Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

27. ledna 2010

He Walked by Night (1948)

He Walked by Night
USA, 1948, 79 min.

Když se řekne "honička v kanálech", většinu asociativně napadne Třetí muž (The Third Man, 1949) Carola Reeda. Orson Welles prchající vídeňskými stokami má však obrovského konkurenta v Richardu Basehartovi, hereckém představiteli "kanálového" padoucha ze snímku He Walked by Night (1948), jenž má oproti britské klasice tu výhodu, že s finální honičkou ve spletité městské kanalizaci přišel o rok dřív.

Přestože je jako režisér snímku oficiálně uveden Alfred L. Werker (mj. režisér noiru Shock), většinu scén režíroval Anthony Mann, společně se svými dvorními spolupracovníky - kameramanem Johnem Altonem, jehož jméno je na našem blogu pravidelně skloňováno, a se scenáristou Johnem C. Higginsem.


Společně s Mannovými snímky T-Men (1947), Border Incident (1949) a částečně i Railroaded! (1947) můžeme film He Walked by Night zařadit do tzv. procedurálních noirů. Někomu se ve srovnání s noiry s femme fatale či násilnými psychopaty může tato podskupina noirových filmů zdát méně záživnější, neboť sledovat policisty při práci nemusí být vždy tolik zajímavé jako sledovat příběh ze strany kriminálníků, nicméně právě Mann ve spolupráci s Altonem vytvořil asi ty nejlepší a vizuálně nejosobitější proceduárlní noiry. Ne náhodou Curtis Hanson zařadil do titulkové sekvence L. A. - Přísně tajné (L.A. Confidential, 1997) záběr policistů právě z tohoto snímku.


Monotóoní voiceover extradiegetického vypravěče, který nás celým filmem provází a komentuje ho, sice občas působí nepříjemně rušivě, ale při vášnivém sledování Mannova (a Altonova) nádherného vizuálu na něj člověk brzy zapomene. Stíny v padouchově tváři, dvojité rámování, postavy vizuálně chycené v pasti, práce s hloubkou pole, mlžný opar v podobně slzného plynu (jako v T-Men), stíny z benátských rolet, několik scén odehrávajících se téměř po tmě a závěrečná patnáctiminutová sekvence téměř beze slov jsou tím, co dělají He Walked by Night jedním z nejlepších Mannových noirů.

Co dále na filmu zaujme je fakt, že zde téměř úplně absentují ženské postavy. Zajímavé je i vykreslení zločince - osamělý, od společnosti izolovaný asociál, jehož jediným společníkem je pes (připomíná Ravena z Revolveru na prodej (This Gun for Hire, 1942), který projevuje cit pouze ke kočkám), a kterému Richard Basehart dodává poněkud psychopatické vzezření. Nikdy plně nepochopíme jeho motivace, neboť krom toho, že před válkou pracoval u policie jako radiový technik a nikdo neví, proč se o svou pozici po návratu z vojenské služby nehlásil zpět, není nijak objasněna jeho minulost. To však Mannův (a Werkerův) snímek dělá o to víc zajímavějším.

Film je ve veřejném vlastnictví.


Režie: Alfred L. Werker  (Anthonny Mann - neuveden v titulcích)
Produkce: Robert Kane (Bryan Foy Productions)
Scénář: John C. Higgins a Crane Wilbur
Kamera: John Alton
Hudba: Leonid Raab
Střih: Alfred DeGaetano
Výprava: Edward Ilou
Hrají: Richard Basehart, Scott Brady, Roy Roberts, Whit Bissell, Jack Webb

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 24. listopadu 1948

CSFD
IMDb
Allmovie

14 komentářů:

  1. procedurální noir zní fakt strašlivě. není divu, že jsem skoro žádný neviděl. :)

    OdpovědětSmazat
  2. Ja jsem je taky nikdy prilis nevyhledavala, ale T-Men i He Walked byl Night byli napodruhe vynikajici. A verim tomu, ze i Border Incident me nadchne a pozmenim hodnoceni. A me proceduralni noir zni hezky.. asi se jima zacnu zabyvat.. no vlastne i musim :)

    OdpovědětSmazat
  3. eda: behem cteni toho clanku jsem ji taky malem uverila, ze je ten film zabavny :o)

    OdpovědětSmazat
  4. no já něco zkusím, ale nepřejte si mě...

    OdpovědětSmazat
  5. Mrkni na to Phenix City Story, to by se ti mohlo libit. Neni to procedural, ale vybornej docu-noir :)

    OdpovědětSmazat
  6. Takže si taky myslíš, že v tom je rozdíl? :) Napíšu na to nějaký článek.

    OdpovědětSmazat
  7. Jojo, teď už tam ten rozdíl vidím :) Na tom Phenix City Story třeba jde vidět ten vliv neorealismu myslím dost..

    OdpovědětSmazat
  8. tos neměla říkat, neorealismus mě přímo děsí...

    OdpovědětSmazat
  9. tebe desi skoro vsechno jak tak pozoruju :)

    OdpovědětSmazat
  10. jo, realismus ve filmu je děs největší! :)

    OdpovědětSmazat
  11. ja treba rozdil nevnimam, protoze ani jedno moc nemusim - vzdelejte me

    OdpovědětSmazat
  12. vzdělejte ji proboha někdo! :P

    OdpovědětSmazat
  13. Takze k tomu rozdilu: Mejla se pry o tom chysta napsat neco velkeho, ale abyste necekali prilis dlouho, tak podstata tkvi v tom, ze docu-noiry jsou ovlivnene neorealismem a spis nez ke stylizaci tihnou k dokumentarnimu charakteru a je jedno, jestli vypravi o praci policistu ci o obycejnych lidech nebo kriminalnicich (treba Phenix City Story je typickej docu-noir; nebo Mannuv noir Side Street). A proceduralni noir vylozene sleduje policisty pri praci (od toho je ten nazev) a muze byt klidne stylizovany - viz Mann a noiry, co tocil s Altonem - T-Men, Border Incidet, He Walked by Night. Uz je to trochu jasnejsi, Evi? :)

    OdpovědětSmazat
  14. Ano prosim, potrebovala jsem si ujasnit zebricek nenavisti... takze tedy docu-noir, western, procedural, dik ;o)

    OdpovědětSmazat