Pláč města (1948)

Cry of the City
USA, 1948, 92 min.

Pláč města je jedním z pozdějších noirů Roberta Siodmaka a mezi ostatními vyčnívá nebývalou autenticitou prostředí, ve kterém se odehrává. Filmy noir studia Twentieth Century-Fox z druhé poloviny 40. let byly silně ovlivněny semidokumentárními tendencemi producenta Louise de Rochemonta a jeho vliv se podepsal i na Pláči města, který Siodmak pro studio natáčel. Realismu ulice z docu-noirů Henryho Hathawaye či Julese Dassina je však Pláč města vzdálen poměrně dost, neboť Siodmak byl z těch, kteří spíše preferovali natáčení ve studiu. A přestože je jeho snímek situován v newyorské Malé Itálii, některé exteriérové scény (v nemocnici, kostele) se natáčely přímo v Los Angeles.

Pláč města je zároveň asi nejmachističtější Siodmakův noir: veškeré dění se točí kolem dvou centrálních mužských protagonistů, vraha na útěku Martina Roma (Richard Conte) a policisty Candelly (Victor Mature), které spojují vzpomínky na nevinnou dobu dětství, kdy spolu vyrůstali. Mature i Conte díky svému jihoevropskému vzhledu v Hollywoodu platili za typické představitele Italo-Američanů, takže jejich volba byla pro producenty jasná. Jak je dnes dobře známo, záporáka měl ve filmu původně ztvárnit Mature, nicméně studio nechtělo, aby byl škatulkován do rolí kriminálníků (viz jeho nedávný noir Polibek smrti) a naopak Conte do rolí klaďasů, které dosud ztvárňoval, a tak jim role prohodilo.

V souvislosti s vykreslením hlavních hrdinů se zajímavě jeví postřeh Deborah Lazaroff Alpi, autorky Siodmakovy monografie z roku 1998, o konceptu jin-jang v ústředních postavách, který se mj. projevuje v jejich vizuálním ztvárnění: zatímco Matureův Candella chodí oblečen v černém, Conteho Rome je kontinuálně spojován s bílou barvou, tedy přesně opačně, jak tomu v ikonografii padoucha a klaďase obvykle bývá.

V Pláči města není příliš "akce" - film začíná až v momentě, kdy je Rome de facto již na smrtelné posteli a k předchozím stěžejním momentům (vražda policisty; loupež, do které se Roma snaží navézt zkorumpovaný právník) se retrospektivně nevrací - a tak se jeho hlavní předností stává nepředvídatelnost děje, který i navzdory svojí "neakčnosti" produkuje řadu napínavých momentů (Romův "nenápadný" útěk z vězení, operace za jízdy v autě, setkání s masérkou).

Nezapomenutelná Hope Emerson, drsná matrona,
 jež vzbuzuje strach v každém noirovém padouchovi

K poutavosti filmu velkou měrou přispívají i pozoruhodné vedlejší postavy ztvárněné z noirů známými a charismatickými tvářemi: Shelley Winters v roli Romovy bývalé přítelkyně, pro ni typické jednodušší a naivní blondýny, dále úlisný Berry Kroeger jako podlý právník a především nepřehlédnutelná Hope Emerson v její první filmové roli, drsné masérky Rose Given.

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Sol C. Siegel (Twentieth Century-Fox)
Scénář: Richard Murphy podle románu The Chair for Martin Rome od Henryho Edwarda Helsetha
Kamera: Lloyd Ahern
Hudba: Alfred Newman
Výprava: Albert Hogsett, Lyle R. Wheeler
Střih: Harmon Jones
Hrají: Richard Conte, Victor Mature, Hope Emerson, Shelley Winters, Debra Paget a další

Premiéra: 29. září 1948
Distribuce: Twentieth Century-Fox

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

I Wake Up Screaming (1941)

I Wake Up Screaming 
USA, 1941, 82 min.

Kdybych měla vybrat reprezentativní zástupce raného období filmu noir, přední místo by mezi nimi jistě zaujímal snímek Bruce H. Humberstona I Wake Up Screaming. Výrazný vizuál, námět jako od Woolriche, romantická linie zahrnující dvě krásné blondýny a perverzního úchyláka, svižné vyprávění se spoustou flashbacků... komu by to nestačilo?

Možná bychom si mohli začít dělat statistky, v kolika noirech zazněla pro ně tolik určující věta "I can be somebody" vystihující naivní ambice ztroskotaných protagonistů. Zde zazní z úst atraktivní servírky Vicky (Carole Landis), v níž vznešené cíle stát se modelkou, potažmo hollywoodskou herečkou vzbudí sympatický sportovní promotér Frankie (Victor Mature). Než je však dívka stihne začít realizovat, je nalezena mrtvá ve svém bytě a všechna obvinění a stopy vedou k jejímu (zhrzenému) milenci Frankiemu.

Frankie pod palbou otázek a ostrých světel

Zmiňovaný woolrichovský prvek zde představuje sestra zemřelé, stenografistka Jill (Betty Grable), která je navzdory všem podezřením odhodlaná Frankiemu pomoci a najít pravého viníka dřív, než nad ním bude vyřčen ortel smrti (předzvěst Phantom Lady či The Black Angel).

Účast populární pin-up girl Betty Grable je pro dnešního diváka stejně tak ozvláštňující jako zapojení Gena Kellyho v Christmas Holiday (1944). Byť se Grable nepodařilo totéž co Dicku Powellovi či Johnu Paynovi (tedy zcela se přeorientovat z muzikálu do noiru), věčnému noirovému svůdníkovi Victoru Maturovi přizvukuje ve své první nemuzikálové roli nadmíru dobře. Že chemie mezi nimi fungovala na 100%, dokazuje fakt, že je producenti na plátně svedli dohromady ještě třikrát.

Laird Cregar jako zhmotněná noční můra

Nepřehlédnutelný je v I Wake Up Screaming i robustní záporák Lairda Cregara, který se na role posedlých maniaků specializoval - nejpamátnější jsou zejména jeho role ve filmech Johna Brahma The Lodger (1944) a Hangover Square (1945). Nebýt jeho předčasné smrti v roce 1944, jistě jsme si jej dnes spojovali s řadou dalších výtečných rolí. Ve vedlejší roli potěší i Elisha Cook Jr. v pro něj typické roli nervózního losera.

Jakkoliv byl Bruce H. Humberstone považován za nevýrazného režiséra nenáročných přímočarých filmů, v I Wake Up Screaming projevil výjimečnou kreativitu. Tu podpořil zejména kameraman Edward Cronjager, jehož práce zcela uspokojí ty, co si potrpí na rakurzy kamery, dynamické podhledy a hry stínů plné monstrózních siluet. S nimi zde zajímavě kontrastuje opakující se hudební motiv z Čaroděje ze země Oz "Over the Rainbow", který snad odkazuje k muzikálovým kořenům Betty Grable. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že snímek si neúspěšné preview odbyl pod názvem Hot Spot, který v divácích vyvolal mylná očekávání, že jdou na další muzikál s Betty Grable, a jenž byl tudíž posléze změněn.

ukázky typických noirových kompozic hrdinů v pasti

Svižné dialogy Dwighta Taylora (scénář k Pickup on South Street) jdou ruku v ruce s rychlým tempem, které nás okamžitě vtáhne do děje již v úvodu, kdy sledujeme paralelně se odvíjející napínavé výslechy Jill a Frankieho, které brilantně dramatizuje Cronjagerova kamera. Vizuálně promyšlenými kompozicemi však nešetří ani posléze, takže během osmdesáti minut filmu je vskutku na co se dívat. Noirový remake filmu Vicki (1953) v režii Harryho Hornera ho mohl jen těžko překonat.

Režie: Bruce H. Humberstone
Produkce: Milton Speling (20th Centrury-Fox)
Scénář: Dwight Taylor podle románu Steva Fishera
Kamera: Edward Cronjager
Hudba: Cyril J. Mockridge
Výprava: Richard Day, Nathan Juran
Střih: Robert Simpson
Hrají: Victor Mature, Betty Grable, Carole Landis, Laird Cregar, Elisha Cook Jr. ad.

Distribuce: 20th Centrury-Fox
Premiéra: 16. října 1941 pod názvem Hot Spot; 16. ledna 1942 jako I Wake Up Screaming

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Podsvětí Šanghaje (1941)

The Shanghai Gesture 
USA, 1941, 99 min.

Sternbergův snímek Podsvětí Šanghaje vznikl podle skandální divadelní hry Johna Coltona z roku 1925. I přestože si produkční kodex vyžádal desítky úprav (prostředí nevěstince vystřídala herna, drogovou závislost nahradil hazard apod.), některé hrany se obrousit nepodařilo. Celý film tak působí dojmem opiového snu nebo spíše děsivé noční můry. Šanghaj má v ní podobu Babylonu, kde dochází nejen ke zmatení jazyků, ale i genderových stereotypů nebo rodinných svazků. 

Každý aspekt filmu upozorňuje na neskutečnost a artificiálnost světa, který je nám prezentován: studiové kulisy prozrazují svůj původ a ani v nejmenším se nesnaží o vytvoření iluze čínské metropole; podobně doktor Omar ztvárněný Victorem Maturem a mnoho dalších postav nejrůznějších národností (většinou v podání Američanů) působí nepatřičně a falešně. Matka Gin Sling (Ona Munson), majitelka herny, kde se odehrává většina příběhu, je jakoby ze zcela jiného světa - nejen kvůli extravagantním účesům, ale i "nadpozemskému" vystupování. 

Podobně vyumělkovaně působí chování a gesta dalších postav, stejně jako konstrukce vyprávění, kdy v závěru dojde k několika "šokujícím" odhalením. Snový rozměr podporuje kamera Paula Ivana, který mnoho scén halí do jemného mlžného oparu (vůbec práce s vizuální složkou dává vzpomenout jak na Sternbergovy vrcholné němé snímky, tak na spolupráci s Marlene Dietrich), a některé až surrealistické výjevy: například jedna scéna ukazuje dražbu mladých dívek v klecích zavěšených za okny kasina. 

Diváka, který se rozhodne dát Podsvětí Šanghaje šanci, čeká otázka, jak se k filmu postavit. Jestliže jej budeme brát jako Sternbergův pokus o zachycení orientální atmosféry, výsledek je jednoznačně neuspokojivý. Pokud se jej však rozhodneme vnímat jako příklad campu, úmyslně zviditelňujícího vlastní umělost a "přepálenost", můžeme se dobře bavit. 

Režie: Josef von Sternberg

Produkce: Arnold Pressburger (United Artists)

Scénář: Josef von Sternberg, Karl Voilmoeller, Geza Herczeg, Jules Furthman; podle hry Johna Coltona

Kamera: Paulo Ivano

Hudba: Richard Hageman

Výprava: Boris Leven

Střih: Sam Winston

V hlavních rolích: Gene Tierney, Walter Huston, Victor Mature, Ona Munson, Phyllis Brooks a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 26. prosince 1941

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Images