Hollow Triumph (1948)

Hollow Triumph
USA, 1948, 80 min.

Inteligentní, ale do sebe zahleděný zločinec John Muller (Paul Henreid) je propuštěn z vězení a má začít nový život v rutinním úřednickém zaměstnání v Los Angeles. Ještě než k tomu dojde, si však chce trochu vylepšit finanční situaci a naplánuje loupež herny patřící Rockymu Stansyckovi. Plán se sice vydaří, ale dojde při něm k odhalení Mullerovy identity. Ve strachu, že jej Stansyck a jeho kumpáni dopadnou, Muller přemýšlí nad způsobem, jak se učinit "neviditelným". Příležitost se mu naskytne ve chvíli, kdy se dozví o existenci psychoanalytika Bartoka, který vypadá téměř identicky jako Muller - až na nepřehlédnutelnou jizvu na tváři. 

Hollow Triumph je až nepochopitelně přehlížený noir, který dost možná doplácí na svůj "béčkový" status, méně známého režiséra a originální zápletku, kterou někteří kvůli její nepravděpodobnosti můžou považovat za nepřijatelnou. Snímek vznikl v režii Stevea Sekelyho a v produkci Paula Henreida, který si rovněž zahrál hlavní dvojroli. Oba tvůrci jsou původem z Evropy - Sekely se narodil v Budapešti a Henreid strávil dětství ve Vídni - a film lze snadno vnímat jako alegorii exilového osudu. Film je přímo založen na motivech záměny, dvojnictví a ztráty identity, které se opakovaně objevují ve filmech exilových tvůrců. V Hollow Triumph dostávají vizuální ekvivalent v podobě záběrů před zrcadly nebo ve fotografii, která v zápletce hraje klíčovou roli. 

pracovní název filmu zněl The Man Who Murdered Himself

při obnoveném uvedení do kin byl zvolen název The Scar

Snímek nabízí vděčný interpretační materiál i díky využití psychoanalýzy, která byla v Hollywoodu 40. let v módě. Explicitně tematizována je skopofobie - tedy strach z pohledu druhých osob. Film de facto naznačuje, že celá společnost trpí jakousi kolektivní skopofobií, neboť se bráníme pohledu druhých a analogicky si nevšímáme svého okolí, abychom ani jiné lidi nevystavovali pocitům úzkosti. 

Filmu skvěle prospívají herecké výkony Joan Bennett v úloze Bartokovy sekretářky a Mullerovy milenky (další případ pro psychoanalytika!) a zejména Paula Henreida, který dokázal bravurním způsobem odstínit obě mužské postavy a dodat jim hloubku. Henreid jasně ukazuje, že pokud mu byl dán patřičný prostor, uměl být stejně charismatický jako jeho slavnější kolegové Humphrey Bogart (se kterým si zahrál v Casablance) nebo Burt Lancaster. 

Dalším trumfem snímku je kamera Johna Altona, která se podobně jako v noirech Anthonyho Manna pohybuje mezi realistickým a expresivním modem. Ve vyhrocených situacích Alton umisťuje kameru nezvykle nízko a akci snímá z výrazného podhledu. Jindy je kamera nalepená na obličeje postav a dává vyniknout jejich nervozitě, hněvu nebo strachu. A nebyl by to Alton, kdyby v několika sekvencích nevyhradil prostor kouři a mlze. 

několik snímků z honičky, která Mullera a jeho pronásledovatele
dovede až na historické Angel's Flight v LA

Donedávna byl Hollow Triumph k dispozici jen ve velmi špatné obrazové kvalitě. Letos v březnu ale vyšel v restaurované verzi v USA a k dostání je i remasterovaná evropská verze, která vyšla jako osmý díl německé noirové kolekce. Rozhodně doporučuji. 

Režie: Steve Sekely
Produkce: Bryan Foy, Paul Henreid (Bryan Foy Productions)
Scénář: Daniel Fuchs, podle románu Murrayho Forbese
Kamera: John Alton
Hudba: Sol Kaplan
Výprava: Frank Durlauf, Edward Ilou
Střih: Fred Allen
V hlavních rolích: Paul Henreid, Joan Bennett, Eduard Franz, Leslie Brooks, John Qualen a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 3. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

Secret Beyond the Door (1948)

Secret Beyond the Door
USA, 1948, 95 min.

Druhý a zároveň poslední film vzešlý ze spolupráce mezi Fritzem Langem, herečkou Joan Bennett a jejím manželem a producentem Walterem Wangerem bývá většinou hodnocen jako komerční a umělecký nezdar, který vedl k osobním rozepřím mezi režisérem a jeho hvězdou a k rozpuštění nezávislé produkční společnosti Diana Productions. Sám Lang o snímku nerad hovořil a když už na něj došla řeč, označoval jej za nepovedený pokus napodobit úspěch Hitchcockova gotického dramatu Mrtvá a živá (Rebecca, 1940). My ve Film Noir Blogu jsme však již dlouho přesvědčeni, že kvality Secret Beyond the Door jsou mnohem vyšší, než jeho pověst naznačuje.

Film, zřetelně inspirovaný nejen slavným Hitchcockovým snímkem ale i příběhem o Modrovousovi, disponuje řadou pozoruhodných rysů, které stojí za zmínku. V první řadě to je pojetí hlavní postavy Celie v podání Joan Bennett: většina příběhu je filtrována skrze její vědomí, což se projevuje nejen tím, že rozsah našich (diváckých) informací je až do zvratu v poslední čtvrtině filmu identický s jejím, ale rovněž tím, že narace je na řadě míst subjektivizována prostřednictvím jejího voiceoveru. V klíčových situacích tak slyšíme hrdinčiny bezprostřední myšlenky a pocity (zajímavé je, že Celiino vyprávění alternuje mezi přítomným a minulým časem). Tvůrci Celii přiřadili (pro ženu nezvykle) aktivní pozici v narativu: můžeme ji tak vnímat jako ženský ekvivalent klasického noirového detektiva - ovšem s tím rozdílem, že předmětem jejího pátrání/vyšetřování není zločin, ale naopak duše jejího manžela Marka (Michael Redgrave), který v minulosti utrpěl trauma, jež jej osudově poznamenalo ve veškerých vztazích k ženám. 

Secret Beyond the Door se v tomto ohledu obrací k tehdy módní psychoanalýze a v souladu s hollywoodskými konvencemi ji vnímá jako mocný terapeutický lék - jako symbolický klíč k zamknutým dveřím našeho podvědomí. (Klíče a dveře - jak už název filmu naznačuje - představují stěžejní motivy Langova snímku.) Znalce obdobných filmů z téhož období (nejslavnější je patrně Rozdvojená duše Alfreda Hitchcocka) pak nemůže překvapit rozuzlení příběhu, v němž pouhé odhalení Markova traumatu stačí k (téměř) úplnému vyléčení.

Jestliže k výstavbě vyprávění a jednotlivým elementům příběhu lze mít opodstatněné námitky, vizuální stránka na ně dává rychle zapomenout. (Těžko pak hledat zdůvodnění pro Langovu nespokojenost s prací kameramana Stanleyho Corteze - viz rozhovor s Langem zveřejněný ve Film Noir Readeru 3, s. 56.) Kamera ladnými pohyby prozkoumává tajemné sídlo Lampherových, přerámovává z jednoho předmětu na druhý a pečlivě buduje mysteriózní atmosféru. Vrcholem Cortezova úsilí jsou dvě precizně nasvícené scény v závěru - zběsilý útěk Celie do krajiny prostoupené mlhou (viz obrázky níže) a Markův imaginární soudní proces, jenž dává průchod jeho sebetrýzni.

Sečteno podtrženo, ať už je pověst Langova snímku jakákoliv, měli byste zahodit všechny předsudky a dát mu šanci. 

Režie: Fritz Lang

Produkce: Walter Wanger, Fritz Lang (Diana Productions)

Scénář: Silvia Richards, podle námětu Rufuse Kinga

Kamera: Stanley Cortez

Hudba: Miklós Rósza

Výprava: Max Parker

Střih: Arthur Hilton

V hlavních rolích: Joan Bennett, Michael Redgrave, Anne Revere, Barbara O'Neil, Natalie Schafer a další

Distribuce: Universal Pictures

Premiéra: 1. ledna 1948

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Žena za výlohou (1945)

Woman in the Window
USA, 1945, 96 min.

Langova Žena za výlohou (Woman in the Window, 1945) byla jedním z prvních noirů, který jsem viděla a jenž mě přivedl k hlubšímu zájmu nejen o filmy noir obecně, ale o tvorbu Fritze Langa jako takovou. Teď, když u nás konečně vyšla na DVD (téměř rok poté, co Levné knihy její vydání oznámily), jsem si ji po letech velice ráda připomněla.

V okruhu zdejších noirových nadšenců se už zřejmě nenajde nikdo, kdo by ji neviděl, takže při zmínce o finální pointě asi nebudu příliš spoilerovat. Překvapivý konec, který odhaluje, že všechny trable stárnoucího profesora Wanleyho (Edward G. Robinson) byly pouhým výplodem jeho fantazie během snění, patrně naštval a otrávil spoustu lidí, ale tak to zkrátka v Hollywoodu chodilo. Navíc dnes už víme, že podobně zakončených noirů je hned několik, například Mannův snímek Strange Impersonation. Kromě toho - v kontextu psychoanalýzy, kterou je Žena za výlohou viditelně inspirována, je takové rozuzlení naprosto přijatelné. Příznivci Freuda proto nad Langovým noirem musí zaplesat, jiní se všem těm s psychoanalýzou spjatých motivů mohou od plic vysmát a ostatní si říct, jak šikovně je tvůrci využili.

Z dvojice Žena za výlohou - Scarlet Street, tedy Langových noirů příbuzných jak tematicky, tak hereckým obsazením (Robinson, Bennett, Dureya), budu mít sice vždy radši druhý jmenovaný, ale i přesto mě Žena nikdy nepřestane bavit. Flirtování božské Joan Bennett coby "prodejné" modelky Alice Reed s uťáplým profesorem v podání E. G. Robinsona má svoje kouzlo a v rámci příběhu skvěle funguje. Akorát o tom, zda je Alice Reed femme fatale, jak se ostatně dočtete na přebalu DVD z LK, bych polemizovala. Její postava FF zpočátku charakterově odpovídá zcela přesně - krásná, tajemná, atraktivní, nezávislá, sebevědomá žena, která ví, co chce a hlavně jak toho dosáhnout. Díky ní se do té doby nevinný a slušný muž dostane do značně prekérní situace - zabije kvůli ní druhého muže a co koho zajímá, že v sebeobraně.

V tomto bodě ovšem (a to se mi na Ženě za výlohou tolik líbí) dochází k zásadními obratu - od momentu vraždy totiž přebírá iniciativu Wanley. Muž, který ještě před pár hodinami byl vzorným otcem od rodiny, nyní zkušeně plánuje, jak se zbavit těla a všech důkazů. Genialita snímku spočívá v tom, že nám nevyvrací, že tohle všechno měla Alice přesně naplánováno, ale ani nám to nepodsouvá, takže je jen na nás, jak si danou situaci interpretujeme. Později se Alice sice proradně pokouší spolčit s vyděračem (Dan Dureya), což můžeme chápat i jako projev její slabosti, ale rovněž se zdá, že o Wanleyho má opravdu starost (viz její finální telefonát). Jestli výše zmíněná nejasnost její postavy byla záměrem tvůrců (potažmo autora románové předlohy J.H. Wallise) nebo naopak scenáristická nedotaženost, je jedno. Dvojlomnost a nevyzpytatelnost charakterů je totiž jedním z těch prvků, které na noirech oceňujeme.

Nevydařený pokus o dokonalý zločin, který Langův snímek tematizuje, není sice nijak inovativním námětem, ale zajímavě uchyceným rozhodně. Co na tom, že Wanley žárlivého milence Alice zavraždí pouhým několikerým píchnutím nůžek do jeho zad (aniž by ukápla jediná kapička krve) a že zřetelně robustnějšího muže bez problému odnese do auta. Stejně tak je dost nahodilá skutečnost, že okresní prokurátor Frank Lalor (Raymond Massey), který vraždu vyšetřuje, je Wanleyho blízkým přítelem. Ovšem tento fakt nás opět staví před zajímavou situaci. Nad tím, zda Lalor před Wanleym otevřeně mluví o všech detailech vyšetřování a bere jej s sebou na místo činu proto, že od začátku moc dobře ví, že Wanley je vrah, nebo to dělá jen pro potěšení vlastního ega, se rovněž můžeme pouze dohadovat.

Jak plyne z výše uvedeného, Žena za výlohou není tak hloupá a přímočará, jak se může na první pohled zdát. Pokud jste ji tedy po prvním zhlédnutí odsoudili jako průměrnou, dejte jí ještě šanci. Kvalita obrazu vydaného DVD sice není nijak závratná a oslňující, ale co byste za 69 korun chtěli.

Režie: Fritz Lang
Produkce: Nunnally Johnson (Christie Corporation)   
Scénář: Nunnally Johnson podle románu Once Off Guard J.H. Wallise
Kamera: Milton R. Krasner
Hudba: Arthur Lange
Výprava: Duncan Cramer
Střih: Gene Fowler Jr., Marjorie Fowler, Thomas Pratt
V hlavních rolích: Edward G. Robinson, Joan Bennett, Raymond Massey, Edmund Breon, Dan Duryea a další

Distribuce: RKO Radio Pictures
Premiéra: 26. ledna 1945
V ČR na DVD: od 1. dubna 2011 (Levné knihy)

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie