USA, 1948, 95 min.
Druhý a zároveň poslední film vzešlý ze spolupráce mezi Fritzem Langem, herečkou Joan Bennett a jejím manželem a producentem Walterem Wangerem bývá většinou hodnocen jako komerční a umělecký nezdar, který vedl k osobním rozepřím mezi režisérem a jeho hvězdou a k rozpuštění nezávislé produkční společnosti Diana Productions. Sám Lang o snímku nerad hovořil a když už na něj došla řeč, označoval jej za nepovedený pokus napodobit úspěch Hitchcockova gotického dramatu Mrtvá a živá (Rebecca, 1940). My ve Film Noir Blogu jsme však již dlouho přesvědčeni, že kvality Secret Beyond the Door jsou mnohem vyšší, než jeho pověst naznačuje.
Film, zřetelně inspirovaný nejen slavným Hitchcockovým snímkem ale i příběhem o Modrovousovi, disponuje řadou pozoruhodných rysů, které stojí za zmínku. V první řadě to je pojetí hlavní postavy Celie v podání Joan Bennett: většina příběhu je filtrována skrze její vědomí, což se projevuje nejen tím, že rozsah našich (diváckých) informací je až do zvratu v poslední čtvrtině filmu identický s jejím, ale rovněž tím, že narace je na řadě míst subjektivizována prostřednictvím jejího voiceoveru. V klíčových situacích tak slyšíme hrdinčiny bezprostřední myšlenky a pocity (zajímavé je, že Celiino vyprávění alternuje mezi přítomným a minulým časem). Tvůrci Celii přiřadili (pro ženu nezvykle) aktivní pozici v narativu: můžeme ji tak vnímat jako ženský ekvivalent klasického noirového detektiva - ovšem s tím rozdílem, že předmětem jejího pátrání/vyšetřování není zločin, ale naopak duše jejího manžela Marka (Michael Redgrave), který v minulosti utrpěl trauma, jež jej osudově poznamenalo ve veškerých vztazích k ženám.
Secret Beyond the Door se v tomto ohledu obrací k tehdy módní psychoanalýze a v souladu s hollywoodskými konvencemi ji vnímá jako mocný terapeutický lék - jako symbolický klíč k zamknutým dveřím našeho podvědomí. (Klíče a dveře - jak už název filmu naznačuje - představují stěžejní motivy Langova snímku.) Znalce obdobných filmů z téhož období (nejslavnější je patrně Rozdvojená duše Alfreda Hitchcocka) pak nemůže překvapit rozuzlení příběhu, v němž pouhé odhalení Markova traumatu stačí k (téměř) úplnému vyléčení.
Jestliže k výstavbě vyprávění a jednotlivým elementům příběhu lze mít opodstatněné námitky, vizuální stránka na ně dává rychle zapomenout. (Těžko pak hledat zdůvodnění pro Langovu nespokojenost s prací kameramana Stanleyho Corteze - viz rozhovor s Langem zveřejněný ve Film Noir Readeru 3, s. 56.) Kamera ladnými pohyby prozkoumává tajemné sídlo Lampherových, přerámovává z jednoho předmětu na druhý a pečlivě buduje mysteriózní atmosféru. Vrcholem Cortezova úsilí jsou dvě precizně nasvícené scény v závěru - zběsilý útěk Celie do krajiny prostoupené mlhou (viz obrázky níže) a Markův imaginární soudní proces, jenž dává průchod jeho sebetrýzni.
Sečteno podtrženo, ať už je pověst Langova snímku jakákoliv, měli byste zahodit všechny předsudky a dát mu šanci.
Režie: Fritz Lang
Produkce: Walter Wanger, Fritz Lang (Diana Productions)
Scénář: Silvia Richards, podle námětu Rufuse Kinga
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: Miklós Rósza
Výprava: Max Parker
Střih: Arthur Hilton
V hlavních rolích: Joan Bennett, Michael Redgrave, Anne Revere, Barbara O'Neil, Natalie Schafer a další
Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 1. ledna 1948
Odkazy
Žádné komentáře:
Okomentovat