Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

23. dubna 2017

La otra (1946)

La otra
Mexiko, 1946, 98 min.

Rok 1946 evidentně přál temným filmům o dvojčatech: v červenci měl v USA premiéru Uloupený život (A Stolen Life) s Bette Davis, v říjnu společnost Universal uvedla do kin Temné zrcadlo (The Dark Mirror) s Olivií De Havilland a jen o několik týdnů později byl veřejnosti představen mexický snímek La otra (tedy Ta druhá), v němž hlavní dvojroli ztvárnila Dolores Del Rio. Přestože si jsou všechny tři snímky námětově velmi podobné, nelze žádný ze štábů vinit z plagiátorství, neboť přípravné práce a samotné natáčení probíhaly takřka paralelně.

La otra vykazuje poučenost americkým filmem spíše v obecné rovině, kdy evidentně čerpá z těsné kulturní výměny, jež byla pro vztah obou národních kinematografií v polovině 40. let typická. Symbolicky je tato symbióza zastoupena v osobnosti herečky Dolores Del Rio, která v průběhu předchozí dekády působila v Hollywoodu, kde si zahrála například v Cestě do strachu (Journey Into Fear, 1943) Normana Fostera a Orsona Wellese

Ve filmu oceňovaného režiséra Roberta Gavaldóna (mj. nominace na Oscara či Zlatou palmu) ztvárnila odcizená dvojčata Magdalenu a Maríu. Zatímco vždy elegantní Magdalena je po smrti bohatého manžela zajištěná a do konce života nemusí hnout ani prstem, María je plachá, nevýrazná a na živobytí se musí pořádně nadřít. Kdo ale čeká šablonovitý film o souboji zlého a hodného dvojčete, ten se šeredně plete. María poháněná existenční nouzí a závistí svou sestru chladnokrevně zavraždí a začne se za ni vydávat. Příběh poskytuje jedinečnou příležitost Dolores Del Rio předvést několik různě odstíněných poloh, které tato mexická star zvládá s mimořádnou bravurou. Navíc po celých sto minut téměř nezmizí z plátna (respektive obrazovky), takže nebudu přehánět, když její výkon označím za jednu z největších atrakcí snímku.

Dolores Del Rio - María, nebo Magdalena? 

Autorem scénáře, který vychází z námětu amerického scenáristy Riana Jamese, byl politicky angažovaný spisovatel José Revueltas, pro kterého se jednalo o počátek velmi plodné spolupráce s režisérem Robertem Gavaldónem. Jejich první společné dílo rozhodně není zcela dokonalé - první polovina se zdá přesvědčivější a soudržnější -, obsahuje ale dostatečné množství překvapivých zvratů, které zabraňují tomu, aby divák upadl do letargie. 

Vizuálně je snímek velmi vynalézavý, což je pravděpodobně zásluha zejména kameramana Alexe Phillipse (rovněž pozdější Aventurera), střihače Charlese L. Kimballa a výtvarníka Gunthera Gersza. Zajímavě řešená je například scéna vraždy, do které je vložen krátký prostřih na "dekapitaci" piñaty ve tvaru člověka.


Řada záběrů se pokouší navozovat vnitřní stavy Maríe, která po odstranění své sestry musí převzít její identitu - vidíme ji čelit davu na společenské akci nebo procházet velkým opuštěným sídlem, které se stalo jejím novým domovem. Gerszo pro film nechal vybudovat okázalé interiéry, kterým dominuje velké schodiště, jaké známe z řady moderních paláců. Exteriéry pak byly natáčeny v ulicích Mexico City. 

Film pečlivě buduje gotickou, místy snad až hororovou atmosféru plnou děsu a paranoie (María si nemůže být ničím jistá - každou chvíli hrozí, že její zločin bude odhalen). Vedle mizanscény, low-key svícení a subjektivní kamery k tomuto dojmu přispívá i zlověstná hudba, charakteristická smyčcovým "sténáním". 

Scénář později odkoupila společnost Warner Bros., která jej v roce 1964 zfilmovala pod názvem Dead Ringer. Shodou okolností připadla hlavní role Bette Davis, která měla se ztvárněním dvojčat již své zkušenosti...

Režie: Roberto Gavaldón
Produkce: Mauricio de la Serna, Jack Wagner (Producciones Mercurio)
Scénář: Roberto Gavaldón, José Revueltas
Kamera: Alex Phillips
Výprava: Gunther Gerszo
Hudba: Raúl Lavista
Střih: Charles L. Kimball
V hlavních rolích: Dolores Del Rio, Agustín Irusta, Victor Junco, José Baviera a další

Premiéra: 20. listopadu 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

2. dubna 2017

Síla zla (1948)

Force of Evil
USA, 1948, 78 min.

V pozoruhodném období mezi první a druhou vlnou výslechů pracovníků filmového průmyslu ze strany Výboru pro neamerickou činnost (HUAC) natočil Abraham Polonsky snímek Síla zla, který bývá vnímán jako testament levicově smýšlejících filmařů. Brzy po jeho dokončení byl Polonsky uvržen na černou listinu a k další režii se dostal až po dlouhých 21 letech. Jak uvádějí autoři publikace 100 Film Noirs, "dnes Síla zla představuje  (...)  nesporně zásadní dílo amerického umění 20. století, ve své estetické komplexnosti, politickém zaujetí a humanistické vizi srovnatelné s tvorbou Arthura Millera nebo Orsona Wellese." (1)


Polonského snímek – natočený jako adaptace románu Iry Wolferta, který se osobně podílel na scénáři – je čímkoliv jen ne rutinním filmem noir. Režisér kombinuje ikonografické a stylové atributy gangsterky a noirového cyklu s politickou výpovědí a místy až básnickým zaujetím jazykem. Výsledek tak představuje unikátní uměleckou vizi, která se v mnohém vymyká klasickému noirovému tvaru. 

Skrze příběh dvou odcizených bratrů, Joea a Lea Morseových (nezapomenutelní John Garfield a Thomas Gomez), kteří jsou oba nějakým způsobem namočeni do ilegální loterie, Polonsky komentuje a kritizuje mafiánské praktiky a korupci, jež podle něj charakterizují moderní kapitalismus. Systém je ovládán hrstkou mocných a zámožných mužů, kteří v lačné touze po zisku neváhají ničit životy všech, kdo jim stojí v cestě. Joe a Leo se sice oba pohybují za hranou zákona, přesto je mezi nimi zásadní rozdíl: zatímco mladší Joe se zaprodal systému a živí se jako právník bezpáteřního mafiána Tuckera (Roy Roberts), Leo se jako nezávislý bookmaker snaží témuž systému vzdorovat. Jejich konfrontace dostává ve filmu až archetypální rozměr, když je explicitně připodobněna k příběhu Kaina a Ábela. 

John Garfield a Thomas Gomez jako novodobé verze Kaina a Ábela.

Film je vzhledem ke svému tématu příhodně zasazen do prostředí newyorského Wall Streetu. Záběry na budovu New York Stock Exchange s kostelem Nejsvětější Trojice (Trinity Church) v pozadí vytvářejí kontrast, který se symbolicky váže k morálnímu konfliktu Garfieldova Joea Morse. Závěrečná sekvence byla nasnímána v okolí mostu George Washingtona, kde tatáž postava ve voice-overu pronáší mrazivá slova, která přesto obsahují náznak naděje:
I found my brother's body at the bottom there, where they had thrown it away on the rocks... by the river... like an old dirty rag nobody wants. He was dead - and I felt I had killed him. I turned back to give myself up to Hall; because if a man's life can be lived so long and come out this way - like rubbish - then something was horrible and had to be ended one way or another... and I decided to help.

Autentické newyorské lokace v Síle zla.

Polonsky pracuje s autentickými exteriéry podobně jako s dalšími složkami celkové struktury filmu: střídmě, ale účelně. Ve výsledku Síla zla - se stopáží pouhých 80 minut - představuje jeden z myšlenkově i stylově nejkomplexnějších amerických snímků 40. let. Věčná škoda, že Polonsky – po scénáři k Tělem a duší (Body and Soul, 1947) a režii Síly zla evidentně na vrcholu tvůrčích sil – už nikdy nedostal příležitost natočit další podobně silný a nesmlouvavý film. 

Zájemcům můžu vřele doporučit rozsáhlou esej od Christine Noll Brinckmann nazvanou The Politics of Force of Evil: An Analysis of Abraham Polonsky's Preblacklist Film (dostupná např. v antologii American Film History: Selected Readings, Origins to 1960 od Wiley-Blackwell). 

(1) PHILIPS, Alastair, Force of Evil, in: PHILIPS, Alastair a HILLIER, Jim. 100 Film Noirs. Basingstoke: Palgrave McMillan, 2009, s. 97.

Režie: Abraham Polonsky
Produkce: Bob Roberts (Roberts Productions)
Scénář: Abraham Polonsky a Ira Wolfert (podle Wolfertova románu Tucker's People)
Kamera: George Barnes
Hudba: David Raksin
Výprava: Richard Day
Střih: Art Seid
V hlavních rolích: John Garfield, Thomas Gomez, Beatrice Pearson, Howland Chamberlain, Roy Roberts a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 26. prosince 1948

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie