulis zasazeným detektivním příběhem o vyšetřování vraždy šlechtice Oldřicha ze Zlenic. 

ČESKOSLOVENSKÝ NOIR 
Už pošesté je součástí programu NFF blok československých filmů, které se vyznačují noirovými charakteristikami – ať už jde o spletitou narativní strukturu, temný vizuální styl, archetypální postavy detektiva, ambivalentního antihrdiny a femme fatale nebo motivy vyšetřování a voyeurismu. Nejstarším titulem letošní kolekce je opomíjený film režiséra Václava Kršky Až se vrátíš… (1947) zasazený do nevlídného prostředí pražského činžovního domu. Do baru frekventovaného nenapravitelnými alkoholiky je situováno mistrovské drama Martina Friče Dnes naposled (1958). Po kladně přijatých „kalašovkách“ Vrah skrývá tvář (1966, NFF 2015) a Po stopách krve (1969, NFF 2014) organizátoři letos sáhli po kriminálce Strach (1963), která sérii s Rudolfem Hrušínským v roce 1963 odstartovala. A konečně slovenskou kinematografii a produkci bratislavské Koliby zastupuje detektivka klasického střihu Smrť prichádza v daždi (1965) s Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. 



Program festivalu bude zveřejněn 27. června. Ve stejný den bude zahájena rezervace festivalových pasů a vstupenek na adrese vstupenky@noirfilmfestival.cz. 

Všechny podrobnosti najdete na stránkách festivalu www.noirfilmfestival.cz. 

Další informace a novinky sledujte na sociálních sítích: 

22. dubna 2018

Prokletí nepláčou (1950)

The Damned Don't Cry
USA, 1950, 103 min.

I pět let po uvedení Mildred Pierce do kin studio Warner Bros. vytrvale čerpalo z popularity tohoto snímku a přivádělo na svět jeho méně či více povedené klony. Prokletí nepláčou na slavnou adaptaci románu Jamese M. Caina odkazují obsazením Joan Crawford do hlavní ženské role, retrospektivní strukturou vyprávění i kombinací kriminální zápletky s příběhem o společenském vzestupu. 

Crawford ve filmu ztvárňuje ženu v domácnosti, která se po tragické smrti syna rozhodne odejít od manžela a zajistit pro sebe materiální blahobyt, o kterém do té doby pouze snila. Během této snahy se ale zaplete s nesprávnými lidmi, což má neblahé následky nejen pro ni, ale i pro lidi kolem - zejména pro nevinného a dobromyslného účetního Martina Blackforda (Kent Smith), který na její popud začne pracovat pro gangstery. Vše vyvrcholí vraždou, která - protože jde o retrospektivně vyprávěný snímek - celý syžet uvede do pohybu.

obr. 1
Film je jednoznačně koncipovaný jako hvězdný vehikl pro Joan Crawford, která je centrálním bodem zápletky i hlavní atrakcí většiny záběrů. V průběhu filmu vystřídá několik okouzlujících kostýmů a její obličej dominuje nespočtu detailních pohledů (obr. 2 a 3). Zároveň si však můžeme klást otázku, jestli herečka nebyla na podobný typ rolí již příliš stará. Jak píše Stephen Harvey, "Crawford, která v té době již překročila čtyřicítku, není nikdy zcela věrohodná jako manekýna, jejíž laciný půvab si vysluhuje obdivné hvízdání od otupělých obchodníků. Tento nesoulad je ještě výraznější během jejího vášnivého románku s mnohem mladším Stevem Cochranem; scénář je napsán a zrežírován tak, jako by mezi nimi žádný věkový rozdíl ani nebyl /Crawford byla starší o jedenáct let/." (1)

obr. 2
obr. 3

Snímek Prokletí nepláčou je podle mě nejzáživnější ve své první polovině, kdy postava Joan Crawford prochází dramatickou proměnou, ztrácí veškeré okolky a proniká do zkaženého světa zločinu a podrazů. Její postava se mění i vizuálně - z nevzrušivé šedé myšky (obr. 4) ve svůdnou koketu obklopenou leskem a luxusem (obr. 5 až 7). Jistou paralelu vidím mezi touto narativní trajektorií a hollywoodským hvězdným systémem, který u svých hereček rovněž usiloval o vytvoření specifického hvězdného obrazu založeného na glamouru a spojení s drahými předměty. Výmluvná je také scéna, v níž hlavní postava odhazuje své občanské jméno Ethel Whitehead a začne si říkat Lorna Hansen Forbes - protože nové jméno lépe odráží dosažený společenský status. (Sama Joan Crawford se narodila jako Lucille Fay LeSueur, takže tento motiv jí musel být důvěrně známý.)

obr. 4
obr. 5
obr. 6
obr. 7
obr. 8 Společenský vzestup hlavní postavy ilustruje i kontrast prostředí - krajiny s ropnými věžemi, připomínající její původ...
obr. 9 ...a honosných soukromých sídel nebo vybraných klubů a restaurací, ve kterých najde zalíbení.
Film nakonec nedosahuje působivosti svého modelu, ač se o to tvůrci všemožně pokoušejí. Jestliže však Prokletí nepláčou selhávají jako seriózní hollywoodské melodrama po vzoru Mildred Pierce, mají pro mnoho fanoušků a fanynek nepopiratelnou hodnotu jako příklad campu, tedy estetické kategorie založené na přemrštěnosti a distanci od toho, co vnímáme jako realistické a přirozené. Přehnaná typizace postav, přepjaté herecké výkony i nepravděpodobné zvraty v zápletce nasvědčují, že právě toto by mohla být ta "správná" čtecí strategie.

(1) HARVEY, Stephen, Joan Crawford, New York: Pyramid Communications, 1974, s. 109.

Režie: Vincent Sherman
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)
Scénář: Harold Medford, Jerome Weidman
Kamera: Ted McCord
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: Robert Haas
Střih: Rudi Fehr
V hlavních rolích: Joan Crawford, David Brian, Steve Cochran, Kent Smith, Hugh Sanders a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 13. května 1950

Na DVD s českou podporou vydal MagicBox 7. října 2009.

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

12. března 2018

Noir Film Festival will screen Nordic and prison noirs and pay tribute to director Hynek Bočan

The admirers of rough Scandinavian detective films will be pleased by the news that the 6th year of Noir Film Festival, once again held at the royal Křivoklát Castle, will bring several dark stories from the production of Northern Europe countries in its program. The festival, now in preparation, will open its gates to the fans of the „black cinema” in the second half of August, namely from Thursday 23th to Sunday 26th August.


Nordic noir films and gloomy prison dramas

Festival visitors can look forward to real gems: programmers Jana Bébarová and Milan Hain added films to the NORDIC NOIR section that are unknown to the Czech viewers. In these 1940s and 50s productions from Denmark, Norway, Sweden and Finland, the viewers can see remarkable parallels with the contemporary Hollywood noirs and discover more or less apparent influences of the iconic films of the American cinema.

The next program section of the 6th year is concentrated on PRISON NOIR. The section will introduce one of the films of the distinctive film noir director Jules Dassin, whose legacy the film festival had commemorated in the past, namely by Night and the City (1950) and Rififi (1955). This year it will be his earlier film Brute Force (1947), which had been a significant landmark in the director’s career, because it was his first cooperation with an influential producer Mark Hellinger and his new acting discovery Burt Lancaster. Dassin’s prison drama excels with a stark social commentary and it can be viewed as a rough allegory of the Nazi regime through the character of a sadistic warden Munsey (played by the great Hume Cronyn).


A thrilling drama shot in the real prison locations will be offered in Riot Cell Block 11 (1954), for which director Don Siegel had engaged several unprofessional actors. These two masculine titles will have their counterpart in the dark female noir film Caged (1950), in which Eleanor Parker excels in one of her lifetime roles awarded at the Venice Film Festival. She plays a convict – victim, who is going through a fundamental change of character in the unrelenting environment of a jail. Similar emotional urgency is to be seen in the drama I Want to Live! (1958), in which Susan Hayward had played her Oscar role.

A tribute to the noir film stars

The acting icons of Classic Hollywood, which will be paid a tribute to this year by naming the festival’s main projection halls after them, will be actress and director Ida Lupino (1918–1995), who would have been 100 years old this year, and actor Robert Ryan (1909–1973). While you can remember Ida Lupino from Raoul Walsh’s They Drive by Night (1940) and High Sierra (1941), in which she had appeared alongside Humphrey Bogart, Robert Ryan is connected to a type of rude men with decided, xenophobic opinions and violent behavior.


Hynek Bočan celebrating his jubilee

Within the Czech “mark” the festival will commemorate the work of Hynek Bočan, who is going to celebrate his 80th birthday in April. The director, one of the patrons of the festival, visited Křivoklát in 2015 and 2017, as he was introducing a screening of a Czechoslovak-British film Třicet jedna ve stínu (Ninety Degrees in the Shade, 1965), on which he had worked as an assistant director to Jiří Weiss. He had significantly contributed to the Golden 60s of the Czechoslovak cinema with works like Nikdo se nebude smát (Nobody Will Laugh, 1965), a black comedy based on Milan Kundera’s novel, a film adaptation of Vladimír Páral’s novel Soukromá vichřice (Private Torment, 1967) or two films from 1968 that had been banned by the Communist party, Čest a sláva (Honour and Glory), a historical drama from the Thirty Years’ War, and Pasťák (The Borstal), situated in a Prague youth detention center. You can experience the rawness and rough claustrophobic atmosphere, which is close to the prison noir films introduced on the festival, at a special screening.

Křivoklát Castle Noir

This year the festival visitors are going to enjoy the screenings in five historical halls (for example in the Gothic Royal Hall and in the private chamber of Wenceslaus IV) and in Castle’s Upper Courtyard, where the main evening screenings take place. By popular demand, we negotiated the extension of these stylish screenings to another place – the northeastern walls.

For more information and news look at:

15. ledna 2018

Samuraj – 50 rokov vplyvnej cool kriminálky

Le Samouraï
1967, FR, 105 min.

„Neexistuje väčšia samota než samota samuraja, snáď iba tiger v džungli je osamelejší... Možno...“ (Bušidó)

Na jeseň minulého roka uplynulo päť dekád od premiéry zásadnej neo-noirovej kriminálky veľkého amerikanofila Jeana-Pierrea Melvillea. Ako jeho opus magnum ovplyvnil žáner a prečo si vyslúžil legendárnu nálepku „biblia hnutia cool“?


TEXT OBSAHUJE SPOJLERY

Jef Costello je nájomný zabijak. Profesionál, ktorý „nikdy neprehráva... nikdy.“ Na otázku „Kto je?“ odpovedá: „Nepamätám si.“ A na dotaz „Prečo?“ zasa profesionálne: „Zaplatili mi.“ Mĺkvy Jef s chladným, no prenikavým pohľadom je vlk samotár, prísne verný svojmu modus operandi a rituálom, ktoré definujú jeho kódex: je vždy elegantne oblečený (oblek, kravata, baloniak); svoj klobúk si vždy starostlivo nasadí a skladá z hlavy či rúk len v prostredí, kde sa cíti bezpečne (zvyčajne len vo svojom byte); decentné hodinky nosí na pravej ruke, spravidla s ciferníkom dole, aby mohol nenápadne sledovať čas; nepije alkohol, a keď si výnimočne objedná whiskey, zaplatí za ňu, ale ani sa jej nedotkne; tesne pred samotným zlikvidovaním svojho cieľa si stále nasadí biele rukavičky.

Samuraj sa nesocializuje, jeho vzťahy s okolím sú rýdzo nutne pracovného charakteru (viď automechanika a kartovú partiu, s ktorými ledva prehodí slovo). Je citovo vyprahnutý, bez priateľov. Jefovou jedinou spriaznenou dušou, ktorá rozumie jeho samote, je snáď len kanárik. Svojim nepokojným správaním ho stále upozorní, ak sa v jeho skromne zariadenom byte deje niečo podozrivé. Klietka s kanárikom je zároveň metaforou uväznenia, predstavujúca existenciálnu paralelu k Jefovi, ktorý je väzňom svojho „povolania“, svojho životného poslania, ktorému prispôsobuje svoj asketický, priam asexuálny spôsob život. Ženy ho nezaujímajú, už dávno ich vymenil za zbraň a peniaze.


Bezprostredne po zavraždení svojho najnovšieho cieľa – majiteľa nočného klubu Martey's, je Jef videný tamojšou černošskou pianistkou. O pár desiatok minút na to je zadržaný a vypočúvaný na polícii s mnohými ďalšími, ktorí zodpovedajú pomerne všeobecnému popisu. Samuraj je však pripravený: má chirurgicky presné alibi, ktoré si dopredu dohodol so svojou milenkou Jane. Ba čo viac, formálne ho identifikuje len jeden zo šiestich svedkov z klubu. Navyše, pianistka ako kľúčový svedok mu krivou výpoveďou záhadne pomôže, čím sa Jef dostáva na slobodu. Prechováva k nemu isté sympatie, alebo ho len chce prenechať napospas nespokojnému, anonymnému objednávateľovi?

Mimochodom, o jeho lojálnej milenke Jane (vo svojom vôbec prvom filme ju hrá Nathalie Delon, toho času Delonova manželka), ktorá mu ochotne poskytne alibi, veľa nevieme. Tušiť však, že majú za sebou istú minulosť, kvôli ktorej k nemu ešte prechováva možno posledné zvyšky citov. Teraz sa však správa ako prostitútka, no stále k Jefovi vzhliada a poskytuje mu podporu. Možno väčšiu, než si zasluhuje. Možno väčšiu, než o akú vôbec stojí. Táto marginalizácia ženských postáv je pre režiséra typická. Ženy v jeho silne mužských svetoch nemajú priestor. (A to je tiež možno dôvod, prečo sú „melvillovky“, ako aj ostatné francúzske noiry, emočne chladnejšie než klasické americké filmy noir.)


Ako komentuje objednávateľ vraždy, po zadržaní sa z neho stáva zranený vlk. Aj keď svoj cieľ odstránil bez zanechania stopy, bol predsalen zadržaný. A i napriek nepriestrelným, dvojitým alibi je v hľadáčiku vytrvalého a prefíkaného inšpektora s nálepkou podozrivého č. 1. Preto sa pre svojho objednávateľa stáva nepohodlným a štvanou zverou. Samuraj v labyrinte parížskeho metra šikovne kľučkuje, aby unikol inak dobre zorganizovanej polícii (Melville je detailista nielen ak ide o štýl postavy, ale aj v prípade policajných procedúr), no jeho osud je už dávno spečatený. Prijíma nový kontrakt a jeho cieľom sa stáva samotná pianistka. Tragický, no štýlový fatalizmus je zavŕšený džentlmenským gestom a záverečnou scénou v džezovom klube, do ktorého ide na istú smrť...

Pre dnes už 82-ročného Alaina Delona ide bezpochyby o jednu zo životných rolí. Jeho prejav je extrémne minimalistický (kamenná tvár, uhrančivý pohľad, minimum replík, úsporné gestá), no maximálne presvedčivý. Veríte mu každý jeden pohľad či úsečnú repliku. Je to koncentrované herectvo založené predovšetkým na hraní očami. Išlo o prvý z troch spoločných filmov, ktoré nakrútili so Jeanom-Pierreom Melvilleom, priekopníkom francúzskej gangsterky a známym milovníkom amerického filmu noir a americkej kultúry ako takej. Ďalšími ich počinmi boli Osudový kruh (1970) a Policajt (1972), režisérov vôbec posledný film.


Melville nakrúcal kriminálky ovplyvnené americkým filmom noir s dôrazom na „cool koncept“ (pred Samurajom najmä Práskač so Jeanom-Paulom Belmondom). Samuraj je poctou filmu noir a jeho kľúčovou inšpiráciou je postava Ravena (Alan Ladd), hitmana na úteku z raného noiru Revolver na prodej (This Gun for Hire, 1942). Delon sa na Ladda nielenže v tvári podobá, ale evokuje ho i úsporným prejavom a typicky noirovým outfitom (klobúk, dvojradový plášť). Navyše, kým Raven mal domáceho miláčika v podobe mačky, Jef zasa spomínaného kanárika. Dlhá otváracia scéna pofajčievania v ponurom byte ako aj akcia na železničnom moste, kde Jef dôjde k zraneniu, je tiež evokáciou klasiky Franka Tuttlea.

Samuraj prenáša klasické noirové témy a motívy (samotu, zradu a pomstu, hitmana na úteku) nie do farebného (to by bolo prisilné tvrdenie), ale do šedého sveta. Farebnou vyprahnutosťou vyznieva ako pomyselný medzistupeň medzi čiernobielym a farebným materiálom. Ulice Paríža neboli snáď nikdy sivšie. Štylizované odfarbenie prostredia symbolizuje Jefovu dušu, interiéry aj exteriéry priam korešpondujú s jeho smutnými, sivo-modrými očami (ktoré sú zasa odrazom jeho chladnej duše). Od Jefovho sparťanského bytu a prostredia policajnej stanice, cez parížske uličky a hotely, až po rekvizity a kostýmy – všetko je prísne ladené do chladných, sivých či béžových odtieňov.


Zo Samuraja sa stal zásadný francúzsky neo-noir, ktorý ovplyvnil zástup žánrových pokračovateľov. Hlavne svojim minimalistickým prístupom k postave titulného antihrdinu a „konceptom cool“ (Jefov módny protokol a rituály). Tento sústredený herecký prejav a jednu dejovú líniu si ako medzi prvými požičal dnes už tiež kultový Řidič (The Driver, 1978) Waltera Hilla. Postava Jefa Costella neskôr ovplyvnila i mnoho zabijakov s vlastným morálnym kódexom: Jeffreyho Chowa z hongkongskej gangsterky The Killer (1989), Jarmuschovho Ghost Doga (1999) a z menšej časti aj Clooneyho hitmana z Američana (2010). S nadsázkou napísané, nebyť Delonovho stoického výkonu, ani mlčanlivý Ryan Gosling v Drive (2011) by nebol taký cool! Melville a Delon proste vytvorili pred 50 rokmi nadčasový prototyp štýlového mĺkveho antihrdinu. Oldschool, ale stále cool!
Michal Šmajda


Réžia: Jean-Pierre Melville
Produkcia: Raymond Borderie, Eugène Lépicier
Scenár: Jean-Pierre Melville, Georges Pellegrin
Kamera: Henri Decaë
Hudba: François de Roubaix
Strih: Monique Bonnot
Výprava: François de Lamothe
Hrajú: Alain Delon, François Périer, Nathalie Delon, Michel Boisrond, Catherine Jourdan, Carlo Nell, Adrien Cayla-Legrand, Robert Favart a ďalší.

Premiéra: 25. 10. 1967

Odkazy
CSFD

7. ledna 2018

Ve Zlíně vzniká severská kriminálka

Zlínští filmaři nelení. V produkci studentů UTB totiž ve městě vzniká Cornelia – hořká, seversky laděná kriminálka. Část nákladů přitom hradí sami budoucí diváci prostřednictvím internetové kampaně.

Film je příběhem mladého poručíka Adama Tománka. Ten vyšetřuje případ podvodného převedení krachující firmy Cornelia na bílého koně. Šťastně ženatý příslušník hospodářské kriminálky pracuje na případu se svým tchánem. Avšak když Tománek pojme podezření, že krásná Monika, se kterou shodou náhod podvedl svou ženu Adélu, má s případem něco společného, pustí se do vyšetřování na vlastní pěst.

Ambiciozní film Cornelia je autorským projektem Radima Svobody. Mladý student pracuje jako scenárista pořadů České televize a podílel se například na natáčení seriálu Rapl. Scénář k připravovanému filmu přitom psal více než rok a půl. Na realizaci spolupracoval se specialisty z Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Ale krom policistů a samotného případu hraje významnou úlohu i současný Zlín. Svobodův tým se chce s městem pomocí filmu rozloučit. Jde totiž o jejich závěrečnou práci na Univerzitě Tomáše Bati.
„Je to náš poslední filmový zářez předtím, než nás sežere šoubyznys,“ píší studenti na serveru Hithit, kde vybírají peníze na realizaci svého vysněného filmu, „takové srdíčko, co po sobě ve Zlíně zanecháme, a zároveň vizitka, kterou se budeme prezentovat na praxi.“

Část rozpočtu už zafinancoval nadační fond FILMTALENT Zlín, avšak produkce filmu si žádá další zdroje na techniku a odměny hercům. „Přispěvatelům se chceme odvděčit. Proto jsme připravili několik odměn, kterými můžeme alespoň symbolicky vyjádřit náš dík,“ říká Anna Jelínková, produkční filmu.

Kampaň na Hithitu poběží téměř do konce ledna. Studentům můžete vyjádřit podporu na adrese www.bit.ly/corneliafilm

4. ledna 2018

iShorts uvedou 11 krátkých filmů noir a výstavu noirových obrazů od Nikolaje Lesyka

Osudové okamžiky zločinu, zhoubné vášně, nihilistických myšlenek, temných vizí a vypravěčské hravosti budou v chystaném pásmu krátkých hraných a animovaných filmů k vidění už příští středu 10. ledna 2018 ve 20:30 v pražském kině Bio Oko, kde bude exkluzivně uvedena i výstava obrazů akademického malíře Nikolaje Lesyka s názvem "Magie noirové noci", jíž zapůjčil její majitel Michal Šmajda (událost zde). Týden následující, konkrétně 16. a 17. ledna pásmo uvedou kina ve Zlíně, Ústí nad Labem, Plzni, Veselí nad Lužnicí, Jablonci nad Nisou a Slavkově u Brna.

Hollywoodský režisér Zack Snyder, který stojí za snímky jako 300: Bitva u Thermopyl, Strážci – Watchmen, Muž z oceli, Batman vs. Superman či Liga spravedlnosti, natočil na svůj iPhone 7 během jednoho loňského víkendu krátký čtyřminutový snímek s názvem Snow Steam Iron, ve kterém nepadne jediné slovo, ale ze kterého noirová atmosféra přímo čiší: zatímco se sněhové vločky pomalu snáší na zkrvavené ulice New Yorku, pára halí noční můru zjevující se v úzkých uličkách...

Snow Steam Iron je mezi jedenácti tituly, které pro iShors do pásma lakonicky nazvaného „Film Noir“ vybrala Jana Bébarová, dramaturgyně Noir Film Festivalu, který si od roku 2013 vybudoval tradici mezi českými letními festivalovými událostmi. „Noir Film Festival má eklektickou dramaturgii, která se snaží poukazovat na různé podoby noiru, ne jen tu klasickou, jak ji známe z americké kinematografie 40. a 50. let minulého století,“ uvádí Bébarová. „A stejně tak eklektický je i výběr iShorts, takže se v něm na řadu dostane mj. postmoderně hravá, barevně přebujelá feministická vize Midnight Walk (2016) australské režisérky Mathilde Nocquet či postapokalyptické queer coming-of-age drama Goodbye Blue Sky (2017) talentovaného Američana Brandona Zucka.“

Goodbye Blue Sky

Midnight Walk
Pro noir příznačné prostředí nočního velkoměsta si diváci vychutnají v americkém krátkém filmu The Pavement (2015) či jihokorejském If I Had a Heart (2013). Na noční cestě „nikudy“ se ocitneme s novomanželským párem v jednom ze dvou uváděných amerických animovaných snímcích, Widow Motel (2012). V tom druhém s názvem The Red Tide (2012) naopak zavítáme do rybářského městečka v Massachusetts. Britský Camelot (2013) diváky zavede na předměstí Londýna, kde prim hrají pomluvy, zatímco rovněž britský kraťas Notes (2010) neopustí stísněné zdi pokoje spisovatele stiženého posedlostí plánováním. Jistou domácí komornost si zachovává i drama An Entanglement (2016) o zvláštním vztahovém trojúhelníku žena-nájemný vrah-manžel.

The Pavement
Do středoškolského prostředí sahá žánrově experimentující snímek Straight Down Low (2013), který byl na portálu shortoftheweek.com označen jako „něco mezi West Side Story a Maltézským sokolem“, a jehož režisér Zach Wechter se přiznal k inspiraci filmem Brick (2005), raným neonoirem Riana Johnsona, ze kterého aktuálně udělala hvězdu režijní práce na posledních Star Wars.

Celková délka projekce 114 minut. Projekce proběhne v originálním znění s českými a anglickými titulky. Program a promítací časy ve všech městech jsou dostupné zde.

Magie noirové noci

Žánr nebo styl? Každopádně nadčasový fenomén. Filmy noir daly světu výjimečnou pochmurnou atmosféru a šťavnatý temný vizuál založený na hře světla a tmy. Typická stínohra a siluety jsou natolik výtvarně vděčné, že nám přišlo zajímavé zachytit atmosféru noirové noci štětcem umělce. Vznikla tak sbírka obrazů (olejomaleb na plátně) na motivy klasického filmu noir 40. a 50. let 20. století. Autorem obrazů je akademický malíř Nikolaj Lesyk, který vystudoval malířství a architekturu na vysoké škole v ukrajinském Lvově. V rámci umělecké tvorby působil postupně v Amsterdamu, Římě, Benátkách, Paříži či Praze. V současnosti je jeho dlouholetým působištěm město Košice. 
Michal Šmajda, majitel sbírky
Michal Šmajda s jedním z obrazů Nikolaje Lesyka, který v roce 2016 daroval Noir Film Festivalu

12. listopadu 2017

Úvaha o jednom názvu

Každý autor nebo autorka chce pro svou knihu najít ten nejlepší název tak, aby byl "sexy" a evokativní, ale zároveň i věcný a výstižný. Název má nalákat čtenáře a zároveň poskytnout základní představu o předmětu a obsahu knihy. Ty nejlepší názvy prostřednictvím několika pečlivě zvolených slov v titulu a podtitulu účelně vystihují podstatu autorova/autorčina záměru a vytvářejí horizont čtenářského očekávání pro celou publikaci. 

K nejzdařilejším názvům knížek o noiru řadím Detours and Lost Highways: A Map of Neo-Noir Fostera Hirsche, Driven to Darkness: Jewish Émigré Directors and the Rise of Film Noir Vincenta Brooka, Voices in the Dark: The Narrative Patterns of Film Noir J. P. Telotteho nebo More Than Night: Film Noir in Its Contexts Jamese Naremorea. Všechny obsahují jak (lehce) poetický hlavní titul, který upoutá pozornost, tak vysvětlující podtitul, který věcně pojmenovává hlavní téma knihy. 

Nedávno se mi do ruky dostala útlá přehledová publikace Marka Boulda Film Noir: From Berlin to Sin City. Nejdříve jsem tomu, jak je pojmenována, nevěnoval přílišnou pozornost, ale po pár dnech jsem si uvědomil, že její název je významově velmi bohatý a otevírá široké pole výkladů. Vedle obligátního sousloví "film noir", které čtenáři přímo a jednoznačně komunikuje hlavní téma knihy, obsahuje název už jen pět dalších slov, z toho dvě jsou předložky a zbývající tři tvoří názvy dvou měst. To by mohlo svádět k dojmu, že se kniha zabývá funkcí města ve filmu noir, ztvárněním urbanistického prostoru nebo noirovou architekturou. Tato témata jsou však v Bouldově publikaci zastoupena pouze okrajově, zda-li vůbec. Navíc, pokud by se Bould rozhodl těmto tématům věnovat, patrně by do názvu zvolil spíše nějaká americká města, neodlučitelně spjatá s noirovým fikčním světem - například Los Angeles, New York nebo San Francisco. Vysvětlení je tudíž nutné hledat jinde.

Jak ukáže zejména druhá kapitola knihy věnovaná "prehistorii" filmu noir, Berlín odkazuje k jednomu z nejdůležitějších inspiračních zdrojů noirového cyklu - výmarské kinematografii let 1919–1933. Bould popisuje rozvinutost německé meziválečné kultury a význam filmového expresionismu a tzv. filmu ulice (Strassenfilm) pro následný zrod amerického filmu noir na počátku 40. let. Vedle toho Berlín fungoval jako působiště desítek tvůrců - režisérů, kameramanů, výtvarníků, herců a hereček - kteří v průběhu 30. let z politických důvodů utekli z Německa a po mnoha osobních peripetiích skončili v Hollywoodu. Předložka "from" v názvu knihy tak neodkazuje pouze k pomyslnému transferu idejí a filmových postupů, ale i k faktickému pohybu tvůrců z německého filmového průmyslu do toho amerického. Je známo, že přínos německy mluvících emigrantů klasickému filmu noir byl nezanedbatelný, jak dosvědčují kariéry Fritze Langa, Roberta Siodmaka, Otty Premingera, Edgara G. Ulmera, Billyho Wildera, Curtise Bernhardta, Freda Zinnemanna nebo Johna Brahma (a to jsem se omezil pouze na tu "nejprominentnější" skupinu filmařů, režiséry). 

Sin City potom pochopitelně označuje název (respektive přezdívku) fiktivního západoamerického města z komiksové série Franka Millera a jejích dvou filmových adaptací, na nichž se podílel Robert Rodriguez. Kontrast Berlína a Sin City vypovídá o schopnosti filmu noir vstřebávat různé vlivy (film, komiks, architektura) a současně kombinovat reálně existující prvky našeho světa s prvky fantastickými. Dále, zatímco Berlín odkazuje k jednomu z historických zdrojů filmu noir, Sin City ukazuje cestu od klasického noiru směrem k neo-noiru, tedy nesourodé skupině filmů, která se sebereflexivně ohlíží za modelovými filmy noir hlavního cyklu, ale zároveň je přetváří skrze hyperbolu, intertextuální síť odkazů, prolínání s vzorci převzatými z jiných žánrů, zvýšenou míru sexu a násilí nebo redefinici rasových a genderových stereotypů. 

Jinak poměrně nenápadný název Bouldovy knížky tak podle mě dosahuje maximálního možného účinku. Možná není prvoplánově atraktivní a "sexy", zato ale ze záplavy noirových publikací vystupuje už jen tím, že neobsahuje slova "dark" nebo "night", která za ta léta přerostla v klišé. Kromě toho a především pak trefně vystihuje amorfní podstatu filmu noir a shrnuje jeho bohatou historii, která nepokrývá jen přibližně dvacetileté období, po kterou trval hlavní noirový cyklus (cca 1940 až 1960), ale i jeho prapočátky v éře němého filmu a ozvuky v současné kinematografii.

Mým záměrem zde nebylo Bouldovu knížku hodnotit, ale pokud by mě o to někdo požádal, musel bych říct, že jde o značně nevyrovnaný text. První dvě kapitoly (tři, jestliže započítáme i úvod), pojednávající o definici filmu noir, původu termínu a inspiračních zdrojích, hodnotím jako velmi povedené - zasvěceně i čtivě napsané. Zbylé dvě kapitoly o hlavním cyklu filmu noir a neo-noiru však již rezignují na souvislý výklad a rozpadají se do série analýz/interpretací, kterým vládne pro mě bohužel nestravitelná terminologie převzatá z psychoanalýzy. Navzdory skromnému rozsahu jsem měl nakonec co dělat, abych knihu dočetl. V konečném důsledku tak název vytvořil očekávání, která textem nebyla naplněna - což ale jen podtrhuje jeho kvalitu.

BOULD, Mark. Film Noir: From Berlin to Sin City. London and New York: Wallflower, 2005. 144 s.