Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

Zobrazují se příspěvky se štítkemHenry Hathaway. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHenry Hathaway. Zobrazit všechny příspěvky

26. června 2018

Za dva měsíce začíná 6. Noir Film Festival

Již za dva měsíce otevře hrad Křivoklát své hradby všem milovníkům filmu noir, kteří se zde opět sejdou na tematickém filmovém festivalu. Od 23. do 26. srpna 2018 uvede 6. ročník Noir Film Festivalu na čtyři desítky projekcí filmových klenotů nejen z klasické hollywoodské éry filmu noir 40. a 50. let minulého století, ale opět o něco více přiblíží evoluci tohoto atraktivního fenoménu napříč žánry, časem a geografickým prostorem. Návštěvníci se mohou těšit na napínavá dramata z vězení, rebelství Samuela Fullera, charisma Roberta Ryana, bojovnost Idy Lupino, emancipaci nových osudových žen, šílenství noirových psychopatů, temné příběhy ze severu Evropy a standard v podobě československé stopy a projektů HBO. 

PSYCHO NOIR 
V tematické sekci festival představí postavy duševně nevyrovnaných jedinců uchylujících se k brutálnímu násilí, které noirovému cyklu začaly dominovat v jeho pozdější fázi z konce 40. let a jejichž přehnané chování korespondovalo s vyhrocenou noirovou estetikou tohoto období. Tyto charaktery jsou spojené s několika výraznými hereckými tvářemi. Vedle Richarda Widmarka v roli vyšinutého zabijáka z Hathawayova Polibku smrti (Kiss of Death, 1947) a Roberta Ryana jako pomstychtivého válečného veterána z Násilného činu (Act of Violence, 1948) režírovaného Fredem Zinnemannem, festival poukáže i na méně známou tvář Lawrence Tierneyho jako chladnokrevného intrikána v brilantním noiru Roberta Wise Zrozen k zabíjení (Born to Kill, 1947) a chybět nebude ani James Cagney a jeho „top-of-the-world“ performance v Bílém žáru (White Heat, 1949) od Raoula Walshe

V návaznosti na PSYCHO NOIR bude ve Zvláštním uvedení promítnuto i mistrovské dílo Roberta Aldriche Co se vlastně stalo s Baby Jane? (What Ever Happend with Baby Jane?) z roku 1962, ve kterém se stárnoucí hollywoodské hvězdy Bette Davis a Joan Crawford představily v příběhu psychopatky par excellence a její sestry.



NOVÉ OSUDOVÉ ŽENY
Archetyp femme fatale, emancipované atraktivní ženy, která neváhá jít přes mrtvoly, když chce dosáhnout svých cílů, je snad divácky nejoblíbenějším aspektem filmu noir. S revizionistickým pohledem na klasické žánry, které mladí hollywoodští tvůrci přinesli v 70. letech minulého století, a s tehdejší proměnou filmové cenzury se obraz femme fatale začal modifikovat, a otevřela se tak celá škála nových možností jak vyprávět a kam směřovat noirové příběhy. Ukázkovým příkladem revize archetypu femme fatale je rané dílo bratří (dnes už sester) Wachowských Past (Bound, 1996), které nevypočitatelnou sílu ženského elementu znásobuje přítomností hned dvou osudových dam a v přidané hodnotě ji obohacuje o lesbický element. 

Obdobně nezničitelná je Ďábelská svůdkyně (The Last Seduction, 1994) v podání americké krásky Lindy Fiorentino ve filmu Johna Dahla a ve výčtu „nových femmes fatales“ nelze opomenout pavoučí ženu Matty Walker, nudící se manželku floridského boháče v podání mladé Kathleen Turner ve slavném neonoiru Žár těla (Body Heat, 1981) od Lawrence Kasdana. Současným objevem bude na festivalu promítaná Bílá orchidej (White Orchid, 2018), v níž Olivia Thirlby ztvárnila introvertní a stydlivou soukromou vyšetřovatelkou pátrající po stopách vražedného zločinu v Kalifornii. Snímek bude uveden v české premiéře. 



NOIROVÁ RETROSPEKTIVA SAMUELA FULLERA 
„Film je jako bojiště. Láska. Nenávist. Akce. Násilí. Smrt. Jedním slovem – emoce.“ 
To jsou hojně citovaná slova Samuela Fullera pronesená v Godardově filmu Bláznivý Petříček (Pierrot le fou, 1965), která výstižně definují i režisérovu čtveřici na NFF promítaných noirových titulů. Cenou za režii na festivalu v Benátkách oceněný Zátah na Jižní ulici (Pickup on South Street, 1953) uvede další psycho roli Richarda Widmarka coby newyorského kapsáře, který nevědomky ukradne mikrofilm s chemickým vzorcem, o nějž mají zájem komunističtí špióni. Herec Robert Ryan se představí ve své typické roli záporáka v barevném noiru z exotického Japonska s názvem Bambusový dům (House of Bamboo, 1955). S Psycho noirem bude korespondovat Chodba šoků (Shock Corridor, 1963) inspirovaná příběhem novinářky Nellie Bly, která na konci 19. století předstírala duševní chorobu pod záměrem napsat skandální odhalení o psychiatrické léčebně na Blackwell’s Island. Nahý polibek (The Naked Kiss, 1964) je naopak dramatem ze života napravené prostitutky s herečkou Constance Towers v hlavní roli. 



HOST FESTIVALU: SAMANTHA FULLER 
V rámci Zvláštního uvedení festival uvede celovečerní dokument Plný život Samuela Fullera (A Fuller Life, 2013), v němž řada režisérových obdivovatelů jako James Franco, William Friedkin, Wim Wenders, Tim Roth, Robert Carradine, Monte Hellman či Mark Hamill předčítá z jeho posmrtně vydaného životopisu A Third Face: My Tale of Writing, Fighting and Filmmaking (2002) plného inspirativních historek a fascinujících životních vzpomínek – včetně těch na osvobozování zajateckého tábora v Sokolově, na kterém se podílel jako člen americké vojenské armády v roce 1945. Tento velmi osobní snímek před lety natočila režisérova dcera Samantha Fuller (*1975), která vystupovala v otcových pozdních filmech a která v srpnu osobně zavítá na Křivoklát, kde uvede všechny otcovy filmy. 

Svou návštěvou letos NFF poctí i Jaromír Hanzlík, jenž bude zároveň i jedním z patronů 6. ročníku festivalu. Tvorbu herce, který letos oslavil 70. narozeniny, festival připomene projekcí tematické televizní adaptace románu Radovana Šimáčka Zločin na Zlenicích hradě (1971), která je do historických kulis zasazeným detektivním příběhem o vyšetřování vraždy šlechtice Oldřicha ze Zlenic. 

ČESKOSLOVENSKÝ NOIR 
Už pošesté je součástí programu NFF blok československých filmů, které se vyznačují noirovými charakteristikami – ať už jde o spletitou narativní strukturu, temný vizuální styl, archetypální postavy detektiva, ambivalentního antihrdiny a femme fatale nebo motivy vyšetřování a voyeurismu. Nejstarším titulem letošní kolekce je opomíjený film režiséra Václava Kršky Až se vrátíš… (1947) zasazený do nevlídného prostředí pražského činžovního domu. Do baru frekventovaného nenapravitelnými alkoholiky je situováno mistrovské drama Martina Friče Dnes naposled (1958). Po kladně přijatých „kalašovkách“ Vrah skrývá tvář (1966, NFF 2015) a Po stopách krve (1969, NFF 2014) organizátoři letos sáhli po kriminálce Strach (1963), která sérii s Rudolfem Hrušínským v roce 1963 odstartovala. A konečně slovenskou kinematografii a produkci bratislavské Koliby zastupuje detektivka klasického střihu Smrť prichádza v daždi (1965) s Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. 



Program festivalu bude zveřejněn 27. června. Ve stejný den bude zahájena rezervace festivalových pasů a vstupenek na adrese vstupenky@noirfilmfestival.cz. 

Všechny podrobnosti najdete na stránkách festivalu www.noirfilmfestival.cz. 

Další informace a novinky sledujte na sociálních sítích: 

2. září 2013

Dům na 92. ulici

The House on 92nd Street
USA, 1945, 88 min.

Dům na 92. ulici byl původně připravován jako nízkorozpočtový film s Robertem Webbem jakožto debutujícím režisérem. Špionážní látka vycházející ze spisů FBI ovšem zaujala Henryho Hathawaye a ze snímku se rázem stal prestižnější projekt s rozpočtem jen těsně pod hranicí jednoho milionu dolarů. Příběh dvojitého agenta Billa Dietricha (William Eythe), který infiltruje německou špionážní skupinu operující na východním pobřeží USA, se stal jedním z prvních hollywoodských snímků ve velké míře uplatňujících dokumentaristické postupy.

Snímek z úvodní titulkové sekvence.

Zásadní vliv sehrála zpravodajská série March of Time připravovaná v letech 1935 až 1941 producentem Louisem de Rochemontem, jenž je rovněž podepsán pod Domem na 92. ulici. Hathawayův snímek využívá řadu postupů, které byly pro tuto sérii typické, a mísí je s technikami charakteristickými pro film noir. Do příběhu nás uvádí titulek upozorňující, že látka byla adaptována z autentických záznamů FBI (snímek údajně schválil sám Edgar J. Hoover). Pracovníci této agentury na snímku aktivně spolupracovali, když tvůrcům poskytli některé dokumentární záběry a sami ve filmu ztvárnili řadu vedlejších rolí. Výraznější úlohy sice byly svěřeny profesionálům, žádný z nich ovšem nebyl zavedenou hvězdou. Nejznámější tváře patří Lloydu Nolanovi (inspektor Briggs) a Leo G. Carrollovi (plukovník Hammersohn).

Identifikační divize FBI umístěná v budově D.C. Armory.
Agent FBI při práci.

Filmem nás provází hlas heterodiegetického vypravěče - tedy takového, který se přímo neúčastní zobrazeného děje a pouze jej reportážním způsobem komentuje. Film tak místy - a zejména pak v první čtvrthodině - skutečně připomíná zpravodajský týdeník. Štáb operoval v reálných lokacích v New Yorku a Washingtonu a některé scény snímal ze speciálních dodávek bez vědomí kolemjdoucích. Pro Dům na 92. ulici (a docu-noir obecně) je typická i absence romantické linie; místo toho se vyprávění plně soustředí na snahu amerických agentů rozprášit gang nebezpečných německých špionů. Představeny jsou typické vyšetřovací procedury včetně laboratorních testů, srovnávání otisků prstů apod. 

I přes zcela zřejmý příklon k dokumentarismu se však stále jedná o fikční film. Nejlépe je to vidět na pojetí německých špionů, kteří představují panoptikum výrazných, více či méně děsivých figurek. S takovou (stereo)typizací se samozřejmě setkáváme i v noirech klasičtějšího střihu (vzpomeňme na postavy Petera Lorreho a Elishy Cooka Jr. v Maltézském sokolovi a řadě dalších snímků). Ovšem i obrazová docu-stylizace je v závěrečných sekvencích "nabourávána" expresioničtějším způsobem snímání a film tak graduje podobným způsobem jako mnoho "studiových" noirů. 

Mezi německými špiony najdeme i dvě ženy (femme fatale?).

Dům na 92. ulici se dočkal velmi pozitivních recenzí, získal Oscara za nejlepší původní námět a inicioval celou vlnu semidokumentárních snímků. V produkci společnosti Twentieth Century-Fox vznikly filmy 13 Rue Madeleine (1947), Bumerang (Boomerang, 1947, oba produkoval Louis de Rochemont) a Volejte Northside 777 (Call Northside 777, 1948). Později do cyklu přispěli i Jules Dassin (zejm. Obnažené město), Anthony Mann nebo Joseph M. Newman (např. 711 Ocean Drive).

Na CSFD a jinde se objevují negativní ohlasy, kritizující Hathawaye a jeho domovské studio za agitační a propagandistický tón. Co jiného ale čekat od filmu, který byl připravován ještě za války? Vezměte na vědomí historické souvislosti a podívejte se na snímek jako na do jisté míry přelomový počin, kombinující hollywoodskou žánrovou kinematografii s technikami dokumentárního/zpravodajského filmu. Dům na 92. ulici je k dispozici na DVD s českými titulky.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Louis de Rochemont (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Barre Lyndon, Charles G. Booth, John Monks
Kamera: Norbert Brodine
Hudba: David Buttolph
Výprava: Lyle Wheeler, Lewis Creber
Střih: Harmon Jones
V hlavních rolích: William Eythe, Lloyd Nolan, Signe Hasso, Gene Lockhart, Leo G. Carroll a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 26. září 1945

Odkazy
IMDB
CSFD

28. května 2012

Volejte Northside 777 (1948)

Call Northside 777 
USA, 1948, 111 min.

James Stewart rozhodně nepatřil mezi typické herecké představitele noirových hrdinů. Za celou svoji kariéru si zahrál jen v jednom (pokud se tedy nedomníváte, že Vertigo je noir), a to navíc v ne zcela ukázkovém. Volejte Northside 777 Henryho Hathawaye je totiž jedním ze zástupců vlny semidokumentárních noirů konce 40. let, tedy nic, co by na první pohled zaujalo ortodoxní vyznavače vizuálně stylizovaných noirů se soukromým očkem a femme fatale.

Hathaway s dokumentární stylizací experimentoval již ve svých raných noirech, zejména v Domě na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945). Natáčení v reálných lokacích bylo příznačné i pro jeho následující, podstatně stylizovanější noiry The Dark Corner (1946) a Polibek smrti (Kiss of Death, 1947). Nejvíce z něj ale pravděpodobně vytěžil právě v Chicagu situovaném Volejte Northside 777, jehož ústřední hrdina, novinář z Chicago Times (James Stewart), se pokouší dokázat nevinu již jedenáct let vězněného muže (Richard Conte).

zajímavým inovativním prvkem je ve filmu detektor lži

Obdobně jako Elia Kazan v semidokumentárním noiru Bumerang (Boomerang!, 1947) se i Hathaway nechal inspirovat novinovým článkem o nespravedlivě obviněném trestanci, jehož osud inicioval investigativní pátrání po pravdě. Stewartův P. J. McNeal je k případu Franka Wieceka, který se svým parťákem v éře prohibice údajně zavraždil policistu, nejprve skeptický, ale na popud svého editora (Lee J. Cobb) pro novinové články zpovídá jeho matku, bývalou ženu a nakonec i Wieceka samotného. Přestože jakýkoliv důkaz o Wiecekově nevině prakticky neexistuje, McNeal se jen tak nenechá odradit. Mimochodem trefnou metaforou jeho nesnadného pátrání, během něhož se snaží dát dohromady zdánlivě nesouvislé střípky informací, je puzzle, nad kterým si doma v obýváku rovněž láme hlavu.

Expresivní svícení dominuje pouze jedné ze závěrečných sekvencí,
v níž McNeal hledá bývalou svědkyni ve Wiecekově případu

Poměrně dlouhá stopáž, nevýrazný styl, převážně interiérové prostory a nedostatek "akce" mohou skutečně leckoho odradit. Spíše než typickým noirem je Hathawayův snímek dramatem z novinářského prostředí (ovšem s nespornými noirovými podtóny), jehož hlavním tahounem je především zmiňovaný James Stewart, který podává tradičně dobrý výkon a jenž své kolegy Conteho a Cobba zcela zastiňuje. Jeho fanoušci by Hathawayův snímek rozhodně neměli nechat bez povšimnutí.


Režie: Henry Hathaway
Produkce: Otto Lang (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Jerome Cady a Jay Dratler
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Alfred Newman
Střih: J. Watson Webb Jr.
Výprava: Mark-Lee Kirk, Lyle R. Wheeler
Hrají: James Stewart, Richard Conte, Lee J. Cobb, Betty Garde, Kasia Orzazewski ad.

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 1. února 1948

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

13. listopadu 2009

Niagara (1953)

Niagara
USA, 1953, 92 min

Ray a Polly Cutlerovi (Max Showalter a Jean Peters) přijíždějí na opožděné líbánky k Niagarským vodopádům. Zde se setkávají s Georgem a Rose Loomisovymi - Josephem Cottenem a nádhernou Marilyn Monroe. Brzy se dozvíme, že George byl právě propuštěn z pchychiatrické léčebny a uvidíme, že jeho žena na něj nemá právě nejlepší vliv. Navíc ho podvádí s mladým svalovcem a plánuje vraždu. Více příběhu není záhodno prozrazovat a hlavně na něm vůbec nesejde.

Noirový matador Henry Hathaway (Kiss of Death, Dark Corner, Call Northside 777) natočil Niagaru v krásných sytých barvách, které ostře kontrastují s temným příběhem. Nutno přiznat, že černobílý by byl film sotva poloviční - krása Marilyn i Niagarských vodopádů v technicoloru vynikne naplno (a netřeba v tomto ohledu podceňovat Jean Peters). Čas od času Hathaway využije oblíbenou hru se stíny a je zde i žánrově typický syndrom nesmyslného útěku nahoru zakončený vizuálně orgastickou vraždou.

Marilyn mění ošacení s muzikálovou kadencí, atmosféra je výtečná a horečnost Josepha Cottena a druhé poloviny obecně je strhující. Ne nadarmo se říká, že Niagara byla jednou z inspirací Hitchcockova Vertiga (podobností mezi filmy je příliš mnoho na to, aby to byla náhoda). S Cutlerovými pak zpravidla přicházejí vtipné scénky nabízející příjemné chvíle odlehčení. Celým příběhem nás pronásleduje oblíbená Rosina píseň - tu zpívaná, tu hvízdaná a v klíčovén okamžiku hraná kostelními zvony. Propojuje příběh, je hybatelem událostí a dává falešné naděje.

Obsazení nemá chybu - ti tři jsou skvělí a čtvrtá je (tehdy ještě v podstatě neznámá) Marilyn, u které se neodvažuju posoudit, jestli hraje nebo ne. Každopádně je v tom, co dělá, dokonalá. Charaktery jsou parádně vykreslené, v pozadí každého z nich je minulost, která je jen lehce poodhalena a divák se tak ocitá v roli náhodného kolemjdoucího. Vidí, jak se kdo chová, ale jejich motivace i životní příběhy mu zůstávají skryty. O to víc může zamrzet přímost příběhu - karty jsou rozdány příliš brzy a potenciál několika dějových zvratů tak zůstává nevyužit. Ale ono je to vlastně stejně jedno, protože krása Niagarských vodopádů a Marilyn přebije cokoliv.

Pokud by noiry byly vážnou hudbou, byla by Niagara Vanessou Mae.


Režie: Henry Hathaway
Produkce: Charles Brackett
Scénář: Charles Brackett, Walter Reisch, Richard L. Bree
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Sol Kaplan
Střih: Barbara McLean
Hrají: Marilyn Monroe, Joseph Cotten, Jean Peters, Max Showalter

Distribuce: 20th Century Fox
Premiéra: 21. ledna 1953

Odkazy:
CSFD
IMDB