Ivy (1947)

Ivy
USA, 1947, 98 min.

Kostýmní gotické drama režiséra Sama Wooda vzniklo podle románu The Story of Ivy (1927) anglické spisovatelky Marie Belloc Lowndes, jejíž dřívější próza The Lodger, inspirovaná případem Jacka Rozparovače, byla také zfilmována, a to dokonce opakovaně. Adaptací byl pověřen Charles Bennett, ve 30. a 40. letech častý spolupracovník Alfreda Hitchcocka (Muž, jenž věděl příliš mnoho, Sabotáž, Zahraniční dopisovatel, Sabotér a další).

Ivy připomíná některé Hitchcockovy filmy, ale spíše než ty podle Bennettových scénářů jsou to gotické romance jako Rebecca (1940), Podezření (Suspicion, 1941) a Pochybná žena (Notorious, 1946). S prvními dvěma Ivy spojuje obsazení Joan Fontaine do hlavních rolí, s Pochybnou ženou pak zejména klíčový motiv otravy jedem. 

V Ivy ale oproti zmíněným filmům dochází k pozoruhodnému genderovému obratu, protože toxickým elementem je žena. Ivy (trefně pojmenovaná podle břečťanu s jedovatými bobulemi) je vdaná za Jervise Lextona, má nápadníka v podobě atraktivního lékaře Rogera Gretorexe, ale zamiluje se do třetího muže, šarmantního dobrodruha Milese Rushwortha. Je to právě tato platonická láska k Rushworthovi, která ji přiměje k vraždě: otráví manžela a vinu nechá padnout na nebohého Gretorexe. 

Ivy nicméně není vykreslena výhradně jako chladnokrevná vražedkyně. I po vykonání činu trpí, bojí se odhalení a žije v permanentní nejistotě. Její situace má také třídní rozměr: s manželem žila v nouzi a k vraždě se odhodlala i ve snaze dopřát si život v pohodlí a luxusu, ke kterému jen toužebně vzhlížela. Hollywoodské mechanismy spravedlnosti jsou ale neúprosné a Ivy je v závěru potrestána způsobem, který se nesluší prozrazovat (fanoušci seriálu Přátel si nicméně mohou vzpomenout na osud Drakea Ramoraye).

Film disponuje krásnou výpravou, zdařile evokující edwardovskou Anglii, za kterou stál věhlasný William Cameron Menzies, podepsaný pod snímkem jako producent. Za zmínku stojí i několik scén z úvodu, ve kterých je patrná fascinace leteckými pokusy z počátku století. 

Režie: Sam Wood
Produkce: William Cameron Menzies (Inter-Wood Productions)
Scénář: Charles Bennett podle románu Marie Belloc Lowndes
Kamera: Russell Metty
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Střih: Ralph Dawson
Výprava: William Cameron Menzies
Hrají: Joan Fontaine, Patrick Knowles, Herbert Marshall, Richard Ney, Cedric Hardwicke a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: červen 1947

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

Framed (1947)

Framed
USA, 1947, 82 min.

Rok po Gildě (1946), která z něj po návratu z ozbrojených sil udělala áčkovou hvězdu, se Glenn Ford objevil v další filmu noir od společnosti Columbia Pictures. Ve Framed hraje Mikea Lamberta, vystudovaného důlního inženýra bez stálé práce, který se doslova přiřítí do malého městečka v náklaďáku s nefungujícími brzdami. Ve snaze najít zaměstnání se dá do řeči s horníkem, který možná natrefil na zlatou žílu. Bohužel pro něj se chvíli předtím seznámil také s krásnou servírkou Paulou (Janis Carter), která se svým parťákem Stevem (Barry Sullivan) hodlá naivního mladíka využít v zákeřném plánu. 

Hlavní tři aktéři příběhu v podání Glenna Forda, Janis Carter a Barryho Sullivana.

Framed je svižný film, který nikdy neztratí tempo a bezpečně splní, co na začátku slíbí: napínavou zábavu s atraktivním obsazením. Režisér Richard Wallace bývá řazen mezi hollywoodské rutinéry, což ovšem v pozitivnější interpretaci znamená, že byl mimořádně zdatným řemeslníkem a Framed to dokazuje. Stylově jde o méně výraznou práci (Robert Porfirio v "noirové bibli" napsal, že kameraman snímku Burnett Guffey inklinoval k "plochému stylu"), ale když je to žádoucí, objeví se na plátně/obrazovce netradiční kompozice.

Nevšední záběr s dekapitovaným Stevem.

Ford je jako hlavní hrdina výborný, ale to se vzhledem k jeho zářné kariéře (před Framed a zejména později) dalo čekat. Mnohem větším překvapením je neokoukaná Janis Carter v roli femme fatale. Carter byla výjimečně pohledná a film toho příběhově využívá. Její servírka Paula často slýchá komentáře, že se svou krásou pro takovou všední práci nehodí, což se ukáže jako velmi trefné - má totiž mnohem větší životní ambice a všemi prostředky chce dosáhnout života v bohatství a luxusu. Nicméně nejde o jednostranně bezpáteřní mrchu - opakovaně můžeme být na pochybách, jaké jsou její skutečné motivace, což z Pauly dělá patrně nejzajímavější postavu ze všech. Je velká škoda, že se Carter nepodařilo ve filmovém průmyslu výrazněji prosadit. V polovině své deset let trvající kariéry ztvárňovala pouze epizodní a vedlejší role a když už se jí podařilo prorazit k důležitějším úlohám (např. v dalším noiru Night Editor /1946/), nedočkaly se její filmy většího komerčního úspěchu. Na počátku 50. let se přesunula do televize a v roce 1956 (jako 43letá) se z showbusinessu stáhla úplně. 

Janis Carter jako krásná a zrádná Paula.

Framed není žádné mistrovské dílo, ale jde o solidní noir, který rozhodně stojí za vyhledání. Díky společnosti Powerhouse Films je k dispozici ve vynikající obrazové kvalitě na blu-rayi (svého času i jako součást dnes již vyprodané kolekce Columbia Noir 2).

Režie: Richard Wallace
Produkce: Jules Schermer (Columbia Pictures)
Scénář: Ben Maddow
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: Marlin Skiles
Střih: Richard Fantl
Výprava: Carl Anderson, Stephen Goosson
Hrají: Glenn Ford, Janis Carter, Barry Sullivan, Edgar Buchanan, Karen Morley a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 25. května 1947

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

The Unfaithful (1947)

The Unfaithful
USA, 1947, 109 min.

The Unfaithful je remakem Dopisu (The Letter, 1940) s Bette Davis a současně readaptací původní divadelní hry z roku 1927 od slovutného anglického spisovatele Williama Somerseta Maughama. Stejně jako v případě o sedm let staršího filmu režiséra Williama Wylera má i tato verze pro noirový cyklus spíše okrajový význam.

Společensky dobře situovaná vdaná žena Chris Hunter (Ann Sheridan) zabije v sebeobraně muže. Při výsleších tvrdí, že to byl naprostý cizinec, ale brzy se nade vší pochybnost ukáže, že s ním byla romanticky zapletená. Ke lži se uchýlila, aby ochránila city svého manžela Boba, válečného veterána (Zachary Scott). Vyprávění začíná poutavě a tvůrci v čele s režisérem Vincentem Shermanem se čas od času uchýlí k vynalézavým řešením žánrově rutinních situací: například Chrisina konfrontace s útočníkem je snímána kompletně zvnějšku jejího domu. 

V druhé polovině snímku jde ale stále více o to, jak se scénáři podaří vyjít vstříc požadavkům Produkčního kodexu a výsledek bohužel působí dost těžkopádně. Tvůrčí tým stál před nutností potrestat Chris za její prohřešek a zároveň nepoškodit instituci manželství. K tomu slouží zejména dlouhé disputace s právníkem. Snímek se tak z polohy kriminálky dostává spíše do mantinelů melodramatu se společenským přesahem, kdy se pokouší reflektovat nelehkou situaci válečných veteránů a jejich opuštěných manželek a varuje před rozvodem jako možným řešením partnerských problémů (finální tvar připomíná méně ambiciózní Nejlepší léta našeho života /The Best Years of Our Lives, 1946/ s krimi elementem). 

Film nahradil exotické malajské dějiště Dopisu familiárním americkým prostředím. Natáčelo se v ateliérech Warner Bros. a ve vybraných losangeleských lokalitách, z nichž rozpoznatelná je například městská radnice nebo lanovka Angels Flight (viz video níže). Menší prostor dostala i ikonická Bradbury Building, která supluje kancelář právníka Hannaforda (Lew Ayres). 

Ve všech ohledech šlo o štědrou produkci - film produoval Jerry Wald, na scénáři se podílel spisovatel David Goodis, kameru dělal Ernest Haller a hudbu složil Max Steiner. I obsazení je velmi dobré, jakkoliv Ann Sheridan a Zachary Scott se svým statusem nemohli poměřovat s první hvězdnou ligou Warner Bros., Joan Crawford či Johnem Garfieldem. I tak drama The Unfaithful s celosvětovými tržbami kolem 3 milionů dolarů skončilo solidním komerčním úspěchem.

Režie: Vincent Sherman
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)
Scénář: James Gunn a David Goodis podle divadelní hry Williama Somerseta Maughama
Kamera: Ernest Haller
Hudba: Max Steiner
Střih: Alan Crosland Jr.
Výprava: William Wallace
Hrají: Ann Sheridan, Lew Ayres, Zachary Scott, Eve Arden, Jerome Cowan a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 1. července 1947

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie
AFI

The Pretender (1947)

Tentokrát si bere slovo náš vzácný host a dlouholetý podporovatel Michal Šmajda:

The Pretender

USA, 1947, 69 min

Režisér W. Lee Wilder, o dva roky starší brat slávneho Billyho (noiristom nemusíme akcentovať, že sa postaral o kanonické filmy noir ako Double Indemnity, Sunset Blvd. či Ace in the Hole), bol známy najmä tým, že sa v 50tych rokoch špecializoval na nízkorozpočtové sci-fi produkcie. Začínal ako producent, keď cez svoju novozaloženú spoločnosť zastrešil vznik raných B titulov Anthonyho Manna: The Great Flamarion (1945) a Strange Impersonation (1946). Vzápätí na to režijne debutoval s malým štúdiovým noirom The Glass Alibi (1946). O rok neskôr už spojil sily s kameramanom maďarského pôvodu Johnom Altonom, ktorý mal v tom čase za sebou práce na žánrovo rozmanitých dielach: komédiách, muzikáloch, dobrodružných filmoch, mysterióznych thrilleroch či vojnových dielach.

V druhej polovici 40tych rokov, v čase vrcholiaceho noirového cyklu, sa z Altona stal noirový kameramanský kráľ a.k.a. ten, čo „maľuje svetlom“ v tme. Zaujímavosťou je, že podľa všetkého tu ide o jeho úplne prvý počin v noirovom teritóriu, a to tesne pred tým, ako započal plodnú spoluprácu so spomínaným Mannom (T-Men, Raw Deal, He Walked by Night, Reign of Terror, Border Incident). Svoje kameramanské vrcholy zažil aj v ďalších vizuálne expresívnych, noirových tituloch ako The Amazing Mr. X (1948), The Crooked Way (1949) či The Big Combo (1955), ktorého finále v hangári je pre ikonografiu filmu noir zcela zásadné. (1) A práve vďaka Altonovi je Wilderov The Pretender zaujímavá voľba a pre pravých noiristov asi aj povinnosť.

Príbeh sleduje Kennetha Holdena (presvedčivý Albert Dekker), investičného bankára, ktorý spreneverí nemalú čiastku peňazí svojej vysoko postavenej klientky a zároveň dobrej rodinnej známej Claire Worthington (Catherine Craig). V snahe zakryť svoj podvod sa inak atraktívnu mladú ženu rozhodne požiadať o ruku. S poľutovaním ale zisťuje, že je zaľúbená do mladého doktora, s ktorým sa už stihla zasnúbiť. Aby naplnil svoje plány, objedná si u prostredníka – pochybného majiteľa klubu Korrina (skvelý Alan Carney), vraždu svojho soka. Medzitým si však Claire ponuku rozmyslí, doktora pošle k vode (o jej trucovitom, až divnom konaní voči nemu sa dá diskutovať) a svoje definitívne „áno“ povie Holdenovi. Osud sa mu naklonil, no na lepšie časy rozhodne nesvitá.

Zaskočený finančník musí teraz svoju objednávku na poslednú chvíľu odvolať. Veci sa aj naďalej komplikujú a on zrazu nie je schopný stretnúť sa s Korrinom, ani skontaktovať neznámeho hitmana. Prepadá zúfalstvu a paranoji. Ako to už pri týchto malých, B-čkových noiroch býva, scenár pracuje s viacerými naivnými predpokladmi. Okrem Clairinho nepochopiteľného rozhodnutia, Holden navyše nepozná meno človeka, ktorého chce odstrániť. Jeho zadanie iba vraví, že obeťou má byť snúbenec a budúci manžel novinami ostro sledovanej ženy. Určiť jeho identitu majú hitmanovi až noviny informujúce o svadbe. Fakt, že sa ním stáva napokon on samotný a jeho pohľad do ranných novín na vlastnú fotografiu sú pritom kľúčové momenty dramatizácie a začiatok jeho sebadeštruktívnej paranoje. 

Spomenuté príbehové zjednodušenia musíme týmto malým noirom jednoducho odpustiť. Čo sa však už prehliada ťažšie, je chybička, na ktorú som natrafil na začiatku finále, odohrávajúceho sa od začiatku do konca výhradne v noci, s výnimkou jedného krátkeho záberu pochádzajúceho evidentne omylom z bieleho dňa (Holdenov panický výjazd z garáže). Ako to mohli v strižni prehliadnuť, zostáva záhadou... Nič to ale nemení na výborne gradujúcom príbehu (podporenom atmosférickou, priam duchárskou hudbou) a samotnom vyvrcholení s poriadne trpkou, ironickou pointou.

Kamera Johna Altona excelentne vystihuje duševné stavy hlavnej postavy. Obľúbené sú tu jej nájazdy na Holdenovu zamyslenú tvár (a následne odjazdy) sprevádzané jeho úsporným voice-overom a typickým, low-key nasvietením. Alton ďalej bohate pracuje s ostrými tieňmi na stenách, interiérovými lampami ako jediným zdrojom svetla a so všadeprítomnými tieňmi žalúzii, ktoré tlmočia pocity hrdinovej paranoidnej stiesnenosti, neskôr doslova jeho uväznenia. Práca s čoraz tmavšou mizanscénou vrcholí, keď sa Holden zdržiava celé dni vo svojej zamknutej izbe a čakajúc neznámeho vraha, vyzerá cez okno.

Tak si to zhrňme: Wilder, Mann, Alton. Tri pojmy, pri ktorých musí spozornieť každý noirový fanúšik. Wilder síce nie velikán Billy, ale jeho brat. Mann síce s týmto projektom nemal nič spoločné, ale Wilder sa z jeho ranej tvorby z perspektívy producenta evidentne čo-to priučil. A v neposlednom rade tu máme Altona a jeho entrée do čierneho univerza (po tejto snímke nakrútil práve s Mannom v rokoch 1947-1949 až päticu filmov), ktorému otiskol tú špecifickú a vycibrenú, temnú estetiku, s akou bude film noir navždy spájaný. Toto je predovšetkým jeho film. Ak budete schopní príbehu odpustiť zjednodušenia a drobné diery v scenári, naplno si vychutnáte štylizovanú obrazovú stránku a atmosféru paranoje.

(1) Paradoxom je, že Alton získal svojho jediného Oscara spolu s Alfredom Gilksom za nasnímanie muzikálu Američan v Paríži (1951), kam šikovne „prepašoval“ svoje noirové cítenie.

Réžia a produkcia: W. Lee Wilder
Scenár: Don Martin, Doris Miller
Kamera: John Alton 
Hudba: Paul Dessau
Výprava: Frank Paul Sylos
Hrajú: Albert Dekker, Catherine Craig, Charles Drake, Alan Carney a ďalší

Distribúcia: Republic Pictures
Premiéra: 11. august 1947

Odkazy

IMDB

CSFD

Repeat Performance (1947)

Repeat Performance
USA, 1947, 92 min.

Stejný nebo podobný výjev je všem fanouškům filmu noir důvěrně známý: nad bezvládným tělem oběti se sklání pachatel se zbraní v ruce, který teprve s odstupem několika vteřin začíná domýšlet veškeré důsledky svého činu. V tomto případě je onou obětí zkrachovalý dramatik se sklony k alkoholismu Barney a vražedkyní jeho manželka a úspěšná divadelní herečka Sheila. Místo aby následoval očekávaný flashback, který by objasnil příčiny jejich sporu a motiv vraždy, však následuje něco trochu jiného: Sheila si tolik přeje vrátit čas zpět a prožít poslední rok znovu, až jí to nějaká vyšší síla umožní. Je 1. ledna 1946 brzy po půlnoci a Sheila dostává příležitost napravit chyby posledních dvanácti měsíců. Podaří se jí to, nebo bude osud trvat na svém?

Napětí v Repeat Performance je založeno právě na tom, zda a případně jak moc se bude nová realita Sheilina života lišit od té předchozí. Na rozdíl od pozdějších, narativně sofistikovanějších filmů založených na podobném principu časové smyčky (Na Hromnice o den více, Zdrojový kód atd.) nám není umožněno většině událostí - s výjimkou vyvrcholení během silvestrovského večera - přihlížet opakovaně, nicméně základní osnovu toho, co se událo, se dozvídáme z dialogů. Nejde tedy tolik o promyšlenou narativní hříčku jako spíše o úvahu nad rolí osudu v našich životech, což je ostatně velmi častý noirový motiv. 

Aby se tvůrci pojistili, že divák porozumí inovativnímu konceptu (i když ne plně rozvinutému), využili v úvodu neosobního vypravěče, který nás uvádí do děje, nastoluje hlavní téma a později se hlásí ještě jednou, aby explicitně oznámil, že Sheilino přání se vyplnilo a "ona prožije starý rok ještě jednou." Dále již vypravěč do příběhu nevstupuje a hlavními nositeli myšlenek spojených s osudovostí v našich životech jsou postavy Sheily a jejího emocionálně nestabilního bratra Williama.

Když po chvíli efekt narativně svěžího uchopení látky poleví, stane se z filmu relativně rutinní vztahové drama. Nuda se však v mém případě nedostavila, a to zejména kvůli barvitě vykreslenému dekadentnímu prostředí uměleckých kruhů, kde není nouze o nevěru, žárlivost, intriky, nadměrné pití alkoholu, psychickou nevyrovnanost a nakonec ani o násilí a vraždu. Právě to z filmu dělá výborný příklad filmu noir, ačkoliv mezi kanonická díla samozřejmě nepatří. Jak uvádí David Bordwell, divadelní prostředí zároveň slouží jako motivace pro ústřední téma "přepisování" osudu, a tvůrci na dvou nebo třech místech vytvářejí explicitní paralely mezi Sheiliným restartem posledního roku života a revidováním textu divadelní inscenace, na které zrovna pracuje. (1)

Repeat Performance vzniklo v nezávislé produkci Bryana Foye, dřívějšího šéfa béčkové produkční jednotky u Warner Bros., a v režii Alfreda L. Werkera, který se o rok později podepsal pod svůj nejvýznamnější počin - procedurální krimi He Walked by Night (1948). Obsazení sice postrádá hvězdná jména, ale tváře Louise Haywarda (The Man in the Iron Mask, House by the River), Joan Leslie (Vysoko v horách, Yankee Doodle Dandy) a Richarda Baseharta (zmiňovaný He Walked by Night nebo Fourteen Hours) by vám měly být alespoň povědomé. V roce 1989 se film dočkal televizního remaku pod názvem Turn Back the Clock.

(1) BORDWELL, David. Reinventing Hollywood: How 1940s Filmmakers Changed Movie Storytelling. Chicago: The University of Chicago Press, 2017, s. 359–360.

Režie: Alfred L. Werker
Produkce: Aubrey Schenck (Bryan Foy Productions)
Scénář: Walter Bullock podle románu Williama O'Farrella
Kamera: L. William O'Connell
Hudba: George Antheil
Výprava: Edward C. Jewell
Střih: Louis Sackin
V hlavních rolích: Louis Hayward, Joan Leslie, Virginia Field, Tom Conway, Richard Basehart a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 22. května 1947

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Až se vrátíš... (1947)

Až se vrátíš...
Československo, 1947, 81 min.

Kdo by to byl řekl, že jeden z "nejnoirovějších" československých filmů vůbec natočil Václav Krška, který se jinak do širšího povědomí zapsal šrámkovskými adaptacemi Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954) nebo životopisnými snímky o Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alšovi a Aloisi Jiráskovi. Krška ovšem měl i výrazně expresionistické polohy, což vedle psychologického dramatu Až se vrátíš... dokládá film jako Zde jsou lvi (1958) nebo netypický portrét houslového virtuosa Josefa Slavíka Housle a sen (1947).

Kaleidoskopické vyprávění snímku Až se vrátíš... se zaměřuje na obyvatele zanedbaného činžovního domu, který se má brzy bourat. Ačkoliv žádnou postavu nemůžeme prohlásit za skutečně dominantní, nejvíce prostoru se dostává staré paní Šachové (Otýlie Beníšková), která již rok čeká na to, až se její syn Vladimír (Václav Voska) vrátí z kriminálu. Tam jej dostala krádež peněz, které se dopustil kvůli krásné, ale vypočítavé tanečnici s uměleckým jménem Bobi-Lala (Ljuba Hermanová v roli typické femme fatale). Svodům této krásky podléhá i další nájemník pavlačového domu, hodinář Ruda Krejník (Jaromír Spal), který svým neuváženým jednáním ohrožuje své manželství s milující, ale nevzrušivou Marií (Jiřina Stránská). 

Téměř celý film se odehrává ve zchátralém pavlačovém domě na městské periferii. Prostředí působí nevábně a klaustrofobicky, což se následně promítá i v životech zdejších obyvatel. Zejména postava pokladního Drábka (Ota Motyčka) domu opakovaně spílá, označuje jej za "všivou díru" a obviňuje, že právě kvůli němu má jeho žena podlomené zdraví a všichni ostatní zkažené životy. Naději na únik pro všechny obyvatele představuje kabela s neznámým obsahem, kterou při sobě neustále nosí samotářská Šachová. Každý na ní má políčeno s představou, že se v ní skrývá celé jmění. Profesor Štěpán (Rudolf Walter) by s jeho pomocí chtěl realizovat výpravu do Amazonie, Drábek by nahradil 10 000 korun, které ztratil při výkonu povolání, hodinář Krejník by odjel s krásnou tanečnicí někam do ciziny... V závěru se však ukáže, že taška obsahuje jen několik předmětů sentimentální hodnoty a pár bankovek, které by na takové smělé plány rozhodně nestačily. Životy všech se i nadále ponesou ve znamení všedních strastí a nenaplněných snů.

Paralely ke klasickému filmu noir jsou podle mého názoru nepřehlédnutelné: femme fatale v podobě barové tanečnice a zpěvačky, která přivádí muže okolo na cestu zločinu; nemluvný hrdina, který uteče z nucených prací pro vězně a jako štvaná zvěř se skrývá v temných zákoutích; neutěšené prostředí periferie velkého města, které determinuje činy jeho obyvatel; fantazírování o lepším životě, které se však nikdy nepřemění v realitu... I stylově tvůrci využívají postupy typické pro film noir - v řadě scén se nápadně pracuje se stíny, které vytvářejí znepokojivé obrazce na tvářích postav, mnoho scén se odehrává v noci, poměrně časté jsou asymetrické obrazové kompozice či snímání přes předměty umístěné v předním obrazovém plánu. V závěrečných scénách znepokojivou atmosféru pomáhá zintenzivňovat blikající neonové světlo, které střídavě osvětluje části interiérů. Nevím, zda měl Krška diváckou zkušenost s alespoň některými americkými filmy noir, které se do našich kin mohly po válce dostat, nicméně podobnost s jejich poetikou je místy až zarážející. 

Několik screenshotů ukazujících využití blikajícího světla
z neonového nápisu (zobrazen na snímku uprostřed).

Film bohužel dosud nevyšel na DVD, takže jediná možnost ho vidět je při repríze v televizi. 

Režie: Václav Krška
Scénář: Václav Krška, Václav Řezác, podle námětu Evy Řezáčové
Kamera: Josef Střecha
Hudba: Eman Fiala
Střih: Jan Kohout
Výprava: Karel Škvor
V hlavních rolích: Otýlie Beníšková, Václav Voska, Jaromír Spal, Jiřina Stránská, Libuše Zemková a další

Premiéra: 23. ledna 1948

Odkazy
FDb
CSFD
IMDb

Tělem a duší (1947)

Body and Soul
USA, 1947, 104 min.

Johna Garfielda mají milovníci filmů éry klasického noiru a Hollywoodu obecně spjatého především s rolí v Garnettově adaptaci Cainova Pošťáka, kde vedle neodolatelně krásné Lany Turner ztvárnil typického noriového padlého hrdinu ve spárech osudové ženy. Další klíčovou roli své krátké, leč intenzivní kariéry, jíž zakončila předčasná smrt v devětatřiceti letech, dostal hned o rok později v boxerském dramatu Tělem a duší. To jako svůj teprve druhý celovečerní film režíroval Robert Rossen, který se na přelomu 30. a 40. let živil psaním scénářů pro studio Warner Bros., mj. i pro tamní Garfieldovy filmy The Sea Wolf nebo Out of the Fog (oba 1941).

Původní scénář ke snímku, jenž jako jeden z prvních tematizoval ožehavou otázku korupce sportovních promotérů, napsal Abraham Polonsky, levicově smýšlející scenárista, který po oscarové nominaci za Tělem a duší s Garfieldem opětovně spolupracoval hned o rok později na dalším společensky angažovaném noiru Force of Evil (1948), jenž sám rovněž i režíroval. Jak kariéry Garfielda a Polonského, tak i samotného Rossena krátce po uvedení těchto dvou jmenovaných filmů postihla nechvalně proslulá slyšení Výboru pro neamerickou činnost (HUAC) a všichni tři se ocitli na tzv. černé listině (Rossen se posléze "zachránil", když u druhého výslechu udal 57 kolegů). Podobný osud čekal i herečku Anne Revere, jež v Tělem a duší ztvárnila Garfieldovu matku a kterou po odmítnutí spolupráce s Výborem čekala vynucená dvacetiletá pauza u filmu.

Tyto temné, dobovou politickou situací ovlivněné události však zpětně nijak nemohou snížit vysokou uměleckou úroveň snímku, který vznikl ve spolupráci těch nejtalentovanějších z daných oborů. Vedle jiných jmenujme alespoň kameramana Jamese Wonga Howea, který společně s dvojicí Oscarem oceněných střihačů Robertem Parrishem a Francisem D. Lyonem vtiskl Rossenově snímku výrazný vizuál, zejména co se scén odehrávajících se v boxerském ringu týče. Na jeho kvality o dva roky později navázali kameramané Milton Krasner ve špičkovém boxerském noiru Roberta Wise Podvod (The Set-Up, 1949) a Franz Planer v Robsonově Championovi (1949).

Ostatně srovnání s Championem, v němž herecky exceloval začínající Kirk Douglas, je na místě. Oba filmy jsou totiž rámovány retrospektivním vzpomínáním hrdinů před jejich posledním zápasem na strasti a slasti jejich dosavadních kariér. V případě Garfieldova Charleyho je to seznámení s láskou jeho života Peg (Lilli Palmer), pletky s klubovou femme fatale, zpěvačkou Alicí (Hazel Brooks), a tragická úmrtí jeho tří nejbližších lidí (otce, kamaráda Shortyho a sportovního kolegy Bena), která jeho kariéru postupně lemovala. Na rozdíl od Douglasova bezskrupulózního egoisty, který kráčí přes mrtvoly a sám končí tragicky, však Charley v závěru dochází k uvědomění si pravých lidských hodnot a končí v náručí své milované. 

Režie: Robert Rossen
Produkce: Bob Roberts (Enterprise Productions)
Scénář: Abraham Polonsky
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Nathan Juran
Střih: Robert Parrish, Francis D. Lyon
Hrají: John Garfield, Lilli Palmer, Hazel Brooks, Anne Revere, William Conrad a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 22. srpna 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Kvůli nim jsem uprchl (1947)

They Made Me a Fugitive
Velká Británie, 1947, 101 min.

Snímek Kvůli nim jsem uprchl není tak proslulý jako Třetí muž nebo Brightonský špalek, přesto se jednoznačně řadí mezi vrcholné britské noiry. Vznikl podle románu A Convict Has Escaped od nepříliš známého anglického autora Jacksona Budda a režíroval jej zkušený Alberto Cavalcanti, původně rodák z Brazílie, který se jako teenager dostal do Evropy a ve 30. a 40. letech se stal spolupracovníkem dokumentaristy Johna Griersona a producenta Michaela Balcona z Ealing Studios. Právě Cavalcantiho dokumentaristická průprava je na filmu hodně znát. Snímek věrně odráží pochmurnou a skličující atmosféru poválečného období, když se zaměřuje na příběh bývalého pilota Britského královského letectva Clema Morgana (Trevor Howard), který se v bezradnosti připojí ke zločineckému gangu vedenému Narcym (přezdívka odvozena od slova narcismus, což je jeho definující vlastnost). Tím začíná (nebo jen pokračuje?) Clemův pád na dno.

Clem Morgan je představitelem typického noirového ambivalentního hrdiny, kterého od zlosyna rozlišují sice drobné, ale důležité nuance. Ke zločineckému gangu se přidává v domnění, že předmětem jejich "obchodů" budou nevinné artikly jako nylonky, slanina a cigarety. Jakmile však Narcy oznámí, že obsah poslední zásilky tvoří drogy, začne Clem hlasitě protestovat, čímž spustí lavinu vzájemné animozity. 

Další výmluvná epizoda se odehraje po Clemově útěku z vězení, kam se dostane v důsledku falešného obvinění z vraždy. Clem hledá útočiště v domě obývaném chladně vystupující ženou. Ta se - k jeho nemalému překvapení - rozhodne mu v útěku pomoci. Daruje mu mužské oblečení, připraví něco k snědku a dovolí mu použít koupelnu. Brzy se však ukáže, že za to všechno žádá protislužbu: vraždu manžela! Vždyť co je pro hledaného vraha další mrtvola? Clem kategoricky odmítne, žena však čin vykoná sama a vše narafičí tak, aby podezření padlo na ubohého trestance na útěku. Jen v noiru je možné se setkat s takovouto nemotivovanou chladnokrevností. 

"I want you to kill my husband."

Atmosféru úzkosti a bezvýchodnosti skvěle dotváří kamera československého rodáka Otto Hellera, která výborně konvenuje s Cavalcantiho rozkročením mezi realističností a stylizovanou expresivností, jež vyplouvá na povrch v dramaticky vyhrocených momentech. Tím vizuál filmu připomíná například spolupráci Anthonyho Manna s kameramanem Johnem Altonem. Námětovou spřízněnost bychom pak našli mj. s tvorbou Alfreda Hitchcocka nebo filmovými adaptacemi Grahama Greenea (již zmiňované filmy Třetí muž a Brightonský špalek).

Netypické kulisy závěrečné scény.

Vzhledem k převládající atmosféře, pojetí hlavního hrdiny i zájmu o třídní problematiku není divu, že snímek spolufinancovala a ve Velké Británii i USA distribuovala společnost Warner Bros., která se na podobné typy snímků dlouhodobě zaměřovala. V USA byl ovšem film původně uveden pouze ve zkrácené osmdesátiminutové verzi pod názvem I Became a Criminal (musely být vypuštěny zejména scény násilí – na svou dobu poměrně brutální; ostatně i v domovské Británii za to byli tvůrci nejednou kritizováni).

Film budete moci spatřit na blížícím se Noir Film Festivalu na hradě Křivoklát - a to buď ve čtvrtek 21. 8., nebo o dva dny později v sobotu krátce po poledni.

Režie: Alberto Cavalcanti
Produkce: Nat. E. Bronstein (Gloria-Alliance)
Scénář: Noel Langley podle románu Jacksona Budda
Kamera: Otto Heller
Hudba: Marius-Francois Gaillard
Výprava: Andrew Mazzei
Střih: Margery Saunders
V hlavních rolích: Trevor Howard, Sally Gray, Griffith Jones, René Ray a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 24. června 1947

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

The Long Night (1947)

The Long Night
USA, 1947, 93 min.

Rok předtím, než kyjevský rodák Anatole Litvak pod názvem Sorry, Wrong Number (1948) režíroval znamenitou filmovou adaptaci úspěšné rozhlasové hry (v hlavních rolích s Barbarou Stanwyck a Burtem Lancasterem), natočil v roce 1947 remake slavného francouzského snímku Marcela Carného Den začíná (Le Jour se lève, 1939). Stěžejní dílo poetického realismu, jednoho ze stylistických a tematických předchůdců filmu noir, se až na pár více či méně zásadních úprav dočkalo věrného přepisu.

Jedním z posunů snímku z velké části vyprávěného prostřednictvím retrospektivy ústředního protagonisty Joea (Henry Fonda; v původní verzi Françoise v podání Jeana Gabina), je použití voiceoveru, který nám zprostředkovává myšlenky hrdiny, jenž právě z nešťastné lásky zabil milence (Vincent Price) své přítelkyně Jo (Barbara Bel Geddes) a ukrytý v hotelovém pokoji čeká na příchod policistů.

Joe obklíčen policisty v hotelovém pokoji vzpomíná na Jo

Fonda i debutující Barbara Bel Geddes jsou typově přesní - on těžkým životem zkoušený dělník, ona naivní a křehká prodavačka květin, oba sirotci. Naopak Vincent Price v roli postaršího varietního umělce Maximiliana, bezcharakterního vypočítavce, který mladičké a nezkušené Jo motá hlavu zdánlivě vznešenými moudry, se svou úlisností poměrně vzdaluje Carnému pojetí Valentina (Jules Berry). Zásadnější posuny však v americké verzi představují (nepochybně na doporučení PCA) subtilněji řešený vztah Jo s Maximilanem (ve francouzské se přímo mluví o jejich intimním poměru, v americké zůstává na platonické bázi) a především smířlivější závěrečné rozuzlení - Fondův Joe je v doprovodu Jo odváděn policií (Gabinův François v závěru páchá sebevraždu, zatímco jeho přítelkyně se propadá šílenství).

The Long Night: závěrečné usmíření milenců při zatýkání

Den začíná: Gabinův opuštěný (anti)hrdina páchá sebevraždu

Litvakova verze je sice zajímavá z hlediska vizuálního stylu využívajícího světelné kontrasty, vychýlené úhly kamery a rychlé švenky, a stejně tak i z hlediska užitých narativních technik (retrospektiva v retrospektivě), ve výsledku však podstatně trpí nedostatečně motivovaným jednáním postav - za rozvedení jistě stál vliv Joeovy válečné zkušenosti na jeho vražedný útok na Maximiliana, ale i obecně vcelku povrchně řešených vztahů mezi hrdiny. 

Režie: Anatole Litvak
Produkce: Raymond Hakim, Robert Hakim, Anatole Litvak (Select Productions)
Scénář: John Wexley podle původního scénáře Jacquese Viota
Kamera: Sol Polito
Hudba: Dimitri Tiomkin
Střih: Robert Swink
Výprava: Eugène Lourié
Hrají: Henry Fonda, Barbara Bel Geddes, Vincent Price, Ann Dvorak, Elisha Cook Jr., Charles McGraw ad.

Distribuce: RKO
Premiéra: 28. května 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Temná pasáž (1947)

Dark Passage
USA, 1947, 101 min.

Předloha uznávaného hard-boiled klasika Davida Goodise, herecké duo Humphrey Bogart–Lauren Bacall ve svém třetím společném snímku, subjektivní kamera Sidneyho Hickoxe, návod na plastickou operaci za 90 minut a v neposlední řadě překrásné San Francisco - to jsou highlighty Temné pasáže Delmera Davese, která dnes leckomu může přijít směšná.

Nijak uchvácená jsem nebyla ani já, když jsem před lety viděla Temnou pasáž poprvé. Člověk ale asi musí trochu zestárnout, aby se s tou pravou nostalgií mohl vracet k noirovým klasikám a plně je docenit. K absolutnímu vrcholu filmu noir sice Davesův snímek zřejmě nikdy řadit nebudu, ale své nesporné kvality má. Minimálně z hlediska skupiny noirů situovaných v San Franciscu, jehož landmarky Temná pasáž v exteriérových scénách zachycuje zcela nezapomenutelně. 

ze subjektivního pohledu kamera nakrátko přechází v objektivní

do vykonání plastické operace Bogartovu tvář nespatříme

1. záběr na Bogarta po půl hodině filmu

Úvodní expozice, v níž za vraždu manželky neprávem odsouzený vdovec Vincent Parry (Humphrey Bogart) prchá z vězení v San Quentinu, ve své naléhavosti upomene na jiný sanfranciský noir The Raging Tide (1951). Voiceover nám sdílí myšlenkové pochody trestance, jehož tvář po dalších třicet minut nespatříme, neboť celou akci sledujeme z jeho subjektivní perspektivy. Na práci se subjektivní kamerou, která kopíruje protagonistovy pohyby a umožňuje nám dívat se na celý příběh jeho očima, svůj snímek ve stejném roce jako Daves postavil i Robert Montgomery v Lady in the Lake (1947). Davesův noir, premiérovaný o osm měsíců po Montgomeryho, ale se subjektivní kamerou experimentuje jen v první třetině filmu - poté, co má Bogartův hrdina po operaci, se její užití pomalu vytrácí a když si sundá obvazy, tvůrci od této techniky ustupují zcela.

Právě naivně primitivní provedení plastiky působí neskutečně směšně a je nutno k ní přistupovat s jistou dávku nadhledu. Bogartovo souznění s jeho hereckou/životní partnerkou v roli noirové ženy-pomocnice však veškerý despekt z Davesova scénáře přebije. Našel by se dnes vůbec nějaký ekvivalentní herecký pár? Marně si nad tím lámu hlavu. Naprosto přesná je i Agnes Moorehead jako zákeřná mrcha, která chce Parryho za každou cenu potopit.

Goodisovy romány se mezi noirovými fanoušky hodně cení a jejich filmové adaptace jim prý ani po kotníky nesahají. Musím si konečně udělat čas na jejich přečtení!

Režie: Delmer Daves
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros. Pictures)
Scénář: Delmer Daves podle románu Davida Goodise
Kamera: Sidney Hickox
Hudba: Franz Waxman
Střih: David Weisbart
Výprava: Charles H. Clarke
Hrají: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Bruce Bennett, Agnes Moorehead, Clifton Young ad.

Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 5. září 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

High Wall (1947)

High Wall
USA, 1947, 100 min.

Steve Kenet (Robert Taylor), bývalý armádní pilot, který ve válce utrpěl vážné poškození mozku, je obviněn z vraždy své nevěrné manželky Helen (Dorothy Patrick). Protože si na události spojené s osudnou nocí nemůže vzpomenout - a protože se chce vyhnout hrozícímu trestu smrti - nechá se Steve zavřít do psychiatrické léčebny za "vysokou zdí". Tam se s pomocí doktorky Ann Lorrison (Audrey Totter) snaží celé záležitosti přijít na kloub. Je možné, že se skutečně dopustil takto ohavného činu? Nebo vraždil někdo jiný?

Film noir Curtise Bernhardta na tuto otázku odpoví poměrně záhy. Zatímco v Black Angel z předešlého roku se identitu vraha, jímž je hlavní hrdina v podání Dana Dureyi, dozvídáme až v samotném závěru, High Wall už v první polovině stopáže odhalí, že ve skutečnosti vraždil Willard Whitcombe (Herbert Marshall), Helenin milenec a vydavatel náboženské literatury. Snímek se tak dobrovolně připravuje o možnost překvapivé pointy a místo toho je koncipován jako psychologická studie emocionálně a mentálně narušeného protagonisty. V případě Steva totiž není ani tak důležité, zda skutečně zabíjel, jako spíše to, že je vraždy očividně schopný (jak dokazuje řada scén a jak si sám uvědomuje). 

Flashback prokazující Stevovy vražedné sklony
a zároveň brilantní ukázka práce se subjektivní kamerou a střihem.

Taylorův Steve je jednou z nejkomplexnějších a nejtragičtějších noirových postav vůbec: po propuštění z armády se vrátil domů k manželce, která však nebyla spokojena s rodinnou finanční situací, což Steva přimělo k návratu do pilotní kabiny daleko za hranicemi USA, konkrétně v Barmě. Když se vrátil podruhé, našel Helen v náručí cizího muže. K válečnému traumatu a poškození mozku se tedy přidává šok z Heleniny zrady. A jakoby toho nebylo málo, stává se Steve po chvíli i hlavním podezřelým z brutální vraždy, ke které měl motiv i příležitost. Těžko si představit bezvýchodnější situaci. 

Curtis Bernhardt byl vždy zaujat psychiatrií (viz například Posedlá s Joan Crawford ze stejného roku), což se v High Wall projevuje nejen prostředím léčebny a postavou doktorky Ann Lorrison, ale i důrazem, jaký režisér klade na detaily klinické léčby. Steve po naléhání souhlasí s operací mozku a když ani ta nepomůže, je podroben narkoanalýze. Až ta vykazuje požadované výsledky. V závěru je Whitcombe dohnán k doznání prostřednictvím séra pravdy.

Robert Taylor předvádí precizní herecký výkon, rozhodně jeden z nejlepších v kariéře. Zastiňuje tak Herberta Marshalla i Audrey Totter, kteří - a je to pochopitelné - měli k dispozici schematičtější postavy. Marshallův Whitcombe se v podstatě omezuje pouze na polohu chladného zlosyna, zatímco doktorka Ann Lorrison se nikdy nevymaní ze škatulky ženy-pomocnice (ač v několika scénách své jednání zpochybňuje).

Whitcombe se zbavuje nepohodlného svědka:
správce bytového komplexu zrovna opravuje výtah...

...když mu Whitcombe podtrhne stoličku.

To vše je provedeno s chladem nájemného zabijáka.

Za největší trumf High Wall považuji jeho úžasný vizuál, jenž je dílem kameramana Paula Vogela (mj. Lady in the Lake a A Lady without Passport) a architektů studia MGM. Filmu dominují propracované obrazové kompozice, které upevňují dojem uvěznění a bezvýchodnosti. Atmosféru pomáhají dotvářet i deštěm promáčené ateliérové kulisy. Interiéry jsou charakteristické sporým svícením a výraznými stíny. Velmi účelně jsou využity i pohyby kamery (nájezdy na obličeje, jízda podél chovanců léčebny čekajících na pohovor) nebo subjektivní záběry (flashback ukazující Stevovo setkání s nevěrnou manželkou a pozdější scéna, v níž Steve využívá Ann jako figurantku při své snaze překonat výpadek paměti). Výsledkem je působivý psychiatrický noir, který by neměl uniknout nikomu z vás.

Režie: Curtis Bernhardt

Produkce: Robert Lord (MGM)

Scénář: Sydney Boehm, Lester Cole; podle románu a divadelní hry Alana R. Clarka a Bradburyho Foota

Kamera: Paul Vogel

Hudba: Bronislau Kaper

Výprava: Cedric Gibbons, Leonid Vasian

Střih: Conrad A. Nervig

V hlavních rolích: Robert Taylor, Herbert Marshall, Audrey Totter, Dorothy Patrick, H. B. Warner a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 25. prosince 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Singapore (1947)

Singapore 
USA, 1947, 80 min.

Po pěti letech strávených u amerického námořnictva se pašerák perel Matt Gordon (Fred MacMurray) vrací do Singapuru, kde před vstupem USA do války zanechal svou kořist v hodnotě čtvrt milionu dolarů. Pozorně sledován policií i místními lumpy, pokouší se Matt k pečlivě ukrytým perlám dostat a nenápadně je propašovat ze země. Netuší však, že při svém snažení narazí na minulost v podobě krásné Lindy (Ava Gardner), o níž byl přesvědčen, že zahynula během leteckého útoku. Problém nastává ve chvíli, kdy Matt zjišťuje, že Linda je vdaná a na události předcházející náletu si nevzpomíná.

Sbližování Matta a Lindy je předmětem retrospektivy

Singapore nenabízí žádnou překvapivou podívanou, většinu postupů a motivů důvěrně známe z jiných noirů či klasických hollywoodských snímků. Film Johna Brahma například využívá kombinaci retrospektivního vyprávění a voice-overu k tomu, aby osvětlil Mattův vztah k Singapuru a Lindě, již má s touto exotickou zemí neodmyslitelně spjatou. Samo dějiště skýtalo určitý potenciál pro neotřelost a neobvyklost, ve skutečnosti ale působí docela anonymně (nijak zásadně se neliší od hollywoodských filmů odehrávajících se v jiných exotických zemích), což je jistě důsledek natáčení v ateliérech Universal Studios. Motiv amnézie zase známe například z Mankiewiczova Somewhere in the Night (1946) nebo The Crooked Way (1949) Roberta Floreyho, kde s ním bylo pracováno soustavněji a pro diváka zajímavěji.

Přesto bych jeden moment z filmu vyzdvihl. Když se Matt dostane do problémů, začne svým protivníkům s velkou dávkou přesvědčivosti tvrdit, že jej Linda oklamala a perly mu ukradla. A jim - stejně jako nám divákům - toto vysvětlení nezní zcela nepravděpodobně, protože, poučeni řadou noirů s femme fatale, dobře víme, čeho všeho jsou ženy ve zkaženém noirovém světě schopny (stačí si vzpomenout na o rok starší Zabijáky rovněž s Avou Gardner). Singapore tak zručně využívá archetypu "pavoučí ženy" a obrací jej nejen proti divákům, ale rovněž proti postavám v rámci fikčního světa filmu.

Bohužel další zvraty ve filmu nepůsobí zdaleka tak promyšleně, a tak jediné, co film v závěru drží pohromadě, je spolehlivé režijní vedení Johna Brahma, jehož cit pro výstižné kompozice je patrný hned několikrát (záběry s ventilátorem; závěrečný záběr, kterému se úspěšně daří vyhnout patosu a sentimentu).

Netypický závěrečný záběr

Totožný námět byl opětovně zpracován v roce 1957 - ve filmu s názvem Istanbul si hlavní roli zahrál Errol Flynn.

Režie: John Brahm

Produkce: Jerry Bresler (Universal Pictures)

Scénář: Seton I. Miller, Robert Thoeren

Kamera: Maury Gertsman

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Výprava: Bernard Herzbrun, Gabriel Scognamillo

Střih: William Hornbeck

V hlavních rolích: Fred MacMurray, Ava Gardner, Ronald Culver, Richard Haydn, Spring Byington a další

Distribuce: Universal Pictures

Premiéra: 13. srpna 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Brute Force (1947)

Brute Force
USA, 1947, 99 min.

Nebýt předčasné smrti Marka Hellingera a studené války, která se podepsala na osudech řady hollywoodských tvůrců, Dassinova kariéra by jistě vypadala zcela jinak. Čtveřice jeho noirů z let 1947-1950 představuje společně s francouzským Rififi (1955) vrchol jeho režijní dráhy, na jejímž uměleckém úpadku se, dle mého názoru, výrazně podepsalo i určující setkání s jeho druhou manželkou, řeckou herečkou Melinou Mercouri. 

Vězeňské drama Brute Force představuje významný mezník v Dassinově kariéře. Po sedmi letech práce na (pro Dassina) nezajímavých projektech ve studiu MGM se režisér dostal ke spolupráci s producentem Markem Hellingerem a jeho novým hereckým objevem Burtem Lancasterem na snímku s ostrým sociálním komentářem. 

Především díky postavě sadistického dozorce Munseyho (vynikající Hume Cronyn) totiž Brute Force fungovalo jako alegorie fašismu, potažmo nacistického režimu. V souvislosti s Munseym, od něhož ať už přímo či nepřímo pramení veškeré násilí ve filmu, se často píše o jeho fašistické/nacistické stylizaci. Příkladem, který mluví sám za sebe, je klíčová scéna mučení jednoho z vězňů, při níž Munsey (svlečený do půli těla) poslouchá svého oblíbeného Wagnera.

Nacistická stylizace Cronynova kpt. Munseyho

Munseyho praktiky, s nimiž nesouhlasí ani laskavý doktor Wilson a poněkud slabošský správce věznice Barnes, podnítí vězně z cely R-17 k útěku. Lancasterův vzpurný Joe Collins a respektovaný Gallagher Charlese Bickforda zosnují promyšlený plán, který je ovšem v intencích filmu noir od samého počátku předurčen k neúspěchu. Závěrečná osmiminutová sekvence obléhání dozorčí věže, jejímž jediným úspěchem je definitivní zneškodnění Munseyho, je bez pochyb nejlepší částí snímku, jehož tempo se někomu může zdát brzděno vloženými flashbacky.

V syžetu jsou totiž rozloženy zpomínky čtyř vězňů na jejich osudové ženy, vždy shodně uvozené pohledem na kalendář s "pin-up girl". Její vzezření je totiž směsicí portrétů oněch vzpomínaných čtyř ženských protagonistek ztělesněných Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ellou Raines a Anitou Colby. Přestože plakáty k filmu byly stejnou měrou postaveny na jménech zmiňovaných hereček, kromě (až ne tolik důležitého) objasnění důvodů uvěznění ústředních protagonistů však ve filmu nemají žádnou jinou funkci. 

kalendář s pin-up girl, ve které každý z vězňů z cely R-17 vidí svoji milou

Kromě hudební kompozice Miklose Rozsy, o níž mimochodem Peter Shelley v Dassinově monografii píše, že vykrádá motivy z Rozsova fenomenálního hudebního doprovodu k Pojistce smrti (1), se v umělecké kvalitě filmu významně odráží práce kameramana Williama Danielse, který do snímku zkušeně zapracovává atmosférické noirové motivy deště (viz úvodní titulkovou sekvenci) či blikajícího světla (neony nahrazuje otáčející se kužel světla ze strážní věže).

(1) SHELLEY, Peter. Jules Dassin : The Life and Films. McFarland & Company, 2001. str. 103.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Richard Brooks podle námětu Roberta Pattersona
Kamera: William Daniels
Střih: Edward Curtiss
Hudba: Miklos Rozsa
Hrají: Burt Lancaster, Hume Cronyn, Charles Bickford, Yvonne De Carlo, Ann Blyth, Ella Raines ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 30. června 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie