Shakedown (1950)

Shakedown
USA, 1950, 80 min.

Kdyby se dělala anketa o nejprohnilejší postavu ve filmu noir, jedním z horkých adeptů na vítězství by byl novinář Jack Early z filmu Shakedown. Noir disponuje bohatou zásobárnou slizounů, padouchů a antihrdinů, ale Early je v tom vážně extratřída. V podání Howarda Duffa jde o člověka bez jakýchkoliv skrupulí a morálních zásad, který se ve snaze stát se předním reportážním fotografem nezastaví před ničím. Aby dosáhl svého profesního cíle a získal dobrý snímek, jde doslova přes mrtvoly - nechává před objektivem fotoaparátu pózovat lidí v bezprostředním ohrožení života nebo chladnokrevně přihlíží vraždě. Řekl bych, že jeho hyenismus je ještě o stupeň dál než u takového Chucka Tatuma (Kirk Douglas) z tematicky podobného, o rok pozdějšího Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951).

Tento pozoruhodný příspěvek k cyklu novinářského noiru režíroval jako svůj debut Joseph Pevney, který byl v předchozím příspěvku o filmu Nocturne (1946) zmíněn jako představitel jedné z vedlejších rolí. Zde si zahrál také, ale pouze maličkou roli v závěru. Tímto se jeho herecká kariéra uzavřela a nadále byl aktivní výhradně jako režisér jak ve filmu, tak zejména v televizi (v druhé polovině 60. let režíroval několik epizod seriálu Star Trek). Zemřel v roce 2008 ve věku 96 let. 

Na scénáři se podílel Martin Goldsmith, autor románu Detour (1939), který sám přepracoval ve scénář pro stejnojmenný snímek Edgara G. Ulmera. Shakedown má s tímto klasickým béčkem společné například to, že vyznívá jako anamnéza člověka, který se nechal svázat touhou po naplnění amerického snu. Spíše než jako odsouzení senzacechtivosti médií (což je vyznění hned několika novinářských noirů z přelomu 40. a 50. let) tak lze film interpretovat jako obžalobu materialismu a konzumu.

Film, zasazený jako mnoho dalších noirů do San Francisca, má velmi dobré obsazení. Vedle přesvědčivého Duffa v hlavní roli můžete vidět Briana Donlevyho, Lawrence Tierneyho (od kterého bych osobně čekal větší intenzitu projevu), Bruce Bennetta nebo sympatickou a nadanou Peggy Dow, u které jsem zalitoval, že herectví brzy zanechala. Podle databází by se měl na plátně mihnout i Rock Hudson, ale já jsem ho nezaregistroval. 

Shakedown (pracovní název Magnificent Heel) se z mnoha důvodů vyplatí vyhledat. Naštěstí už je dostupný i ve velmi dobré kvalitě, protože na blu-rayi jej loni v březnu vydala společnost Kino Lorber.

Režie: Joseph Pevney
Produkce: Ted Richmond (Universal)
Scénář: Martin Goldsmith, Alfred Lewis Levitt
Kamera: Irving Glassberg
Hudba: Joseph Gershenson (musical director)
Střih: Milton Carruth
Výprava: Robert Clatworthy, Bernard Herzbrun
Hrají: Howard Duff, Brian Donlevy, Lawrence Tierney, Bruce Bennett, Peggy Dow a další

Distribuce: Universal
Premiéra: 25. srpna 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
AFI

The Glass Key (1942)

The Glass Key
USA, 1942, 85 min

Po Maltézském sokolovi a úspěšné kriminálně-komediální sérii The Thin Man s Myrnou Loy a Williamem Powellem je The Glass Key pravděpodobně nejznámější adaptací jednoho z literárních děl Dashiella Hammetta. Již v roce 1935 jeho stejnojmenný román zfilmoval Frank Tuttle s Georgem Raftem v hlavní roli (tato verze bohužel není příliš dostupná). O sedm let mladší verze v ústředních rolích představila hereckou dvojici Alan Ladd-Veronica Lake, která půl roku předtím slavila úspěch v noirové adaptaci Grahama Greenea Revolver na prodej (This Gun for Hire, 1942). Studio Paramount ji posléze znovu a naposled spojilo v roce 1946, pro změnu ve filmové adaptaci Raymonda Chandlera The Blue Dahlia.

Pro někoho mírně překombinovaný děj filmu s řadou vedlejších postav rozvíjejících spletenec vztahů a intrik má svoje kouzlo právě v ústředním duu Ladd-Lake. On ztvárňuje ledově klidného, šarmantního drsňáka Eda Beaumonta, který čestné chování vůči blízkému příteli staví nad vlastní milostné city. Ona křehkou krásku Janet Henry, která se nenechá odbýt a zarputile si jde za svým. A tak v momentě, kdy je Janetin bratr zavražděn a důkazy hrají proti Edovu parťákovi, politickému lídru Paulovi Madvigovi (Brian Donlevy), jejich cesty se opakovaně kříží a rozchází a naši protagonisté jen těžko hledají společnou řeč.

Vedle emancipovanosti Janet, dívky z prominentní rodiny významného senátora, zaujme především Edova morální nejednoznačnost - byť v příběhu figuruje jako kladná postava, ke spořádaným typům má daleko. Pro hard-boiled protagonistu typicky prohání každou sukni, kterou potká, a někdy přitom zachází až za hranice slušnosti - například když s přehnanou ostentativností přímo před očima jejího manžela svádí ženu zkrachovalého vydavatele novin Matthewse. Ten je vydírán místním gangsterem Varnou, aby ve svých novinách diskreditoval Madviga, který vystupuje proti jeho zájmům (Madvig podporuje razantní reformy senátora Henryho omezující gamblerství). Edovo nevybíravé chování nakonec vyústí v Matthewsovu sebevraždu, po níž navíc Ed neváhá zničit poslední vůli zemřelého.

Dalšími příklady Edovy amorálnosti jsou hojně citovaná scéna jeho přihlížení Varnově smrti (nechá jej uškrtit jeho vlastním nohsledem) a v neposlední řadě jeho závěrečné obětování Janet, na niž vydá zatykač, aby získal doznání domnělého vraha.

Ačkoli Alan Ladd neoplýval takovým sexappealem jako třeba Robert Mitchum, role charismatického milovníka, který (aniž by si to přiznal) se romanticky zamiluje do něžného "anděla", mu jde velmi přesvědčivě. Že je Ed atraktivní nejen pro ženské pohlaví lze vypozorovat na zmiňované postavě Vardova nohsleda Jeffa (výtečný noirový záporák William Bendix), v jehož vztahu k Edovi lze implicitně vyčíst homoerotickou vazbu.

Režie: Stuart Heisler
Produkce: B. G. DeSylva (Paramount)
Scénář: Jonathan Latimer; podle románu Dashiella Hammetta
Kamera: Theodor Sparkuhl
Hudba: Victor Young
Střih: Archie Marshek
Výprava: Haldane Douglas, Hans Dreier
V hlavních rolích: Veronica Lake, Alan Ladd, Brian Donlevy, William Bendix, Bonita Granville, Richard Denning

Distribuce: Paramount
Premiéra: 14. října 1942

Odkazy
CSFD
IMDb

The Big Combo (1955)

The Big Combo
USA, 1955, 89 min.

"First is first and second is nobody."

Poslední záběr jednoho z vrcholných klasických noirů známe všichni. Obraz zamlženého prostranství před potemnělým hangárem s černými siluetami muže a ženy je notoricky známý (i Noir Film Kokořín jej začlenil do svého vizuálu), se zápletkou filmu samotného už je to však horší. Kolik z vás by ji dokázalo převyprávět? Osobně se přiznávám, že byť jsem ho už v minulosti viděla dvakrát, před třetí projekcí jsem marně tápala, o čem že vlastně je. Kromě výrazného vizuálu (John Alton) mi v paměti utkvělo spíše jen několik dílčích scén (kromě té finální třeba nezapomenutelné mučení naslouchátkem, němá poprava, implicitní orální sex a homosexuální zabijáci). A jsem ráda, že jsem si u třetí projekce dělala pečlivé poznámky, protože scénář Philipa Yordana (Johnny Guitar, Detektivní příběh, Tím hůř, když padnou) spletitostí a velkým množstvím epizodních postav opravdu nemá daleko k typickému chandlerovskému vyprávění.

Že The Big Combo vzniklo v pozdní fázi noirového cyklu, kdy všechny konvence a normy s ním spjaté byly vyhroceny, je patrné od začátku filmu - do děje vstupujeme zhruba někde uprostřed fabule, v době, kdy policejní poručík Leonard Diamond (Cornel Wilde) už půl roku sleduje gangsterského bosse Browna (Richard Conte s památně zbrklým frázováním) a jeho vášeň pro Brownovu milenku Susan Lowell (Wildeova manželka Jean Wallace) je v plném proudu. Tvůrci nám tak zapírají moment Diamondova milostného vzplanutí k Susan (pravda, za tu dobu jsme takových viděli už dost) a nenutí nás přihlížet jeho stalkingu platinové blondýnky ani pozorovat jeho spletité pátrání po usvědčujících důkazech Brownových ilegálních aktivit. Zavádí nás rovnou do finišujících dní zdlouhavého případu, jenž začne gradovat Susaniným pokusem o sebevraždu, na který naváže celý řetězec vražd a náhlých úmrtí (tady je opravdu potřeba poznámkový blok). Jedna po druhé, jak postupně přicházejí na scénu, epizodní a vedlejší postavy zase mizí - ať už je to padlý šéfkuchař Bettini (Ted de Corsia z Obnaženého města), bývalý lodní kapitán a nyní obchodník se starožitnostmi Dreyer, Diamondova "old flame" Rita, nedoslýchavý a pomstychtivý Brownův poskok McClure (Brian Donlevy) či zmiňovaní věrní Brownovi kumpáni  Fante (Lee Van Cleef) a Mingo (Earl Holliman), které pojí jasná homoerotická vazba. Nehledě k tomu, že hodnou dobu tápeme, kdo je a jakou roli v případu hraje Alicia, jejíž jméno vysílená Susan mumlá na nemocničním lůžku. A co s tím vším má společného Brownův obchodní partner Grazzi, kterého nikdy nespatříme?

Z hlediska typologie noirových postav se nelze nepozastavit nad padlým andělem Susan, osudovou ženou dvou ústředních protagonistů. Není to však skutečná femme fatale, byť je jasně definovatelná svojí sexualitou. Jako dívka z respektovaných společenských kruhů se Browna nechytila pro peníze a s nimi spojený luxus. Jejich vztah funguje na bázi čiré sexuální závislosti, což příkladně demonstruje ona scéna, v níž Brown rozrušenou Susan chlácholí orálním sexem (perverzní zvrhlost jejich vztahu značí i Brownovo urgentní přání, aby Susan chodila oblečena jen v panensky bílé). Tento moment dokládá, jak diskrétnost Lewisovy režie jde ruku v ruce s úsporným a přitom vysoce efektním stylem Johna Altona - jak Brownova hlava klesá za zády Jean Wallace dolů mimo záběr, kamera najíždí na detail jejího obličeje, v němž se zračí zřetelná rozkoš. To samé platí v případě subtilně znázorněné smrti Rity - nájemní zabijáci jdou do Diamondova bytu, kde, jak z předchozí scény víme, na policistu čeká Rita; po záběru na střílející muže ze samopalů do potemnělého bytu následuje pouze detail koberce, na který upadne oharek cigarety a posléze na něj klesne i ženina ruka, načež kamera přejede tmavou místností nahoru na okno, za nímž problikává neonový nápis Burlesque (patřící klubu, ve kterém Rita pracovala jako tanečnice).

The Big Combo je ukázkovým příkladem Lewisovy důmyslné práce s mizanscénou a vytříbené schopnosti inscenovat scénu do hloubky (v několika plánech). Stejně tak zosobňuje vrchol Altonova barokního stylu - The Big Combo je doslova nejtemnější ze všech noirů, v němž se více než se světlem pracuje právě s tmou. Mlžný opar, rozptýlené zadní světlo, kroužící světlo majáků a blikající neony jsou ve filmu neodlučně spjaty právě s prací Johna Altona.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Sidney Harmon (Security Pictures; Theodora Productions)
Scénář: Philip Yordan
Kamera: John Alton
Hudba: David Raksin
Výprava: Rudi Feld
Střih: Robert Eisen
V hlavních rolích: Cornel Wilde, Richard Conte, Jean Wallace, Brian Donlevy, Lee Van Cleef a další

Distribuce: Allied Artists
Premiéra: 13. února 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Impact (1949)

Impact
USA, 1949, 111 min.

Walter Williams (Brian Donlevy) má všechno, po čem se touží v americkém snu a pro co se v noirovém světě zabíjí: dobře placenou práci a tomu odpovídající společenské postavení a jako bonus milovanou ženu po svém boku.

Jako řada jiných noirů tematizuje i Impact hollywoodského rutinéra Arthura Lubina pokus o dokonalý zločin dvou tradičních noirových spiklenců - chamtivé manželky zámožného muže a jejího milence, který je schopen pro její lásku i vraždit. Plánovaná idylka v Mexiku však prohnané ženušce (Helen Walker) ústředního protagonisty nevychází, neboť vražda Waltera nejde podle plánu. Nachomýtne se k ní příliš mnoho nepohodlných svědků a vrah zpanikaří: zanechá po sobě nežádoucí otisky prstů a nakonec v autě oběti sám tragicky umírá při srážce s cisternou.

nezbytný doplněk noirového milence

zmařený pokus o dokonalý zločin

Walter však přežije a zatímco v San Franciscu je Irene stíhána za vraždu, on se všemi považován za mrtvého ukrývá na venkově, kde se pod falešnou identitou zamiluje do místní počestné (a pobožné) dívky Marshy (Ella Raines). Jeho život se na chvíli opět zdá být idylický, dokud ho minulost nedohoní a není nucen jít před Marshou s pravdou ven...

Ella Raines jako femme atrapée v montérkách

Nepříliš originální zápletka nepřichází s žádnými inovativními myšlenkami (Richard Gilliam ve snímku např. nachází mnoho paralel s filmem Busbyho Berkeleyho They Made Me a Criminal /1939/ s Johnem Garfieldem v hlavní roli) a společně s neúnosně dlouhou stopáží (téměř dvě hodiny) je největší slabinou snímku, kterému příliš nepomáhá ani veskrze průměrný herecký výkon Briana Donlevyho. Ani Ella Raines jako vcelku nudná femme attrapée není příliš využitá (zaujme spíše Anna May Wong v jedné ze svých posledních rolí). Raines navíc na scénu přichází až v polovině, kdy tempo filmu začíná silně oslabovat. Když Walt konečně jede ukázat do San Francisca, že žije, zbývá do konce ještě dobrá půl hodina a tím i prostor pro nepřesvědčivé dějové zvraty (Irene je osvobozena, zatímco Walter putuje za mříže za údajnou vraždu jejího milence). Až do samotného závěru si tedy Impact divákovu pozornost udrží jen stěží.

sledování Irene před Brocklebank Apartments
předjímá Scottyho pozorování Madeleine ve Vertigu

Impact těžko zaujme i z hlediska stylu. Lubin vyslověně mrhá potenciálem, který mu nabízejí sanfranciské lokace, jehož extrémně fotogenické landmarky zbaběle ukrývá za okny studiových dekorací. Jedinou výjimku představuje několik záběrů z Chinatownu a Nob Hillu v okolí Brocklebank Apartments, budovy, jež se později proslavila díky Hitchcockově Vertigu. 

Snímek je ve veřejném vlastnictví.

Režie: Arthur Lubin
Produkce: Leo C. Popkin (Cardinal Pictures)
Scénář: Dorothy Davenport a Jay Dratler podle námětu Jaye Dratlera
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Michel Michelet
Střih: Arthur H. Nadel
Výprava: Rudi Feld
Hrají: Brian Donlevy, Helen Walker, Charles Coburn, Ella Raines, Anna May Wong

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. března 1949

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie